Tak Vláďa má za sebou první test kamery v terénu. Úspěšný i neúspěšný. Úspěchem bylo, že ze silničního výletu do passu Ibergeregg přivezl 1,5 h video. Z bikového výletu druhý den nic, protože se kamerka nějak zasekla. Také neustále řešíme, jak nejlépe kameru na helmu přidělat. Na stranu to nejde, protože to je prý dost cítit a táhne jí to na stranu. Tak to musí být přidělané na šošolce, ale větrací otvory v helmě jsou na úplně špatných místech. Další možností by bylo kameru přidělat na řidítka (prodává se na to i speciální držák), ale prý, obzvlášť v terénu, je pak obraz dost roztřesený. Nejstabilnější poloha je prý na hrudi. Na to se jak pro Drift, tak pro GoPro kamery prodávají takové kšandičky/postroj, které na sebe upnete a kameru připevníte. Idea dobrá, ale provedení se Vláďovi nelíbí. Tak nevím, kam mu to přiděláme.

A k videu – nikdo (kromě mě) se samozřejmě asi nebude koukat na plný záznam. Musí se to sestříhat a přidat zvuk. A jak na to? Možná byste někdo měl nějaké dobré tipy. Já si zatím vystačila s málem (a myslím, že i do budoucna mi to bude stačit). Na jednoduché sestříhání a přidání hudby jsem použila Windows Movie Maker. Problém může být váš počítač – každá půlhodina videa ve Full HD rozlišení je cca 3,5 GB. Když si do toho pak dáváte zvuk, ukládáte kopie a tak různě si s tím vším „hrajete“ , rázem se volné místo na disku může dostat do červených čísel (obzvlášť když pracujete na notebooku s kapacitou lehce přes 200 GB). Výstupem z kamery je mp4, což Windows Media Player v klidu přehraje (ne tak již jiné mé prohlížeče). A výstupem z Movie Makeru je též mp4. Hudbu jsem přidávala v mp3 a dobrý.

Co byl problém, ale řešitelný, když máte čas a dáte si tu práci, je vítr. Kamera samozřejmě nahrává i zvuk, pokud ho přímo nevypnete. Což má výhodu v tom, že můžete podávat informace o tom, kolik toho máte za sebou a před sebou, kde vlastně jste, jak se cítíte, že ten terén stojí za ***, apod. Ale do toho zaznamenáváte i nepříjemný vítr. Jedno jednoduché řešení – koupit si externí mikrofonek, který si připnete blíže k ústům (takže mluvené slovo tak bude rázem hlasitější), ale hlavně je mikrofon obalen molitanem, který vítr eliminuje. Někdo říká, že se vítr z nahrávky vůbec odstranit nedá. Asi ne absolutně, ale něco jde. Krok jedna – oddělit audio od videa. Na to jsem našla pěkný „krok za krokem“ postup pomocí AVS Video Converter zde. Následně je možné použít například Audacity a filtr na odstranění šumu (návod například zde). Pak ovšem máte video a dva zvukové kanály (myšleno zvuk z nahrávky, tedy mluvené slovo, a hudbu na podkreslení akce), s čím si výchozí nastavení Movie Makeru neporadí. Ale i na to je návod (zde). Mým problémem byla nekompatibilita jednotlivých formátů. S tím by si člověk musel trošku pohrát – aby výstupem z jednoho byl akceptovatelný vstup do druhého. No až to budeme jó potřebovat, tak se na to podívám víc do hloubky. Ale ono zpracovávat několik půlhodinových audio záznamů, hrát si s několika půlhodinovými videi, ono to tomu počítači trošku trvá, než to přechroupe.

A ještě jedna vychytávka – nahrávání obrazovky jako videa – třeba pomocí Screen Recorder.

Jak jsem již zmínila, tak originální velikost jednoho půlhodinového videa ve Full HD byla okolo 3,5 GB. Po sestříhání a přidání hudby, byl výsledný 15 minutový sestřih uložený ve vysokém rozlišení okolo 2 GB; uložen v kvalitě „pro počítač“ to pak mělo 600 MB. Ale to se Vláďovi pořád zdálo moc. Tak co s tím? V případě, že zvolím „publikovat na youtube“, tak mi to nabídne následující možnosti (pro mé 15 minutové video): 1920×1080 (1,2 GB), 1280×720 (540 MB), 854×480 (246 MB), 640×360 (143MB), 426×240 (68 MB). Ale ta kvalita jde samozřejmě dolů.

Vláďa z vidiny toho, že by měl být hvězdou na YouTube nadšený není, takže já jsem jen tréningově zkusila uložit jedno video v horší kvalitě do sekce „soukromé“, kam byste měli přístup, kdybych vám to umožnila, ale musíte mít youtube heslo, takže mi takovéto sdílení přijde nepraktické. A ta kvalita po převedení na 640×360 je fakt bídná.

No ale jednou to všechno vychytáme, tak se těště. A třeba přijde i nějaká ta recenze. Zatím kamerka přečkala malou dešťovou spršku.

