Tak zde se budou postupně objevovat zajívamé akce roku 2012. Na některé se chystáme, na některé nemáme a některé se zde neobjeví, protže je Vláďa pověrčivý.Víte-li vy o nějaké zajímavé akci, tak ji připište do poznámek, třeba se tam pak potkáme. Ty akce, které přidáte, a budou se zdát zajímavé, si najdou místo v termínovce ;-).
Termínovka na rok 2012
LEDEN
DUBEN
KVĚTEN
  • 1.5.2012 – Sihltaler Frühlingslauf, 10 km, http://www.sihltalerlauf.ch/
  • 19.5.2012 – 47. ročník pochodu Praha – Prčice, Předpokládaná trasa: 1) Pikovice – Prčice – 50 km, 2) Čerčany – Prčice – 50 km (start je již od půl sedmé, což je výhoda oproti startu z Pikovic), 3) Benešov – Prčice – 44 km (start v 8h), 4) Týnec nad Sázavou – Prčice – 42 km (start 7:30). Co nepřipadá v úvahu: Dětská trasa (26 km, moc krátké, jen pro děti), Votice (30 km, absolvováno 2010), Trasa Jardy Bursíka (35 km, absolvováno 2011), Cyklo Praha (76 km, absolvováno 2005, 40. ročník. S „návratem“ do Benešova to tehdy bylo 116 km v teplíčku přes 25°C)
  • Jasoň a Drsoň, http://www.jason-drson.com/index.php?stranka=pozvanka.php
ČERVEN
  • 1. – 3.6.2012 – RUPRNO – triatlon smíšených dvojic, v kánoi pět, na kole dvaapadesát a dvanáct a půl kiláčku běhu (RUce PRdel NOhy) – v Jizerských horách
  • 23.6.2012 – Spiezathlon (Thriathlon short distance series)
ČERVENEC
SRPEN
ZÁŘÍ
  • 15.9. – Seelandtriathlon Murten (Thriathlon short distance series)
ŘÍJEN
  • 20.10.2012 – 1.Nacht-Duathlon-Aeschi b.Spiez (běh+kolo). Informace od března 2012
  • 21.10.2012 – Mountain-Bike Duathlon Aeschi
  • polovina října Ďábelská bludička http://www.jason-drson.com/
LISTOPAD
PROSINEC
JINÉ

5.11.11
Vraťme se k minulému víkendu – výlet do Appenzellu. Městečko (centrum) relativně malé, takže projít ho třikrát, zatímco jsme hledali infocenturm (které jsme nakonec nenašli), nebyl problém. Alespoň jsme skoukli, co kde mají, a co stojí za to ochutnat a nakoupit. Takže jsme nejprve vešli do lahůdek (sýry, masíčka, místní bylinný likér) a následně do sýrárny. Vláďa má můj obdiv – jak se v sýrárně statečně držel – „vůně“ sýra byla i na mě zpočátku síla. Když jsem nerozhodně stála u pultu se sýry, tak mě mladá prodavačka nabídla pomoc. Naštěstí pro ni nebyla angličtina velký problém. Ochutnala jsem asi čtyři sýry (chtěla jsem tak jako tak Appenzell, takže jsem se ničím jiným nezdržovala). A řeknu vám, že 14 měsíců uleželý Appenzell je opravdu něco. A na můj vkus již hodně slaný. Takže jsem zůstala u „jen“ 12 měsíců vyzrálého (když jsem si pak dala kousek tohoto po večeři, tak se ke mně Vláďa odmítl přibližovat) … a pak jsem vybrala ještě alpský česnekový. Ten je již relativně jemné chuti.
Obchod s různými appenzellskými pochutinami.
Vláďu spíš než sýry zaujal perník.
A kolem oběda jsme koukali kam zajít na něco malého k snědku. Po několika nerozhodných pokusech jsme skončili, jak jsme následně zjistili, v kavárně (Drei Könige). Takže poté, co jsme se usadili a koukli na „jídelák“, jsme se opět oblékli a šli hledat opravdovou restauraci.
Kavárna Drei Könige.
Což nebylo daleko (Gasthaus Traube). Tam s angličtinou opět nebyl problém. Vláďa by napsal, že pak jsem začala dělat problémy, protože ačkoli jsme si nechali přinést anglický jídelní lístek, stejně jsem některým výrazům nerozuměla. Chudák mladý číšník si musel dojít pro slovník, aby mi daný pokrm mohl co nejlépe vysvětlit. Stejně jsem pořád byla „puzzled“ (netušila která bije, ale i tak jsem si daný pokrm dala) …. takže pro příště již vím, co se pod divným názvem skrývá. V Zürichu tomu říkají „Fleischkäse“, zde to mělo ještě trochu jiné označení (něco jako Leberkäse) … a jedná se o klasickou českou sekanou. Ale dobrá byla, jemná, s tmavou omáčkou. Vláďa si dal rösti s vepřovým masem na liškách (smržích?). Ten byl zase překvapený tím, co se vlastně skrývá pod „rösti“. Opět je chyba na mé straně – nevím proč (jak se to stalo), ale někdy jsem ho asi mystifikovala tím, že jsem „rösti“ označila jako zapékané brambory, takže si představil něco s kupou roztaveného sýra. To, co mu přinesli, bych spíše přirovnala ke smetanovým bramborám (nakrájeným na malé hranolky), jen lehce zapečeným (sýr tam snad ani nebyl).
Gasthaus Traube (v pozadí).
Pochutnali jsme si oba a pak už hurá domů.

