Tak se za mnou konečně přijela podívat návštěva – rodiče. A tak jsem nám mohla naplánovat výlet někam dál za město, kam se na kole jen tak nedostanu – do Luzernu.

            A protože bylo ošklivé počasí (nejhorší byl déšť), naplánovala jsem to spíš jako autoturistiku, než čistě návštěvu Luzernu. Z Zürichu jsme zamířili nejprve do Zugu, ale nikoli po nudné dálnici nýbrž podél řeky Reppisch, která vytéká z jezera Türlersee. Jela jsem tudy na kole, takže jsem tušila, že by se tato cesta mohla líbil. Silnice se malebně klikatí po úbočí Uetlibergu mezi pastvinami a vesničkami. V Zugu jsme na chvíli vyběhli do deště podívat se na jezero a na malé, nicméně pěkné, centrum. Osobně jsem o Zugu nikdy neslyšela, ale někomu toto jméno může být známé z toho důvodu, že se jedná o region s nízkými daněmi, a proto to je sídlo mnoha mezinárodních společností. Z architektury rozhodně stojí za zmínku Zugberg (Castle of Zug, hrad Zug), ve kterém je dnes museum, a poté krásná brána vedoucí do historického centra.

            Odtud jsme podél jezera Zug pokračovali přes město Arth k jezeru Lauerzersee. Zde nás zaujala „pevnost“ Roggenburg stojící na miniaturním ostrůvku, která má i vlastní kapličku. A podél jezera jsme dojeli do města Schwyz. Na tomto městě je zajímavé to, že právě od jeho jména se následně odvinul název pro celé Švýcarsko. Navíc erb tohoto města není nic jiného než bílý kříž v červeném poli, který je i na Švýcarské vlajce
(více info zde).

            Dále jsme se již začali přibližovat Luzernu. A nebylo to nikudy jinudy než přímo podél Lake of Lucerne (též Vierwaldstättersee neboli Jezero čtyř kantonů), které je čtvrté největší ve Švýcarsku. Opět krásná cesta po členitém pobřeží, vyhlídky na okolní velikány, na lodě, apod.

            A kolem druhé hodiny odpolední jsme konečně dorazili do Luzernu (který je po dálnici jen 60 km od Zürichu; nikoli 150, které nám to zabralo takto). Po dlouhém hledání a přemítání jsme zaparkovali na hlavním nádraží na krytém parkovišti. Jen v rychlosti (pro zajímavost), jak to tady s parkováním je. V centru jsou bílé zóny, kde se smí stát jen dvě hodiny a jedna hodina stojí 2,5 CHF. Na otevřeném parkovišti na okraji centra byla cena stejná, jen se zde smělo parkovat hodin šest. A kryté parkoviště u nádraží stojí 0,1 CHF za 3 minuty. To se jen tak nevidí, že?  . Kdo si nechce lámat hlavu s počty, tak jsou to 2 CHF na hodinu. Plus se tu ještě platí jednorázově 2,5 CHF za to, že jste na parkoviště vůbec vjeli.

Myslím, že jsme viděli to hlavní, co je v Lucernu k vidění – Kultur- und Kongresszentrum Luzern (moderní budova ohromných rozměrů, kombinace černého skla a kovu na okraji jezera, hned vedle krásné historické budovy hlavního nádraží), Jesuitenkirche, Kapellbrücke (krásný dřevěný krytý most; nejstarší krytý most v Evropě. Uvnitř mostu jsou malby vyobrazující Luzernskou historii. V roce 1993 most z větší části vyhořel, takže po rekonstrukci je jeho historická hodnota už trochu někde jinde. A jeho dominantou je osmistěnná kamenná vodárenská věž), Bourbaki Panorama Luzern (uvnitř jsme nebyli, budovu jsme viděli pouze zvenku, ale uvnitř se nachází panoramatický obraz z roku 1881), Löwendenkmal (ohromná socha lva vytesaná do skály nad jezírkem – památník padlým švýcarským vojákům/žodnéřům/gardě během francouzské revoluce).

Kromě těchto kulturních zážitků jsme si vychutnali i gurmánské speciality – cheese fondu (sýrové fondu, to pravé – půl napůl Gruyere a Vacherin; ještě že jsme si dali jen dvě porce, přeci jenom s tou kopou chleba to je pěkně syté), Luxemburgli, čerstvou čokoládu, pečené kaštany a na závěr výbornou kávu.

