K dispozici je pár fotek z těch našich krásných tří dní v Davosu na horách:

Dnešní počasí vyšlo dle předpovědi úžasně. Ráno jsem si ještě trochu přivstala a šla vyzkoušet hotelový bazén. Sama jsem tam dvacet minut blbla a pak jsme vyrazili na snídani. Formou švédských stolů, jak jinak. A to jsme si dali – houstičky, croisanty, čaj, salámky, sýr, ovocný salát. Dobrota. Oblékli jsme se na sjezdovky a vyrazili.

Oproti včerejšku bylo u pokladen lanovky NEUVĚŘITELNÉ množství lidí. Bylo to šílené. Jedno velké mraveniště, kdy se všichni tlačili u výdejních okýnek, následně se proud přelil přes turnikety, aby se na to vtlačili do lanovky. Příšerné. Po dvaceti minutách i my máme pemanentku a cpeme se do lanovky na Weissfluhjoch (oblast Parsen). Jedeme … v půlce jsme se zastavili … malý technický problém. Nedočkavě koukáme na okolní sjezdovky, kde se prohánějí lyžaři. Po cca deseti minutách míříme dále k vrcholu. Dnes výhledy byly … a jaké! Co jsme všude viděli by asi lépe popsal Vláďa. Zkrátka zasněžené třítisícovky na vás koukali ze všech stran. A co všechno jsme sjeli? Všechno 🙂 I tu jednu černou jsem sešourala. Co si tedy tak pamatuji, tak modré sjezdovky bývali mnohem jednodušší.

Ale pěkné to bylo. Uprostřed dne jsme se zastavili na oběd a kávu a pokračovali dokud se slunce nezačalo sklánět za obzor. Sjezdovky viditelně prořídly a znatelně se ochladilo. Po černé, kterou bych sjela i na běžkách, jsme dojeli do Wolfgangu a odtud autobusem zpět domů. Značení sjezdovek bylo opravdu zvláštní. Ta černá poslední totiž nebyla nijak prudká, jen byla dost úzká, takže proto.

Dnes jsme již počítali s tím, že večerní kluziště otevírá až od sedmi, takže po lyžích jsme se šli namočit do bazénu. A poté jsme vyrazili do mínus deseti na kluziště … kde prckové hráli hokej, takže jsme měli zase utrum. Ale … ještě jsme věděli o jednom přírodním kluzišti na okraji Davosu. V mrazu jsme se tam vypravili a cestou se dívali do jídelních lístků kde co nabízejí a kam bychom poté mohli zajít. Kluziště, jak jsme trošku očekávali, bylo zavřené. Akorát ho kropili a zabrušovali. Škoda. A tak jsme opět zakončili den večeří.

Já si dala rösti (švýcarská specialitka – bramborové hranolky zapékané se vším možným) se slaninou a vajíčkem. Slaninou tedy nešetřili. Vláďa si dal vepřový plátek s domácími nudlemi (což vypadalo jako halušky, ale bylo to samozřejmě jiné).

A pak …pak rychle do hotelu a do postele připravit se na příští den … ještě jedna věc – Vláďa by to stejně dodal – usnula jsem během toho, co mi předčítal jak to v oblasti, kam zítra chceme jít, vypadá. Prostě vyčerpávající vysokohorské ovzduší :).

Vláďa komentuje:

Pro ty, co se chtějí lépe orientovat. Oba dny jsme byli na Parsenn a v neděli jsme sjezdovky jeli v následujícím pořadí:

6, 4, 17-24, 1-17, 19, 30, oběd na Gruobenalp, 43-45a, 45a, 47-21-23, 15, 16

Pokud je uvedeno více čísílek najednou, tak to znamená, že v rámci jednoho sjezdu jsme jen přejeli na jinou sjezdovku 🙂

Já jsem ještě v sobotu sjel 7 při návratu zpět do Davosu.

Mapka sjezdovek se dá najít zde.

Tak konečně i ve Švýcarsku napadlo dost sněu a na víkend hlásili dobré (úžasné) počasí, takže jsme se rozhodli vzít si na pátek dovolenou a vyjet do Davosu – na sjezdovky! Já na sjezdovkách nebyla osm let, Vláďa tak šest. Ale když už jsme jednou ve Švýcarsku, tak to je prostě povinnost tento sport vyzkoušet. Vláďa ospravedlňoval svoji běžkařskou kariéru tím, že v Čechách stojí sjezdovky za prd a že jsou tam velké fronty na vleky. Takže tato naše expedice měla ukázat, zda nádherné alpské vrchy tuto averzi zvrátí.