První naše anketa. Uvidíme, jak to funguje. Abyste mohli hlasovat, přejděte do komentářů k tomuto „článku“. Po upozornění uznávám, že na druhou část otázky se ANO x NE odpovědět nedá Úžasný. To je jen doplňující „věta“ Smějící se

Lámete si hlavu nad tím, jak nejlépe zabezpečit vaše kolo? Já se tímto zabývám tak rok a zatím jsem nepadla na nic rozumného. Bohužel, požadavků na to, co by měl zámek (rozuměj „lanko“, kterým lze kolo někam připnout a zamknout) splňovat, je několik … a ve většině případů jdou „proti sobě“. Největší zabezpečení samozřejmě znamená mohutný zámek, který s sebou rozhodně tahat nechci. Malý, lehký, takový který se vejde do kapsy, s číselným kódem, ve mě spíše vzbudil úsměv, než pocit bezpečí. Prodavač v jednom cykloobchodě mi jen potvrdil to, co si o těchto cyklozámcích myslím, že to je pro ty případy, kdy na kolo vidíte a jde jen o to, aby vám ho náhodný kolemjdoucí nevzal. Ale co když máte kolo někde před obchodem, v garáži, na zahradě v kůlně … existuje něco, jak kolo šikovně zamknout? … Dalším limitem cyklozámků je jejich délka a onen, do jisté míry praktický, způsob jeho smotaného uspořádání/svinutí. Kdo se někdy snažil takovým zámkem svázat čtyři kola k lampě, tak ví, o čem mluvím. Lanko se vám většinou kroutí v ruce takovým způsobem, že jen šťastnou náhodou nedostanete ránu, nebo koncem zámku neuděláte rýhu do rsvého miláčka … A tak stále hledám …. Další příležitost, na kterou jsme chtěli zámek na kolo užít, je přivázat kola, která jsou na zahrádce, k sobě a ještě k zahrádce. Na to ale již potřebujete pěkně dlouhé lanko a v případě, že by se jednalo o to zmiňované „vinuté“, bylo by zamykání kol noční můrou. … A tak hledání pokračuje. První, na co jsem narazila je toto srovnání zámků. A jako první, který se zdá být odolný vůči amatérským zlodějům i těm pokročilým, je onen zámek ve tvaru „U“, který cyklisté v Curichu většinou vozí hozené přes rameno. Takže ano – tento asi funguje. Ale jak text zmiňuje – jeden a čtvrt kila je už pěkná váha.
Teď odbočím a uvedla bych stránky, kde mají zajímavou nabídku „chain“ a „cable“ zámků. A u všeho mají uvedeno do jaké „situace“ je daný zámek vhodný. „Nejlepší“ zámek je tedy „Designed to protect your bicycle in low-risk, high visibility areas“ – tedy pro případ, kdy asi máte kolo v hospodské zahrádce a sedíte vedle něj Smějící se. Na těchto stránkách pro uzamčení kola v nebezpečných zónách doporučují zámky typu „U“ případně pak typ zámku, který se vidí spíš u motorek.
Ale zpět k testu. Závěr týkající se nejrozšířenějšího druhů zámků, tedy těch „lankových typů“, je: „zámky spíše proti náhodným nenechavcům než proti opravdovým zlodějům“. Takže podle tohoto testu bych si žádný zámek nevybrala. I když ano – ono „účko“. Na cestování po městě to je asi dobrá volba. Jak ale řešit onu situaci dvou kol na střeše a vy se jdete projít?
Z jedné diskuze: „Zámek bezpečně chránící kolo proti zlodějům prostě neexistuje. To je třeba bohužel brát jak fakt.“ Jo, to si myslím taky. Proto jsem byla na jednom mém výletě mile překvapena (no já doufala, že jsou prostě Švýcaři takoví, jak se o nich mluví … moc často ten osud nepokouším), když jsem se vrátila z veřejných toalet a kolo bylo tam, kde jsem ho nechala. … Ještě jeden příspěvek ze stejných stránek „Nejjistější by bylo, kdybys koupil zámek s pořádnejma vratama – třeba Hlubokou.“ Smějící se Jj, tak to řeším s mým druhým kolem – mám ho u postele (nezamčené). … Ještě jeden zajímavý, ale pro naši věci asi nepraktický, model.
Googlujeme dál … Vláďa mi popisoval, že na jednom výletě viděl klučinu, jak použil na zamčení kol něco, co by se nejlépe dalo popsat jako svinovací metr, zde ovšem v provedení „lanko“. Byl prý v takovém šeku, co viděl („to chci!“), že než se stačil vzpamatovat a kluka se zeptat,k de se to dá sehnat, ten byl dávno pryč. V této souvislosti jsem narazila na toto: Lock Alarm Mini – Combiflex AL60 – lanko+alarm+zámek+číselný kód+pohybový senzor. To by mohlo stát za pokus. Na to posezení u hospody by to bylo dobré. Ale na ty kola na střeše moc krátké.
Možná už se začínám blížit. To, co asi hledám, by mohl být „navíjecí zámek“. Na jeden jsem narazila zde http://bagbike.cz/?cmd=2280 , ale popis je dost skoupý (Univerzální navíjecí zámek Safeman, ocelové lanko s plastovou povrchovou úpravou. Chybí uvedená délka drátku).
… a tradá – tohle je asi to nejlepší – zámek s alarmem dlouhý – 10m, 120 dB. To by stálo za zkoušku. Jak do sklepa, tak před hospodu. Jen ta cena tomu odpovídá (1200 Kč). No ale což. Někde jsem četla, že do zámku byste měli investovat 10% z ceny kola (nebo že by to bylo 1%? … hmm, teď nevím … no tak si to spočítejte).
A co vy? Jaké máte zkušenosti s cyklozámky a krádežemi kol? Mátě nějaký dobrý tip? Tak sem s ním.

