Tak mé letošní první a asi i poslední MTBO závody. Vláďa letos nějak marodí, tak jsem jela sama. Tedy na kole sama, Vláďa mě tam dovezl a v pohodlí auta mi držel palce. A protože byly závody kousek za Louční, což je z Káranýho půlhodinka jízdy, mohli jsme zároveň využít poklidného zázemí chaty u prarodičů. A vlastní závody? V sobotu se udělalo nad očekávání hezky – nepršelo a dalo se jet jen v tričku. Sobotní „long“ mi zabral jeden a půl hodiny, v lese bylo krásně, bahno bylo až za ušima, …. prostě klasika. Poté jsem si dala ještě 1,5 h cestu na chatu, de facto pořád z kopce. Nedělní „middle“ jsem stihla do hodiny, všechny kontroly jsem našla na mé poměry velmi dobře, počasí už ale bylo o poznání horší než včera – přes noc sprchlo, takže ke včerejšímu bahnu přibilo další, navíc deštík seshora nepříjemně kapal spolu s potem do očí. Ale na náladě mi to nic neubralo. Sice mě pak Vláďa nechtěl pustit do auta, ale když jsem si zabahněné nohy trochu ošmudlala, tak vyměkl a mohla jsem se na chatu svézt v teple a pohodlí. A příští víkend si dám pohodový výlet na silničce – terén je „fajn“, ale silnice je silnice.

Tak po pětileté pauze jsem se konečně dostala na tento masový pochod v roli pěšího turisty. V roce 2005 jsem absolvovala tento „pochod“ na kole – 80 km do Prčic a dalších cca 40 zpět na vlak do Benešova, takže pěkná dávka kilometrů. A od té doby se pokaždé v tomto termínu konaly minimálně další dvě akce, kterým jsem vždy dala přesnost. Ale letos jsem již Drsoňovi dala vale a šla do Prčic. Nakonec jsme se dohodli s Pepou, že půjdeme 30 km z Votic. Bývala by mě lákala i cesta se skupinou od Karla, ale plánovali trasu ze Střezimíře, kdy v pravidlech byla tato trasa značená jako dětská, tak se mi nechtělo riskovat, že by mě na trasu nepustili.

A tak jsme v 8:50 s davy vyrazili po červené z Votic. Jak jsem se akorát dočetla – z Votic startovalo celkem 3 303 lidí (2341 na dětskou trasu o délce 23 km a 962 na dospěláckou o délce 30).

Co se mi moc líbilo – byla výborně popsaná a značená trasa po celé délce. I když z větší části vedla trasa po turistických značkách, na každé křižovatce bylo „místní“ značení „P-P“, které nás najisto provedlo všemi povinnými punkty. A kudy se šlo? Nejprve jsme z Votic vystoupali k samotě Lysá (4 km), kde byla první kontrola. Pak se dělila trasa pro dospělé a děti a my pokračovali přes Větrov, Ohradu, Černý les do Vlčkovic. Další kontrola byla v Bučině. Dále přes Záhoříčko a Podlesí, vystoupat na Mezivrata a přes Oldřichovice do Ješetic, kde byla poslední kontrola. Pak už jen 6 km skoro pořád z kopce a uvítalo nás plné náměstí v Prčicích.

Výborné bylo, že ač bylo zataženo a na otevřených prostranstvích foukalo, tak nám nepršelo a zima také nebyla. Co mě tedy dost znechutilo, byla omladina s lahváčema (či něčím tvrdším) v rukách, a kuřáci, kteří si nemohli cigárko na cestě odpustit. Nametené skupinky jsme potkávali ještě po 12 km, takže ponaučení pro příště – vyrazit tak brzy, abychom tato individua nepotkali. Fascinovali mě rodiče, kteří to šli s děckama na zádech nebo s kočárky – rozblácené polňačky a potoky bez brodů jim musely dát zabrat.

