by ·Komentáře: 2
Musím využít chvilky času a sepsat, co se událo o víkendu. Vlastně jen v sobotu, protože na neděli hlásili déšť, tak jsme tento den zvolili „válecím“ a nedělali vůbec nic.
Zato ta sobota! Vstávali jsme ve 4:45, protože jsme jeli k Bodensee do Lindau (cca 1,5 h jízdy), kde jsem tentokrát závodila já – plavání na jezeře. Start byl naplánován na osmou s tím, že prezentace závodníků je od 7:15, takže jsme tam chvíli po sedmé chtěli být. Na místě jsme se dozvěděli, že se vůbec neví, jestli se poplave, protože na jezeře bylo naplaveno dřevo (klacky, klády, kořeny, apod). A nejvíc ho samozřejmě bylo v té oblasti, kudy jsme měli plavat – mezi koupalištěm v Reutinu a Lindauským ostrovem. Tato trať měla měřit 2,3 km a bylo to určeno pro širokou veřejnost. Myslím, že se nás nakonec sešlo něco kolem dvou set. Zpět ke dřevu – rozhodlo se, že se počká hodinu – za tu dobu to jela pobřežní hlídka a kajakáři okouknout. Po hodině se rozhodlo, že se trať upaví. Prostě se poplave 700 m k bóji nalevo od koupaliště, a pak k bójce 200 m napravo od koupaliště – tzn. dohromady by to mohlo mít cca 1,8 km.
V 9:20 byl start naší druhé, hoby, skupiny čítající necelou stovku plavců (spíš možná 60). Než jsem se stihla rozkoukat, tak hlavní pole bylo daleko přede mnou. Přestala jsem se tedy kochat pěkným výhledem (oproti curyšskému jezeru tu je menší hloubka a tudíž byla lepší viditelnost … ale větší zima) a naopak hledala někoho, za koho bych se hákla. Přeci jenom nejen na kole je dobré se za někoho pověsit. Naštěstí mě zrovna předplavával jeden chlapík, tak jsem to zkusila. Na můj vkus plaval docela rychle, ale udržela jsem ho až kousek za první bójku. Pak jsem si dala chvilku oraz (už jsme mu prostě nestačila) a v zápětí se hákla za jednu holčinu. Po nějaké chvíli mi ale přišlo, že má trošku problémy udržet přímý směr na další bójku (zaregistrovla jsem, že ji v jednu chvíli musel zatarasit cestu kajakář, protože jinak by odplavala dočista pryč), tak jsem se vydala po vlastní ose. To už i já milou bójku viděla, takže jsem se nemusea bát, že ztratím směr. Ale bolelo to, … nejelo to, … dýchalo se špatně. Ale bohužel už širokodaleko nebyl nikdo, koho bych mohla háknout. Tak jsem se jen snažila uklidnit, trošku zkorigovat dýchání a uklidňovat se, že to je již nějakých 300 m. Do cíle jsem se snažila doplavat svižně, aby to nevypadalo tak poraženecky. Sice jsem doplavala v druhé polovině startovního pole (navíc víc ke konci), ale s časem kolem 37 minut (jestli to opravdu bylo těch 1,8 km) jsem spokojená.
Na vyhlašování výsledků jsme nečekali. Převlékli jsme se do cyklistického a vyrazili podél Bodensee. Cesta to byla krásná. Doporučuji i cestovatelům s plnou polní, těch tady bylo hafo. S ubytováním tu také nebudou problémy – každý druhý barák ho nabízel. Profil byl jen lehce zvlněný, takže to na unavené tělo bylo krásné protažení. Dojeli jsme až do 30 km vzdáleného Friedrichshafenu, kde k našemu milému překvapení byla pouť. Takže jsme si koupili malé smažené dounaty se skořicí, klobásu a na závěr kafe se zmrzlinou a vyrazili zpět. Původní plán, nebo spíš původní nápad, byl, že se trajektem převezeme na druhou stranu jezerea a zpět pojedeme po švýcarské straně. To by ale ve výsledku dalo přes 100 km a na to jsme dnes neměli sily. Takže jsme to otočili a po skoro stejné trase jeli zpět.
Na závěr jsme bohužel asi 1,5 h prostáli ve frontě v Rakousku, takže domů jsme dojeli až po šesté, ale řekla bych, že výlet to byl pěkný.
Pár fotek přidávám.

