Ve vonlých chvílích, kterých moc není (třeba když Eliška ze spaní „pofňukává“, u čehož se stejně nedá spát), načítám na internetu různé informace a co mimojiné nechápu, jak mohou v diskuzích maminky uvádět, kolik toho ten jejich prcek vypije. Jak mohou vědět, jestli to bylo 60 či 100 ml? To mají na prsou nějakou měrku?! Také mě dostávájí poznámky typu „dítě si prostě vypije, kolik potřebuje“. To u nás podle mě neplatí. Ať pije, jak chce dlouho (do toho samozřejmě usíná, případně „blbne“ a „hraje si“), tak pokud u toho neusne, tak následně stejně nějakou dobu ještě křičí (jako aby bylo všem jasno, že ji ta její krkavčí matka nenechá u prsu celou hodinu). Že ví, kdy má dost? No to určitě! Ta by pila k prasknutí. Pak ať se doktor nediví, že pije třeba jen 5+5 minut. Pít 10+10, tak jen co s ní pak malinko pohnu, všechno to z ní proudem teče ven. To fakt nemám zapotřebí. Holt pak nejí každé tři hodiny, ale každé dvě, či dvě a půl. … V tomhle je krmení z láhve pohoda – tam přesně víte co a kolik toho vypije. Ale vzhledem k tomu, že ten náš „drobeček“ (se dvěma bradami) má v 7 týdnech již skoro pět kilo (nést ji v autosedačce i jen pár desítek metrů dá pěkně zabrat), tak ji asi metoda 5+5 minut stačí.
A pak tu je ten „problém“ s odstříkaným mlékem. Když už konečně odsávačka zafungovala (někdy prostě Eli usne a neucucne už ani kapku), tak je tu otázka „co s ním?“. Vždyť u dalšího kojení mléko zase bude, tak na co ho vlastně skladovat. Zamrazit? Kam asi? Do toho pidimrazáčku, který je kromě toho plný zmrzliny a zeleniny :-)?! Jistě, na růstové spurty. Miěale přijde, že než to mléko pak rozmrazím a ohřeji, tak se mi mezitím dotvoří další :D.
Dnes, v jejích dvou měsících, jdeme na očkování. Tak uvidíme, jestli se jí zvedne po pár následujících dnech apetit, nebo naopak bude jíst méně.

Kamrádka mě poprosila, zda bych na její blog „plenky a dudlíky“ nepopsala, jaké to je mít dítě ve Švýcarsku. A protože na otázky, které mi kladla, se ptali i mí kamarádi, tak zde uvádím odkaz (přeci tu nebudu psát to samé znovu), kde se dočtete, jaké to tedy bylo.
Snad jen doplním, že co se stravování týče, tak to bylo super :-). Na to jsem se těšila, ale pak jsem dva dny jídlo nemohla ani vidět. Dvakrát denně nám nosili vodu (perlivou/neperlivou dle výběru. Tou dobou bylo kolem 35°C, takže jsem vypila několik lahví denně) a vždy jednou za den přišli s meníčkem a my si museli navolit snídani, svačinu, oběd, svačinu, večeři a večerní snack. Výběr byl většinou ze tří jídel. Mezi nimi třeba i speciální „kojící menu“. Vzhledem k tomu, že to bylo všechno v němčině, tak jsem se většinou nechala překvapit, co že jsem si to vybrala. Na jídlo jsme měli většinou dvě kodiny, pak přišla služba tácy vybrat. Mě se snad nikdy nepodařilo vše v tomto čase sníst. Nejenže toho bylo vždy tolik, že jsem to prostě naráz sníst nemohla, ale také z toho důvodu, že zrovna když mi přinesli jídlo, Eliška se rozhodla, že chce také jíst. A to nějaký čas zabere.
Poslední aktualizace k dokumentům – překlad rodného listu a uznání otcovství (s apostilou) z němčiny do češtiny nás vyšlo bez franku na 500 CHF. A to si ještě na konzulátu z toho všeho chceme nechat udělat kopie (a platit ověření), protože originály bychom si samozřejmě rádi nechali.
A to je konec prvního poporodního zápisku. Další snad budou pokračovat. Ale to víte, Eliška nespí, a když spí, tak já také. Takže psát pak bude muset Vláďa.
Jinak pár fotek z prvních 2,5 týdnů Eliščina života, je k nahlédnutí zde (heslo a jméno na požádání).

