Jak si Vláďa užil horský trail.

Fotky zde: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Inferno_triatlon

Už nějaký Jára Cimrman říkal “ … prozradím vám závěr detektivní hry“. A dnes to nebude jiné. Já vám pro změnu hned na začátku prozradím, jak jsme dopadli 🙂 Je půl čtvrté odpoledne, 20. srpna, nacházíme se v nadmořské výšce 1640 m n.m. v horském středisku Mürren. Asi sto metrů před cílem čekáme ve složení já, Míša a Andi na finišmenku naší týmové štafety Lauren. Andi a Lauren jsou kamarádi přes Vaška a Janu, naší spolubydlící. Je téměř azuro, na sluníčku neskutečné vedro a ve stínu o nic líp. Spekulujeme, kdy asi tak Lauren dorazí. Přeci jen 17 km běhu s převýšením 850 m nějaký čas zabere. Lauren se otipovala na 2 hodiny, ale všichni jsme trošku skeptičtí. První jsem jí zahlédl já, jak se mezi davy turistů proplétá směrem k cíli. Neváháme, vbíháme na cestu a za hurónského povzbuzování s ní běžíme protnout cílovou pásku. To se nám podařilo v celkovém čase 7:46:46.8. Konkurenční čtveřice kamarádů ve složení Jana, Vašek, Christoph a Christine nás porazila o 2 minuty a 45 sekund. Ale čert to vem, s výsledkem můžeme být spokojení. Celkově jsme skončili na 57. místě ze 156 týmů. To jde, ne? 🙂

Ale posuňme se trochu zpět. Je něco kolem 13:40, nacházíme se v městečku Stechelberg, v nadmořské výšce 862 m n.m. v malebném údolí obklopeném takovými velikány jakou jsou Eiger, Mönch či Jungfrau. Celý zadýchaný stojím v předávací zóně, težce lapajíc po dechu a hledám Lauren, abych ji předal pomyslný štafetový kolík. Už ji vidím a dobíhám ještě nějakých 20 m k ní. Unaveně se opírám o kolo a negentlemansky natahuji k Lauren svou nohu, ať si ten čip z ní sundá sama. V celku rychle to chápe, probíhá rychlé sundání a nandání čipu a Lauren vybíhá vstříc závěrečnému 17 km dlouhému úseku celého triatlonu. Já si beru nějaké pití a jdu hledat Míšu s Andim, potažmo naše auto. Míša na mě naštěstí čeká hned u dojezdu a vede mě k autu. Cestou mi sděluje, že Christopher už tu je a že mě někde musel předjet. Abych se přiznal, tak nějak netuším, kde se mu to povedlo. U auta si s Andim pogratulujeme ke svým výsledkům, rychle se převlíkám a pádíme na lanovku směr Mürren, abychom mohli společně s Lauren proběhnout cílem. V Mürrenu jsme docela brzo, takže s Míšou stíháme těstovky a focení nádherných kopců v okolí. Organizátoři zde mají natahané i slack lajny na chození, tak to chvíli trápíme. Zkrátka si užíváme pěkné odpoledne a čekáme na Luaren. Sem tam fandíme i probíhajícím triatletům, kteří na rozdíl od týmů mají cíl o nějakých 8 km a 1325 výškových metrů jinde, na vrcholku Schilthorn. Nezávidím jim to.

Je něco kolem 11:35, nacházíme se v městečku Grindelwald v krásném údolí v nadmořské výšce 943m n.m. Kolem nás se tyčí úžasné hory a hřebeny. Netrpělivě přešlapuji v předávací zóně a čekám na Andiho, až dorazí ze svého silničního úseku.

