by ·Žádné komentáře

Dnešní výlet nedaleko Curychu jsme zvolili s ohledem na počasí – relativně brzy mělo začít pršet, takže to chtělo něco blízko a krátkého. Původně jsem se opět nechala inspirovat na stránkách Swiss Familly Fun, který byl ale koncipován se startovním a cílovým místem ve městě Kollbrunn. Vláďa to ale vymyslel ještě jinak. Nelíbilo se mu, a měl v tomhle ohledu pravdu, že strávíme hrozného času ťapáním po silnici, než se vůbec dostaneme do lesa. A pak to samé zpět. A vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici dvě auta, mohli jsme zvolit trasu nikoli jako okruh, ale tak, že se cílové a startovní místo lišily.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Na páteční odpoledne jsme si udělali pěkný výlet na rozhlednu Pfannenstiel. Dopoledne byla Eli ve školce, takže jsme museli počkat, až dorazí domů. Takže jsme mezitím nakoupili (máme totiž návštěvu z Čech 🙂 ) a uvařili oběd, připravili výbavu a odpočívali. Z Curychu to je cca půl hodiny autem. Na to, že je Curyšský kanton taková placka, tak sem jsme od Greifensee pěkně stoupali. Autem jsme se přiblížili skoro nejblíž, jak to šlo – u restaurace Vorderer Pfannenstiel. Takže nikoli u restaurace Hochwacht, od které je rozhledna nějakých 300 m. Takže po urputném stoupání od parkoviště k Hochwacht, kdy se Eli sotva plazila, jsme dorazili k restauraci a pokračovali rovnou ke kovové rozhledně. Zde jsme zdolali 173 schodů a otevřel se nám krásný výhled široko daleko – na jedné straně se lesklo Zurichsee, na druhé straně Greifensee, v dálce Säntis.

Pokračovat ve čtení

by ·1 komentář

V neděli 2.6.19 byl ve Švýcarsku Den otevřených dveří na farmách (Tag der offenen Hoftüren, případně stránky Stallvisite), kdy jste se mohli jet podívat na jednu ze 150 rodinných farem, které se do projektu zapojily. V sobotu večer, kdy jsem nám chtěla vybrat farmu, na kterou bychom se podívali, která by byla na trase Zurich-Basel (jeli bychom společně s babi a dědou, kteří by pak na Basel pokračovali), stránky vůbec nefungovaly – nešlo zobrazit ani mapku, ani žádný seznam s farmami. V neděli ráno to bylo lepší, a tak jsem nám vybrala farmu Eichhof, kde mě hlavně zaujalo spaní ve slámě :-). To jsem prostě musela vidět.

Vyrazili jsme po brunchi směr Baden a Google nás po dvou nepovedených pokusech konečně navedl správnou cestou. Farma to na první pohled není velká, ale na internetových stránkách mají uvedeno 26 krav, 26 telat, 1 býka, 2 osly, kočky, slepice, psa. Vůbec bych neřekla, že mají tolik krav. Překvapilo nás, že jsme se po farmě mohli volně pohybovat bez dozoru. Bylo to takové zvláštní. Prošli jsme si tedy kravín, viděli jsme telátka a okoukli jsme i to spaní na slámě. To si někdy budu muset vyzkoušet. Oslík se schovával, aby na něj nepražilo sluníčko. Děti zaujaly houpačky. Dále k farmě patří rozlehlá louka pro kempování. Ti, co se zdrží přes noc, se ráno mohou těšit na pořádnou farmářskou snídani.

Prohlídka nám nezabrala dlouho, tak jsme se šli ještě na chvilku projít. Ale udělalo se pěkné vedro (bylo dobrých 27°C), takže jsme si akorát snědli chleba a vraceli se zpět k autům. A na téhle cca 300 m dlouhé procházce jsem chytla klíště. Kde byste řekli, že jsem ho měla zakouslé? Na klíční kosti! To se mi ještě nestalo. Asi z toho, jak jsem 50 m nesla Matyho na koni.

Rozloučili jsme se s babi a dědou, kteří pokračovali na svojí dovolenou do Francie a přesunuli se na farmu na druhé straně kopce – Willihof. Ale ani jsme nevystoupili z auta. Farma vypadala obdobně jako předchozí, spousta krav, a děti ze sluníčka celé otravné. Takže jsme pokračovali dál.

