Tak jsem se opět podívala domů. Původně jsme chtěli s Vláďou využít prodloužený Velikonoční víkend k poznávání krás Švýcarska, ale kvůli smutné rodinné události, jsme plány přehodnotili a do deštivé smutné Prahy přijeli týden před Velikonocemi.
Čas strávený v Praze jsem využila k „návštěvě“ školy, kde jsem se z kolegy snažila vytahat moudra ohledně mého příkladu. Bohužel už to dospělo do takové fáze, že ani on neví, kde by mohla být chyba. Naopak spolužák, o tři ročníky výš, mi nějaké tipy dal, tak mám nyní nad čím přemýšlet.
Od zeleného čtvrtka jsme si vzali dovolenou a ráno vyrazili do Káranýho. Je prostě neuvěřitelné, kolik věcí dokážeme na čtyři dny nabalit :)! V náš prospěch ale mluví to, že dobrá půlka těch věcí bylo jídlo a pití :D. Odpoledne jsme si dali krátký výlet na horácích, a zjistili, že i druhý most mezi Brandýsem a Boleslaví je ve stádiu rozkladu (následně jsem na to v TV viděla i reportáž, kde zaznělo a) rekonstrukcí mostu by se ušetřilo milion korun v porovnání s mostem novým, b) most je ze 75 % nepoužitelný a nejlepším řešením je postavit most nový. Tak si to přeberte :).
V pátek jsme měli zpestření ve formě svatby, na kterou jsme si s Vláďou odskočili do Prahy do Krče. Vdávala se má kamarádka z Gymnázia. Takže když už jsem byla v Čechách, nemohla jsem si to nechat ujít.
V sobotu se do Káranýho začali sjíždět pozvaní kamarádi, ale my s Vláďou a tátou jsme vyrazili do lázní Libverda, kde začíná jeden bikový
singltrack. Ačkoli bylo krásné počasí, návštěvníků této „atrakce“ nebylo mnoho, spíš naopak. Po většinu času jsme nikoho neviděli, což bylo super. Ve zkratce o co se jedná – jde o uměle vytvořenou „cestičku“ v lese, většinou pouze pro jedno kolo, která po většinu trasy vede po rovině nebo z kopce. Zpestřením jsou různé mírné hupy a zatáčky. Tato trasa, ale alespoň, jak Vláďa prohlašoval, a po projetí mu musím dát za pravdu, je určená i pro začátečníky a děti, ale projeli kolem nás i namakanci s chrániči po celém těle. Takže i tací si to tady mohou užít. Jak je ale možné, že to vede pořád z kopce? Do kopce, jestli si to dobře uvědomuji, jsme jeli pouze dvakrát, zato to stálo za to. Ale toto stoupání vedlo jednou po zpevněné cestě a po druhé po silnici. Musím přiznat, že ačkoli jsem byla z počátku skeptická (horské kolo na terénní cestě mě prostě nikdy moc nebavilo), ale pak mě to opravdu bavit začalo. Velkou zásluhu na to má jistě to, že tam nebyly návaly lidí. Neumím si představit, že bych na pěšince, na které jsem jen tak tak udržela kolo pod kontrolou, ještě měla někam uhýbat před rychlejšími jezdci. A protože toho Vláďa ještě neměl dost, ale také proto, že když už jsme se sem táhli 1,5 h, chtělo by to si zajezdit o něco déle než pouhé dvě hodiny (ten singltrack měřil cca 18 km). Tak nás Vláďa vytáhnul na zajímavě znějící okruh. Ale hned na počátku stoupání jsem si uvědomila, že tohle je ten kopec, který jsem kdysi absolvovala směrem dolů a přísahala, že to nahoru nikdy jet nechci. Nejde o to, že bych třeba nechtěla, ale uvážíme-li, že toto byla nějaká čtvrtá vyjížďka na kole, tak fyzička prostě není. Došlo to tak daleko, že jsem dokonce to kolo tlačila. Fakt nic moc kopec. Snažila jsem se nebýt nepříjemná, aby alespoň Vláďa měl ze dne pěkný zážitek :D, a snažila jsem se ho rozumnými argumenty přemluvit, že takhle bychom se tu jen trápili a zpět na chatu za kamarády bychom dojeli bůhví kdy. Tak jsme to otočili, ten pracně vyšlapaný úsek sjeli a vypravili se na
Viničnou cestu. Na rozdíl od kopce, na který jsem měla špatné vzpomínky, jsem se na tuto cestu těšila. Tato relativně široká cesta se klikatí skoro vrstevnicově po úbočí místního „masivu“ a na druhou stranu se vám naskytuje výhled na okolní vrcholky Jizerských hor. A následně jsme se po modré turistické cestě vrátili (pěkným terénním sjezdem) k autu. Auto jsme takticky zaparkovali přímo před cukrárnou, do které jsme teď, docela vyčerpaní (teda já určitě), usedli na nějakou tu sladkou tečku. A vyrazili zpět na chatu. Já s tátou jsme okamžitě padli do zaslouženého spánku a Vláďa to tak musel celé odřídit sám osamocen :-).