Tak tomuto se říká splněný dětský sen 😀 Asi jsem se nyní nechala také inspirovat článkem v časopisu RUN – že toto je dobrý doplněk k běhu. A protože běhání mi stále dělá problémy … prostě to neběhá, … a navíc na koloběžce, stejně jako na kole, a na rozdíl od běhání, se z kopce svezete, byla to „jasná“ volba. Koloběžka má totiž tzv. gravitační motor – tzn. že jakmile je přední kolo níže oproti zadnímu kolu cca o 2-3cm, už to jede samo. Tohoto jsem velmi využila při cestě na chatu. Moje první jízda na koloběžce ahned 16 km. Ale šlo to. Naštěstí cesta do polabí není nijak kopcovitá, takže těch pár úseků se vyšlo pěšky a jinak si člověk užíval jízdu. Ve výsledku jsem měla rychlost cca 10 km/h. Což je asi pomalejší než lecjaký hobby běžec, ale rozhodně to je rychlejší než kdybych to běžela já Usmívající se.
A jakou že koloběžku jsem si vybrala? V dnešní době je na výběr opravdu velké množství typů od malých „skútrů“ (takové ty skládací hliniíkové), přes městké koloběžky (tu jsem si přesně vybrala já – CITY-LINE) až k těm na dálkové jízdy, které se od kola liší jen tím, že nemají šlapky Smějící se. Detailně se můžete seznámit s mojí koloběžkou na youtube (ve francouzštině, ale obraz samotný je dostatečně výmluvný) .
A ještě něco málo k jízdě na koloběžce – docela mi to pak na cestě na chatu pomohlo – prostě se nehnat a vychtunávat si jízdu http://www.aktivity-sumava.cz/news/technika-jizdy-na-kolobezce-aneb-uz-nejsme-male-deti-/
No a dnes jsem se šla projet do Ladronky. Vyjížďka na hodinu a zítra asi nebudu moct chodit Smějící se

Pátek 30.9.2011

Tak konečně. Tento výlet jsme si původně plánovali již na pondělí, ale shodou okolností a momentálního rozpoložení se na něj dostalo až nyní, den před odjezdem. „Treking Masca“ je prý nejhezčí „procházka“ na ostrově. Jdete roklí (údolím/strží) z vesnice Masca na stejnojmenou pláž. Za avizované čtyři hodiny spadnete o cca 1000 výškových metrů až k moři, kde vás čeká koupání. A to celé v uzavřeném „korytě“ kolmých, několik desítek metrů vysokých, skal. Celá tato oblast je přírodní rezervace. Ale vraťme se na začátek.