Jinak se zatím nejlépe osvědčilo následující připevnění na helmu

Každý se jednou dostane do situace, že má po škole … a co dál? Ti šťastnější ví přesně, kam míří, případně navázali kontakty s nějakou „vysněnou“ firmou již na škole, … ti méně „úspěšní“ začínají hledat, případně pokračují ve studiu, aby během této fáze navázali kontakty s nějakou „vysněnou“ firmou a po tomto studiu tak již definitivně věděli, kam jejich kroky budou směřovat. Nebo opět dodělají školu a opět nevědí. A zkouší … a posílají CV, … a nevědí, … a hledají …

Já jsem zatím tak někde mezi. Moc nevím, co dál, ale zatím studuji i „pracuji“ (i když tomu našemu „výzkumu“ se „práce“ moc říkat nedá … nebo alespoň pro mě je výzku prostě jen další forma studia). Ale když mám zrovna volné okno (jako třeba když čekáte na výsledky od kolegyně a nechce se vám nic moc dělat, abyste následně měli o víkendu práce nad hlavu, protože v pondělí bude zase ona čekat výsledky od vás) tak někdy dojde i na pročítání „inzerátů“, článků „jak najít práci snů“, … případně článků „neumím jazyk dané země, ale chci tam pracovat“, apod.

Co jsem tady ale hlavně chtěla napsat je seznam zajímvaých stránek, ke kterým se ráda vrátím až bude ten pravý čas. Znáte to, většinou najdete informace (platí to i v domácnosti pro věci denní potřeby) zrovna ve chvíli, kdy je nepotřebujete a naopak, když to potřebujete tak googlíte jak blázni, ale nenacházíte. Btw, dali byste si do CV, že umíte dobře googlovat na internetu? U někoho jsem něco podobného viděla (samozřejmě řečeno ne takto neomaleně) a docela mě to zaujalo/překvapilo.

Takže ty stránky.

Jak se dočtete na internetu, tak polovina lidí, která má zkušenosti s pánvemi Green Pan (keramické „Eco friendly“ pánve s výborným vedením tepla), na ně nedá dopustit, druzí jim nemůžou přijít na jméno. My patříme (Vláďa tedy rozhodně) spíš k té první skupině. Nejednou se vrátil z nákupu, rozzářený jak sluníčko, že je měli v 50% akci. No nekup to! Kromě Woka, palačinkové pánve a oválné pánve na ryby máme snad všechny velikosti – od malé, kam se vám vejdou dvě vajíčka, po vysokou pánev na maso se sosem. Co se musí nechat je, že čištění funguje tak jak má. Přischlá vajíčka? Nechat chvilku odmočit a lehce setřít.

Ale. Můj problém s Green Pan je smažení. Samozřejmě – ideou nepřilnavé keramické Green Pan pánve neobsahující PTFE ani PFOA je smažení (obecně příprava jídla) s velmi malým množstvím oleje. Nedá se říct žádným, protože v manuálu se dočtete „nerozpalujte pánev samotnou“. Ale maso musíte hodit až na rozpálenou pánev. Takže šup tam s trochou oleje, másle, sádla ať se tam má co rozehřívat. No a další věc – „maso zprudka opečeme ze všech stran“ … a co potom? Jak docílím, aby bylo pěkně udělané i uvnitř. Obzvlášť teď, když musím mít veškeré maso opravdu skrz naskrz propečené? No ještě to tam čtyři minutky z každé strany nechat. No a co se mi většinou nestane? Ten tuk, na kterém žádný kousek masa neleží, se začne připékat. Takže si říkáte – používám moc (zbytečně) vysokou teplotu. Možná ano. Ale Green Pan se chlubí „High heat resistance“, tedy odolností proti vysokým teplotám. V této pánvi můžete v klidu i flambovat bez obav, že byste si povrch poškodili. Kromě toho, kamarád říkal, že jsou odolné do 250°C (na netu jsem našla až 300°C), zatímco plotýnka dá tak 200°C. Tak v čem je problém?! Kdo ví. Ale na připálený tuk si stěžuje spousta lidí. Jeden pěkně napsaný článek od nespokojeného uživatele najdete třeba zde (AJ).