Dle jeho propočtů by zde měl být každým okamžikem. Když nesleduji příjezdový koridor, tak se nejistě dívám na okolní kopce. Představa, že za chvíli vyrazím na svůj MTB úsek dlouhý 30 km a vedoucí přes sedlo Kleine Scheidegg v nadmořské výšce 2061 m n.m. ve mě moc klidu nevyvolává. Naštěstí na rozdíl od Míši příliš nervozitou netrpím, takže skutečnost, že na prvních 10 km nastoupám nějakých 1180 m ve mě vyvolává jen zvědavost, jak se s tím popasuji. Nikdy v životě jsem takový kopec nejel. Nu což, vše je jednou poprvé. A už je tu, sundavám mu z nohy čip, připínám si ho na svou pravou nohu, beru mu z nářadí ještě montpáky pro případ defektu a vyrážím na svou trať. V prvním půl kilometru musíme překonat místní říčku, ale naštěstí zkušenosti z brodů na Králi Šumavy jsou dostatečnou, nikdy nezapomenutelnou, průpravou, takže projíždím se suchýma nohama. Jen co jsem vyjel z brodu, napojuji se na asfalt a po dalších pár metrech začíná stoupaní. Před závodem jsem si dal limit 2 hodiny, a jelikož mi Andi večer říkal, že z vrcholu do cíle to je nějakých 40 minut, tak to znamená, že na vrchol Kleine Scheideggu se budu drápat nějakých 80 minut. No potěš. Hned na začátku řadím třetí nejlehčí převod a snažím se držet vyšší kadenci nožiček. Také si plánuji, že každých 10 minut musím pít a každých 20 minut usrkávat energetický gel. Je skoro pravé poledne, sluníčko pere jak o život, tepovka jak prase, zpocený jak prase, no co víc si přát. Jak stoupání pokračuje, tak se mi daří předjíždět další závodníky. Nutno dodat, že jsou to převážně atleti, co absolvují všechny disciplíny, takže oproti mně už toho mají docela dost v nohách a rukách. Sem tam se ale zadaří a předjedu i někoho z týmové soutěže. Stoupání se zdá nekonečné, naštěstí asfalt ne a po 30 minutách šlapání do kopce přecházíme na šotolinu. Bohužel s přechodem do „terénu“ ubývá i jeden pastorek vzadu. Na asfaltu to prostě přeci jen jelo, takže jsem byl schopný jezdit třetí či čtvrtý největší pastorek. Na šotolině rezignuji na druhý, sem tam i třetí. V tomto duchu pokračuji stále dál. Jak přibývají mé minuty na trati, tak ubývá lidí, které bych já předjížděl. Naopak mě sem tam někdo předjede. Z toho i jedna dívčina, co to jede všechno sama. Když jsem se pak díval do výsledků, tak jsem ji našel na 13. místě z 50. žen s celkovým časem 10:32.26,0. Klobouk dolů. Je neskutečné vedro, a ačkoli to dělám málokdy, tak sundavám brýle. Alespoň se mi trošku ochlazuje obličej. Míjíme občerstvovačku s vodou, kde beru kelímek, trochu upiji a zbytek si cákám do obličeje, nádhera! Řekněme, že tak třetina stupání vede lesem a tam všichni jezdí zásadně po stranách, kde je víc stínu. Mám tak hodinu šlapání za sebou a už se držím plus mínus stále kolem stejných lidí. Všici jedeme skoro stejně a všichni se tváří, že bychom už mohli být nahoře. Nejsme. Ale naopak vyjíždíme z lesa a začíná být konečně vidět, kamžeto asi jedeme. Nacházíme se na stráni pod sedlem, v dohledu ani jediný strom a jen sluneční výheň. Chvilku mžourám na okolní kopce a zkouším se nechat ochlazovat myšlenkou, jak se procházím sněhovými poli na jejich vrcholcích, ale moc to nefunguje. Zpětně si myslím, že jsem asi koukal i do severní stěny Eigru, ale jistý si tím nejsem. Holt se tam budu muset ještě někdy vrátit. Někdy, kdy budu moct bezstarostně zastavit a fotit. To dnes bohužel nejde. Projíždíme osvěžovatelnou, kde organizátoři rozdávají mokré houbičky. Beru a ždímu si ji do tváře. Kdo by to byl řekl, jaký vedro bude v 1700 metrech … Po hodině a deseti minutách přichází první rovinka, kde si nohy mohou maličko odpočinout. Ale znáte to, každé pozitivum bývá těžce vykoupeno a v tomto případě tomu není jinak. Po kratičkém sjezdu následuje nejhorší pasáž z celého stoupání, kterou prý tlačí i větší borci, než jsem já. Tlačení je hrozně záludná fáze každého závodu. Dá se v ní neuvěřitelně získat, ale také neuvěřitelně ztratit. Je to velice individuální, ale já jsem do tlačení vkládal jisté naděje, jelikož mi vždycky relativně šlo. Ne tak dneska. Trpím jak pes, dech jsem někde ztratil a zdá se, že jeho hledání bude hodně zdlouhavé. Nicméně většina závodníků kolem mě na tom není o nic lépe, takže ve finále pár lidí předcházím. To už se nacházíme tak půl kilometru od vrcholu. Kolem cesty sem tam postávají lidé a fandí. Je to super pocit, i když mi přijde, že já si to zrovna úplně nezasloužím. Úplně mě rozložila jedna ženština-závodnice, co mě předjela někde v kopci. Ačkoliv jsem ji předešel, a oba jsme funěli jak parní lokomotivy, tak mi stihla popřát k super výkonu. Co dodat.

