by ·Komentáře: 2
Jak jistě všichni víte, letěl jsem za Míšou až v sobotu. Místo výletu do Atlanty jsem si vybral přestup v New Yorku na JFK. A jelikož jsem nechtěl riskovat, že bych musel jako Míša sedět v prostřední řadě uprostřed, tak jsem si říkal, že se zacheckinuji online. Vlítnul jsem na to v pátek ráno a … vše špatně. Jelikož nelítám tak často, tak jsem nějak nevěděl, že výběr sedadla se dá dělat dávno před check-inem a tudíž jsem měl dost smůlu. Všechna sedadla obsazená, bylo zde jen pár míst, která byla za příplatek a říkali tomu něco jako lepší economy a premium economy. Lepší economy spočívala v sedadlech buď u okýnka, nebo do uličky, premium pak měla mít snad i víc místa na nohy. Co jsem si tak pamatoval, tak na dlouhých letech to s místem na nohy nebývalo tak zlé, tak jsem chtěl hlavně okýnko. Vybral jsem si jedno sedadlo a hle, chtěli doplatek 39CHF. No což, furt lepší než platit cca 80CHF za to premium místo 🙂 Kreditka fňukla a sedadlo 26A u okýnka bylo moje.
Následoval pokus o samotný check-in, kdy jsem tam vyplnil milion a jednu věc, aby mi systém následně oznámil, že mám smůlu a pro tento let musím jít na osobní check-in. Tomu říkám přívětivé zákaznické prostředí … Uklidňoval jsem se alespoň tím, že jsem si zařídil výhledy.
V sobotu ráno na check-inu jsem si pak jen pohlídal, že mi opravdu dali mnou připlacené sedadlo 26A, což kupodivu dali, takže vše v pořádku.
Následoval boarding, kdy jsem čekajíc ve frontě znuděně koukal kolem sebe a omylem spočinul na palubním lístku jedné holčiny, co stála vedle mě. Trošku mě zarazilo, že se ji v řádku sedadlo krásně vyjímalo 26A … Začali se mi hlavou honit zlé myšlenky, že asi prodali dva lístky na jedno místo, což se vcelku normálně děje a jelikož jsem o své vytoužené okýnko přijít nechtěl, tak jsem se nenápadně natlačil víc dopředu. Prošel jsem poslední kontrolou lístku, letištní personál mi mé místo zdá se odkýval, tak vyrážím směr letadlo. Ujdu asi 10 kroků a někdo na mě začal pokřikovat. Otočím se a ona to letuška. Tak se k ní vracím a ona na mě chrlí, že mě museli přesadit [nasazuji smutný výraz a hodlám své okýnko bránit] a že mě přesunuli do business třídy. Očička se mi rozzářila, čert vem okýnko, když mě čeká cca 9 hodin totálního rozmazlování a pohodlí. A shodou okolností na mě i to okýnko vyšlo, takže naprostá spokojenost.
Samotná cesta je kapitola sama o sobě, která by se dala zaobalit do – jídlo, pití, zábava. Jen co jsem si sedl, tak už do mě chtěli lít šampaňské. Následoval jídelníček na tři stránky plus jedna stránka jako vinný lístek. Tak do 10 min. po startu jsme si už utírali ručičky do horkého ručníku, následovala miska oříšků, aby to čekání na předkrm nebylo moc dlouhé. Než jsem stačil dojíst oříšky, tak už jsem měl před sebou mini kukuřičnou placičku s lososem, chřestem a cibulkou a cibulovou polévku. K tomu jsem si dal dvě mini houstičky s fakt dobrým máslíčkem. Fakt jsem byl příjemně najezený. Ale trošku mě znervózňovalo, že stále mám nějak moc příborů … No než jsem se rozkoukal, tak mi na tácu přistál zeleninový salát. Tak jsem ho slupnul s tím, že třeba oběd bude až za dýl. Sakra, nebyl. Po salátu následoval hovězí steak s pepřovou omáčkou, brkaší a špenátem. Steak byl naprosto skvělý. Doopravdy mi nějak není jasný, jak to připravili 🙂 Po tomhle chodu jsem už byl slušně přejezený. I kus kaše jsem raději nechal a jen jsem se modlil, abychom nepotkali větší turbulence, jelikož bych asi úplně neručil za to, že bych to všechno udržel. Bohužel dlabanci ještě konec nebyl. Co by to bylo za oběd bez zákusku. Tak jsem si vybral vanilkovou zmrzku, zalitou jahodovým dressingem. Zbytečné dodávat, že zmrzka byla naprosto super. Navíc to byla opět obří porce. Naštěstí zmrzka byla sladkou tečkou za obědem, takže jsem nastavil sedadlo do pololůžkové úpravy, pustil si druhý film a započal trávení. Celá tahle výkrmová fáze trvala něco málo přes dvě hoďky a s dalším jídlem začali „otravovat“ asi až hodinu a půl před přistáním. To do nás natlačili brutálně velký sandwich s krůtí šunkou a čedarem, mrkvový salát [ten jsem už fakt nedal], jednu velkou čoko cookie a čoko bonbón. Takže když jsme konečně přistáli, vyvalil jsem se z letadla brutálně přejezený a pohled na všechny ty fast-foody na letišti ve mně vyvolával převelice nepěkné pocity v oblasti břišní.
No řeknu vám, že to za těch 39CHF fakt stálo a hned bych si to zopakoval na cestě z US do Evropy 🙂

