Eli již delší dobu mluvila o tom, že by chtěla přespat ve stanu. Už to bylo naplánováno před dvěma týdny, ale zrovna pršelo. Teď to vypadalo na novou šanci. No a protože jsme s Máťou neměli nic lepšího na práci, jeli jsme s nimi. Kdybych věděla, jak to bude vysoko, možná bych si to rozmyslela. Ale všichni jsme to v pořádku přežili. I když příště dám přednost níželežícímu kempu.
Jako každý rok byl první zářijový víkend u nás ve znamení pouti. Až nyní, po osmi letech zde, jsem se dozvěděla, že se to opravdu nečte, tak jako anglicky „čilbi“, ale prostě „kchilbi“ (to ch je prostě to „jejich“ hrdelní „ch“). Takže jsme zase o něco moudřejší.
Co ale čert nechtěl, Eli zrovna v pátek večer chytnul nějaký břichobol. V neděli už to vypadalo líp, ale nakonec jsme stejně nešli. Takže když jsme nemohli my na Chilbi, muselo Chilbi k nám. Vláďa s Máťou nám přinesli balónek, cukrovou vatu i perník. Takže jsme si to nakonec doma užili.
Nejlepší na tom ale je, že hned týden na to je tradiční Knabenschiessen – střílení chlapců – ne že je někdo střílí, ale střelecká soutěž chlapců (přeci jen jejich kořeny vedou k Vilémovi Telovi). A je tomu tak dva roky, co se smějí účastnit i holky. A s touto soutěží, která trvá tři dny (a v pondělí je finále, takže má celý Curych půl dne volno), je spojena i pouť. Když jsme nemohli minulý víkend, vyrazili jsme teď. S Vláďou jsme tu jednou byli, hned ten první rok v Curychu. A řekli jsme si, že jednou stačí. Teď ale s Eli, která už si lecjaké atrakce užije, jsme tomu dali další šanci. A bylo to fajnový. Ale zjistili jsme, že my na ty točící atrakce, které převážně Eli vyhledávala, nejsou pro nás. Já jela s Eli na jedné malé horské dráze, takový malý vláček na kolejích to byl … no a bylo mi pak pěkně blbě. Nechyběla cukrová vata, mandle v karamelu, a speciální zmrzlina ve tvaru malých kuliček. Vedro bylo, takže není divu, že na jedinou vodní atrakci (taková vodní horská dráha) byla největší fronta a to jsme tedy nedali.
Takže spokojenost. Domů jsme jeli až v šest, Matyho to tam moc nebavilo, ale Eli by vydržela až do noci. Tak třeba za rok. Jo a za mě nejlepší atrakce byla dlouhá rovná (myšleno bez zatáček), vlnitá klouzačk, na které se jezdilo na malém koberečku.
Jo jo, člověk by řekl, že když jedno dítě chodí do školky každé dopoledne (a 2x odpo na 1,5 h) a druhé 3x týdně na celý den do jeslí, že budu mít hafo volného času pro sebe, že? No tak to úplně ne. Maty celý den v jeslích to jo, to si od něj odpočinu. Vláďa ho v sedm ráno odvede a mezi pátou šestou přivede. Ale „dopoledne“ ve školce znamená, že tam je Eli od půl deváté do dvanácti. Tedy 3,5 h. Během kterých musím uklidit celý byt (dnes tedy bez luxování, které jsem stihla již ve středu. Víckrát než 1x týdně to teď nestíhám), zacvičit si sérii cviků na záda, podívat se, co dělají trhy, odpracovat nějaké věci do práce, prát, věšet a sbírat prádlo, umýt nádobí od snídaně. Jo a ještě bych měla uvařit oběd, to už asi nestihnu, takže ho pak uvařím, až bude Eli doma. Plný program na tři hodiny, co? Po noční bouřce se trochu ochladilo, ale ze mě stále leje, jak tady pobíhám z je jedné místnosti do druhé, sem tam si dám dvě patra schodů na pračku (a pár dřepů při čekání, než dopere :D), apod.
