by ·1 komentář
Minulý víkend jsme se po sobotě strávené na lezecké stěně vypravili, díky pěknému počasí, na výlet k Mauensee. Jezero to je malé, kolem jedné poloviny vede turistická cesta, má ostrůvek se „zámkem“, který tedy vypadá, pouze jako velký barák, a je u něj jedna keška. Kolem dokola to bylo cca 6 km + cesta k a od jezera = 7,5 km. Co nás trochu zaskočilo bylo bahno na cestě. Vláďa to měl v teniskách asi nejhorší. A tlačit nacucanou trávou 20 kg kočárek také nebylo nejjednodušší. A to nepočítám několikero přenášení mostků.
Tento kus cesty ještě šel v pohodě.
Nacucanou trávou to šlo ztěžka.
Po sváče na sluničku (s pletenými čepicemi od Domi).

by ·Žádné komentáře
Být každý týden takový, jako tentokrát, tak to bude dlouhodobě náročné.
  • Pondělí: večerní němčina mi odpadla, tak jsme místo toho jeli vybírat snubní prstýnky. Návrh jsme zadali, tak uvidíme, co vytvoří a co za to budou chtít.
  • Úterý: dopoledne jsme si šly s Eliškou nahradit cvičení z předminulého týdne, kdy jsme byly nemocné. Takže to to dopoledne uteče jak voda a odpoledne je člověk z toho cvičení jak trochu unavený, tak trochu nabuzený.
  • Středa: večer byla němčina přesunutá z pondělka.
  • Čtvrtek: dopoledne jsme měly s Eliškou naší klasickou 1,5 h cvičení. Následně jsem se doma rychle vysprchovala, sandwich už jedla v tramvaji a dorazila jen tak tak na začátek kurzu německé gramatiky na universitě. Vypadá to slibně. Tak uvidíme, jestli slibované rychlé tempo vydržím. A aby toho nebylo málo, tak po odpoledních 4,25 h v práci jsme ještě byli pozvaní ke kamarádce na večeři a promítání fotek z dovolené.
  • Pátek: schůzka s finančním poradcem a večer fondue, takže docela odpočinkový den.
Do toho jsem každý den 4,25 h v práci, jsem zapsaná na online kurz Image processing na Duke University (což vyžaduje shlédnout cca 1-1,5 h přednášek, udělat domácí úkoly a kvíz), poslala jsem tak šest meilů do školek (na našich cca šest předchozích žádostí, které jsme posílali na podzim, nikdo nereagoval, a čas se krátí) a zařídila jsem si nové dioptrické brýle (ať mám jedny stabilně v práci, ono když už je člověk unavený, tak mžourat do monitoru nní nic přjemného).
A to před sebou máme ještě víkend. Má být pěkně, tak uvidíme, co podnikneme. Lezení snad určitě a k tomu snad nějaký pěkný výlet.