by ·Žádné komentáře
16.6.2012
Tak už je to rok, co jsem ve Švýcarsku a řekl bych, že teprve během uplynulého víkendu se mi podařil pořádný silničářský zářez. S Vaškem jsme vyrazili objet kolečko přes tři passy – Oberalp, Lucomagno a Gottardo. Délka úctihodná [156 km], převýšení lehce znepokojující [cca 3500 výškových metrů]. Osobně jsem se uklidňoval tím, že na to máme celý den a kdyby to nešlo, tak vlak nás k autu jistě doveze 🙂
Původně jsem si myslel, že vyjet v devět by mohlo být dobré, ale časem jsme vzali zavděk i půl jedenáctou, kdy jsme konečně vyrazili. Hned od auta jsme začali stoupat do Oberalp passu. Na začátek trošku prudčí, ale od té doby, co si vzadu vozím silničářského důchodce [29 zubový pastorek] se 7% stoupáním nějak neznervózňuji. Po prvních cca třech kiláčkách v serpentinách se cesta narovnala a zbytek už byl takový poklidný. Jak už to tak s Vaškem bývá, tak jemu to na silničce prostě jede líp, takže v passu na mě už čekal.
Následoval pěkný sešup do údolí a něž jsme se stačili rozkoukat, přišel začátek stoupání do passu druhého. Podle profilu to mělo být relativně jetelné, ale znáte to. Na papíru / monitoru vypadá plno věcí lépe než jaké jsou ve skutečnosti. V našem případě sehrál nepěknou roli hodně silný protivítr, který nám na rychlosti doopravdy nepřidal.
Celou dobu jsem si držel rozumné tempo na nižších tepech a lehčích převodech, což mělo za následek, že Vašek nenávratně zmizel vpředu. Ale aspoň jsem se mohl pěkně kochat. Provoz zde byl takřka nulový, takže si člověk užil docela i klid. V passu jsme pak zapadli do hospy na polívku a s plnými břuchy se vydali vstříc 40km sjezdu do Biasca. Musím zdůraznít, že bylo fakt hezky, takže když jsme se přiřítili z těch cca dvou tisíc do cca 300m, tak jsme málem lehli vedrem. V horách se to dalo, ale v nížině to bylo k nesnesení. Mě hodinky naměřily 36 stupňů …
No a v tomhle teplíčku se zrodila asi zasádní chyba, kdy jsem se díky nechuti nenajedl. Z Biasca do Airolo, odkud začíná stoupání do passu, to bylo cca 40km převážně do kopce a mě to v tom vedru vůbec nejelo. Holt já na vedra nejsem, takže jsem se postupně začal přehřívat. Dvakrát jsem musel zastavit u tekoucí studánky a opláchnul jsem si hlavu a ruce, abych se trochu zchladil a než jsem se dohrabal do Airolo, tak Vašek už tam málem zakořenil. No nic no, domluvili jsme se, že pojede napřed a kdybych nemohl, ať volám, že pro mě přijede autem.
Poté co zmizel, jsem do sebe natlačil nějaké jídlo a pití, ale bylo mi jasný, že už je na to dost pozdě a hlaďák asi i s částečnou dehydratací to už nezachrání. No což, když je člověk i na sportovně-stará kolena trubka …
Do Gottardo passu jsem vyrazil asi 5-8 minut po Vaškovi a sem tam jsem ho i v nějaké serpentínce zahlédl, ale šance, že bych ho dojel byla rovna nule.
Asi si myslíte, že vyrážet po cca 130km do 12 km dlouhého stoupání s převýšením 932m je krapet masochismus. Ale kupodivu to docela šlo. Tepově jsem se držel nečekaně nízko a šinul jsem si to na nejlehčí převod pomalu nahoru a díky výmluvě na focení jsem si pak mohl dělat i docela dost zastávek, které mi vždycky pomohly. Na rajčeti je to krásně zdokumentované – co zastávka, to jedna fotka, aneb dvanáctero Vládíkovic zastavení 🙂 Nechci hledat paralely s náboženstvím, ale místama by to srovnání i sneslo 🙂
Gottard pass
Co dodat. Výlet se vyvedl, na silničce jsem rozhodně nic delšího a těžšího nejel, ale kupodivu jsem to přežil docela dobře. I ten 18km hike, co jsem na druhý den absolvoval s Míšou a Dominikou 🙂
Na závěr snad jen jedna poznámka ke Gotthardu. Hodně velká část se jede po kostkách, ale kupodivu to není tak hrozný. Z mého pohledu je ale celá stará cesta neuvěřitelné architektonické dílo. Museli si s tím vážně vyhrát, když to stavěli! Rozhodně se tam chci ještě někdy vrátit a užít si ho trošku víc, než se mi to podařilo nyní.

by ·Žádné komentáře
17.3.2012
Tak jen pro zajímavost a aby informace byly celé. Poté, co jsme jeden víkend byli na sněžnicích (12.3.), tak se Vláďa do těch samých míst vydal víkend na to na kole. Speciálně ho zajímal pas vedoucí přes Ibergeregg (1406 m). Kolik kilometrů to bylo, to bude muset doplnit sám, ale myslím, že to byl výživný výlet. A důkaz, že tam byl:

by ·1 komentář
Dneska to bude opět spíše takový kratší zápisek o tom, co vše se dá stihnout za jednu mrazivou neděli.
Ráno v Zürichu bylo pěkných -14°C, ale vypadalo to, že se sluníčko vyklube, takže jsem neváhal, strčil běžky do auta a vyrazil jsem směr Rothenthurm. Vyrazil jsem sám, jelikož Míša si stěžovala, že po sobotním lezení ji bolí snad každý sval v těle 🙂
Běžkování bylo naprosto super, i když byla docela kosa. Auto mi hlásilo nepěkných -17°C, ale na teploměru u tratí bylo krásných -13°C, což jak uznáte sami je výrazně lepší 🙂 Po hodině a tři čtvtě, s nějakýma 24km v nohách a hlavně v rukách jsem to zabalil a mazal jsem zpět domů. Fakt mě docela mrzí, že z Zürichu do stop je to kolem hodiny jízdy autem a při zácpách i déle. Mít to víc po ruce, tak bych na běžkách stál asi obden 🙂
Míša mezitím uklidila celý byt, napekla úžasný tvarohový taštičky a stihla i odpolední šlofíček, z kterého jsem ji bohužel vyrušil svým příchodem. Ještě k těm taštičkám. Jedna část byla s tvarohovou náplní a druhá byla s kouskem jabka [na speciální moji objednávku]. A jak jsem už psal, hrozně moc se povedly!!
A jelikož v Zurichu tak před 10 dny vypukla chřestová sezóna a v obchodech jsou ho mraky, tak jsem naplánoval na nedělní pozdní oběd chřestové rizoto s plátkem telecího. Jako já vím, že samochvála smrdí, ale nedá mi to a musím si to pochválit, jelikož se to moc povedlo. Doopravdy to začína vypadat, že bysme se s Míšou mohli naučit i trošku vařit 🙂

