Na slunečný listopadový nedělní den jsme si naplánovali výlet (pěší – protože na kole už odmítám jezdit, i když dnešní teploty kolem 15°C by kolu i přály) do Divoké Šárky s tím, že si jednotvárné ťapání zpestříme hledáním „kešek.“ (kdo ví, ví, kdo neví, nechť se podívá do staršího zápisku na blogu zde nebo zde). Protože stále nevlastníme GPS, bylo nutné si doma jejich přesnou polohu najít, zkusit zapamatovat a pak už jen vyrazit. … První, umístěnou někde u cesty, se nám opravdu najít nepodařilo. Ono když to není u nějakého šikovného záchytného bodu, tak to je těžké. To nám ale na náladě neubralo. Den byl pěkný, a i kdybychom nic nenašli, stále to je pěkné zpestření výletu. Pokračovali jsme dál Šáreckým údolím až Šáreckému prameni, kde jsme schovanou cache našli. Tahle byla speciální v tom, že byla „seznamovací“. Jestli se některý z „lovců“ či „lovkyň“ chce momentálně s někým seznámit, jednoduše nechá v přiloženém notýsku zprávu a třeba se někdo z dalších objevitelů ozve. … Další cache zůstala opět neobjevena, ale jak jsem říkala na začátku, některé jsou bez GPS prostě těžké. A poslední naši naplánovanou cache jsme našli i nenašli. Byli jsme tam, kde měla být schovaná, ale zrovna u ní byla jiná rodinka, která ji studovala, tak jsme je nechali a objevíme si ji jindy. Ale byli jsme tam. Tím naše dnešní lovení skončilo a byl na plánu zasloužený oběd. Ale o tom až příště.

Fotky z akce „loučení s cyklistickou sezónou v Jizerských horách“ naleznete zde.

Další fotky z povedených akcí najdete na rajčeti (http://cadovi.rajce.idnes.cz).

Tak jsme se, ačkoli GPS stále nevlastníme, vydali na lov našich prvních cachí v okolí bydliště. A světe div se! Po dvouhodinové procházce po Střešovicích a Břevnově jsme našli 3 z plánovaných 4 schránek. Ta u Střešovického kostela je prostě nějaká záhadná. Už jsme ji tam celkově hledali třikrát a nic. Ale například ta v zahradě Břevnovského kláštera je moc pěkná. Pro nás začátečníky naprosto výborná. Takže už je jasné, co Ježíšek Vláďovi přinese pod stromeček. K hledání dalších cachí, například v okolí Šesté baterie, to bude docela nutnost. Navíc nám tím vznikl plán na příští rok – sem tam nějakou tu „kešku“ na našich cyklovýletech nejen objevit, ale i vytvořit :-).

Léto je již vlastně za námi, ale teprve nyní mám trochu času podělit se s vámi o několik cyklovýletů, na jejichž projetí jsem si během učení na státnice našla čas. Vezmu to tady všechno najednou chronologicky, ať to je pěkně pohromadě. Pro zajímavost uvádím i odkazy na výškové profily tratí, ať si můžete udělat představu jak (ne)náročné ty které výlety byly (jen upozorňuji, že vlastní nadmořská výška možná úplně nesouhlasí, ale jde tu hlavně o převýšení).

Ještě celou první polovinu července jsem věnovala usilovné práci na diplomce a shodou dalších okolností nám sešlo z plánované dovolené ve Francii (druhá polovina července). A tak jeden z víkendů v tomto období (24.-26.7.) jsme vyrazili alespoň na Lipno. Konkrétně do Dolní Vltavice, kde náš dobrý kamarád měl zrovinka službu u zdejší vodní záchranné služby, a my tak mohli využít travnatý plácek za jejich základnou k postavení stanu. Někteří využili i postavené tee-pee. Sobotní počasí na Lipně stálo za prd. Tak jsme hned přišli s náhradním plánem (místo výletu na kola) – udělat si pěší výlet do Českého Krumlova a následně pěšky na Kleť. A protože jsme toto všechno stihli relativně rychle, ještě nám zbyl čas na krátkou odpolední projížďku (31 km). Trasa to byla vcelku jednoduchá – do blízkého okolí: Dolní Vltavice – Černá v Pošumaví – Milní – odtud jsme to vzali po turistické značce – Světlík – a po cyklo zpět do Černé v Pošumaví a domů. Profil této tratě naleznete zde.

V neděli už bylo počasí o poznání lepší, a tak jsme vyrazili na „flákací“ výlet – podél Schwarzenberského kanálu s odbočkou na Plešné jezero. Trasa: Dolní Vltavice (přívozem přes Lipno) – Bližší Lhota – vyjet ke kanálu a pak podél něj až k turistické odbočce k Plešnému jezeru. Zde musím upozornit, že od rozcestí Pod Kamenným mořem k Plešnému jezeru je zákaz jízdy cyklistů. Cestou nahoru se pořádně ani jet nedá, takže nebyl problém tento zákaz dodržet, ale našli se neukáznění cyklisté, kteří to tudy sjížděli :-(. Naopak z druhé strany je možné až k jezeru vyjet po asfaltu, tudy jsme to my naopak sjížděli dolů – to jsme to sfrčeli do Stožce, a pak po supr rovince stále podél Vltavy až do Nové Pece – Horní Planá – Černá v Pošumaví – Dolní Vltavice. Vzdálenost: 90 km. Profil tratě naleznete zde. To, že to bylo podél kanálu pořád po rovině dokazuje i průměrná rychlost 20 km/h (na horských kolech).