Vzhledem k tomu, že z Adeje, kde jsme byli ubytování, to je do Masci pěkný kus cesty, vstávali jsme kolem sedmé, což znamenalo do naprosté tmy. Těsně po osmé jsme vyrazili do Los Gigantes. Zde jsme zaparkovali na skoro prázdném přístavním parkovišti a šli si koupit lístek na „boat taxi“. To vám zaručí, že se pak z pláže dostanete zpět do Los Gigantes lodí a nemusíte se šest hodin škrábat zpět do vesnice Masca. A jak jsem již dříve zmiňovala – autobusy do Masci jezdí tak všelijak, využili jsme nabídky zdejší „zážitkové kanceláře“ a nechali si zavolat taxíka. Za 23 Euro nás bravurně prokličkoval serpentinami až do Masci. Vláďa si gratuloval, že jsme tudy nejeli autem sami, protože v těchto silničkách by se s protijedoucím autem opravdu potkat nechtěl .. a co teprve s autobusem!! No posuďte sami. Pravda je, že autobusy tu jezdí jen ty menší, ale i tak.
Serpentiny do Masci (http://en.wikipedia.org/wiki/File:Masca_Road.jpg)

Serpentiny do Masci (http://www.kickbike.com/index.php?mid=48&a=show&id=38).
Na to, že tuto vesnici a po ní pojmenovanou pláž a hikovou cestu propagují kde se dá, vlastní vesnice mi přišla turismem nedotčená. Nikde jsme například nezahlédli domorodce prodávající místní produkty (kromě jednoho chlapíka, který měl rozloženo pár věcí u chodníku). Což byla škoda, protože jsem si dělala naděje, že tu koupím agávovou vodku, na kterou jsem nikde nenarazila (na jednom parkovišti s výhledem na sopku ji spolu s dalšími produkty jako místní med, marmelády a šafránové čatní prodával chlapík, prý z rodinné farmy, ale jeho obchod v kufru auta v nás moc důvěru nevzbudil). Udělali jsme pár startovních fotek a vyrazili po kamenném chodníčku, který nám ukázal taxikář, když jsme vystupovali. Cesta vedla směrem na infocentrum a muzeum a navíc i ke kešce. Kešku jsme úspěšně ulovili … infocentrum bylo zavřené. Na začátku trekové cesty z Masci nás vítala cedule vysvětlující přírodní význam této oblasti. Vyrazili jsme. Po pár metrech jsme ale zůstali bezradně stát na křižovatce dvou cestiček. Na jedné z nich místňák zaléval palmy a přilehlý porost, druhá též vypadala, že vede k někomu domů. Nicméně jsme se osmělili a zeptali se na cestu. Jojo, na pláž to je tudy dolů. A tak jsme začali klesat prašnou cestičkou mezi agáve, dalšími píchláky a palmami.
Výhled byl supr. V dálce bylo vidět moře. I tak jsme ale věděli, že cesta na pláž potrvá tak 3-4 hodiny. Ale dělali jsme si naděje, že bychom to mohli zvládnout rychleji. V protisvahu jsme viděli hada turistů, které sem zavezl autobus. Měli to i s průvodcem. Trošku nás zarazilo, že my jdeme tudy a oni tamdutdy, ale nevěnovali jsme tomu moc pozornost a šli i dál. Sem tam jsme museli překonat pár kamenů, jindy agáve, sluníčko pálilo, ale to vše bylo vykoupeno pohledem na krásné okolí. Sem tam to vypadalo, že se cesta rozdvojuje, či dokonce mizí, ale vzápětí jsme se opět našli a po udusané pěšině pokračovali dál. Pak už to ale nešlo. … Zarazili jsme se. Kam se ta cesta poděla? Vypadalo to, že končí u kamenné strže a dál to nevede. Ale někam tudy lidé chodit musí, ne? Vláďa odložil batoh a šel to prozkoumat. „To půjde. Je tu vyschlé koryto a támhle mezi bambusem je vyšlapaná cesta.“ Koukala jsem na to trošku kriticky, ale po tréningu na stěně jsem si na kamenitý sešup troufla. Začali jsme se prodírat bambusem. Po cca 20 metrech se před námi ale objevil neschůdná strž dolů. Musím si rejpnout a říct, že jsem třikrát říkala, že bychom se možná měli vrátit a jít tou cestou jako ti turisté, ale Vláďa stále tvrdil, že to tady musí být od někoho vyšlapané, že ty stupy na skalách jsou hrozně obroušené, jak po tom pořád někdo chodí, větve kytek jsou ulámané, že to tudy prostě být musí. „Přece se nebudeme vracet nahoru, ne?“.

