Když se mě Vláďa tak před měsícem ptal, jestli bych nejela Ruskou Ruletu, tak jsem si bláhově myslela, že 1) budu mít již odevzdanou diplomku, takže po psychické stránce budu v pohodě, 2) budu mít za sebou již dost kilometrů na kole, takže mě nějaký šestihodinový závod nezastraší. A tak jsem vesele kývla s tím, že bůhví, jestli budu mít v budoucnu čas, chuť a elán to jet, tak ať to alespoň jednou zkusím. No,… dvacátý červen se přiblížil raketovou rychlostí a 1) nemám odevzdanou diplomku, 2) nemám na kole naježděno skoro nic, když nepočítám těch několik MTBO závodů, u nichž se ale počty kilometrů pohybují většinou kolem 15, tzn. nic moc.

Ale! Musím se ještě „vrátit“ ke čtvrtku předcházejícímu onen osudný den. Vláďa byl na pracovním paintballu, a co čert nechtěl (no podle mě se to dalo očekávat) – přinesl si pár dost slušných modřin (nejlepší jsou ty, které jsou na místech, jež se na veřejnosti nedají ukazovat) a s jednou si druhý den (tedy den před závody) pro jistotu zajel na chirurgii. … A co mu pan doktor doporučil? No jistě, minimálně týdenní klid a protisrážlivé mastičky a něco na „rozpouštění“ modřin, apod. Takže to se závody vypadalo všelijak. Nebylo chvíle, kdyby si Vláďa nezanadával a nepostěžoval, že to čekal a že to je nefér a tak podobně. Ale to nám nezabránilo se v pátek sbalit a vyrazit do Ptýrova na prezentaci. Vyzvedli jsme si mapu a jeli přenocovat do Káranýho. Kde jsem tedy tátu nenápadně připravila na to, že možná druhý den jede se mnou na závody. Ráno rozhodne. Ale ještě večer měl Vláďa našlápnuto za tátou, že mu místo v závodní dvojici přeci jenom přenechá rovnou. … Ale závodivý duch mu nedal. Když jsem řekla, že by mi nedělalo problémy, vyjet s ním, ale v případě, že mu modřina bude dělat neplechu, pokračovat samotné. A tak jsme plánovali a měřili možné tratě – tedy Vláďa měřil a plánoval tratě a byl natěšený jak malý kluk, já nad tím usínala a byla jsem ráda, když konečně doměřil a vyznačil svoji třetí možnou trasu.

Tím, že jsme startovali skoro v poslední vlně, jsme si ráno mohli „přispat“ až do osmi. V klidu se nasnídat (není nad to se před závody pořádně přejíst), pobalit a vyrazit. Počasí vypadalo slušně – polojasno, když vysvitlo sluníčko, bylo teplo, větřík, pohoda. Převléknout, připravit kola, vyzvědět taktiku ostatních a šup na start s ostatními. A vyjeli jsme. Za startem jsme dostali bodové hodnocení kontrol a mohli jsme tedy zvolit závěrečnou trasu. Ačkoli se mě Vláďa snažil celou dobu přesvědčit, že jsme tady kvůli mně, protože on by sem kvůli jeho momentálnímu stavu nikdy nejel, neměla jsem ani poradní hlas. Naivně jsem si myslela, že když pořád tvrdí, že musí jet na pohodu, jinak by ho noha mohla začít bolet, tak pojedeme na jižní část mapy, do rovinatého terénu, kde v případě, že to vzdá, budu moct v klidu pokračovat sama. Ale on, si samozřejmě musel vybrat kopce. „Tak pojedeme tady po silnici na sever, vezmeme tu osmdesátku, pak nahoru, to bude trochu stoupat, ale je to pořád po silnici, pak další osmdesátku a pak to budeme pomalu točit a uvidíme podle času. Jo?“ „Ne“ „Tak jedem“. A bylo. Od včerejška jsem byla připravená na 60 km v rovině a rázem to vypadalo na 60 a víc v kopcích. Navíc naše půjčené tahátko jsme zapomněli doma, takže jsem se nemohla spolehnout na to, že až fakt nebudu moct, mě Vláďa do cíle dotáhne. Navíc, kdyby odpadl, co já asi budu sama v kopcích dělat, ne? A tak jsem se naprdnutě zařadila za něj a vyjeli jsme. Nevěděla jsem kudy jedem, kam jedem, co mě čeká, jen jsem tupě zírala na jeho sedlovku, soustředila se na pravidelné dýchání a na to, jak zařídit, aby se snídaně nepodívala do okolní přírody. Když se v jednu chvíli Vláďa rozplýval nad úžasným Ještědem, který byl v dálce vidět, jediné, co mě na tom přišlo úžasného bylo, že na něj nemusíme jet. Na první kontrolu jsme jeli snad půl hodiny, cesta ubíhala příjemně, to zase musím uznat, ale je to nuda. Jako bych to minule neříkala, že takovéhle dlouhé přejezdy mě ubíjejí. Když máte krátký MTBO, tak to je pořád nějaká „akce“, pořád musíte kontrolovat, co se děje, ale tady? Prd. Jen se udržet v háku.