Ocenila jsem hustou síť občerstvovacích zastávek, bohužel jsme se na žádné nezastavili, protože u nich byly takové fronty, že by mě při čekání přešla na cokoli chuť. A tak se mi stalo, že jsem to celé šla de facto pouze na svých 0,75 l vody (jídla jsem měla zásobu), protože prostě se mi ty hrozné fronty čekat nechtělo. A když už fronta třeba v Ješetici nebyla, tak tam měli jen pivo a kolu – pivo nepiji a po sladké kole má jeden pak ještě větší žízeň 🙁 Zachránili mě až chlapíci asi 2 km za Ješeticemi v lese, kde měli točené pivo a limonádu.

A mezitím, co jsme obcházeli stánky na náměstí v Prčicích a tu a tam si dali nějakou dobrůtku, Vláďa z Prahy vyrazil, aby nás nabral – Pepu odvezl do Votic k autu a my pokračovali do Káranýho.

Takže závěrečné shrnutí:

Tak konečně se dostávám k zápisku o raftech z Otavy. Touto dobou již jsou všechny špatné zážitky zapomenuty, a tak budu psát jen v pozitivním duchu (náhodou jsem zápis stihla do měsíce od akce – to je takové mé malé předsevzetí).

Pro mě začala příprava na víkend již v pátek – pekla jsem makovník (moc se povedl a dnes ho již řadím do mé klasiky) a dělala malé karbanátky (nový recept na „dietní“ karboše z trouby – bez pracného smažení jsem jich zvládla 40ks).

Do kempu v Radešově jsme dorazili za šera, postavili stan a jali se ohřívat u ohně, protože ačkoli v Praze již bylo jaro v plném rozpuku, tady to bylo na čepici a rukavice. Ještě že jsem si nechala od táty přivést péřovou mumií a vzala si zimní pyžamo. Noc totiž byla opravdu krušná. Ale raní jinovatka a modrá obloha dávala najevo, že den bude pěkný. A když se Vláďa navlékl do vypůjčeného neoprenu, usoudil, že za těchto podmínek je ochoten to zkusit. Předem totiž vyhrožoval, že jakmile bude zima, tak nepojede. Takže jsme po desáté vyrazili k Čeňkově pile. Cestou jsem ale jen nevěřícně koukala na vodu – samý šutr, samé vlnky a mělčiny – tohle se přeci nedá jet!? Na Čeňkárně jsme ale nebyli jediní, kdo dostal chuť na vodu. A tak jsme vyjeli. Nejprve Martin s tátou na pálavě a my s Vláďou, Fandou a Kačkou na jejich „rybářském člunu“. No jízda to byla úplně jiná, než když jsme tady byli před třemi roky, a vody bylo o dva metry víc. Tohle bylo více technické – hlavně „náfučku“ neproříznout. Měli jsme výhodu oproti pálavě, že jsme byli celkově výš nad vodou, takže jsme nebyli tak mokří a nemuseli jsme tak často vylévat. Když pominu, že mě Kačka jednou málem shodila do vody, když ji vlna odhodila z jejího místa, tak to byla úspěšná jízda.

Druhou jízdu už se mi ani jet nechtělo, ale Vláďa si to chtěl zkusit na pálavě, a tak jsme s nim vyjela. A to jsem si tedy dala. Není nad to mít za háčka někoho, kdo je vyšší a těžší než vy (a navíc to moc neumí :-)). Takže se nám také stalo, že jsme najeli na šutr, který nás naprosto zastavil a já musela vyskočit z lodě a dotáhnout ji (i s Vláďou, který se neorientoval a stále nechápal, co po něm chci) na větší hloubku. Ale ke konci šestikilometrového úseku jsme našli i chvilku aby si Vláďa zkusil základní vodácké záběry.

Místo dalšího sjezdu jsme se převlékli do suchého, dali si pozdní oběd a vyrazili hledat místní cash. Kterou jsme po asi tak po půl hodinovém ťapání do kopce našli v hromadě kamení. Umístěná na horní straně louky nám poskytla krásné výhledy na okolní kopce ozářené odpoledním sluníčkem.