Po hodině jsme byli tam, odkud jsme v 10h vyšli. Cestou nahoru jsem si brblala pod fousy, že tohle je fakt supr hike … a pak něco o *** domorodcích. Opět (pokolikáté již??!!) se potvrdilo pravidlo, že místňákům nevěř!!! Ale když nám to řekl jak taxikář, pak ten „zahradník“, a i tam byla na začátku oficiální cedule, tak jak má člověk vědět, že tamtudy chodí jen jánevímco jánevímkam??(Asi divoké kočky, které dle cedule nemáme krmit, páč když zdivočí, tak jsou pro místní speciální faunu pohromou.)

Cesta, na které jsme na začátku viděli turisty, a po které jsme se nyní pustili, byla o poznání větší a více udržovaná. Žádné objímání se s píchláky, ale pohodová procházka. Vztek ze mě pomalu vyprchával. Znovu jsem vyndala foťák, který jsem při škrabání se zpět nahoru, schovala, protože jsem potřebovala volné všechny končetiny. Musí se nechat, že to je krásné údolí. Skály, láva, kaktusy, palmy, a mnoho dalšího.

Překvapilo mě, kolik lidí jsme nakonec potkali, kteří mířili nahoru. Osobně jsem byla ráda za to, že to jdu dolů, i když mi bylo jasné, že zítra mě budou nohy z takového sestupu, pěkně bolet (a také že jo. Ještě cestou v autobuse do Prahy o dva dny později, jsem cítila namožená lýtka, stehna již o něco méně).
Jak jsme klesali, tak mi přišlo, že přibývá různého bordelu. Za jedním obzvlášť velkým kamenem Vláďa dokonce objevil „záchod“. Také jsme si nemohli nevšimnout vodovodu. Tyto trubky poněkud kazily celkový dojem z malebných kamenných zákoutí s palmami. Co byste ale chtěli když tudy za den projdou desítky lidí (minimálně). Kam se ve pár metrů širokém kaňonu asi dá jít na záchod (?). Nevím, jestli to byla jen má představa, ale chvílemi to tam i smrdělo (přes ty několik desítek metrů vysoké kamenné stěny prostě vzduch necirkuluje).

V jednu chvíli proti nám šla výprava, ve které byl i 80 letý stařík (no vypadal fakt staře) s trekovými holemi a hned za ním do ruda udýchaný čtyřicátník v džínách (já šla v kraťasech a tílku). Jestli to oni zvládnou nahoru, tak potom my jsme pěkní čajíčkové, že to jdeme jen dolů. Zajímalo by mě, jestli ti, co to jdou nahoru, vědí, do čeho jdou. Fakt bych to nahoru nechtěla jít. I když Vláďa tvrdil, že to, co sejdeš, tak vyjdeš vždycky. Nemusí to ale již platit obráceně. Čemuž tedy věřím, ale stejně jsem byla ráda, že jsme to šli dolů.

Když už jsme byli dost daleko na to, bychom si mysleli, že jsme již blízko pláže, zastavili jsem se ves stínu jednoho převisu na sváču. Na cestě jsme byli dvě hodiny a čtvrt (ta první bloudící hodina v tom započítaná není). Pomalu jsem začínala cítit nohy. Ale sklon pochodu už byl výrazně pohodlnější, žádné velké kameny na slézání a tak.

A pak se před námi objevilo moře.

Úplně jsem cítila, jak mi chladná voda omývá nohy. Přistávací molo bylo plné lidí, kteří se tam slunili a využívali schůdky na sestup do vody. Na druhé straně pláž … úplně prázdná. Cedule hlásila, že pláž je z důvodu nebezpečí sesuvu půdy, zavřená (něco podobného jsem si vzpomněla, bylo i nahoře). Hmm … to nás trošku zklamalo. Chvíli jsme bezradně postávali a dumali co dál. Celkem nám cesta trvala dvě hodiny a tři čtvrtě s 15 minutovou pauzou na oběd. Takže do příjezdu naší lodě jsme měli krásnou 1,5 hodinu. No ale co dělat bez pláže? Všude jinde byly nepříjemné kameny a krabi.
No což … převlékli jsme se na betonovokamnné zídce a šli se prodírat mezi lidmi na molu ke schůdkům do vody. Vláďa byl opět nespokojený s čistotou vody. Voda jako taková byla křišťálově čistá, bylo vidět všude až na dno, ale na povrchu něco plavalo. Jak řekl jeden guide, je to nějaký organický bordel. No nic. Vrhli jsme se, velmi pomalu příčku po příčce, do vody. Byla dost studená. Ale zároveň to bylo příjemně osvěžující. Nasadili jsme brýle a začali rekognoskovat dno. K vidění toho bylo dost, ale nějakým úžasným šnorchlováním se to nazvat nedalo. Ale kvůli tomu tady nejsme. Hlavně že jsme ve vodě.

Loď dorazila ve tři, zakotvila a cestující se též vrhli do vody. V půl čtvrté jsme se nalodili a vydali se směrem do Los Gigantes.

