Tak na nějakou dobu měl být dnes poslední pěkný den. Vstala jsem proto již před osmou s tím, že kdyby opravdu bylo hezky, tak bych se hecla do nějakého velkého výletu. … Mlhu jsme měli i na balkoně. Ale Jana tvrdila, že se to ještě vyčasí. Tak jsem měla dopoledne čas na domácí úkol z němčiny a trochu toho opakování. Co mi už teď na tomto jazyce vadí, je skloňování. Proč takovouhle „vychytávku“ nemůže mít jen čeština? Zatím tedy umím použít tři slovesa (pocházet z, jmenovat se, bydlet) pro jednotné číslo .

S postupujícím časem se sluníčko opravdu objevilo. A tak, i když jsem byla trochu líná, na kolo jsem vyrazila. Idea byla jednoduchá – k jezeru Greifensee, podél něj v opačném směru než minule, u města Maur to vzít přes kopec k Curyšskému jezeru a podél něj do Zürichu. Pak už jen vystoupat domů. A tak jsem ve dvanáct vyjela. Začátek byl dobrý. Po cyklostezce č. 29 a následně po bruslařské stezce č. 72 jsem dojela do Mauru (cca 14 km). Zde se mi konečně podařilo najít kešku, kterou jsem v pondělí marně hledala (byla přesně tam, kde jsem původně hledala, jen ne pořádně). Naopak se mi nepodařilo najít cestu přes kopec (přijde mi, že tady si někdy se značením směrů moc hlavu nedělají, člověk se může jen dohadovat, jestli ta silnice vede, kam potřebuje, či nikoli). Možná to bylo dobře, protože tato trasa vedla přes vesnici „Hell“ (anglicky „peklo“; německy „světlý“ už tak tak pěkně nevyzní) a bůhví, jaké by tam bylo stoupání. A tak jsem doufala, že se mi podaří odbočit v následující vesnici (Uessikon). A situace se opakovala – žádné směrovky. Dala jsem tedy na jednu malou cedulku a vydala se do kopce směr Neuguet. Pak že tady nemají kopce!! (a co teprve ty, které se na všechny strany rýsují na obzoru). Jestli jsem si dobře všimla, tak vedlejší cyklostezky, které jsou v mapě, nejsou značené v reálu (nebo jsem se jen špatně dívala).

Nicméně ve městě Egg jsem si to namířila podél hlavní silnice vedoucí do Zürichu do města Forch. Nevím, jestli to, po čem jsem jela, byl pruh pro cyklisty nebo chodník, nicméně jsem se cítila mnohem lépe, než kdyby mě 80 jedoucí náklaďáky míjely jen tak. Poznámka na okraj – až do Forchu to od Greifensee stále stoupalo (celkem cca 228 m).

Ve Forchu jsem se musela trochu zorientovat, abych se nevydala po rychlostní silnici do Zürichu, ale nakonec jsem směr na Herrliberg trefila dobře. A to byla jízda! Nový asfalt, zvlněný terén, výhledy na pastviny. Následoval sjezd k Zürichsee.

V protisměru bych to opravdu jet nechtěla! Zde jsem se napojila na cyklostezku č.66 a ta mě krásně provedla zastavěnou oblastí kolem jezera (z toho jsem toho moc neviděla ).

Pak teprve začalo pravé dobrodružství – promotat se Zürichem domů. Ještě u botanické zahrady jsem věděla, kde jsem. Myslela jsem si, že projedu lesopark a za tři kiláčky jsem doma. Ale chyba lávky! Začalo to tím, že jsem stoupala do takového kopce, že kdyby přede mnou nejela dáma ve středních letech na městské plečce, tak bych sesedla.
Silnice pak přešla do štěrkové cesty a tady už jsem opravdu sesedla. Ale myslela jsem si, že to je dobré znamení – trošku se projdu a na druhé straně lesíčka už bydlím. Nakonec z toho byly pomalu dva kilometry pěší procházky. Až u občerstvení v Adlisbergu jsem se konečně našla. Nasedla jsem na kolo a přes Dübendorf jsem dojela domů (takže ještě asi 7 km). Ze severu, nikoli z jihu, jak jsem původně plánovala.

… a poznala jsem mnoho místních kopců .