by ·Žádné komentáře
Tak konečně zakládám naši novou rubriku. A to o dobytých vrcholech. Vzhledem k tomu, že Česká republika má pouze Sněžku, tak pokaždé mě udivuje, jak lehce se dostaneme přes 2000 metrů. Ale aby jednotlivé výstupy byly porovnatelné, chce to vědět nejen, jak VYSOKO jsme se dostali, ale také z JAKÉ VÝŠKY jsme stoupali.
První sumarizace vrcholů, kterých jsme dosáhli za posledního, řekněme, půl roku právě začíná.
Pozn. pokud jsme během dne zdolali vrcholů více, počítá se pouze ten nejvyšší (samozřejmě, že pak během dnes jsme většinou nastoupali o něco více, protože ne vždy jde trasa přímo vzhůru). Zároveň se budu snažit uvádět, odkud jsme vyráželi a v jakém kantonu se daný kopec nachází.
Takže ještě jednou pro přehled – nejprve je uveden vlastní vrchol s nadmořskou výšku, následuje místo, odkud jsme stoupali; poté vlastní převýšení, kanton, ve kterém se hora nachází a na závěr různé poznámky.
  • Gulmen (2317 m) – Tannenbodenalp (1391 m) – 926 m – kanton: St.Gallen
  • Grosser Mythen (1899 m) – Brunni (1102 m) – 797 m – Schwyz
  • Murter (2545 m) – Zernez (1473 m) – 1072 – Graubünden (pouze Míša)
  • Pilatus (2106 m) – Alpnachstad (500 m) – 1606 – kantony: Obwalden, Nidwalen, Lucern (pouze Míša)
  • Grosser Aubrig (1695 m) – Sattelegg (1190 m) – 505 m – Schwyz
  • Rigi Kulm (1800 m) – Golda (510 m) – 1290m – Schwyz – vláčkem !!
  • Stockhorn (2190 m) – od prostřední stanice lanovky (1907 m) – Bern
A ještě jedna poznámka na závěr – na této stránce naleznete nejvyšší vrcholy všech švýcarských kantonů. Bylo by pěkné je všechny navšívit, ale obávám se, že ne všechny jsou přístupné pr o běžné smrtelníky.

by ·Žádné komentáře
Oproti minulému příspěvku na blogu (10.7.2011) se tentokrát vracím ještě o týden zpět (2.-3.7.2011) kdy jsme v sobotu podnikli výlet do kantonu Schwyz (konrétně do Muotathalu) a v neděli jsme se vydali do oblastti Flumserbergu (kanton St.Gallen, jihovýchodní okraj Wallensee).

Sobota

V Muotathalu se totiž nachází největší jeskynní komplex v Alpách (Hölloch/Hell´s cave). Měří necelých 200 km, my z toho viděli cca 300 m. Prohlídka dle mého názoru nestála za moc – nemají tady žádné krápníky, takže tam prostě jen byla zima (konstantně 6st), tma a holý kámen. Navíc část trasy byla po vydatných deštích během týdne zatopená, takže o tuto oblast byla prohlídka zkrácena. Kolegyně pak říkala, že v kantonu Jura to je lepší, že tam složení hornin krápníkům přeje. Tak se třeba někdy dostaneme tam.

Po jeskyních jsme se přesunuli pod Grosser Mythen (parkoviště bylo v nějakých 1400 m). Vlastní vrchol je v 1899 m, takže to nebylo tak strašné, ale kopec to je pořádný. Jako vždy je pak ale víc nepříjemná ta cesta dolů.

Stoupání na Grosser Mythen bylo občas zpestřeno trochu techničtější pasáží.
Rovnou ze Schwyzu jsme zamířili do centra Zürichu, kde se konal open-air festival latinsko-americké hudby. Sice jsme byli po tak dlouhém dni relativně unavení, ale hudba a výběr jídla nás zlákal. Švýcaři (curyšani obzvlášť) si to umějí užít.
Foto ZDE.

Neděle

V neděli jsme vyrazili na Flumserberg. Našla jsem, že by zde měla být značená trasa přes sedm vrcholů (nejvyšší 2317 m). Takže opět pořádný hiking. Popis na internetu říká, ať se z Tannenbodenu vyvezeme do Maschgenkamm lanovkou do 2019 m a odtud již vede značená cesta. Vláďa ovšem prohásil, že by to pro nás mohlo být moc krátké, takže si to pod lanovkou vyjdeme pěšky. Spodní stanice lanovky a parkoviště je v 1391 m. Naše trasa se tak dá shrnout do následujících postupových bodů:

Tannenbodenalp (1391 m) – Maschgenkamm (2019 m) – Ziger (2074 m) – Leist (2222 m) – Rainissalts (2242 m) – Gulmen (2317 m) – Cuncels (1935 m) – Chli Güslen (1868 m) – Grosser Güslen (1833 m).
Počasí nám opět krásně vyšlo, takže výhledy byly úžasné. Domů jsme sice dorazili až kolem půl deváté večer, ale výlet se povedl. Jen to chce lépe plánovat zásoby jídla a pití.