Druhý den jsme se s naší raftovou skupinou rozloučili a vydali se na pěší výlet na Poledník. A opět nekonečné stoupání. Ačkoli jsme včera blbli na vodě, zde ještě ležel sníh a led. Ale ani to nedoradilo cyklisty, kteří v malém počtu na Poledník také jeli. Sezóna pro rozhlednu ještě nezačala, ale výhledy byly i bez rozhledny. Zpět jsme to vzali kolem skoro zamrzlého Prášilského jezera.

A na závěr krásného víkendu – restaurace/hospoda U Štěpána – známá z pořadu Ano, šéfe! Ale o tom až někdy jindy.

Foto zde.

Tak nevím, do jaké rubriky tento článek zařadit. Zvolila jsem „naše sportování“, protože o tom to přeci jenom bude víc. Ale možná to nakonec skončí v „kulinářských zákoutích“. Chystáme se totiž příští víkend na Otavu na rafty. A když už budeme v  těch Jižních Čechách, chtěli bychom se stavit i v hospůdce U Štěpána, která byla loni v Ano šéfe! a docela nás nadchla. Na internetu to můžete nalézt jako biofarma Vojetice. Mají vlastní stádo bio býčků a prý to chlapec i podle Pohlreicha opravdu umí, jen se „bojí“ nechat si za tu dobrotu a kvalitu nechat náležitě zaplatit.

Tak se těště! Bude povídání o tom, „jak jsme chtěli utopit Vláďu“ a o Štěpánovi.

 Tak se po dlouhé odmlce dostávám k dalšímu zápisu. Ne že by se za březen nic zajímavého nestalo, ale 1) nebyl na psaní nějak čas, 2) jsme střídavě či rovnou najednou byli nemocní (kašel, rýma, viróza, apod.), takže to se také moc zajímavých aktivit stihnout nedá, když nepočítám Účastníky zájezdu, které jsem během mé 4 denní virózy stihla odkoukat.

Takže dnešek byl první den, kdy jsem se po 14 dnech cítila natolik zdravá, že jsem si ráno lehce zajezdila na trenažéru. A večer po dešti jsme se s Vláďou vydali na další lov keší (aj. cache).

K narozeninám totiž dostal GPSku, takže jsme mohli konečně hledat s větší přesností, než kterou nám poskytují Googlemaps :-).

Na malou výpravu jsme se vydali již včera. Po oba dny byla úspěšnost spíš horší než lepší. Dnes jsme byli úspěšní následovně: tu u staré teplárny na Veleslavíně jsme našli – moc pěkně umístěná, bohužel nemohu zveřejnit, jak milá schránka vypadala, protože by to budoucím hledačům mohlo ledacos napovědět, ale pro zájemce tu fotku mám – ale další čtyři dnešní keše byly skryty až moc dobře. Jak usilovně Vláďa hledal, dokládá následující fotka 🙂 (ale nevedlo to ke kýženému výsledku)

Už máme zjištěno, jaké keše jsou poschovávány v okolí Káraného, tak máme na Velikonoce o zábavu postaráno. A doufáme, že si i jednu vlastní někam schováme.

Nedá mi to a musím veřejně zveřejnit to, co Vláďa slíbil a zatím nesplnil – třeba ho tohle „donutí“ s tím něco udělat 🙂 Oč jde? No přece o naše předsevzetí! I když ne předsevzetí v pravém slova smyslu. Spíš jde o seznam věcí (v našem konkrétním případě hlavě sportovních), které bychom v roce 2010 chtěli stihnout. Něco jsou resty z let minulých, které se stále posouvají na nové roky, některé jsou čerstvě vymyšlené cílovky. A tak bych je zde chtěla sepsat, abych i já věděla, co že jsme si to navymýšleli, a až třeba jednou o víkendu nebudu vědět, co dělat, budu mít kam sáhnout pro inspiraci. Takže zde to je:

A to je asi to nejhlavnější, co mě teď napadlo. Další „předsevzetí“ budou asi následovat v průběhu roku. Jo, ještě něco – zorbing – ten se mi také táhne už delší dobu.