Tak tu máme první pokračování „recenze“ na náš nový lux. Nevím, jak Vláďa, ale já tady budu popisovat moji kraťoučkou zkušenost s použitím našeho Dyson Ball DV 37 Musclehead k vysávání sedačky. První článek, těsně po nákupu, lze nalézt zde.
Hlučnost – jak jsem s tím tak luxovala, tak mi to přijde ve výsledku docela hlučné. Ale to, že se nejedná o žádnou tichou hračičku, jsme věděli.
Nad čím se ale musím pozastavit je výkon/příkon luxu. Obecně se traduje, že čím vyšší, tím lepší. Proč?! Aby, až se kolem prožene tornádo, jsem se mohla bezpečně přisát k zemi?! To se mi stalo s tou sedačkou – je nemožné ji vyluxovat. Jediné co, tak se k ní přisajete a lux si začne hlasitě stěžovat. Ani speciální „hlavice“ nepomáhá. A to jsem ještě používala „únikový ventil“ ke snížení sání.
No dobře, na sedačku to není. Ale co mě překvapilo/naštvalo, že vyšší výkon vám ani neumožní vysávat nepořádek z větší dálky. Co tím myslím? Kupříkladu potřebujete vysát pavučiny zpoza topení a tam se většinou bohužel nedostanete ani se speciální hadicí/trubicí (moc krátká, moc tlustá). Tak byste čekali, že něco se do hadice nasaje i z větší dálky. Ale to ne! Nasaje se jen to, co je přímo u hadice. Takže v čem je sakra výhoda vyššího výkonu? Vzpomínám si na jednu starou reklamu, kdy pomocí hadice luxu zvedali bowlingové koule. Tak asi na to to je dobré.
Jinak podle dostupných technických informací (dohledat to dalo tedy docela práci) ten náš lux má příkon 1300 W a sací výkon 290 W. Takže ve výsledku to je ještě docela tintítko, když uvážím, že se uvádí průměrný příkon vysavačů na dnešním trhu mezi 1000 – 2000 W. Sací výkon pak tvoří prý 1/3 z tohoto.
Tak až si někdy budeme kupovat nový lux (což ale doufám, že jen tak nebude), tak je dobré mít na paměti následujíc:
  • Možnost regulovat sání se hodí (ten náš má pouze dvě polohy. Záclony bych s tím fakt vysávat nezkoušela).
  • Prý je dobré vybírat takový lux, který má sací výkon větší než 300 W.
  • Příkon luxu znamená, kolik elektrické energie spotřebujete za hodinu vysávání.
  • Obvykle platí, že čím větší výkon, tím účinnější vysávání. Záleží ale také na kvalitní filtraci – pokud vzduch uniká kolem filtrů, budete vysávat stále ten samý prach dokola [1].
  • Dobrý sběr prachu je dán kombinací několika faktorů – musíte mít účinnou hubici, která kolem smítek vytváří správnou kombinaci vzduchového průtoku a podtlaku. Důležitá je také aerodynamicky navržená tyč a vzduchotěsná hadice [2].
  • Vysoký příkon není nevyhnutelně znakem dobrého výkonu. Příkon určuje množství spotřebované elektřiny a na sběr prachu nemá přímý vliv [2].
  • Sací výkon je vzduchový tlak (podtlak) násobený vzduchovým průtokem (litry za sekundu) měřený ve wattech. Vysoký sací výkon nutně neznamená schopnost dobrého čištění. Pokud chcete dobrý sběr prachu, vysoký sací výkon je třeba zkombinovat s efektivní hubicí [2].
Zdroje
[1] Jak vybrat vysavač – kompletní průvodce. URL: < http://www.sporilek.cz/radce/podlahove-vysavace/ > [cit. 10.7.2013]
[2] Electrolux: Nejčastější dotazy a odpovědi nakupujících. URL: < http://www.electrolux.cz/Inspiration/Features/Q-and-A-standard/ > [cit. 10.7.2013]
[3] dTest: Jak vybrat vysavač. URL: < http://www.dtest.cz/clanek-956/jak-vybrat-vysavac > [cit. 10.7.2013]

