by ·1 komentář
Pondělí 9.9.2014
Na půl devátou jsem zamířila na TUG (Technical University Graz) na registraci na Summer school on Biomechanics. Dostala jsem jmenovku, informace o Grazu, a ohromný šanon se všemi přednáškami. V devět jsme hnedka začali. No bude to náročný týden. Jak jsem tak v průběhu zjistila, tak mi to přijde, že to je hodně zaměřené na kardiovaskulární systém (takže modelování srdce, cév, apod.), takže budu muset dávat velký pozor, abych si z toho všeho vybrala to, co je důležité pro mě. Není pak divu, že u těch rovnic před pauzou na kafe usínám. Ještě, že tu je i automat na kolu.
Oběd si máme zařídit dle sebe. Naštěstí jsme dostali i seznam, co se kde v okolí nalézá zajímavého. Chtěla jsem vyrazit do řecké restaurace, ale ta má bohužel v tomto týdnu zavřeno. Tak jsem vyrazila do Grammophonu. Je to naprosto vychytané. Mají sedm základních jídel: pizza, toust, salát, pečené brambory, plněné papriky, zapečené špecle se sýrem v pánvičce a omeletu. Tím „základem“ myslím opravdu jen pizzu jako těsto, samotné špecle, apod. K tomu jsou v ceně většinou čtyři ingredience a nějaké sosy. Vše si dáváte dohromady sami, dle své chuti. Takže na stole je pro každou kategorii lístek, kde si z cca 30 ingrediencí zaškrtáte ty, které chcete, a lístek dáte obsluze. Většinou si také zvolíte jednu ze tří možných velikostí. Přišlo mi to jako super nápad. Jen jsem byla s výběrem trošku bezradná :D. Nakonec jsem si zvolila špecle a k tomu jsem si dala brokolici, špenát, špek a uzené tofu. Velikost malou. A nemohla jsem to dojíst! K tomu limonádu s vodou, sluníčko na mě na zahrádce pěkně pálilo, zaplatila jsem šest Euro a odkráčela přes park zpět na přednášky. To se to pak usínalo.
Předášky skončily v šest. Měli jsme hodinu a čtvrt volno. Pak byl sraz v centru na prohlídku města. Na Hlavním náměstí se každé pondělí od 18:30 koná … něco jako Speaker´s Corner v Londýně. Dneska tam mluvčí nabádal lidi, aby slepě nevěřili tomu, co je v televizi, ale kriticky informace hodnotili. Nejlépe číst online denníky a hlavně diskuze ke článkům pod nimi (heslo měl „TV off, brain on“, takže „Vypni TV, zapni mozek“).
Průvodkyni nám dělala mladá studentka historie. Prošli jsme centrum, staré i nové, cik cak. Centrum Grazu je totiž na seznamu UNESCO. Za zmínku jistě stojí dominantní věž s hodinami, na kterých je hodinová ručička velká a minutová malá (dříve totiž měly jen tu velkou, která ukazovala čas, takže jen hodiny, minuty se nějak tipnuly. Až pak chtěli přidat minutovou ručičku, ale větší ručička, než už tam byla ta hodinová, se na ciferník nevešla, tak musela být malá), pak samozřejmě hrad na kopci, Murinsel („plovoucí“ kavárna na řece Maur), moderní budova muzea (takový skleněno-železný blob), radnice na Hlavním náměstí, budova Swarovski na Hlavním náměstí s krásnou fasádou, hradní sídlo Habsburků (mají tu jedinečné točité dvojschodiště, ve světě jsou jen dvě nebo tři další, a umělého sněhuláka na nádvoří, který má spolu s dalšími symboly vyjadřovat pomíjivost času) a mauzoleum. Procházku jsme zakončili v restauraci Gottfried Maurer, kde prý třikrát denně nahoře v okně tančí panáček s panenkou. Zde jsme měli v ceně konference pivo a čerstvý, ještě teplý, preclík. A já, protože jsem před prohlídkou nestihla večeři , jsem si dala dýňovou polévku, kterou mi přinesli zalitou dýňovým olejem a zasypanou dýňovými semínky (ty jsou tady všude). Trošku jsem si dělala starosti, jak se dostanu domů. Uličky jsou tady takové úzké a temné a v průběhu prohlídky jsem se tak trochu ztratila. Ale centrum je tak malé, že se tu vlastně ztratit nedá, takže jsem cestu našla v pohodě.

