Hned druhý den poté, co jsem se vrátila plná zážitků z konference v Ulmu, jsme měli koupené lístky do divadla v Oerlikonu (Theater 11, http://www.theater11.ch/) na americkou tančení skupinu. Byl to krásný zážitek. Základ tvořily, dle našeho neprofesionálního pohledu, baletní prvky …. v jednotlivých scénách se střídalo barevné pojetí obepínajících kostýmů jednotlivých tanečníků, … hudba taková afroamerická, blues, … jedna část mi naopak přišla taková elektrická … a do toho všeho převáděli neuvěřitelné “kousky”.
Alvin Ailey – American Dance Theater
http://www.alvinailey.org/

Tak další stresový den za mnou. V sobotu jsem si říkala, že to je na jednu stranu docela supr, mít před sebou dvě “stresové” situace (plavecké závody a prezentaci na konferenci) – jeden pak neví, na co se stresovat víc, a je v klidu. Náhodou to docela fungovalo. Jen do určité doby tedy.
Ráno jsem se krásně prospala až do osmi, zašla na snídani, kdy jsem se marně snažila nepřehrávat si v hlavě stále dokola mojí přednášku. Na pokoji jsem pak měla telefon – pan profesor si dával zraz za dvacet deset, že pojedeme na konferenci autem, že to je kus cesty. Bylo mi to trochu divné, protože podle mapy a podle popisu na internetu od pořadatelů to vypadalo, že to je maximálně na deset minut chůze. No což, on je boss. Přijel za pět minut deset, nastoupili jsme a vyrazili. Ještě teda řekl, že je mu divné, že paní sekretářka vybrala tento hotel, že to není ani v centru ani poblíž místa konference. Tak jsem musela přiznat, že tento hotel jsem vybrala já, protože ho na stránkách organizátoři uváděli jako nejbližší (a mapa to také ukázala). Ale už po cca třech minutách, jak se cesta začala klikatit, mi to přišlo divné, tak jsem se nenápadně ozvala, že mi nepřijde, že by to mělo být tak daleko. Že na mapě to vypadalo mnohem blíž. “Ne, ne … ono je to vlastně až za městem” … Hm, po nějaké době to i jemu přišlo divné, tak to otočil (nejprve do protisměru) a jeli jsme zpět. To už se mi podařilo mu ukázat, kde si myslím, že to je. Jak myslíte, že to dopadlo? Poté, co jsme zjistili, jak blízko to je, zajel zpět k hotelu a šli jsme pěšky (cca tři minuty). Pak už pochopil, proč jsem vybrala tento hotel. Ach jo, ti akademici.
Úspěšně jsem se odprezentovala a šla si dát kafe, protože ačkoli jsem v posteli strávila cca 10 h, unavená jsem stále trošinku byla. A pak už šla jedna prezentace za druhou. Pan profesor měl pravdu v tom, že to je pěkná komorní konference. Vešli jsme se do jedné malé místnosti, která mohla mít tak 10 řad sedadel. Navíc většina příspěvků byla studentských (i tak byly některé na pěkně vysoké úrovni), takže to mě trochu uklidnilo. I když dodatečné otázky z publika byly pěkně “na tělo”. To mě zase trošku rozhodilo. První pauza a rovnou oběd formou bufetu. Další prezentace, kde byl i pozvaný speaker o modelování páteře. Opět jsme následně byli vyzváni, abychom využili příležitosti a navázali kontakty s přítomnými ať už studenty nebo vědci v oboru. Další pauza, dortík a jdu na řadu. … Říkala jsem si, že když jsem mohla den předtím plavat v 17st studeném Bodensee, tak mě nějaká prezentace nerozhodí. Bylo mi jasné, že cenu za nejlepší prezentaci nezískám, i kdybych to odprezentovala sebelíp (musím prostě kriticky přiznat, že tam byly moc dobré a zajímavé práce, které sice často musely snášet ostré otázky, ale byl to vždy zajímavý “souboj”), tak “kein stress”. I na mě byly připraveny dotazy. A myslím, že jsem se s nimi poprala v rámci možností dobře. … A je to za mnou. Pohoda …. Teď už jen pár posledních prezentací a od sedmi máme sraz v centru na večeři.
Na odchodu z konferenčních prostor jsem se přilepila ke skupince, která bydlela ve stejném hotelu, a na večeři zamířila s nimi. Protože jsme vyrazili brzy, stihli jsme se ještě podívat do katedrály a ještě jsme stihli vyjít na věž. Výhled byl supr! Sice až po zdolání více jak sedmi stovek schodů, ale stálo to za to. Když jsme scházeli dolů, tak už na nás věžník (to asi neexistuje, co? No prostě ten, co má na starosti to, že přes noc na věži nezůstanou žádní návštěvníci) chřestil klíči, že už zamyká.
Večeře byla v Drei Kannen, což je v Ulmu velmi známá restaurace. Seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a ačkoli jsem se toho zprvu trochu bála, tak nakonec hovor krásně plynul. Ať už se řešily jednotlivé prezentace, tak obecné věci jako kdo odkud je, co studuje a tak. Dala jsem si něco z místních specialit a čekala, co dostanu (náhodou jsem si byla dost jistá, co to bude … málem jsem si dala skopová játra nebo něco takového, tak jsem pak šla najisto) – dva kuřecí plátky, hromada sýrových špeclí, tašticka s něčím zeleným a prý navíc vepřovým masem a mistička zeleniny s dresingem. Porce na týden. Jo, ještě to bylo zasypané smaženou cibulkou, ale ne takovou tou slizkou, ale takovými těmi křupavými krutony … mňamka. Vydržela jsem to tam tak do desíti, kdy už mi začala fakt být zima (seděli jsme venku) a osazenstvo se snížilo cca na polovinu.
A zítra pokračování.