Domů jsme to pak již měli kousek.

Nevím, jestli vám takový styl pro čtení vyhovuje, ale mám spoustu „drobných myšlenek“, na kterých se vlastní článek postavit nedá, ale podle kterých si můžete udělat relativně pěkný obrázek o tom, co se tady děje. Ti, kteří mají přístup na Facebook, zde proto některé postřehy budou číst podruhé. Ale i pro mě to je pěkné shrnutí toho, co se tu vlastně událo, případně mi to slouží jako jakýsi zápisník zajímavých internetových adres či adres doporučených restaurací a tipů na výlety. … A aby orientace nebyla tak jednoduchá, vše je uváděno (ono na tom stejně asi moc nezáleží) od nejnovějšího po nejstarší.

 Až dnes během dne jsem si uvědomila, že již za týden mě čeká první návštěva z Čech – to to letí. Mnohem rychleji a příjemněji než v Dánsku (naštěstí). Tímhle tempem se ani nenaději a pojedu zase domů. V práci probíhá vše podle zaběhnutých pravidel – dopolední pozvání na kávičku od kolegy většinou odmítnu, protože kdybych měla dvakrát denně strávit 30-45 minut tlacháním nad kávou, tak za den nic neudělám (do práce se chodí tak na devátou ). A i tak, než se do něčeho ponořím, tak je oběd. Jediné, čím mě zdejší menza zatím zklamala je to, že ryby zde dělají pouze obalované (každý pátek je ryba). Ale poslední kombinace – obalované filé, brambory, špenát a majolka byla velmi zajímavá A Lasagne! Ty byly. Odpolední kávu již většinou neodmítnu – mezi 15 a 16 h je vždy kritických. A protože jsem teď měla rýmu a počasí venku bylo nevlídné, stejně jsem neměla myšlenky na nějakou sportovní či kulturní aktivitu, a tak jsem si v klidu mohla pracovat v kanceláři až do aleluja (většinou tak do šesti).

     Stále se seznamuji s funkcemi softwaru Febio (Finite Elemenents for Biomechanics – program založený na metodě konečných prvků, určený především pro biomechanické aplikace. Na rozdíl o komerčního programu Abaqus, který máme na ČVUT, je tento jednodušší, ale má širší nabídku biologických materiálů a velkou online podporu vývojářů, kteří relativně rychle odpovídají na položené dotazy od uživatelů, případně vyvíjejí nové funkce, které se ukazují být užitečné pro biomechanickou komunitu) a vývojáře otravuji s různými dotazy Do toho čtu odborné články o chrupavce, čelistním kloubu (když se tady tím tak zabývají, tak ať o tom také něco vím) a naposledy i zpracování EMG signálu. Jedna holčina tady pracuje na diplomce související se žvýkacími svaly, jejich EMG měří, ale už neumí moc pracovat s nějakým softwarem, který by to zpracoval. Tak jsem jí s tím pomáhala a doufám, že do této problematiky nakouknu více.

     Přes týden sice nebylo nijak vlídně, ale nepršelo a mlha / nízká oblačnost se přes den zvedla natolik, aby člověk mohl mít pocit pěkného počasí. Zato v sobotu vytrvale pršelo. Odpoledne na chvíli přestalo, a tak jsem vyrazila do lesa za humny. Pršet opět začalo poté, co jsem urazila asi 300 metrů. Tak jsem holt zbytek procházky strávila v pláštěnce. Švýcaři jsou na takovéhle počasí asi zvyklí, protože po lese jich pobíhala pěkná spousta. Mě se konečně podařilo najít dvě z několika kešek, které jsou zde ukryty a domů jsem se tak mohla vrátit s dobrým svědomím a botami a kalhotami od bláta Nevím, jestli jsem již zmiňovala, ale místní les je pro mě, co se běhání týče, naprosto nepoužitelný – je to kopec. Což znamená, že půlku procházky jdete pořád nahoru, zpět pak jen dolů a to není nic příjemného. Ostatně profil tratě je znázorněn na následujícím grafu.

Ještě ráno jsem si nakoupila pár věcí do zásoby, mimo jiné i čokoládu. Ta už večer nebyla : ) S touhle jsem měla opravdu šťastnou ruku (více o čokoládách se dočtete v mém včerejším článku).