V pátek ráno jsme nabalili auto (oblečení na sjezdovky, na běžky, běžky, brusle, apod.) a vyrazili. Do Davosu jsme dojeli za krásné dvě hodiny. K našemu milému překvapení nás pustili rovnou na pokoj. A šli jsme si půjčit sjezdovky. V Intersportu měli velmi široký výběr, takže s půjčením nebyl sebemenší problém (půjčili jsme si i helmy, za které jsem pak byla docela ráda). Oblékli jsme se a vyrazili k lanovce, která byla tak půl kilometru od hotelu. Koupili jsme si celodenní permici a poloprázdnou lanovkou se nechali vyvézt na Wessfluhjoch do 2662 m n.m. Výhledy byly …. nebylo vidět pomalu na krok!!

Takovou mlhu/mraky jsem dlouho nezažila. Takže první sjezdařské zážitky po dlouhé době … nic moc. Z nadmořské výšky mě pobolívala hlava, v mlze nebylo vidět od tyče k tyči (které vyznačovaly konce sjezdovky a od sebe byly tak 15 m), člověk ztrácel přehled o tom, jak jede rychle, zima byla … No prostě lepší počasí jsme si vybrat nemohli. Ale i tak jsme vydrželi na svazích blbnout tak do tří. A upřímně jsme byli rádi, že to máme za sebou.

V hotelu jsme se převlékli do suchého, trošku rozmrzli, popadli brusle a šli hledat kluziště. Jedno úžasné jsme našli tři zastávky autobusem (jízdenka byla v ceně hotelu) od hotelu, … bohužel zavírá v půl páté. Tak jsme vzali za vděk malým kluzištěm kousek od hotelu – to naopak otevírá až v sedm. … Zklamáni jsme vyrazili na večeři.

Zapadli jsme do nejbližší pizzerie, kde jsem si dala dobrou pizzu s pálivým salámem a Vláďa těstoviny. Dobře, že jsme zašli na večeři tak brzy (před šestou). Všechno bylo rezervováno, takže přijít později, už bychom se nevešli.

A po namáhavém dni jsme si zalezli do postele a odkoukali animovaný film Spláchnutej. Výborný konec dne.

Konec listopadu a v okolí Zürichu to vypadá pomalu jak na jaře. Vzhledem k tomu, že již několik týdnů nepršelo, dalo se předpokládat, že různé cestičky a hlavně kamenité úseky těchto cest, budou suché. Takže plán byl jasný – via ferata v oblasti Flimsu západně od Churu v Graubündenu. To byla neděle. A abychom na skalách nevypadali jak nějací neumětelové, kteří lezou s cyklohelmami, zajeli jsme do nově otevřeného Bächli sportu, kousek od lezecké stěny, kam pravidelně chodíme, a strávili 2,5 h vybíráním. Ne jen helem. Koukali jsme se také po kalhotech, sněžnicích a dalším. Téma sněžnic je u nás v poslední době velmi omýlané. Byla by to rozhodně menší investice než do vybaní na skialpy. Na sněžnice nepotřebujete skoro nic – kromě bežného oblečení do zimy. Námaha, dle mého soudu, obdobná jako při vysokohorské chůzi. Docela mě to začíná lákat. Tak uvidíme, jestli by třeba Ježíšek s něčím nepřišel :-). Vrťme se ale k tomu našemu předlouhému nákupu. Jak Vláďa někdy říká – jsme se ocitli v nějaké časové červí díře, najednou nám zmizelo tolik a tolik minut či hodin :D. Po unavujících nákupech (helmy jsme nakonec koupiil!! Jakou značku to bude muset doplnit Vláďa, to já z hlavy nevím) jsme se vypravili do přilehlé lezecké stěny a před zítřejším výletem se trochu protáhli na stěně.

A nyní k tomu nedělnímu výletu. Cestu do Graubündenu jsem prospala. Až na závěrečných několik kilometrů mimo dálnici. Bylo tam nádherně – azuro, zeleň, jen krávy chyběly, 10°C, které během dne vystoupaly až na 17 … Zaparkovali jsme na parkovišti u spodní tanice lanovky ve Fidazu. Ta, jak je v tomto období běžné (letní sezóna skončila, zimní ještě nezačala; a při pohledu na okolní zelené kopce bych řekla, že jen tak nezačne). Zatímco jsem studovala parkovací automat (to totiž není jen tak – zaplatit parkovné občas vyžaduje oba naše inženýrské mozky), šel se Vláďa podívat na nedaleké rozcestí, kde zároveň byl vstup na cestu k naší zvolené feratě.