Neděle 24.7.2011, 20:00 (Ulm, Německo)
Sobota
To byl zase víkend. Ne že by se o sobotě nedalo prohlásit, že to byl odpočinkový den, ale stejně se mě večer Vláďa optal, proč mám tak červené oči – no protože jsem unavená a vykoukaná. …. Ale pěkně od začátku. Tuto sobotu jsme chtěli vyrazit na Säntis. Tato hora, která má přes 2500 m, se nachází u hranic s Rakouskem. Bohužel předpověď nebyla nejlepší, a tak hrozilo, že cestou bude pěkně pršet, což je A) nepříjemné, B) nebezpečné, nebo dokonce nad 2200 m i sněžit. Takže jsme milý výlet odpískali. Místo toho jsme si ráno pospali (až do osmi 🙂 ), došli si v klidu nakoupit (někdy je nakupování a objevování nových věcí v obchodě hrozně relaxační) a po snídani (což bylo tak v deset) zbytek dopoledne strávili tréninkem na Rock Band (těm, kteří nevědí, o co jde, to někdy výhledově osobně vysvětlím … nebudu tu přeci přede všemi vykládat, že jde “teoreticky” o pohopouhé paření na počítači) … Následně jsme se vypravili do Oerlikonu do outletu s outdoorovými věcmi (koukám, nějak moc “ou” … tak jen pro ujasnění – obchod s volnočasovými věcmi a věcmi do přírody, navíc za rozumné ceny … a Oerlikon je čtvrť Zurichu hned vedle Schwamendingenu, kde bydlíme). Chtěli jsme se podívat na vařič (asi budeme muset strávit dovolenou pod stanem, protože všechny Bed and Breakfast, na které jsme psali, už mají na náš termín plno), na lezecké věci (Vláďu zase láká lezení … i když to začalo feratami, …. takže JÁ potřebuji lezecké věci … navíc to lano co prý máme, už také není nejspolehlivější) … dále stan (ano čtete správně – jedeme pod stan, který nemáme) …. no a případně na další věcičky (nemůžu si pomoct ale v obchodech obdobného typu mě vždy udiví, co si výrobci pro “táborníky” nevymyslí). Takže v milém obchodě jsme nakonec strávili pěknou část odpoledne. Měli tam opravdu supr věcičky. Ale i tak jsme si skoro nic nekoupili. Akorát tu bombu na vařič (snad bude pasovat) …. stany měli pěkné, ale za tu cenu … a lezecké věci? …. Řekněme, že i s nimi počkáme do Čech.
A když nám tímto krásným nakupováním pěkně vytrávilo, vzal mě Vláďa do restaurace, kam chodí někdy na oběd i on přes týden. Opravdu dobrůtka … navíc, žádné dlouhé čekání … jen jsem si nevšimla, že ty krásně vypadající lasagne, budou vegetariánské (se špenátem), ale i tak byly dobré. A nejkratší cestou domů a koukat na Tour de France … u které jsme ke konci oba na chvíli usnuli (jo, jo, odpočinkový den dá zabrat).
A na závěr dne – poslední díl Vetřelce – konečně jsem to odkoukala všechno. I když … ještě nás čeká druhá verze tohoto posledního dílu … to jsem zvědavá.
Neděle