Foto ZDE.

by ·Žádné komentáře
Týden opět rychle utekl a já, na rozdíl od Vládi, neměla vůbec čas sepsat, jak jsem se měla v Graubündenu já (zatímco si Vláďa užíval jízdu v pelotonu). Vzhledem k tomu, že mi bylo jasné, že spát ráno asi nebudu, když celý kemp nejpozději v pět ráno bude vstávat a připravovat se na závod, připravila jsem si na dobu, co bude Vláďa na kole, pěší výlet. Byla by škoda nevyužít blízkosti národního parku (jediného ve Švýcarsku).
Schottensee ve Fluelapassu (2383 m).
Neděle: Takže jsme ve 4.45 vstali (ano, ano, Vláďa nemohl dospat), dali si snídani, Vláďa si začal připravovat věci (kolem nás už někteří maniaci byli v cyklistickém a jeli se projet!) a i já se začala připravovat na výlet. Vzhledem k tomu, že jsem neměla moc přehled, kdy a kam by mě eventuelně mohl nějaký autobus popovézt, jako nejjednodušší se mi jevila varianta vyjít přímo z Zernezu, kde jsme stanovali. „Bohužel“ jediná trasa odtud, která vedla do národního parku (nikoli pouze po okraji, kolem řek, což tedy také mohla být pěkná túra), byla naplánovaná na sedm hodin (pro ty, kteří nesledují tyto švýcarské zápisky, jen dodám, že v celém Švýcarsku jsou vzdálenosti na turistických ukazatelích udávány v hodinách, nikoli v kilometrech). No což. Když v sedm vyjdu (v sedm ráno byl start Vláďova cyklomaratonu), tak to budu v rozumnou dobu v cíli, aby na mě nemusel Vláďa dlouho čekat.
Vše proběhlo dle plánu. V 7h ráno Vláďa odstartoval a vrhl se vstříc několika nepříjemným kopcům (vlastní závod Vláďa popsal v jiném článku). Já se vydala po Nationalpark-Panoramaweg do národního parku (trasa č. 45. Její celková délka je 150 km, takže tady by se daly nachodit nějaké výlety). Co na tomto místě bylo úžasné (kromě krásných výhledů) bylo to, že tu nebyly žádné krávy a ty jejich šílené zvonce!
První etapa mého výletu byla tříhodinová – z Zernezu (pozn. v němčině se „z“ čte jako „c“ … takže když jsem chtěla kolegovi říct, kam jdu, chvíli nám trvalo, než pochopil, o jakém že místě mluvím 🙂 ). Zernez je ve výšce 1485 m, Chamanna Cluozza 1882. Což znamenalo vyjít do cca této výše, chvíli jít po krásné vrstevnicové cestě s úžasným výhledem do údolí s řekou a protilehlý pás kopců … pak jsem ovšem zjistila, že do toho krásného údolí musím spadnout a ten „krásný“ pás hor přejít. Tato etapa mi z paměti nějak vypadla, takže jsem byla nemile překvapena, jak padám do údolí. Jinak profil viz zde.
Já šla směr Zernez-Prasura-Chamanna Cluozza-Murter-Vallun Chafuol-parkoviště č. 3. Celkem tedy cca 15 km.
Dokumentaci cesty naleznete na našem rajčeti zde:
Do Chamanna Cluozza mi to trvalo opravdu ony tři hodiny. Doplnila jsem si zde vodu a pokračovala po značené cestě (zde byla první značka po asi hodině (!) hlavně, že mají všude cedule „nescházejte z cesty“ 🙁 – ke konci výstupu bylo jasné, kudy se držet, kdy ž širokodaleko byla pouze jedna vyšlapaná cestička, ale zpočátku nebylo moc jasné, co je cesta, co kozí stezka, co jen vymletá strouha od vody … ) na Murter (2545 m). Tzn. dle jejich propočtů mě čekaly dvě hodiny stoupání (nastoupat celkem 663 m). V porvnání s našimi předchozími výstupy se to zdá jak nic, ale asi kvůli celkové nadmořské výšce se mi nešlo dvakrát dobře. Ale výhledy byly supr. Cestou jsem viděla i horké kozy a vršek Murteru okupovali svišti.
Průběžně jsem si kontrolovala čas, abych měla představu, kdy Vláďa teoreticky dojede do cíle. A k mému překvapení volal o hodinu dřív, než jsem ho čekala (!) – že již je v cíli a kde prý se nacházím. Podle hodinek mi to na vrchol mělo trvat ještě hodinu a pak ještě dvě hodiny dolů na parkoviště. Tak jsme se dohodli, že pobalí věci, nají se a zaparkuje na parkovišti P3 v národním parku a půjde mi naproti. Já natáhla krok a vydala se vstříc vrcholu. Bylo to nekonečné. Ale k mému milému překvapení mi to trvalo o půl hodiny méně, než hlásili. Nyní mě čekal dvouhodinový sestup do Vallun Chafuol. Nahoře jsem si dala sváču, přioblékla se a hurá dolů. Občas jsem si popoběhla, protože z takovýhle kopců to je leckdy bezbolestnější. Opět se mi otevřely krásné výhledy do dalšího údolí (s tyrkysově modrou vodní nádrží Lai da Ova Spin).
Lai da Ova Spin
S Vládou jsem se potkala cca 10 minut před dosažením nejspodnější části mého sestupu, tzn. na úrovni nádrže. Pak už jen cca 30 minut do kopce na parkoviště.
Nakonec jsem celou tuto trasu, která měřila cca 15 km a na které jsem nastoupala necelých 1500 m, ušla za přibližně šest a čtvrt hodiny. Zastávek bylo minimálně, z kopce jsem si sem tam popoběhla. Uťapaná jsem tedy byla pěkně. Ale bylo to pěkné.