A když už jsme byli y víkendu tak pěkně rozježdění, tak jsme si ve středu (29.7.09) po práci vyjeli na silničkách na výletík za Prahu. Kudy jsme ale jeli, to netuším 🙂 Při takovýhle „výletech“ prostě visím za Vláďou 10-20 cm a snažím se zuby nehty, aby mi neujel 🙂 Ale bylo to směrem přes Sobín, Břve, Červený Újezd, Újezd a Podkozí. Celkem 67 km. Profil naleznete zde.

Následující víkend jsme strávili v Káraným. Kde, ačkoli Vláďa stále remcá, jaká to je placka, se dají dělat pěkné výlety. V sobotu (1.8.09) jsme vyrazili k Sázavě. Opět vám přesnou trasu nepovím (však on to Vláďa doplní :-)), ale přibližný směr byl následující: Káraný – Čelákovice – Český Brod – Kostelec nad Černými lesy – kolem Jevan – Stříbrná Skalice (zde byla pauza na obídek a byl to nejvzdálenější bod naší trasy) – Vlkančice – Výžerky – Kouřim – Chrášťany – Chrást – Lysá nad Labem (zmrzlina) – Káraný. Celkem: 113 km. Profil.

A protože po takovémhle výletě člověka bolí nohy, nejlepší lék na unavené nohy je … ano – trochu to na kole rozjezdit. Naším dnešním (2.8.09) cílem byla zmrzlina v Loučni. Trasa: Káraný – Přerov nad Labem – Semice – Hradišťko – Sadská – Nymburk – Bobnice – Jíkev – Loučeň (zmrzlina a čokoládový dort *mňam*) – Vlkava – Benátky nad Jizerou – Brandýs nad Labem – Káraný. Celkem: 88 km. Ale na silnici to odcejpá ;-). Profil.

A opět středa (5.8.09) a opět silniční trénink. Ve zkratce: Sobín – Břve – Ořech – Loděnice a zpět. Celkem: 70 km. Průměrná rychlost: 24,6 km/h. Profil.

A opět víkend v Káraným (8.-.9.8.2009). Protože na sobotu na večer byla naplánovaná oslava dědových narozenin, museli jsme dnešní cyklovýlet stihnout rychle, abych mohla odpoledne pomáhat s přípravami. Přemluvili jsme i tátu, který tedy naplánoval trasu, a kolem deváté jsme vyjeli. Když jsme minule jeli na jih, tak prý tentokrát pojedeme na sever. Když jsme ale v okolí Mnělnického Vtelna byli za nějakou hodinku a kousek … původně táta plánoval, že to tady točíme a jedeme zpět, tak jsme se rozhodli, že ještě pojedeme dál, když se tak pěkně jede. Takže jsme to přes Mšeno namířili do Kokořínského dolu. Ten nás vlastně stále mírně z kopce dovedl až do Mělníka. A odtud už přímo do Brandýsa. Vláďa nasadil brutální tempo. Myslel si, že my za ním v háku pojedeme v pohodě, ale vzhledem k tomu, že vítr foukal tak všelijak, tak jsem za ním div nevypustila duši. Kousek za Mělníkem (Záboří) jsem nesměle „jestli můžeme zastavit na sváču“. Táta to myslím také uvítal :-). Během těch deseti kilometrů, nebo kolik to odtud do Brandýsa bylo, jsem si vyžádala ještě jednu zastávku, protože jsem si nebyla jistá, jestli kvůli nasazenému tempu neomdlím. No výlet to byl úctyhodný 🙂 Vláďa se sice následně snažil za své přehnané tempo omluvit, ale i tak táta mluvil o svalové horečce (nakonec to nebylo tak vážné).
Celkem: 98 km. Průměrná rychlost: 28 km/h. Profil.

Z neznámých důvodů s námi táta druhý den už odmítnul jet 🙂 (i přes mé ujišťování, že umíme jezdit i pomalu). Vláďa už si delší dobu dělá zálusk na trasu „Káraný – Ještěd – Káraný“, ale ještě nenastala ta správná kombinace počasí, nálady a připravenosti. A tak jsme dneska jeli jen na kousek této trasy. Autem jsme se popovezli do Bakova nad Jizerou a odtud teprve na silničkách vyrazili směr ten vysoký kopec s vysílačem. Trasa: Bakov nad Jizerou – Český Dub – Světlá pod Ještědem – Křížany (oběd) – Hamr na Jezeře – Noviny pod Ralskem – Mimoň (cukrárna) – Bakov. Celkem: 98 km, průměrná rychlost: 25,5 km/h. Profil.

Po skoro měsíci pouze na silničních kolech jsme vyrazili na víkend 15.-16.8.09 do Jizerek do Desné. O tomhle by opravdu mohl víc povědět Vláďa, protože jestli na silnici sleduji sem tam vesnice, kterými projíždíme, tak v terénu jsem ztracená úplně. Takže jen orientačně: Desná – Jizerka – do Polska – lom – po hřebeni na Smrk – Klínový Vrch – Předěl – Desná. Vzdálenost: 68 km, profil.

V neděli jsme tedy byla pěkně vyřízená. Alespoň si Vláďa pěkně zatrénoval, protože velkou část kopců jsem se pěkně nechala táhnout (ale jen trošku) na našem novém tahacím zařízení :-). Trasa: Desná – Protržená přehrada – sedlo Holubníku – kiosek – Viniční cesta – Hejnice – Smědava – Desná. Celkem: 65 km, profil.

Když se mě Vláďa tak před měsícem ptal, jestli bych nejela Ruskou Ruletu, tak jsem si bláhově myslela, že 1) budu mít již odevzdanou diplomku, takže po psychické stránce budu v pohodě, 2) budu mít za sebou již dost kilometrů na kole, takže mě nějaký šestihodinový závod nezastraší. A tak jsem vesele kývla s tím, že bůhví, jestli budu mít v budoucnu čas, chuť a elán to jet, tak ať to alespoň jednou zkusím. No,… dvacátý červen se přiblížil raketovou rychlostí a 1) nemám odevzdanou diplomku, 2) nemám na kole naježděno skoro nic, když nepočítám těch několik MTBO závodů, u nichž se ale počty kilometrů pohybují většinou kolem 15, tzn. nic moc.

Ale! Musím se ještě „vrátit“ ke čtvrtku předcházejícímu onen osudný den. Vláďa byl na pracovním paintballu, a co čert nechtěl (no podle mě se to dalo očekávat) – přinesl si pár dost slušných modřin (nejlepší jsou ty, které jsou na místech, jež se na veřejnosti nedají ukazovat) a s jednou si druhý den (tedy den před závody) pro jistotu zajel na chirurgii. … A co mu pan doktor doporučil? No jistě, minimálně týdenní klid a protisrážlivé mastičky a něco na „rozpouštění“ modřin, apod. Takže to se závody vypadalo všelijak. Nebylo chvíle, kdyby si Vláďa nezanadával a nepostěžoval, že to čekal a že to je nefér a tak podobně. Ale to nám nezabránilo se v pátek sbalit a vyrazit do Ptýrova na prezentaci. Vyzvedli jsme si mapu a jeli přenocovat do Káranýho. Kde jsem tedy tátu nenápadně připravila na to, že možná druhý den jede se mnou na závody. Ráno rozhodne. Ale ještě večer měl Vláďa našlápnuto za tátou, že mu místo v závodní dvojici přeci jenom přenechá rovnou. … Ale závodivý duch mu nedal. Když jsem řekla, že by mi nedělalo problémy, vyjet s ním, ale v případě, že mu modřina bude dělat neplechu, pokračovat samotné. A tak jsme plánovali a měřili možné tratě – tedy Vláďa měřil a plánoval tratě a byl natěšený jak malý kluk, já nad tím usínala a byla jsem ráda, když konečně doměřil a vyznačil svoji třetí možnou trasu.

Tím, že jsme startovali skoro v poslední vlně, jsme si ráno mohli „přispat“ až do osmi. V klidu se nasnídat (není nad to se před závody pořádně přejíst), pobalit a vyrazit. Počasí vypadalo slušně – polojasno, když vysvitlo sluníčko, bylo teplo, větřík, pohoda. Převléknout, připravit kola, vyzvědět taktiku ostatních a šup na start s ostatními. A vyjeli jsme. Za startem jsme dostali bodové hodnocení kontrol a mohli jsme tedy zvolit závěrečnou trasu. Ačkoli se mě Vláďa snažil celou dobu přesvědčit, že jsme tady kvůli mně, protože on by sem kvůli jeho momentálnímu stavu nikdy nejel, neměla jsem ani poradní hlas. Naivně jsem si myslela, že když pořád tvrdí, že musí jet na pohodu, jinak by ho noha mohla začít bolet, tak pojedeme na jižní část mapy, do rovinatého terénu, kde v případě, že to vzdá, budu moct v klidu pokračovat sama. Ale on, si samozřejmě musel vybrat kopce. „Tak pojedeme tady po silnici na sever, vezmeme tu osmdesátku, pak nahoru, to bude trochu stoupat, ale je to pořád po silnici, pak další osmdesátku a pak to budeme pomalu točit a uvidíme podle času. Jo?“ „Ne“ „Tak jedem“. A bylo. Od včerejška jsem byla připravená na 60 km v rovině a rázem to vypadalo na 60 a víc v kopcích. Navíc naše půjčené tahátko jsme zapomněli doma, takže jsem se nemohla spolehnout na to, že až fakt nebudu moct, mě Vláďa do cíle dotáhne. Navíc, kdyby odpadl, co já asi budu sama v kopcích dělat, ne? A tak jsem se naprdnutě zařadila za něj a vyjeli jsme. Nevěděla jsem kudy jedem, kam jedem, co mě čeká, jen jsem tupě zírala na jeho sedlovku, soustředila se na pravidelné dýchání a na to, jak zařídit, aby se snídaně nepodívala do okolní přírody. Když se v jednu chvíli Vláďa rozplýval nad úžasným Ještědem, který byl v dálce vidět, jediné, co mě na tom přišlo úžasného bylo, že na něj nemusíme jet. Na první kontrolu jsme jeli snad půl hodiny, cesta ubíhala příjemně, to zase musím uznat, ale je to nuda. Jako bych to minule neříkala, že takovéhle dlouhé přejezdy mě ubíjejí. Když máte krátký MTBO, tak to je pořád nějaká „akce“, pořád musíte kontrolovat, co se děje, ale tady? Prd. Jen se udržet v háku.

