Tak za sebou máme s Vláďou víkendový předporodní kurz na Universität Zürich. Oba jsme z toho měli trochu obavy, ale nakonec se z toho vyklubaly dva velmi příjemné dny. Celkem se nás sešlo šest párů: Češi, Poláci, Britové, Švýcaři, Francouzi, a velmi příjemná lektorka (porodní asistentka Suzanne).

Sobota byla v duchu teoretickém, ale došlo i na protažení těl. Všechny, až na jednu vyjímku (36.týden), jsme byly okolo 31. týdne, takže jsme se nacházely v obdobné situaci. Uklidnilo mě, že nejsme jediní, kteří ještě vybavení pro mimčo nemají doma. Někteří již byli plně vybaveni, jiní neměli ani nic bybráno.

Ačkoli jsme během obou dnů museli otevřeně mluvit o svých očekáváních a vyjdřovat „názory“ na různá témata, což z počátku nebylo moc příjemné, bylo to ve výsledku velmi zajímavé. Nejen muset se vlastně nad danou otázkou zamyslet (např. co děláme a jak bojujeme proti strachu, napětí, apod.), ale potom i slyšet jak se s tím vypořádávají ostatní. Suzanne byla navíc velmi vnímavá a myslím, že jak teorii, tak praxi i naše všetečné otázky zvládla skloubit velmi dobře.

Když jsme na začátku měli mluvit o tom, co od tohoto kurzu očekáváme, tak většina žen neopomněla zmínit, že je zajímá, jaké mají možnosti tišení bolesti. Když došla řada na mě, tak jsem nemohla neříct, že já se na tišící prostředky ptát nebudu, protože stále doufám, že to bude bezbolestné. Poté, co jsme se byli v sobotu po obědě podívat na porodním sále, viděli jsme operační sál i ty malé stolečky s množstvím technického vybavení pro čerstvě narozené děti, a po vyslechnutí „porodní mechaniky“, jsem si i já v neděli ráda vyslechla možnosti tišení bolesti. Co nám k tomu jako perličku řekla, bylo, že epidurální anestezii si v Americe vyžádá minimálně 80% žen, ve Švýcarsku to je kolem 60%. No asi to fakt nebude žádná legrace.

V rámci „porodní mechaniky“ (birth mechanics) jsme si vyslechli, jak to mimčo vlatně krok za krokem přichází na svět. A na závěr se Vláďa zeptal, jestli by nám k tomu mohla dát nějakou časovou osu. Podle následných reakcí hodnotu 10 hodin čekal málokdo. No a takových překvapení bylo více.

Vláďu potěšilo, že po porodu se toho pro něj zas tolik nezmění. Abyste to špatně nepochopili – nezmění ve smyslu domácích prací. Suzanne kladla velký důraz na to, abychom se opravdu kvalitně zregenerovaly, odpočívaly co to dá, a domácí práce nechaly jiným. Takže zvhledem k tomu, že Vláďa už těď dělá všechno, v tomto směru to změna nebude. Jen to musí vydržet asi o trošku déle, než čekal. Nemyslete si, že to moje válení se a nicnedělání je nějaké supr. Ráda bych se někdy klidně odreagovala tím, že půjdu mýt okna. … To bylo vlastě další kolo oněch „přiznání“ – jak čekáme, že se nám život změní. Guido říkal, že všichni jeho kamarádi s dětmi nemluví o ničem jiném, než o dětěch. Tak předpokládá, že s ním to nebude jiné. Suzanne k tomu dodala, že „nejlepší“ na tom je, že si tuto změnu ani neuvědomíte.

Na závěr jsme si povyměňovali adresy, tak třeba uděláme za 3-4 měsíce sraz už s prckama.