by ·Žádné komentáře
7.9.2014
Abyste si nemysleli – tohle není žádná dovolená; já se jedu vzdělávat. Přednášky od devíti do šesti. Ale jako dovolenou to beru. Vždyť poslední dovolená byla, skoro na den přesně, před dvěma lety v Americe. Pak už jen pár víkendových výletů a čtyřdenní velikonoční výlet k ženevskému jezeru. Takže třeba se vyspím celou noc v klidu v kuse (i když teď, v 21:20 se do vedlejšího pokoje nahrnuli další, hluční, hosté, ale snad půjdou brzy spát).
Ono jsem vlastně do poslední chvíle nevěděla, jestli poletím. Zarezervovala jsem si totiž letenky u Airlines-direct a až týden před odletem jsem zjistila, že mi od nich vlastně nepřišel ten meil s letenkou. Na mé e-maily neodpovídali a dovolat jsem se jich nemohla (a že jsem to zkoušela každý den; a několikrát). Takže jsem v neděli vyrazila na letiště ještě o něco dříve, než bych obvykle jela. … A vše proběhlo úplně v pohodě. Koukla na pas, dala jsem jí i číslo letu, našla si mě na počítači, odbavaila a … měla jsem rázem 2,5 h volna na letišti. Dala jsem si v klidu frappé u Starbucks, chatovala, četla FB a Reflex, který mi Nina přivezla z Prahy (alespoň zase na chvilku vím, co se tak asi v Čechách děje).
K letadlu nás vezl autobus. Asi tím, že to letadlo bylo táááák malé, že by jeho dveře asi nedosáhly na ty napojovací tunely :D. Neuvědomuji si, že bych tak malým letadlem někdy letěla. Vrtulové. Snad jen o něco delší než autobus („no trošičku jsem si zapřeháněla“, ale tak to na mě působilo). Obsazenost tak z poloviny. Počasí super, výhledy krásné. Nejdřív jsme myslela, že nic neuvidím, ale pak jsme se stočili k severu a mě se naskytl výhled na Uetliberg a sluncem zalité jezero, Zoo, Greiffensee, Pfaffikonsee, … po nějakém čase jsem okýnkem naproti zahlédla i Bodensee. Přišlo mi, že půl trasy stoupáme a půl trasy už zase klesáme. Zapnout telefony jsme si mohli jen někde uprostřed snad tak na 10 min. Žila jsem v odmění, že mám přímý let. Ale ono ne. Letělo se přes Salzburg. Ale tím stylem, že jsme přistáli, někdo vystoupil a pár lidí přistoupilo a letěli jsme dál.
Letiště v Grazu mi přišlo dost malé. Vystoupili jsme z letadla na letištní plochu a pěšky šli do hlavní budovy. Ani jsem nestačila dojít k pásu a už mi jel kufr. Před terminálem čekal autobus a za nějakých deset minut jsme jeli (byly jsme dva + řidič). Cesta do centra trvala asi půl hodiny. Předměstí Grazu (jestli se to tak dá nazvat) je … no nic moc. Nějaké to nákupní centrum a kino, čtyři kamenictví, nuda, nuda, šeď, šeď. Tím centrem nemyslím úplně centrum, ale ohromnou tramvajovou a autobusovou křižovatku Jakominiplatz. Všude bylo málo lidí. Pár nagelovaných a pěkně oháklých chlápků asi mířilo do baru (bylo kolem šesté večer). Ještě dvě zastávky tramvají a dorazila jsem do hotelu. Přímo u tramvaje, takže budu vzpomínat na své mládí nad Hlavním nádraží. Ale teď večer toho už moc nejezdí.
Vydala jsem se do centra, které je cca 1 km daleko, hledat něco k jídlu. Tady to funguje jako ve Švýcarsku: neděle = vše zavřeno. Jen restaurace s cafe/glace/asian/kebab byly otevřené. Skončila jsem tak na asijském eat-what-you-can (sněz, co můžeš). Docela dobré. Už jsem umírala hlady, páč jsem kvůli té nejistotě s letenkami přes den zas až tolik nejedla. Všichni kolem chodili se zmrzlinou; italska zmrzlina tady byla na každém rohu. No a vzhledem k tomu, že většina obchodů zavírá v 18 h a my v téže dobu končíme přednášky, asi toho moc nenakoupím.
Za tu svoji hodinovou procházku jsem prošla kolem tří obchodů s cupcak (kapkejky, no prostě s těmi zdobnými mafinami) a v centru pěších zón to po setmění vypadalo … no něco ve smyslu „Řásnovka hadr“.
I tady se na mostě zamykají přání.
Radnice na Hlavním náměstí.
Maurinsle, neboli „Ostrov na řece Maur“, což je umělecké dílo, ve kterém je kavárna.