A co ta další volná dopoledne? Dvě z nich je doma Máťa, takže to nějaký čas strávíme na hřišti (nejlepší jsou ta celooplocená, kdy vím, že Maty nikam nezdrhne a mohu si odcvičit povinnou sestavu), v obchodě a doma pak poklizením, sváčou, … A pak jsem byla dvakrát v práci – vždy 7-11:15, parádní pracovní doba, co? do devíti jsem v kanceláři většinou sama, takže se mohu pěkně soustředit, pak už tam je mumraj a schůzky.
Odpoledne nejsem sama nikdy, buď s oběma, nebo s Eli. Tento týden jsem byla třikrát v bazénu – jednou sama si zaplavat během Eličiny úterní odpoledky, v pondělí odpo s Matym, během Eliščiny pondělní odpoledky, a ve středu s oběma. Zvládli jsme to dobře. I když voda i v tom parnu se Máťovi zdála spíš vlažná/studená a dával to vědět hlasitým a vysokým pískotem.
Včera jsme byly s Eli v ZOO podívat se na želvy, orangutany a krokodýla. Pak ještě sehnat nové boty na cvičení (překvapivě ji za rok vyrostla noha) a stavily jsme se i u mě v práci na kafíčko a popřát Ole k narozeninám. A pak rychle domů (kam jsme dorazily až v šest) vařit véču.
Takže takhle vypadá volný týden. O víkendu asi budu pecka sedět doma.
Dnes naštěstí nic vážného. Ale každý jistě má nějakou tu vlastnost počítače, která ho štve, ale nemá čas to zrovna měnit. Kde v těch milionech nastavení je zrovna to či ono konkrétní. Tak jsem se na to ale vrhla. Taková blbost – chtít, aby počítač usnul, když zaklapnu notebook. Našla jsem, dobrý, funguje. Za minutu koukám, že je zase vzhůru! No jistě, to ta ťuňťa myš. Jen se jí člověk dotkne, tak se počítač vzbudí. Jindy, když ho chci vzbudit, tak samozřejmě na nic nereaguje a musím jít přes power čudlík. No řešení je zde. Ještě, že pan Gúgle vždy ví, jak na to. Sama bych se asi (asi jo, ale trvalo by to) přes všechna ta okna k výsledku neproklikala. A mohu jít dále uklízet.
Tak po dvou měsících ruší XTB jejich 5 „transakcí“ měsíčně zdarma a zavádí nové poplatky. To jim to dlouho nevydrželo. Škoda. Je čas poohlédnout se po nové platformě. 5EUR jim za nákup jednoho ETF fakt platit nebudu. To bych se načekala, než by se mi to vrátilo :-/. No v zásobě mám Degiro, které nabízí nákup jednoho ETF měsíčně zdarma (z jejich speciálního seznamu), tak alespoň to.
Mintos snižuje úroky a prý 35 % německy mluvících uživatelů plánuje změnu. Mě to zatím nevadí. Rozhodně nebudu přecházet k Bondora (jako prý jiní).
Tak jsem se rozhodla si opět, asi po 2-3 letech, koupit celoroční permici do bazénu. V Curychu je totiž síť bazénů a venkovních koupališť čítající přes 20 zařízení a legitka platí na všechny (venkovní, všechny)! A většina z nich má i 50 m bazén na plavání (! kam se hrabe Praha, která má 2x tolik obyvatel!), ne jen nedaleký Oerlikon, kam to je na kole cca 10, ale i venkovní koupaliště Auhof, který je hned vedle Eliščiny školky (od nás 10 min pěšky a má i tobogán). Sem jsme poslední dobou zavítali několikrát, párkrát také Jirka s Eli. Eli si to jako Arielka (mořská víla) užívala. A pro příští pololetí jsem se rozhodla, že budu s Eli chodit na plavčo (a ji učit). Středeční hodiny se Eli sice líbily, ale já s sebou musela tahat i Máťu a byla to otrava. A sobotní termíny jsme zavrhli – aby nám to nenarušovalo výlety. Tak uvidíme, jak to bude fungovat.