Sedlem Kleine Scheideggu projíždím po 1h a 27 minutách sezení na kole. Jsem o nějakých 7 minut pomalejší, než byl předpoklad, ale což, já to říkal, že nevím, co to se mnou udělá. Následuje sjezd. Po šotolinové cestě se řítím z dvou tisíc metrů směr nížina. Na nějakých 12 km člověk ztratí 1200 výškových metrů. Sjezd si náležitě užívám a sem tam lituji, že ty šotolinové zatáčky neumím projíždět ve větší rychlosti. Holt technika by se zde trochu hodila. Asi tam v půlce sjedu se sjíždí z šotoliny a následuje asi kilometrový technicky náročný sjezd přes kořeny a šutry v lese. Naštěstí je jasně vidět, kudy drtivá většina lidí přede mnou jela, takže nemusím řešit kudy a jen se soustředím na to, abych nesletěl z kola. Což se mi naštěstí daří. K svému překvapení sem tam i někoho předjedu, ale jsou to spíše výjimky. Po technické pasáži následuje nespočet serpentin v již příjemném terénu a po nějakých 24 minutách po vyjetí z vrcholu vjíždím na hlavní silnici, po které to mám ještě nějakých 6 km do mírného stoupání na předávku. Snažím se to napálit, ale moc to nejde. Nohy jsou sice podezřele v pohodě, ale nějak se mi to nedaří udýchávat. Holt nejsem zvyklý makat na vysokých tepovkách. Pro psychiku nejhorší okamžik přichází asi kilometr před cílem, kdy z asfaltu sjíždíme na podmáčenou trávu. Na silnici jsem ještě těma nohama točit docela i vydržel, ale na trávě jsem těžce zvadl. Nutím se pořádně zabrat a kousek od cíle se mi to i daří. Seskakuji z kola a vbíhám do předávací zóny. Uff mám to za sebou, i když jsem ty své plánované dvě hodiny nestihl o nějaké dvě minuty.

Je něco kolem 7:45 ráno, nacházíme se v Oberhofenu, malém městečku na okraji Thunského jezera. Všichni netrpělivě čekáme, až Míša projde do předávací zóny. Konečně doráží společně i s Janou a připojují se k naší skupince. Probíhá předání čipů Andimu a Vaškovi a ti se pomalu řadí do špalíru cyklistů mířící na start cyklistické části. Čeká je 97 km s převýšením 2145 m. No užijí si to. Chlapci odstartovali něco kolem 7:50. Míša se převléká z neoprenu a společně s Janou, Lauren a Christine vyrážíme hledat něco k snídani. Přeci jen máme nyní skoro čtyři hodiny času, než se silničáři dostanou do Grindelwaldu. Našli jsme jednu pekárno kavárnu, kde si holky dávají kávičku, já se omezil na jeden croasant, jelikož chvíli před tím jsem posnídal své těstoviny s Nesquickem, což je místní obdoba granka. Kolem deváté nasedáme do auta a vyrážíme směr Grindelwald. Cesta trvá tak hodinu. Parkujeme na obrovském a přeplněném parkovišti, já se převlékám do cyklistického a jedu se rozjíždět. Podle našich propočtů by se měl Andi objevit mezi 11:15 až 11:45, ale raději do dojezdového prostoru jdu už kousek po jedenácté. Zajímavé je, že do cíle kola doráží první atleti, co absolvují vše sami. Já bych čekal, že by to měl být někdo z týmu, jelikož to bude moct výrazně víc napálit, když se nemusí šetřit na další disciplíny. No nic, jsou holt dobří.