Ještě jsme se ani nedostali k dálnici, když si Vláďa všiml cedule „Vogelpark“. Tak jsme tam zkusmo zajeli. A vyklubala se z toho ohromná papouščí „ZOO“ (Vogelpark Ambigua). Začali jsme v bistru zmrzlinou a děti si hrály chvíli na pískovišti. Poté jsme si obešli desítky voliér s různě velkými papoušky od Andulek přes Kakadu k Ara. Nechyběl ani Žako šedý a další. Uličničtí vrabčáci lezli zvenku do voliér většími oky a užívali si luxusu, které některé papouščí voliéry nabízely. Někteří papoušci poklidně seděli jeden vedle druhého, jiní si usilovně stavěli hnízda. Tohle byla dobrá zastávka.

A pak hurá domů. Protože se udělalo fakt vedro, doma jsme nafoukli bazén a děti si ještě užívaly na balkóně a já je zpoza knížky hlídala s ledovou kávou v ruce.

Takže nakonec se den moc povedl. Jen se udělalo větší vedro, než jsme mysleli, že je možné.

Foto zde.

by ·1 komentář

Nazvala bych to „cesta dřeva“, ale nemá to nic společného se zpracováním a pěstováním dřeva. Je to prostě pětikilometrová procházka, na které jsou k vidění různé výtvory ze dřeva. Tento trail jsem opět nalezla krásně popsaný na Swiss Familly fun, kde naleznete i podrobnější popisky a fotky. Sice se tento trail nachází až v kantonu Solothurn, ale z Curychu jsme to měli hodinu cesty. Zaparkovali jsme na soukromém parkovišti (5CHF na celý den) hned pod hradem Neu-Falkenstein, což je, dle popisků, jedna z nejkrásnějších zřícenin tohoto kantonu. Vedlo nahoru asi milion schodů, ale pak se nám naskytl krásný výhled do údolí. Službu bych tady na tom hradě dělat tedy nechtěla. Nejenže je hrad na kopci, ale on sám je i v kopci, takže měl několik nerovnoměrných podlaží. Dá se vyjít až úplně nahoru na věž, kam vedou, ani se tomu už snad nedá říkat schody, spíš žebřík.

Po prohlídce (zadarmo) zříceniny jsme pokračovali po trailu. Chvíli lesem, chvíli lesem. Nahoru i dolu. Opět bez kočáru, takže Maty chvíli šel, chvíli se nesl, chvíli se vztekal, pak chtěl jíst, a to pořád dokola. Náladu dětem zvedlo ohromné hřiště uprostřed lesa. V rámci přestávky si děda našel a vyndal klíště, jinak se nic zajímavého nestalo. V lese bylo docela příjemně, ale jakmile jsme vyšli z lesa, bylo šílené vedro. Cestu nám pak zpestřoval výhled na traktory, kterak obrací seno.

A za odměnu jsme si zajeli ještě do Zigelhütte na pohár (a na wurstsalat 🙂 ).

Fotky zde.

by ·1 komentář

Na tento trail jsem narazila, kde jinde, než na Swiss Family Fun. Tato příjemná („skautská“ – Pfadi = skauti, používají to spíše, než „Scoutisme“) procházka se nachází jen kousek za hranicemi Curychu (i když dostat se tam MHD nám zabralo hodinu, ale cesta rychle utekla). Dojeli jsme „tramvajovláčkem“ do zastávky Spital Zollikerberg (tam, kde se děti narodily) a protože nám zrovna jel autobus, svezli jsme se ještě jednu zastávku. A pak už jen podél říčky Wehrenbach pořád dolů až do zastávky Burgwies, u které je i tramvajové muzeum. Celá trasa má cca 4 km, ale zabralo nám to určitě víc než avizovaných 1,5 h. Ne že bychom se tak loudali (i když Maty šel po svých, kočárek jsme nebrali), ale vzhledem k tomu, že jsme šli podél vody, měli jsme spoustu zastavení, kdy jsme prostě jen házeli kamínky a listy do vody, pouštěli lodičky, nebo jen koukali na malé vodopády. Zároveň podél trasy vede multikeška, takže jsme si i „zalovili“. Celkem jich je podél tratě 12, některé z nich jsou deaktivované, a my našli tři. I to je dobrý úspěch. Ve stínech bylo příjemně. Cestou bylo i několik pítek a plácků na odpočinek. Na jednom jsme si udělali pauzu na oběd a děda Ríša nakonec neodolal a v jedné hlubší tůňce se celý vykoupal. Já si namočila jen nohy a celá bych do toho tedy nevlezla. Fotky z procházky zde (s heslem).