     V neděli počasí nevypadalo jinak. Ale i tak jsem se hecnula do výletu na zdejší nejvyšší vrchol – Uetliberg. Plán byl jednoduchý – tramvají č.14 dojet na konečnou a tam chytit nějakou turistickou trasu nahoru. Tramvaj ovšem měla výluku. A v tom byl docela rozdíl oproti tomu, když je výluka v Praze. I když jsem vůbec nerozuměla tomu, co říkají, tak když tramvaj dojela na obratiště aniž to byla (podle názvu) ta konečná, na kterou jsem chtěla, tak podle přistavěného autobusu se stejným číslem a toho, kam se všichni lidé hrnuli, mi došlo, kam mám pokračovat. Turistické značení jsem také našla bez problému, přečetla si, že na vrchol to je 1 h 15 minut (vesměs stále do kopce) a rovnoměrným tempem vykročila. Překvapilo mě, kolik lidí jsem v tomhle opravdu ošklivém počasí potkávala. Nejen běžce, kteří tento nehorázný kopec běhali jak nahoru tak dolů, ale i staříky, kteří ťapali naprosto neuvěřitelně. Jestli já budu v takovémhle věku takto aktivní, tak to by byl zázrak. Profil tratě a vlastní trať naleznete na následujících obrázcích. Výlet to nebyl dlouhý, ale pěkný a výživný.

Co mě dál překvapilo, jak to mají všechno krásně upravené. Všechny strouhy, které jsem cestou potkala, byly krásně zpevněné, aby nedocházelo k vyplavování hlíny, apod., trasy pro sjezdové cyklisty byly značeny a vedeny zvlášť od peších, také místy zpevněny a upraveny. Sestup z kopce byl z dobré jedné třetiny veden po schodech a vůbec všechny hlavní cesty, byly pěkně udržované a štěrkem vysypané. Na vrcholu si člověk mohl zadarmo zajít na krásné záchody, všude jsou odpadkové koše, … prostě jsem z toho měla hrozně pěkný pocit. Tohle místo patří bezesporu mezi víkendové cíle nejednoho Švýcara a podle toho se tu k tomu chovají. Již mám vymyšlený výlet po hřebeni, tak uvidíme, kdy se dostanu k realizaci.

    

Na závěr vycházky jsem si v centru koupila horké kaštany. Zase pěkný týden.

 Tak dnešní výlet … se slušně řečeno … moc nepovedl. Posuďte sami: Takto to mělo původně vypadat (to je originální trasa, jak ji zaznamenal jiný cyklista, já bych se na ni u Greifensee napojila). Ale výsledek byl takovýto. Sami asi tušíte, kde se stala chyba. No jistě – zas ty jejich *** a ****, **** značení!!! Buď nejsou vůbec *grrr*, nebo jsou zavádějící : (. A tak se stalo, že když jsem se po pěkné cestě (zvlněný terén, hladký asfalt) dostala do Wetzikonu, správný směr na Auslikon prostě nenašla!! A to to podle mapy vypadá, že tam MUSÍ odbočovat velká HLAVNÍ silnice!!!! NE!! Já prostě dojela až na okraj Wetzikonu do industriální zóny, kde ještě jiskřička naděje v podobě cyklostezky zaplála … ale vzápětí jsem podle cyklistického rozcestí špatně uhnula ******* a skončila opět na hlavní silnici mezi Usterem a Wetzikonem (kde jsem byla tak před 45 minutami). A protože počasí nebylo nic moc …

 … a po včerejšku jsem se necítila úplně fit, rozhodla jsem se to nijak nehrotit a jet zpět po té stejné cestě jako jsem přijela. Na výškovém profilu trasy můžete vidět, že to nyní bylo vlastně pořád z kopce, ale foukalo silně proti. Musela jsem si přes větrovku vzít ještě vestu, protože jak byl člověk zapocený, tak to bylo pěkně nepříjemné. Opět jsem v duchu nadávala a zkoušela sestavit žebříček nejhorších věcí, které vás na kole mohou potkat. Nyní se na prvním místě umístil vítr. Možná se ještě dělí o místo s „kostkami“, následují kopce a déšť a pak již bez rozdílu pořadí hlad, žízeň, defekt a v neposlední řadě nutkání odskočit si, když široko daleko není ani sebemenší keřík, za kterým by to bylo možné.