Tentokrát jsme se přidali ke Káranskému autobusovému jednodennímu zájezdu na Horní Mísečky. Bylo to jednoduché, levné a pohodlné řešení, jak se na běžky podívat také někam jinam, než na, již okoukané, Jizerky. Sice to znamenalo přijet na chatu již v pátek večer a ráno vstávat před šestou, ale po deváté jsme již byli v Krkonoších. Teplota těsně pod nulou, pod mrakem, ale s dobrou viditelností. V této zimní sezóně se Vláďovi konečně podařilo krásně trefit mázu, takže jsem po dlouhé době zase poznala, jak krásné to na běžkách také může být. Kdyby mi do toho ovšem Vláďa zase nezačal mluvit – že bych tomu jako mohla dát ještě trochu závodnější „styl“ – zrovna ve chvíli, kdy jsme si myslela, že pro tohle bych si zasloužila pochvalu – tak krásně mi to jelo, a jediné, čeho jsem se dočkala bylo „ještě bys u toho mohla zvedat patky“ – no nepřetrhli byste ho!? Tady někdo pořád nepochopil, jaký je rozdíl mezi závody a turistickým lyžování – přeci musím zvolit takové tepo a intenzitu, abych vydržela celý den, ne? Dnes se opravdu nejednalo o jednohodinový závod. … Takže tímhle svým „amatérským ťapáním“ jsem dala (to, co si Vláďa uběhal, případně jen odjel v rámci tréninku soupaž) 36 km a to si tedy myslím, je docela dobrý výkon, ne?

A kudy naše cesta vedla? – po okruhu přes Třídomí na Rovinku a přes závodní tratě zpět. Tento okruh má 15 km. Z Rovinky jsme si ovšem dali malou odbočku na Benecko (tři km tam a tři zpět) – tuto rovinku si Vláďa prý dal celou soupaž (také pak celý týden skuhral, že ho strašně bolí ramena! – bodejť ne, když takhle blbne :-D). Na Mísečky jsme dojeli v půl jedné, dali jsme si lehký obídek a tento 15 km okruh jsme si dali ještě jednou. A zpět na Mísečky jsme dorazili tak akorát, aby Vláďa stihnul doplnit své sacharidové zásoby štrůdlem a už jsme to mastili k autobusu a hurá domů. Do Káraného jsme dorazili po 18h večer, celí příjemně unavení. Jak se Vláďa najedl, tak se do něj nahrnula nová energie, takže pak s tátou až do půlnoci koukali na Segala 🙂 Takhle vypadá sportovně-odpočinkový den 🙂

Abych dostála svému slovu, musím ještě urychleně dopsat události posledních týdnů/dnů 🙂 Začala bych minulou sobotou, tedy 23.1. Šlo o tom, že Martin tento den nastupoval na školní sportovní týden, kdy se tam měli všichni účastníci dopravit po vlastní ose. A Martin, protože s sebou vezl i kytaru, zažádal tátu o odvoz. Ten to uvítal – že si na Bouřňáku zasjezduje. No a my jsme této příležitosti využili také, ale na běžky. A tak jsme v osm ráno vyjížděli z Žižkova. Cesta rychle utekla (před Hrobem jsme na chvilku zaváhali), tátu jsme vyhodili s lyžemi u vleků a my jsme se posunuli na parkoviště před Novým městem. Martin jel s námi, protože na chatě měl nástup až od 16h.

Jaká tam byla zima!! Na parkovišti jsme byli mezi prvními, navlékli jsme na sebe vše, co jsme měli (Martin nahlas zauvažoval, že měl projednou mámu poslechnout a vzít si víc oblečení, ale nesl to statečně :-)) a vyjeli jsme mlhou, drže se vyjetých stop. Naším prvním postupovým cílem byla Dlouhá louka. Náhodou to jelo dobře – stopy upravené jak na klasiku, tak na bruslení, máza o něco lepší než před týdnem … a tak cesta utekla rychle.