by ·Komentáře: 5
V jedné odrhovačce o Mládka se zpívá „… tralala, tralala, mám to za sebou“ … a přesně to platí i pro mě 🙂 V neděli jsem si totiž zajel svůj první silniční závod. Doposovad jsem totiž závodil výhradně na horáku, s jednou výjimkou, kdy jsem jel triatlon, ale to bych jako silniční závod nepočítal.
Ke své premiéře jsem si vybral Engagin maraton, který se jede v okolí jediného Švýcarského národního parku s malou odbočkou přes Itálii. Jede se buď krátká [97km] nebo dlouhá trať [214km]. Pohled na profil http://www.radmarathon.com/engadin/strecke/hoehenprofil/index.html mě ujistil v tom, že o dlouhé trati nemusím ani uvažovat a s klidným svědomím jsem se přihlásil na oněch 97 kiláčků.
Popisovat celý závod asi nemá smysl, tak bych vyzvedl jen pár momentů. Krátká trať vedla přes tři velké kopce, ala passy. Vlastní závod začal stoupáním do Fuorn passu, ale až na vrchol se nejelo a po nějakých 12km jsme projeli tunelem do Itálie. Zde se jelo kolem nádrže Lago di Livigno [nutno podotknout, že je skoro prázdná] a od té se začalo stoupat do Forcola passu. Následoval krátký sjezd a poslední stoupání do Bernina passu. Odtama to už bylo až do cíle z kopce 🙂
Fuorn/Ofen pass – jen první část do Punt la Drossa, pak jsme jeli do tunelu
Forcola pass – tak tenhle jsme jeli celý
Bernina pass – stoupali jsme asi až z bivio Livigno
Lago di Livigno – tak tímto tunelem jsme také projížděli
Od závodu jsem si sliboval jen jediné – jízdu v početnější skupince, než jsou dva či tři lidé. Ono je to totiž hned o něčem jiném, když vás jede ve skupince deset či dvacet, natož třeba sto 🙂 Moje touha se naplnila po vjedu do Itálie, kdy mě ze zadu sjela skupinka tak 20 lidí a mě se podařilo je uviset. Než mě dojeli, tak jsem se na rovince a proti větru trápil nějakých 25-27km/h, naopak balík zahájil na nějakých 33-35km/h. Docela mazec. Chvíli jsem si myslel, že je snad ani neuvisím. Postupem času jsme dojížděli další a další lidi a asi i zezadu nás někdo dojel, jelikož když jsem se někde u Livigna ohlédl, tak na konec balíku jsem doopravdy nedohlédl 🙂 Cestou na Forcola pass se balík docela roztrhal, takže další příležitost byla až po sjezdu z Bernina passu. Abych vám nějak lépe přiblížil, co znamená síla pelotonu, tak vězte, že závěrečných 20km, kdy se jelo buď mírně z kopce, či po rovině, naše rychlost neklesla pod 40km/h. Taková normální rychlost byla kolem 43-45km/h a to i na rovině. No prostě totální mazec 🙂 Takže jízdy v balíku jsem si užil vrchovatě. A navíc jsem si také užil naprosto geniální sjezd z Bernina passu, kdy jsem místy jel nějakých 78km/h 🙂 Ještě jedna poznámka k tomu sjezdu. Z Bernina passu do Zernezu, kde byl cíl to je nějakých 49km. Potřeboval jsem k tomu 1:01:14.9. Spočítání průměrné rychlosti vám raději nechám za domácí úkol. Pokud se vám zdá, že vám vychází nějak velké číslo, tak jste to spočetli asi správně 🙂
A to bude asi vše. Počasí vyšlo suprově, závod se mi líbil a řekl bych, že jsem si ho i náležitě užil. Takže, co víc si přát 🙂