            Když jsem ráno v deset vyjížděla, nikde nebylo ani živáčka. Když jsem se vracela (kolem jedné hodiny), už se vyrojili cyklisté, bruslaři, pejskaři i běžci. V neděli dopoledne prostě všichni spí : ). Obchody jsou samozřejmě zavřené, až když jsem se vracela, tak před kavárnou na Schwamendingenplatz posedávali chlapíci u piva. A ten protivný vítr začal pomalu ale jistě rozfoukávat i tu nízkou oblačnost. Takže když jsem vcházela do baráku, sem tam už svítilo sluníčko.

           Z Pfäffiker See jsem tedy nic neviděla – ona to tady je dost placka a silnice, po které jsem jela (i ta, po které jsem jet chtěla), byla od vlastního jezera dost daleko. Tak snad si sem někdy udělám pěší výlet.

Další cyklovýlet je za mnou. Ráno byla mlha jako přes týden, a tak jsem věřila, že se to stejně jako například včera nakonec vyčasí. A v 10 h jsem vyrazila směrem Zug, tedy na jih, na opačnou stranu, než jsem doposud vyjížděla. Jak jste si asi všimli, prozatím plánuji výlety tak, abych jela po nějaké významné značené cyklostezce. Nejinak tomu bylo dnes. Na cyklotrasu č. 32 jsem se napojila pomalu hned za barákem. Vzápětí jsem ji zase ztratila. Ale to už jsem byla v centru a kolem hlavního nádraží (na to, že je sobota, nebo právě proto, tu bylo hrozných lidí a aut) jsem na ni zase narazila. Chvíli jsem jela podél řeky Sihl (mít horské kolo, tak podél této řeky do Zugu vede přímo cyklostezka č. 94, ale podle mapy to vypadá, že i lesními cestami, takže jsem si musela najít jinou trasu), pak jsem se ovšem odpojila a jela po úbočí kopce, který se tyčí nad Zürichsee. Být dobrá viditelnost, tak může na jezero být pěkný výhled. Takhle jsem mezi stromy viděla maximálně bílou mlhu a sem tam trochu vody. A pořád jsem mírně stoupala. Nebo tak mi to alespoň pocitově připadalo – vlekla jsem se jak šnek, ale pořád jsem doufala, že se počasí vyjasní a mě čeká výlet kolem 120 km, tak jsem se nikam nehnala.

            Po cyklostezce č. 32 jsem jela až do města Hirzel. Následoval úžasný sjezd (dlouhý, pěkný asfalt, hlavní silnice) do Sihlbruggu. Zde jsem se napojila na zmiňovanou cyklostezku č. 94 a ta mě dovedla (nebo spíše nedovedla, protože mi přišlo, že pořád zbytečně odbočuje od hlavní silnice, po které se tak pěkně jelo a kde byla jistota, že mě po asfaltovém povrchu dovede až do Zugu) do Zugu k jezeru.

            Sem to bylo 40 km. Seděla jsem u jezera, ze kterého jsme viděla sotva pár lodí zakotvených u břehu. Jinak bílo. A protože kolem jezera by to bylo cca 35 km a domů pak ještě jednou tolik, rozhodla jsem se i kvůli počasí (při modré obloze a sluníčku by se to jelo mnohem lépe), že nebudu nic lámat přes koleno a pojedu domů. To se lehce řekne, ale … v Baaru jsem se motala asi 45 minut, než jsem našla správný směr na Kappel a.A. Po cyklostezce č.51 by to samozřejmě bylo pohodlnější v tom smyslu, že vede přímo z Zugu, ale opět to podle mapy vypadalo, že i lesními cestami, takže jsem potřebovala najít vlastní cestu po silnici. Marně jsem doufala, že mě směrovky navedou. Na to oni si nehrajou, nebo co. Maximálně tak nájezd na dálnici, ale to je mi na nic. Takže se mi například stalo, že jsem sice stála na dobré křižovatce, ale nechala jsem se zmást cyklistickým a turistickým značením a vyrazila špatným směrem (navíc po šotolině). Po 20 minutách jsem tu byla znova a tentokrát již vyrazila směrem správným (vůbec jsem si tím ale nebyla jistá, ale jiná možnost prostě nebyla). Takže jsem si vystoupala to, co jsem před tím v tom úžasném sjezdu sjela (samozřejmě, že jsem si v kopci zanadávala; vůbec to nejelo), ale potom se potvrdilo to, v co jsem doufala – úsek mezi Hausenem a.A a Stallikonem (cca 15 km) byl víceméně po rovině (spíše tedy z kopce). Další zastávku jsem si udělala u Türlersee (v okolí je přírodní rezervace, kolem dokola vede trasa pro pěší) a pokračovala dál.

