Hikové vrcholy
- Gulmen (2317 m) – Tannenbodenalp (1391 m) – 926 m – kanton: St.Gallen
- Grosser Mythen (1899 m) – Brunni (1102 m) – 797 m – Schwyz
- Murter (2545 m) – Zernez (1473 m) – 1072 – Graubünden (pouze Míša)
- Pilatus (2106 m) – Alpnachstad (500 m) – 1606 – kantony: Obwalden, Nidwalen, Lucern (pouze Míša)
- Grosser Aubrig (1695 m) – Sattelegg (1190 m) – 505 m – Schwyz
- Rigi Kulm (1800 m) – Golda (510 m) – 1290m – Schwyz – vláčkem !!
- Stockhorn (2190 m) – od prostřední stanice lanovky (1907 m) – Bern
Muotathal a 7 peaks tour
Sobota
Po jeskyních jsme se přesunuli pod Grosser Mythen (parkoviště bylo v nějakých 1400 m). Vlastní vrchol je v 1899 m, takže to nebylo tak strašné, ale kopec to je pořádný. Jako vždy je pak ale víc nepříjemná ta cesta dolů.
Neděle
V neděli jsme vyrazili na Flumserberg. Našla jsem, že by zde měla být značená trasa přes sedm vrcholů (nejvyšší 2317 m). Takže opět pořádný hiking. Popis na internetu říká, ať se z Tannenbodenu vyvezeme do Maschgenkamm lanovkou do 2019 m a odtud již vede značená cesta. Vláďa ovšem prohásil, že by to pro nás mohlo být moc krátké, takže si to pod lanovkou vyjdeme pěšky. Spodní stanice lanovky a parkoviště je v 1391 m. Naše trasa se tak dá shrnout do následujících postupových bodů:
Foto ZDE.
Nationalpark
Engadin
Ke své premiéře jsem si vybral Engagin maraton, který se jede v okolí jediného Švýcarského národního parku s malou odbočkou přes Itálii. Jede se buď krátká [97km] nebo dlouhá trať [214km]. Pohled na profil http://www.radmarathon.com/engadin/strecke/hoehenprofil/index.html mě ujistil v tom, že o dlouhé trati nemusím ani uvažovat a s klidným svědomím jsem se přihlásil na oněch 97 kiláčků.
Popisovat celý závod asi nemá smysl, tak bych vyzvedl jen pár momentů. Krátká trať vedla přes tři velké kopce, ala passy. Vlastní závod začal stoupáním do Fuorn passu, ale až na vrchol se nejelo a po nějakých 12km jsme projeli tunelem do Itálie. Zde se jelo kolem nádrže Lago di Livigno [nutno podotknout, že je skoro prázdná] a od té se začalo stoupat do Forcola passu. Následoval krátký sjezd a poslední stoupání do Bernina passu. Odtama to už bylo až do cíle z kopce 🙂
Fuorn/Ofen pass – jen první část do Punt la Drossa, pak jsme jeli do tunelu
Forcola pass – tak tenhle jsme jeli celý
Bernina pass – stoupali jsme asi až z bivio Livigno
Lago di Livigno – tak tímto tunelem jsme také projížděli
Od závodu jsem si sliboval jen jediné – jízdu v početnější skupince, než jsou dva či tři lidé. Ono je to totiž hned o něčem jiném, když vás jede ve skupince deset či dvacet, natož třeba sto 🙂 Moje touha se naplnila po vjedu do Itálie, kdy mě ze zadu sjela skupinka tak 20 lidí a mě se podařilo je uviset. Než mě dojeli, tak jsem se na rovince a proti větru trápil nějakých 25-27km/h, naopak balík zahájil na nějakých 33-35km/h. Docela mazec. Chvíli jsem si myslel, že je snad ani neuvisím. Postupem času jsme dojížděli další a další lidi a asi i zezadu nás někdo dojel, jelikož když jsem se někde u Livigna ohlédl, tak na konec balíku jsem doopravdy nedohlédl 🙂 Cestou na Forcola pass se balík docela roztrhal, takže další příležitost byla až po sjezdu z Bernina passu. Abych vám nějak lépe přiblížil, co znamená síla pelotonu, tak vězte, že závěrečných 20km, kdy se jelo buď mírně z kopce, či po rovině, naše rychlost neklesla pod 40km/h. Taková normální rychlost byla kolem 43-45km/h a to i na rovině. No prostě totální mazec 🙂 Takže jízdy v balíku jsem si užil vrchovatě. A navíc jsem si také užil naprosto geniální sjezd z Bernina passu, kdy jsem místy jel nějakých 78km/h 🙂 Ještě jedna poznámka k tomu sjezdu. Z Bernina passu do Zernezu, kde byl cíl to je nějakých 49km. Potřeboval jsem k tomu 1:01:14.9. Spočítání průměrné rychlosti vám raději nechám za domácí úkol. Pokud se vám zdá, že vám vychází nějak velké číslo, tak jste to spočetli asi správně 🙂