by ·Komentáře: 2
Upozornění: Těm z vás, co si rádi slintáte na klávesnici při čtení o dobrém jídle radím, abyste si ji buď dali stranou nebo si ji přikryli ubrouskem Usmívající se
Jak jistě všici víte Míša měla tento týden takové ty záležitosti se změnou věku či co a já bych vám rád nabídnul pohled do kulinářské části celé události.
Celé to začalo již v předvečer, kdy se Míša rozhodla upéct moučník pro své kolegy v práci dle receptu, který ještě nezkoušela. Zkušeně si nechala dostatek času a někdy kolem půl desáté večer se na to vrhla. Moc detailů z výroby nevím, jelikož jsem se kuchyni z praktických důvodů [čti ‚v rámci uchování si zdraví‘] raději vyhýbal, ale výsledek se na mě ráno ze stolu jen usmíval Usmívající se A musím zdůraznit, že se velice povedl!
V den D pak proběhla dá se říct až smšť lahodných chodů – na večeři bylo tří chodové menu.
Krevetový krém z brambor, zeleniny a krevet ozdobená krevetami (M.: Bramborovo-mrkvový krém s krevetami)
Čerstvý chřest zabalený v ala rostbiefovém masíčku a slanince se zeleninkou (M.: roastbeef jsem prostě nesehnala, tak jsem vzala něco jiného, no a aby to nebylo tak suchopárné, tak jsem přidala slaninku)
a ještě jednou
A na závěr pečený česnek (M.: ten se vážně povedl! Jen by to pro příště chtělo dořešit koření.)
Já jsem pak dostal ještě zbytek z moučníku, takže ani dokrm nechyběl Usmívající se
Všechno se hrozně moc povedlo, ale osobně bych vyzvedl moučník a polévku – oboje bylo naprosto dokonalé.

by ·Žádné komentáře
15.1.2012
Já bych navázal na místě, kde Míša skončila v předchozím zápisku – u jejího usnutí Smějící se. Původně jsme plánovali dojet autobusem pod Pischu, lanovkou se nechat vyvézt nahoru, obejít si značený okruh na sněžnice a případně se projít po značeném wanderwegu. Jelikož jsme na sněžnicích předtím nikdy nestáli, tak jsme raději v plánování drželi při zdi. No a večer jsem si tak brouzdal po webu davos.ch a narazil jsem na zprávu, že sněžnicový okruh je uzavřen. Tož to sděluji Míše, očekávám smutnou reakci a ono ticho. Tedy ne uplné, ale tiché pravidelné oddychování Usmívající se.
Takže ráno jsme holt museli trošku přehodnoti plány a nakonec z toho vzešlo, že když nám prodají lístek na lanovku jen na směr dolů, tak si to na sněžnicích vyťapeme nahoru, podle sil projdeme hřebínek a necháme se svézt zpět do údolí. Když zbydou síly a čas, tak ještě vyrazíme na běžky.
Jelikož sněžnice zatím nevlastníme, tak jsem si je ráno za 30CHF i s hůlkama půjčili a autobusem vyrazili pod lanovku. Z nákupu lístku se vyklubala veselá záležitost, jelikož „jen na cestu dolu lístky nevedeme, ty si zde kupuje někdo tak maximálně jednou za měsíc či dva“. Ale slíbila nám, že zavolá obsluze nahoru, že se tam zjevíme jen s papírkem od ní, že jsme to platili Smějící se.
Cesta nahoru se skládala ze dvou částí. Nejprve jsme šli po straně červené sjezdovky na dolní stanici jednoho z vleků a tam začínala neupravovaná černá sjezdovka, po jejíž levé straně jsme vzlínali nahoru. Převýšení bylo nějakých 600 výškových metrů, ale jelikož bylo krásně, tak to docela utíkalo.
Zatímco Vláďa okukuje okolní velikány, Míša se krok sun krok sune nahoru.
Na hřeben jsme se dostali někdy po půl jedné, a jelikož poslední lanovka jela ve čtyři hodiny, tak bylo spousta času pokračovat po hřebeni směr pryč od lanovky. Postupně jsme to vzali přes vršky 2460m n.m., 2440m n.m.,2 459m n.m. až jsme skončili na Hureli [2444m n.m.]. Celou cestu nás provázely neuvěřitelné výhledy a absolutní klid. Naprostý balzám na duši po sobotě Usmívající se.
Ťapání panensky neporušeným sněhem má něco do sebe.
Sem tam jsme potkali snowboardisty či skialpaře (Míša pozn. skialpinisty) a jen jsme tiše zírali na to, co se také dá na lyžích či prknu sjet. Fakt mazec!
Po krátké svačince s výhledem na zamrzlé Davoské jezero, jsme vyrazili zpět k lanovce [2483m n.m.] +- stejnou cestou, jakou jsme přišli.
Co vám budu povídat. Sněžnice nás ohromně bavily a je jisté, že si je dříve či později koupíme Nevinný. A skialpy neuvěřitelně stouply v našem žebříčku, co zkusit, jelikož by to mohla být také naprostá paráda. Avšak nejdůležitější závěr tohoto víkendu je, že sjezdovky nás opravdu, ale opravdu nechávají chladnými. Ať žijí běžky, sněžnice a doufám, že v budoucnu i skialpy!
Míša: se vším musím docela upřímně souhlasit.

by ·Žádné komentáře
Začíná to zde vypadat jako na nějakém umrlém blogu. Nový rok je už hodně stará novinka a tady není jediný zápis o tom, jak si žijeme. Žel ani tento příspěvek to moc nevytrhne, ale aspoň se vám pokusím nastínit průběh několika málo uplynulých dní.

Sobota 7.1. – díky špatnému počasí volíme variantu shopáčování. Podařilo se nám pořídit mi krásná nová kaťata na zimní aktivity jako jsou sjezdovky, či ťapání na sněžnicích. Navíc se super parametry prodištnosti par, vodě odolnosti a za super cenu – no jsem zvědavý, jak zafungují 🙂 Poté jsme se přesunuly na lezeckou stěnu a tam jsme blbli skoro 4 hodiny. (Míša: vím, že to Vláďa myslí většinou dobře, ale na jedné, ne moc lehké stěně, mě odmítal spustit dolů, dokud to nevylezu. V té době jsem byla pekelně vysoko v rozštěpu, každou nohu na jiné stěně, ruce se jen chemicky vázaly ke stěně, protože tam už došly chyty … no kyčle o sobě daly druhý den vědět … ale vylezla jsem to … i když podezřívám Vláďu, že mě „tahal“ víc, než by bylo pro „čistou jízdu“ uznáno.)

