U Marků

Tak ještě jsme dostahovali všechny fotky z dovolené, tak tady ukázka. Posledně jsem si ztěžovala, že jsem v Rakousku vlastně nic typického neochutnala. Ani ta poslední večeře to „nespravila“. No posuďte sami. Nutno ale podotknout, že to bylo moc dobré, i když s malými výtkami.Vláďa si celý den dělal chuť na steak, a tak jsme na poslední večeři zajeli do steakhousu do Füssenu. Jako předkrm jsme si tradičně dali cibulové kroužky, které byly dobré, jen ta česneková omáčka k tomu mohla být lepší. Vláďa si pak dal 300 g steak s bramborami na slanine, k tomu osmahnutou cibulku a česnekovou omáčku.

Já jsem si dala jelení steak bez přílohy (pak jsem si vzala půlku brambor od Vládi).

Ačkoli si Vláďa objednal „medium“ a já „well-done“ (ačkoli se tím to maso „znehodnocuje“), aby byla jistota, že to budu mít pořádně propečené, tak to Vláďa měl spíš „rare“ a ja „medium“.

Tak to snad ty výtky. A tím, že jsme tu byli sami, byla obsluha docela rychlá. A tím byla naše dovča u konce.

Po shlédnutí stránky na wiki o rakouských specialitách jsem musela zkonstatovat, že jsme toho zas až tolik okusit nestihli . No čeká nás ještě večeře a zítřejší cesta domů (většinou tedy již Německem a Švýcarskem), ale obávám se, že příští rakouská dovolená bude muset být ve znamení „gastro route“ .

Ranní pohled z okna potvrdil, co jsme si později na internetu ověřili – že zhoršili předpověď na tuto oblast a to znamená, že bude celý den pršet. Nicméně jsme se tím nenechali rozhodit a snídani si užili. Vláďa se snažil zahnat svoje nachlazení jídlem (mimo jiné dvě housky s máslem a nutelou a minimálně půllitr černého čaje). Při pohledu z okna během snídaně jsem prohlásila, že to je jen takové mrholení a že to bude v pohodě. Po snídani, když Vláďa pohlédl z okna, prohlásil, že tohle rozhodně není jen nějaké mrholení a že jediné, co tedy připadá v úvahu je prohlídka Füssenu, kde je možnost se před deštěm porůznu schovávat.

Füssen je moc pěkné německé město. Milion lidí ročně se jede povídat na nedaleký sotva 200 let starý Neuschwanstein, ale 700 let starý Füssen byl dost opuštěný.

Oklikou jsme se dostali do starého centra, prohlídli si hrad (z 12. století), který byl později přestavěn na „zámecký hrádek“ (Burgschloss) a v 15. století byly na stěny jednotlivých křídel přimalovány „3D sgrafita“ (oni tomu tedy říkají „Illusionsmalereien“, ale jde o to, že pomocí namalovaných 2D struktur, vytvoříte optickou 3D strukturu – vystupující okno, sloup, apod. V Německu to bylo v té době prý ojedinělé).

„Ilusionistické“ malby na fasádě zámeckého hrádečku.

Následně jsme se před deštěm ukryli v krásném kostele, do kterého by člověk zvenku neřekl, že je uvnitř tak krásně vyzdobený. K dispozici byla i „Halleluja“ brožurka o opravě místních varhan – už zase hrají.

Následně jsme se nemohli nezastavit ve Stadt cafe, které mi připomnělo našeho „Myšáka“ na Václaváku, jen tento není, dle mého názoru, tak drahý. Vláďa si dal úžasný nadýchaný krémový banánový dort a krásnou konvičku černého čaje. Já zvolila hořkou horkou čokoládu

a

Moc pěkné posezení. Následně (nebo ono to bylo ještě před zastavením na dort) jsme ve výloze zahlédli tyto úžasné „Schneeballen„,

neboli volně přeloženo „sněhové koule“, nebo také jinak „čapí hnízda“, což je kulaté smažené pečivo ze spletených kousků těsta.