by ·Komentáře: 6
Ještě si neodpustím jednu poznámku. S nástupem do nové práce jsem si musel zařídit soukromé zdravotní pojištění. Řeknu vám, mají tady vážně zajímavý systém, který by podle mě u nás fungovat i mohl. Jde o to, že s pojišťovnou hrajete ve své podstatě ruskou ruletu. Jako o život úplně nejde, ale o peníze již ano. Celý jejich pojistný systém je postavený na tom, že sami sebe ohodnotíte, jak budete v následující rok nemocní a podle toho budete platit buď vyšší nebo nižší pojistku. V reálu to vypadá tak, že jsou stanovené limity 300, 500, 1000, 1500, 2000 a 2500 CHF a vy si jeden vyberete. Čím vyšší limit, tím nižší pojistka. Limit pak reprezentuje částku, kterou vy musíte zaplatit CELOU ze svého a teprve po dosažení onoho limitu vám začne pojišťovna zdravotní péči proplácet. Tedy ne úplně 🙂 V momentě, kdy zaplatíte svůj limit, tak pojišťovna bude hradit 90% zdravotních nákladů a vy zbylých 10% a to až do doby, kdy těmi 10% zaplatíte 700CHF. Od té doby bude pojišťovna hradit 100% nákladů. A samozřejmě, že po uplynutí jednoho roku se váš limit nuluje. Vtipné ne?
A abych vás neošidil, tak ještě dodám pár detailů. Mají zde totiž ještě 4 různé možnosti, jak volit doktora, když je člověk nemocný. Výběr opět jistým způsobem navyšuje nebo snižuje celkovou pojistnou částku. Jde o to, za jakým doktorem budete smět jít, když vám nebude dobře. Nejdražší varianta je, že si ponecháte možnost jít k libovolnému doktorovi, klidně specialistovi. Druhá varianta je, že nejprve zavoláte na číslo, co vám poskytne pojišťovna a tam vás vyzpovídají, co vám je a doporučí, co máte dělat. Takže se může stát, že vás jen pošlou do lékárny pro nějaký prášek a k doktorovi se nedostanete. Třetí varianta je, že si zvolíte svého „obvodního“ lékaře a k tomu půjdete vždy jako k prvnímu. Teprve on vás pošle případně ke specialistovi. Poslední, nejlevnější, varianta je, že se přihlásíte do programu zastřešeného danou pojišťovnou. V rámci tohoto programu má pojišťovna nasmlouvané doktory a budete pendlovat mezi nimi. Jen v případě, že nutný specialista nebude k dispozici v rámci programu, tak vás pošlou někam jinam.
Jak už jsem psal, také jsem byl nucen stát se hazardním hráčem. No což, vsadil jsem na to, že budu zdravý a dal si limit 2500CHF v kombinaci s obvodním doktorem. Zatím jsem byl nucen zasanovat necelých 100CHF za návštěvu očního lékaře a koupi nějakých kapek …

by ·Komentáře: 5
Tak mám za sebou první měsíc ve Švýcarsku a rád bych vám zde udělal takový menší souhrn toho, jaké to na mě zanechalo „následky“. Omlouvám se, že to nebude souvislý text, ale bodově mi to přijde přehlednější
— na 42 hodinový týden jsem si stále nezvyknul
— nemá smysl jezdit do práce autobusem, jelikož je to rychlejší jen o necelých 10 minut a navíc se za to musí platit
— optimalizací trasy jsem cestu do práce zkrátil na nějakých 27 minut místo původních 30 [chozeno pěšky]
— největší optimalizace je však cesta na bruslích, kdy samotná jízda zabere pouhých 9 minut
— na ceny v místních obchodech se po obdržení výplaty v CHF kouká přeci jen lépe, i když jsou položky, které jsem ještě nestrávil
— asi se začínám dostávat do pozice technicky negramotného seniora [senioři odpustí], ale provedení bankovního převodu v e-bankovnictví mé nové banky mi trvalo asi čtvrt hodiny, ne-li déle
— buď budu muset řádně potrénovat, nebo si koupit novou kazetu na silniční kolo. 25 zubový největší pastorek ve švýcarských horských pasech je v mém podání řádný očistec
— když vám do mírného kopce ujíždějí dva postarší senioři a vy přitom jedete nějakých 30 km/h, tak se vám to nezdá – chce to jet jen nějakých 35 km/h, to už to jejich elektrické kolo většinou moc nedává
— ještě nedávno jsem si myslel, že jsem srdcem i duší biker, ale skladba výletů / tréninků za poslední měsíc hovoří tak nějak jinak
— představa, že když chlap soužije v bytě s dvěma ženami, že bude obskakován, hýčkán a rozmazlován, nějak nefunguje
— zdá se, že předchozí opálení ve dvou tisících nic moc neznamená a pokud se člověk nenapatlá, tak se spálí
— nedávno jsme s kolegy rozebírali, kolik bylo ve Švýcarsku případů šílených krav [debata proběhla nad jedním tatarákem]; prý hodně, stovky případů … no já se nedivým, mít na krku zvonec a poslouchat neustále zvonění jak mého, tak i od okolních krav by mě k šílenství přivedlo hodně rychle
— s tím souvisí ještě jedna poznámka – jestli si budete někdy plánovat dovolenou ve švýcarských horách, tak se několikrát ujistěte, že v okolí několika kilometrů nebudou ŽÁDNÉ krávy ani ovce – poslouchat se to fakt nedá, natož u toho ještě spát [viděli jsme hotel, kde přímo pod okny bylo celé stádo … to bych nepřežil]
— Míša kdysi napsala, že nechápe, jak Švýcaři můžou být tak hubení, když tady mají tolik čokolády a tučných sýrů. To je jednoduché. Švýcaři jsou totiž údajně hrozne tlustí. Pokud se vám to jeví jako paradox, tak vezte, že naopak to podporuje teorii, že žádní skuteční Švýcaři nejsou [viz. Martinova teze]. Tudíž všichni ti hubeňouři jsou jen cizinci a tlustí Švýcaři nejsou venku k vidění 🙂

A to bude asi tak vše. Uvidím, čím mě Švýcarsko za další měsíc překvapí 🙂

by ·Komentáře: 2
Tak sice s více jak týdenním zpožděním, ale přesto – jak se nám vydařil víkend 25.-26.6., který jsme trávili u Thunersee, konkrétně ve městečku Spiez? suprově. Mnohé jste jistě již viděli z fotek, tak nyní dodávám slovní popisky.
Sobota

