Tak jsem se opět podívala domů. Původně jsme chtěli s Vláďou využít prodloužený Velikonoční víkend k poznávání krás Švýcarska, ale kvůli smutné rodinné události, jsme plány přehodnotili a do deštivé smutné Prahy přijeli týden před Velikonocemi.

Čas strávený v Praze jsem využila k „návštěvě“ školy, kde jsem se z kolegy snažila vytahat moudra ohledně mého příkladu. Bohužel už to dospělo do takové fáze, že ani on neví, kde by mohla být chyba. Naopak spolužák, o tři ročníky výš, mi nějaké tipy dal, tak mám nyní nad čím přemýšlet.

Od zeleného čtvrtka jsme si vzali dovolenou a ráno vyrazili do Káranýho. Je prostě neuvěřitelné, kolik věcí dokážeme na čtyři dny nabalit :)! V náš prospěch ale mluví to, že dobrá půlka těch věcí bylo jídlo a pití :D. Odpoledne jsme si dali krátký výlet na horácích, a zjistili, že i druhý most mezi Brandýsem a Boleslaví je ve stádiu rozkladu (následně jsem na to v TV viděla i reportáž, kde zaznělo a) rekonstrukcí mostu by se ušetřilo milion korun v porovnání s mostem novým, b) most je ze 75 % nepoužitelný a nejlepším řešením je postavit most nový. Tak si to přeberte :).

V pátek jsme měli zpestření ve formě svatby, na kterou jsme si s Vláďou odskočili do Prahy do Krče. Vdávala se má kamarádka z Gymnázia. Takže když už jsem byla v Čechách, nemohla jsem si to nechat ujít.

V sobotu se do Káranýho začali sjíždět pozvaní kamarádi, ale my s Vláďou a tátou jsme vyrazili do lázní Libverda, kde začíná jeden bikový singltrack. Ačkoli bylo krásné počasí, návštěvníků této „atrakce“ nebylo mnoho, spíš naopak. Po většinu času jsme nikoho neviděli, což bylo super. Ve zkratce o co se jedná – jde o uměle vytvořenou „cestičku“ v lese, většinou pouze pro jedno kolo, která po většinu trasy vede po rovině nebo z kopce. Zpestřením jsou různé mírné hupy a zatáčky. Tato trasa, ale alespoň, jak Vláďa prohlašoval, a po projetí mu musím dát za pravdu, je určená i pro začátečníky a děti, ale projeli kolem nás i namakanci s chrániči po celém těle. Takže i tací si to tady mohou užít. Jak je ale možné, že to vede pořád z kopce? Do kopce, jestli si to dobře uvědomuji, jsme jeli pouze dvakrát, zato to stálo za to. Ale toto stoupání vedlo jednou po zpevněné cestě a po druhé po silnici. Musím přiznat, že ačkoli jsem byla z počátku skeptická (horské kolo na terénní cestě mě prostě nikdy moc nebavilo), ale pak mě to opravdu bavit začalo. Velkou zásluhu na to má jistě to, že tam nebyly návaly lidí. Neumím si představit, že bych na pěšince, na které jsem jen tak tak udržela kolo pod kontrolou, ještě měla někam uhýbat před rychlejšími jezdci. A protože toho Vláďa ještě neměl dost, ale také proto, že když už jsme se sem táhli 1,5 h, chtělo by to si zajezdit o něco déle než pouhé dvě hodiny (ten singltrack měřil cca 18 km). Tak nás Vláďa vytáhnul na zajímavě znějící okruh. Ale hned na počátku stoupání jsem si uvědomila, že tohle je ten kopec, který jsem kdysi absolvovala směrem dolů a přísahala, že to nahoru nikdy jet nechci. Nejde o to, že bych třeba nechtěla, ale uvážíme-li, že toto byla nějaká čtvrtá vyjížďka na kole, tak fyzička prostě není. Došlo to tak daleko, že jsem dokonce to kolo tlačila. Fakt nic moc kopec. Snažila jsem se nebýt nepříjemná, aby alespoň Vláďa měl ze dne pěkný zážitek :D, a snažila jsem se ho rozumnými argumenty přemluvit, že takhle bychom se tu jen trápili a zpět na chatu za kamarády bychom dojeli bůhví kdy. Tak jsme to otočili, ten pracně vyšlapaný úsek sjeli a vypravili se na Viničnou cestu. Na rozdíl od kopce, na který jsem měla špatné vzpomínky, jsem se na tuto cestu těšila. Tato relativně široká cesta se klikatí skoro vrstevnicově po úbočí místního „masivu“ a na druhou stranu se vám naskytuje výhled na okolní vrcholky Jizerských hor. A následně jsme se po modré turistické cestě vrátili (pěkným terénním sjezdem) k autu. Auto jsme takticky zaparkovali přímo před cukrárnou, do které jsme teď, docela vyčerpaní (teda já určitě), usedli na nějakou tu sladkou tečku. A vyrazili zpět na chatu. Já s tátou jsme okamžitě padli do zaslouženého spánku a Vláďa to tak musel celé odřídit sám osamocen :-).