 Dalším tipem na sportovní aktivitu, až už to nebude na kolo, jsem získala u města Aldswill, kde je několik značených tras pro Nordic walking. U každé trasy jsou kilometry, předpokládaný čas trvání, převýšení a také dopravní spojení na výrazné body trasy.

            Jen se člověk na chvilku nechá ukolíbat pohodovou jízdou, hned přejede odbočku. Pořád to chce být ve střehu. Byla jsem kousek za městem Stallikon (to jsem ale nevěděla, protože tady jsou cedule označující jednotlivá města hrozně nevýrazná, takže registruji opravdu jen velká města), když tu mě cyklostezka vedla k prudkému klesáku (padáku?). Podle mapy jsem vůbec netušila, co to tady mají za zmatky, ale protože druhá cesta, která z křižovatky vedla, směřovala na Zürich, věřila jsem spíš tomu a jala se znovu stoupat. Jak to nejelo! Na vrcholku bylo opětovné špatné odbočení (zase žádné směrovky!), takže jsem místo do Zürichu jela na opačnou stranu, ale relativně rychle jsem si to uvědomila. A pak už jen další supr sjezd do Zürichu.

            A pak další skoro desetikilometrové kličkování a částečně i bloudění Zürichem. Bláhově jsem si myslela, že jsem již tak Zürichu znalá, že se přeci nebudu nechávat dovést směrovkami až k jezeru (odkud již opravdu najisto trefím), ale propletu se na vlastní pěst. Tak by to nešlo! Ale alespoň jsem poznala další Zürišská zákoutí. Ale těch lidí! A aut! I když tady mají cyklisté své pruhy a značení a i když jsem z Prahy zvyklá na ledacos, tohle teda ne. Ještě že mám koupenou celoroční legitku na tramvaj, protože na dennodenní dojíždění bych asi neměla nervy. Dnešní proplétání se mezi auty na silnici a mezi chodci na chodníku mi potvrdilo můj pohled na cyklistiku ve městě – po městě tramvají, na kole na nějaký pořádný výlet. Věřím, že každodenní dojíždění třeba 15 km na fyzičku vliv asi má, ale v takovýchto podmínkách mi to za to opravdu nestojí. No a cestu od jezera domů jsem našla skoro na jisto :).

            Takže dnešní trasa měla i s mými mnohými nechtěnými odbočkami 90 km, nastoupáno cca 880 m. Čas jízdy cca 5h 20 min, celkový čas 6h 15 min. Trasa je k nahlédnutí zde. 

           Ještě jedna poznámka – vozit s sebou jablko, které je pomalu větší než baťůžek (ty cyklobatohy moc velké nejsou) a tlačí vás do zad, není vůbec dobrý nápad. Zato obědový sandwich připravený ze tří krajíců toustového chleba prokládaný mladou goudou a ledovým salátem byla dobrá volba.

Ještě jsem si vzpomněla, že jsem tu nepopisovala zážitek z jednoho z mých prvních výletů tady. Tak se tak v klidu vracím z výletu, když tu mě předjel cyklista na takové klasické zurišské plečce. Protože jsem si nebyla jistá kudy pořádně mám jet (cyklostezka se tady kroutila všemi možnými malými uličkami a musela jsem ji bedlivě sledovat), tak jsem se nikam nehnala a v klidu jela s určitým rozestupem za ním. A se zájmem sledovala, co provádí (jeli jsme cca 25 km/h). Za jízdy si sundal bundu (takže musel jet samozřejmě bez držení) a oblékl si ji opačně (nebyla zima, ale foukalo, takže usoudil, že chce být chráněný zepředu, ale vzadu větrat). Už jen to na mě udělalo dojem. Jenže on si ji ještě vzadu začal zapínat!! A to jsme pořád jeli skoro 30 km/h! Zapnul si ji skoro do půlky zad a pak mi frnknul! A došly mi slova .

            To byl zase pěkný týden! Tady to tak rychle utíká! I když po dnešním obědě na mě padla taková únava, že jsem co chvíli koukala na hodinky, kdy nadejde naše kávová hodinka. Ale po pořádku.