Když jsme odbočili na modrou turistickou značku do pěkného sjezdíku, neomylně jsem zahučela do maliní a odvezla jsem si nejen pár škrábanců na rukou, ale i pořádného slimáka na noze, kterého jsem se pak v dalších minutách snažila zbavit. A jede se dál. Další kontroly, další cesta, o které nevím, kam vede. Schválně jsem si stopovala, jak dlouho trvá, než člověku přestane být blbě po snídani – cca 4-5 hodin. Před příštími závody snad nebudu jíst, nebo já už nevím. Na jedné z kontrol se mi Vláďa snažil na mé mapě ukázat kde jsme a kam má v plánu jet, ale zjistil, že tuto oblast na mapě vůbec nemám – ono když sotva jedete, tak opravdu nemáte čas na to koukat do mapy, takže proč bych se zdržovala tím, naohýbat si ji tak, abych viděla kde jsme- to bych při chvilkové nepozornosti a při blízkosti, s jakou jsem se za ním držela, do něj mohla napálit. Takže tolik k mému mapování. Po čtyřech hodinách jsem toho začínala mít již dost. Jediným štěstím bylo, že trasa vedla převážně po silnici a docela rovinatým terénem. A pomohlo i to, že mě Vláďa do kopců tlačil :-). Naštěstí nebylo ani vedro ani zima a čas na jídlo se také našel. A tak jsem stále myslela na to, že musím pořád šlapat, snažila se uvolňovat ramena, nebo spíš mezilopatkové svaly, které mě už nepříjemně pálily, do dýchání jsem se také musela nutit a jen jsem nemyslela na to, jak to máme ještě daleko. Když se mě Vláďa 15 minut před vypršením limitu snažil nalákat ještě na jednu kontrolu (za pouhých deset bodů), tak to jsem mu odvětila, že na tu si může jet tak sám, že já budu ráda, když dojedu do cíle.

A v cíli? Jediné, na co jsem se zmohla, bylo dojít k autu a sedět. Jediné, co se dostavilo, byla úleva, že už to mám za sebou. Vláďa byl nakonec s tím, co jsme zajeli, spokojený, takže cíl splněn :-). K našemu překvapení jsme jeli trasu, kterou většina lidí nezvolila – ti jeli na jih, do rovin a písku … a deště s kroupami. Když nám líčili, jak brutálně dvakrát zmokli, jen jsme na ně nevěřícně zírali. To my byli v suchu. Na závěr jsme si dali guláš a jeli zpět do Káranýho.

Výsledky můžete pohledat na stránkách závodu: zde

A nakonec ještě kilometry-těch jsme dali 110. Takže abych na příští podobné akci, nebyla tak mrtvá, asi na sobě budu muset trošku zapracovat. Doufám, že něco ve stylu následující fotky bude stačit.