Vstávání v 6:45 (jestli čtete blog pravidelně, tak jste si všimli, že toto je jeden z těch nejpozdějších časů našeho brzkého víkendového vstávání – viz. Engadin v 4:45) a odjezd směr Bodensee do Arbonu. Na rozdíl od minulého víkendu, Arbon leží na Švýcarské straně jezera, takže jsme to měli výrazně blíže, než do Lindau. A co tady? No opět plavání. Tentokrát to měly být přímo tři kilometry. Ale … voda byla natolik studená, že byli organizátoři nuceni trať zkrátit na “pouhé” dva kilometry (myslím, že to má co do činění s dobou plavce strávenou ve vodě … aby nezmrzli) … jen pro představu – 17 stupňů !!!! A ačkoli jsem se hlásila jako hobyplavec (jinak to bylo mistrovství Švýcarska dorostenců mládeže, nebo tak něco), tak mi nedovolili vzít si neoprén !!! To jsem nečekala. A to mi ještě dělali problémy s příhlášením .. ne tedy dělali schválně – jen mě neměli v databázi … ale byli velmi vstřícní a výklad tratě byl jak v němčině, tak ve francouzštině, takže jsem všemu rozuměla a nemusela jsem pak chodit za organizátory, jako minulý týden, aby mi to prosím ještě jednou vysvětlili. … Takže to bychom měli – výklad tratě – jak startovat, kde jsou bóje, všichni jedou dvě kola, startuji ve čtvrté startovní vlně. Tak fajn … jak studená může být 17st voda? Asi hodně, když je mi zima i v 22st. To se poddá … nikdo se nerozplavává (tedy kromě nějaké skupinky mlaďochů) … tak alespoň strečuji ruce, které mě po čtvrteční posilovně stále bolí … 15 minut před startem se jdu shánět po vazelíně … jedna z oraganizátorek v gumové rukavici mě patlá od krku až po kotníky jednolitou vrstvou bílého “sádla”. Hlavně ať na sebe nešahám – měla bych mastné ruce a nedržely by mi pak brejličky. Připadám si, jako bych měla plavat přes La Manche. Vítr nepříjemně pofukuje … Jdu na molo za ostatními … tady vítr studeně a silně fouká … to je kosa!! Ráno auto ukazovalo nějakých 13-15 st. Tak mě Vláďa uklidňoval, že mi ta voda pak bude připadat teplá … prezentace … jsem tu … “Tři minuty do startu” … Ženské už se hrnou k vodě … je nás cca 12. “Minuta do startu!” …. skáčeme do vody … “*** to je to studený!!!” Tak takhle vypadá studená voda … zuby mi začaly klepat … husí kůže mi div nenadzvedává koupací čepičku (a tlačí se přes vrstvy sádla)…. fascinovaně koukám, jak se mi na sádlem pokrytých rukách drží kuličky vody … chytit se startovního lana a čekat na start … “10 s do startu” … to je kosa … to je kosa … v tomhle nemůžu ani dýchat … “Start!”
Taktika je jasná – jako minulý týden se za někoho háknout a alespoň kousek se povyvézt … první pokus se nezdařil – jsou moc rychlé. … nepropadám panice – stále tu jsou další, které můžu háknout … a jsou také v trapu … U první bójky (po 50 m) se zařazuji na poslední místo …. mezitím mě už ale předplavali mlaďoši, ze druhé startovní vlny … jen se kolem prohnali … Poté, co my zmizely nohy poslední holčiny přede mnou, jsem ztratila poslední orientační bod … brejličky se celé zamlžily … dávám si malou pauzu a vyplachuji je … rázem vidím obě další bójky … teď už mě nic nežene … bože, to je kosa! … tak jen dýchat, jinak to nedoplavu … opatrně na křeče (před startem jsem si dala ampulku s 250 mg hořčíku a 30g sacharidový gel s přídavkem kofeinu, sodíku a draslíku) – ta studená voda umí divy … s čistými brýlemi fascinovaně koukám, co se děje v tom sádle co mám na rukou … hlídat směr … pozor na vlny … přijel ke mě člun a ptá se, zda jsem v pohodě … gestikuluji, že dobrý … tou dobou jsem se vrátila k myšlence, že to uplavu (po prvních deseti metrech jsem byla rozhodnutá to po prvním kilometru (kole) vzdát). Opět se kolem mě přehnala asi pětice plavců … bez šance, že bych je hákla … tak se snažím dostat do mého tréninkového tempa, co plaveme na jezeře při tréninzích. Dýchání se docela uklidnilo … už nedýchám na každé tempo, ale “klasicky” na 1,5 tempa. … Kontroluji směr …. všichni už jsou v trapu … “nevyloučí” mě z vody, že jsem tak pomalá? … První kolo za mnou. K mému překvapení mi je na těle teplo (mám supr dvojité plavky :D) …. začíná mi být zima na prsty u nohou … ale jde to … na molu vidím Vláďu … plavu dál. Asi 100 m přede mnou vidím plácat ruce … nejsem tu sama! Sice ji nedoženu, ale nejsem tu širokodaleko sama, kdo plave taaaaak pomalu. Druhá bójka druhého kola (cca 1050 m) – opět na mě z člunu křičí, jestli jsem v pohodě … říkám, že ano …. od této chvíle se mnou jede kajakář … hlídám směr … vlny mi občas omezují výhled … dýchám … už jsem za půlkou! Dokážu to! … je mi zima od kotníků dolů, na tělo stále dobré, ani hlava nemrzne … plavu po větru …. ke kajakáři se přidává i větší loď … jak mě to znérvózňuje! … další bójka … fouká z boku … 50 m k poslední bójce a pak už jen 450 m do cíle … Plavu proti větru … vlny …. musím se pořádně soustředit, abych plavala rovně … na co si ten vítr hraje?! Jak v tomhle mám plavat? Vážně začalo pršet ? … Potutelně se posmívám kajakáři, že v tom musí jet … já déšť vůbec nevnímám, jen mi vadí ve výhledu … už jen kousek a budu v teple … začínají mi mrznout lýtka … raději jimi moc nekopat nebo mě do nich chytnou křeče. Do cíle rozhodně nijak nefinišuji … zvládla jsem to!! A cítím se docela v pohodě … Někdo mi tleská … dostávám kousavou deku … Vláďa mě vítá … zdravotník mě odvádí do vyhřátého stanu … dva kluci se tu v bundách a kulichu nahřívají … stále klepou zubama. Jednu holčinu není pod vrstvou dek ani vidět … je dost modrá … volají pro ni záchranku … dopíjím čaj a jdu do sprchy. Nejprve ze sebe ale ručníkem stírám tu vrstvu sádla … asi to fakt funguje. Moje “omrzliny” z běžek bývají horší … teplá voda je příjemná … teplé oblečení jakbysmet.
Odjíždíme.
Nikoli ale domů, ale do sousedního Romanshornu. Zde jdeme na oběd. Končíme v pizzerii. Jídlo dobré, ale následně čekáme asi 15 minut na placení – pan šéf si někam odběhl a mladý to neumí … Jdeme se podívat k přístavu, kdy mi jede trajekt … za 10 minut!! To se nestihneme vrátit pro věci do auta! “Ale stihnem”. (Další jede za hodinu) …. a tak běžíme k autu … vracím se nazpět napřed “zdržet” trajekt. Vláďa za mnou běží s mým batohem a taškou … Uff stihli … loučení … nastupuji. Vláďa jede zpět do Zurichu, já jedu do německého Ulmu na konferenci. Takže to znamená trajektem do Friedrichshafenu, pak vlakem do Ulmu a pak ještě městskou dopravou.
Trajekt jede 45 minut. Krásné výhledy na celé jezero a okolní hory. Na přestup na vlak mám 15 minut. Vůbec nevím kudy, ale od přístavu jdu stále po šipkách. Na nástupišti chvíli studuji automat na lísky a za 18eur kupuji lístek. Nastupuji do jediného vlaku, co tu stojí a ptám se, zda to jede do Ulmu. Dozvídám se, že teď pojedu jednu zastávku na hlavní nádraží a tam musím přestoupit na vlak jedoucí na Strasburg. Vyjíždíme. Ten “správný” vlak jede za 10 minut … jak tohle stihnu … dumám, jestli tuhle jednu zastávku nejedu na černo … asi ano … lístek mi to prodalo asi z hlavního nádraží, no což .Vystupujeme. Kde rychle zjistím kam mám jít? Rychle jdu k východu, když v tom jsem zahlídla “Stutgart” … i čas sedí. Koukám na jednotlivé zastávky … Ulm … to je on! Vlak vzápětí přijíždí. Zabírám volnou trojsedačku a začítám se do knížky … nesmím usnout … nechci jet až do Stutgartu.
Po 1h15min vystupuji v Ulmu na hlavním nádraží. Jdu dát tašku do úschovny a projít si centrum Ulmu. Zdejší Münster se těší jednomu primátu – “prý” je to nejvyšší kostelní věž na světě (161,53 m). Musím uznat, že stavba to je monumentální. Třeba takový Big Ben má jen 96,3 m. Všude je klid (neděle podvečer). Pěší zóna je čistá a široká. Chce se mi spát … mám žízeň … mířím zpět na nádraží … Na nádraží to žije – nevím, jak je Ulm velký, ale nádraží je jak vosí úl … najdete tu všechno …. kupuji si šampón, protože jsem si ten svůj nechala chytře odvézt zpět do Zurichu … a hele Lindt! Ale tenhle ve Švýcarsku nemáme … vím, že to bude vypadat blbě vozit do Zurichu Lindt čokoládu, ale tahle vypadá fakt luxusně! Schovám ji pro Vláďu. Ještě si kupuji 02vodu (neperlivá voda s přidaným kyslíkem, tak snad mě vrátí do hry). Po prostudování chaoticky vypadající sítě MHD a, naštěstí, anglicky “mluvícího” automatu na jízdenky, volím správnou trasu a jízdenku. Cca deset zastávek autobusem a jsem v hotelu.
Večeře, sprcha, … hodinu jsem ještě studovala prezentaci na druhý den, … zapsat zápisek z tohoto odpočinkově-hektického víkendu …. a jdu spát. Budíka dávám na 8:45 – konečně se vyspím …. Registrace účastníků je od deseti, stejně tak do deseti vydávají snídaně … to půjde. Konference je cca 15 minut chůze od mého hotelu.
Dobrou.