Na chatě už se rozjížděla zábava. Dorazila spousta kamarádů, pod velikonočními specialitkami se stůl prohýbal, počasí bylo stále úžasné, takže prostě pohoda. V podvečer byla hotová i vepřová kýta, takže masíčko na závěr dne bylo úžasné.

A v neděli byl další cyklovýlet. Vláďa s Martinem vyrazili na dlouhý cyklomaraton, který je v okolí Káranýho v lese značen. My ostatní jsme také vyrazili po tomto značení, ale cestou jsme se odklonili a trošku si to zkrátili. Zkrátka tak, abychom si to všichni užili. V podvečer potom většina návštěv odjela a já se tak mohla vrhnout na barvení vajíček na druhý den. Trošku jsem to ošidila v tom smyslu, že jsem použila pouze ony suprchlychlé „košilky“ na vajíčka. Ale zato jsem přivezla ze Švýcarska výborná čokoládová vajíčka a zajíce. Takže jsem pro koledníky připravila pěkné balíčky. A musím se pochválit – počet vajíček jsem odhadla přesně. A Martin s Vláďou se vydali na proutky. Neměli to těžké. Nad naším jezírkem je jedna pomlázka zasazená a má již krásné proutky, takže jí udělali letní sestřih a měli proutí habaděj. Pár fotek z víkendu je k nalezení na našem rajčeti (http://cadovi.rajce.idnes.cz/Velikonoce_2011/).

A pondělek byl odpočinkový. Já čekala na koledníky. Někteří to brali opravdu zhurta. Vláďa se oblékl do pracovního a šel bojovat s pařezem po naší velké třešni. Odpoledne jsme se opět pěkně pobalili a vyjeli směr Praha. Mě pak čekalo další balení – o půlnoci mi jel totiž autobus zpět do Zürichu. Vláďa byl tak hodný, že mě na nádraží odvezl; dokonce i táta se přišel rozloučit. Já být na jejich místě, tak někde už dávno pospávám :D.

Cesta do Zürichu trvá přibližně deset hodin. Problém je jedině v tom, že nám vždy pouštěli zajímavé filmy, takže spát nešlo, i když se mi chtělo 😀 Takže dva filmy jsem odkoukala, zbytek cesty jsem se snažila prospat. Stavěli nás jak na Česko-Německých, tak na Rakousko-Švýcarských hranicích. Pohraničníci vlezli do autobusu a každému kontrolovali pas. Některé si i vybrali a šli si je zkontrolovat k počítači. Na Švýcarských hranicích se jednomu klukovi i hrabali v tašce (což znamenalo vyndat pomalu půlku kufrů z kufru). Ale i tak jsme dojeli jen s cca desetiminutovým zpožděním.

Od autobusu jsem jela i s tím mým velkým kufrem rovnou do školy. Je to jednodušší než se táhnout domu k prázdné ledničce a pak zase do školy. Je to šetření času a navíc jsem si hned mohla dojít na dobrý oběd. Přes týden jsem si pak šla zaplavat a zaběhat. No a ve čtvrtek jsem měla zpestření toho stereotypu tady – spolužák z němčiny mě pozval k sobě, že prý pořádá posezení s kamarády, tak ať se stavím. Bydlí v kopci s krásným výhledem na Zürich. Původně je z Indie, ale pak studoval v Americe a teď už je nějakou dobu tady. Také tam byla jeho spolubydlící z Polska a jeho kamarád (původem z Austrálie), který zde v Zürichu pořádá takové „společné vaření“ a pak ještě jeho kamarád, také Australan. Byla to zajímavá skupinka a pěkně jsme si popovídali. To „společné vaření“ je zajímavý projekt. Když se do této skupiny přihlásíte, tak prý jednou měsíčně se společně jde do velké pronajaté kuchyně, nakoupí se ingredience a vaří se dle instrukcí některého z účastníků. Jde o to, že to je velmi mezinárodní skupina, takže takhle přijdete do styku s dalšími zajímavými lidmi a jídlem. V rámci večeře u toho mého kamaráda vytáhla ta jeho spolubydlící odněkud tvrdý tvaroh, který jsme si dali s medem, tak jsme si hned přisadila, že my z toho děláme ovocné knedlíky. Tak to vypadá, že by byli rádi, kdybych někdy do té jejich skupiny zašla a knedlíčky bychom si udělali. Tak uvidíme, jak to dopadne.

No a v pátek na mě skočil nějaký bacil, takže víkend je v oddechovém duchu.

Takhle si představuji relativně odpočinkový víkendový den. Ačkoli jsem šla spát až ve dvě ráno, již v osm jsem byla relativně čilá, a tak jsem si ke snídani pustila další díl Znamení koně a nový den začal. Za okny bylo azuro, což je úžasné počasí na kolo. Nicméně jsem měla v plánu nějaké nákupy a navíc mě bolelo koleno. Pravděpodobně ze středečního běhání. Asi vyzkouším nějaké kloubní doplňky a pak poreferuji, zda fungovaly. Snídaně se protáhla cca do deseti a pak jsem vyrazila přes kopec do centra. Nebrala jsem to nejkratší cestou, poněvadž jsem to ještě musela vzít přes jednu kešku, kam jsem chtěla umístit travel buga, kterého Vláďa našel v Čechách. Takže na konečnou tramvaje u zoo jsem dorazila kolem půl dvanácté. Nasedla jsem na tramvaj a nechala se svézt do centra. Zde jsem měla naplánovánu návštěvu (a v lepším případě i nákup) jednoho našeho oblíbeného obchůdku. „Problém“ byl, že jsem potřebovala s výběrem a nákupem poradit. A z dřívějších zkušeností víme, že jedna paní prodavačka anglicky mluví, druhá nikoli. A … samozřejmě, byla tu ta, která anglicky nemluví. Na to jsem se ale připravila, takže cca 45 minutový nákup probíhal ve veselém duchu. Jistě, spoustě věcí jsem nerozuměla, na druhou stranu jsem ji rozuměla natolik, abych byla s výsledným nákupem spokojena.