No a co se mě tedy stalo? Toto:

Takže co s tím? Všude se dočtete, že k čištění Green Pan pánve stačí ve většině případů papírová utěrka, kterou povrch šetrně utřete a je to. Někdo to na internetu vtipně komentoval slovy, že po pár měsících používání to teda musí vypadat. A když přeci jenom utěrátko nestačí, tak měkká houbička a trošku saponátu musí stačit. Samozřejmostí je zákaz používání jakýchkoli abrazivních mycích a čistících prostředků. Ale co s tím připečeným olejem? Stejně jako jiní uživatelé na internetu jsem vyzkoušela kde co – jar a nekonečné drhnutí, čistič sklokeramických desek, převařit vodu s octem, apod. Nic nepomohlo. Pak nějakou dobu pánev jen tak ležela v koutě kuchyně a čekala (asi na to, až už to někdo nevydrží a hodí ji do koše). Pak jsem ale objevila něco, co mě mohlo zachránit. A také že to do jisté míry fungovalo. Posuďte sami:

No ano, není to 100%, ale už se na tom dá zase vařit. A prý vařením se ty připáleniny dále odstraňují. No nevím, ale uvidíme. A co tedy zafungovalo? Posypat povrch jedlou sodou, postříkat octem a nechat nějakou dobu působit (třeba přes noc nebo celé odpoledne). Pak přidat trochu vody a dát to vařit. A pak dřevěnou vařečkou „škrabat a škrabat“. Dřevem povrch nepoškrábete, ale ty přípečky se pomaličku stírají. Je to tedy zábava na nějakou dobu a také doporučuji nemít hlavu nad pánví, protože odpařující se ocet je prostě mazec.

Takže teď zkusím smažit na nižších teplotách, případně na jiné pánvi .

Někdo se během mateřské naučí šít na stroji, jiný třeba … „programovat“. Mateřskou mám sice ještě před sebou, ale již od začátku roku, nebo spíš od té doby, co jsem přestala sportovat a získala tak nějaký volný čas navíc, jsem se snažila vyplnit volný čas nějak „aktivně“. Na skládání našeho velkého puzzle se ani nedostalo. Samozřejmě TV nějaký čas také zabrala, ale co mi nejvíce „kradlo“ čas, byly online kurzy na https://www.coursera.org/. Můžete se tady přihlásit na kde co – neurovědy, sportovní výživa, historie, programování, … No a právě u posledně zmíněného jsem si říkala, že to by se mi někdy mohlo hodit a něco málo k tomu by mě stejně zajímalo. Původně jsem se přihlásila na „An introduction to interactive programming in Python“. Jak se ale ukázalo, bylo velmi prozíravé, absolvovat před tím ještě dva jiné, více základní (i když toto také měl být „úvod do programování“) kurzy na Torontské Universitě (Learn to program: the fundamentals, Learn to Program: Crafting quality code). Ten aktuální běží na Rice University a je to super. Celkem se v online přednáškách střídají tři profesoři, kteří to vše podávají v odlehčené formě a vypichují věci, se kterými mají studenti nejčastěji problémy. Přednášky samy o sobě zas tolik času nezaberou. Řekla bych tak 1-2 h. „Horší“ to pak je s „domácími“ úkoly, kdy člověk opravdu musí pochopit, co si v přednáškách vyslechl a aplikovat to. Úkoly jsou automaticky zhodnoceny, takže hned víte, jak na tom jste. Většinou máte pět pokusů, takže, kdo není líný, měl by se dostat v pohodě přes 90%. No a potom tu jsou mini projekty. Každý týden „programujeme“ nějakou jednoduchou (tedy teď po pěti týdnech už jde do tuhého, jak sami uvidíte dále) hru. Ale nemyslete si, že nás jen tak hodí do rybníka a plavte. Vše je důkladně probráno v přednášce a na internetu je krok za krokem, jak máme při sestavování hry postupovat. Pak už jen napsat vše na správnou řádku a hrát stále dokola a hledat chyby a vymýšlet vylepšení. Součástí hodnocení mini projektů je i to, jestli jste sami ohodnotili něčí hru. Systém je velmi pěkně vymyšlen. Nahrajete si kód spolužáka (kterého samozřejmě neznáte, do těchto kurzů se většinou zapsalo něco kolem 50 tis. účastníků) a podle „grading rubric“ ho oznámkujete. Prostě a jednoduše vyzkoušíte, jestli to či ono funguje. A je to. Když pracujete pořádně a dosáhnete požadovaných bodů, dostanete (většinou) potvrzení o absolvování kurzu (což ve výsledku nic neznamená, protože vlastně nikdo nemůže na 100% určit vaší identitu, ale je to pěkný pocit to mít a hlavně vědět, že jste se něco nového a snad i užitečného naučili).

Na rozdíl od těch dvou předchozích kurzů, kdy jsme pracovali v klasickém pythnovském prostředí, pro tento kurz byla vyvinuta speciální internetová aplikace, která tak umožňuje rychle a jednoduše sdílet kód. Takže kdo je zvědavý, může níže uvedené odkazy prostě nakopírovat do svého prohlížeče („bohužel“ to funguje jen pro firefox a chrome) a vlevo nahoře zmáčknout „play“. A hrajete.

Jedna z prvních her, kterou jsme měli za úkol bylo „uhodni číslo“ (Guess the number): http://www.codeskulptor.org/#user11_EPlVLJp8EkvYMDo.py. Černého pole si nevšímejte, to jsme ho ještě neuměli ovládat. Jde o to, uhodnout, na které číslo počítač „myslí“. Do pole „Enter a guess“ vložíte svůj tip a vpravo vedle kódu si přečtete jestli tajné číslo je vyšší než to vaše („Higher!“) nebo nižší („Lower!“) nebo jestli jste číslo uhádli („Correct!“). Zároveň, aby to nebylo tak lehké, máte omezený počet pokusů. Pro hádání čísla mezi 0 a 100 máte 7 pokusů, pro hádání mezi 0 a 1000 máte 10 (je matematicky dokázané, že to na tento počet pokusů jde uhodnout).