Trochu se zpožděním, ale zmínka se tu objevit musí. Další závody ČP MTBO se konaly AŽ, pro no nás Pražáky, u dalekého Bruntálu. Více jak pětihodinová cesta byla dost vyčerpávající, ale my neřidiči jsme si mohli pěkně pospat. Já bez závodních ambic jsem si užívala pěkného počasí, trošku se děsila kopců, které na nás na závodní trati číhají, a do toho jsem se učila na poslední zkoušku. To Vláďa byl na závod celý natěšený, protože jemu, na rozdíl ode mě, kopce vyhovují. A tak jsme vyjeli na start. K němu to sice byly 4 km, ale po silnici z kopce, takže žádné dojíždění na poslední chvíli, když neodhadnete, kolik času vám tento úsek zabere, se nekonal :-).

Ještě před postavením na start jsem si naplánovala, že nejedu závodit (to by mě hrozně psychicky otravovalo), ale že jedu na pěkný výlet, v klidu a bez bloudění. S tímto pocitem jsem pak lehce nastoupila na start a po startovním signálu vyrazila do prvního terénního kopce. A pak to začalo. Hned první kontrolu jsem neohroženě přejela a pak chvilku pobíhala s kolem po lese, až jsem narazila na chlapy, kteří ji také hledali a dovedli mě k ní. Takový zážitek mě vždy tak naštve, že mé závodní ambice (pokud nějaké jsou a že jsou vždy pečlivě zasunuté někde dole) nadobro zapadnou do hlubin duše a následuje již jen klidný výlet. Který tedy byl narušen zběsilou jízdou na čtyři kontroly, kde jsem se vehementně snažila uviset jednu holčinu, ale její jízda byla přeci jenom dost rychlá. Ale adrenalin tak za flígr vytáhnul závodnického ducha opět na vzduch a ve zběsilé jízdě jsem pokračovala. V cíli jsem pak po dlouhé době měla pocit dobré jízdy, až tedy na tu první kontrolu 🙁 A co nevidím u auta – povalující se řetěz. … Hádáte správně – Vláďa ho opět přetrhl. Letos již potřetí (z toho dvakrát během závodu)! Takže to zabalil a to znamená jeho první letošní diskvalifikaci.

K nedělnímu závodu už si toho moc nepamatuji. Snad jen to, že jsem opět nemohla najít první kontrolu 🙂 (loni to byla vždycky druhá, letos jsem to povýšila). A Vláďa skončil o pouhých 5 vteřin pod stupni vítězů. To jen dokazuje, že kopce jsou pro něj opravdu
jak dělané.

A pak už jen další pětihodinová jízda domů.

Pár užitečných odkazů:Fotky, Výsledky sobota, Výsledky neděle (Vláďa kategorie H21B, já kategorie D21).

Tak za sbou máme další dvě kola ČP MTBO. Tentokrát to bylo příjemně blízko Praze, takže jsme ze soboty na neděli spali v klidu domova. Navíc počasí vyšlo naprosto úžasné – skoro azuro, takže ani lesní bahno, ani průjezdy a přechody brodů moc nevadily. Sobotní závod, kdy bylo volné pořadí kontrol, jsem si náramně užila – terén mi po většinu tratě vyhovoval – skoro rovina, široké cesty, jen ke konci tratě se přimotaly hrbolaté, kořenaté, rozbahněné cesty s brody, ale díky pěknému počasí fakt supr zážitek. I když tomu výsledky moc neodpovídaly. Ale nám, co jezdíme pro radost, na nějakém tom bodě moc nezáleží. Hůř na tom byl Vláďa, který je náruživý závodník – zničil si brzdový kotouč, takže ztratil spoustu času jeho nápravou a potom mu ještě šlo blbě řazení, takže ten přijel naštvaný. A aby to v neděli vylepšil, tak si pro změnu zapomněl cyklokraťasy. Alespoň se měl na co vymlouvat, když mu fyzička dobré umístění nezajistila. Neděle byla z mé strany také trochu slabší, protože jsem, klasicky, druhou kontrolu ne a ne najít, a něco podobného se mi stalo ještě dvakrát, ale nálada na konci byla stále veselá.

Koho by zajímaly výsledky, tak zde jsou ze soboty a zde z neděle.