Čas se přehoupl dávno přes poledne a já chtěla jít odpoledne na kolo (i přes to koleno), ale stále jsem před sebou měla nějaké obchody na obejití. Na závěr jsem si na doma nakoupila zmrzlinu a v půl třetí konečně dorazila domů a mohla si dát oběd. A po obědě … kolo jsem kvůli kolenu zavrhla a pouhých šest hodin spánku o sobě začínalo dávat vědět. Ale což, je víkend, ne? Tak jsem si vlezla na balkón, nohy vystrčila na sluníčko (víc sluníčka už nezbylo) a … leželo se krásně. Za půl hodiny se ovšem sluníčko posunulo natolik, že již na balkón nedosáhlo. Tak jsem se přesunula na náš pohodlný gauč a .. a spala další dvě hodiny. Velmi příjemný poledňák.

Následoval rychlý úklid (vyluxování, provětrání skříně), call s Vláďou, a již se čas nachýlil a pouštěli můj oblíbený seriál. Jsou to ale případi – pouští čtyři díly za sebou! To je moc i na mě. Vydržela jsem tři díly (do jedenácti) a musela si jít lehnout. Trénink francouzštiny tímto stylem je supr.

Koleno si snad odpočinulo, tak zítra kolo.

A abyste si zase mohli namáhat závity, přináším další dvě fotohádanky. I když ta první je spíš o postřehu a ta druhá o fantazii 🙂

Sami vidíte, že pro takovéto (krátké) rychlé zápisy mi už dochází inspirace pro názvy. Nedá se nic delat, toto je nejjednosušší. Čas na zápis o 14 dnech, které jsem strávila v Praze zatím není, ale mohu se s vámi podělit o zážitky z cesty zpět. Sice nic extra, ale je až neuvěřitelné, kolik věcí se za jeden den dá stihnout (pominu rozvrh pana profesora, který když jsem slyšela, … ten jeho musí mít víc než jen 24 hodin). Ráno si tak ještě poleháváte ve Střešovicích, oběd si již dáváte v Zurichu v kantýně a večer trávíte u počítače na Heerenwiesen.

Vláďa byl tak hodný, že mě na letiště odvezl, ještě mi pomohl s kufrem na check-in. On sice tvrdil, že se se mnou chce rozloučit, ale já dobře vím, že se škodolibě těšil, že mi letištní váha ukáže pro můj „malý“ kufřík nadváhu. No ale měla jsem to těsně (18 kg). Pak jsme se již rozloučili, já si našla svojí „gatu“ a jala se číst článek do školy. V tom ale koho můj slabý zrak nevidí – našehou souseda, tedy teď již ne, poněvadž zatímco jsem byla v Praze, tak se přestěhoval, Christiana. Byl na víkend v Praze na půlmaratonu. A než jsme si stihli povyprávět všechny novinky, už jsme nastupovali do letadla. Ani v letadle jsem neměla o zážitky nouze – pominu déšť a tudíž žádný výhled na Prahu (tradičně), malé turbulence také, ale seděla jsem vedle Amíka, který se vracel z dovolené v Praze domů a s sním jsem si opravdu pěkně popovídala (a dostalo se mi pochvaly za moji angličtinu – takže už nechci od nikoho slyšet, že mám francouzský přízvuk!). Viděla jsem snad většinu jeho fotek (víc mě zaujal ten jeho foťák) a mohlo mě těšit, že Praha byla první Evropské město, které kdy navštívil. Po vystoupení z letadla jsem se držela kluků, kteří se zkušeně propletli letištní halou a už jsme jeli vlakem do centra. Já jela z nádraží rovnou do školy. Za prvné jsem slíbila, že odpoledne již budu ve škole a vzhledem k tomu, že již bylo po dvanácté, cesta domů by mě pěkně zdržela. No a za druhé jsem takto ještě stihla oběd v kantýně. Sice nám na palubě Swiss airlines rozdávali bagetky a nápoje (a čokoládky), ale tím stresujícím cestováním člověku vyhládne.

Po obědě jsem si s naší česky mluvící sekretářkou popovídala o posledních událostech a pomalu začala oťukávat terén v otázce „nenašlo by se tu pro mě místečko ještě na jeden rok?“.*

Kufr u Bati jsme koupili supr – kolečka po kostkách drandily jak namazané. Kde jsou ty doby, kdy jsem v Dánsku musela ten 23 kg kufr poponášet, protože kolečka měla již svá nejlepší léta za sebou.