Musím využít chvilky času a sepsat, co se událo o víkendu. Vlastně jen v sobotu, protože na neděli hlásili déšť, tak jsme tento den zvolili “válecím” a nedělali vůbec nic.
Zato ta sobota! Vstávali jsme ve 4:45, protože jsme jeli k Bodensee do Lindau (cca 1,5 h jízdy), kde jsem tentokrát závodila já – plavání na jezeře. Start byl naplánován na osmou s tím, že prezentace závodníků je od 7:15, takže jsme tam chvíli po sedmé chtěli být. Na místě jsme se dozvěděli, že se vůbec neví, jestli se poplave, protože na jezeře bylo naplaveno dřevo (klacky, klády, kořeny, apod). A nejvíc ho samozřejmě bylo v té oblasti, kudy jsme měli plavat – mezi koupalištěm v Reutinu a Lindauským ostrovem. Tato trať měla měřit 2,3 km a bylo to určeno pro širokou veřejnost. Myslím, že se nás nakonec sešlo něco kolem dvou set. Zpět ke dřevu – rozhodlo se, že se počká hodinu – za tu dobu to jela pobřežní hlídka a kajakáři okouknout. Po hodině se rozhodlo, že se trať upaví. Prostě se poplave 700 m k bóji nalevo od koupaliště, a pak k bójce 200 m napravo od koupaliště – tzn. dohromady by to mohlo mít cca 1,8 km.
V 9:20 byl start naší druhé, hoby, skupiny čítající necelou stovku plavců (spíš možná 60). Než jsem se stihla rozkoukat, tak hlavní pole bylo daleko přede mnou. Přestala jsem se tedy kochat pěkným výhledem (oproti curyšskému jezeru tu je menší hloubka a tudíž byla lepší viditelnost … ale větší zima) a naopak hledala někoho, za koho bych se hákla. Přeci jenom nejen na kole je dobré se za někoho pověsit. Naštěstí mě zrovna předplavával jeden chlapík, tak jsem to zkusila. Na můj vkus plaval docela rychle, ale udržela jsem ho až kousek za první bójku. Pak jsem si dala chvilku oraz (už jsme mu prostě nestačila) a v zápětí se hákla za jednu holčinu. Po nějaké chvíli mi ale přišlo, že má trošku problémy udržet přímý směr na další bójku (zaregistrovla jsem, že ji v jednu chvíli musel zatarasit cestu kajakář, protože jinak by odplavala dočista pryč), tak jsem se vydala po vlastní ose. To už i já milou bójku viděla, takže jsem se nemusea bát, že ztratím směr. Ale bolelo to, … nejelo to, … dýchalo se špatně. Ale bohužel už širokodaleko nebyl nikdo, koho bych mohla háknout. Tak jsem se jen snažila uklidnit, trošku zkorigovat dýchání a uklidňovat se, že to je již nějakých 300 m. Do cíle jsem se snažila doplavat svižně, aby to nevypadalo tak poraženecky. Sice jsem doplavala v druhé polovině startovního pole (navíc víc ke konci), ale s časem kolem 37 minut (jestli to opravdu bylo těch 1,8 km) jsem spokojená.
Na vyhlašování výsledků jsme nečekali. Převlékli jsme se do cyklistického a vyrazili podél Bodensee. Cesta to byla krásná. Doporučuji i cestovatelům s plnou polní, těch tady bylo hafo. S ubytováním tu také nebudou problémy – každý druhý barák ho nabízel. Profil byl jen lehce zvlněný, takže to na unavené tělo bylo krásné protažení. Dojeli jsme až do 30 km vzdáleného Friedrichshafenu, kde k našemu milému překvapení byla pouť. Takže jsme si koupili malé smažené dounaty se skořicí, klobásu a na závěr kafe se zmrzlinou a vyrazili zpět. Původní plán, nebo spíš původní nápad, byl, že se trajektem převezeme na druhou stranu jezerea a zpět pojedeme po švýcarské straně. To by ale ve výsledku dalo přes 100 km a na to jsme dnes neměli sily. Takže jsme to otočili a po skoro stejné trase jeli zpět.
Na závěr jsme bohužel asi 1,5 h prostáli ve frontě v Rakousku, takže domů jsme dojeli až po šesté, ale řekla bych, že výlet to byl pěkný.
Pár fotek přidávám.