Tím náš den ale nekončí. Jdeme okouknout půjčovnu mořských kajaků. Vláďa se chce pořád naučit jezdit, tak tohle je pěkná příležitost. Vyřizujeme byrokratickou stránku věci a jdeme se převléknout. V přístavu se na kajaku jezdit nesmí, takže jsme posláni na nedalekou pláž, kam nám kajak přivezou. Jdeme jen tak nalehko v plavkách a vestě, bez bot. Chvílemi popobíháme a přeskakujeme ze stínu u popelnice do stínu od zábradlí a domů. Asfalt je pekelně rozpálený. Jsme na pláži a čekáme na loď. Nechávají ji několik metrů od břehu, jinak by jejich člun uvízl na písku. Vláďa má přes svá spálená ramena košili, kterou si nechce namočit … plavu pro kajak. Nastupujeme, ujasňujeme „pravidla“ a jedeme podél útesů na moře. Vlnky lehce houpají lodí, Vláďa si stěžuje, že je pádlování moc namáhavé, já si stěžuji, že to pořád zatáčí doprava, ale jedeme dál. Po 25 minutách to otáčíme. Vítr máme v zádech, jede to pěkně. Bez brýlí toho moc nevidím a Vláďa mě neustále urguje, že musím jet víc doleva. Výhoda zadáka je, že háček nemá oči vzadu 😀 Vláďa pádluje, já používám pádlo jako kormidlo a kochám se. Občas se nám podaří svézt na vlně. Přistání na břehu rozhodně nebylo tak elegantní jako předvedla přistávající dvojice, když my jsme nasedali. No nic, chce to tréning. Vláďa dělá, že už má dost, ale i tak se mi ho podařilo posadit zpět na kajak a vyslat ho na vodu. Samotného, ať ví, zač je toho loket. Po chvíli pozorování se začnu trochu strachovat, zda to byl dobrý nápad. Motá se na vodě jak nudle v bandě a stále ho to unáší blíž k útesům. Začíná pádlovat dozadu … nějakou záhadnou silou se ale dostal opět blíže ke břehu. Vlny jsou již docela velké. Ukazuji, že ve vlně musí zabrat a sveze se tak až na pláž.

Koukám, jak se žene suprová vlna … zároveň si ale uvědomuji, že se Vláďovi nepodaří loď správně srovnat. Trefuje ho to bokem. Do toho se již předek dostává do kontaktu s pláží. Zděšeně se dívám, jak ho vlna obrací a jak mizí ve válci pod lodí. Běžím mu naproti, … tahám loď … Vláďa nasupeně vylézá na břeh …. je celý pokrytý černám pískem … do toho mu bělmo zlověstně září. Ptám se, jestli je v pořádku … jen se naštvaně otáčí a jde se opláchnout … Nakonec to prý vypadalo hůř, než to bylo. Loď ho prý ani nezasáhla … zpětně si uvědomuji, že dokázal v tom chaosu stále držet pádlo … asi jsem ho přeci jenom něco naučila (spíš to byl instinkt) … písek má všude … ale víc se s tou slanou vodou udělat nedá. Oči proplachuje vodou z PETky. Jde nahlásit vrácení lodě. Já čekám na pláži … půjdeme si ještě plávnout. Znovu si přehrávám co se stalo … vypadalo to opravdu ošklivě … teď budu mít výčitky svědomí, že jsem ho málem utopila. Holt, jak sám řekl, ho budu muset naučit pořádně jezdit na lodi. Pořád dokola se mu omlouvám. Písek z očí, uší a jiných dutin dostává po dva dny.

Jedeme někam na véču. Ale ještě jsme stihli koupit Vláďovi supr tričko.


Zajeli jsme do Puerto Colon vyzvednout si fotky z předešlého dne. A mezi nemalou nabídkou restaurací vybíráme tu, která má největší výběr koktejlů. Dávám si Blue Hawai Coladu a Vláďa nějaký nealkoholický. K jídlu volím sardinky a Vláďa grilovanou rybu (něco jako „mořský autobus“?). Vláďova ryba s česnekovými bramborami byla supr. Já jsem se ve výběru trošku unáhlila. Přinesli mi šest menších rybiček, kde bylo kostí jak naděláno. Ale chuťově dobré, jen to byla pořádná piplačka.

A doma balit … spát jsme šli snad až po půlnoci. A ráno vstávat opět v sedm. Poslední check-in je v 9:10, tak tam chceme na osmou být. Do toho ještě vrátit auto a natankovat.