Když jsme odbočili na modrou turistickou značku do pěkného sjezdíku, neomylně jsem zahučela do maliní a odvezla jsem si nejen pár škrábanců na rukou, ale i pořádného slimáka na noze, kterého jsem se pak v dalších minutách snažila zbavit. A jede se dál. Další kontroly, další cesta, o které nevím, kam vede. Schválně jsem si stopovala, jak dlouho trvá, než člověku přestane být blbě po snídani – cca 4-5 hodin. Před příštími závody snad nebudu jíst, nebo já už nevím. Na jedné z kontrol se mi Vláďa snažil na mé mapě ukázat kde jsme a kam má v plánu jet, ale zjistil, že tuto oblast na mapě vůbec nemám – ono když sotva jedete, tak opravdu nemáte čas na to koukat do mapy, takže proč bych se zdržovala tím, naohýbat si ji tak, abych viděla kde jsme- to bych při chvilkové nepozornosti a při blízkosti, s jakou jsem se za ním držela, do něj mohla napálit. Takže tolik k mému mapování. Po čtyřech hodinách jsem toho začínala mít již dost. Jediným štěstím bylo, že trasa vedla převážně po silnici a docela rovinatým terénem. A pomohlo i to, že mě Vláďa do kopců tlačil :-). Naštěstí nebylo ani vedro ani zima a čas na jídlo se také našel. A tak jsem stále myslela na to, že musím pořád šlapat, snažila se uvolňovat ramena, nebo spíš mezilopatkové svaly, které mě už nepříjemně pálily, do dýchání jsem se také musela nutit a jen jsem nemyslela na to, jak to máme ještě daleko. Když se mě Vláďa 15 minut před vypršením limitu snažil nalákat ještě na jednu kontrolu (za pouhých deset bodů), tak to jsem mu odvětila, že na tu si může jet tak sám, že já budu ráda, když dojedu do cíle.

A v cíli? Jediné, na co jsem se zmohla, bylo dojít k autu a sedět. Jediné, co se dostavilo, byla úleva, že už to mám za sebou. Vláďa byl nakonec s tím, co jsme zajeli, spokojený, takže cíl splněn :-). K našemu překvapení jsme jeli trasu, kterou většina lidí nezvolila – ti jeli na jih, do rovin a písku … a deště s kroupami. Když nám líčili, jak brutálně dvakrát zmokli, jen jsme na ně nevěřícně zírali. To my byli v suchu. Na závěr jsme si dali guláš a jeli zpět do Káranýho.

Výsledky můžete pohledat na stránkách závodu: zde

A nakonec ještě kilometry-těch jsme dali 110. Takže abych na příští podobné akci, nebyla tak mrtvá, asi na sobě budu muset trošku zapracovat. Doufám, že něco ve stylu následující fotky bude stačit.

Trochu se zpožděním, ale zmínka se tu objevit musí. Další závody ČP MTBO se konaly AŽ, pro no nás Pražáky, u dalekého Bruntálu. Více jak pětihodinová cesta byla dost vyčerpávající, ale my neřidiči jsme si mohli pěkně pospat. Já bez závodních ambic jsem si užívala pěkného počasí, trošku se děsila kopců, které na nás na závodní trati číhají, a do toho jsem se učila na poslední zkoušku. To Vláďa byl na závod celý natěšený, protože jemu, na rozdíl ode mě, kopce vyhovují. A tak jsme vyjeli na start. K němu to sice byly 4 km, ale po silnici z kopce, takže žádné dojíždění na poslední chvíli, když neodhadnete, kolik času vám tento úsek zabere, se nekonal :-).

Ještě před postavením na start jsem si naplánovala, že nejedu závodit (to by mě hrozně psychicky otravovalo), ale že jedu na pěkný výlet, v klidu a bez bloudění. S tímto pocitem jsem pak lehce nastoupila na start a po startovním signálu vyrazila do prvního terénního kopce. A pak to začalo. Hned první kontrolu jsem neohroženě přejela a pak chvilku pobíhala s kolem po lese, až jsem narazila na chlapy, kteří ji také hledali a dovedli mě k ní. Takový zážitek mě vždy tak naštve, že mé závodní ambice (pokud nějaké jsou a že jsou vždy pečlivě zasunuté někde dole) nadobro zapadnou do hlubin duše a následuje již jen klidný výlet. Který tedy byl narušen zběsilou jízdou na čtyři kontroly, kde jsem se vehementně snažila uviset jednu holčinu, ale její jízda byla přeci jenom dost rychlá. Ale adrenalin tak za flígr vytáhnul závodnického ducha opět na vzduch a ve zběsilé jízdě jsem pokračovala. V cíli jsem pak po dlouhé době měla pocit dobré jízdy, až tedy na tu první kontrolu 🙁 A co nevidím u auta – povalující se řetěz. … Hádáte správně – Vláďa ho opět přetrhl. Letos již potřetí (z toho dvakrát během závodu)! Takže to zabalil a to znamená jeho první letošní diskvalifikaci.