Tak konečně zakládám naši novou rubriku. A to o dobytých vrcholech. Vzhledem k tomu, že Česká republika má pouze Sněžku, tak pokaždé mě udivuje, jak lehce se dostaneme přes 2000 metrů. Ale aby jednotlivé výstupy byly porovnatelné, chce to vědět nejen, jak VYSOKO jsme se dostali, ale také z JAKÉ VÝŠKY jsme stoupali.
První sumarizace vrcholů, kterých jsme dosáhli za posledního, řekněme, půl roku právě začíná.
Pozn. pokud jsme během dne zdolali vrcholů více, počítá se pouze ten nejvyšší (samozřejmě, že pak během dnes jsme většinou nastoupali o něco více, protože ne vždy jde trasa přímo vzhůru). Zároveň se budu snažit uvádět, odkud jsme vyráželi a v jakém kantonu se daný kopec nachází.
Takže ještě jednou pro přehled – nejprve je uveden vlastní vrchol s nadmořskou výšku, následuje místo, odkud jsme stoupali; poté vlastní převýšení, kanton, ve kterém se hora nachází a na závěr různé poznámky.
  • Gulmen (2317 m) – Tannenbodenalp (1391 m) – 926 m – kanton: St.Gallen
  • Grosser Mythen (1899 m) – Brunni (1102 m) – 797 m – Schwyz
  • Murter (2545 m) – Zernez (1473 m) – 1072 – Graubünden (pouze Míša)
  • Pilatus (2106 m) – Alpnachstad (500 m) – 1606 – kantony: Obwalden, Nidwalen, Lucern (pouze Míša)
  • Grosser Aubrig (1695 m) – Sattelegg (1190 m) – 505 m – Schwyz
  • Rigi Kulm (1800 m) – Golda (510 m) – 1290m – Schwyz – vláčkem !!
  • Stockhorn (2190 m) – od prostřední stanice lanovky (1907 m) – Bern
A ještě jedna poznámka na závěr – na této stránce naleznete nejvyšší vrcholy všech švýcarských kantonů. Bylo by pěkné je všechny navšívit, ale obávám se, že ne všechny jsou přístupné pr o běžné smrtelníky.

Oproti minulému příspěvku na blogu (10.7.2011) se tentokrát vracím ještě o týden zpět (2.-3.7.2011) kdy jsme v sobotu podnikli výlet do kantonu Schwyz (konrétně do Muotathalu) a v neděli jsme se vydali do oblastti Flumserbergu (kanton St.Gallen, jihovýchodní okraj Wallensee).

Sobota

V Muotathalu se totiž nachází největší jeskynní komplex v Alpách (Hölloch/Hell´s cave). Měří necelých 200 km, my z toho viděli cca 300 m. Prohlídka dle mého názoru nestála za moc – nemají tady žádné krápníky, takže tam prostě jen byla zima (konstantně 6st), tma a holý kámen. Navíc část trasy byla po vydatných deštích během týdne zatopená, takže o tuto oblast byla prohlídka zkrácena. Kolegyně pak říkala, že v kantonu Jura to je lepší, že tam složení hornin krápníkům přeje. Tak se třeba někdy dostaneme tam.

Po jeskyních jsme se přesunuli pod Grosser Mythen (parkoviště bylo v nějakých 1400 m). Vlastní vrchol je v 1899 m, takže to nebylo tak strašné, ale kopec to je pořádný. Jako vždy je pak ale víc nepříjemná ta cesta dolů.

Stoupání na Grosser Mythen bylo občas zpestřeno trochu techničtější pasáží.
Rovnou ze Schwyzu jsme zamířili do centra Zürichu, kde se konal open-air festival latinsko-americké hudby. Sice jsme byli po tak dlouhém dni relativně unavení, ale hudba a výběr jídla nás zlákal. Švýcaři (curyšani obzvlášť) si to umějí užít.
Foto ZDE.