by ·1 komentář
7.9.2014 (Doháním resty, abych mohla psát o aktuálním – rakouském Grazu)
Takže, 24.8.2014 jsme se konečně zúčastnili SlowUpu, což je série akcí pořádaných pro cyklisty a bruslaře. Jde o to, že se zavřou určité silnice (většinou mezi 10 a 17 h) a ty jsou tak volné pro cyklisty, bruslaře, kočárkáře, děcka, apod. Ten, kterého jsme se zúčastnili my (Seetal – okolo Baldegersee v Argau), byl mimo jiné sponzorován Migrosem, jehož ideologie je „pro rodinu“, takže nechyběly stánky s atrakcemi pro děti, nějaké zdravé sušenky zadarmo, stejně tak zase Rivella rozdávala svoje pití, u stánku SportXX vám zadarmo zkontrolovali kolo, apod.
Na startu.
Vláďa se dříve při zjištění, že se akce zúčastní třeba 10 tis. lidí, div nehroutil. Ale na těch 30 km dvou širokých jízdních pruzích se to množství rozmělnilo (a to ještě jídelní posezení a „bary“ podél cesty byly úplně plné). Elišce jsme k přednímu kolu vozíku připevnili malý reklamní větrník (balónek s héliem nakonec skončil u Vládi na batohu, protože, když jsme ho připoutali k přednímu kolečku, aby na něj Eliška viděla, tak se mi pořád pletl pod kola). No a jeli jsme. Na bruslích samozřejmě. Na kole bychom také mohli, ale to mi přijde „zbytečné“. Na kole mohu na silnici v klidu i jindy. Navíc to musí být pro Elišku vzadu ve vozíku nuda. Ale na bruslích po hlavní silnici? To je jiná. A i Eliška má lepší výhled, protože na bruslích tlačím vozík vepředu. Protože trasa vedla podél jezera, bylo to povětšinou rovinaté, sem tam nějaký protikopec byl, ale to jsme pak byli odměněni i sjezdem. Naštěstí má vozík kotoučové brzdy. No povím vám, že po těch 30 km jsem toho měla dost. Ale počasí vyšlo a Eliška 1,5 h prospala (takže nás nijak „neotravovala“).
Všimněte si, co veze klučina v červeném tričku vedle sebe – opravdu! Jako v sajtkáře si tam veze malého bratříčka v autosedačce 😀
Ten den jsme ještě zakončili příjemným grilováním u Jany s Vaškem v Birmensdorfu.

by ·Žádné komentáře
Tak mohu poreferovat se spokojenosti s LightInTheBox (online obchod snad na vše, co si vzpomenete) – jako věci to jsou super, za pěknou cenu. Jenže (vše tedy platí pro Švýcarsko, v Čechách to možná bude jinak)- když chcete „rychlé“ dodání (3-5 pracovních dnů), tak je to za docela slušný příplatek. Takže klasicky, jako třeba při objednání z Amazonu, je závěrečná cena skoro dvojnásobek vlastní ceny výrobků. No budiž. Jenže asi tak 3 týdny po obrdržení mi ještě přišlo od DHL vyučtování daně z přidané hodnoty. Ta by ve výsledku nebyla tak hrozná, ale ještě si k tomu řekli skoro 20 CHF za vyřízení. Takže to cena opět 2x naskočila. Jako kdyby si člověk koupil něco drahého, lehkého a nevadilo by mu, že mu to dojde až za měsíc, tak by to asi šlo, ale …. já už si od nich nikdy nic neobjednám.

by ·Žádné komentáře
Tak jsme měly minulou sobotu s Eliškou její poslední plavání pro mrňata. Bylo to devět super lekcí. Navíc tady počítají s tím, že děti jsou často nemocné, takže je možné si všechny neodchozené hodiny nahradit. Pro nás to znamená ještě tři lekce na podzim. Bylo to prostě vždy krásných 45 minut ve 34°C teplé vodě (vlastní hala měla 36°C). Co se mě nejvíc líbilo (Elišce se líbilo všechno :D) byla plovoucí matrace, na kterou si děti mohly vlézt a „chodit“ po ní. Pak samozřejmě nechyběly balónky, plavací kruhy, „skákání“ do vody (nikdy jsme prcky úmyslně nepotápěli), apod.
My navštěvovaly tyto lekce: Babyschwimmen