Pro mě to znamenalo jediné – triatlon. Na tento závod mě nalákala spolubydlící Jana, která nakonec ale nejelal, protože finišovala nějaký projekt. Tak jsem na to zbyla sama. Vláďa o tomto krátkém triatlonu (500 m plavání, 20 km kolo, 5 km běh) prohlásil, že to je hrozný sprint a na to že on nemá. Místo toho vyrazil s kamarádem na kolo (o tom ještě bude řeč). Podařilo se nám zajistit si Bad and Breakfast ubytování přímo ve Spiezu. Starší dáma pronajímá tři pokoje ve svém baráčku. Je to rozhodně příjemnější, než večer zalézat do stanu. Sice dražší, ale za ten komfort to stojí. „Bohužel“ byl milý domeček pěkně na kopci nad městem, takže to vždy znamelo jít z centra 30 minut do kopce. V sobotu jsem to absolvovala třikrát. Ale nepředbíhejme.
Z Zurichu se nám podařilo odjet kolem páté, takže jsme v zácpách strávili o mnoho méně času, než jsme předpokládali, a k překvapení paní domácí jsme dorazili již v sedm a nikoli v devět (deset) večer, jak jsme původně avizovali. Což bylo dobře, protože jsme mohli jít okouknout startovní pole. Centrum závodu bylo u jezerního přístavu s tím, že plavecká část toho našeho krátkého triathlonu se plave ve vyhřívaném venkovním bazénu (24st, pohodička) a plavecká část dlouhého triatlonu se plave na jezeře (to se mě nětýkalo). Organizátoři již připravovali stojany na kola (bylo jich cca 500!) a vůbc se to všude hemžilo lidmi. My jsme si vyšlápli ten náš kopec domů a šli brzy spát.
Vstáváli jsme totiž kolem čtvrt na šest. Já chtěla být na sedmou na místě, protože start byl v osm. Takže malou snídani (příště si budu muset dát ještě menší, nervy dělají své), dokontrolovat věci, sednout na kolo a sfrčet na start (na tohle byl ten kopec dobrý). Pak se odprezentovat (dostali jsme startovní čísla, čip, který jsme museli mít během celého závodu připevněný na noze a pěknou velkou osušku s logem závodu) a jít si připravit věci. Ještě jsem chtěla v info stánku zjistit nějaké podrobnosti závodu, když to byl můj první triatlon – aby mě pak nediskvalifikovali za nějakou hloupost, ale dámy v info stánku věděli velké kuloví. Ale nějak jsme potřebné informace dohledali a to už Vláďa mířil zpět „domů“ , neboť měl domluvený, již zmiňovaný, cyklovýlet s přítelem mé spoluydlící. Ten bydlí v Bernu, takže to sem měl nějakých 30 km. Kluci měli na plánu 150 km s převýšením přes 2200 m. Opravdu pěkný výkon se dvěma ohromnými stoupáky. Já jsem si před startem dala dva bazénky na rozplavání a už mi psali číslo na ruku a šla jsem na start.
Vlastní průběh triatlonu
Plavalo se mi docela dobře, ačkoli jsem to dost hnala. Za prvé jsem si říkala, že toto je jediná disciplína, kde mám šanci mít nějaký rozumný čas, a pak také jsem si pořád opakovala, že ruce už dál v závodě vlastně nepotřebuji, tak jim mohu dát co proto. Startovalo se vždy po půl minutě a i tak se mi podařilo předplavat tři plavce. Nakonec jsem ve své kategorii měla plaveckou část jako 10. nejrychlejěí (z 22). Pak vylézt z bazénu a doběhnout do depa (cca 200 m) a převléknout se na kolo. Což znamenalo se v rychlosti osušit, natáhnout na sebe tricko a kraťasy, vzít si helmu, brýle, obout se (po tom plavnání se mi pěkně třásly ruce, takže jsem s tkaničkami měla trochu problémy), vyběhnou s kolem z depa a hurá na trať. K mému nemilému překvapení to hned začalo stoupat. Nohy jsem měla úplně ztuhlé, zadýchaná jsem byla ještě z bazénu. Ale i tak jsem jela dle mého názoru docela dobře. Výhledy byly úžasné. Ranní sluníčko krásně vše okolo nasvicovalo. Jen kdybych nebyla celou dobu tak zadýchaná. Nohy i do mírného kopce ne a ne zabrat. Naštěstí mě předjížděli jen samí namakaní chlapi, tak jsem se necítila tak špatně. Kolo (dle mého tachometru 18 km, dle pořadatelů 20 km) jsem měla za 54 minut, což byl na mě sice pěkný výkon, ale i tak to byl nejpomalejší čas.
A pak přišel běh. V depu to teď bylo jednoduché – přezout boty, vzít si lahev s pitím a vyběhnout. Jenže to opět začínalo stoupáním a to se prostě nedalo. Navíc mám letos naběháno tak 10 km a to jako příprava na závod opravdu není mnoho. Kromě toho jsem ještě musela protáhnout nohy, protože hrozilo, že mě začnou brát křeče do zadních stehen. Takže jsem do kopce šla (snažila jsem se alespoň svižně), po rovince popobíhala a pak přišel kopec dolů, tak to jsem se snažila běžet, i když mě píchalo v obou bocích. Poslední 2,5 km vedly přímo podél jezera s krásnými výhledy na okolní kopce a plachetnice. Zde to bylo po rovině, ale i tak jsem nekompromisně přešla do indiánského běhu, jinak bych to nezvládla. Poslední kilometr před cílem mě doběhl takový stařík a povzbudivě na mě něco zahalekal, …. tak jsem se ho hákla … ale i tak se mi začal nezadržitelně vzdalovat. To jsem to dopracovala :). V cíli jsem byla docela vyřízená. Čas běhu: 37 minut, což je cca 7 minut na kilometr. V mém stavu opět supr výkon, jenže ostatní to měli tak za 20-30 minut, takže opět nejhorší čas. Ve výsledku poslední ve své kategorii. Ale dala jsem to o cca 25 minut rychleji, než jsem plánovala, takže z mé strany spokojenost. Krásný zážitek. A dobré bylo, že jsem to potom nijak neodstonala, čehož jsem se trochu obávala.
Dala jsem si po doběhu nějaký banán a ioňťák, co tu rozdávali, a šla se převléknout do suchého, i když plavky za tu dobu už dávno uschly. A pak jsem ještě koukala na další kategorie, jak závodí – když se vážně jede na dobrý čas (žádné utírání v depu, botyse nazouvají až na kole, apod.), tak to vypadá fakt akřně. Nakonec jsem se pomalu vydala zpět do toho příšerného kopce domů. Kolo jsem tlačila, protože jet bych teď na něm fakt nemohla.
Sobotní odpolední program
Vtipné následně bylo, že jsem sice měla klíč od baráku, ale nešlo mi to odemknout. Mají tady takový zvlášní systém, který nám sice paní domácí vysvětlila, ale nešlo to. Tak jsem nelenila a šla jsem se zeptat souseda, jestli by mi nemohl pomoct. K mému překvapení mu to také nešlo. Zkoušel volat paní domácí, ale nic. Zvonek jsme také zkusili, ale marně. Tak tento soused šel ještě pro dalšího souseda, ale ani tomu to nešlo. Tak jsme dospěli k závěru, že to je asi špatný klíč. Pak ale toho druhého souseda ještě napadlo, jestli by to nemohly být klíče od sklepa – a taky že jo! Prostě mi dala klíč od sklepa! Tak jsem prošla technickou místností a vyšla v obýváku.
Dala jsem si sprchu, pověsila věci, dala si malý oběd a šla si na chvíli lehnout. Následně jsem se převlékla na kolo a vyrazila objet to místní jezero Thunersee. Nebyla jsem si tedy úplně jistá, jak je to velké, ale říkala jsem si, že v nejhorším pak nasednu na nějakou loďku a doveze mě zpět do Spiezu. Navíc byla cesta po rovině, takže to pěkně odcejpalo. Výhledy opět krásné, kolem se tyčila nejedna dvoutisícovka. Takže jsem nakonec to jezero objela celé – 52 km. A opět jsem musela jet do toho kopce k nám nahoru (nyní už jsem se hecla a vyjela to opravdu v sedle). Opět jsem si dala příjemnou sprchu, něco malého k zakousnutí a to už dorazil Vláďa, docela zničený. I on se ospršil a převlékl a vydali jsme se do města na nějaké jídlo (jo jo – opět dolů z toho kopce, takže nás po véče čekala cesta nahoru – ale měli jsme to jako potrénikovou procházku, aby se nohy trošku vyklepaly). Skončili jsme v jednom pizza bistru, kde nám pizza (Hawaj a kebab pizza) chutnala mnohem více než v Itálii, kde by přece měla být pizza nejlepší (!), ale to kdepak. Tahle byla fakt výborná. Tak jsme si vzájemně vylíčili dojmy, rozvrhli, co podnikneme druhý den a vydali se zpět.
Neděle
Ráno jsme na snídani šli na osmou, abychom mohli brzy vyrazit. Pobalili jsme si věci a ze Spiezu jeli do Erlenbachu (cca 45 minut jízdy ani ne). Zde jsme na louce, která se změnila v parkoviště, zaparkovali, vzali si baťůžky a šli stát frontu na lanovku. Nad námi se totiž tyčila hora Stockhorn (2190 m). Ale protože jsme oba byli dost unavení, rozhodli jsme se, i na doporučení kamaráda, že se vyvezeme do půlky a půjdeme nahoru až odsuď. Asi uprostřed hory jsou totiž dvě krásná jezera … a ty výhledy! Vážně supr. Kromě jiného se tady smí rybařit, takže v lanovce běžně potkáte chlapíky s rybářským náčiním. Teplíčko teda bylo, i když ono když se člověk zapotí a pak foukne, tak je to nepříjemné. Nahoře jsme si dali nějakou sláďuru a už jsme to pelášili zpět dolů na tu zastávku lanovky, odkud jsme vyráželi (koupili jsme si zpáteční jízdenku, vyjde to tak levněji). A protože lanovka jezdí jen dvakrát za hodinu a lidí, co chtěli jet dolů, bylo dost, rozhodli jsme se že musíme tu lanovku v 16:20 prostě stihnout – což znamenalo, že posledních 15 minut jsme stále zrychlovali, až jsme nakonec utíkali. Po dvou dnech takových sportovních výkonů a my ještě dobíháme lanovku! Ale stihli jsme ji … a byli jsme jedni z posledních, kteří se do této vešli. Mezi těmi výletníky, kteří to berou nahoru i dolu lanovkou a jsou tedy navonění, nezapocení, … jsme museli vypadat příšerně. Ale sranda byla.
Cesta domů už byla v pohodě – venku 37st, uvnitř 27st, zácpy nebyly tak hrozné, jak jsme se obávali. Takže domů jsme dorazili krásně v šest večer. Véču jsme vzali hopem – čerstvé těstovky z lednice + tuňák v oleji. A k tomu jsme si pustili Alien 3. Takže jsme koukali celí unavení na TV až do jedenácti. To se to pak spalo!