Neděle 8.1. – v pátek ohlašované pěkné počasí se nějak nekoná a cestou na běžky nehorázně leje. Je to tak zlé, že to chci otočit ještě pár výškových metrů pod cílovou náhorní planinou. K mému velkému překvapení však na náhorce sněží – klika jak blázen 🙂 Sníh na klasiku moc není, tak Míše půjčujeme docela pěkné skejty a vyrážíme na tratě. Míša dává 11 km, já o 4 více. Pocity z prvního lyžování jsou každoročně stejně blbé, tak to ani raději nebudu rozebírat 🙂 Ale měl bych poznámku k tomu, jak Míše půjčili lyže – zkrátka si je vybrala [i s botama], zaplatila půjčovné a odnesla si je. Nikdo si nepsal žádné číslo pasu či podobně, nic. Holt něco nepochopitelného pro nás nešvajcary 🙂 (Míša: Jak Vláďa několikrát prohlásil „Švýcarsko je ráj pro lyžaře sjezdaře, ale na běžky nic moc.“ Na býlety to moc není – na louce máte upravené stopy na 10-30 km a jezdíte cik cak po planině. Takže – cestou tam vám pěkně fouká do zad, ale jen to otočíte, tak vás neviditelná stěna větru přibije na místo.)

Pondělí 9.1. – zasloužený rest day, kdy po pracovním dnu jsme pařili autíčka na PS3 🙂 (Míša: pro ty, co nejsou v obraze: autíčky rozumějtě Dirt 2, vyberete si okruh, auto a jedete. Nastavení na nejlehčí obtížnost, tzn. jakékoli škrábance na autě, i různé zářezy, jsou pouze vizuální, ale funkčnost auta to neovlivní. Nikdy bych neřekla, že mě boudou autířka tak bavit 😀 Fandění také.)

Úterý 10.1. – po práci pěkne šupky hopky na stěnu. Mě osobně to moc nešlo, páč víkend jsem za pondělek nějak 100% nezregeneroval a předloktí natýkala příliž rychle. Holt jsem alespoň byl nucen lézt více technicky než silově 🙂

Středa 11.1. – když jsou ruce a záda unavená, tak hůrá potrápit nohy 🙂 A jelikož v Zurichu po sněhu ani památky a teploty tak nějak kolem 2-5 stupňů, tak v 17:30 sedáme s Míšou na silničky a jedeme se projet kolem Greifensee. 33 kiláčků za necelou hoďku a půl, průměrná teplota 2 stupně. Zkrátka pěkný první cyklo výlet v tomto roce. Jen ty výhledy trošku utrpěly všude přítomnou tmou 🙂 Ale nemyslete si, že jsme blázni. Nene, cestou jsme potkali tak 15-20 dalších cyklistů a plus několik běžců. (Míša: musím uznat, že zážitek to byl zajímavý. K mému milému překvapení, jsem nijak výrazně neomrzla. Jen nohy a samozřejmě prsty na rukou to schytaly, ale to se dalo čekat. Krásně jsem mohla čerpat ze zkušeností jízdy v háku během uplynulých let. Teď jsem se prostě fixovala na Vláďovu zadní skomírající blikačku a drzžela tempo. Pro někoho šílená akce, ale tady ve státě cyklistů, jsme byly běžný průměr.)

Tak to bylo ve zkratce pár uplynulých dní a pár následujících dní vypadá také slibně. Zítra [pátek 13 :-)] si bereme dovču a vyrážíme do Davosu na sjezdovky, běžky, sáňky a já nevím, co jěště. Koněčně snad rozlousknu onu záhadu, zda mě sjezdovky baví či ne. Já si myslím, že ne, ale všici mi tvrdí, že pokud jsem nesjezdoval v Alpách, tak nevím, o čem sjezdování je. Tož to doufám, že se zkušeností z prosnulého Davosu bude můj případný odpor mít větší váhu 🙂 [ale nemyslete si … docela se na ně těším ;-)] (Míša: no já mám za sebou sjezdování v Rakousku i Itálii ze svých mladých let a nevím. Uvidíme. Zatím se těším na noční sáňkování)