Když jsem dorazila domů, byla jsem ze všeho tak vyčerpaná a venku bylo tak krásně, že po rychlém nákupu, který se skládal de facto pouze ze zeleniny a ovoce, jsem si šla zaběhat. Zatím mě to v těch nových botách pořád baví. Navíc kousek od baráku máme takovou vodní stružku, podél které je přijemná rovná cesta, jako dělaná pro nás běžecké začátečníky. Po doběhu následovalo vybalování. Přijela jsem sice do suprově uklizeného pokoje, ale to se rychle změnilo. A následovala příprava prezentace na střední Journal Club. Ten probíhá na klinice každý týden a PhD studenti a asistenti si tam vzájemně prezentují zajímavé odborné články. Vzhledem k tomu, že jsem s přípravou začala až po mé prezentaci na STČ, nemám na to moc času.

P.S.: omlouvám se za překlepy, ale českou kontrolu pravopisu ve škole nemám.

* musím tady na Vláďu prásknout, že mi dal seznam témat, která musím s kdekým probrat (týkající se naší „migrace“ do Švýcarska) – a jsem z toho tak vystresovaná (nerada se pouštím do neznámých vod, konverzací a tak vůbec), že jsem si po obědě ani nedala mou oblíbenou čokoládu.

Tak je tu další rychlé skrnuté posledních událostí. Rychlé mělo být proto, že jsem ho začala psát v neděli večer po dvou skleničkách vína a značně znavená. A hle, dostávám se k dopsání až dnes, po třech dnech. Ale krátké to bude stejně, protože mám před sebou dlouhý den vyplněný výpočty a psaním článku na konferenci, který má být do pátku hotový a jý z něj mám abstrak a úvod. Takže to, co jsem neudělala tak za cca posledních 14 dní, stihnu vše dnes.

Tak abych to ale abych vzala po pořadě. Minulý pátek (první pátek v březnu) Vláďa opět dorazil, tentokrát na tři týdny s tím, že až bude odjíždět, tak mě veze do Prahy na „konferenci“ – studentská tvůrčí činnost, kde máme, my doktorandi, povinnost něco přednést (ta konference, na kterou se snažim něco rozumného sepsat – budu „obhajovat“ prvenství v biomechanické sekci, kterou loni vyhrála spolužačka).

Když Vláďa dorazil kolem jedenácté večer, než jsme se dostali do postele, tak ještě několik desítek minut uteklo. Takže v sobotu dopoledne jsme nic nestihli. Nicméně výlet byl stejně naplánován odpočinkový – kešování v okolí letište, aby mohl Vláďa sledovat letadla jdoucí na přistání. Náhodou to je pěkná podívaná. Moc jsme toho sice nenachodili, ale i tak nám to stačilo. Vláďa málem u podvečerního sledování televize usnul … a pak si samozřejmě stěžoval, že se mu v noci nechce spát.

No ale na neděli jsmě měli na plánu výlet na Lenzburg. Od Zurichu jsme to měli autem cca 30 minut. Pěkný hrad na vyvýšeném místě, bohužel ještě zavřený. Mírný opar nám zabránil ve výhledu, jak psali na netu, až na Alpy. Ale i tak jsme si městečko pěkně prošli. A vzhledem k tomu, že tady sluníčko zapadá až kolem půl šesté, stihli jsme se ještě podívat k jezeru Hallwilersee, kde je i přírodní rezervace.

Víkend na to, jsem se vidali na výlet na silničních kolech. Chtěli jsme dojet do Badenu, ale po zimě jsme byli nějací zesláblí, takže jsem to někde cestou otočili a jeli dom. I tak těch 45 km bohatě stačilo. A v neděli jsme šli keškovat na okraj Zurichu do oblasti Honggerbergu, kde jsou další fakulty ETH univerzity a rozsáhlý les.

Takže to bylo rychlé, že? Ale to nejlepší na závěr – v neděli v podvečer jsme se vrhli na pečení makových buchet. A jak se povedli? Posuďte sami.

P.S.: jestli jsou tady překlepy a chyby, tak se omlouvám, ale nemám tady ve škole opravu českého pravopisu a po ránu mám nějaké slepené oči, takže chyby nevidím. Snad čtenář odpustí.