K nedělnímu závodu už si toho moc nepamatuji. Snad jen to, že jsem opět nemohla najít první kontrolu 🙂 (loni to byla vždycky druhá, letos jsem to povýšila). A Vláďa skončil o pouhých 5 vteřin pod stupni vítězů. To jen dokazuje, že kopce jsou pro něj opravdu
jak dělané.

A pak už jen další pětihodinová jízda domů.

Pár užitečných odkazů:Fotky, Výsledky sobota, Výsledky neděle (Vláďa kategorie H21B, já kategorie D21).

Tak za sbou máme další dvě kola ČP MTBO. Tentokrát to bylo příjemně blízko Praze, takže jsme ze soboty na neděli spali v klidu domova. Navíc počasí vyšlo naprosto úžasné – skoro azuro, takže ani lesní bahno, ani průjezdy a přechody brodů moc nevadily. Sobotní závod, kdy bylo volné pořadí kontrol, jsem si náramně užila – terén mi po většinu tratě vyhovoval – skoro rovina, široké cesty, jen ke konci tratě se přimotaly hrbolaté, kořenaté, rozbahněné cesty s brody, ale díky pěknému počasí fakt supr zážitek. I když tomu výsledky moc neodpovídaly. Ale nám, co jezdíme pro radost, na nějakém tom bodě moc nezáleží. Hůř na tom byl Vláďa, který je náruživý závodník – zničil si brzdový kotouč, takže ztratil spoustu času jeho nápravou a potom mu ještě šlo blbě řazení, takže ten přijel naštvaný. A aby to v neděli vylepšil, tak si pro změnu zapomněl cyklokraťasy. Alespoň se měl na co vymlouvat, když mu fyzička dobré umístění nezajistila. Neděle byla z mé strany také trochu slabší, protože jsem, klasicky, druhou kontrolu ne a ne najít, a něco podobného se mi stalo ještě dvakrát, ale nálada na konci byla stále veselá.

Koho by zajímaly výsledky, tak zde jsou ze soboty a zde z neděle.

Závody se povedly!!

Znejistěni špatnou předpovědí počasí, jsme si v kempu Jachta (centrum závodů) někdy v úterý před závody snažili rezervovat chatičku, abychom nemuseli v případě hnusného počasí nepohodlně spát ve stanu, ale bohužel už měli vše plno. No což. V pátek jsme si tedy k ostatním věcem přibalili ještě teplé pyžamo a náhradní deku a vyrazili.

Ještě mi dovolte malou odbočku. Během týdne se jel Vláďa iniciativně projet na kole, aby nožičky před sobotním závodem nezahálely, a co se mu nestalo – v jednom sjezdu se mu zlomila sedlovka. Takže, nejenže si musel volat pro odvoz (byl zrovna na nejvzdálenějším bodě své trasy), ale rázem vyvstala otázka, na čem pojede (už si vzpomínám – byl to čtvrtek, takže mu zbýval již jen pátek na to, vymyslet, co s tím). Ale naštěstí oprava jeho druhého kola právě finišovala, a tak jsme ho v pátek na odjezdu nabrali.

Cesta do Holan probíhala bez nejmenšího zdržení, dokonce se nám podařilo vyjet i na čas, což u nás není zas až taková samozřejmost. Pobyt v Holanech nám začal velmi příjemně – našla se pro nás volná chatička. Takže jsme se i v případě nepřízně počasí mohli těšit na suchou postel a přeci jen o něco teplejší spaní. Pátek byl vcelku slunečný, i když byla zima. A protože je v těchto dnech dlouho vidět, stihli jsme na druhý den kola připravit (to znamená připevnit mapníky, blatníky, dofouknout … a třešnička na závěr – tahací zařízení, které si můžete představit jako vodítko na psa (ono to také je dělané z vodítka na psa) s koncem z gumicuku. Tato část je připevněna na mém představci a jako protikus má Vláďa na sedlovce očko, za které si ho v případě potřeby (tedy v kopcích) háknu a hned se jede lépe J ). Ještě zakreslit do mapy opravy nahlášené pořadatelem (není nic „smutnějšího“ než když si naplánujete trasu po cestě, která tam není) a hurá na kutě.

Na sobotní ranní cestu do umýváren jsem vyrazila vybavená deštníkem – popršávalo a vůbec nebylo pěkně. Posnídali jsme tedy v suchu v chatičce a začali se připravovat, abychom stihli výklad tratě v půl deváté, který se nakonec opozdil asi o čtvrt hodiny. Na úvod přednesl Hynek tradičně báseň. Vzhledem k tématu Dobytí severního pólu to bylo na „motivy“ úvodní básně ze semináře této hry. Opravdu povedené.