Takže když mám tu legitku, musím chodit plavat. Vnitřní bazén v Oerlikonu je momentálně v každoroční pravidelné revizi, takže jsem musela do venkovního u nás. Naštěstí je poslední dny odpoledne fakt pařák, takže to jde. A dopoledne? To to tak růžové není, ale zase tam je klid. A obsazen byla jen plavecká padesátka 🙂 Zkonstatovala jsem, že na plavání venku za sluníčka si musím pořídit nové brýle s filtrem. Navíc do starých teklo. A kromě toho, Maty mi je někam schoval, takže jsem bez brýlí. Před dalším plaváním mi tedy nezbývalo, než se stavit ve sportu a něco vybrat. Pan prodavač v této sekci, dobrý týpek, mi pomohl s vyzkoušením :-). Nakonec jsem skončila u těch nejdražších, které tam měli (35 CHF, Aqua Sphere Kayenne), s UV filtrem a 180° zorným polem. A na rozdíl od značkových Speedo (made in China), které byly jen za 20 CHF, byly tyto vyrobeny v Itálii. Takže dobrý. Samozřejmě se dají koupit i brýle za 9,90 CHF, ale jak se říká
Nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat levné věci.
A první pocity z bazénu? No povím vám – to bylo neuvěřitelný! Dohlédla jsem pod vodou přes celý bazén! Už jsem zapomněla, jak to pod vodou vypadá. Moje staré brýle totiž byly dobré akorát k tomu, abych neměla mokré oči (a ke konci už ani to ne), ale byly hned zamlžené a nic nepomáhalo, možná už i stářím zašmudlané. Ale teď?! Ty barvy! A jak se sluníčko ve vlnkách lámalo 🙂 Plavecké styly ostatních plavců raději nekomentovat. No co vám budu povídat – první čtyři bazény jsem se nemohla na plavání vůbec soustředit! Jen jsem čučela kolem 😀 A taky tu byl šílený hluk, jak tu bylo spousta lidí všude kolem. To minule dopoledne jen s pár plavci, to byl jiný klídek. Když se čas plavání blížil k půl hodině, tak se i tyhle brýle začaly mlžit, ale pak to zase zmizlo. Uvidíme, jak to půjde s časem. A neteklo do nich! Další plus 🙂
Celoroční legitka se vyplatí od 30 vstupů. Tak si to čárkuji a uvidíme, kdy toho dosáhnu. Výhoda je, že legitka je přenosná, takže i Vláďa tvrdí, že bude v zimě chodit plavat.
A včera jsem byla na plovárně s Matym. Jediné, kdy do vody „vlezl“ bylo, když jsem ho tam hned na poprvé postavila do bazénku (po kotníky). Zkonstatoval, že to je studené, či co, a už tam nevlezl. A to venku, než jsem do bazénu došli, bylo k padnutí, přes třicet (ještě v osm večer jsme měli na balkóně 29°C). No ale musí se nechat, že ve stínu, jen tak v mokrých plavkách bylo příjemně, když zafoukalo, tak … no věřím mu, že mu to přišlo studené 🙂 A to se v bazénu na balkoně tak rád cachtá! Ale tam mu napouštím teplou, to jo, no. Takže jsem okoukli prolejzku a pískoviště – část písku na sluníčku byla rozpálená, což Maty rychle zjistil, stejně tak kovové části prolejzek (třeba klouzačka. Tohle fakt nechápu, všude, ale úplně všude instalují nyní kovové klouzačky :-/, takže v létě nepoužitelné, nebo jen do devíti do rána). A největší zábava pak byla, že stál na třetím schůdku nad vodou a z minikonvičky lil vodu dolů. Nejvíc, co se k vodě přiblížil, byl schod číslo dva :-). Jo a nejvíc ho vlastně nakonec zaujalo, když jsem mu omývala nohy u kohoutku, který měl ve výšce hlavy, tam by vydržel stát hodinu a nechat si téct vodu na ruce (to dělá i doma, stojí u kohoutku a kouká, jak to teče).
Jo a ještě k těm curyšským bazénům – letos už měli miliontého návštěvníka! Nejnavštěvovanější je plovárna u jezera Mythenquai (132 500 návštěvníků.