Tak se konečně dostávám k tomu sepsat, co se všechno za poslední dobu (dobu, co byl Vláďa se mnou v Zürichu) událo. Přijel pozdě v noci v pátek 28.1. – naplánováno jsme to měli tak, aby tu byl na moje narozeniny. Ještě ten večer (tedy spíš přechod z pátku na sobotu) vybalil všechny dárky, co mi kdo poslal, a já se jala rozbalovat. Byly to úžasné druhé Vánoce. V některé věci jsem ve skrytu duše doufala, jiné byly milým překvapením. Co asi ocení ti, kteří se nejraději dívají na fotky – nový Olympus foťák (voděodolný a nárazuvzdorný). Voděodolnost je pěkná vlastnost ani ne tak z pohledu toho, že se kvůli tomu začnu potápět, ale jak psali na různých cyklistických fórech – bez obav takový foťák můžete mít v zapocené kapsičce u dresu (na kole) a doma ho jen opláchnout :-). Takže se můžete těšit na fotky z mých (cyklo)výletů. Tím, že jsme šli spát docela pozdě, byl sobotní den značně zkrácen. Chtěli jsme si to vynahradit v neděli a vypravili se do města Lachen (400 m.n.n), které samo o sobě není nijak zajímavé, ale zaparkovali jsme zde auto a vyrazili směrem na Stöcklichrüz (1220 m.n.m.). Nejenže nám nepřálo počasí – zima, mlha, apod., ale ten kopec byl opravdu příšerný. Jejich rozcestí hlásilo, že to na vrchol je 2,5 h, ale po dvou hodinách jsme před sebou měli ještě 30 minut (byli jsme v cca 1050 m.n.m.). A protože výhledy by nebyly nic moc, kvůli pozdnímu vstávání už bylo i tak dost hodin, tak jsme se dali na cestu dolů. Našli jednu pěknou kešku a rádi usedli do auta, kde jsme se za chvíli zahřáli. Fotek tedy z dnešního dne moc nebylo. Myslím, že následující jedna mluví za vše.

Přes týden jsme si došli na výbornou večeři do indické restaurace Masala v centru Zurichu. Po zkušenostech z pakistánské restaurace, kam chodíme v Praze, jsme zvolili variantu dva předkrmy a jedno hlavní jídlo. Bohatě nám to stačilo. Vybrali jsme si (a to vše z německého menu! I když jsem si nejzajímavější věci doma ještě před večeří přeložila) cibulové kroužky a jehněčí placičky – oboje bylo výborné. Kroužky trochu jiné, než jak je známe od nás, a na placičkách (takové malé karbanátky) Vláďovi vadilo, že byly studené (ale byl to studený předkrm, tak co … nebo to možná stihlo vystydnout, než jsme mu dala ochutnat :D), ale chuťově dobré. A jako hlavní jsme zvolili jehněčí s rýží a plackou naan, která nakonec nebyla česneková, jak jsme chtěli, ale sýrová (což mě nevadilo), ale asi kvůli tomu, že se Vláďa uřekl při objednávce. Závěrem – klidně bych sem šla ještě jednou.

Jinak během týdne Vláďa využíval možnosti pracovat z domova, já pracovala ve škole :-), … myslím, že si užil možnost jít si zaběhat do nedalekého lesa (který je na mě moc kopcovatý), … já zašla několikrát do posilovny, zašli jsme do centra, vyřídili potřebné nákupy, hledali kešky, apod.

Druhý víkend Vláďova pobytu byl výrazně pestřejší než ten minulý. V sobotu jsme vyrazili opět do města Lachen, nikoli pokořit kopec, který minule nevyšel, ale do velkého obchodu značky Lindt. Ano správně – čokoládový obchod! Ten výběr! Nikdy bych neřekla, že mají tolik druhů čokolády. V obchodech vidíte jen malý výběr, takhle vše na jednom místě to je prostě pastva pro oči! A musím nám dát k dobru, že jsme se drželi střídmě. Myslím, že jsme nakoupili jen pět tabulek čokolády (ochutnat se to musí, ne?) a dvě balení bonboniérových pralinek. Dobře naladění (čokoládou a sluníčkem) jsme vyrazili k nedalekému kostelu najít mikrokešku  (fotky). Pak již zpět do auta a popojet do See Wald – les na samém konci Zurichsee. Trošku jsme měli problémy zaparkovat, nebylo kde, ale nastoupali jsme, kam až to šlo a kam až nás dopravní značky pustily, a upíchli to na jedné lesní cestě. Pár aut tam již takto stálo, tak jsme doufali, že tady se pokuty za špatné parkování nedávají. Zde opět bylo naším cílem najít několik kešek. Musím přiznat, že s jasným cílem, se po tom lese toulá mnohem lépe. I když jsme tu druhou malou kešku nenašli, výhledy na jezero byly krásné. Do toho začalo zapadat slunce, ochlazovat se, a tak jsme se s nepořízenou vrátili do auta. Cestou do Zurichu (kolem 18h) jsme navíc uvízli v zácpě – nechápu, kam ty lidi v sobotu večer jezdí!! Mají si užívat víkendu někde na horách a ne nám blokovat průjezd! Cesta přes Zurich, která je maximálně na 20 min, nám trvala 45 min. Ještě štěstí, že jsme mohli čokoládou z Lindt obchodu uklidňovat naše nervy :-). Večer jsme se ještě přes skype podívali na Žižkov na rodinnou narozeninovou oslavu. Popovídali kde s kým a znaveni si šli lehnout.

A v neděli jsme vyrazili do Bernu. Krásné město. Víc snad řeknou fotky.

Úžasný zážitek dalšího týdne byl Rock the Ballet v MMH Maag MusicHall. Jednalo se o taneční skupinu šesti „baleťáků“ a jedné tanečnice. Ale nepředváděli pouhopouhý balet. Baletní prvky v tom sice hrály hlavní roli, ale tančilo se na moderní hudbu (pěkně hlasitou) a předváděli do toho i neuvěřitelné artistické kreace. Navíc na plátno promítali doprovodné efekty, takže celou scénu jsme vnímali více smysly. K tomu jsme seděli v šesté řadě, takže docela detailní pohledy. Na druhou stranu člověk trošku ztrácel celkový přehled, ale my (tedy jako já), co už tak daleko nedohlédneme, jsme chtěli mít právě ten detailní pohled. Nutno podotknout, že ženy tvořily v sále drtivou většinu. Asi mě přříště čeká nějaké ženské představení, aby si to Vláďa vynahradil :D. Něco obdobného se zde chystá na červen, tak to budu sledovat.