Abychom pořádně využili náš celodenní lístek na MHD, zajeli jsme si na zmrzlinu do veganské restaurace The Sacred, ve které se nachází Vegelateria. Babi s dědou si dali z klasické obědové veganské nabídky, já s Eli jsme si dali zmrzku – Eli double chocolate, já slanou mandli. Moc dobré. Maty si nic nedal, protože ještě v tramvaji usnul jak dřevo a celou návštěvu zmrzlinárny prospal. Spal i poté, co jsme došli na příjemnou pěší náplavku kolem Schanzengraben a podél té jsme došli skoro až k hlavnímu nádraží. Tam se Maty konečně probral, babi s dědou si dali kafíčko u Swarovskiho (malinké kafé okénko na rohu Bahnhofstrasse a Bahnhofplatz, za rozumnou cenu … taky tam byla pěkná fronta). A pak už jen tramvají domů.

No ale to nebyl všemu konec! Na Schwamendingenu byl trh a uprostřed byly trampolíny. Ale takové ty, jak je tam skokan upnut do postroje a díky gumám skáče pěkně vysoko. Eliška si to parádně užila 🙂 A pak jsme ještě vyrazili na hřiště. Ty děti jsou k neutahání!

Na to, že jsme jeli na pětikilometrový výlet, jsme byli venku celý den. A já ještě večer v pohodě stihla sebeobranu.

by ·1 komentář

Toto dynosauří muzeum má otevřeno pouze v neděli odpoledne, takže jsme se na to těšili celý týden. Na rozdíl od naší minulé cesty do městečka Frick na smyslový trail jsme jeli všichni čtyři autem a cesta byla o něco pohodlnější. Toto muzeum, stejně jako mamutí muzeum v Niederweningen, je maličké a vystavuje jen nálezy z okolí města. I tak je na co se koukat. Kromě spousty mušlí, nautilů a amonitů zaujme rozhodně ohromný plateosaurus přes celou stěnu. Shlédli jsme i krátký film o místních vykopávkách a následně jsme šli na chvíli na hřiště.

A pak jsme se vypravili po stopách dinosaurů na cestu s osmi zastaveními, kde jsme si mohli dále číst o dinosaurech. Cesta končila kousek za nádražím Frick kamenným suťovištěm (Klopfplatz), kde jsme se mohli sami pokusit nalézt nějaké mušle či trilobity. Vybaveni jen malými kladívky jsme byli odkázáni jen na malé kameny. Byli jsme svědky několika objevů amonitů, takže zkameněliny tu nějaké opravdu jsou. My jsme se museli spokojit s jednou mušlí a ohromným kamenem „na potom“ (až si Vláďa pořídí pořádnou palici a majzlík, tak si to doma rozmlátí napadrť 🙂 ). Zatímco jsem já s dětmi obhlížela terén, došel Vláďa k muzeu pro auto, abychom se pak nemuseli plahočit zpět přes celé město. Což pomohlo, protože z vykopávek jsme odcházeli v půl šesté a čekala nás ještě hodinová cesta domů.

by ·Žádné komentáře

Tento výlet jsem našla, kde jinde, než na Swiss Family Fun. Tam poslední dobou hledám inspiraci, když hned teď potřebuji výlet a nevím kam. Výhodou je celková vzdálenost (cca 4km, takže to Eli v pohodě ušla), sjízdnost pro kočárek (Maty chvílemi ťapal a běhal a chvílemi se vezl a spal) a vzdálenost od Curychu, i když to nebylo jejich inzerovaných 25 minut, ale spíš 40-50 min (cestou domů se děti alespoň prospaly). A celé to je po rovině, kromě jednoho menšího výšvihu.

Vyrazili jsme v deset, abychom to podle předpovědi stihli před deštěm. Což jsme nestihli. Ale byli jsme vybavení, takže druhou půlku výletu jsme šli v nepromokavém. A vyzkoušeli jsme i pláštěnku na náš nový kočárek (chtělo to trochu inženýrského přemýšlení :-), ale nakonec jsem to nasadila správně).

Jinak jak název napovídá, šlo o okruh kolem kolem jezera Türlersee, který je z našeho pohledu z Curychu jen přes kopec (Uetliberg). Celá oblast je chráněná oblast a když jsme šli, tak jsme se míjeli se skupinkami nějakých biologů nebo přírodních nadšenců, kteří se tu a tam zastavovali a hledali něco v trávě, mnozí z nich si s sebou nesli několik stébel okolo rostoucích trav. My jsme nakrmili kachny našimi bio kachními granulemi a kupodivu jim to chutnalo (ne jako těm vybíravým kachnám v Irchel).

