Fidaz

27.11.2011
Konec listopadu a v okolí Zürichu to vypadá pomalu jak na jaře. Vzhledem k tomu, že již několik týdnů nepršelo, dalo se předpokládat, že různé cestičky a hlavně kamenité úseky těchto cest, budou suché. Takže plán byl jasný – via ferata v oblasti Flimsu západně od Churu v Graubündenu. To byla neděle. A abychom na skalách nevypadali jak nějací neumětelové, kteří lezou s cyklohelmami, zajeli jsme do nově otevřeného Bächli sportu, kousek od lezecké stěny, kam pravidelně chodíme, a strávili 2,5 h vybíráním. Ne jen helem. Koukali jsme se také po kalhotech, sněžnicích a dalším. Téma sněžnic je u nás v poslední době velmi omýlané. Byla by to rozhodně menší investice než do vybaní na skialpy. Na sněžnice nepotřebujete skoro nic – kromě bežného oblečení do zimy. Námaha, dle mého soudu, obdobná jako při vysokohorské chůzi. Docela mě to začíná lákat. Tak uvidíme, jestli by třeba Ježíšek s něčím nepřišel :-). Vrťme se ale k tomu našemu předlouhému nákupu. Jak Vláďa někdy říká – jsme se ocitli v nějaké časové červí díře, najednou nám zmizelo tolik a tolik minut či hodin :D. Po unavujících nákupech (helmy jsme nakonec koupiil!! Jakou značku to bude muset doplnit Vláďa, to já z hlavy nevím) jsme se vypravili do přilehlé lezecké stěny a před zítřejším výletem se trochu protáhli na stěně.
A nyní k tomu nedělnímu výletu. Cestu do Graubündenu jsem prospala. Až na závěrečných několik kilometrů mimo dálnici. Bylo tam nádherně – azuro, zeleň, jen krávy chyběly, 10°C, které během dne vystoupaly až na 17 … Zaparkovali jsme na parkovišti u spodní tanice lanovky ve Fidazu. Ta, jak je v tomto období běžné (letní sezóna skončila, zimní ještě nezačala; a při pohledu na okolní zelené kopce bych řekla, že jen tak nezačne). Zatímco jsem studovala parkovací automat (to totiž není jen tak – zaplatit parkovné občas vyžaduje oba naše inženýrské mozky), šel se Vláďa podívat na nedaleké rozcestí, kde zároveň byl vstup na cestu k naší zvolené feratě.
Kdo dobře vidí, tak navrcholku uvidí stožáry patřící lanovce. Tam někam vede i naše ferata.
A pak přišel s nemilou zprávou – ferata, na kterou se Vláďa těšil jak malý kluk, a na kterou se já „těšila“ jako na zajímavou výzvu, je zavřená z důvodu každoroční úržby a příprav na zimu. Takže, jestli jsme to dobře pochopili, některé žebříky, kterých mělo být na cestě nemalé množství, stejně jako jistící lano, jsou „weg“ (pryč). Takže co plán B? Buď ferata jiná, několik kilometrů daleko, kdy ale vlastní lezecí úsek je krátký a kvůli tomu se nám nechtělo celou dobu tahat sedáky a další pomůcky. Takže jsme zvolili plán B2 – vyjít nahoru pěšky po klasické wanderweg. Ještě než jsme ale vyrazili, všimli jsme si chlapíka, který zaparkoval kousek vedle nás, zkouknul stěnu, kde měla dle nás vést ona ferata, a vyrazil. Hmm, že by to byl místňák a šel tam jen tak? No což, vzali jsme naše vycházkové hole (rozumějte naše Nordic walking hole) a vyrazili. Já s lehkou rýmou a možností, že z toho bude něco horšího, Vláďa s bolavým kolenem. Takže správná dvojka :-). Jak jinak, cesta šla stále nahoru. Tady to snad ani jinak neumějí – nejprve se jde půl dne nahoru, pak zase půl dne dolů. Šli jsme zvolna. Jednak to docela pěkně stoupalo, jednak bych to rychleji neudýchala. Takže jsme měli čas se kochat. Už aby bylo jaro! Na planině u Bargis se před námi rozevřela planina mezi dvěma vysokými štíty.
Planina u Bargisu.
Zde jsou v zimě bežecké tratě. Jestli mohu Vláďu ještě jednou citovat (nebo alespoň volně přeříkat), tak běžkování ve Švýcarsku nic moc. No jen si to vemte. Jestli ta planina měla tak 5 na 10 km, na které dokáží rolbaři vyřezat stopy v délce 30 km … ? Prostě nuda. Dobré jen, jak jsem konstatovala, na najíždění kilometrů, na pěstování obecné vytrvalosti. Nasvačili jsme se (na čerstvém vzduchu tááák dobře tráví) a vypravili se po úbočí jednoho z „útesů“ nahoru. Stezka pro ovce byla famózní – zařízlá do úbočí, vysázená kameny, pohledy úžasné.
Stoupáme.
A na hoře – výhledy supr, salaš, a zase výhledy. Ty ovce mají stejně supr život. Nemohu si nedovolit zmínit jednu událost – znáte to, čas od času příroda zavolá a člověk si pak musí odbočit … to se na planině, kde není jediný keřík, lehce řekne, ale hůře provede. Tak jsem si vybrala jednu z travnatých vyvýšenin a v dobré víře, že jsme za celý den nepotkali skoro živáčka …. v tom Vláďa zvolá, že vidí toho chlápka, kterého jsme viděli dole! Chápete to? Za celý den nepotkáme živou nohu a zrovna když bch potřebovala dvě minuty soukromí, tak přikvapčí dědula, který snad tu feratu dal jen tak! … a taky že jo! Z těch několika německých slov, které jsme pochytili, to opravdu vylezl; že prý je místňák a lano nepotřebuje. Tak se na to musí!
Posvačili jsme a vypravili se na cestu zpět po ovčí stezce.
Takže když pomineme, že to měla být via ferata, tak výlet supr! Vážně se udělal krásný den a já osobně jsem si pěkně odpočinula od učení.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.