Doobešli jsme město, neúspěšně hledali jednu kešku a vyrazili domů. Ono i tak jsme venku na dešti strávili již dvě hodiny a to stačí. Takže ve výsledku byl dnešek tím pravým odpočinkovým dnem.

Jeden moc pěkný tip na další dovolenou: Lechweg – od pramene k ústí. Většina trasy vede krásnou Rakouskou přírodou, ubytovacích zařízení je na cestě spousty a celkem se jedná o cca 130 km. Na internetu jsou tři ukázkové itineráře: na 6, 7 nebo 8 dní (Vláďa samozřejmě prohlašoval, že tři dny na to musí stačit, takže maximálně nám to zabere jeden prodloužený víkend). Myslím, že sem se jednou vrátíme. A na to, že místní turistické trasy jsou jen velmi sporadicky značené, tak Lechweg je krásně značen velkým psacím „L“. Na včerejší procházce kolem Alpsee jsme na něj naráželi pořád a vrtalo nám hlavou, co to je. Mysleli jsme, že se jedná o nějakou vycházkovou trasu Ludvíka II., kterého je celý kraj plný. Ten totiž nechal postavit Neuschwanstein, a proto se v okolních restauracích můžete setkat s Ludvíkovými knedlíky, chlebem krále Ludvíka, nebo dortem krále Ludvíka.

Fotky zde.

Je to tak. Dovolená v plném proudu a mé nachlazení rozhodně o moc pozadu nezaostává. Naštěstí na dnešek vychází třetí den – kritický – a shodou okolností i nejhorší předpověď pro celý náš pobyt. Vše to nahrává k odpočinkovému dni. Jenžě …

Vše to začíná tím, že místo snídaně v devět Míša už v půl osmé telepaticky tlačí na minutovou ručičku, aby už už bylo osm a my mohli na snídani.

Ta byla opět opulentní. Následuje ještě hodinka v pelechu, kdy argumentuji tím, že musíme nastahovat kešky a podobně.

V plánu máme vyrazit přes kopec do Němec a porozhlédnout se v okolí zámku Neuschwanstein, trošku se projít, posbírat pár kešek a šupky hupky zpět pod peřinu.

Neuschwanstein je snad nejkýčovitější zámek v Evropě postavený Ludvíkem II. na konci 19. století. Prostě novota.

Ale i přesto přiláká ročně přes 1,3 milionu turistů. V létě jsou prý i dny, kdy za den projde zámkem na 6000 lidí – hrůza. My volíme strategii interiér nechat na jindy a okoukáváme jen exteriéry. Bohužel díky zimní sezóně jsou námi vytipované přístupové trasy zavřeny, takže nezbývá než mašírovat v davu s ostatními návštěvníky. Cestou k zámku počasí noc nepřeje a leje a leje. Naštěstí kolem poledne přestává a další pořádný slejvák jsme chytli až skoro u auta.

Takže pohodka.

Od zámku míříme různýma cestičkama k jezeru Alpsee a to na Míšin pokyn obcházíme. Cestou keškujeme o 106 a vcelku i úspěšně. Jezero bylo super. Krásně čisté a místy úžasně barevné.

Barevný pohled na Neuschwanstein přes Alpsee.

Po cca 5 hodinách se koněčně dostáváme k autu. V nochách přes 14km … Tomu říkám odpočinkový den 🙂

No ale musí se nechat, že to bylo po rovině! (skoro) Vláďa vynechal tu část, kdy jsme museli jít do zákazu „vjezdu“ chodců (to bylo na silici), po které se turisti vozí autobusy až nahoru k hradu a kudy byla na naší mapě značená normální turistická trasa. Takže jsme si počkali, až jeden autobus vyrazil dolů a vyrazili jsme za ním, s tím, že stihneme narazit na naší lesní odbočku dřív, než se potkáme s dalším busem. No nestalo se (ani jedno), ale cestu jsme našli jinou a autobusák nás nevytroubil.