by ·Žádné komentáře
pondělí 26.9.2011
Po nedělní návštěvě Loro parku němělo smysl odkládat návštěvu jeho Siam(ského) dvojčete. Siam park ale není již o zvířátkách jako takových, ale je spíše o tom, jak moc zvířátkojidně si člověk dokáže užít různé vodní atrakce. Vítejte ve vodním zábavném parku, který o sobě tvrdí, že je nejvelkolepějším vodním zábavním parkem v Evropě. Těžko říct, zkušeností moc nemám, ale jisto jistě bych návštěvu Siam parku hodnotil jako to nejlepší, co jsme během dovolené podnikli 🙂
Jelikož předešlý den nebylo úplně teplo, tak jsme si naplánovali, že do parku vyrazíme až tak v poledne, aby se stihl vzduh trošku nahřát a nám nebylo zbytečně zima na všech těch vodních atrakcích. Tudíž jsme si přispali a po snídani ještě na hoďku zajeli k moři si zaplavat. Moře bylo parádní, žel mělo nepřijemnou tečku pro jednoho z turistů, který se nejspíše utopil 🙁 Co se stalo nevíme, ale poté, co ho vytáhli z vody, tak ho oživovali asi 10 minut, než přijela záchranka a i ti pokřačovali v oživování celou dobu, než jsme odešli. Takže těžko říct, ale moc šancí bych mu nedával 🙁 Poté jsme už vyrazili směr Siam park, který byl tak 10 minut autem od našeho apartmánu.
V Siam parku je vše směřováno k tomu, aby si každý našel své. Atrakce jsou rozlišeny dle stupně náročnosti, i když by asi bylo lépe napsat dle stupně „hnusnosti“, aneb jak moc to zamává s vaší psychikou a žaludkem. Rozlišují se stupně zelená, žlutá a červená, kdy zelená je naprostosto poklidná záležitost a naopak u červené už může stát hodně psychického úsilí se postavit jen na její start.
Po vstupu do parku jsme se převlékli do plavek, napatlali se opalovacím krémem, který o sobě tvrdil, že je vodě odolný, zamkli jsme věci do skříňky a vyrazili jsme na naši první atrakci. Upřímně uznávám, že všechny ty tobogány kolem mě mi moc dobře nedělaly a pohled na místní TOP atrakci „Tower of Power“ ve mě vyvolával pocit sevřenosti. Přeci jen vzpomínky na Europa Park a jejich atrakci „Silver Star“ jsou stále velmi živé … [o této akci snad někdy jindy v jiném článku]. Naopak Míša se už této věže nemohla dočkat, ale podařilo se mi ji přesvedčit, že to chce začít něčím poklidnějším. Tudíž vyrážíme na Naga Racer. Zde bych si dovolil malou vložku. V následujících řádcích budu popisovat různé atrakce a některé z nich se dají zkouknout přímo na stránkách Siam parku. Bohužel se videa nedají odkazovat přímo, tak si otevřte v jiném okně či prohlížeči následující odkaz http://www.siampark.net/en/Atracciones.aspx a pro lepší představu si vždy najděte fotky či video popisované atrakce [klikněte na atrakci, zobrazí se vám její popis a tam klikněte na obrázek foťáku pro fotky, nebo video kamerky pro video].
Takže Naga Racer je dlouhá skluzavka, kdy se řítíte na plastové podložce hlavou dolu. http://www.youtube.com/watch?v=ClWtxBFg2xY&feature=related Atrakce je hodnocená jako žlutá a byla to super švanda. Posilněni prvním zážítkem bereme dvojsedák a vyrážíme na Jungle Snake. Tato atrakce je také žlutá a je tvořena 4 různými tobogány. Tři se dají jet sólo nebo ve dvojci, jeden je jen pro jednotlivce. My si jeden vybíráme a hurá dolů. Super zážitek! Chvílemi jedete v úplné tmě, chvíli v alá laser show, háže to s váma na všechny strany a nakonec skončíte ve vyhřátém bazénku 🙂 Já jsem nadšený, zato Míša začíná pochybovat, zda Tower of Power je vlastně dobrý nápad 🙂 Její slabou chvilku využívám a už jdeme s dvojsedákem na další ze Snake tobogánu. Tentokrát je to trošku poklidnější a Míše se opět vrací její původní elán a přemlouvá mě, že jdeme na věž. Nechce se mi, ale co bych pro ni neudělal. Stoupáme nahoru a tam fronta. Konečně začínám rozumnět tomu, co znamenaly cedulky 60 minut, 30 minut … co jsme míjeli cestou nahoru. Naše fronta začíná před cedulkou 20 minut a to se nám čekat nechce.
Čekání na atrakce je asi jedinou slabinou celého parku. Na nejvíce žádané atrakce se musí čekat a to jsme tam byli mimo sezonu. Dokážu si představit, že v sezoně se čeká klidně i hodinu na zážitek, který trvá pár vteřin. Na drunou stranu si návštěvník může koupit za 15 euro předbíhací kartu, která ho opravňuje předbíhat po dobu jedné hodiny. Ale opět už to vidím, jak i na předbíhání je fronta dlouhá jak sviň 🙂 Čekání má ještě jednu nepříjemnou stránku a to, že se musí skoro pořád stát na sluníčku. Sem tam je slunečník, ale podle mě jich je fakt málo. No alespoň se člověk hezky spálí a někdo třeba i opálí 🙂 My jsme byli tak nějak mezi. Holt vodě odolný krém zas tak odolný nebyl a večer nás sem tam něco i pálilo.
No nic. Scházíme z věže a já navrhuju Vulcano. Na Vulcanu se jezdí na čtyřsedáku a bohužel i tady je fronta. Než se dostaneme na řadu, tak uplyne tak 10 minut. Ale zážitek opět super. Míša tedy moc happy nebyla, jelikož celou dobu jela zádami napřed, ale i to jsem si později zkusil a také to bylo parádní. Vyrážíme na Mai Thai River a cestou si znova sjíždíme Naga Racer a já stihnu jedno pokropení v The Lost City. Osvěžující. Řeka je klasifikována jako zelená atrakce a je to vážně hodně pokojné. Dá se říct, že hóóódně dlouhou dobu jen sedíte v sedáku a necháváte se unášet vodním proudem. Z mého pohledu to bylo až moc dlouhé, ale na konci vás vytáhnou alá eskalátorem na kopeček a pustí dolu, kdy cestou projíždíte tubusem, co vede na dně bazénku, ve kterém jsou žraloci a jiné rybičky. Celkově ale tuhle atrakci hodnotím jako nejslabší. A jelikož se do nás začíná pouštět hlad, tak nezbývá, než jít odzkoušet dvě červené atrakce, které by plnému břísku třeba nemusely udělat úplně nejlépe. Takže vyrážíme opět na věž. Opět fronta a opět čekaní. Tentokrát to bylo mezi 20-30 minutami a bylo to hodně náročné 🙂 První třetinu času jsem jen naznačoval, že to není uplně dobrý nápad tam lozit, v druhé třetině čekání jsem škemral, ať to můžu zabalit, což mi nebylo dovoleno a v poslední třetině času škemrala Míša, ať to zabalíme, ale to už jsem zase nedovolil já 🙂 Celou dobu, co tam čekáte, tak vám na videu ukazují, jak máte mít složené ruce a skřížené nohy, že nemáte být těhotní a se slabým srdcem, nemáte zvedat hlavu a ruce, jelikož byste si je mohli urazit a podobně. Když na vás dojde řada, tak to všechno musíte zopakovat před „obsluhou“ atrakce, lehnete si do skluzavky a čekáte, až vás druhý hlídač vyšoupne ven. A pak … pak už se jen řítíte několik metrů skoro kolmo dolů a něž se stačíte vzpamatovat svištíte tubusem pod žraloky a přistáváte v cílovém bazénku. Celé to trvá tak 5 až 7 vteřin. A co víc, je to těžce v pohodě! Žádné hnusné pocity jako na horské dráze, prostě pohodka 🙂 Až jsem se skoro cítil zklamený 🙂 Navíc se mi nějak nedařilo mít otevřené oči, jelikož do nich hrozně stříkala voda. Skoro se mi chce napsat, že těch 20 minut čekání za to ani nestálo 🙂
Posilněni naším výkonem vyrážíme na druhou červenou atrakci, kterou je The Dragon, nebo-li drak. Na tuto atrakci už jsme před tím několikrát koukali, jak se lidé vyřítí do brutálního tryhtýře, z kterého pak vyjednou ven. Bylo jasné, že vjezd do trychtýře bude nejhorší, jelikož tam byl fakt velký skok. Míša se naopak nejvíc obávala jízdy v trychtýři, aby nás to nevyklopilo. Na rozuzlení jsme si opět museli nejakých 15 minut počkat a ukázalo se, že jsem měl pravdu 🙂 Jelikož se opět jelo na čtyř sedáku, tak hrozilo, že ten skok pojede jeden z nás pozadu. Tentokrát jsem si to vyžral já, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem se obával. Takže suma sumárum zase vynikající atrakce!
Po drakovi jsem vyrazili obhlédnout místní občerstvení, které se nacházalo vedle umělé pláže Siam Beach. Na této pláži můžete jen tak ležet a chytat bronz, nebo se jít smočit do přilehlého bazénu. Tento bazén zároveň ústí do Wave Palace, kde čas od času vyprodukují přívalovou tsunami vlnu. Ale nezkoušeli jsme.
S plným břískem jsme si střihli zbylé dvě atrakce na Jungle Snake, tentokrát na sólo sedácích a jelikož lidí už ubývalo, tak jsme si sjeli několik toboganů znova. Následoval přesun na Mekong Rapids, což byla poslední žlutá atrakce, která nám chyběla. Opět se jelo na čtyř sedáku, i když byl jiný, než ty předchozí. Sjezdík to byl parádní a nazávěr byly takové dva skoky, které nás trošku rozhodily, což vyústilo v zajímavý dojezd do bazénu, kdy jsme celý sedák obrátili hlavou dolu. Dozorující hlídač z nás byl krapet vystreslý 🙂 Naše působení v parku jsme zakončili opětovnou návštěvou Vulcano atrakce a Naga Racer. Pak už jsme se přesunuli domů, ospršili jsme se a vyrazili na večeři do Adeje [více viz naše dovolenkářské večeře].