A to nejlepší na konec. Ti, kteří text nechtějí číst, odkazuji rovnou na fotky. Poslední Vláďův víkend. Přichystal si na nás pořádný výšlap. Autem jsme zajeli do Satteleggu (1190 m), kde jsme, díky brzkému vstávání, byli mezi prvními. Nandali jsme si docela plné batohy (po minulých zkušenostech jsme si vzali oblečení jak na severní pól), popadli hůlky, já ještě nasadila návleky a vyrazili jsme vstříc prvnímu postupovému cíli – Chli Aubrig (1642 m n.m.). Dle ukazatele 1h 45min na vrchol. Sluníčko o sobě dávalo znát, … Vláďa za první zatáčkou vysvlékal vrstvu, já až po dalším prudkém stoupání, … hůlky prokázaly medvědí službu, … Vláďa byl z okolních zasněžených štítů naprosto uchvácen, … jsem zvědavá, kam mě vytáhne příště (jisté je, že jednou to bude Pilátus u Luzernu a Santis, který je nedaleko hranic s Lichtenštejnskem), … ale aby to nevyznělo negativně – mě se výlet také líbil – tempo se dalo zvládat, teplo bylo, výhledy krásné, žádné davy turistů, času do setmění spousty. …. Na vrcholku jsme našli i jednu kešku a umístili do ní našeho prvního Travel buga – to je opět jedna hračička spojená s geocachingem. Je to „věc“, která má speciální číslo a „úkol“ a pro splnění úkolu „cestuje“ z cache do cache. My tam umístili naší osobní dřevěnou placku a za úkol dali procestovat všechny švýcarské kantony. Uvidíme, jestli to stihne dřív s pomocí geokešácké komunity, než my s Vláďou na kole :D. Z vrcholku Chli Aubrigu jsme se dívali na náš druhý a poslední cíl – Grosser Aubrig (1695 m n.m.). Ačkoli jsou skoro ve stejné výšce, dělí je nemalé údolí. Kopec sám o sobě by nebyl tak hrozný, ale zde jsme se v půlce dostali do kamenitého pole, kde jsme stěží sledovali značku, hůlky mi byly na nic, protože jsem se zuby nehty chytala všech kamenů, kořenů a větví, snažila se nešlápnout do kozích bobků (ty jsme v jednu chvíli zahlédli … mám na mysli kozy), neuklouznout po kameni (naštěstí ani v této výšce nebyl pořádně sníh a kameny byly od sluníčka naprosto vysušené) a neztratit hůlky, které jsme jen jen tak tak držela. Při pomyšlení, jak toto sejdu dolů, mě polévalo horko. Musí se nechat, že z vrcholu byl opět krásný výhled. Dali jsme si sváču (já už tedy měla pořádně vytráveno – také jsme za celý den nastoupali 1080 m!), zalogovali další kešku a zapsali se do vrcholové knížky, … udělali vrcholové foto, podívali se do dáli na parkoviště (kam nám cesta trvala dvě hodiny) a vyrazili. K mému milému překvapení byla cesta dolů docela v pohodě. Musím přiznat, že se mi to šlo dokonce lépe než nahoru. Na co jsem se necítila, to jsem vzala po zadku. Jen z toho pěkně bolely nohy – snad víc, než z cesty nahoru. Jediný problém byl, že nám de facto došla voda, což nebylo nic příjemného … pak mě z toho bolela hlava. Příště se vybavím lépe. Holt je pořád co zlepšovat. Místo té tabulky čokolády si příště vezmu litr vody navíc (ten jsem mimochodem vypila jen za tu hodinovou cestu autem domů), nebo si raději vezmu oboje :-). No, byl to úctyhodný výlet. Velkou roli v tom samozřejmě hrálo počasí. Tak snad příště vyjde také a podíváme se ještě někam výš. Tady nejsme limitováni výškou Sněžky.

V neděli dopoledne si Vláďa pobalil věci a vyrazil za slunečného počasí domů. Jen co za ním zabouchly dveře, vrhla jsem se do úklidu, který snad předčil ten předvánoční. A po malé sváče jsem vyrazila na první „jarní“ kolo. Okolo Greifensee to je necelých 40 km. Počasí bylo i dnes nádherné. Na sluníčku bylo snad 15 stupňů. Také tomu odpovídalo množství lidí na turistických cestách a cyklostezkách – děti, psi, bruslaři, cyklisté, pěšáci, … ti všichni si užívali blahodárného sluníčka.