Od konce srpna náš čeká ve stejném bazénu pokračovaní, tentokrát pod hlavičkou Quitschentli-Zürich

by ·Žádné komentáře
Tak jsme v pátek oslavili s Eliškou její první narozeniny. Počasí vyšlo, tak jsme slavili na balkóně. Nechyběl minidortík ve formě borůvkového muffinu se svíčkou, dárky a růže od táty. Užili jsme si to.
Kdybyste náhodou měli někdo nutkání Elišce něco kupovat, tak z knížek má následující tituly již doma:
  • Polámal se mraveneček – J.Kožíšek, Z.Miller. Knižní klub
  • Veselá farma – Svojtka and Co. S tlačítky pro zvuky jednotlivých zvířat
  • Prasátko a traktor- Knižní klub.
  • Nauč mě mluvit – A.Šplíchal, M.Huml.Axioma
  • O zvědavém štěňátku – Z.Miler, I.Hercíková. Knižní klub

by ·1 komentář
Ne že by se u nás nic nědělo, ale spíš toho času moc není. Letí to jako voda. Elišce bude v pátek jeden rok. Musíme jí do školky upéct dort. Také teď od července chodí do školky v pondělí na celý den, tak mám jedno půldne volné pro sebe (asi to vyplním spánkem a úklidem bytu). V práci teď budeme díky dovoleným kolegů jen ve dvou, tak by mohl být konečně klid na práci :-). Když se sejdeme všichni (tam, kde sedím, nás je pět, plus dalších několik, kteří k nám chodí na kafe), tak tak toho člověk moc nenapracuje. A když pracujete na poloviční úvazek, tak je každá minuta drahá. Takže třeba zítřejší volné odpoledne stihnu dát dohromady pár řádek o proběhlých akcích.
I tento odpočinkový víkend byl docela náročný. Ani jsem se nenadála a ja devět hodin večer v neděli. V sobotu jsme měly s Eliškou poslední plavání. Devět týdnů uteklo jako voda. Až nám za 14 dní otevřou bazén po letní revizi, tak to půjdeme vyzkoušet. Mini bazének pro děti tam mají moc pěkný. Myslím, že nejen já, ale i Eliška si 34°C vodu užívala. Jako pak často v sobotu, jsme vyrazily do nedalekého nákupního centra na oběd. Zde jsme se sešli s Vláďou a po obědě pokračovali velkým nákupem. V podvečer pak dorazil kamarád Honza na fondue (poslední týden je zima a deštivo jak v zimě, takže příhodné počasí na tuto klasiku) a na deskové hry.
V neděli jsme měli s Honzou, Domi a Kevinem brunch od půl desáté. Vlá’da připravil pro všechny lívance. Ňamina. Po lívancích vyrazil Vláďa s Honzou na stěnu. My s Eliškou jsme tento čas využily k odpolednímu spánku. Bylo již půl jedné. Po probuzení jsem trohu poklidila a po čtvrté byli kluci zpět na další kolo deskových her. Když odjel Honza, ještě jsme chvilku pokračovali s Vláďou ve dvou. Když do toho ještě uklízíte spoušť v kuchyni po takových kulinářských orgiích, v jednom kuse krmíte a přebalujete Elišku, tak i jedna partička Quixa vám vydrží na dvě hodiny.
Jinak přípravy na svatbu finišují. Minulý týden jsme sehnali svatební oblečení i pro Vláďu. Bude to opravdu fešák. Mé šaty visí ve skříni již tak dva měsíce. Prstýnky na nás čekají v Praze, dort je vybraný, koláčky též, jen to počasí je ve hvězdách …. Pro ty, kteří stále nevědí, co nám dát – největším dárkem stejně bude, když se s vámi na svatbě uvidíme, budeme si s vámi moci na chvílku popovídat a vyfotit se.