by ·1 komentář
sobota 24.9.2011

Konečně zase dovolená 🙂 Již na jaře jsem prohlásil, že letos chci k moři. Vyzkoušet, jestli válení se u vody a nic nedělání mi je stále tak hrozně moc proti srsti, nebo jestli jsem náhodou již nepřehodnotil preference. Na jaře z moře ještě sešlo, jelikož jsme si nebyli moc jistí, jak to bude s teplotou vody někde v Řecku či na Kanárech a navíc se to komplikovalo s mým přesunem do Curichu. Ale nyní v září se zdálo, že lepší doba pro moře už letos nebude. Tudíž jsme na konci srpna zakoupili letenky, v první třetině září našli apartmán a 24. září vyrazili na Tenerife, což je jeden z kanárských ostrovů.
Naštěstí se nám podařilo sehnat letenky na přímý let, ale cestovní pohodlnost byla vykoupena brzkým odjezdem na letiště. Poslední check-in a tudíž i podání zavazadel bylo v 4:50 ráno! Odlet jako takový pak byl naplánovaný na 6:20. Na letiště nás naštěstí odvezla Jana, takže stačilo vstávat něco kolem čtvrté 🙂 Samotný let byl v pohodě a kus jsem ho prospal. Míša naopak odkoukala nějakou komedii v němčině a hrozně si pochvalovala, jak tomu místy bylo pěkně rozumnět. Holt lingvistka 🙂
Po příletu se na nás usmálo štěstí a kufr s taškou přijely v celku záhy. Následoval přesun k okénku Europcar, kde jsme měli zaplacené půjčení auta. Dostali jsem VW Golf, slovy půjčovatele „takové větší auto“, ale málem se nám do kufru ani nevešla naše zavazadla 🙂 Při půjčování také proběhla první konfrontace se španělskou náturou. Když mi pán předával klíče tak říkal, že auto je na místě 27, jenže tam žádné auto nebylo. Chvilku jsme čekali, jestli ho třeba někdo nepřiveze z myčky. Nic. Tak jsem z dálkovým ovladačem prošel kolem VW aut, které tam parkovaly a hle, na místě 21 auto zablikalo 🙂 Bylo hrozně špinavé z venku, že skoro nebylo přes skla vidět do vnitřku. Brát takhle auto na blind se mi nechtělo, tak jsem se vrátil zpět poptat se, jak se věci mají. Pán se na mě podíval a odsekl, že to je jasné, že to je ono a ať si ho vemu. Že mu tam kolega něco načmáral a kdo má vědět, zda to je jednička nebo sedmička, ne? Na konstatování, že to auto je hrozně špinavé jen odsekl, že nedávno přšelo a tak je holt z venku špinavé. To dá rozum, ne? 🙂
No nic, odstřikovač a stěrače naštěstí zafungovaly a my jsme mohli vyrazit směr Adeje, kde jsme měli pronajatý arartmán [http://www.canartours.com/en/rent/098AS20_victoria/1 ] Po příjezdu na nás již čekala paní, co nám předala klíče, vše ukázala, popřála pěknou dovolenou a odjela. Naše dovolená mohla začit 🙂
A jelikož lednička byla velká a žalostně prázdná a voda z kohoutku na Tenerife není pitná, tak jsme jako první vyrazili směr místní shopáč. Po nákupu jsme vyrazili oblížet místní pláže. Jak se později ukázalo, tak se na nás při výběru místa našeho apartmánu usmálo štestí a nejbližší pláž [Playa de Duque] zároveň patřila k těm nejlepším, co jsme za celý týden viděli. Super čistá voda, písečná pláž, čisto na pláži a relativně málo lidí. Holt klika.
První den jsme zakončili večeří ve vesničce La Caleta, která je prý vyhlášená rybími restauracemi za normální peníze. O večeři si podrobně můžete přečíst jinde, ale byla mňam 🙂
Pláž Playa de Fanabe
Pevnost u moře kousek od pláže Playa de Duque