Neděle

V neděli jsme vyrazili na Flumserberg. Našla jsem, že by zde měla být značená trasa přes sedm vrcholů (nejvyšší 2317 m). Takže opět pořádný hiking. Popis na internetu říká, ať se z Tannenbodenu vyvezeme do Maschgenkamm lanovkou do 2019 m a odtud již vede značená cesta. Vláďa ovšem prohásil, že by to pro nás mohlo být moc krátké, takže si to pod lanovkou vyjdeme pěšky. Spodní stanice lanovky a parkoviště je v 1391 m. Naše trasa se tak dá shrnout do následujících postupových bodů:

Tannenbodenalp (1391 m) – Maschgenkamm (2019 m) – Ziger (2074 m) – Leist (2222 m) – Rainissalts (2242 m) – Gulmen (2317 m) – Cuncels (1935 m) – Chli Güslen (1868 m) – Grosser Güslen (1833 m).
Počasí nám opět krásně vyšlo, takže výhledy byly úžasné. Domů jsme sice dorazili až kolem půl deváté večer, ale výlet se povedl. Jen to chce lépe plánovat zásoby jídla a pití.

Foto ZDE.

Týden opět rychle utekl a já, na rozdíl od Vládi, neměla vůbec čas sepsat, jak jsem se měla v Graubündenu já (zatímco si Vláďa užíval jízdu v pelotonu). Vzhledem k tomu, že mi bylo jasné, že spát ráno asi nebudu, když celý kemp nejpozději v pět ráno bude vstávat a připravovat se na závod, připravila jsem si na dobu, co bude Vláďa na kole, pěší výlet. Byla by škoda nevyužít blízkosti národního parku (jediného ve Švýcarsku).
Schottensee ve Fluelapassu (2383 m).
Neděle: Takže jsme ve 4.45 vstali (ano, ano, Vláďa nemohl dospat), dali si snídani, Vláďa si začal připravovat věci (kolem nás už někteří maniaci byli v cyklistickém a jeli se projet!) a i já se začala připravovat na výlet. Vzhledem k tomu, že jsem neměla moc přehled, kdy a kam by mě eventuelně mohl nějaký autobus popovézt, jako nejjednodušší se mi jevila varianta vyjít přímo z Zernezu, kde jsme stanovali. “Bohužel” jediná trasa odtud, která vedla do národního parku (nikoli pouze po okraji, kolem řek, což tedy také mohla být pěkná túra), byla naplánovaná na sedm hodin (pro ty, kteří nesledují tyto švýcarské zápisky, jen dodám, že v celém Švýcarsku jsou vzdálenosti na turistických ukazatelích udávány v hodinách, nikoli v kilometrech). No což. Když v sedm vyjdu (v sedm ráno byl start Vláďova cyklomaratonu), tak to budu v rozumnou dobu v cíli, aby na mě nemusel Vláďa dlouho čekat.
Vše proběhlo dle plánu. V 7h ráno Vláďa odstartoval a vrhl se vstříc několika nepříjemným kopcům (vlastní závod Vláďa popsal v jiném článku). Já se vydala po Nationalpark-Panoramaweg do národního parku (trasa č. 45. Její celková délka je 150 km, takže tady by se daly nachodit nějaké výlety). Co na tomto místě bylo úžasné (kromě krásných výhledů) bylo to, že tu nebyly žádné krávy a ty jejich šílené zvonce!
První etapa mého výletu byla tříhodinová – z Zernezu (pozn. v němčině se “z” čte jako “c” … takže když jsem chtěla kolegovi říct, kam jdu, chvíli nám trvalo, než pochopil, o jakém že místě mluvím 🙂 ). Zernez je ve výšce 1485 m, Chamanna Cluozza 1882. Což znamenalo vyjít do cca této výše, chvíli jít po krásné vrstevnicové cestě s úžasným výhledem do údolí s řekou a protilehlý pás kopců … pak jsem ovšem zjistila, že do toho krásného údolí musím spadnout a ten “krásný” pás hor přejít. Tato etapa mi z paměti nějak vypadla, takže jsem byla nemile překvapena, jak padám do údolí. Jinak profil viz zde.
Já šla směr Zernez-Prasura-Chamanna Cluozza-Murter-Vallun Chafuol-parkoviště č. 3. Celkem tedy cca 15 km.
Dokumentaci cesty naleznete na našem rajčeti zde:
Do Chamanna Cluozza mi to trvalo opravdu ony tři hodiny. Doplnila jsem si zde vodu a pokračovala po značené cestě (zde byla první značka po asi hodině (!) hlavně, že mají všude cedule “nescházejte z cesty” 🙁 – ke konci výstupu bylo jasné, kudy se držet, kdy ž širokodaleko byla pouze jedna vyšlapaná cestička, ale zpočátku nebylo moc jasné, co je cesta, co kozí stezka, co jen vymletá strouha od vody … ) na Murter (2545 m). Tzn. dle jejich propočtů mě čekaly dvě hodiny stoupání (nastoupat celkem 663 m). V porvnání s našimi předchozími výstupy se to zdá jak nic, ale asi kvůli celkové nadmořské výšce se mi nešlo dvakrát dobře. Ale výhledy byly supr. Cestou jsem viděla i horké kozy a vršek Murteru okupovali svišti.
Průběžně jsem si kontrolovala čas, abych měla představu, kdy Vláďa teoreticky dojede do cíle. A k mému překvapení volal o hodinu dřív, než jsem ho čekala (!) – že již je v cíli a kde prý se nacházím. Podle hodinek mi to na vrchol mělo trvat ještě hodinu a pak ještě dvě hodiny dolů na parkoviště. Tak jsme se dohodli, že pobalí věci, nají se a zaparkuje na parkovišti P3 v národním parku a půjde mi naproti. Já natáhla krok a vydala se vstříc vrcholu. Bylo to nekonečné. Ale k mému milému překvapení mi to trvalo o půl hodiny méně, než hlásili. Nyní mě čekal dvouhodinový sestup do Vallun Chafuol. Nahoře jsem si dala sváču, přioblékla se a hurá dolů. Občas jsem si popoběhla, protože z takovýhle kopců to je leckdy bezbolestnější. Opět se mi otevřely krásné výhledy do dalšího údolí (s tyrkysově modrou vodní nádrží Lai da Ova Spin).
Lai da Ova Spin
S Vládou jsem se potkala cca 10 minut před dosažením nejspodnější části mého sestupu, tzn. na úrovni nádrže. Pak už jen cca 30 minut do kopce na parkoviště.
Nakonec jsem celou tuto trasu, která měřila cca 15 km a na které jsem nastoupala necelých 1500 m, ušla za přibližně šest a čtvrt hodiny. Zastávek bylo minimálně, z kopce jsem si sem tam popoběhla. Uťapaná jsem tedy byla pěkně. Ale bylo to pěkné.