A to bude asi vše. Počasí vyšlo suprově, závod se mi líbil a řekl bych, že jsem si ho i náležitě užil. Takže, co víc si přát 🙂
Ruská ruleta na švýcarský způsob
A abych vás neošidil, tak ještě dodám pár detailů. Mají zde totiž ještě 4 různé možnosti, jak volit doktora, když je člověk nemocný. Výběr opět jistým způsobem navyšuje nebo snižuje celkovou pojistnou částku. Jde o to, za jakým doktorem budete smět jít, když vám nebude dobře. Nejdražší varianta je, že si ponecháte možnost jít k libovolnému doktorovi, klidně specialistovi. Druhá varianta je, že nejprve zavoláte na číslo, co vám poskytne pojišťovna a tam vás vyzpovídají, co vám je a doporučí, co máte dělat. Takže se může stát, že vás jen pošlou do lékárny pro nějaký prášek a k doktorovi se nedostanete. Třetí varianta je, že si zvolíte svého „obvodního“ lékaře a k tomu půjdete vždy jako k prvnímu. Teprve on vás pošle případně ke specialistovi. Poslední, nejlevnější, varianta je, že se přihlásíte do programu zastřešeného danou pojišťovnou. V rámci tohoto programu má pojišťovna nasmlouvané doktory a budete pendlovat mezi nimi. Jen v případě, že nutný specialista nebude k dispozici v rámci programu, tak vás pošlou někam jinam.
Jak už jsem psal, také jsem byl nucen stát se hazardním hráčem. No což, vsadil jsem na to, že budu zdravý a dal si limit 2500CHF v kombinaci s obvodním doktorem. Zatím jsem byl nucen zasanovat necelých 100CHF za návštěvu očního lékaře a koupi nějakých kapek …
Pár postřehů ze života
— na 42 hodinový týden jsem si stále nezvyknul
— nemá smysl jezdit do práce autobusem, jelikož je to rychlejší jen o necelých 10 minut a navíc se za to musí platit
— optimalizací trasy jsem cestu do práce zkrátil na nějakých 27 minut místo původních 30 [chozeno pěšky]
— největší optimalizace je však cesta na bruslích, kdy samotná jízda zabere pouhých 9 minut
— na ceny v místních obchodech se po obdržení výplaty v CHF kouká přeci jen lépe, i když jsou položky, které jsem ještě nestrávil
— asi se začínám dostávat do pozice technicky negramotného seniora [senioři odpustí], ale provedení bankovního převodu v e-bankovnictví mé nové banky mi trvalo asi čtvrt hodiny, ne-li déle
— buď budu muset řádně potrénovat, nebo si koupit novou kazetu na silniční kolo. 25 zubový největší pastorek ve švýcarských horských pasech je v mém podání řádný očistec
— když vám do mírného kopce ujíždějí dva postarší senioři a vy přitom jedete nějakých 30 km/h, tak se vám to nezdá – chce to jet jen nějakých 35 km/h, to už to jejich elektrické kolo většinou moc nedává
— ještě nedávno jsem si myslel, že jsem srdcem i duší biker, ale skladba výletů / tréninků za poslední měsíc hovoří tak nějak jinak
— představa, že když chlap soužije v bytě s dvěma ženami, že bude obskakován, hýčkán a rozmazlován, nějak nefunguje
— zdá se, že předchozí opálení ve dvou tisících nic moc neznamená a pokud se člověk nenapatlá, tak se spálí
— nedávno jsme s kolegy rozebírali, kolik bylo ve Švýcarsku případů šílených krav [debata proběhla nad jedním tatarákem]; prý hodně, stovky případů … no já se nedivým, mít na krku zvonec a poslouchat neustále zvonění jak mého, tak i od okolních krav by mě k šílenství přivedlo hodně rychle
— s tím souvisí ještě jedna poznámka – jestli si budete někdy plánovat dovolenou ve švýcarských horách, tak se několikrát ujistěte, že v okolí několika kilometrů nebudou ŽÁDNÉ krávy ani ovce – poslouchat se to fakt nedá, natož u toho ještě spát [viděli jsme hotel, kde přímo pod okny bylo celé stádo … to bych nepřežil]
— Míša kdysi napsala, že nechápe, jak Švýcaři můžou být tak hubení, když tady mají tolik čokolády a tučných sýrů. To je jednoduché. Švýcaři jsou totiž údajně hrozne tlustí. Pokud se vám to jeví jako paradox, tak vezte, že naopak to podporuje teorii, že žádní skuteční Švýcaři nejsou [viz. Martinova teze]. Tudíž všichni ti hubeňouři jsou jen cizinci a tlustí Švýcaři nejsou venku k vidění 🙂
A to bude asi tak vše. Uvidím, čím mě Švýcarsko za další měsíc překvapí 🙂