A to je vše, přátelé. Další zápis zase až za měsíc :D. … To za mnu Vláďa opět snad přijede. Do té doby se budu usilovně učit, cvičit, jezdit na kole, chodit na němčinu, … navíc jsem se přihlásila ještě na mechanobiologii, což asi nebude nejlehčí předmět, … tak uvidíme, kolik fotek za tu dobu vyfotím. Ale jestli bude takové jarní počasí, jako poslední dobou, tak nějaké jistě ano. Omlouvám se za dlouhý článek, ale chtěla jsem to vměstnat ve zkratce vše na jedno místo a takto to dopadlo. Třeba se časem ještě o něčem rozpovídám šířeji. Vláďa jistě bude chtít zmínit spoustu dalších detailů ohledně našeho výšlapu, tak se třeba dočkáte článku i od něj. A kontrolujte naše rajče. http://misaavlada.rajce.idnes.cz/.

P.S.: Od kolegy jsem k narozeninám dostala takovýto úžasný hrneček

Tak opět tu je souhrn posledních událostí. Ono se nic tak závratného neděje. Spíš takové drobnosti. Takže to opět bude spíš kombinace mých zápisků z Facebooku (kam píši pravidelně, protože tam se stejně dlouhé články psát nedají – na krátké poznámky si člověk čas najde) a nových poznámek. „Nic“ se neděje z toho důvodu, že když tu není Vláďa, tak se snažím čas věnovat škole („bohužel“ i o víkendu), sportu a knížkám. A jakmile Vláďa přijede, tak snad někam během víkendu vyrazíme a bude co psát.
    Než přejdu k tomu, co se dělo, tak začnu tím, co se bude dít. Dneska přilétá na týden můj školitel, tak ho večer jedu vyzvednout na letiště. Chce se podívat, jaké to tu mám, jak to tady mají zařízené a já pro něj již mám připraveno spoustu dotazů ohledně věcí, kterým úplně nerozumím, nebo které mi prostě nevycházejí. Společně pak naplánujeme, kam se mám zaměřit dále.

A nyní již, co se (ne)dělo. Opět chronologicky od nejnovějšího. Vzhledem k tomu, že jde vlastně o zápisky od začátku roku, tak se budu snažit připsat i správné datum.

Vsuvka – od minulého víkendu se snažím nainstalovat program ABAQUS. Je to, stejně jako FEBio, ve kterém jsem pracovala do teď, software založený na metodě konečných prvků. Ale protože má FEBio jisté nedodělávky, které bych ale potřebovala použít, tak jsem se rozhodla zkusit ABAQUS. V tom jsem naposledy pracovala tak před dvěma lety, takže jsem to odsouvala, jak se dalo. Stará instalace na noťasu nefungoval, takže to chtělo nainstalovat znova. Navíc by bylo lepší to mít na novém počítači, který je výkonnější. No zkrátka, až tento víkend se mi to podařilo rozchodit. „Vývoj“ instalace a znovuobjevování možností tohoto programu následuje:

Tímto ABAQUS popisování končí 🙂

Jak tak koukam, tak poradny prispevek jsem uz dlouho nenapsala, … ale ono neni poradne o cem – skola, prace, ranni „vylety“ pres les, … fr. TV, apod. Ani dnes to nebude jine. A ano, opet pisu rano ve skole … dokud to mam v hlave : ).

    Chtela bych zde zverejnit par odkazu, na ktere jsem narazila, kdyz jsem hledala nejake svycarske noviny (at uz anglick, nemecky, nebo francouzsky). Tak tedy zde jsou me vysledky:

Vzhledem k tomu, že jsme šli spát na Silvestra (tedy vlastně 1.1.) relativně brzy a alkoholu si přihnuli jen trošku, mohli jsme brzy vyrazit plnit naše novoroční předsevzetí. A tedy – trochu si zasportovat a najít nějakou kešku. Měli jsme v držení jednu „cestovní“, která chce cestovat po horách. Tak jsme se vypravili do Rickenu. Zde jsme okoukli běžecké tratě (dnes jsme běžky zavrhli z důvodu přicházející nemoci a také teplot nad nulou) a pokračovali dál na parkoviště pod Wissbodenenm. Odtud jsme již po svých ťapali do kopce na Wissboden (1182 m.n.m.). Ze zašedlých mraků s nastoupenými metry stále více prokukovalo sluníčko. Až se nám nakonec otevřel výhled na mraky ležící pod námi. Sem tam nás minuli jezdci na saních. Už jsme se těšili, jak to i nám dolů pofrčí (i když jsme byli vybaveni jen klouzáky). Musíte uznat, že najít první letošní kešku na místě jako je Wissboden, zvlášť v tomhle počasí, je na 1.1.2011 prostě úžasné.

A protože bylo opravdu pěkně, vydali jsme se ještě dále do kopce (až na Regelstein 1315 m.n.m.).

Co vám dál budu povídat. To, co jsme nahoru šli nějaké dvě hodiny, jsme dolů shučeli za cca 40 min. Naklepanou kostrč mám ještě teď. Opravdu si budeme muset pořídit pořádné saně, to bude jinčí kafe pro naše staré kosti :D.

Ze smogem pokryté Prahy jsme se za nějakých sedm hodin jízdy dostali do mlhou pokrytého Curychu, sněhu pomálu, teploty rozhodně vyšší než v Praze. A protože se nám podařilo vyrazit z Prahy dostatečně brzy, měli jsme ještě v podvečer dost sil a času, zajít se protáhnout (po těch několika dnech obžérství) do bazénu.