by ·Komentáře: 2
Jelikož Míša trápí Matlab a Excel a na pořádnou práci typu psaní zápisků na blog nemá čas, tak bych udělal krátký zápisek z dnešního cyklo výletu sám. Nejprve to vypadalo, že Míša bude chtít trénovat triatlon (jakože by se jela krátce projet, pak proběhnout a nakonec zaplavat), ale když viděla, jakou pěknou trasu jsem si vymyslel, tak se ke mě přidala, i když toho asi nakonec trošku litovala 🙂
Naplánoval jsem nám něco kolem 83km a to částečně v kopcovatém terénu (nakonec jsem nastoupal 1080m). Přeci jen na místní hory člověk na rovině nenatrénuje, že? Ale bohužel se ke kopečkům musíme nejprve vždy přiblížit, což dneska znamenalo cca 20km po totální rovinně kolem Greifensee. Pak už to začalo být zajímavější a dvěma prudšími kopci jsme se vyhoupli až do cca 870m n.m. Odtama byl úžasný výhled na Zürichsee a Rappeswil. Postupem času se ale do výhledu vloudily i stěny deště, mezi kterými jsme někdy vice, někdy méně úspěšně kličkovali.
Bohužel Míša dneska neměla dobré nohy a ani zadek a tak jsme se na 50km rozhodli rozdělit. Její cesta směřovala z kopců dolu do Pfäffikonu a kolem jezera zpět domů. Já jsem vytrval a pokračoval jsem přes pár kopečků až na Kyburg a odtama až více méně z kopce až domů. Doma mě pak Míša trošku vyděsila, jelikož ještě nebyla doma, ale naštěstí dorazila asi 5 minut po mě. Uff 🙂 Nutno ještě dodat, že cestou zpět domů foukalo hrozně proti nám, až jsme se někdy báli, že nás to sfoukne z kola. A zmokli jsme jen dvakrát, což považuji za hodně dobré skóre z hlediska dnešních podmínek.
A příští týden Míšu čeká první ostrý triathlon, tak se můžeme nechat překvapit, jak ji to půjde.
Mapa a profil dnešní trati
Stoupáme idilickou krajinou po super cestě s téměř nulovým provozem.
Výhled na Zürichsee a Rappeswil. Zatím bez deště.