V další hře (Stop watch: http://www.codeskulptor.org/#user12_8qrYC2VCpWgHi04.py) jde o to zastavit hodiny na celých sekundách. „Start“ spouští stopky, „Stop“ je zastavuje. V pravo nahoře můžete vidět vaši úspěšnost. Pro novou hru, zmáčkněte „Reset“.

Další hra byla Pong: http://www.codeskulptor.org/#user13_NRDRaVa0NldP5Lm.py. Zde jde o to „nedostat gól“. Jednoduše posouváte „posuvníky“ (vlevo a vpravo, hra je pro dva hráče, ale můžete hrát sami proti sobě) buď šipkami (nahoru a dolu) nebo písmeny (w, s). S každým odrazem se rychlost balónku zrychluje.

Následovalo jednoduché Pexeso (http://www.codeskulptor.org/#user14_uBeXPaGoyNfYjHK_1.py). Všichni známe. Najděte všechny páry (zde čísel). Počítá se vám počet tahů. Velmi dobré skóre je 12 tahů.

A dnešní týden byl docela zlomový. Předešlé hry byly spíš o tom pochopit základ, a pak už s to nějak udělalo. Tentokrát mi to přišlo opravdu komplexní. Ale výsledek je super: Blackjack! Jedná se tedy o jednodušší verzi, než se hraje v Las Vegas, ale i tak to bylo zajímavé. O co jde? Musíte získat na kartách součet co nejbližší, ale nepřesahující, 21. Král, královna a spodek jsou za 10. Eso může být za 1 nebo 11 (nebojte, počítač rozhodne za vás, co je lepší). A jak se hraje? Na začátku je třeba rozdat karty (tlačítko „Deal“). Vy dostanete dvě, které vidíte, krupiér (Dealer) dostane také dvě, ale jen jednu vidíte. Sečtete si hodnoty a řeknete, jestli chcete ještě jednu kartu (tlačítko „Hit“), nebo vám to stačí a přenecháte pokračování krupiérovi (tlačítko „Stand“). Jakmile zmáčknete „Stand“, tak už na vás nic nezáleží. Krupiér si dolíže, jak to má naprogramováno, a hra se vyhodnotí. Vy pak buď vyhrajete, nebo prohrajete a to se promítne do vašeho skóre vpravo nahoře. Nutno podotknout, že remíza znamená výhru pro krupiéra. Také vám prozradím, že krupiér má naprogramováno hrát tak, aby jeho karty měly hodnotu 17 a více. A pak se zase můžou rozdat karty. Případně začněte znovu (zresetuje se skóre) pomocí tlačítka „Start new game“.

A závěrečný dvoutýdenní projekt stál opravdu za to – Asteroidy (správná funkčnost je zaručena pouze v prohlížeči Chrome).

Kurz byl naprosto supr. Kdyby všechno, co se ve škole musíte naučit, bylo podáno takovouto formou, to bych do školy opravdu chodila ráda. Tak uvidíme, co můj další kurz.

Tímhle tempem bych události první poloviny května asi nikdy nenapsala. Takže sednout a psát.

Všechno se to pěkně sešlo v jeden termín – oslavy Nanebevsoupení (Ascension Day / Auffahrt), oslavy 10 let od maturity, svatba Jirky s Janičkou, konference v německém Ulmu. Na to, že jsem měla být spíš v klidu, to vypadalo na náročný týden.

Den Nanebevstoupení připadnul na čtvrtek s tím, že ve středu je zkrácená pracovní doba (o dvě hodiny). Takže v plánu jsme měli jet do Čech ve středu ve večer a dovolenou si tak muset vzít jen na pátek. Ačkoli byl tedy Vláďa z práce relativně brzy (já pracuji z domova, takže já byla připravená již od oběda), pohled na dopravní radar nás od brzkého vyjetí odradil. Nemá cenu se honit a pak stát 2-3 h v zácpě. Nakonec jsme vyjeli kolem sedmé a i tak jsme to do Winterthuru vzali okrskami a ne po dálnici. Myslím, že i tak jsme byli rychlejší. Pak už cesta pokračovala v poklidu. Jen někde u Norimberku to chvilku stálo. Ale do Prahy jsme pak dorazili kolem druhé (?) ráno. Takže v docela pěkném čase.

Druhý den jsem mohla v klidu vyspávat a odpočívat. Zato Vláďa si užil různé obíhání kamarádů a servisů, ale nakonec mu zbyl čas i na kolo (nebo to bylo až v pátek?).