Neděle 25.9.2011

Náš první den na Tenerife. Dle předpovědi měl být tento den nejstudenější z celého našeho pobytu (což znamená, že není absolutní azuro, ale sem tam nějaký mráček, a že je jen takových 24 stupňů). Takže jsme se rozhodli moře ještě na chvíli odložit a vyrazit do cca 80 km vzdáleného Puerto de la Cruz do Loro parku (Loro parque). Cestou jsme se chtěli stavit v Los Gigantes (ve skutečnosti se toto přístavní město jmenuje Puerto de Santiago a Acantilado de Los Gigantes je asi jen jeho část, ale díky nádherným „gigantím“ útesům, je Los Gigantes na mapách vždy tím výraznějším písmem, takže pro mě to je zkrátka Los Gigantes) a zkontrolovat jak jezdí autobus do Masci a vodní taxi odtamtud zpět. Dle různých průvodců je Masca trekking tou nejlepší „procházkou“ na ostrově. Ale vyznat se v jízdním řádu na ostrově není tak lehké. A když už se v tom zorientujete, akorát zjistíte, že autobusem se tam jen tak nedostanete. Ono autobusy tam jezdí, ale ne v časech, které by nám vyhovovaly. … no koukám, že jsem z článku o Loro parku přešla do povídání o Masce. Takže zpět. … Odbočku na Los Gigantes jsme minuli a příšernými serpentinami jsme zamířili do Santiago del Teide. Vláďa si jako řidič serpentiny užíval, mě to tedy moc příjemné nebylo, ale výhled byl supr. Cestou jsme zastavili na vykuk na sopku, pak se přehoupli přes vršek hor a naskytl se nám výhled na moře na druhé straně ostrova. Zde to bylo o poznání zelenější. Asi na tom opravdu něco bude – že ačkoli se jedná o tak malý ostrov, podmínky na severním a jižním okraji jsou tak odlišné.

Výhled na sokpku Teide.
Jízda na druhou stranu ostrova.

Vzhledem k tomu, že se již blížilo polední, nikde u pobřeží jsme se zbytečně nezdržovali a zamířili dle značení do Loro parku. Parkoviště, jak jinak, bylo touto dobou již narvané k prasknutí, takže nás obsluha nasměrovala na další provizorní parkovací zónu. A mohli jsme vejít.
Tento park se chlubí největším „výběhem“ pro tučňáky, jednoroční, zde narozenou, kosatkou, show s delfíny, velkým areálem s orchidejemi a dalším.
Tučňáci ve svém supr výběhu.
Hned na vstupu jsme byli nuceni se nechat vyfotit s papoušky (fotku si na odchodu můžete za poplatek 6 euro koupit na památku). Dále jsme již pokračovali dle mapky a časových rozvrhů jednotlivých show. Plán byl jasný – chceme vidět kosatky, lachtany, delfíny a pak na co zbude čas. No nebylo to jednoduché to vše stihnout, ale bylo to supr. Jak kosatky, tak delfíni a tuleni měli se svými cvičiteli připravená úžasná představení. Skoky, cákání na publikum (proč se asi u vchodu prodávaly ty pláštěnky?), hra s míči, proskoky kruhy, a mnoho dalšího. To se nedá moc dobře popsat. To musíte vidět.

Kromě těchto speciálních show, je k vidění i, prý, největší přehlídka papoušků (na světě). I papouščí show jsme viděli. Až na to, že pořád tak křičí, to bylo krásně nacvičené.
Po celém parku nechybí místa na občerstvení. Vybrat si snad musel každý. Následoval lenochod, orchideje, a akvárium. Akvárium byl svět sám pro sebe. Bylo to ohromné. Nemohl chybět průhledný tunel ve žraločím akváriu, mořští koníci, medúzy, rejnoci, a další a další. Nakonec přišlo „tree top“ … zde jste se po chodníčcích a žebřících dostali až do korun stromů, kde se volně proletovali kolem vás papoušci, krmili se připravenými semínky, a tak.
V této úžasné Zoo jsme tak strávili dobrých pět hodin. Pomalu se již šeřilo. Na vyhlídkovou cestu domů po pobřeží nebylo ani pomyšlení. Místo toho jsme se šli projít na místní pláž a pokukovali po něčem, kde se navečeřet. Nakonec jsme skončili v uličce plné restaurací v jedné náhodně vybrané. A neprohloupili jsme. Vláďa si dal jídlo dne (nějakou platýzovitou rybu se sépiovými špagetami a krabí omáčkou), já si dala mečouna.
Cestu domů jsme zvolili dle rady naší paní domácí – po dálnici. Sice to na mapě vypadá dál, ale mělo by to být rychlejší …. když vás GPS a navigátor navigují dobře … No což, co by byla dovolená bez trochu toho bloudění, ne? Pravda, v cizí zemi v deset večer, obzvlášť když tady je o tolik větší tma …. Ale nakonec i přes GPS a mou navigaci jsme se domů dostali v pořádku kousek po jedenácté.
Už se těšíme na další odpočinkový den. A ten bude! Nenechali jsme si totiž utéct tzv. „Twin tickets“ – dva lístky v jednom. Za lepší cenu si koupíte vstup do Loro parku a do Siam parku (aquapark u Adeje). Takže bylo již teď jasné, kam druhý den zamíříme.

