Balilo se v pátek večer a byl to mazec. Ani ne snad to, že něco zapomenu, ale spíš, aby se nám to vše do auta vešlo. Nakonec se vše vešlo, ale kdyby s námi měl jet ještě někdo, tak si bohužel nemá kam sednout – i zadní sedačky jsme zabrali. Vyráželi jsme (na 666 km dlouhou trasu) v osm ráno v sobotu a do našeho prvního kempu v Sélestatu (Alsasko, východní Francie, porýní), kam nás GPS po jednom nepovedeném pokusu v pořádku navedla, dorazili mezi 15 – 16h.

Malý kemp, ale na dvě hvězdičky luxusně zařízený. Tak dobrý kemp už jsme nepotkali. Cena na jednoho vycházela na necelých 6 euro. V podvečer jsme se vydali do centra, kde k naší radosti byly místní trhy, a tak jsme hned nakoupili za akční cenu místní salámky – jeden kus vycházel na 2,5 eura, což je levnější než u nás, kde za něj chtějí většinou 100 Kč. Pro ty, kdo mají rádi stavební skvosty uvedu kostel St.Foy postavený v románském stylu a kostel sv. Jiří s gotickou věží a výraznými vitrážemi. A v neposlední řadě (ale to mezi architekturu nepatří, ale co je v Sélestatu nejznámější) humanistická knihovna, která obsahuje kromě jiného i 2000 svazků ze 16. století. Již v podvečer se nám poštěstilo ochutnat i první z alsaských specialit „Tarte flambé“, neboli flambovaný koláč, který se převážně dělá na sladko. Název je ale zavádějící
– neflambuje se to (minimálně se nám to „nepoštěstilo“ u žádného z dobrých pěti koláčů, které jsme si dávali).

Druhý dne jsme již na kole vyrazili na nejznámější hrad Alsaska (který tu je, včetně zřícenin, na čtyři sta) Haut-Koenigsbourg. Stoupání bylo výživné a asi to byla jediná příjezdová cesta ke hradu, protože aut nás míjelo opravdu hodně. Jaký to byl kopec, dokazuje i to, že dolů to frčelo i 60 km/h. Ribeauvillé je malebné městečko (což ostatně tato malá městečka v Alsasku jsou všechna – všechno je takové čisté, upravené, všude jsou květiny, lidé vypadají mile, apod.), kde jsme nabrali síly na další cestu. Ochutnali jsme také mimojiné další z místních specialit – kuglhopf – takovou bábovku, ale prý z vánočkového těsta (osobně bych to nepoznala, ale byla dobrá). A nechyběl ani výborný „místní“ preclík „bretzel“, se kterým jsme se již setkali v Německu na vánočních trzích (a mimojiné je prodávají v Kauflandu). V Markolsheimu jsme se zastavili v muzeu Maginotovy linie, ale zůstali jsme jen u venkovní expozice.

Sélestat – Opičí hora (Montagne des Singes) – Haut-Koenigsbourg – Thannenkirch – Ribeauvillé – Guémar – Marckolsheim – Sélestat – 67 km

Další den jsme jeli následovně: Sélestat – Kintzheim – Chatenois – Villé – St.Martin – Hohwald – Mt.St.Odile – Barr – Andlau – Dambach-la-Villé – Scherwiller – Sélestat – 87 km.

Nejvyšší bod úvodního stoupání, do kterého jsem funěla rychlostí asi 6 km/h, byl Col de Kreuzweg (770 m.n.m., stoupali jsme z cca 370 m.n.m.). Do Hohwaldu to ještě stoupalo a klesalo a pak ještě jedno stoupání na St.Odile, kde je bývalý klášter/opatství, váže se k tomu spousta legend, byl zde papež Jan Pavel II. a je odtud krásný výhled na okolní zalesněnou krajinu i nížinu v okolí Rýna (Vláďa tvrdil, že jsme viděli i Štrasburk, ale to si nemyslím). V Hohwaldu je krásná kašna, která je součástí naučné trasy o lidských právech a nápis na ní byl mimo jiné i v češtině! A následoval 11 km dlouhý sjezd do Barru. Nevím jak to, ale jízdou z kopce nám pěkně vytrávilo (nahoře jsme měli zmrzlinu a sladký preclík – z koblihového těsta zasypaný cukrem), a tak jsme se zastavili v cukrárně. Kdybyste to viděli! To se nedá jen tak minout! S Vláďou jsme si dali „pomme de terre“, což v překladu znamená „brambora“ a opravdu to bylo obdobné naší bramboře, která se v cukrárnách prodává, ale tahle byla mnohem, mnohem lepší. Martin si dal „Tarte au fromage“ (ano jedná se o „cheescake“).

Po večeři šli naši hrát pétanque, na který bylo u nedalekého jezírka hřiště, my s Vláďou jsme šli hledat naši první zahraniční kešku (kdo neví, oč jde, nechť popátrá v mých minulých článcích), kterou jsme našli.