S Eli a Jirkou jsem vyrazila na hrad Lenzburg, který je z hlavního curyšského nádraží jen 20 minut vlakem. V Lenzburgu jsme kdysi s Vláďou byli, ale ne na hradě jako takovém (zato jsme hrad viděli v celé jeho kráse, což teď ne, protože „pod svícnem je tma“). Co totiž na hradě mají je Kindermuzeum – v jednom z podkroví je malý hrad, kde si děti mohou hrát. Také tam jsou šaty na vyzkoušení a malá výtvarná díla. Pak jsme objevili i malou kuchyň a dětsky vybavenou věž. Ale nepředbíhejme. Celá cesta nám zabrala cca 1,5 h – 20-25 minut tramvají na Hlavní nádraží, kde jsme měli 20 minut čas na nákup lístků (nákup lístků z pohodlí domova přes app se mi nepovedlo … a to v reklamách říkají, že to zvládnou i staříci … no nevím) a pak 20 minut rychlíkem. Následně jsme přeběhli ještě na autobus, kterým jsme jeli 3 zastávky na Kronenplatz. A pak už jen nahoru po schodech (nekonečných)- Vlastní hrad jsme tak zahlédli jen na chvilku ještě ve vlaku, pak už prostě nebyl vidět.
Dva dospělí a dítě vyšlo na 35 CHF (vstupné na vše, ne jen nádvoří). Většina fasád hradu se momentálně opravuje, ale lešení jsou vkusně zakryta „malbami“ zdí tak, jak by měly vypadat. Nejprve jsem si tak lešení ani nevšimla, jak byly maskovaná. Náhoda tomu chtěla, že jsme začali v té části, kde byla kavárna. A pak už jsme zamířili do sálu, kde si Eli mohla zkoušet různé princeznovské šaty, vyrobit si papírovou korunu a hrát si s maketou hradu (kde byly i princezny a čarodějové). Pak jsme pokračovali do vězení, kde nás v jednu chvíli vystrašily klíče chrastící v zámku (z reproduktorů) tak, že Eli mazala z vězení pryč ve strachu, že ji tam zamknou. Pak různé sály, jak to na hradech bývá. Další parádní atrakcí byl malý drak, kterého se ovšem Eli také bála. Nechyběla ani stínohra o tom, jak to na hradě s tím drakem bylo. A na závěr si Eli vyzkoušela drátěnou čapku a helmu. Prohlídka nám zabrala 3,5 h a máme se ještě proč vracet.
Cestou na autobus jsme to vzali přes kavárnu vedle radnice. Pak na autobus a vlakem zase na Hlavák. Kde jsme hbitě přeběhli na jinou kolej a jiný rychlík nás dovezl do Oerlikonu. Zde jsme ještě Jirkovi ukázaly MFO Park a ve Starbucks jsme si s Eli daly ledové osvěžení (bylo fakt vedro) a skončily v Oerliker Parku u vody. Jirka s Eli pak jely už domů (bylo skoro půl šesté a to jsme v Lenzburgu začínali v deset) a já ještě vyzvednout Máťu do jeslí.
Fotky (zamčené).
Povídání (česky) od dalšího oblíbeného webu, který je zdrojem inspirace.
Je to již nějaký pátek, co jsem pomalu začala volné prostředky po malých částech investovat. Začala jsem u ČSOB a ING podílovými fondy. Stavební spoření nepočítám. Pak jsem ale narazila na článek o p2p půjčkách (a další navazující příspěvky). Rok jsem si to nechala rozležet v hlavě a pak před skoro již dvěma lety to také zkusila. Na nějaké zevrubné povídání je teď už moc hodin a mě padají víčka. Ale chci tu uvést alespoň seznam toho, co využívám, a kde mám jaké „bonusové“ kódy. To se vám může hodit při zakládání účtu – vy i já dostaneme bonus, většinou na základě vaší investované částky. Pokud si tedy budete chtít účet u níže uvedené společnosti založit, využijte „Doporuč kamaráda kódy“ níže pod článkem.
Na převody peněz poté využívám TransferWise a CurrencyFair (ty také mívají „doporuč přítele“ akce). Vláďa teď (2019) začal používat Revolut a docela si to chválí (na to zatím žádný refer-a-friend kód není).
Z dalších platforem využívám:
Refer a friend akce – díky následujícím odkazům získáte vy i já nějakou výhodu
Transferwise – Zaregistrujte se pomocí uvedeného linku. Převody do 500 liber máte bez poplatků. Až uděláte převody za 200 liber, já dostanu 50 liber (stav k 13.4.2019).