A pak přišel s nemilou zprávou – ferata, na kterou se Vláďa těšil jak malý kluk, a na kterou se já „těšila“ jako na zajímavou výzvu, je zavřená z důvodu každoroční úržby a příprav na zimu. Takže, jestli jsme to dobře pochopili, některé žebříky, kterých mělo být na cestě nemalé množství, stejně jako jistící lano, jsou „weg“ (pryč). Takže co plán B? Buď ferata jiná, několik kilometrů daleko, kdy ale vlastní lezecí úsek je krátký a kvůli tomu se nám nechtělo celou dobu tahat sedáky a další pomůcky. Takže jsme zvolili plán B2 – vyjít nahoru pěšky po klasické wanderweg. Ještě než jsme ale vyrazili, všimli jsme si chlapíka, který zaparkoval kousek vedle nás, zkouknul stěnu, kde měla dle nás vést ona ferata, a vyrazil. Hmm, že by to byl místňák a šel tam jen tak? No což, vzali jsme naše vycházkové hole (rozumějte naše Nordic walking hole) a vyrazili. Já s lehkou rýmou a možností, že z toho bude něco horšího, Vláďa s bolavým kolenem. Takže správná dvojka :-). Jak jinak, cesta šla stále nahoru. Tady to snad ani jinak neumějí – nejprve se jde půl dne nahoru, pak zase půl dne dolů. Šli jsme zvolna. Jednak to docela pěkně stoupalo, jednak bych to rychleji neudýchala. Takže jsme měli čas se kochat. Už aby bylo jaro! Na planině u Bargis se před námi rozevřela planina mezi dvěma vysokými štíty.

Zde jsou v zimě bežecké tratě. Jestli mohu Vláďu ještě jednou citovat (nebo alespoň volně přeříkat), tak běžkování ve Švýcarsku nic moc. No jen si to vemte. Jestli ta planina měla tak 5 na 10 km, na které dokáží rolbaři vyřezat stopy v délce 30 km … ? Prostě nuda. Dobré jen, jak jsem konstatovala, na najíždění kilometrů, na pěstování obecné vytrvalosti. Nasvačili jsme se (na čerstvém vzduchu tááák dobře tráví) a vypravili se po úbočí jednoho z „útesů“ nahoru. Stezka pro ovce byla famózní – zařízlá do úbočí, vysázená kameny, pohledy úžasné.

A na hoře – výhledy supr, salaš, a zase výhledy. Ty ovce mají stejně supr život. Nemohu si nedovolit zmínit jednu událost – znáte to, čas od času příroda zavolá a člověk si pak musí odbočit … to se na planině, kde není jediný keřík, lehce řekne, ale hůře provede. Tak jsem si vybrala jednu z travnatých vyvýšenin a v dobré víře, že jsme za celý den nepotkali skoro živáčka …. v tom Vláďa zvolá, že vidí toho chlápka, kterého jsme viděli dole! Chápete to? Za celý den nepotkáme živou nohu a zrovna když bch potřebovala dvě minuty soukromí, tak přikvapčí dědula, který snad tu feratu dal jen tak! … a taky že jo! Z těch několika německých slov, které jsme pochytili, to opravdu vylezl; že prý je místňák a lano nepotřebuje. Tak se na to musí!

Posvačili jsme a vypravili se na cestu zpět po ovčí stezce.

Takže když pomineme, že to měla být via ferata, tak výlet supr! Vážně se udělal krásný den a já osobně jsem si pěkně odpočinula od učení.

Vánoční trhy v Zürichu jsme si již prošli, předpověď počasí hlásila déšť, takže na nějaký pěkný pěší výlet to nebylo; navíc Vláďu trošku pobolívá koleno, takže abych ho potom z nějaké dvoutisícovky snášela dolů, to také ne, takže – vánoční trhy v Basileji (Bale, Basel) byly tou pravou volbou. Autem to zabralo něco přes hodinku – Švýcaři opět nezklamali a v deštivém sobotním dni provozovali (jak to Vláďa nazval) „švýcarský národní sport“ – stát z zácpě na dálnici Zürich-Bern. Ale dalo se to.