A hned u parkoviště začíná multikeška, která nám celý výlet zpestřovala. Smutné bylo, že cílovou kešku jsme nenašli :-/.

Sice jsme na výletě zmokli, ale to, co přišlo po našem příjezdu domů … jsme rádi, že tohle nás u jezera nechytlo.

Fotky na rajčeti (s heslem).

by ·1 komentář

Vláďa nám na týden odjel do Prahy shánět byt, a tak jsme od sobotního odpoledne sami. No ale přeci nebudeme pecky doma. Čas ve Švýcarsku se nám krátí, takže toho musíme ještě stihnout, co nejvíce. Obrátila jsem se proto na naše tipy na výlety s dětmi a začala ráno hledat, co by mohlo stát za to. Z našeho TODO listu vlastně nic nepřipadalo v úvahu, vše to je dost z ruky. Takže proto jsem hledala inspiraci jinde. A našla ji na Swiss Family Fun. A hned na úvodní stránce na mě vykoukl „Trail smyslů“ (oficiální stránky zde, mapka zde). Swiss Family Fun to mají často mnohem lépe zpracované, než oficiální zdroje. Takž jsem rychle zjistila, jak daleko to je od Curychu, kudy se tam jede (musíme jet vlakem, auto má Vláďa v Praze … ne že bych jela autem, kdybych ho měla k dispozici 😀 ), jak je to dlouhé, kolik času to zabere, a jestli to je vhodné i pro kočárek.

Pokračovat ve čtení

by ·1 komentář

Tak abych vás nenapínala, jak to dopadlo s tím mým kotníkem. Fakt nevím, co s tím bylo, ale díkybohu to bolelo jen trochu na dotek, nikoli při chůzi. Přesto jsme si s Eli páteční trampolíny odpustily a raději jeli na nedalekou návštěvu.

Ale trampolíny jsme si ujít nenechali. Vypravili jsem se tam v neděli, kdy mají od 10 h do 12 h vymezený prostor pro malé do pěti let. No a protože jsme si nebyli jistí, že tam Eli vpustí, když už jí pět bylo, tak jsme příjezd naplánovali na 11 h s tím, že v nejhorším tam nejprve půjdu jen já s Matym a Eli s Vláďou počkají hodinu v restauraci.

A kam že jsme to jeli? Do Skills park ve Winterthuru. Fronta byla pěkně velká. Naštěstí puberťáky, kteří neumějí číst, že to je jen pro malé, dovnitř nepouštěli. A Eli naštěstí dovnitř vpustili. Navíc, když dovnitř jdete takhle v neděli dopoledne, tak to máte pro celou rodinu za 25 CHF na celý den (jinak to je 15 CHF/dítě a 20 CHF/dospělý).

Velký úspěch měly velké trampolíny, i když Matyho to zas až tak nezaujalo a my dospělí máme ke gravitaci již trochu respekt. Následně jsme šli okouknout velký nakloněný vzduchový polštář, kde se dalo lézt nahoru a klouzat dolů. To se Eli líbilo moc, Matymu moc ne (vždy docela hluboko zapadl a sám by se nevyhrabal).

Kromě toho tu byly i malé traily pro koloběžky a kola (pumptrack), street (oblast na tríčky pro skateboardy), apod. Vláďu zaujal „ninja worior“ 🙂 – jakýsi výběh po U-rampě.

No a ve 12 h se to naplnilo dětmi a dospělými nad 5 let a začalo to být „o hubu“. Puberťáci, co bezohledně probíhají trampolínami, kola na U-rampě, apod. Takže děti si ještě užili prostor pro nejmenší, kde byly molitanové útvary, na které se dalo různě lézt, a to bylo vše.

Takže jsme to zabalili, v autě si dali oběd a jeli do Wildpark Bruderhaus, což je taková „open-air zoo“. Počasí nám moc nepřálo, alespoň ale bylo dost místa na parkování. Oblékli jsme děti do nepromokavého, nezapomněli na rukavice a čepice a vyrazili. Konečně jsme pořádně otestovali nové golfky. Ze zvířat jsme snad viděli vše: rysa, divočáky (tady nám začalo sněžit, ale jen na chvilku), bizony, koně Převalského, muflony, jeleny a laně a jediné, co jsme nezahlédli, byli vlci.

Ještě že tato zoo není zas až tak velká, jinak bych asi zmrzla. Byla fakt kosa. A to už je květen.