Pátek 23.9.2011
Můj poslední den v práci. Poslední dva dny jsem si odnášela šanony a další materiály, které se mi zde v Zurichu za rok nahromadily. Se všemi jsem se rychle rozloučila a vyrazila domů. Zítra jedeme s Vláďou na týdenní dovolenou a v pondělí poté se ještě v práci ukážu a rozloučím se pořádně. Pak mě čeká cesta do Prahy na nevím jak dlouho. Optimistické vyhlídky jsou, že to bude tak na tři týdny, pak se zase vrátím na chvíli do Zurichu, ale během této doby se budu pravděpodobně připravovat na státnice, uvidíme. A pak, chtěla bych od začátku ledna opět na klinice pracovat. Buď vyjde stáž přes Erasmus, kde sice nejsou velké peníze, ale alespoň budu mít nějaký rozumný důvod zažádat si o prodloužení povolení k pobytu; nebo se u pana profesora najde nějaké volné výzkumné místečko. Ale to je zatím daleko. Nyní musím ještě douzavřít ten rok, který jsem ve Švýcarsku strávila. Nejlépe napsat tři články a zažádat si o pokračovací grant.
A protože druhý den jsme kvůli brzkému letu vstávali ve 3:50, bylo nezbytné si vše na dovolenou zabalit a připravit.

11.9.2011
Ačkoli na neděli hlásili špatné počasí, které mě odradilo (spolu s tím, že jsem potřebovala dokončit část článku do školy) od výletu s ostatními na Säntis, nakonec se to vybralo (nebo spíš se to o kousek opozdilo, takže vítr a okraj bouřky přiběhl až na konci dne). Takže když jsem před polednem měla povinnosti hotové, po dlouhé době jsem vytáhla horské kolo a vypravila se na Uetliberg. Proč sem? 1) jsem tam za hezkého počasí ještě nebyla a zajímalo mě, jaký je odtamtud výhled na jezero a Zürich, 2) musela jsem si vyzkoušet, jaké to je, vyjet 500 výškových metrů.
Trvalo mi 45 minut než jsem se vůbec dostala pod kopec. Pak to začalo stoupat. Teplota cca 30 stupňů. Zpočátku to šlo – po silnici se do kopce jezdí docela dobře, a i sklon byl v mapě značen „pouze“ dvěma stoupajícími šipičkami. Pak jsem se ovšem od silnice odklonila a začalo tříšipičkové stoupání po šotolině. Následně se přidali i chodci, kteří se nechali vyvézt buď kousek, nebo až nahoru, vlakem. Měla jsem pocit, že se snad odpařím. Šílené vedro! Takže pít, pít, pít a pomalu šlapat. Tři sta metrů pod vrcholem (výš vlak nejede) jsem se jen usmívala na namalované dívčiny, které si to dali jako rodinný nedělní výlet – v lodičkách … no o takových si myslím své. Ale proto tam ten vlak je. Aby mohl na vrchol každý. I ten, kdo by to za normálních okolností nevyšel.
Z vršku je opravdu krásný výhled.
Jen co jsem se trošku nasvačila a vychladla, zamířila jsem dál. Zatím jsem za sebou měla cca 17 km s hrozným převýšením … a ta lepší část mě čekala – Planetenweg – hřebenovka s maketami jednotlivých planet. Celý systém je udělaný v měřítku 1:1 miliardě (tzn. 1 m ve skutečnosti představuje 1 milion km v planetárním systému) s tím, že Slunce se nachází na vrcholku Uetlibergu (v průměru má dobré dva metry). Další planety jsou úměrně velké a úměrně daleko; některé malé jak článke prstů a několik kilometrů od Uetlibergu.
Pohled zpět na Uetliberg.
Neptun (v pozadí Uetliberg, kde se nachází slunce).
Po de facto vrstevnici, po které se tedy jelo suprově, jsem dojela až do Buecheneggu, kde mě po zdolání posledního stoupáku čekal úžasný sjezd do Adliswillu k řece Sihl. A podel Sihlu až do Zurichu. Pak už jen klasické stoupání z centra k nám.
Čtyřhodinový výlet a byla jsem úplně vyřízená. Vláďa s ostatními, také pěkně vyřízení, dorazili kolem půl osmé. A na závěr pěkného víkendu byly palačinky.