            Asi začnu středou, kdy jsme odpoledne opravdu šli na MRI (magnetická rezonance). Je to v hlavní nemocniční budově, takže jsme museli přejít celý nemocniční/školní pozemek a že jsme se prošli! Ještě mě Stefan vzal na terasu, aby mi ukázal výhled na kampus, podívali jsme se na přistávající helikoptéru a ještě mi stihnul slíbit, že až bude hezky, tak mě vezme až na střechu, abych měla opravdovu pořádný rozhled po Zürichu. Na oběd jsme se stavili v místní menze – jídlo nebylo špatné (dokonce, což jsem menze v naší budově vyčítala, mají placení přes zaměstnaneckou kartu), ale tak 2-3x tak drahé.

            Po dobrém obědě jsem se před MRI celá převlékla do nemocničního, sundala vše kovové, za asistence vyplnila formulář, že nemám kardiostimulátor, naslouchátko, umělé zuby a u dalších položek jen říkali, ať zaškrtám „ne“. Ještě špunty do uší (dělá to totiž pěkný hluk. A nyní poprvé se mi tu neforemnou pěnu podařilo dát do ucha tak, že to opravdu fungovalo, tj. drželo na místě a tlumilo zvuk) a ulehnout. Málem jsem jim tam usnula! No po dobrém obědě, když vás jen tak někdo nechá netknutě ležet … ze začátku jsem se cítila trochu stísněně – vší silou jsem se snažila nehýbat a protože mi snímali hlavu, tak ani nepolykat, což není jen tak. Když na mě Stefan promluvil, že přecházíme do dynamické fáze, tak jsem s sebou pěkně škubla : ). Ještě jsme totiž udělali záznam při otevírání úst a s otevřenými ústy – aby bylo všechno pěkně vidět. Takže jsem tam ležela dobro hodinu. Pak jsem se ještě podívala, jak snímá kolegyni a šli jsme zpět. Teď už mám doma CD se všemi záběry. Jeden z nich můžete vidět níže. Jedná se o boční pohled. A to co tady všechny zajímá, je čelistní kloub, který je zde prý velmi dobře patrný. No posuďte sami!

     Počasí je tady přes den takové nic moc, ale k večeru nebo odpoledne se to většinou vyčasí. Bylo mi dáno pár tipů, jak s ošklivým počasím bojovat. Že prý v novinách, které jsou vždy ráno v tramvaji k dispozici, uvádějí, kam až ona nepříjemná mlha sahá – že když to je např. do 700 m.n.m., tak musím jet tam a tam, když to je výš, tak musím zase tam – tím se dostanu nad tuto nízkou oblačnost/vysokou mlhu a budu na sluníčku : ). Také jsme probírali švýcarské sýry, čokoládu a fondue (chinoise – s vývarem, bourguignonne – s olejem, sýrové, čokoládové).

            A dneska se na nás přišla podívat poslední členka této laboratoře, kterou jsem ještě neviděla -vzhledem k pokročilému stádiu těhotenství je většinou doma v posteli. Tak jsme hromadně zašli na dopolední kávu (ona samozřejmě čaj : )) a probrali jsme kde co. V kanceláři mi poté popsala experimenty, které provádějí a zadala mi číselné hodnoty, abych mohla pokročit se svým modelem.

            Z kanceláře jsme „utekla“ kolem půl páté (jako poslední) a zamířila do jednoho z největších (možná toho největšího) knihkupectví v Zürichu shánět mapu. Po dobré půlhodině prohlížení map jsem dospěla k závěru, že jsme na začátku mého pobytu měla na mapu opravdu štěstí – ta, kterou jsem si koupila, je prostě nejlepší. Jak to tak vypadá, letos si s ní ještě vystačím.

            Pokračovala jsem kolem dalších obchodů, nakoukla do všech slev, co kde měli, koupila si výborný „butter bretzel“ a v sedm dorazila domů. Od šesti jsem měla zarezervovanou pračku, tak jsem tam hned vtrhla a měla hodinu na to zajít si nakoupit do Lidlu. To je příjemná půlhodinová procházka (15 min tam a 15 zpět).
Po prosezeném dni jsem si říkala, že mi takovýto pohyb jen prospěje. Navíc nikde jinde takhle pozdě již nemají otevřeno : ).

            A ve schránce jsem konečně objevila svoji „povolenku k pobytu“ (něco jako občanka).