V pátek jsme naopak „cestovali“ spolu – po různých nákupech. Přeci jenom, moci si v obchodech „pokecat“ česky je příjemné. Taktéž české ceny. I když ty rozdíly vnímáme stále méně a méně. Můj seznam na dvě A4 jsme zvládli bravurně. V podvečer se za mnou ještě zastavil kamarád a na sedmou mě Vláďa zavezl do centra, kde jsme v Lokále měli sraz z lidmi z gymplu.

Žel, účast byla dost bídná. Sešlo se nás 9 z celkového počtu třiceti, i když „pozvaných“ bylo asi kolem 15. No i tak jsme si pěkně popovídali, čas běžel a já až v jedenáct zjistila, že už jsem tou dobou vlastně chtěla být doma. Dlouhý den. Vláďa byl tak hodný a zase pro mě přijel.

A v sobotu byl další velký den. Ráno jsme se mohli v klidu vyspat a až kolem poledního jsme vyrazili směr Blaník, kde měl můj bratranec svatbu. Počasí sice nic moc, ale to dobrou zábavu nepřekazilo. A kosa byla taktéž. Musela jsem nevěstu v šatech s holými rameny obdivovat. Já byla navlečená a stejně mi žádné vedro nebylo. Svatba se konala venku na statku, který nyní slouží jako penzion. Specialitou každého pokoje a i velké společenské místnosti byla kachlová kamna. Takže komu byla zima, mohl se jít schovat do tepla. Nechyběla spousta jídla, ohnivá šou, soutěž pro novomanžele a pouštění přáníčkových lampiónů. Ačkoli pro nás byly rezervovány dvě postele, ještě večer (v noci) jsme jeli domů. Stejně bychom se ráno museli hned sbalit a vyrazit směr Praha, takže takhle jsme to měli s pohodlným spaním doma.

Vláďa ráno ještě pomáhal se stěhováním kytek, já jsem si tradičně válela šunky u počítače a po obědě jsme vyrazili. Nikoli však přímo do Curychu, nýbrž do německého Ulmu, kde mě čekala dvoudenní konference (Symposium on Computational Biomechanics in Ulm). Byla jsem na této konferenci již před dvěma lety a bylo to supr. Je to docela malé, tak padesát účastníků, a prezentující studenti to mají zadarmo. Takže si hradí jen dopravu a ubytování. Stejně jako před dvěma lety jsem se ubytovala v hotelu Astra, který je cca 5 minut chůze od místa konání konference. Na rozdíl od doby před dvěma lety měli letos WiFi již v ceně hotelu, takže jsem mohla být s Vláďou v kontaktu. Do Ulmu jsme dorazili po deváté večer (Vláďa měl před sebou ještě cca 3h jízdy do Curychu). Ještě jsem si doupravila prezentaci na druhý den, dala teplou sprchu a před půlnoc zalezla do postele.

Registrace účastníků byla až od 9:45, takže jsem měla spoustu času se v klidu vyspat, dát si snídani a připravit se. Bohužel žádné vedro. Ráno i pršelo. Na snídani jsem potkala Alexe (z ruského Permu), kterého jsem poznala loni na konferenci Human Biomechanics v Třešti. Chudák líčil, jak mu cesta zabrala přibližně 27 h (a to sebou táhnul i sádrový model jater!).

Vlastní konference proběhla opět ve velmi přátelském duchu. Tím, jak je tu relativně málo lidí, se dá lépe s někým dát do řeči a najít někoho, kdo pracuje na podobném problému. Přestávky na kávu, svačinku a obědy se střídaly s 1,5 h bloky přednášek. A v pondělí večer jsme měli společnou večeři v centru v tradiční švábské restauraci „Drei Kannen“. Minule to bylo také zde, to jsem si ale mohla „dovolit“ tam jít pěšky. Tentokrát jsem musela věnovat několik minut času hledání spojení. Naštěstí to nebylo tak těžké. Ptala jsem se (samozřejmě že anglicky) na recepci, jestli by mi nemohla dát internetovou adresu, kde bych spoje našla. Tak řekla, že by mohla, ale že to jen v němčině. „No to nevadí“. Ono ve výsledku, i když člověk tou danou řečí nemluví, tak vyhledat spoj není zas až tak těžké. Ale dobře, že ty základy mám, bylo to o to jednodušší. Takže až příště budu hledat systém městské dopravy, tak zde je odkaz: http://www.ding.eu/karten-und-plaene/ulmneu-ulm.html. Ve výsledku to funguje docela dobře. Až na to, že autobus, který jsem si vyhlédla, zrovna vynechal. Což znamenalo čekat o 10 minut déle. Pak jsem si ještě nevšimla, že autobus staví v jiné ulici, než jsem si myslela a udělala si tak neplánovanou procházku, ale nic dlouhého. Restauraci jsem nakonec našla. A protože byla zrovna doba chřestu, dala jsem si něco a la palačinku se sýrem, šunkou a bílým chřestem (tarte flambe / flamkuchen). Po zkušenosti z doby před dvěma lety jsem si nechtěla dávat žádný masový pokrm – to bych měla na tři večeře. Ale spolustolovníci si dali nějakou pánvičku pro tři a to byla hromada brambor, zelí, klobásek a masa … další jim s tím museli pomáhat a stejně se s tím nepopasovali.