by ·Žádné komentáře
Stejně jako dva předchozí roky jsme si ani letos nenechali utéct čokoládovou výstavu v Curychu. Podle mého názoru je to čím dál tím lepší. Již loni bylo na návštěvnosti znát, že se výstava po prvním ročníku v roce 2012 (alespoň stále žiji v přesvědčení, že to tehdy první ročník byl) dostala do podvědomí čokoholiků nejen z Curychu. Kvůli pár věcem jsme šli cíleně (ledová čokoláda, marocké sladkosti), jiné jsme pouze ochutnávali, a ty další jsme nakupovali poprvé (nugát, turecký med). Dobře jsme udělali, že jsme přišli hned na začátku otevírací doby v deset, ve dvanáct už se mezi stánky dalo stěží procházet (s kočárkem už vůbec). Stejně jako u italských stánků se sýry na trzích teď již víme, že i u stánků s franczouským tureckým medem a čínským/asijským sušeným ovocem si člověk musí kontrolovat a až se skoro hádat, kolik mu toho dávají. Protože jsou velmi „štědří“. Což u již tak drahého zboží není radno. Vláďa se nedal a uhádal jen 100 g kokosu (původně chtěl 50 g kokosu a 50 g sušených malin, ale napoprvé mu chlapík nabral asi 600 g, a nechtělo se mu moc ubírat). To já neměla takový „úspěch“, nebo jsem spíš tomu, jak moc toho zakrojil, nevěnovala až tak velkou pozornost. Ono to vypadalo jako tenký plátek, ale z velkého koláče, takže nakonec máme doma snad kilo (to fakt nepřeháním, podle ceny, kterou se ani neodvažuji napsat :-), jsem si dost jistá, že to bylo kilo) tureckého medu – dva druhy – jeden pouze s mandlemi, druhý i se sušenkami. Příští rok si dám s tureckým medem pokoj :-). Také jsem vyzkoušela jednu horkou čokoládu – hořkou – to není nic pro mě. Jako již tradičně jsme viděli spoustu značek, které jsme vůbec neznali. Příchutě nás již až tak „neoslnili“ – již máme po třech letech ve Švýcarsku své zkušenosti 😀
Pořádný kusanec tureckého medu s karamelem a mandlemi. Doufám, že nám to za tu cenu vydrží alespoň do konce roku.
Velikonoce se blíží, takže kuřat a zajíců zde bylo několikero.
Šel s námi i kamarád Honza – tomu Vláďa doporučil, ať si s sebou vezme tolik peněz, kolik je opravdu ochoten utratit 🙂 – „bohužel“ již berou většinou i karty.

by ·Žádné komentáře
(30.3.2014)
Vláďa jel někam lézt na stěnu (kopce), tak jsme zůstaly sami. A tak se konečně dostalo na curyšskou botanickou zahradu. Našly jsme ji jednoduše. A je moc pěkně udělaná. Nejzvědavější jsem samozřejmě byla na tři kopulovité velké skleníky, které v sobě ukrývají tropy a poušť. Začínaly jsme ovšem u záhonků s bylinkami a pokračovaly přes skalky se vším možným. V těch brzkých ranních hodinách (10 h, ale akorát se přecházelo na letní čas, takže pro jiné to mohlo být ještě 9 h :-)) jsme viděly jen pár dalších lidí s foťákama. Počasí bylo výborné – teplo, sluníčko. Bohužel kafeterie otevírá až v polovině dubna; asi se nepočítá s tím, že na konci března budou již skoro letní dny.
Od botanické jsme pokračovaly nejkratší cestou k jezeru (Zurichhorn). Z dálky byly vidět čínskou zahradu (tam se vypravím někdy příště). A konečně jsme vyzkoušely piknikovací deku. U jezera s výhledem na Alpy na udržovaném trávníku jsme rozložily naší károvanou deku a jaly se odpočívat a krmit Elišku. Válení se nám vydrželo docela dlouho.
Pak jsme se vypravily na tramvaj a tou do centra. Centrum jsme prošly a ještě neodolaly a zkusily novou „vlajkovou loď“ švýcarských mekáčů – The Prime. Burger jen ze švýcarských ingrediencí se 180 g Burgerem. Nebylo to špatné. I ve dvou jsme se pořádně najedly. Ačkoli jsou švýcarské restaurace nekuřácké, před nimi se kouřit smí. Takže na zahrádce před mekáčem se kouřilo, a proto jsme vzaly zavděk trávníkem opodál a opět použily naší deku.
Domů jsme dorazily kolem páté, jen asi hodinu před Vláďou. Na to že jsme odcházely v devět, to byl náš snad nejdelší výlet.

by ·Komentáře: 5
Tak ho už také máme – vozík na prcka za kolo, který se dá samozřejmě použít jako normální kočárek či na běhání. Výběr to byl náročný. To sice asi víc posoudí Vláďa, ten učinil první velké rozhodnutí, že to bude Chariot-Thule. A že to bude model CX. Já se pak podílela na rozhodování, jeslti dvou nebo jednomístný. Samozřejmě, že máme jen jedno dítě, ale chtěli jsme mu dopřít více prostoru a pohodlí tím, že koupíme dvoumístný. Bojhužel se ukázalo, že ve dvoumístném modelu není možné umístit dítě doprostřed, takže ačkoli jse ve vozíků sám, stejně musí sedět je nna své půlce, kde má o něco méně místa, než v jednomístném modelu. Takže bylo rozhodnuto. Ještě jsme ještě ve Velo Fiala dokoupili pylovou síť (to aby Eliška nedýchala všechen ten prach, co se za kolem zvedá), takže teď jsme připraveni. … Až tedy mé kolo projde servisem :-). Ale Vláďa to již seEliškou vyzkoušel a zatím dobrý.