Je 4:30 ráno a nacházíme se v Bernu. Spíme u Andiho v bytě a na tuto nekřesťanskou hodinu máme natáhlý budík. Ten ale nezvoní, jelikož už jsem ho tak před deseti minutami vypnul. Spaní nějak nefungovalo a asi od tří jsem se převaloval a střídavě spal s divokými sny a střídavě byl vzhůru. No alespoň, že už můžeme vstát. Míša skoro nic nejí a je nervózní. Balíme připravené věci, s Andim dáváme kola na střechu a kousek po páté vyrážíme do Thunu, kde je start celé dnešní taškařice s názvem Inferno triatlon. Parkujeme u jezera něco kolem 5:40 a jdeme obhlídnout start a záchody. Míša se rozhoduje, že se převlékne u auta a půjde se rozplavat do bazénu. Času moc nezbývá, tak to k autu bere raději klusem. Již převlečená vyrážíme směr start, když tu přijde Andi s tím, že něco zaslechl, že snad plavání je zrušené. Nevěřícně na něj koukáme a všichni ještě usilovněji míříme ke startu zjistit, jak se to má. Cestou ale potkáváme navrátivší se triatlety, kteří potvrzují, že kvůli velkým vlnám je plavání zrušené. Místo toho plavci pojedou na lodi do Oberhofenu a zde předají štafetu silničním závodníkům. Je vidět, jak je z toho Míša zklamaná, nemluvě o Janě, která to údajně na lodi obrečela. Nutno dodat, že ke zrušení organizátoři museli šáhnout poprvé v celé desetileté historii tohoto závodu. Holt pech.

Co říct závěrem. Závod i atmosféra byly skvělé, a pokud bude možnost se znova zúčastnit, tak asi váhat nebudu. Dokonce nás s Míšou láká kombinace duo, kdy Míša by plavala a běžela a já bych absolvoval obě kola. Uvidíme, jak moc budeme mít příští rok natrénováno. Tak snad příští rok na zopakovanou!

Jelikož Míša trápí Matlab a Excel a na pořádnou práci typu psaní zápisků na blog nemá čas, tak bych udělal krátký zápisek z dnešního cyklo výletu sám. Nejprve to vypadalo, že Míša bude chtít trénovat triatlon (jakože by se jela krátce projet, pak proběhnout a nakonec zaplavat), ale když viděla, jakou pěknou trasu jsem si vymyslel, tak se ke mě přidala, i když toho asi nakonec trošku litovala 🙂

Naplánoval jsem nám něco kolem 83km a to částečně v kopcovatém terénu (nakonec jsem nastoupal 1080m). Přeci jen na místní hory člověk na rovině nenatrénuje, že? Ale bohužel se ke kopečkům musíme nejprve vždy přiblížit, což dneska znamenalo cca 20km po totální rovinně kolem Greifensee. Pak už to začalo být zajímavější a dvěma prudšími kopci jsme se vyhoupli až do cca 870m n.m. Odtama byl úžasný výhled na Zürichsee a Rappeswil. Postupem času se ale do výhledu vloudily i stěny deště, mezi kterými jsme někdy vice, někdy méně úspěšně kličkovali.