Zpět na hotel jsem jela spolu s Alexem a ještě jedním klukem, který v hotelu bydlel. Byla jsem docela ráda, že nemusím jet sama. Kluci šli ještě pracovat na Alexově prezentaci na následující den a myslím, že se u toho docela bavili.

Druhý den jsem se u snídaně potkala znovu s Alexem. A k mému milému překvapení jsem zjistila, že odjíždí až následující den, což znamená, že si mohu zavazadla nechat u něj v pokoji a až budu po skončení konference čekat na Vláďu až pro mě zase přijede, tak mohu být u něj na pokoji. Super. Hotel jsem ráno zaplatila, vše si pobalila a vyrazila na další várku přednášek. Až nyní, když nepiji kávu jsem si uvědomila, jak moc kafe na konferenci normálně vypiji. Teď mi musel stačit džus. I když malou kávičku s hodně mléka jsme si dnes (po osmi měsících!) neodpustila.

Závěrem jsem moc ráda, že jsem jela. Mluvila jsem s profesorem z Aalborgu, zakladatelem AnyBody software technology, se kterým nyní pracuji. Celé pondělí a též u večeře jsem si sním chtěla promluvit, ale pořád jsem ho nemohla odchytit. No a pak si našel on mě. Řekl, že mám rozhodně kontaktovat jeho kolegu, který na něčem podobném , jak já, pracuje. A pak jsem se také dostala do kontaktu s klukem, který též pracuje na modelu čelisti, ale ne model jako tuhé těleso, ale jako deformovatelné. K čemuž bych se časem také chtěla dostat. Tak uvidíme, jestli z toho nějaká spolupráce vzejde.

No a ani ne v šest už jsme s Vláďou jeli zpět do Curychu. To byl dlouhý týden. No aby toho vlastně nebylo málo – druhý den jsem měla od osmi čtyř hodinovou přednášku o statistice (v němčině). K mému překvapení jsem se docela chytala. Ještě to mělo pokračování týden na to, opět 4 h. Ale teď už je fakt pobíhání po Curychu konec. No ještě se párkrát stavím v práci, o víkendu asi v centru na jeden rozlučkový večírek a pak už nevytáhnu paty z domu.

Tak si teď tak sedím ve vyhřáté „pracovně“ doma a dívám se z okna, jak tam hustě sněží!! Přes noc nám zem pokryla souvislá vrstva sněhu. Na balkoně nám teploměr ukazuje těsně pod nulu. Ale toho sněhu! Vláďa, po slunečné Francii, nechtěl jít vůbec do práce. Že to raději zaspí a počká až to roztaje :-).

Včera jsme v rámci oslavy Vláďových narzenin konečně vyzkoušeli náš nový parní hrnec – Libanonské pita kuře a jako desert hrušky v těstíčku. Příprava byla trošku chaotická, přišlo nám, že máme malou kuchyň, pak dát dohromady ten ďábelský přístroj, všechno správně narovnat, nalít, upravit, apod. A pak zmáčknout start. A něco se opravdu začalo dít. Co Vláďa po chvíli zkonstatoval, že první nevýhoda parního hrnce je, že kvůli té páře nevidíte, co se vevnitř děje :-). Aby vám neutíkala pára, tak se nedoporučuje to vevnitř moc kontrolovat, tak jsme se nechali překvapit. Ve výsledku bylo kuře vlastně vařené, protože v mističce, ve které to bylo se držela šťáva a voda, … takže příště tam dát o to víc koření, aby se „mdlá“ chuť kuřete trošku zvýraznila. Ale na poprvé to nebylo špatné. Vše bylo uvařené (místo 10 minut jsme to tam raději nechali 15), takže spokojenost. Těstíčko s hruškami bylo sice trošku blemcavé, ale hotové to podle nás také bylo, … a jak to bylo sladké! :-). … Na dnešek máme lososa, takže bude pokračování.

Tak se nám o víkendu udělalo docela hezky. Mě ve výsledku může být počasí jedno, když jsem stejně doma, ale i tak to je příjemnější, když si můžete domů pustit trochu teplíčka.

Vláďa objevil, že tento víkend byla na curyšském výstavišti výstava Baby a Kids. Tak jsme se tam byli podívat a máme doma hromadu letáčků a katalogů s dětskými kočárky, jídelními sadami, postýlkami, apod. A teď půjde o to něco vybrat. Je toho šíleně moc! Tomuhle se říká dobrý byznys .

Odpoledne pak Vláďa vyzkoušel toho našeho nového robota – vzhledem k tomu, že se Velikonoce valem blíží, vyzkoušel Vláďa mazanec. A moc se povedl. Na to jak nechtěl kynout, tak z něj nakonec byla pěkná hromada. Ale popasovali jsme se tím se ctí.