A mohli jsme vyrazit. Vzhledem k stálému mírnému dešti nám bylo dovoleno zakreslit si kontroly do mapy v suchu v hospodě. Ale jaké bylo překvapení, když jsme vyšli ven a nepršelo. Jen mokré silnice byly důkazem prošlé sprchy, ale zbytek dne byl ve znamení mráčků, větru a sluníčka. Letos jsme sem jeli s cílem užít si „živé“ kontroly a až tolik se na kole nehnat. Takže jsme jako první postupový cíl zvolili azimutový orienťák. Ten spočíval v tom, že u každé kontroly (toto bylo v lese bez kol) byla otázka a tři možnosti odpovědí. Podle toho, kterou z nich jste zvolili, vás to pod určitým azimutem poslalo o určitý počet metrů dál. Takže takovýmhle pobíháním jsme strávili první hodinu závodu. Po vydatné snídani jsme to pojali jako trávicí procházku.

A následovala další kontrola – běžecký orienťák. Zde jsme nechali rovné dvě hodiny, ale našli jsme všechno, takže jsme mohli počítat s dalšími 300 body. Podmínkou pro Drsoně totiž bylo nasbírat určitý počet bodů ze živých kontrol, tedy těch, „na kterých se něco děje“. Ostatní kontroly byly pak už jen kontrolami v cyklistickém orienťáku na mapě 1:25 000. Po těchto dvou orienťácích, když navíc připočteme tak hodinu, která většinou padne na koukání do mapy a svačiny, nám na zbytek cesty zbývaly tři hodiny. A tak jsme šlapali. Do kopce jsem se „vezla“ a s postupujícím dnem jsme odkládali svršky, jaké bylo teplo. Závěrečných 45 minut do cíle … to byl hukot. Naštěstí jsme to valili po silnici, která na své trase jen sem tam měla nějakou tu terénní vlnu, takže rychlost se pohybovala někde kolem třiceti.

Do cíle jsme dojeli tři minuty před vypršením sedmihodinového limitu a tacháč ukazoval rovných 60 km. Slušné :-). Jaké ovšem bylo naše překvapení, když jsme se večer podívali na výsledkovou listinu – 16.!! z rovných 90 dvojic. O tom se nám ani nesnilo. Trošku se jen obávám, aby Vláďa do příštího ročníku, po letošním úspěchu, neměl nějaké hrozné závodnické ambice a nějak to nehrotil. Protože už teď jsem jela naplno a to jsme jeli „na výlet“. Ale nebránila bych se, kdyby naše výkonnost měla stále stejné tendence. Toto byl můj třetí ročník a stále stoupám výš a výš :-).

Takže kdo byste si chtěl příští rok zablbnout, tak nezaspěte!! Kapacita bývá rychle naplněna. Kdo by se chtěl dozvědět ještě něco o tomto supr závodě a jeho pořadatelích, nechť navštíví Jasoň – Drsoň stránky: http://www.jason-drson.com/

Výsledky jsou pak zde: http://www.jason-drson.com/vysledky/vysledky_jd_2009.htm A komu se nechce v dlouhém seznamu 90 drsoňských dvojic hledat, tak vězte, že jsme skončili 16. ze všech dvojic!!! A DOKONCE 3. z dvojic smíšených. Kdybychom si vzpomněli byť jen na jedno další téma, které náčelník Karel Neměc doporučoval jako téma rozhovoru při první cestě české polární výpravy na severní pól, a kdyby se mi podařilo kartičku s čárovým kódem, která určuje čas cesty závodníků, vyndat o 20s rychleji, mohli jsme být rázem ještě o dvě místa lepší.

No což, třeba příště. Stejně – není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, a pro to jsme sem také jeli, že?

Tak nadešel další MTBO víkend. Tentokrát se jednalo o 3. a 4. kole českého poháru – ve Vracově na Hodonínsku. Trošku nás rozladila vidina další dlouhé cesty po D1, ale předpověď příjemného počasí to částečně vykompenzovala. A tak jsme v sobotu v sedm vstali, nabalili autíčko až po střechu a vyrazili z Káranýho, kde sice bylo frišno, ale azuro.