Takže pořád se něco děje. Na zítra jsem si naplánovala výlet na opačnou stranu od Zürichsee, než jsem doposud jezdila, tak doufám, že bude dobré počasí.

Jak jsem zmiňovala, že nejlepší a nejlevnější ovoce a zeleninu mají Turci – tak to není pravda – levnou tedy ano, ale včera jsem si tam stěží vybrala pár banánů. A v Lidlu zase neměli skoro žádnou zeleninu. Tak jsem vzala zavděk mraženou, k tomu jsem si koupila lososa (jak jsem zjistila, tak v menze dělají ryby výhradně obalované :(. Taková je zatím moje zkušenost) a čerstvé vitamíny si koupím v pondělí.

 Tak konečně mám chvilku čas a chuť zapsat, co se za poslední tři dny událo. Jak to tak budu sepisovat, tak nakonec to třeba pro vás nebudou žádné úžasné novinky, ani to nebude cestopisného rázu, fotky nové také žádné nemám, ale i tak jsem si vždy večer mohla říct, že to byl zase pěkný den, že jsem ledacos stihla (i když, nebo možná právě proto, že jsem byla celý den ve škole), něco nového jsem si vyslechla, apod.

     Už v neděli jsem si pečlivě naplánovala, co kdy v jaký den budu dělat, abych si stihla jak zasportovat (když už mám tu permanentku do bazénu, tak ať ji využiji), ve škole stila něco udělat, do toho musím myslet na nákup (déle jak do sedmi u nás opravdu potraviny otevřeno nemají), vynést tříděný odpad (jen se smějte, ale i toto se musí naplánovat, protože třeba kontejner na PET lahve je jen v obchodě a ten má právě do těch sedmi), vyprat (to totiž také není jen tak – v baráku je ve sklepě v prádelně jedna pračka – slovy jedna. Je nás tu šest domácností, z čehož dvě rodiny, které se v neustálém praní pěkně střídají, takže člověk musí být dobrý stratég, aby pračku urval. Ale to trošku přeháním : )
) a samozřejmě aby mi zbyl ještě čas na nějaký francouzsky namluvený film, případně na četbu spřátelených blogů.

     A to vše pro to, abych měla vše připraveno na Vláďův příjezd, … který, jak jsem se následně v týdnu dozvěděla, se konat nebude, protože auto stávkuje. … Tak mám teď spoustu volného času navíc (doufám, že to nevyznívá, že mi Vláďa zabíjí čas : ) to vůbec ne!).

     Tak to bylo takové shrnutí na úvod a následují již jen chaotické myšlenky ;).

Ještě než jsem odjela z Prahy, přiletěl za námi (tedy za mým školitelem) pan profesor z Curychu, aby se pánové (za mé skoro tiché přítomnosti) domluvili na podrobném plánu, co tam (tedy tady v Curychu) budu dělat. Tento plán mám teď ve škole na stole a snažím se pochopit, co vlastně mám dělat. Zatím si
„hraji“ s programem založeným na metodě konečných prvků, ve kterém budu letos vše modelovat, a se kterým jsem se za to roční působení na Ph.D. na ČVUTu neměla čas pořádně seznámit. K mému milému překvapení jsem ve složce „examples“ našla přehršel vyřešených (namodelovaných) příkladů, na kterých byly předvedeny možnosti programu. Mezi nimi byl i model, se kterým skoro v nezměněné podobě (teda tak si to osobně zatím představuji) budu pracovat. Toto zjištění mi zvedlo moji trochu depresivní náladu z toho, jak já nebohá, programu neznalá, tohle všechno zvládnu.

     Jestli jsem to ještě nezmínila – všichni všude (kromě řidičů osobních automobilů) tu jsou velmi příjemní a vstřícní. Obzvlášť ve škole (nebo ona to je spíš nemocnice, konkrétně tedy Universitätspital) mi všichni nesmírně vycházejí vstříc. Již jen fakt, že jsem pana profesora, který je momentálně na tomto nemocničním oddělení (věda, výzkum, zubaři, …)
nejvýše postavený, vezla (tedy Vláďa řídil) z letiště a chodím s ním na oběd, vypovídá trochu o tom, jaká tady vládne nálada (pohoda). Navíc k tomu přispívá i to, že sekretářka pana profesora mluví česky a stejně tak i jeden můj kolega (pochází sice ze Švýcarska, ale rodiče jsou z Čech a Slovenska). Následuje příjemný rituál chodit v 10 a v 15h do kavárny/menzy na kávu. To nám většinou vydrží tak na 30-45 minut :). Ale i tato posezení beru „vážně“ a snažím se z kolegů tahat rozumy nejen o tom, co se života ve Švýcarsku týče, ale i o tom, na čem oni osobně pracují, co dělají a jak to tady v nemocnici/na universitě funguje.