Bohužel Míša dneska neměla dobré nohy a ani zadek a tak jsme se na 50km rozhodli rozdělit. Její cesta směřovala z kopců dolu do Pfäffikonu a kolem jezera zpět domů. Já jsem vytrval a pokračoval jsem přes pár kopečků až na Kyburg a odtama až více méně z kopce až domů. Doma mě pak Míša trošku vyděsila, jelikož ještě nebyla doma, ale naštěstí dorazila asi 5 minut po mě. Uff 🙂 Nutno ještě dodat, že cestou zpět domů foukalo hrozně proti nám, až jsme se někdy báli, že nás to sfoukne z kola. A zmokli jsme jen dvakrát, což považuji za hodně dobré skóre z hlediska dnešních podmínek.

A příští týden Míšu čeká první ostrý triathlon, tak se můžeme nechat překvapit, jak ji to půjde.

Můj druhý a poslední víkend v Čechách jsme strávili na chatě. A skoro již tradičně jsme se vydali na cyklovýlet do Loučně. Sice to na jeden z prvních jarních výletů není zrovna nejkratší kolečko, ale je to po rovině a říkala jsem si, že pojedu pěkně v klidu v háku. To jsem ještě netušila, že Vláďův kamarád Aleš, který se k nám v neděli ráno připojil, nasadí tempo kolem 32 km/h. No povlávala jsem za nimi slušně. V odpočinkových chvílích, kdy byl na špici Vláďa a tempo tak kleslo na „příjemných“ 28-30 km/h, jsem jen tak tak stačila vydýchat na další várku tempíčka. Takže v Loučni jsme byli za chvíli. Ještě že to Polabí je tak rovinaté. I tak jsem byla ráda, že jsem mohla slézt z kola a dát si svačinku. Druhá část cesty už byla příjemnější. A protože bylo krásně, vzali jsme to oproti plánu ještě přes Benátky. Sjezd do Benátek je prostě supr.

Celou trasu i s profilem a kilometráží (83 km) naleznete na

Tak padla má poslední výmluva „proč nemohu chodit běhat“ – v sobotu jsme mi šli do specializované prodejny (Triexpert) vybrat nové běžecké boty. Docela tam byl nával – jde o to, že se tu podívají na váš běžecký styl přímo na běhátku (naboso) a případně i statické rozložení sil na chodidle a pak kolem vás pobíhají, hodnotí, apod. Kdo by nechtěl takovou pozornost? 🙂 Také „prodavač“ uvítal informace, co všechno „špatně“ na noze mám (plochá, apod.) a pak mi přinesl tři páry. Překvapilo mě, jak velké boty jsem si nakonec koupila. Když se zpětně ohlédnu, tak jsem měla asi všechny běžecké boty malé. A Vláďa mi vytknul, že jsem si moc párů nevyzkoušela. On že prošel minimálně osmery. Proč bych měla zkoušet další, když už mi nějaké sedly?

No a v neděli jsme je šli s Vláďou vyzkoušet do Šárky. Naplánované to bylo, to jako musím uznat, moc pěkně. Příroda, kopce moc ne a když ano, tak jsem do nich směla jít volnou chůzí :D. Ale i tak mě tak po půlce začalo bolet v zákolenní jamce 🙁 Naštěstí jsme před sebou již měli závěrečný kopec, který jsme použili na vydýchání :). A ještě jsme si udělali odbočku ke kešce na krásnou vyhlídku na Hvězdu.

A závěr? Ještě teď mě bolí nohy. A jak! Hrozně! V pondělí jsem byla ráda, že jsem mohla sedět celý den u počítače. Dojít si do kuchyně pro něco na zub o patro výš bylo příšerné. Ještě že máme v pokoji ukrutné zásoby ze Švýcarska :D.

Předchozí povídání o našich francouzských zážitcích naleznete zde.

…

Zbytek týdne již nebyl tak hektický. Ve čtvrtek bylo relativně ošklivo. Vypadalo to, že bude každou chvíli pršet a jakmile se naši s Martinem začali převlékat do cyklistického, opravdu začalo. A tak jsme se vypravili auty do Colmaru na jeho pěší prohlídku. No a v pátek jsme se s Vláďou nechali ještě ukecat na poslední cyklovýlet – k Rýnu. Výlet po rovině po šotolině podél tohoto veletoku byl příjemný. Jen foukalo a pak i začalo pršet. A hodně. Hodně HODNĚ! Zpět k autům (k Rýnu jsme museli popojet, abychom to z kempu neměli tak daleko) jsme dojeli úplně promočení a, ačkoli jsme byli uprostřed „parného léta“, docela promrzlí. A večer se balilo. No my moc ne, ale naši s Martinem se připravovali na cestu zpět do Čech, čehož jsme využili a nabalili jsme jim naše cyklověci i kola. Zbytek naší dovči jsme totiž strávili bez kol pěkně nalehko.