by ·Komentáře: 11
Už nějaký Jára Cimrman říkal “ … prozradím vám závěr detektivní hry“. A dnes to nebude jiné. Já vám pro změnu hned na začátku prozradím, jak jsme dopadli 🙂 Je půl čtvrté odpoledne, 20. srpna, nacházíme se v nadmořské výšce 1640 m n.m. v horském středisku Mürren. Asi sto metrů před cílem čekáme ve složení já, Míša a Andi na finišmenku naší týmové štafety Lauren. Andi a Lauren jsou kamarádi přes Vaška a Janu, naší spolubydlící. Je téměř azuro, na sluníčku neskutečné vedro a ve stínu o nic líp. Spekulujeme, kdy asi tak Lauren dorazí. Přeci jen 17 km běhu s převýšením 850 m nějaký čas zabere. Lauren se otipovala na 2 hodiny, ale všichni jsme trošku skeptičtí. První jsem jí zahlédl já, jak se mezi davy turistů proplétá směrem k cíli. Neváháme, vbíháme na cestu a za hurónského povzbuzování s ní běžíme protnout cílovou pásku. To se nám podařilo v celkovém čase 7:46:46.8. Konkurenční čtveřice kamarádů ve složení Jana, Vašek, Christoph a Christine nás porazila o 2 minuty a 45 sekund. Ale čert to vem, s výsledkem můžeme být spokojení. Celkově jsme skončili na 57. místě ze 156 týmů. To jde, ne? 🙂
Ale posuňme se trochu zpět. Je něco kolem 13:40, nacházíme se v městečku Stechelberg, v nadmořské výšce 862 m n.m. v malebném údolí obklopeném takovými velikány jakou jsou Eiger, Mönch či Jungfrau. Celý zadýchaný stojím v předávací zóně, težce lapajíc po dechu a hledám Lauren, abych ji předal pomyslný štafetový kolík. Už ji vidím a dobíhám ještě nějakých 20 m k ní. Unaveně se opírám o kolo a negentlemansky natahuji k Lauren svou nohu, ať si ten čip z ní sundá sama. V celku rychle to chápe, probíhá rychlé sundání a nandání čipu a Lauren vybíhá vstříc závěrečnému 17 km dlouhému úseku celého triatlonu. Já si beru nějaké pití a jdu hledat Míšu s Andim, potažmo naše auto. Míša na mě naštěstí čeká hned u dojezdu a vede mě k autu. Cestou mi sděluje, že Christopher už tu je a že mě někde musel předjet. Abych se přiznal, tak nějak netuším, kde se mu to povedlo. U auta si s Andim pogratulujeme ke svým výsledkům, rychle se převlíkám a pádíme na lanovku směr Mürren, abychom mohli společně s Lauren proběhnout cílem. V Mürrenu jsme docela brzo, takže s Míšou stíháme těstovky a focení nádherných kopců v okolí. Organizátoři zde mají natahané i slack lajny na chození, tak to chvíli trápíme. Zkrátka si užíváme pěkné odpoledne a čekáme na Luaren. Sem tam fandíme i probíhajícím triatletům, kteří na rozdíl od týmů mají cíl o nějakých 8 km a 1325 výškových metrů jinde, na vrcholku Schilthorn. Nezávidím jim to.
Je něco kolem 11:35, nacházíme se v městečku Grindelwald v krásném údolí v nadmořské výšce 943m n.m. Kolem nás se tyčí úžasné hory a hřebeny. Netrpělivě přešlapuji v předávací zóně a čekám na Andiho, až dorazí ze svého silničního úseku.
Dle jeho propočtů by zde měl být každým okamžikem. Když nesleduji příjezdový koridor, tak se nejistě dívám na okolní kopce. Představa, že za chvíli vyrazím na svůj MTB úsek dlouhý 30 km a vedoucí přes sedlo Kleine Scheidegg v nadmořské výšce 2061 m n.m. ve mě moc klidu nevyvolává. Naštěstí na rozdíl od Míši příliš nervozitou netrpím, takže skutečnost, že na prvních 10 km nastoupám nějakých 1180 m ve mě vyvolává jen zvědavost, jak se s tím popasuji. Nikdy v životě jsem takový kopec nejel. Nu což, vše je jednou poprvé. A už je tu, sundavám mu z nohy čip, připínám si ho na svou pravou nohu, beru mu z nářadí ještě montpáky pro případ defektu a vyrážím na svou trať. V prvním půl kilometru musíme překonat místní říčku, ale naštěstí zkušenosti z brodů na Králi Šumavy jsou dostatečnou, nikdy nezapomenutelnou, průpravou, takže projíždím se suchýma nohama. Jen co jsem vyjel z brodu, napojuji se na asfalt a po dalších pár metrech začíná stoupaní. Před závodem jsem si dal limit 2 hodiny, a jelikož mi Andi večer říkal, že z vrcholu do cíle to je nějakých 40 minut, tak to znamená, že na vrchol Kleine Scheideggu se budu drápat nějakých 80 minut. No potěš. Hned na začátku řadím třetí nejlehčí převod a snažím se držet vyšší kadenci nožiček. Také si plánuji, že každých 10 minut musím pít a každých 20 minut usrkávat energetický gel. Je skoro pravé poledne, sluníčko pere jak o život, tepovka jak prase, zpocený jak prase, no co víc si přát. Jak stoupání pokračuje, tak se mi daří předjíždět další závodníky. Nutno dodat, že jsou to převážně atleti, co absolvují všechny disciplíny, takže oproti mně už toho mají docela dost v nohách a rukách. Sem tam se ale zadaří a předjedu i někoho z týmové soutěže. Stoupání se zdá nekonečné, naštěstí asfalt ne a po 30 minutách šlapání do kopce přecházíme na šotolinu. Bohužel s přechodem do „terénu“ ubývá i jeden pastorek vzadu. Na asfaltu to prostě přeci jen jelo, takže jsem byl schopný jezdit třetí či čtvrtý největší pastorek. Na šotolině rezignuji na druhý, sem tam i třetí. V tomto duchu pokračuji stále dál. Jak přibývají mé minuty na trati, tak ubývá lidí, které bych já předjížděl. Naopak mě sem tam někdo předjede. Z toho i jedna dívčina, co to jede všechno sama. Když jsem se pak díval do výsledků, tak jsem ji našel na 13. místě z 50. žen s celkovým časem 10:32.26,0. Klobouk dolů. Je neskutečné vedro, a ačkoli to dělám málokdy, tak sundavám brýle. Alespoň se mi trošku ochlazuje obličej. Míjíme občerstvovačku s vodou, kde beru kelímek, trochu upiji a zbytek si cákám do obličeje, nádhera! Řekněme, že tak třetina stupání vede lesem a tam všichni jezdí zásadně po stranách, kde je víc stínu. Mám tak hodinu šlapání za sebou a už se držím plus mínus stále kolem stejných lidí. Všici jedeme skoro stejně a všichni se tváří, že bychom už mohli být nahoře. Nejsme. Ale naopak vyjíždíme z lesa a začíná být konečně vidět, kamžeto asi jedeme. Nacházíme se na stráni pod sedlem, v dohledu ani jediný strom a jen sluneční výheň. Chvilku mžourám na okolní kopce a zkouším se nechat ochlazovat myšlenkou, jak se procházím sněhovými poli na jejich vrcholcích, ale moc to nefunguje. Zpětně si myslím, že jsem asi koukal i do severní stěny Eigru, ale jistý si