V jedné odrhovačce o Mládka se zpívá “… tralala, tralala, mám to za sebou” … a přesně to platí i pro mě 🙂 V neděli jsem si totiž zajel svůj první silniční závod. Doposovad jsem totiž závodil výhradně na horáku, s jednou výjimkou, kdy jsem jel triatlon, ale to bych jako silniční závod nepočítal.
Ke své premiéře jsem si vybral Engagin maraton, který se jede v okolí jediného Švýcarského národního parku s malou odbočkou přes Itálii. Jede se buď krátká [97km] nebo dlouhá trať [214km]. Pohled na profil http://www.radmarathon.com/engadin/strecke/hoehenprofil/index.html mě ujistil v tom, že o dlouhé trati nemusím ani uvažovat a s klidným svědomím jsem se přihlásil na oněch 97 kiláčků.
Popisovat celý závod asi nemá smysl, tak bych vyzvedl jen pár momentů. Krátká trať vedla přes tři velké kopce, ala passy. Vlastní závod začal stoupáním do Fuorn passu, ale až na vrchol se nejelo a po nějakých 12km jsme projeli tunelem do Itálie. Zde se jelo kolem nádrže Lago di Livigno [nutno podotknout, že je skoro prázdná] a od té se začalo stoupat do Forcola passu. Následoval krátký sjezd a poslední stoupání do Bernina passu. Odtama to už bylo až do cíle z kopce 🙂
Fuorn/Ofen pass – jen první část do Punt la Drossa, pak jsme jeli do tunelu
Forcola pass – tak tenhle jsme jeli celý
Bernina pass – stoupali jsme asi až z bivio Livigno
Lago di Livigno – tak tímto tunelem jsme také projížděli
Od závodu jsem si sliboval jen jediné – jízdu v početnější skupince, než jsou dva či tři lidé. Ono je to totiž hned o něčem jiném, když vás jede ve skupince deset či dvacet, natož třeba sto 🙂 Moje touha se naplnila po vjedu do Itálie, kdy mě ze zadu sjela skupinka tak 20 lidí a mě se podařilo je uviset. Než mě dojeli, tak jsem se na rovince a proti větru trápil nějakých 25-27km/h, naopak balík zahájil na nějakých 33-35km/h. Docela mazec. Chvíli jsem si myslel, že je snad ani neuvisím. Postupem času jsme dojížděli další a další lidi a asi i zezadu nás někdo dojel, jelikož když jsem se někde u Livigna ohlédl, tak na konec balíku jsem doopravdy nedohlédl 🙂 Cestou na Forcola pass se balík docela roztrhal, takže další příležitost byla až po sjezdu z Bernina passu. Abych vám nějak lépe přiblížil, co znamená síla pelotonu, tak vězte, že závěrečných 20km, kdy se jelo buď mírně z kopce, či po rovině, naše rychlost neklesla pod 40km/h. Taková normální rychlost byla kolem 43-45km/h a to i na rovině. No prostě totální mazec 🙂 Takže jízdy v balíku jsem si užil vrchovatě. A navíc jsem si také užil naprosto geniální sjezd z Bernina passu, kdy jsem místy jel nějakých 78km/h 🙂 Ještě jedna poznámka k tomu sjezdu. Z Bernina passu do Zernezu, kde byl cíl to je nějakých 49km. Potřeboval jsem k tomu 1:01:14.9. Spočítání průměrné rychlosti vám raději nechám za domácí úkol. Pokud se vám zdá, že vám vychází nějak velké číslo, tak jste to spočetli asi správně 🙂
A to bude asi vše. Počasí vyšlo suprově, závod se mi líbil a řekl bych, že jsem si ho i náležitě užil. Takže, co víc si přát 🙂