Tak kvůli dnešnímu výletu jsme do této oblasti, mimo jiné, jeli – výjezd na „balóny*“, konkrétně v našem případě „jen“ na Grand Ballon (1423 m.n.m.). Ale nejen vlastní výjezd nahoru (sjezd pak byl supr), ale následná vrstevnicová cesta s výhledy byly tím, co sem našeho traséra lákalo.

Kudy jsme jeli: Munster (395 m.n.m.) – Stosswir – Soultzeren – Col de la Schlucht (1135 m.n.m.) – Route des Cretes – Markstein – Le Grand Ballon (1423 m.n.m.) – Markstein – Sondemach – Metzeral – Munster. Celkem 80 km, převýšení minimálně 1000 m., všechno po silnici.

Úvodní stoupání na Col de la Schlucht začalo hned za Munsterem. Tím, že jsme předodjezdovou „přednáškou“ o dnešním výletě byli upozorněni, že stoupání je opravdu dlouhé, mohli jsme si pohodlně rozložit síly a nepřestřelit start. Mimochodem – Grand Ballon byl již pětkrát zařazen do Tour de France. A tak jsme 18 km jeli stále do kopce. Naštěstí stoupání bylo prý kolem pěti procent, takže to jakž takž jelo. Počasí nám přálo – za tu hodinu a čtvrt (nebo jak dlouho jsem to jela), jsem vypila veškeré mé vodní zásoby (1,5 l vody).

A pak jsme najeli na Route des Cretes (volně přeloženo „cesta po výhledech“) a to byla krása. Úplně po vrstevnici to nebylo – ke Grand Ballonu nám zbývalo ještě cca 30 km a kolem 300 výškových metrů. Ale povrch krásný, zvlněný, výhledy na přehrady a zalesněné kopce, auta skoro žádná, … Jen ten závěrečný výšvih na Ballon byl náročnější, ale zvládli jsme to všichni. Úplně na vrchol se na kole nedá – tam vede jen kamenitá cesta pro pěší (je tam umístěn radar), na kterou se pustil jen Martin. My jsme na něj čekali v pohodlí restaurační zahrádky.

A dolů? To byla krása. Ještě jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom jeli ještě přes Petit Ballon, ale pak jsme si nebyli jistí, zda do rezervace smíme i na kole, tak jsme se drželi silnice. A 18 km dolů! Kluci cestou předjížděli i skupinku silničářů, já si věřila jen na jeden traktor s valníkem. Jakmile přestalo to největší klesání, tak i nadále to až domů do Munsteru bylo po rovině, či mírně z kopce. Prostě zasloužená odměna.

Tento den vyšel krásně – jednou za 14. dní v úterý je v Sélestatu trh (již několik set letá tradice!!). Ale jaký! Nejvíce nás samozřejmě zajímalo jídlo (i když Martin koukal i po „oblečení“ a koupil si slamáček). Okoukli jsme, nakoupili a ochutnali kde co. Abych vám udělala trochu chutě: ovoce a zelenina (klasika – papriky, nektarinky, mandarinky, zelený meloun, hroznové víno, fíky…), marocké sladkosti (2,35e/100g ~ 3 ks, jejichž základem jsou různé druhy oříšků a med), tarte au myrtille (borůvkový koláč, kde nebylo skoro žádné těsto, ale samé borůvky), sladký šnek (pečivo) s pudinkem a rozinkami, turecký chleba (velká sezamová placka, ke které v kempu Vláďa namíchal výbornou majdičku z oleje a francouzského česneku ), sýr a salámy. Co tu měli dále, ale co jsme už jen okukovali: grilovaná kuřata, paellu, zaječí závitky, paštiky, sýry a olivy v různých nálevech, apod.

V kempu jsme pak pobalili a mladoši vyrazili auty do dalšího kempu, ostatní na kole. Nakonec jsme zakotvili v kempu Parc de la Fecht (Fecht je jméno řeky protékající Munsterem), který je v Munsteru. Pro ty, kteří si chtějí udělat cenovou představu: 14,8e pro dva se stanem a autem + 0,4 (denní taxa na osobu navíc). Postavili jsme stany a šli si prohlédnout město.

Tohle město je již výrazněji zaměřeno na turisty (rozuměj podle cen). Ale jejich hlavní ulička nabízela opět spoustu dobrot (ke stavebním skvostům se dostanu): Vláďa si dal pain au chocolat (chlebíček s čokoládou), Martin čerstvý kozí sýr a následně koláč z mirabelek. Ve městě jsou dva kostely, z nichž jeden je St.Légér (s úžasným orlojem umístěným vevnitř, který ukazuje den, týden, polohu měsíce, zodiak, apod.) a druhý prostě „románský kostel“ (opravdu jsem žádné jméno nedohledala). Rodiče dorazili chvíli poté, co jsme se uťapaní (i když ta jedna ulice, co stála za to, moc dlouhá nebyla) vrátili z centra. Cestou se stavovali na samosběru borůvek, tak nám mističku přivezli. Ale znáte kanadské borůvky? To jsou ty, kdy jedna jejich kulička vydá za 4-5 ks našich klasických. Tak takové měli tady.

Balilo se v pátek večer a byl to mazec. Ani ne snad to, že něco zapomenu, ale spíš, aby se nám to vše do auta vešlo. Nakonec se vše vešlo, ale kdyby s námi měl jet ještě někdo, tak si bohužel nemá kam sednout – i zadní sedačky jsme zabrali. Vyráželi jsme (na 666 km dlouhou trasu) v osm ráno v sobotu a do našeho prvního kempu v Sélestatu (Alsasko, východní Francie, porýní), kam nás GPS po jednom nepovedeném pokusu v pořádku navedla, dorazili mezi 15 – 16h.

Malý kemp, ale na dvě hvězdičky luxusně zařízený. Tak dobrý kemp už jsme nepotkali. Cena na jednoho vycházela na necelých 6 euro. V podvečer jsme se vydali do centra, kde k naší radosti byly místní trhy, a tak jsme hned nakoupili za akční cenu místní salámky – jeden kus vycházel na 2,5 eura, což je levnější než u nás, kde za něj chtějí většinou 100 Kč. Pro ty, kdo mají rádi stavební skvosty uvedu kostel St.Foy postavený v románském stylu a kostel sv. Jiří s gotickou věží a výraznými vitrážemi. A v neposlední řadě (ale to mezi architekturu nepatří, ale co je v Sélestatu nejznámější) humanistická knihovna, která obsahuje kromě jiného i 2000 svazků ze 16. století. Již v podvečer se nám poštěstilo ochutnat i první z alsaských specialit „Tarte flambé“, neboli flambovaný koláč, který se převážně dělá na sladko. Název je ale zavádějící
– neflambuje se to (minimálně se nám to „nepoštěstilo“ u žádného z dobrých pěti koláčů, které jsme si dávali).

Druhý dne jsme již na kole vyrazili na nejznámější hrad Alsaska (který tu je, včetně zřícenin, na čtyři sta) Haut-Koenigsbourg. Stoupání bylo výživné a asi to byla jediná příjezdová cesta ke hradu, protože aut nás míjelo opravdu hodně. Jaký to byl kopec, dokazuje i to, že dolů to frčelo i 60 km/h. Ribeauvillé je malebné městečko (což ostatně tato malá městečka v Alsasku jsou všechna – všechno je takové čisté, upravené, všude jsou květiny, lidé vypadají mile, apod.), kde jsme nabrali síly na další cestu. Ochutnali jsme také mimojiné další z místních specialit – kuglhopf – takovou bábovku, ale prý z vánočkového těsta (osobně bych to nepoznala, ale byla dobrá). A nechyběl ani výborný „místní“ preclík „bretzel“, se kterým jsme se již setkali v Německu na vánočních trzích (a mimojiné je prodávají v Kauflandu). V Markolsheimu jsme se zastavili v muzeu Maginotovy linie, ale zůstali jsme jen u venkovní expozice.