Ale jak jsme se přibližovali k místu sobotního startu, počasí se horšilo a na některých místech to vypadalo, že z ošklivých mraků i prší. Ještě že jsem si nabalila ty návleky :-). Centrum ve Vracově jsme našli dobře. Musím říct, že Vracov, ač to není moc velké město, působí velmi uklizeným a říjemným dojmem, cyklostezka po chodníku mě nadchla. Toho se Praha jen tak nedočká. Ale to je holt osud velkých měst a historických center – na takovéhle vymoženosti tady není místo. Do startu nám po příjezdu zbývaly necelé tři hodinky, takže jsme v klidu zahájili přípravu kol a stanu, … a začali řešit, co na sebe. Bylo pod rakem, ale sluníčko sem tam vysvitlo, do toho ovšem nepříjemně foukalo. A tak jsem zvolila dlouhé kalhoty i triko a vyjela na start, který byl od centra závodu vzdálen čtyři kilometry. Teprve tady jsem pochopila, co bylo myšleno tím „písčitým terénem“ v propozicích. A už vím, proč Vláďu písčité terény kousek od Lysé nad Labem tak potěšily – „z tréninkových důvodů“. Tady jsme si to užívali. Do toho ten hnusný protivítr. Než jsem dojela na start, byla jsem pěkně vyřízená. Ještě že zde měli připravený pytel na odložené svršky, protože jsem dlouhé kalhoty i triko okamžitě odložila. A mohla se soustředit na závod. No, „soustředit“ není to správné slovo. Kdybych totiž do toho jela s tím, že jedu opravdu „závodit naplno“, tak bych během cesty udělala o to víc chyb, a žádný výsledek by mě nepotěšil (na přední místa nemohu pomýšlet ani náhodou). Takže jsem zkrátka jen trpělivě čekala, až přijdu na řadu.

Tři minuty do startu – vynulovat čip … dvě minuty do startu – zkontrolovat čip … minuta do startu – vzít si mapu … a teď už to jde ráz naráz … uložit mapu do mapníku … zorientovat si ji … najít se … tady nastal první problém – nemohla jsme na mapě najít start … a když už jsem ho našla, tak jsem nemohla najít první kontrolu – bylo to k ní totiž přes celou mapu … tak to se projedu … zvolila jsem svůj „osvědčený postup“ – tou orientačně nejjednodušší cestou kupředu. A vyjela jsem. Za první zatáčkou to začalo – písek, … písek, … písek … Po sto metrech nějaká chudák holčina měnila píchlou duši … písek … začala jsem chápat, proč dali na 20 kilometrovou trať časový limit čtyři hodiny – tímhle jen tak neprojedu. Navíc kvůli hnízdícím ptákům je absolutní zákaz jízdy mimo cesty (kde by se po kořenech, jehličí a tvrdé hlíně jelo mnohem lépe). „Díky“ neustálému kontrolování cesty, jsem jen na cestě na první kontrolu ztratila jedenáct minut na vítěze (ale to jsem se dozvěděla až v cíli). Zároveň jsem již na tomto úseku ztratila veškerou bojovnost – dlouhá rovina s písčitým povrchem byla totiž hrozně nudná. … Ale pak již kontroly nebyly tak daleko od sebe a začalo to být zábavnější. A když mě dohonily další dvě holky z mé kategorie, bojovně jsem se jich snažila udržet … ne na dlouho – přeci jenom jsem si raději kontrolovala svou mapu a jim jsem zkrátka nestačila. Ale i tak jsem je „využila“ k rychlejšímu postupu asi přes tři kontroly. Povrch také nebyl pořád písčitý, takže to i jelo. Ale předposlední kontrola mě zase naštvala. Ty cesty byly úplně jinak, než na mapě!! Takže místo krátkého rychlého postupu, jsem to celé nějak divně objela, … kontrolu jsem nakonec našla, ale naprdlá jsem byla, …. štěstí, že jsem jela hodně sama – mohla jsem si z plných plic … říct svůj názor na danou trať. Sice v propozicích psali, že se máme navíc (k tomu zákazu pohybu mimo cest) pohybovat tiše, ale na to jsem úplně zapomněla :-).
No a pak přišel cíl … kdy se ve vás mísí radost, že to máte za sebou a ne úplně jste to odflákli s tím, že tam bylo tolik chyb a bylo to tak pomalé, že to stojí za prd. Na umístění se můžete podívat ze stránek http://www.mtbo.cz/ (kdo hledá, najde).

Po pořádném výkonu, pořádná odměna – zajeli jsme si do Kyjova na něco pořádného k jídlu – jak jinak než sacharidové těstoviny. Bohužel klidný spánek nám nebyl dopřán. Spali jsme ve stanu, který skoro sousedil s velkou a hlavně hlasitou diskotékou pro závodníky. Schválně jsem se tam šla podívat, abych viděla, jak to probíhá – na „parketu“ se kroutilo asi deset lidí, ostatní postávali či posedávali u stolků s párky a kecali, ale v tomhle se podle mě nemohli ani slyšet! Vždyť ani my ve stanu bychom si v klidu nepopovídali! Než snášet tohle a snažit se usnout, vypravila jsem se na „procházku“ s tím, že třeba po desáté uberou, či dokonce skončí. Vláďa byl tou dobou už zalezlý ve spacáku a se svými špunty do uší si s hudbou nic nedělal. A tak jsem se vydala do nočního Vracova. Naplánovala jsem si to tak, abych se vrátila po desáté – přeci jenom jsem byla docela unavená. Ale protože jsem cestou zpět třikrát minula odbočku (za tmy a bez kola to prostě vypadá jinak!), dorazila jsem ke stanu až kolem půl jedenácté … a hudba neutichala … ba naopak – přišlo mi, že s každou další písničkou to sílí. A tak ani mě nezbylo nic jiného, než vyzkoušet špuntíky – nebylo to sice nic světoborného a ráno mě jedno ucho trochu pobolívalo, jak bylo otlačené, ale pořád to bylo lepší, než nic. Jako písničky hrály pěkné, to se musí nechat, ale ta hlasitost to zabila. V půl druhé stále hráli … a DJ do toho ještě vesele hulákal, že dokud tu ještě někdo bude, budou oni stále hrát. To bylo k nevydržení. Až nakonec ve dvě přestali … aby si ve tři čtvrtě na sedm někdo u vedlejšího stanu začal vařit svou raní kávičku a třískal u toho hrníčky!!! Já nevím, jestli jsem opravdu tak „citlivá“, ale z tohoto víkendu jsem měla pocit, že většina lidí tady je hrozně bezohledná (viz další věc – položit si kolo k našemu autu tak, že jsme ho museli v jednom kuse překračovat, což jsme dělali „okázale“, ale ani to nepomohlo a milé kolo jsme museli sami odstavit). Ale nebyla jsem sama, komu hlučná hudba vadila. Byli i tací, kteří se v jednu ráno sbalili a jeli spát jinam a i prý v lese za Vracovem byla hudba slyšet (a do toho jim ještě kvákaly žáby).