CurrencyFair – Zaregistrujte se pomocí uvedeného linku. Musíte udělat převody za 2000 EUR (či ekvivalent v jiné měně). Já i ty pak dostaneme 40 EUR. (stav k 13.4.2019).
Portu – Zaregistrujte se pomocí uvedeného linku. Ty i já získáme 3 měsíce bez poplatků. (stav k 13.4.2019).
Mintos – Napište mi a já vám pošlu můj kód (neměl by se sdílet veřejně, tak proto). Odměna se odvíjí od zainvestovaného obnosu na konci 14 denního období ihned po registraci. Minimální investovaná částka je 500 EUR, pak je odměna (pro oba) 10 EUR. Pro 1000 EUR to je 20 EUR, atd. (stav k 13.4.2019).
Zonky – Zaregistrujte se pomocí uvedeného linku. Pokud si vezmeš půjčku u Zonky, dostaneme oba 1000 Kč. Minimální půjčka je 50 000 Kč. První stři splátky musí být splaceny včas. (stav k 13.4.2019).
Degiro.ch – Zaregistrujte se pomocí uvedeného linku. Až budeme mít zobchodováno tak, že na poplatcích jste zaplatili 20 CHF během 3 měsíců od otevření účtu, 20 CHF vám bude zpět připsáno na účet a já dostanu taktéž 20 CHF (stav k 13.4.2019).
Ani jsem nevěděla, že máme kousek za Curychem takovou parádní „naučnou stezku“. S babi, dědou a Eli jsme v úterý vyrazili na výlet (Maty byl v jeslích, Vláďa v práci), takže jsme vlakem, lístek na tři zóny (17.8 CHF zpáteční). Cesta zabrala všehovšudy 30 min tramvají a 30 min vlakem údolím řeky Sihl, která protéká Curychem. Na tuto zážitkovou trasu jsem narazila na našem oblíbeném blogu zde. Pro kočárek tahle trasa není, takže dobře, že si to mohl Maty užívat v jeslích.
Prvotní stoupání bylo tedy husté, pak už to bylo po rovině (na závěr zase padák po prudkých schodech, které se ale daly obejít delší cestou). Cestou jsme se naučili různé zde rostoucí stromy, počítali jsme letokruhy, šli skoro až pohádkovou trasou mokřady, vyzkoušeli si na boso cestičku po různých lesních materiálech, a mnoho dalšího. Navíc tu bylo po dešti příjemně, žádné vedro a dusno jako v Curychu v těchto dnech. Eli cestou navíc potkala stejně starou holčičku, takže s ní skoro polovinu cesty blbla. A holčička nás pak zvala na oběd :D. Na závěr se Eli brouzdala v řece a pak jsme si ještě dali sladkou tečku v restauraci kousek od nádraží. Vlaky sem jezdí jednou za hodinu, tak jsme museli trochu přidat v jídle (Nina s Jirkou si dali Rösti s lososem, já kafe a panaché a Eli čokoládový dort), ale stihli jsme to.
Fotky zde.
Na tento trail jsme narazili opět na Moms:Tots:Zurich blogu. Oficiální stránky zde. Vzhledem k tomu, že to není vhodné pro kočárky, využili jsme možnosti nechat Máťu s babičkou doma a vyrazili jsme ve třech + děda.
Tato interaktivní procházka se nachází v údolí mezi Lucernem a Engelbergem. V Dallenwilu jsme na podruhé našli správnou lanovku. Rychle jsme vystartovali z auta a sprintovali koupit lístky, neb nám to vzápětí jelo. Eli to má stále zadarmo, my s Vláďou zapolovic, Jirka seniorskou. Takže jsme v tom byli za cca 40 CHF + parkáč na celý den 5 CHF. Nezapomněli jsme v autě ani hole ani Eliščiny pohorky. A už se jelo nahoru. Ve Wirzweli jsme se trošku zorientovali a vyrazili k druhé lanovce, tentokrát soukromé (Eggwald-Gummenalp). Tato lanovka pro šest lidí jezdí na požádání – zmáčknete interkom, oznámíte, že chcete jet a kolik vás je, nastoupíte a pak už to je vše automaticky. Až nahoře po vystoupení zaplatíte (hotově pouze; 6 CHF za jednoho).Pokračovat ve čtení