Na chatě už se rozjížděla zábava. Dorazila spousta kamarádů, pod velikonočními specialitkami se stůl prohýbal, počasí bylo stále úžasné, takže prostě pohoda. V podvečer byla hotová i vepřová kýta, takže masíčko na závěr dne bylo úžasné.
A v neděli byl další cyklovýlet. Vláďa s Martinem vyrazili na dlouhý cyklomaraton, který je v okolí Káranýho v lese značen. My ostatní jsme také vyrazili po tomto značení, ale cestou jsme se odklonili a trošku si to zkrátili. Zkrátka tak, abychom si to všichni užili. V podvečer potom většina návštěv odjela a já se tak mohla vrhnout na barvení vajíček na druhý den. Trošku jsem to ošidila v tom smyslu, že jsem použila pouze ony suprchlychlé „košilky“ na vajíčka. Ale zato jsem přivezla ze Švýcarska výborná čokoládová vajíčka a zajíce. Takže jsem pro koledníky připravila pěkné balíčky. A musím se pochválit – počet vajíček jsem odhadla přesně. A Martin s Vláďou se vydali na proutky. Neměli to těžké. Nad naším jezírkem je jedna pomlázka zasazená a má již krásné proutky, takže jí udělali letní sestřih a měli proutí habaděj. Pár fotek z víkendu je k nalezení na našem
rajčeti (http://cadovi.rajce.idnes.cz/Velikonoce_2011/).
A pondělek byl odpočinkový. Já čekala na koledníky. Někteří to brali opravdu zhurta. Vláďa se oblékl do pracovního a šel bojovat s pařezem po naší velké třešni. Odpoledne jsme se opět pěkně pobalili a vyjeli směr Praha. Mě pak čekalo další balení – o půlnoci mi jel totiž autobus zpět do Zürichu. Vláďa byl tak hodný, že mě na nádraží odvezl; dokonce i táta se přišel rozloučit. Já být na jejich místě, tak někde už dávno pospávám :D.
Cesta do Zürichu trvá přibližně deset hodin. Problém je jedině v tom, že nám vždy pouštěli zajímavé filmy, takže spát nešlo, i když se mi chtělo 😀 Takže dva filmy jsem odkoukala, zbytek cesty jsem se snažila prospat. Stavěli nás jak na Česko-Německých, tak na Rakousko-Švýcarských hranicích. Pohraničníci vlezli do autobusu a každému kontrolovali pas. Některé si i vybrali a šli si je zkontrolovat k počítači. Na Švýcarských hranicích se jednomu klukovi i hrabali v tašce (což znamenalo vyndat pomalu půlku kufrů z kufru). Ale i tak jsme dojeli jen s cca desetiminutovým zpožděním.
Od autobusu jsem jela i s tím mým velkým kufrem rovnou do školy. Je to jednodušší než se táhnout domu k prázdné ledničce a pak zase do školy. Je to šetření času a navíc jsem si hned mohla dojít na dobrý oběd. Přes týden jsem si pak šla zaplavat a zaběhat. No a ve čtvrtek jsem měla zpestření toho stereotypu tady – spolužák z němčiny mě pozval k sobě, že prý pořádá posezení s kamarády, tak ať se stavím. Bydlí v kopci s krásným výhledem na Zürich. Původně je z Indie, ale pak studoval v Americe a teď už je nějakou dobu tady. Také tam byla jeho spolubydlící z Polska a jeho kamarád (původem z Austrálie), který zde v Zürichu pořádá takové „společné vaření“ a pak ještě jeho kamarád, také Australan. Byla to zajímavá skupinka a pěkně jsme si popovídali. To „společné vaření“ je zajímavý projekt. Když se do této skupiny přihlásíte, tak prý jednou měsíčně se společně jde do velké pronajaté kuchyně, nakoupí se ingredience a vaří se dle instrukcí některého z účastníků. Jde o to, že to je velmi mezinárodní skupina, takže takhle přijdete do styku s dalšími zajímavými lidmi a jídlem. V rámci večeře u toho mého kamaráda vytáhla ta jeho spolubydlící odněkud tvrdý tvaroh, který jsme si dali s medem, tak jsme si hned přisadila, že my z toho děláme ovocné knedlíky. Tak to vypadá, že by byli rádi, kdybych někdy do té jejich skupiny zašla a knedlíčky bychom si udělali. Tak uvidíme, jak to dopadne.
No a v pátek na mě skočil nějaký bacil, takže víkend je v oddechovém duchu.