Ještě si neodpustím jednu poznámku. S nástupem do nové práce jsem si musel zařídit soukromé zdravotní pojištění. Řeknu vám, mají tady vážně zajímavý systém, který by podle mě u nás fungovat i mohl. Jde o to, že s pojišťovnou hrajete ve své podstatě ruskou ruletu. Jako o život úplně nejde, ale o peníze již ano. Celý jejich pojistný systém je postavený na tom, že sami sebe ohodnotíte, jak budete v následující rok nemocní a podle toho budete platit buď vyšší nebo nižší pojistku. V reálu to vypadá tak, že jsou stanovené limity 300, 500, 1000, 1500, 2000 a 2500 CHF a vy si jeden vyberete. Čím vyšší limit, tím nižší pojistka. Limit pak reprezentuje částku, kterou vy musíte zaplatit CELOU ze svého a teprve po dosažení onoho limitu vám začne pojišťovna zdravotní péči proplácet. Tedy ne úplně 🙂 V momentě, kdy zaplatíte svůj limit, tak pojišťovna bude hradit 90% zdravotních nákladů a vy zbylých 10% a to až do doby, kdy těmi 10% zaplatíte 700CHF. Od té doby bude pojišťovna hradit 100% nákladů. A samozřejmě, že po uplynutí jednoho roku se váš limit nuluje. Vtipné ne?
A abych vás neošidil, tak ještě dodám pár detailů. Mají zde totiž ještě 4 různé možnosti, jak volit doktora, když je člověk nemocný. Výběr opět jistým způsobem navyšuje nebo snižuje celkovou pojistnou částku. Jde o to, za jakým doktorem budete smět jít, když vám nebude dobře. Nejdražší varianta je, že si ponecháte možnost jít k libovolnému doktorovi, klidně specialistovi. Druhá varianta je, že nejprve zavoláte na číslo, co vám poskytne pojišťovna a tam vás vyzpovídají, co vám je a doporučí, co máte dělat. Takže se může stát, že vás jen pošlou do lékárny pro nějaký prášek a k doktorovi se nedostanete. Třetí varianta je, že si zvolíte svého “obvodního” lékaře a k tomu půjdete vždy jako k prvnímu. Teprve on vás pošle případně ke specialistovi. Poslední, nejlevnější, varianta je, že se přihlásíte do programu zastřešeného danou pojišťovnou. V rámci tohoto programu má pojišťovna nasmlouvané doktory a budete pendlovat mezi nimi. Jen v případě, že nutný specialista nebude k dispozici v rámci programu, tak vás pošlou někam jinam.
Jak už jsem psal, také jsem byl nucen stát se hazardním hráčem. No což, vsadil jsem na to, že budu zdravý a dal si limit 2500CHF v kombinaci s obvodním doktorem. Zatím jsem byl nucen zasanovat necelých 100CHF za návštěvu očního lékaře a koupi nějakých kapek …

Tak mám za sebou první měsíc ve Švýcarsku a rád bych vám zde udělal takový menší souhrn toho, jaké to na mě zanechalo “následky”. Omlouvám se, že to nebude souvislý text, ale bodově mi to přijde přehlednější
— na 42 hodinový týden jsem si stále nezvyknul
— nemá smysl jezdit do práce autobusem, jelikož je to rychlejší jen o necelých 10 minut a navíc se za to musí platit
— optimalizací trasy jsem cestu do práce zkrátil na nějakých 27 minut místo původních 30 [chozeno pěšky]
— největší optimalizace je však cesta na bruslích, kdy samotná jízda zabere pouhých 9 minut
— na ceny v místních obchodech se po obdržení výplaty v CHF kouká přeci jen lépe, i když jsou položky, které jsem ještě nestrávil
— asi se začínám dostávat do pozice technicky negramotného seniora [senioři odpustí], ale provedení bankovního převodu v e-bankovnictví mé nové banky mi trvalo asi čtvrt hodiny, ne-li déle
— buď budu muset řádně potrénovat, nebo si koupit novou kazetu na silniční kolo. 25 zubový největší pastorek ve švýcarských horských pasech je v mém podání řádný očistec
— když vám do mírného kopce ujíždějí dva postarší senioři a vy přitom jedete nějakých 30 km/h, tak se vám to nezdá – chce to jet jen nějakých 35 km/h, to už to jejich elektrické kolo většinou moc nedává
— ještě nedávno jsem si myslel, že jsem srdcem i duší biker, ale skladba výletů / tréninků za poslední měsíc hovoří tak nějak jinak
— představa, že když chlap soužije v bytě s dvěma ženami, že bude obskakován, hýčkán a rozmazlován, nějak nefunguje
— zdá se, že předchozí opálení ve dvou tisících nic moc neznamená a pokud se člověk nenapatlá, tak se spálí
— nedávno jsme s kolegy rozebírali, kolik bylo ve Švýcarsku případů šílených krav [debata proběhla nad jedním tatarákem]; prý hodně, stovky případů … no já se nedivým, mít na krku zvonec a poslouchat neustále zvonění jak mého, tak i od okolních krav by mě k šílenství přivedlo hodně rychle
— s tím souvisí ještě jedna poznámka – jestli si budete někdy plánovat dovolenou ve švýcarských horách, tak se několikrát ujistěte, že v okolí několika kilometrů nebudou ŽÁDNÉ krávy ani ovce – poslouchat se to fakt nedá, natož u toho ještě spát [viděli jsme hotel, kde přímo pod okny bylo celé stádo … to bych nepřežil]
— Míša kdysi napsala, že nechápe, jak Švýcaři můžou být tak hubení, když tady mají tolik čokolády a tučných sýrů. To je jednoduché. Švýcaři jsou totiž údajně hrozne tlustí. Pokud se vám to jeví jako paradox, tak vezte, že naopak to podporuje teorii, že žádní skuteční Švýcaři nejsou [viz. Martinova teze]. Tudíž všichni ti hubeňouři jsou jen cizinci a tlustí Švýcaři nejsou venku k vidění 🙂

A to bude asi tak vše. Uvidím, čím mě Švýcarsko za další měsíc překvapí 🙂