by ·Komentáře: 5
Jarní, teplá a slunečná sobota (15.2.14) přímo vybízela k nějakému pěknému výletu. A tak jsme se vypravili do St. Galenu, kde jsme za svůj pobyt ve Švýcarsku ještě nebyli. Luxusně jsme zaparkovali hned u centra v podzemních garážích. Cestou na trh jsme si v malém obchůdku koupili dva výborné sýry a Appenzell bylinkový likér. Trh byl výborný. Koupili jsme hromadu levné zeleniny, domácí těstoviny, pohankovo-jablečný chléb, tirolské špekové knedlíky, česnek a domácí fondue. Vše jsme dali do auta a pokračovali na prohlídku města. Celé nejužší centrum je pěšší zóna, takže procházka to byla velmi příjemná. Na lavičce na sluníčku si Eliška dala oběd a venkovní prostředí si dost užívala. My si vzápětí dali u stánku (široko daleko to byl jediný) klobásu (typickou OLMA, která byla bílá a spíš taková neutrální, a pak červenou, která byla více masová a výrazná) a hot dog. Poté jsme prošli místní architektonicko-výtvarnou rote-stadtlounge (těžko říct, co to mělo za smysl – několik ulic bylo pokryto červeným „kobercem“) a pomalu se vraceli zpět k autu. Ještě nesmím opomenout čokoládovnu (kavárna, kde prodávali i spoustu výrobků z čokoláday) a palčinku od stánku na cestě zpět.
Tím jsme ještě ale nezkončili. Nyní jsme zamířili do Arbon u Bodanského jezera. Až, když jsme přijeli k místní plovárně, jsme si uvědomili, že to bylo právě zde, kde jsem v roce 2011 plavala jedny z mých prvních (a posledních) plaveckých závodů (článek zde). Po turistické jsme se vydali směrem k centru Arbon podél jezera s výhledem na Německo a rakouské Alpy. Kousek od plavečáku v Arbon dostala Eliška na lavičce svačinu a přesedlala z kočáru do nosítka. To bylo vlastně poprvé, co ho pořádně vyzkoušela. Zatím v tom byla jen doma a to vždy tak na pět minut. Ale teď jsme jí to udělali do módu „koukám dopředu“ a to se jí líbilo. Vláďa pak říkal, že po tom 1,5 km se docela pronese (ve svých necelých 7 měsících má již přes 8 kg). Pak už jsme definitivně zamířili domů.
Několik fotek je k náhlédnutí na našem rajčeti zde (pouze pro ty, kteří vědí heslo).

by ·Komentáře: 2
Kamarádka se mě ptala, jestli teď s Eliškuo plánujeme již nějakou dovolenou. Tak jsem opáčila, že to zatím fakt ne. Až když jsem balila na Vánoce do Čech jsem si uvědomila, že tohle je vlastně taková naše dovolená. Rozhodně, co se toho balení týče. Vstávali jsme v osm ráno a vyráželi na cestu kolem jedné. Holt se to nezdá, ale když jedete na patnáct dní pryč, tak to chce ledacos ještě poklidit :-). Vláďa má „řád zlatého baliče“ – nevěřila bych, že se to všechno do auta vejde. Ještě štěstí, že kočárek máme v Čechách, ten už by se fakt nevešel … jeden kufr, druhý, taška, druhá, postýlka, 28 kg čokolády, nějaké sušenky, spacáky, apod. No zaskládaní jsme byli doslova až po střechu.
Cestou jsme naštěstí nestáli v žádné vážnější zácpě. Eliška první půlku cesty klimbala nebo si potichu hrála. V Německu jsme udělali první zastávku u KFC. Stále mě překvapuje, že taková krátká zastávka ve výsledku trvá hodinu! A to jsem se ani nestihla najíst a musela jsem tak vánoční číz (sýrový hamburger) jíst až v autě. Pak Eliška usnula (já hned v zápětí), takže to Vláďa na dálnici asi pěkně napálil, protože další zastávka byla až v Čechách kvůli tankovaní. Ještě rychle Elišku nakojit (max 10 minut) a jeli jsme dál. To už začala být Eliška nervózní, ale dětské písničky nám na tu hodinu, která nám zbývala, vydržely a byl klid. Takže jsme domů dorazili kolem osmé. Takhle rychle (7h) jsme to jezdili i bez Elišky 🙂 Vštšinou jsem si vyžádala tak tři zastávky. Na nějaké neustálé vylézání z auta teď ale nemám náladu. Jednak jsem ráda, že sedím/spim, jednak jsem v autě byla pěkně zaskládaná. A hlavně mi v hlavě neustále zní zlaté pravdilo „dokud spí, tak nezastavujeme“.
Takže toto je vlastně naše první „dovolená“. V půl sedmé předám přebalenou a nakojenou Elišku babičce a pkračuji ve spaní až do půl desáté. Spala bych i déle, ale musím se stihnout trošku nasnídat, než bude chtít Eliška svačinu :-).