Co dělat během skládání puzzle lepšího než na pozadí poslouchat pořady o vaření. A aby to nebylo tak jednoduché – v němčině. Takže jsem si onehdá vyslechla zajímavý recept od Gordona Ramsaye http://www.gordonramsay.com/ „Roast chicken with chorizo stuffing“ (pečené kuře s chorizo náplní). To znělo moc dobře. Hlavně jako „proteinové“ jídlo dobře zapadá do víkendového pokolového menu pro Vláďu. A kromě jiného – dáte kuře do trouby a dvě hodiny se o něj nezajímáte. Co může být jednoduššího? Takže jsem se do toho pustila. Doba přípravy: podle toho, jak to komu trvá. Příprava nádivky: 20 minut. Pečení: 2 h. Počet porcí: 4
Suroviny
  • 1 chorizo salámek (na kostičky)
  • 1 cibule (nakrájená najemno)
  • 2 stroužky česneku
  • několik na sluníčku sušených rajčat (tak to stojí v receptu. Já použila moje oblíbená sušená rajčata v olivovém oleji)
  • plechovka fazolí
  • čerstvý tymián (sušený musel stačit)
  • 1 celé kuře (tady jsme zaimprovizovali a pro tentokrát koupili velké kukuřičné kuře!)
  • 1 citron
  • paprika
  • sůl, pepř, olivový olej
  • 1 hrnek bílého vína (vzhledem k tomu, že v našem oblíbeném Migrosu neprodávají alkohol, museli jsme nákupy na recept dělat nadvakrát :-))
  • 1 hrnek vody
Postup
  • Smažit chorizo na olivovém oleji.
  • Přidat cibuli, česnek, tymián, a rajčata.
  • Přidat scezené fazole.
  • Pomalu smažit 20 minut
  • Do kuřete vmasírovat olivový olej, papriku, sůl a pepř.
  • Naplnit kuře chorizo směsí a na závěr „zazátkovat“ celým citronem.
  • Do pečící nádoby dát vodu, víno a kuře.
  • Pořádně zakrýt alobalem.
  • Péct na 200°C jednu hodinu.
  • Poté odkrýt a péct další hodinu.
  • Vyndat kuře, vyndat citron a vymačkat jej do výpeku.
  • Vyndat náplň (jde jako obloha).
  • Naporcovat kuře.
  • Dochutit výpek.
Podávejte, s čím chcete. My měli rýži.
Pro samé zaujetí jsem nestihla udělat ani jednu fotku. Ale vše je moc pěkně nafocené například zde.
Jo, a osobně bych tedy rozdíl mezi kukuřičným a „normálním“ kuřetem nepoznala.

Málem by mi to uniklo. Ale v rámci „preventivní“ procházky jsem si u zastávky všimla letáku na Züri Fäscht (5.-7.7.13). Doma jsem si to vyhledala a zjistila, že jde o mega oslavu (asi prostě začátek léta), která se koná pouze jednou za tři roky a očekává se návštěvnost dva miliony lidí. Jako vždy se to koná v centru, kolem jezera a Limat. A prý tam byl i stánek s Trdelníkem (stánků s jídlem bylo prý kolem 300)! Samozřejmě nechybí různé doprovodné akce – vodní sporty, Ruské kolo, apod.
V mém stavu a teplu, které bylo, jsem si do centra netroufla, ale zaujal mě ohňostroj, který se konal jak v pátek, tak v sobotu, a který prý patří k pátému největšímu na světě. Oba dny trvá 30 minut a je doprovázen hudbou (stříli se z několika lodí a pontonů na jezeru). Takže jsem vymyslela, že bychom mohli zkrátka zajet autem na Zürichberg a koukat se tam odtud v klidu na jezero. Ve výsledku se to ukázalo jako velmi dobrý nápad – nebyli jsme sami a málem jsme neměli, kde zaparkovat. Co bylo supr -Vláďa mi vzal kempingovou židličku, takže to ve výsledku byl jeden z nejlepších ohňostrojů, které jsem viděla – sedíte si na cestičce nad posekanou loukou, Zürich a jezero pod sebou, do toho ohromný ohňostroj a ještě si u toho v klidu hovíte v křesílku. Paráda. Na jezeře byla spousta vyhlídkových lodí, na které jste si také mohli koupit lístky na ohňostroj – a měli jste to z první ruky.
Pár doplňujících informací lze najít zde:

Tohle je kalorická bomba! 200 g másla jen to hvízdne, cukr (klepla se mi ruka, tak to bylo 180 g), mouka. ale jsou tam borůvky! Takže, když je část jídla zdravá, tak je celé zdravé, ne? Hlavně je to jednoduché na přípravu.
Suroviny
  • 350g polohrubé mouky
  • 200g másla
  • 150g cukru
  • 1 vanilkový cukr
  • lžička skořice
  • kůra z citronu
  • 1 žloutek
  • 1/2 prášku do pečiva
  • 2 dcl mléka
  • borůvkový kompot (mražené borůvky). S čerstvými to šlo také.
Postup
  • Vše kromě mléka a borůvek rukama smícháme v drobivou směs.
  • 3/4 směsi dáme do vymazané dortové formy, rukou uhněteme.
  • Poklademe scezenými a okapanými borůvkami.
  • Posypeme zbylou směsí.
  • Vše rovnoměrně polijeme mlékem. – toto jsem nedělala, přišlo mi to zbytečné a výsledek byl i tak ok.
    Pečeme v předem vyhřáté troubě na 200°C cca 40 minut.
Trošku se to sypalo, ale chuťově dobré.

K tomuto zamyšlení mě přivedly akce mého kamaráda Martina, který jménem své čerstvě narozené dcery, a poté k jejím prvním narozeninám (a akce budou pravděpodobně pokračovat), dokázal přimět své kamarády k zafinancování (minimálně) dvou dobročinných projektů.
První akcí bylo „Přivítejte Nikol a darujte drink„, kdy bylo cílem projektu vybrat prostředky na vrtnou soupravu na vrtání studní v Africe.
Druhou akcí „Připravte mě o peníze“ (při oslavě jejích prvních narozenin) byla podpora vozíčkářů prostřednictvím podpory Reného Kujana, který se rozhodl oběhnout Island.
My jsme se ještě nedokázali rozhodnout, jak to pojmeme. A tak jsem zatím sestavila list možností, kam by člověk mohl přispívat. Pokud máte nějaké další nápady, sem s nimi! Co nestihneme zorganizovat při narození, to doženeme prvními narozeninami!
A pár doplňujících odkazů k výše uvedeným
A když už jsem tak porůznu hledala informace, narazila jsem i na následující
Rok jinak“ – Vyberte si neziskovku, pro kterou chcete pracovat, a Nadace vám bude dávat váš stávající plat.

Tak další recept do naší receptové rubriky; ať to nemusím příště zase někde hledat a dumat, jak jsem to dělala naposledy. Zdroj zde. Ale příště ještě trochu poupravím. Koneckonců v diskuzi pod originálním receptem je spousta úprav tohoto receptu. Jo, a nejlepší na tomhle je „hrníčková metoda“.
Suroviny
  • 1 hrnek mléka (asi by mělo být pokojové teploty. Někdo si stěžoval, že mu to se studeným nevyběhlo, mě v pohodě i se studeným)
  • 1 hrnek cukru moučka (nevidím důvod dávat do těsta moučkový cukr. Kombinace krystal, hnědý krystal, vanilkový cukr a skořicový cukr funguje taky dobře. A stačí ¾ hrnku)
  • 3 celá vejce (žádné zbytečné vyšlehávání bílků *jupí*)
  • 2 hrnky polohrubé mouky (ta ve Švýcarsku není, takže hladká to jistí. Půl hrnku jsem zaměnila za celozrnnou)
  • 1 balíček prášku do pečiva
  • 1 hrnek oleje (normální rostlinný je ok. Příště bych dala ¾ hrnku oleje a víc mléka)
  • máslo a mouka na vymazání formy
Postup
  • Bábovkovou formu vymažeme máslem a vysypeme moukou.
  • Troubu předehřejeme na 180°C.
  • Všechny suroviny na těsto (olej, mléko, mouku s práškem do pečiva, cukr s vajíčky) vyšleháme v hladké těsto (osvědčená metoda – dobře promíchat nejprve sypké suroviny a pak do toho přidat ty tekuté).
  • Olejové těsto vlijeme do připravené formy.
  • Pečeme při 180°C a otázkou je, jak dlouho. Po 35 minutách to bylo pořád dost tekuté. Tak jsem to přidala na 200°C a přidala větrák. No a vršek mi hbitě zčernal. Takže příště by to chtělo těch 180°C a v klidu to tam nechat minimálně 50 minut.
Výsledek? Kromě trochu tmavého vršku a relativně mokré/mastné konzistence, to je dobré. Samozřejmě, že se do jedné části těsta dá přidat kakao – bábovka prostě musí být dvoubarevná. A klidně tedy o něco víc, než jsem dala cca 2 lžičky – ta hnědá část byla pořád dost světlá.