tím nejsem. Holt se tam budu muset ještě někdy vrátit. Někdy, kdy budu moct bezstarostně zastavit a fotit. To dnes bohužel nejde. Projíždíme osvěžovatelnou, kde organizátoři rozdávají mokré houbičky. Beru a ždímu si ji do tváře. Kdo by to byl řekl, jaký vedro bude v 1700 metrech … Po hodině a deseti minutách přichází první rovinka, kde si nohy mohou maličko odpočinout. Ale znáte to, každé pozitivum bývá těžce vykoupeno a v tomto případě tomu není jinak. Po kratičkém sjezdu následuje nejhorší pasáž z celého stoupání, kterou prý tlačí i větší borci, než jsem já. Tlačení je hrozně záludná fáze každého závodu. Dá se v ní neuvěřitelně získat, ale také neuvěřitelně ztratit. Je to velice individuální, ale já jsem do tlačení vkládal jisté naděje, jelikož mi vždycky relativně šlo. Ne tak dneska. Trpím jak pes, dech jsem někde ztratil a zdá se, že jeho hledání bude hodně zdlouhavé. Nicméně většina závodníků kolem mě na tom není o nic lépe, takže ve finále pár lidí předcházím. To už se nacházíme tak půl kilometru od vrcholu. Kolem cesty sem tam postávají lidé a fandí. Je to super pocit, i když mi přijde, že já si to zrovna úplně nezasloužím. Úplně mě rozložila jedna ženština-závodnice, co mě předjela někde v kopci. Ačkoliv jsem ji předešel, a oba jsme funěli jak parní lokomotivy, tak mi stihla popřát k super výkonu. Co dodat.
Sedlem Kleine Scheideggu projíždím po 1h a 27 minutách sezení na kole. Jsem o nějakých 7 minut pomalejší, než byl předpoklad, ale což, já to říkal, že nevím, co to se mnou udělá. Následuje sjezd. Po šotolinové cestě se řítím z dvou tisíc metrů směr nížina. Na nějakých 12 km člověk ztratí 1200 výškových metrů. Sjezd si náležitě užívám a sem tam lituji, že ty šotolinové zatáčky neumím projíždět ve větší rychlosti. Holt technika by se zde trochu hodila. Asi tam v půlce sjedu se sjíždí z šotoliny a následuje asi kilometrový technicky náročný sjezd přes kořeny a šutry v lese. Naštěstí je jasně vidět, kudy drtivá většina lidí přede mnou jela, takže nemusím řešit kudy a jen se soustředím na to, abych nesletěl z kola. Což se mi naštěstí daří. K svému překvapení sem tam i někoho předjedu, ale jsou to spíše výjimky. Po technické pasáži následuje nespočet serpentin v již příjemném terénu a po nějakých 24 minutách po vyjetí z vrcholu vjíždím na hlavní silnici, po které to mám ještě nějakých 6 km do mírného stoupání na předávku. Snažím se to napálit, ale moc to nejde. Nohy jsou sice podezřele v pohodě, ale nějak se mi to nedaří udýchávat. Holt nejsem zvyklý makat na vysokých tepovkách. Pro psychiku nejhorší okamžik přichází asi kilometr před cílem, kdy z asfaltu sjíždíme na podmáčenou trávu. Na silnici jsem ještě těma nohama točit docela i vydržel, ale na trávě jsem těžce zvadl. Nutím se pořádně zabrat a kousek od cíle se mi to i daří. Seskakuji z kola a vbíhám do předávací zóny. Uff mám to za sebou, i když jsem ty své plánované dvě hodiny nestihl o nějaké dvě minuty.
Je něco kolem 7:45 ráno, nacházíme se v Oberhofenu, malém městečku na okraji Thunského jezera. Všichni netrpělivě čekáme, až Míša projde do předávací zóny. Konečně doráží společně i s Janou a připojují se k naší skupince. Probíhá předání čipů Andimu a Vaškovi a ti se pomalu řadí do špalíru cyklistů mířící na start cyklistické části. Čeká je 97 km s převýšením 2145 m. No užijí si to. Chlapci odstartovali něco kolem 7:50. Míša se převléká z neoprenu a společně s Janou, Lauren a Christine vyrážíme hledat něco k snídani. Přeci jen máme nyní skoro čtyři hodiny času, než se silničáři dostanou do Grindelwaldu. Našli jsme jednu pekárno kavárnu, kde si holky dávají kávičku, já se omezil na jeden croasant, jelikož chvíli před tím jsem posnídal své těstoviny s Nesquickem, což je místní obdoba granka. Kolem deváté nasedáme do auta a vyrážíme směr Grindelwald. Cesta trvá tak hodinu. Parkujeme na obrovském a přeplněném parkovišti, já se převlékám do cyklistického a jedu se rozjíždět. Podle našich propočtů by se měl Andi objevit mezi 11:15 až 11:45, ale raději do dojezdového prostoru jdu už kousek po jedenácté. Zajímavé je, že do cíle kola doráží první atleti, co absolvují vše sami. Já bych čekal, že by to měl být někdo z týmu, jelikož to bude moct výrazně víc napálit, když se nemusí šetřit na další disciplíny. No nic, jsou holt dobří.
Je 4:30 ráno a nacházíme se v Bernu. Spíme u Andiho v bytě a na tuto nekřesťanskou hodinu máme natáhlý budík. Ten ale nezvoní, jelikož už jsem ho tak před deseti minutami vypnul. Spaní nějak nefungovalo a asi od tří jsem se převaloval a střídavě spal s divokými sny a střídavě byl vzhůru. No alespoň, že už můžeme vstát. Míša skoro nic nejí a je nervózní. Balíme připravené věci, s Andim dáváme kola na střechu a kousek po páté vyrážíme do Thunu, kde je start celé dnešní taškařice s názvem Inferno triatlon. Parkujeme u jezera něco kolem 5:40 a jdeme obhlídnout start a záchody. Míša se rozhoduje, že se převlékne u auta a půjde se rozplavat do bazénu. Času moc nezbývá, tak to k autu bere raději klusem. Již převlečená vyrážíme směr start, když tu přijde Andi s tím, že něco zaslechl, že snad plavání je zrušené. Nevěřícně na něj koukáme a všichni ještě usilovněji míříme ke startu zjistit, jak se to má. Cestou ale potkáváme navrátivší se triatlety, kteří potvrzují, že kvůli velkým vlnám je plavání zrušené. Místo toho plavci pojedou na lodi do Oberhofenu a zde předají štafetu silničním závodníkům. Je vidět, jak je z toho Míša zklamaná, nemluvě o Janě, která to údajně na lodi obrečela. Nutno dodat, že ke zrušení organizátoři museli šáhnout poprvé v celé desetileté historii tohoto závodu. Holt pech.
Co říct závěrem. Závod i atmosféra byly skvělé, a pokud bude možnost se znova zúčastnit, tak asi váhat nebudu. Dokonce nás s Míšou láká kombinace duo, kdy Míša by plavala a běžela a já bych absolvoval obě kola. Uvidíme, jak moc budeme mít příští rok natrénováno. Tak snad příští rok na zopakovanou!
Tak to je náš tým v cíli. Zleva – Vláďa (bike), Míša (plavání/loď), Lauren (běh), Andi (silniční kolo).