Na závěr výletu jsme si ještě v jednom z několika místních hotelů dali polévku (abychom vydrželi do večeře) a vyrazili domů. Cestou jsme se ještě stavili v obchodě nakoupit zásoby na druhý den a hurá domů. Na chvíli si odpočinout a kolem sedmé na véču do Reutte ke „Zlatému jelenovi„. Po chvilkovém váhání si Vláďa vybral česnekovou polévku a filletgulash Stroganoff a já hirschgulash vom Rind (tzn. něco ve smyslu „hovězí guláš a la jelen“). Oboje jsme si dali s domácími špeclemi, k mému guláši patřil eště malý zeleninový salát. Můj hovězí guláš mi tedy velmi chutnal. Co se špeclí týče, jsem z Curychu zvyklá na trochu jiné, ale nebyly špatné (z mého pohledu to byly spíš „Knöpfle“ – kdo neví rozdíl, nechť vyhledá na wiki, ale jedna teorie praví, že „spätzle“ pocházejí ze Švábska, „knöpfle“ ze Švýcarska, ale v podstatě jde o to samé – kombinace mouky, vajíček a másla, dá se přidat muškátový oříšek. Neplést s „Nockerln“, což by měly být víc halušky, tzn. z brambor). Zkrátka špecle v Curychu jsou takové knöpfle, ale ještě osmahlé na oleji na pánvi.

Objevili jsme další pěkný tip na dovolenou. Ve Füssenu končí (nebo začíná, podle toho, z jaké to berete strany) Romantic Road long-distance cycle route (D9). Také nese podnázev: „From the River Main to the Alps“ a vede z Würzburgu do Füssenu – 460 km přes hrady a zámky. Na odkazu doporučuji pdf – tam je i itinerář – mají to rozepsané na 10 dní. Případně je tam pak k nahlédnutí i mapa (v levém sloupci –map) z té je snad jasné, kudy to vede. Zároveň na stránkách najdete itinerář pro motoristy a turisty (pěšky bych tedy těch 480 km jít nechtěla, to raději to kolo).

Více fotek na našem rajčeti.

Na dnešek ještě bylo hlášeno relativně dobré počasí, takže bylo jasné, že musíme ještě dát nějaký pořádný výlet. Proto jsme na snídani šli již na osmou (!), Vláďa si pochutnal na výborné paštice, kterou jsme předešlý den koupili (měli v obchodě moc pěknou nabídku), já se vezla na sladké vlně a kolem deváté jsme vyrazili do Vilsu. Místo na parkování na začátku běžeckých tras jsme našli dobře. Oproti včerejšku se trochu ochladilo (cca -2°C), bylo zataženo a zpočátku i nepříjemně foukalo.

Připevnili jsme sněžnice na batoh, vzali trekové hole a vyrazili nahoru. Oproti včerejšímu rovinatému terénu to dnes bylo půl výletu do kopce a zbytek z kopce. Výhledy pěkné, nikde nikdo, kopec úctyhodný.

Přibližně polovinu cesty jsme zvládli bez sněžnic, ale čím jsme byli výš, tím bylo sněhu víc, a tak i na ně nakonec došlo. Do sedla Hundsarschjoch (1600 m n.m.) jsme dorazili po cca třech hodinách (i s přestávkami). Lehce jsme se přioblékli a vrhli se na sestup.

Sestup.

Ten byl v hlubokém sněhu docela veselý. Sestoupali jsme až k Vilser Alpe (1228 m n.m.), kde jsme si dali svačinku, sundali sněžnice a pak už jen pořád z kopce pokračovali zpět do údolí k Vilsu. Vyklubal se z toho moc pěkný výlet (5h, 13 km).

Protože na večeři bylo ještě brzy (16h) vrátili jsme se domů, dali si sprchu a váleli se (TV, knížky a krátké spaní). Pak jsme vyrazili do nedalekého penzionu (spřáteleného s tím naším) na večeři. Naštěstí pro nás měli dvě volná místa. Já jsem si dala lososa s curry omáčkou a zeleninovým kuskusem a Vláďa si dal vývar se špekovým knedlíkem, filetky z divokého králíka (chuťově to tedy bylo jak játra :D) s bylinkovými gnocchi, brusinkami, dýňovým kompotem a sladkokyselým červeným zelím. A na závěr … Sachertorte.