Ale co nás na Dlouhé Louce nečekalo – penzion Rozcestí a zvěřinové hody 🙂 No, neodolali jsme – s Vláďou jsme si napůl dali divočáka se šípkovou omáčkou a knedlíkem (přeci jen jsme měli už něco za sebou a čas byl polední, tak proč ne :-)). Kdybych věděla, co mě ještě čeká, tak se najím víc. Martin se snažil, žertovat, že až se budeme vracet, že ho tu máme vyzvednout, ale Vláďa byl nekompromisní a oba nás (přes slabé protesty) vyhnal zpět do zimy.

Dále jsme se chtěli podívat k vodní nádrži Fláje. Tenhle úsek nebyl špatný -kdybych věděla, že to bude pořád z kopce, tak na sebe ještě něco navleču. Takže těch 6 km, nebo kolik, dolů, uteklo rychle. Jen jsme se ocitli na druhé straně břehu, než bylo v plánu. Ale nebylo nic jednoduššího než zamrzlou nádrž přejít a napojit se tak na červenou, kterou jsme chtěli.

V téhle oblasti se loni konal cyklogaining a rogaining (viz červencový zápis 2009), takže čas od času jsme některá místa poznávali. A i když jsme nenasadili žádné převratné tempo a kilometry byly v normálních mezích, vítr v otevřených oblastech a počínající únava měly za následek, že mi začínala být pekelná zima. Do toho mi lyže už nedržely tak pěkně jak ráno, měla jsem žízeň (ale sundávejte hůlky se zmrzlýma rukama a ta ledová tříšť by asi také nebyla to pravé ořechové) a navíc se hlásila i jistá fyziologická potřeba, ale v těch -15, kolik s foukajícím větrem mohlo být, úleva nepřicházela v úvahu. A tak jsem trpěla až k parkovišti, kde jsem hbitě zamířila k nejbližšímu občerstvovacímu zařízení (Vláďa už mířil opačným směrem, že si ještě zaběháme, ne?). Martin mě, myslím, že docela rád, doprovodil. To byla záchrana. I když bolest z rozmrzajících prstů byla horší než obvykle. Vláďa se k nám připojil tak za 20-30 minut – tam kudy jel, skončila stopa, a tak se vrátil.

Tak jsme neodolali a podlehli jsme „reklamě“ na bruslařskou dráhu na Lipně. Vláďa si kvůli tomu „musel“ (měl to prý již několik let v plánu) koupit nové brusle, mě stačilo jen z úložných prostor vytáhnout ty své klasické dámské, které jsem za posledních pět let použila tak třikrát (mají pořád tvrdý nerozšlapaný jazyk , jako nové :-)).

Vyráželi jsme v sobotu (brzy) ráno a první naše kroky vedly do Křemže, kde jsme měli domluveno přespání u známých. Konečně jsem viděla jejich nový dřevěný domek – vevnitř jsem měla dojem, jako bych se rázem ocitla v nějakém horském srubu – vše ze dřeva, vánoční stromeček stále svítil v rohu, v kamnech praskalo dřevo, … Nechali jsme si zde věci a vyjeli na Lipno. Podle počtu zaparkovaných aut bylo jasné, že obdobný nápad jako my, měla ještě spousta dalších lidí – ať už bruslaři nebo běžkaři. A u Lipna to teprve bylo patrné – již z dálky byl vidět špalír lidí táhnoucí se po upravené stezce. „Tak to bude ještě zajímavé“. Ale musím říct, že na to kolik tam bylo lidí, byla projížďka v pohodě bez bourání a jiných karambolů. Prostě se to na té desetikilometrové trase rozprostřelo a hlavně – všichni jeli, takže vždycky stačilo najít dostatečně velkou skulinu v zástupu a pak už se jen soustředit na jízdní „styl“. No stát po třech letech na bruslích byla legrace. Ale myslela jsem, že to dopadne hůř. Nakonec velká spokojenost, žádný karambol a ani nohy nebolely tolik, co jsem očekávala. Ale Sáblíková ze mě asi nebude :-).