by ·1 komentář
Tak jsme byli pozvaní na miminkovskou vánoční párty. Konala se kousek za Curychem. Helena, také Češka (provdaná za Švýcara a žijící ve Švýarsku již sedmým rokem), kterou jsem poznala na cvičení Fit dank Baby, pořádala v předvánočním čase sešlost pro kamarádky s dětmi (partneři samozřejmě také pozvaní). A toto sobotní odpoledne se pěkně vyvedlo. Vláďa se svědomitě skoro celou dobu staral o Elišku a já si mohla v klidu popovídat s ostatními. Překvapilo nás, kolik Julča (jednoletá Helčina holčička) má již hraček! Pět velkých beden! Vláďa pak cítil vůči Elišce výčitky svědomí či co, a tak, když jsme po oslavě jeli ještě nakupovat, hned musel Elišce koupit dvě nové hračky :-). Ale jak píše na svém blogu jeden tatík na mateřské: děti mají stejně největší radost z běžných věcí, jako jsou vařečky, hrnce, apod. :-). A tak Eliška dokáže dlouhé minuty zaujatě cupovat časopis Týden (či jiný) na menší a menší kousky. Nejraději by to pak všechno ještě snědla, ale to už raději vše uklízíme a směřujeme její pozornost jinam.

by ·Žádné komentáře
7.12.13
Tak jsme si s Eliškou zaběhly první orienťák. Konal se kousek od Zugu, v Steinhuserwald (Steinhausenský les). My si daly jen ten nejkratší, který se dal jet i s kočárkem. Celková vzdálenost cca 2 km, což jsme daly za 17 minut. Nutno podotknout, že jsme minuly omylem Mikuláše, takže jsme pak do cíle doběhly jako první ve své kategorii. Děti se musely u Mikuláše zdržet a zazpívat mu, aby získaly mikulášskou nadílku. My jsme ho pak „našly“, když jsme si to znovu prošly, zatímco jsme čekaly, až Vláďa doběhne ten svůj dlouhý. Počasí vyšlo suprově. Byla to výborná akce.

by ·Komentáře: 3
Sobota … a to znamená společný rodinný výlet. Po šesti hodinách spánku (1+2,5+2,5) jsem doufala, že Vláďa nenaplánoval nic šíleného. V Zurichu byla pořádná inverze, takže cílem bylo vyjet někam relativně vysoko. Což také znamenalo, že už tam bude sníh a asi i zima. Ale spoléhali jsme, že na sluníčku bude teplo.
Takže jsme Elišce vytáhli nejteplejší bundu, vzali fusak, pořádnou čepici a rukavičky a vyrazili. Eliška nakonec byla oblečená tepleji než já. Ale naštěstí na sluníčku opravdu bylo příjemně a hlavně jsme šli pořád do kopce, takže se člověk zahřál.
Autem jsme dojeli na parkoviště ve Flumserberg (Tannenbodenalp, 1400 m). Cestou jsme projeli hnusnou vrstvu oblačnosti, kdy jsme byli rádi, že bylo vidět od tyče k tyči. A čekalo nás sluníčko a azuro. Oblékli jsme a zabalili Elišku tak, že se nemohla skoro hýbat. Nejprve se vztekala, ale po chvilkové jízdě v chladu usnula a prospala celý výlet.
Náš výlet vedl ke Grosssee (1650 m), stále nahoru.
A celou cestu jsme měli výhled do údolí Walensee (zakryté vrstvou mraků) a na pás kopců Churfirsten.
Vláďa si vyzkoušel, jaké to je, tlačit kočárek do kopce po sněhu (fakt zabíračka) a já díky nastolenému tempu relativně stíhala.
Po 2:45 h a 9 km jsme kolem čtvrté dorazili zpět k autu (to už se sluníčko schovalo za kopce a začala být docela zima). V místní restauraci jsme si dali čaj, horkou čokoládu, vývar se zavářkou a kolem páté vyrazili zpět domů. Kdyby Eliška prospala celou cestu, tak já bych to vydržela také. Vysokohorský studený vzduch prostě unaví.
Při odjezdu jsme měli na parkovišti úžasný výhled na hory a měsíc (opravdu to je měsíc a nikoli sluníčko :-)).