V neděli vyrazil Vláďa na kolo, aby si tělo zase začalo zvykat. Měli to s Vaškem hrozně rychle odejeté, tak nám ještě stihnul vymyčkovat auto a na večeři uvařil chřestové rizoto a k tomu hovězí plátek s cibulkou. Jo jo, tohle si nechám líbit.

Abych i já vyzkoušela, co ten náš robot umí, vrhla jsem se na Makrony – zatím tedy jen z předpřipravené směsi, do které akorát vmícháte sníh (na to ten robot – docela to šlo. Ale míchat dva bílky v míse, kam se vejdou až tři kila těsta, je trošku plýtvání místem J ). A jak se povedly? No ty, které se mi podařilo v kuse odlepit od podložky, byly moc dobré. Z některých zbyly jen kousky a některé se mi nepodařilo z pečícího papíru vůbec odlepit. To se mi ještě jaktěživ nepovedlo, aby se mi něco přilepilo k pečicímu papíru L. Tak třeba příště to dopadne líp.

A opět víkend. Týden byl dost monotóní – práce, práce, tv. A to je tak vše.

V sobotu byl Vláďa nějaký líný jít sportovat, ale zato měl nakupovací náladu, takže toho se muselo využít. Již delší dobu „sháníme“ nový lux. Od té doby, co se Jana odstěhovala jsme si „vystačili“ s takovým tintítkem, které nám tu nechala. Hodně rámusu, ale výkon žádný. Takže Vláďa na internetu něco vybral a teď jsme se to snažili sehnat. Naštěstí jsme byli úspěšní již na první pokus. I tak nám ale závěrečný výběr zabral tak půl hodiny – vybírali jsme mezi třemi modely stejné značky. Ale s výsledným výběrem jsme spokojení. Co je na něm tak supr? Je malý a pěkně pojízdný, pojezd je tichý, hlučnost luxování je „normální“, takže docela hlučný, je bezpytlíkový (vysáté věci jsou chytány do nádoby, kterou pak vysypete a můžete ji umýt), má HEPA filtr (životnost prý 10 let; a také to má AHA atestaci), prachový filtr je umyvatelný, velikostně je malý, ale má výkon kolem 1300 W a taky má chytrou hlavici, která automaticky nastaví výšku štětin (vysávání) podle typu povrchu. Nemá regulovatelnou sílu vysávání, ale má tam vzduchová ventil, kterým můžete sílu ubrat.

Tím naše nákupy ještě nekončily. Pak byl na řadu můj mixér. Ten vybíráme již tak dva měsíce (jde o „pozůstatek“ ze začátku těhotenství, kdy jsem měla největší chutě na polévky a ovocné smoothie, které se tyčovým mixérem dělají „pracně“). Jak jsme ale tak vybírali a porovnávali ceny, a k tomu brali v úvahu, který jiný další „stroj“ do kuchyně ještě někdy budeme chtít, tak se představa mixéru trošku měnila. Nejprve do „jednoduché“ dvojkombinace se „sekáčkem“, později z toho ale vyšlo něco ještě úplně jiného. Taky jde o to, co a za jakou cenu zrovna v obchodě mají. A tak jsme si snad po 45 minutovém dumání, pročítání etiket, bavení se s „distributorem“ a různého hledání pro a proti domů odnášeli Kenwood Chef Titanium. Jako bonus k 60 letům firmy k tomu byl i mixérový nástavec (takže to, co jsem původně chtěla). V základní výbavě jsou pak ještě metly a hnětací hák na těsto. Co je ale „hlavní“ – dalších cca 25 různých nástavců si k tomu můžete dokoupit (máme vyhlídlé tak tři, které chceme sehnat v Praze, tam budou o něco levnější). Jinak hlavní výhody – kovové tělo (takže to je bytelné a těžké/stabilní), motor s výkonem 1400 W se zárukou pět let by měl zvládnout veškeré kuchyňské práce. Trošku jsme přeorganizovali kuchyň a už má svoje stálé místo na lince. Za tu cenu to nemůže být někde schované, ale pěkně na očích, aby se to používalo (a kdo by se s tím také tahal, že?). Zatím má za sebou pomerančovo-jabléčné smoothie a mascarpone s jahodami a borůvkami. Večer ho čeká bramborová kaše – já takové věci míchat nesmím, tak uvidíme, jak si s tím poradí. Do mísy by se měla vejít až čtyři kila kynutého těsta. Vláďa už se těší, jak každý víkend něco vykouzlím.