Na oběd/večeři jsme se přesunuli do Českých Budějovic, kde nás před dvěma lety zaujala jedna pizzerie u náměstí, tak jsme byli zvědaví, jestli je stále tak dobrá – je. Dokonce je od 1.1. nekuřácká. Musím dát Vláďovi velké plus, že to po té době, co jsme tu nebyli, našel – mě by to asi trvalo mnohem déle, jestli bych ji vůbec našla :-). Ale ačkoli považuji ČB za docela velké město, tak tady kolem páté hodiny chcíp pes, že to tak musím říct. Nikde pomalu ani živáčka, lampy svítily jak v Dánsku (kdo četl můj blog z Dánska ví, kdo ne – jde o to, že se na osvětlení šetří, což je z ekonomického hlediska dobře, ale uličky i ulice na mě působí ponuře až depresivně a taky se v tom „šeru“ pak trochu bojím), připadala jsem si jak o půlnoci v nějaké opuštěné pražské čtvrti. Ale jídlo bylo výborné. Vláďa si dal pizza kapsu, já salát s kuřetem. Bohužel na ty výborné zmrzlinové zákusky zrovna nebylo počasí 🙂 Pro zájemce: Fresh Pizzerie u Žáby www.efresh.cz

Druhý den jsme se vydali na běžky na Kvilku. A to byl mazec. Počasí kolem nuly a do toho pak začalo sněžit. A máza se nějak nepovedla. Takže když se jeden chtěl sklouznout, tak to drhlo, když se chtěl pořádně odrazit, tak mu to proklouzlo. Takže pořádná zabíračka na ruce. Ale nebyli jsme v tom sami. Po cestě bylo vidět spoustu lidí, co šmudlali lyži o lyži, aby bakule sněhu nabalené na skluznici sedřeli dolů. To počasí bylo stejně divné. Docela jsem se u auta nabalila, protože mi byla zima a foukalo. No a cestou jsem musela postupně svléknout bundu, mikinu, vrchní šusťáky a teplou čepici vyměnit za lehčí. A nejhorší na tom bylo, že u každého takového zastavení jsem musela bojovat s hůlkami, protože mám takové ty vychytané, které si suchým zipem pěvně přichytnete na ruku. A tak jsme nakonec kvůli sněhovým podmínkám náš výlet o trochu zkrátili – Kvilda – pramen Vltavy – Černá hora – Filipova huť – Kvilda.

Takže sportovně, myslím, jsme si to pěkně užili.

Tak jsem se po šesti letech dostala při oslavách Silvestra mimo Prahu. Zásluhu na tom měl kamarád, který nám s Vláďou nabídl dvě volná místa v pokoji, který měli rezervovaný v Harrachově. A tak jsme hned po Vánočních oslavách vyrazili na hory. Optimisticky jsme si vzali s sebou lyže, i když Vláďa laškoval s myšlenkou na kolo. Nakonec jsme skončili z části na pěším výletě z části na lyžích s nepříhodnými podmínkami. I když dva slunečné dny nám vyšly. Takže jsme se podívali pěšky na Voseckou boudu a na lyžích na Sněžné jámy. Bruslení na vypůjčených skejtových lyžích mi moc nešlo, ale alespoň jsem to zkusila. Pršelo a sníh byl rozbředlý. Byla jsem ráda, že jsem to vůbec vydržela celé ty dvě hodiny :-). A na prvního ledna jsme si pěšky došli na Dvoračky na borůvkové knedlíky a výbornou horkou čokoládu. A přes Studenov jsme to na pekáčích sešustili domů pěkně naklepaní. Takže týden pěkný, odpočinkový, s výborným jídlem – byli jsme ubytováni v penzionu Union s polopenzí, která byla výborná – denně k snídani palačinky, o večeřích nemluvě :-). „Pan domácí“ byl na celý chod penzionu i na vaření sám – v tomto byl opravdu obdivuhodný a dle mého názoru to docela v pohodě stíhal. Takže myslím, že na příštího Silvestra se opět poohlídneme po nějakých horách – osobně by se mi líbila Šumava, tak kdybyste někdo o něčem věděl, dejte včas vědět, ať to tam můžeme nejen omrknout, ale i rezervovat.