     Sice jsem věděla, že tady zkouší chrupavku na základě toho, že je zajímá temporomandibulární kloub (čelistní), ale jak to tady mají všechno úžasně propojené a že mě tím vším hned na úvod provedou, to jsem opravdu nečekala!! Jen tak pro upřesnění – osobně říkám, že jsem na Universität Zürich, případně, že patřím na Universitätspital. Ovšem konkrétněji se naše oddělení jmenuje „Zentrum für Zahn-, Mund- und Kieferheilkunde“ a ještě k tomu mohu přidat, co je na oficiální hlavičce od pana profesora: „Klinik für Kaufunktionsstörungen, abnehmbare Rekonstruktionen, Alters- und Behindertenzahnmedizin“ (zatím tomuto názvu rozumím jen přibližně – neměla zatím dost duševní síly se s tím popasovat). Už, doufám, chápete, že si většinou „vystačím“ s UniSpitalem : ). No a protože je zajímá chrupavčitý disk v čelistním kloubu, strávila jsem celý den pročítáním odborných článků o této problematice. Do toho jsem měla tradičně kurz němčiny, pak ty pauzy na kávičku, na oběd, … dny tady zatím docela utíkají.

     Nikoli tak asi mé spolubydlící. Z práce chodí nejdříve po desáté. Dnes počítám, že dorazí tak v půl dvanácté večer. To by mě fakt zajímalo, co tam dělají. Tím, že se moc nevidíme, jsem neměla ještě šanci se ji na to dopodrobna vyptat : ( . Opravdu to je tak, že byt mám skoro sama pro sebe :D.

     A objevila jsem úžasně širokou škálu nabídky sportů pro studenty a zaměstnance university. Mimo jiné pořádají i pěší podvečerní výlety do okolí Curychu. Chtěla jsem s nimi dnes vyrazit, ale pak jsem přes den zjistila, že mě trochu bolí koleno, tak jsem to raději vzdala a šla se projít do města. Při té příležitosti jsem se stavila na hlavním nádraží podívat se, kde je tzv. Treffpunkt, tedy jakési „oficiální místo srazu“. Příští týden tak půjdu na jisto. A zítra to jdu rozhýbat do bazénu. I když takhle v podvečer je tam šílený nával. Hlavně proto, že půl bazénu je zarezervovaná pro tréning dětských oddílů, hasičů, policie, fitness klubů apod. Asi budu chodit plavat ráno. Ale nevím, jak zvládnu být na bazéně v 7 ráno : (.

     A menza je výborná : ) Zatím jsem si vždy moc pochutnala. Sice jsem z ČVUTu zvyklá na lepší logistiku (víc výdejních míst) a větší výběr jídel, ale za tu cenu se jinde lépe, více a levněji opravdu nenajím.

     A co mě čeká dál? Když to dobře dopadne, tak mi zítra udělají MRI hlavy, abych si pak mohla udělat vlastní 3D model čelistního kloubu : ) A také by mě mohl kolega představit studentovi, který pracuje s programem AnyBody, se kterým jsem se (s tím programem) setkala poprvé v únoru
na konferenci ve Valencii, který jsme chtěli do školy koupit, ale daný grant nevyšel a jinde peníze nejsou, a který slouží na modelování kinematiky a dynamiky pohybů, využití nalezne v ortopedii, ergonomice, sportu, apod. A mě osobně by to zajímalo z toho důvodu, že jsme právě o použití tohoto programu uvažovali při žádosti o grant na vytvoření modelu lidského těla pro simulování pádů z výšek, na čemž jsme chtěli spolupracovat s Policejní akademií (ale to také nevyšlo).

     Takže sami vidíte, že ačkoli se nic velkého nestalo, děje se mi tu toho hodně :D. Když jsem o tom teď tak uvažovala, tak za ty tři dny, co tu na škole jsem, jsem se o fungování pracovní skupiny tady a o jednotlivých lidech dověděla mnohem víc, než za celý rok o lidech u nás v laboratoři biomechaniky : (.