Bez sněhu ty vánoční trhy vypadají trošku ochuzeně, ale na druhou stranu člověku tolik nemrznou ruce a uši. Shodli jsme se, že vlastní centrum Basileje oproti Zürichu nic moc. Místní Münster tedy pěkný, to se musí nechat (a výhled z něj supr, i když nevím, jak to dělají v létě, když se nahoru hrnou davy turistů), i když hezčí mi přišla místní radnice.

Ale stánky moc pěkné a dobré.

Vláďa dokonce tvrdil, že se mu to líbilo více než loni (nebo předloni) v Drážďaněch. Že prý tam si nemohl nic pořádně vybrat. Já bych řekla, že je prostě nerozhodný – že tam bylo tolik věcí, že si prostě ne a ne vybrat. Pravda, co si tak pamatuji, tak tam převládaly perníky všech možných tvarů a velikostí, to samé platí i o klobáskách a v neposlední řadě punč a svařák. To zde perník nebyl snad žádný, klobásek pár, … pak jsme zahlédli langoše, svařák (i nealko) samozřejmě nemohl chybět, ale pak zde byl i raclette, minipizza (nebo spíše chlebová kynutá placka – Vláďa by to asi popsal lépe) s cibulí, šunkou, rajčaty, apod., vafle, palačinky, Berliner (koblihy; Vláďa zvolil náplň Toblerone, já vanilku s Baileys), no prostě ňamka. A nachodili jsme se u toho také poctivě.

Tak opět jsou tu Vánoce, nebo spíš čas převánoční. V Zürichu, nebýt Vánočního osvětlení, tomu počasí rozhodně nenaznačuje – o víkendu až 15 stupňů. Pak tedy přišel tak dlouho očekávaný déšť – snad po měsíci. Takže my si blížící se Vánoce připomínáme jídlem. V pekařství můžete například koupit takovéhoto těstového panáčka

Dále nechybí pečené kaštany, svařák a jablíčka v županu.

Vzhledem k tomu, že se momentálně připravuji na státnice a k tomu mohu využít poklid curyšského bytu, pozvala jsem na týden i mého dědu, kterému jsem tak mohla v poklidu ukázat krásy Švýcarska. A vzhledem k tomu, že je momentálně jeden z nejsušších listopadů, počasí nám přálo. Nikoli tedy přímo v Zürichu, kde se držela nízká oblačnost smíšená s hustou mlhou. Ale když jsme si popojeli výš, bylo to supr.

První den jsme vyjeli na Uetliberg, kde již jsme se mohli slunit. Cesta nahoru místní Uetlibergbahn byla poklidná a příjemná. A výhledy? Posuďte sami. Posezení v místní kavárně bylo jak v létě.

Druhý den jsme se vypravili na Rigi Kulm, která je výletním cílem mnoha curišanů. Takže, tramvají na nádraží, vlakem do Goldau (stále všude mlha, že by se dala krájet), pár set metrů na zubačku a hurá nahoru. Z mlhy jsme se dostali během pár minut a pak jsme již měli ničím nerušené výhledy po okolí.

Následující den jsme se vypravili na sever k Rýnským vodopádům. Jak již tomu bývá, vodopády nejsou nijak vysokopoložená místa, takže té husté mlhy, která stále obklopuje nížiny, jsme si užili dosyta.

Příští den jsem pro nás vybrala odpočinkovou plavbu po jezeře. Na Bürkliplatz jsme se nalodili na třípatrovou Panta Rhei, která nás dovezla až do Rapperswillu. Zde jsme měli kratičkou přestávku a již jsme mířili zpět do Zürichu, kam jsme dorazili již za tmy. Předvánoční Zürich je úžasný. Měli jsme štěstí a viděli místní Zpívající strom naživo.

A na závěr, v den odjezdu, vánoční Zürich v celé jeho kráse. Začali jsme na Bahnhof (Swarovski vánoční stromeček tam opět je), pokračovali jsme po Bahnhofstrasse, následovaly vyhlídky na Lindenhofu, Bellevue, a Polyterase s dalšími vyhlídkami na město. Na závěr ještě lanovkou směrem k Zürichbergu a domů, zabalit a přecpanými tramvajemi ve večerní špičce na autobusové nádraží.

Pro mě to byl příjemný odpočinkový týden. Doufám, že i má návštěva to ocenila a že se jí pobyt líbil. A vy ostatní – vidíte, kolik se toho dá za týden stihnout. Kdo má jó tuhý kořínek, dalo by se toho stihnout ještě mnohem více – Pilatus, Lucern, větší část Zurichu, apod.