Praha Prčice 2011

21.5.2011
Tak to zrovna vyšlo, že v době, kdy jsem byla v Čechách, konal se Pochod Praha Prčice. Loni jsem šla 30 km, a protože se mi velmi dobře šlo, řekla jsem si, že bych letos zkusila něco delšího. “Problém” byl v tom, že jsme tuto sobotu balili, tedy hlavně Vláďa, protože v neděli na to jsme chystali náš velký přesun do Švýcarska – Vláďa 1.6. nastupuje práci zde. Já sice měla vše relativně předbaleno, ale ještě jsme se chtěli stavit na chatě, kde jsem si něco zapomněla, a také se rozloučit. Takže, kdybych měla celý den a mohla se krásně zničit, zkusila bych bývale 42 km, takhle jsem zůstala u varianty 35 km. Všichni mí kamarádi buď šli něco kratšího, nebo nic. Nakonec jsem našla kamarádku ze základky, která se také jít chystala, a bylo domluveno.
Trošku jsem se obávala nasazeného tempa, protože Lucka říkala, že loni šla těch 42 km. Ale nakonec to bylo supr. Lidí mraky. Také asi díky suprovému počasí. V Bystřici u Benešova na nádraží, kde jsme si kupovali mapu, bylo lidí tolik, že fronta na mapičku byla 40 minut dlouhá. Ale pak už nám nic nebránilo vyrazit. Ačkoli jsem Lucku pomalu od základky neviděla, našly jsme společnou řeč a ve společnosti jejího kamaráda nám cesta příjemně utíkala.
První zastávku jsme udělali na prvním punktu, po cca 12 km ve Vrchotových Janovicích. Jak bylo příjemné si sundat zapařené pohorky! A ještě příjemnější vzít si suché ponožky. To byla prozřetelnost sama. Ale od tohoto okamžiku už jsem si boty raději nesundávala v obavě, že už by se mi je vůbec, ale vůbec nechtělo zpět obouvat. A vyrazili jsme dál. Další třetina cesty byla už trošku unavená, ale mě osobně se k mému milému překvapení šlo stále dobře. Lucka trošku remcala, že na ní jdeme rychle, ale zvládala to dobře. Druhá a poslední delší zastávka byla na dalším punktu, tuším, že Vojkov. Cestou jsme měli štěstí na občerstvovací pauzy, že nikde nebylo tolik lidí, aby nás to odradilo od toho, dát si něco dobrého na cestu – zmrzlinu, bramborák, kolu, točenou limču, apod.
Na naše rozpálené (u někoho doslova, že Lucko? :D) ruce se v jednu chvíli snesl deštík, kdy někteří jedinci podlehli a začali si v tom pařáku brát bundy! No a závěrečnou třetinu už jsme šli skoro mlčky. Nemůžu za Lucku mluvit, ale konec jí už asi moc nesedl. To já, stále k mému milému údivu, byla fakt v pohodě. Asi jsem si ráno šikovně zavázala boty, protože žádné puchýře se nekonaly. Možná kdybych musela jít ještě třeba dalších deset kilometrů, tak by to už tak veselé nebylo, ale takhle … fakt v pohodě.
V Prčicích jsem si, i přes tu spoustu lidí, co tu byli, hned všimla nově předělaného náměstí. Došli jsme si do cíle pro botičku, koupili perníkové srdce, kokosový suk a šli hledat autobusovou zastávku, odkud nás bus zaveze někam na vlak. Tohle měli, alespoň z mého pohledu, pořadatelé docela zvládnuté, autobusů jezdilo hodně a měli jsme to štěstí, že jsme si i sedli. To samé platilo pro vlak – v Heřmaničkách byly “kasy” přesunuty ven, aby se k nim vešlo víc lidí a naráz tu prodávalo asi šest “okének”. A navíc se nám podařilo si na peróně stoupnout přesně ke dveřím vlaku, takže jakmile přijel, hned jsme se vrhli na volná místa, což nebylo tak těžké, protože toto byl speciálně vypravený vlak, který zde svoji cestu začínal. Ačkoli bylo na nástupišti neuvěřitelné množství lidí, tak vlak mi pak připadal skoro poloprázdný. Navíc většina lidí vystoupila ve Voticích nebo některou další zastávku. Do Prahy přijel skoro prázdný.
Druhý den mě trošku bolela záda, ale nohy a chodidla v pohodě. Takže příští rok zase!

2 komentáře

  1. Obdivuji nasazení a entuziazmus – mne bolí nohy jen z toho čtení!:-)Ale ne, každý sportovní výkon je paráda, jen houšť. Já mám letos nějakou lenošivou, tak snad to zachrání dovolená :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *