by ·1 komentář

Sem tam narazím na něco, co vypadá zajímavě a chtěla bych se na to podívat podrobněji později. Na to je tato stránka.

by ·1 komentář

Koukám, co se mi ještě neválí v rozepsaných článcích. Tak aby se to někam nezatoulalo. Jsou knížky, které si můžete upravit, dle vlastních požadavků. Ne všechno, třeba hlavní postavičce můžete určit pohlaví, změnit barvu vlasů, atd. Jinde můžete vybírat z přednastavených textů a obrázků a vkládat a připisovat své další nápady. Zatím jsem využila dvě verze: Wonderbly a LoveBook.

  • Wonderbly – jde o Wimmelbuch, tedy o to, že hledáte postavičku v záplavě jiných. Tato konkrétní je o různých paralelních vesmírech a dítě hledá samo sebe. Možnosti personalizace postavičky jsou malé, ale dá se. Kresby a texty jsou pak super. Kdo by chtěl pár dolarů slevu, využijte můj odkaz zde. A koukám, že nově udělali ještě The Journey Through Time a Epic Puzzle Quest!
  • LoveBook – toto je spíše pro dospělé. Knížka jako poděkování ať již kamarádům, či své lásce :-).

Velké srovnání knih se jménem zde (blog supermatka)!

A další, které využijeme třeba někdy v budoucnu:

Aktualizace 19.10.2020

Asi s tím, jak se pomalu opět blíží Vánoce, vyskakují na mě na FB personalizované reklamy a mimo jiné také dětské knížky na míru. Trošku si připadám, že objevuji Ameriku, řekla jsem si, že o tom napíši článek a hle, on už tu je ode mě napsaný. Tak snad jen malé shrnutí. Naše knížka od Wonderbly pro Elišku je vážně krásná. Čas od času se k ní vrátíme, protože ani po roce jsme ještě nenašli vše, co podle zadání máme najít. A čím pečlivěji jednotlivé obrázky a stránky procházíte, tím více žasnete nad propracováním detailů a tajné odkazy  (třeba na různé filmy). Pak si třeba všimnete, že tuto postavičku jste již viděli a začnete zjišťovat, jestli ona se náhodou neskrývá na každé stránce. No prostě zábava na dlouho pro všechny.

Nyní jsem opět koukala na nabídku od Modrého slona, vypadá to, že za tu dobu, co je (ne)sleduji, rozšířili nabídku. Pro M. by se mi líbili Loupežníci, případně Snové závody.

Od vydavatelství mojeoblibena kniha jsme už „prošvihli“ tu se začátkem školky, škoda. Pro dva kluky vypadá dobře ta s dinosaury.

by ·Žádné komentáře

Dnes, v pondělí, byl v Curychu státní svátek Pfingsten (Letnice), takže jsme měli volno. Což také znamená, že obchody mají zavřeno. Až na pár výjimek. A těmi jsou obchody na Hlavním nádraží a na letišti. A protože Martin potřeboval sehnat nějaké suvenýry a já s dětmi (Vláďa jel na kolo, aby to stihnul před deštěm, který měl kolem oběda přijít) jsme měli v plánu jít na vyhlídkovou plošinu, kde má být i hřiště. Takže jsme dopoledne vyjeli MHD a aby to bylo dobrodružnější, nejeli jsme tramvají, nýbrž vlakem, který je na letišti o 9 min rychleji než tramvaj 🙂

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Dnešní výlet nedaleko Curychu jsme zvolili s ohledem na počasí – relativně brzy mělo začít pršet, takže to chtělo něco blízko a krátkého. Původně jsem se opět nechala inspirovat na stránkách Swiss Familly Fun, který byl ale koncipován se startovním a cílovým místem ve městě Kollbrunn. Vláďa to ale vymyslel ještě jinak. Nelíbilo se mu, a měl v tomhle ohledu pravdu, že strávíme hrozného času ťapáním po silnici, než se vůbec dostaneme do lesa. A pak to samé zpět. A vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici dvě auta, mohli jsme zvolit trasu nikoli jako okruh, ale tak, že se cílové a startovní místo lišily.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Na páteční odpoledne jsme si udělali pěkný výlet na rozhlednu Pfannenstiel. Dopoledne byla Eli ve školce, takže jsme museli počkat, až dorazí domů. Takže jsme mezitím nakoupili (máme totiž návštěvu z Čech 🙂 ) a uvařili oběd, připravili výbavu a odpočívali. Z Curychu to je cca půl hodiny autem. Na to, že je Curyšský kanton taková placka, tak sem jsme od Greifensee pěkně stoupali. Autem jsme se přiblížili skoro nejblíž, jak to šlo – u restaurace Vorderer Pfannenstiel. Takže nikoli u restaurace Hochwacht, od které je rozhledna nějakých 300 m. Takže po urputném stoupání od parkoviště k Hochwacht, kdy se Eli sotva plazila, jsme dorazili k restauraci a pokračovali rovnou ke kovové rozhledně. Zde jsme zdolali 173 schodů a otevřel se nám krásný výhled široko daleko – na jedné straně se lesklo Zurichsee, na druhé straně Greifensee, v dálce Säntis.

Pokračovat ve čtení

by ·1 komentář

V neděli 2.6.19 byl ve Švýcarsku Den otevřených dveří na farmách (Tag der offenen Hoftüren, případně stránky Stallvisite), kdy jste se mohli jet podívat na jednu ze 150 rodinných farem, které se do projektu zapojily. V sobotu večer, kdy jsem nám chtěla vybrat farmu, na kterou bychom se podívali, která by byla na trase Zurich-Basel (jeli bychom společně s babi a dědou, kteří by pak na Basel pokračovali), stránky vůbec nefungovaly – nešlo zobrazit ani mapku, ani žádný seznam s farmami. V neděli ráno to bylo lepší, a tak jsem nám vybrala farmu Eichhof, kde mě hlavně zaujalo spaní ve slámě :-). To jsem prostě musela vidět.

Vyrazili jsme po brunchi směr Baden a Google nás po dvou nepovedených pokusech konečně navedl správnou cestou. Farma to na první pohled není velká, ale na internetových stránkách mají uvedeno 26 krav, 26 telat, 1 býka, 2 osly, kočky, slepice, psa. Vůbec bych neřekla, že mají tolik krav. Překvapilo nás, že jsme se po farmě mohli volně pohybovat bez dozoru. Bylo to takové zvláštní. Prošli jsme si tedy kravín, viděli jsme telátka a okoukli jsme i to spaní na slámě. To si někdy budu muset vyzkoušet. Oslík se schovával, aby na něj nepražilo sluníčko. Děti zaujaly houpačky. Dále k farmě patří rozlehlá louka pro kempování. Ti, co se zdrží přes noc, se ráno mohou těšit na pořádnou farmářskou snídani.

Prohlídka nám nezabrala dlouho, tak jsme se šli ještě na chvilku projít. Ale udělalo se pěkné vedro (bylo dobrých 27°C), takže jsme si akorát snědli chleba a vraceli se zpět k autům. A na téhle cca 300 m dlouhé procházce jsem chytla klíště. Kde byste řekli, že jsem ho měla zakouslé? Na klíční kosti! To se mi ještě nestalo. Asi z toho, jak jsem 50 m nesla Matyho na koni.

Rozloučili jsme se s babi a dědou, kteří pokračovali na svojí dovolenou do Francie a přesunuli se na farmu na druhé straně kopce – Willihof. Ale ani jsme nevystoupili z auta. Farma vypadala obdobně jako předchozí, spousta krav, a děti ze sluníčka celé otravné. Takže jsme pokračovali dál.

Ještě jsme se ani nedostali k dálnici, když si Vláďa všiml cedule „Vogelpark“. Tak jsme tam zkusmo zajeli. A vyklubala se z toho ohromná papouščí „ZOO“ (Vogelpark Ambigua). Začali jsme v bistru zmrzlinou a děti si hrály chvíli na pískovišti. Poté jsme si obešli desítky voliér s různě velkými papoušky od Andulek přes Kakadu k Ara. Nechyběl ani Žako šedý a další. Uličničtí vrabčáci lezli zvenku do voliér většími oky a užívali si luxusu, které některé papouščí voliéry nabízely. Někteří papoušci poklidně seděli jeden vedle druhého, jiní si usilovně stavěli hnízda. Tohle byla dobrá zastávka.

A pak hurá domů. Protože se udělalo fakt vedro, doma jsme nafoukli bazén a děti si ještě užívaly na balkóně a já je zpoza knížky hlídala s ledovou kávou v ruce.

Takže nakonec se den moc povedl. Jen se udělalo větší vedro, než jsme mysleli, že je možné.

Foto zde.

by ·1 komentář

Nazvala bych to „cesta dřeva“, ale nemá to nic společného se zpracováním a pěstováním dřeva. Je to prostě pětikilometrová procházka, na které jsou k vidění různé výtvory ze dřeva. Tento trail jsem opět nalezla krásně popsaný na Swiss Familly fun, kde naleznete i podrobnější popisky a fotky. Sice se tento trail nachází až v kantonu Solothurn, ale z Curychu jsme to měli hodinu cesty. Zaparkovali jsme na soukromém parkovišti (5CHF na celý den) hned pod hradem Neu-Falkenstein, což je, dle popisků, jedna z nejkrásnějších zřícenin tohoto kantonu. Vedlo nahoru asi milion schodů, ale pak se nám naskytl krásný výhled do údolí. Službu bych tady na tom hradě dělat tedy nechtěla. Nejenže je hrad na kopci, ale on sám je i v kopci, takže měl několik nerovnoměrných podlaží. Dá se vyjít až úplně nahoru na věž, kam vedou, ani se tomu už snad nedá říkat schody, spíš žebřík.

Po prohlídce (zadarmo) zříceniny jsme pokračovali po trailu. Chvíli lesem, chvíli lesem. Nahoru i dolu. Opět bez kočáru, takže Maty chvíli šel, chvíli se nesl, chvíli se vztekal, pak chtěl jíst, a to pořád dokola. Náladu dětem zvedlo ohromné hřiště uprostřed lesa. V rámci přestávky si děda našel a vyndal klíště, jinak se nic zajímavého nestalo. V lese bylo docela příjemně, ale jakmile jsme vyšli z lesa, bylo šílené vedro. Cestu nám pak zpestřoval výhled na traktory, kterak obrací seno.

A za odměnu jsme si zajeli ještě do Zigelhütte na pohár (a na wurstsalat 🙂 ).

Fotky zde.

by ·1 komentář

Na tento trail jsem narazila, kde jinde, než na Swiss Family Fun. Tato příjemná („skautská“ – Pfadi = skauti, používají to spíše, než „Scoutisme“) procházka se nachází jen kousek za hranicemi Curychu (i když dostat se tam MHD nám zabralo hodinu, ale cesta rychle utekla). Dojeli jsme „tramvajovláčkem“ do zastávky Spital Zollikerberg (tam, kde se děti narodily) a protože nám zrovna jel autobus, svezli jsme se ještě jednu zastávku. A pak už jen podél říčky Wehrenbach pořád dolů až do zastávky Burgwies, u které je i tramvajové muzeum. Celá trasa má cca 4 km, ale zabralo nám to určitě víc než avizovaných 1,5 h. Ne že bychom se tak loudali (i když Maty šel po svých, kočárek jsme nebrali), ale vzhledem k tomu, že jsme šli podél vody, měli jsme spoustu zastavení, kdy jsme prostě jen házeli kamínky a listy do vody, pouštěli lodičky, nebo jen koukali na malé vodopády. Zároveň podél trasy vede multikeška, takže jsme si i „zalovili“. Celkem jich je podél tratě 12, některé z nich jsou deaktivované, a my našli tři. I to je dobrý úspěch. Ve stínech bylo příjemně. Cestou bylo i několik pítek a plácků na odpočinek. Na jednom jsme si udělali pauzu na oběd a děda Ríša nakonec neodolal a v jedné hlubší tůňce se celý vykoupal. Já si namočila jen nohy a celá bych do toho tedy nevlezla. Fotky z procházky zde (s heslem).

Abychom pořádně využili náš celodenní lístek na MHD, zajeli jsme si na zmrzlinu do veganské restaurace The Sacred, ve které se nachází Vegelateria. Babi s dědou si dali z klasické obědové veganské nabídky, já s Eli jsme si dali zmrzku – Eli double chocolate, já slanou mandli. Moc dobré. Maty si nic nedal, protože ještě v tramvaji usnul jak dřevo a celou návštěvu zmrzlinárny prospal. Spal i poté, co jsme došli na příjemnou pěší náplavku kolem Schanzengraben a podél té jsme došli skoro až k hlavnímu nádraží. Tam se Maty konečně probral, babi s dědou si dali kafíčko u Swarovskiho (malinké kafé okénko na rohu Bahnhofstrasse a Bahnhofplatz, za rozumnou cenu … taky tam byla pěkná fronta). A pak už jen tramvají domů.

No ale to nebyl všemu konec! Na Schwamendingenu byl trh a uprostřed byly trampolíny. Ale takové ty, jak je tam skokan upnut do postroje a díky gumám skáče pěkně vysoko. Eliška si to parádně užila 🙂 A pak jsme ještě vyrazili na hřiště. Ty děti jsou k neutahání!

Na to, že jsme jeli na pětikilometrový výlet, jsme byli venku celý den. A já ještě večer v pohodě stihla sebeobranu.

by ·Žádné komentáře

14.6.19

Konečně se dostávám k fotkám za květen (ty dubnové mi trvaly dlouho, takže proto) a jako vždy píši malé shrnutí. A je dost dlouhé, aby mi to vystačilo i na krátký odstavec zde. Navíc tady se dají vložit pěkně odkazy na jednotlivé články a fotky. Takže tedy:

V květnu jsme toho stihli hodně – zámek Hallwyl a blízké jezero, největší aquapark ve Švýcarsku – Alpamare, Skills park ve Wintherthuru a nedaleký Wildnispark Bruderhaus (snězilo), Sinnespfad ve Fricktal (trail pěti smyslů u města Frick), Türlersee, Dinosauří muzeum ve Frick (+vykopávky) a Pfadiweg (Zurich).

Takže květen byl plný zážitků.