Sélestat – Opičí hora (Montagne des Singes) – Haut-Koenigsbourg – Thannenkirch – Ribeauvillé – Guémar – Marckolsheim – Sélestat – 67 km

Další den jsme jeli následovně: Sélestat – Kintzheim – Chatenois – Villé – St.Martin – Hohwald – Mt.St.Odile – Barr – Andlau – Dambach-la-Villé – Scherwiller – Sélestat – 87 km.

Nejvyšší bod úvodního stoupání, do kterého jsem funěla rychlostí asi 6 km/h, byl Col de Kreuzweg (770 m.n.m., stoupali jsme z cca 370 m.n.m.). Do Hohwaldu to ještě stoupalo a klesalo a pak ještě jedno stoupání na St.Odile, kde je bývalý klášter/opatství, váže se k tomu spousta legend, byl zde papež Jan Pavel II. a je odtud krásný výhled na okolní zalesněnou krajinu i nížinu v okolí Rýna (Vláďa tvrdil, že jsme viděli i Štrasburk, ale to si nemyslím). V Hohwaldu je krásná kašna, která je součástí naučné trasy o lidských právech a nápis na ní byl mimo jiné i v češtině! A následoval 11 km dlouhý sjezd do Barru. Nevím jak to, ale jízdou z kopce nám pěkně vytrávilo (nahoře jsme měli zmrzlinu a sladký preclík – z koblihového těsta zasypaný cukrem), a tak jsme se zastavili v cukrárně. Kdybyste to viděli! To se nedá jen tak minout! S Vláďou jsme si dali „pomme de terre“, což v překladu znamená „brambora“ a opravdu to bylo obdobné naší bramboře, která se v cukrárnách prodává, ale tahle byla mnohem, mnohem lepší. Martin si dal „Tarte au fromage“ (ano jedná se o „cheescake“).

Po večeři šli naši hrát pétanque, na který bylo u nedalekého jezírka hřiště, my s Vláďou jsme šli hledat naši první zahraniční kešku (kdo neví, oč jde, nechť popátrá v mých minulých článcích), kterou jsme našli.

17.7.-1.8.201

Tak konečně po hodně dlouhé době dovolená!! V mém případě, pravda, se to dá ještě nazývat prázdninami, to nic nemění na podstatě věci. Plán byl jasný – týden v Alsasku na vinné stezce, začít někde pod Štrasburkem a posouvat se na jih; poté rodiče s Martinem odjíždí zpět do Čech a my s Vláďou pokračujeme do Fontainbleau u Paříže, navštívíme Paříž, budeme boulderovat v lesích Fontainbleau a pak se přesouváme přes severní pobřeží a ostrůvky, přes Rotterdam a Goudu do Amsterodamu. … Ale pak to bylo trochu jinak.

Protože je nad mé síly napsat o celých 14 dnech najednou, budu povídání kouskovat. Zatím se můžete podívat na fotky, které jsem tématicky rozdělila:

Výběr „toho nejlepšího“ (předpokládám, že probírat se 400 fotkami, které jsme pořídili, by se vám nechtělo): http://misaavlada.rajce.net/Franice_2010

Naše gurmánské/gurmetské zážitky (proč si myslíte, že jsme do Francie jeli?? 🙂 ) http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Gurmani_gurmeti_ve_Francii/

Bouldering ve Fontainbleau http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Bouldering_ve_Fontainbleau/

Geocaching http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Geocaching_ve_Francii/

A pro ty, co mají rádi gotickou architekturu, tu mám pro začátek otázku: které stavby jsou na níže uvedených fotkách? (Hint: kdo vůbec neví, ať čte dál a třeba si pak bude moci relevantně tipnout).