zdroj

Suroviny

  • 300g hl.mouky
  • 3 lžičky prášku do pečiva
  • 1 vejce
  • 150g cukru
  • 100g másla
  • 750g jablek
  • (můžeme přidat rozinky)
  • 2 lžíce mouč.cukru
  • tuk a strouhanku na formu
Postup
  • Mouku prosejeme s práškem do pečiva. Přidáme vejce, cukr, máslo, a mezi prsty vypracujeme drobenku.
  • Dortovou formu vymažeme máslem, vysypeme strouhankou a naplníme polovinou drobenkového těsta. Dobře přitlačíme a vytvoříme okraj.
  • Jablka oloupeme, rozčtvrtíme a odstraníme jadřince. Rozkrájíme je na plátky a rozložíme na korpus.
  • Navrch nasypeme zbylou drobenku a poprášíme ji 1 lžící mouč.cukru.
  • Pečeme cca 40 min.
Pozn.: My pekli na 160st. asi půl hodiny a potom 10 min na 180st … asi to chce od začátku trošku víc.
Krásně se vešel do malé dortové formy.
Na řezu.

Nadpis tohoto článku jsem převzala z komentáře Václava ze dne 2013-06-27 11:44 uvedeného pod článkem „Je žvýkačka nejtoxičtější zboží v supermarketech?“ publikovaného 26.6.2013 na serveru AC24.cz.
Shrnuto – článek pojednává o tom, jak jsou vlastně žvýkačky nebezpečné. Problémem jsou nejen látky, které se ve žvýkačkách používají, ale také to, že většina lidí žvýká každý den (a většinou nezůstane pouze u jedné žvýkačky).
Jak potom i zaznělo v diskuzi, tak kdo si někdy složení přečetl (a porozuměl mu), tak mu muselo být jasné, že se nejedná o nějakou zdravou výživu. Pak samozřejmě můžeme věřit reklamám a spoléhat se na to, že změna pH po jídle ochrání náš chrup (každý si z reklam jistě pamatuje malé bílé človíčky s bílými štíty odrážející útok nepřátelských bakterií, či alespoň onu červeno-modrou křivku zobrazující změnu pH v ústech). Mimochodem, ta změna pH takhle rychle a dobře prý nefunguje. Snad nejlepší, co na tom žvýkání je, je uvolnění slin, které snad nějakou „změnu“ do stavu vaší ústní dutiny přinesou. “ … žvýkání nalačno může stimulovat výlev kyseliny solné a trávicích enzymů v žaludku a za situace, kdy nepřichází jídlo, může vytvářet podklady ke vzniku žaludečních vředů.“ [2]
Ale zpět k článku. Zajímavější čtení byla ve výsledku ta diskuze, kdy se jednotliví diskutující slovně prali, že to či ono vlastně tak nebezpečné není (nebo je), že to či ono jedí/užívají celý život a stále jsou fit, apod. Mě zaujala poznámka, že xylitol, je nezávadný. Obecně se snažím vyhýbat všemu, co umělá sladidla obsahuje. Takže i žvýkačkám, protože všechny, až na jedny, které jsem zatím v Curychu našla, obsahují aspartam a tomu se chci obzvlášť vyhýbat. Ty žvýkačky, které na sobě měly obrovským písmem „bez aspartamu“, měly 4-5 jiných umělých sladidel. Kromě toho v diskuzi zaznělo něco ve smyslu, že Acesulfam-K je taky ok. Tak jak to s tím tedy je?
Někteří diskutující se oháněli informacemi z jiných serverů, které další diskutující smetli ze stolu, jako nedůvěryhodné. Já jsem se obrátila na naši oblíbenou knížku Doba jedová [1, 2]. A zde máme tedy pár informací:
Aspartam (E951)
  • “ … konzumace nízkokalorických potravin s aspartamem vyvolává v organismu potřebu příjmu většího množství jídla, takže se vlastně žádné kalorie neušetří.“ [1]
  • „Jeho zdravotní nezávadnost je stále předmětem sporů.“ [2]
  • Vedlejší účinky aspartamu: poškození mozku, ztráta paměti, vyvolává cukrovku, poškození trávicího ústrojí, zažívací problémy, nevolnost, poškození jater a ledvin, bolesti hlavy, nespavost, a spousta dalšího. [1]