by ·Komentáře: 3
Lepší název článku mě prostě nenapadl :-).
V pondělí jdeme s Eliškou na kontrolu ve čtyřech měsících. Čtyři měsíce to jsou, co nám (hlavně mě ;-)) Eliška změnila život. Prvních několik týdnů jsem si vůbec neuměla představit, jak buded můj „normální“ život dál vypadat. Prostě to byla hrůza. Ale po třech měsících, když už se Eliška dokáže zabavit na chvíli s hračkami sama, jakýs takýs režim je nastolen, tak to hned vše vypadá lépe. Mateřská dávno skončila, dovolená též a nyní si „užívám“ neplacené volno. A co dělat celý dlouhý den (i když ono je vidět jen relatině krátkou dobu)?
Takže hledám (či se vracím k) aktivity, které bych mohla s Eliškou (i bez ní) dělat. Minulý týden jsem začala s Outdoor Fit dank Baby (přeloženo „fit díky dítěti). Byla to docela náhoda. Týden před tím jsem na skupinu v lese narazila a hned mi vrazili do ruky letáček. No a proč ne? Skupinka maminek s kočárky se sejde v lese a za hodinu a půl něco nachodí, naposilují a zaprotahují. Jazykem je samozřejmě švýcarská němčina, ale kvůli mě mluví lektorka „němčinou“, i když se smíchem říká, že jí to přijde divné, protože to není její mateřština. Takže zároveň trénuji němčinu.
A to mě dovedlo k tomu, že jsem s němčinou chtěla vlastně pokračovat. Takže jsem včera začala se soukromou výukou němčiny. Jednou týdně po dobu 16 týdnů. To by v tom byl čert, abych alespoň něco z úrovně B1 nepochytila.
Další, co jsem tento týden po roce a půl opět zkusila, byl bazén. Dvacet minut pro začátek stačilo. Stejně mi začalo zatékat do brýlí :-). A dalších dvacet pět minut mi trvá se dostat ven. Přeci jen se člověk v té zimě musí pořádně osušit.
No a příští týden začínám Indoor Fit dank Baby. Tzn. něco podobného jako to outdoorové, ale toto je uvnitř a děti jsou do cvičení více zapojeni. Takže jsem na to zvědavá.
Shrnuto a podtrženo, ten týden začíná být výrazně pestřejší a zajímavější. Jen doufám, že se mi podaří spát déle než například dnes. Ono jít na odpolední cvičení, když vstáváte v pět ráno, není úplně ideální.
Jo, a samozřejmě denně chodíme na procházku. Teď jen jednou denně po obědě, když je „nejtepleji“ (tzn. dnes třeba na to cvičení bylo 5°C). Tento měsíc (14 dní) mám již nachozeno 100 km. Tak snad další stovku do konce měsíce přidám.

by ·Komentáře: 5
V poslední době se docela i našel čas a chuť na trochu kuchyňského experimentování. Co z toho vzešlo?
Domácí housky s mákem a solí (ze sušeného droždí).
Domácí pšenično-žitný chléb (z kvásku).
Makové a tvarohové kynuté koláče (čerstvé droždí) [Vaněk: Poklady klasické české kuchyně].

A aby nic nepřišlo vniveč, tak ze zbylého droždí jsem udělala drožďovou pomazánku.

by ·1 komentář
V sobotu se počasí docela vydařilo. Což znamená, že nepršelo a bylo víc než pět nad nulou.
Takže jsme nasedli po obědě do auta a vyrazili na jihovýchod od Zurichu. Vláďa naplánoval trasu po lese, po šotolinových cestách. Studený vzduch a drncání na Elišku působily úplně zázračně. Spala jak andílek :-). Cesta byla nahoru dolu, ale naštěstí s námi šel i Vašek, takže nekonečné schody mohly kluci v klidu snést. Deset kiláčků bohatě stačilo.
Schody dolů docela klouzaly.
V rozloženém stavu se nesl kočárek pohodlněji a bezpečněji, než v celku.
Pohled zpět, co jsme sešli.