by ·Komentáře: 2
Musím uznat, že moc příspěvků ode mě není, ale ona to Míša docela vynahrazuje, ne? 🙂
Ale abyste neřekli, tak bych dneska udělal maličký zápis. Jde o to, že s příchodem do Švýcarska jsem přešel z 40 hodinového týdne na 42 hodinový. Někdo by řekl, že ty dvě hodiny navíc zas tak velký rozdíl nejsou [také jsem si to říkal :-)], ale opak je pravdou. Největší problém nastane, když člověk chce utéct brzo, aby mohl ještě po práci třeba na kolo. Další problém je, že si člověk tak nějak podvědomě přidává, přičemž ve skutečnosti odpracuje méně. Když se k tomu ještě přidá horší pamět ve smyslu „v pondělí jsem určitě pracoval celý den“, tak pak je ve finále překvapený, jak se flákal 🙂
U nás ve firmě máme na sledování docházky elektronické „píchačky“, které slouží ke sledování delších pauz jako je např. obědová pauza, nebo když si jde človek zahrát kulečník, který je součástí kancelářského vybavení 🙂 Každé pondělí pak dostanete souhrn toho, co jste minulý týden odpracovali a vidíte, jak jste na tom. No a i když jsem se minulý týden fakt snažil, tak jsem kladnou balanci neuhlídal a po prvním celém pracovním týdnu jsem byl v záportu necelou hodinu a půl 🙁 Tak jsem si zavedl ještě osobní „píchačky“, abych měl k dispozici přehled každý den a nebyl pak opět překvapený. A podle svých záznamů to vypadá, že druhý pracovní týden jsem už zakončil v plusu a snad se mi podařil i vymazat můj rest. Tož uvidím opět v pondělí 🙂