Ve čtvrtek (30.12.) jsme se opět vypravili na Uetliberg. Za prvé jsme chtěli vidět, zda se dá nahoře běžkovat, případně bobovat a
za druhé zkusit odlovit nějakou tu kešku. Počasí bylo jako vždy, když se nahoru hrabu – mlha, že jezero nebylo vůbec vidět. Pod kopcem jsme bezstarostně obešli závoru se zákazem vstupu a cedulí (Wegen erdrutsch ist der föhreneggweg gesperrt!!), abychom cca v polovině stoupání zjistili, co to znamená (přeci jenom po dvou měsících němčiny po mě nikdo nemůže chtít, abych rozuměla všem zákazům! Navíc jsme nebyli jediní, kdo tudy šel)

Pod vlastním vrcholem Uetlibergu jsme našli (tedy Vláďa našel) kešku, na kterou jsem si sama netroufala. A běžkovat se nahoře nedá – prohrnují to a sypou. Ale v tom případě by se tam i za hluboké zimy mohlo dát chodit na pěší výlety, když by se někomu nechtělo jet hodinu za Curych na lyže. Ale sáňkovat se dá!
Nevím tedy, kde daná sáňkařská dráha končí a momentálně bylo málo sněhu, ale i na té šotolině tam někteří dobrodruzi ty svoje sáně proháněli. Budeme si muset také nějaké pěkné bytelné pořídit. Na pekáči to
totiž přeci jen není ono (viz další článek 🙂 ).

No a v pátek jsme si přispali … No dobrá přiznávám, že já jsme spala do 10h, zatímco Vláďa už hrál něco na počítači :D. Ale to bylo tím, že poslední týdny jsem chodila spát pozdě, Vánoce jsou sice období radostné, ale také dost vyčerpávající a také na mě něco začínalo lézt. Takže proč si také jednou nepospat, že? A pak jsme vyrazili do Kunsthaus Zürich (muzeum umění) na výstavu Pabla Picassa. Tím, že výstava už nějaký ten týden běžela, nebyly tam takové hodinové fronty na lístky, jako z počátku; a i uvnitř bylo dost prostoru pro každého, aby si mohl každý z několika desítek obrazů tohoto umělce, prohlédnout. Obrazy opravdu zajímavé – za těch několik desítek let tvorby prošel mnoha uměleckými styly, kterými nás navíc pěkně provedl audio guide, a bylo zkrátka na co se koukat. Ale uťapaní jsme byli jako po půldenním výletě.

            Pak jsme to šli rozchodit na nábřeží. Chtěli jsme se podívat, jak probíhají přípravy na večer a jestli už se náhodou něco dobrého nedá koupit. Pakistánské pánve už vypadaly velmi jedle, ale ještě neprodávali (a to bylo půl čtvrté odpoledne! V jedenáct večer už to tak vábně nevypadlo; obzvlášť když nám to před očima naředili vodou 🙁 ), tak jsme se museli jít zásobit dobrůtkami do obchodu. A v podvečer jsme si uvařili čočkovku na druhý den a rozvalili se k televizi. Dostala jsem totiž k Vánocům DVD České nebe, tak jsme ho hned zkoukli. A kolem desáté jsme se vypravili (řádně navlečení do několika vrstev oblečení) do centra, kde jsme doufali dát si nějakou dobrůtku (i když při ležení u televize jsme se úctyhodně najedli) a hlavně zkouknout ohňostroj.

            Čekala jsem ledacos, ale tohle bylo fakt hodně. Lidí mraky, ale i přes to to bylo podle mě fakt všechno dobře organizované. Stánků s jídlem a pitím spousta, odpadkových košů také (ale i tak, když jsme se po ohňostroji vraceli, jsme šlapali po rozbitých lahvích a kelímcích.). Ale ohňostroj byl úžasný!!! Dvacet minut, ale fakt supr! Ze dvou lodí na jezeře to pálili jednu za druhou. A kolem druhé hodiny jsme byli doma jak na koni. Ačkoli bylo centrum města uzavřeno pro veškerou dopravu, tak tramvaje od okraje centra ven jezdili až do půlnoci s 10 min intervalem a poté až do 4 h s 15 min intervalem. Takže to množství lidí se stíhalo krásně odvážet pryč.

Tak ještě jeden rychlý zápis před naším vánočním návratem domů.

Víkend proběhl v poklidném duchu. Sice jsme v sobotu plánovali lyže, ale pak jsme se shodli, že se nám nějak nechce. Tak jsme byli v bazéně, já se učila němčinu a najednou byl konec dne (ještě jsme poslepovali linecké a udělali vosí hnízda). Zato v neděli jsme vyrazili do Rothenthurmu (cca hodina jízdy od Zurichu), kde již Vláďa přes týden byl. Parkoviště zaplněné, teplota kolem nuly, sluníčko skoro žádné. Dvacet kilometrů z půlky proti větru, mi na začátek sezony stačilo. Nohy mě bolely ještě dva dny.

V pondělí a úterý jsem již jen finišovala ve škole a od středy (tedy dnes) měla volno. Ještě poslení hodina němčiny, nákupy, jablka v županu na hlavním nádraží, večer balit a zítra domů.