Samozřejmě je otázka, jaké množství konzumované jak dlouho se považuje za „dlouhodobé užívání“. Třeba když mi doktor předepsal hořčíkové tablety a já se optala, jestli by tam neměl nějaké jiné, protože tyhle obsahují aspartam, tak říkal, že to je v pohodě, že on to používá denně posledních 40 let. No tak co s tím pak naděláte?
  • “ … , že pití nápojů slazených aspartamem zvyšuje riziko předčasných porodů.“
  • Závěr knihy [2]: „Všem čtenářům Doby jedové 2 si autoři dovolují doporučit, aby se produktům s aspartamem důsledně vyhýbali, a to i přes ujišťování o jeho bezpečnosti významnými institucemi a jejich zaměstnanci, kteří k tomu nemají odpovídající vzdělání.“
Xylitol [2] (E967)
  • „V přírodě se nachází v mnoha rostlinných zdrojích, jako jsou například maliny, švestky, kukuřice, či oves.“
  • „Průmyslově se vyrábí např. z dřevního odpadu nebo z kukuřice.“
  • „V současné době je jeho největším producentem Čína, kde je xylitol vyráběn z kukuřičného odpadu.“ (no víme, jaká je kvalita „výrobků“ z Číny Nerozhodný ).
  • „Ve větších dávkách může mít projímavé účinky.“
  • „V běžné literatuře nejsou toxické účinky xylitolu u člověka známy.“
  • „Nepodílí se na tvorbě zubního kazu a je proto používán jako sladidlo do žvýkaček. Žvýkačky s xylitolem redukují množství zubního plaku a produkci kyselých slin a snižují tak kazivost zubů i problémy s dásněmi.“
Acesulfam K [2]
  • „… působí v ústech mírnou pachuť, která se často maskuje jinými sladidly, nejčastěji sukralózou.“
  • „Nevstřebává se sliznicí trávicího traktu, tudíž je zcela nekalorický, a protože se nemetabolizuje, vylučuje se močí v nezměněné formě.“
  • „Studie, které byly zaměřeny na prokázání bezpečnosti acesulfamu, byly zpochybněny řadou jedinců a organizací, proto se stále objevují výzvy k jejich opakování.“
Sukralóza [2] (E955, Splenda)
  • „Experti, kteří kritizují schválení sukralózy jako umělého sladidla, říkají, že Splenda se podobá víc DDT než cukru.“
To by bylo k umělým sladidlům – takže sice je pěkné, že xylitol z toho vyšel docela dobře, ale snad žádná žvýkačka nezůstane jen u jednoho druhu umělého sladidla.
Pak mě ale zaujaly odkazy některých diskutujících na „takové jiné žvýkačky“, ty bez umělých sladidel a proklamující pouze přírodní základ (a nikoli gumu z ropy). Případně silice (to je pro ty, kteří žvýkají hlavně pro čerstvý dech).
  • Silice máty kadeřavé – prý stačí kapka do úst a máte čerstvý dech bez nutnosti žvýkat.
  • Žvýkací pryskyřice – obsahují přes 90% čisté pryskyřice z altajského modřínu. Zbytek tvoří přírodní extrakty. Prý si člověk na tu chuť musí trochu zvyknout, ale mělo by to být zdravější, než normální žvýkačky.
  • Žvýkačky CHICZA – vyrobené z gumy ze stromů, slazené sirupem z agáve a glukózou. V normálním obchodě asi neseženete, takže jen přes internet.
  • Pak se prý dají v Marks and Spencer sehnat žvýkačky s xylitolem (Xylitolem Sugar free spearmint gum with sweeteners).
A ještě jedna poznámka z Doby jedové – když už jsme se dostali k těm sladidlům, tak v dnešní době „zdravé a bezpečné“ sladidlo je cukr, melasa, med, případně novinka stévie.
Literatura:
[1] Anna Strunecká a Jiří Patočka: Doba jedová. Nakladatelství Triton, 2011
[2] Anna Strunecká a Jiří Patočka: Doba jedová 2. Nakladatelství Triton, 2012
Poznámky:
Přes výše uvedené stránky jsem se porůznu doklikala na zajímavé odkazy. Mezi nimi nechybělo ani mumio, již zmíněná stévie, šungit, vrba peprmintová, a různé adaptogeny.