Nedělní závod byl o poznání kratší. Trošku jsem přecenila rychlost svého trávení a na start šla s docela plným žaludkem po snídani. Ačkoli byla trať kratší, nebyla o nic lehčí – písku bylo všude mnohem víc. Ne nadarmo se mapa jmenovala „Duny“. Ale počasí se umoudřilo. Vítr ustal, sluníčko svítilo o sto šest. Vzhledem k náročnému terénu jsem si dnes nedělala vůbec žádné ambice a pojala to jako náročný výlet, takže nakonec zážitek dobrý, i když jsem svými ne moc slušnými výkřiky, několik hnízdících ptáků jistě vylekala. … Vlastně ještě jedna maličkost mě utvrdila v tom, jet dnes spíš pohodově. Asi tak 200 m po startu jsem neomylně zahučela do lesa s přesvědčením, že to je cesta, která mě zavede na první kontrolu. Ale ouha – po padesáti metrech jsem už „cestu“ opravdu od lesa nerozlišila. A tak jsem to musela otočit … Ta „opravdová“ cesta byla vážně znatelně větší. … ale znáte to – řídký les, šišky úhledně naskládány do dvou linií – koho by to nezmátlo! :-). A protože jsem měla na paměti ono pravidlo nejezdit mimo cesty (i když tohle bylo neúmyslně) a navíc jsem byla na dohled od startu, připravovala jsem se na to, že mě disknou. No ale což – výlet ucházející, náročný, chyby jsem samozřejmě také udělala, ale ve výsledku spokojenost (nediskli mě).

Na závěr ještě sprchu … vzhledem k tomu, že centrum závodu bylo na fotbalovém stadionu a asi se nepředpokládá, že by najednou do sprch potřebovalo mužské i ženské (i když pochybuji, že takové vůbec mají) družstvo, sprchy byly společné. A to jsem se minulý týden v Maďarsku upejpala vlézt do společné sprchy, kde byly alespoň jednotlivé sprcháče odděleny záclonkami … tady šlo o regulérní společnou spršku :-). Tolik nových zážitků za jeden víkend 🙂

Ještě jedna „zajímavost“ ohledně celkového hodnocení ČP – za každé umístění se dostávají body, které ovšem závisí na tom, kolik času vás dělí od prvních tří vítězných pozic. Ne pořadí, ale čas je důležitý. Takže za mé umístění tento víkend, které se pohybovalo někde kolem 30. místa jsem nakonec dostala více bodů než za krásná 16. místa z minulého víkendu.

Další závod je konečně trošku blíž, než bylo Maďarsko či Hodonínsko – u Dobříše.

Takhle vypadá pořádné předzávodní soustředění :-D.

Další fotky na mtbo.cz: http://www.mtbo.cz/view.php?cisloclanku=2009050401

Tak tu mám první rychlý report z víkendových závodů ČP v MTBO. Ten se trochu netradičně konal v Maďarsku. Základna byla ve městě Veszprém, vlastní závodiště pak u vesnice Öskü. Po oba dny bylo výborné počasí i nálada. V sobotu se jela krátká trať (Middle distance): optimální trasa pro M21B – 13,9 km, 8 kontrol, Vláďa 11. z 29. Optimální trasa pro W21A – 12,7 km, 9 kontrol. Mé umístění 18. z 28. Výsledky prvního dne .

V neděli se jela trať klasika (Long distance). Optimální trasa pro M21B – 23,7 km, 18 kontrol, Vláďa 7. z 32 (a nebýt přetrženého řetězu, mohl být třetí). Optimální délka trasy pro W21A 23,7 km, 18 kontrol, mé umístění 18. z 25., takže spokojenost. Výsledky druhého dne.

Fotky (na našem rajčeti http://cadovi.rajce.idnes.cz/) naleznete ZDE

Oficiální stránky pořadatele: http://www.mtbo.hu/result

Další fotky: http://www.mtbo.cz/view.php?cisloclanku=2009042701

Úžasné fotky z letadla z nedělního hromadného startu naleznete ZDE

Podrobnější popis zážitků snad co nevidět sepíšeme.