Kenwood Chef Titanium (http://www.kenwoodworld.com/uk/). My to tedy máme bez toho timeru. Vlevo nahoře je základní tělo. Vpravo nahoře pak nástavec mixér. Nástavce v dolní řadě si teprve chceme koupit. Obvzlášť domácí párky a klobásy bodou supr

Co se ještě vaření týče, tak ne že bych si vzala „doslovný“ příklad z filmu Julie a Julia, který jsem shlédla minulý týden (mladá spisovatelka, tou dobou bez pořádné práce, si dala za úkol uvařit všech cca 500 receptů z jedné slavné kuchařky za jeden rok), ale každý týden něco nového zkusit není k zahození. Minulý týden to začalo domácími těstovinami, kterými to pokračovalo i tento týden – ravioli se sice nepovedli, tak jak jsme is to představovali, a tak z toho nakonec zase byly tagliatele, ale i taky byly dobré …

… pak to pokračovalo lehkým teplým „salátem“ špenát s mungo klíčky a následovala cuketa ve sladkokyselé omáčce (jak již to u receptů bývá – když něco nemáte, tak to nahraďte něčím jiným. Původně byl v receptu lilek, ale ten mi moc nejede, takže cuketa byla jasná volba. A pak rybí omáčku, kterou nemohu sehnat, nahradila sojovka). A v neděli večer – kuřecí křidýlka s pomerančovým sosem.

Neděle pak začala „pracovně“ – prokousat se dokumenty, které nám přišli k vyplnění z nemocnice. Poznámka „bylo-li by možné to dostat v angličtině“ očividně neprošla. Takže s pomocí slovníků luštím jednotlivé položky a třídím jednotlivé papíry na „důležité“ a „nedůležité“, na „poslat do nemocnice teď“ vs. „přinést vyplněné s sebou k porodu“. Na vyplnění jednoho papíru (toho jediného, který se musí poslat teď) jsem si musela (pro jistotu) přinést dokumenty ze čtyř různých šanonů: informace o zaměstnavateli (nerada bych to napsala špatně), jméno zdravotní pojišťovny a pojišťovací číslo, číslo sociálního pojištění (tuhle kartičku jsem viděla poprvé a naposled v roce 2010, když jsem sem poprvé přijela), jméno a adresu mého doktora. … Další věci nejprve musíme dovyřešit v Čechách a pak na místní matrice (kvůli jménu a příjmení dítěte a uznání otcovství). … A co se dál nedočtete – že až budu mít návštěvy, tak na vícelůžkových pokojích je vhodné, nemám-li najednou víc jak tři lidi na návštěvě (abychom nerušili ostatní). Ale alespoň na jednom z těch papírů se mě také ptají na rodný jazyk, jak umím německy, případně jakou další řečí jsem schopná se s nimi dorozumět.

A Vláďa si zatím užíval sluníčka na snežnicích někde v Emmentálu.

Dneska je víkend. Vláďa vyrazil do Ementálu na skialpy a já byla ponechána doma sama. Co podniknout, když se nesmíte hýbat? Na programu toho mám docela dost – kurz programování, nějaké věci do školy, alespoň jeden díl Battelstar Galactica, naložit se do vany (kterou mi včera Vláďa vydrhnul … já se přeci nesmím ohýbat) a v klidu se začíst do nějaké knížky (od loňského a předloňského Ježíška mám zásoby) a pak taky trošku času věnovat němčině.

A co když je stále čas? Tak to jistí jedna věc – jídlo! … Martin kdysi poznamenal, že se s Vláďou bavíme (zajímáme o) pouze o jídle a o sportu. Teď, když jsem tu druhou položku vyeliminovala, tak mi zbývá jen to jídlo :). Začala jsem „desertem“: čokoládovo-banánový chlebíček. Tento recept na mě tento týden vykoukl na Facebooku z mého oblíbeného blogu s příznačným jménem Chocablog. Při pohledu na fotku … no něco takového nemůžu nezkusit! Po přečtení receptu jsem zjistila, že Australani (recept je od Australského přispěvatele blogu) mají tzv. „self-raising flour“, volně přeloženo to je „samokynoucí mouka“. Tu jsem musela nahradit kombinací normální mouky, soli a kypřícího prášku. Takže problém vyřešen. A myslím, že se dílo povedlo. Na receptu bych neměnila nic. Sice po oněch 40 minutách byla horní kůrka docela propečená, ale šlo to.

Na oběd, to abych se neodbývala jen chlebem, který doma stejně nemám, jsem si naplánovala červenou čočku na kyselo s vajíčkem a okurkou. A na večeři, to aby měl Vláďa po náročném dni něco dobrého, je na plánu kuře na paprice. Zase si vyzkouším vykosťování kuřete, což je vždy docela prča. Náhodou se mi už docela daří mít víc masa vykostěného, než na kostech, které jdou do vývaru!

A jak celý den dopadl? Kuře na paprice se moc povedlo (z vývaru ze skeletu máme ještě trochu polévky na druhý den), chlebíček jakbysmet, a i čočka byla v pohodě. Do vany jsem se ani nestlihla naložit, zato jsme večer odkoukali Piráty z Karibiku v němčině s německými titulky. Já to znala, tak pro mě asi bylo jednodušší děj chytit. Vláďa chvilkami tápal, ale to on jistě jen tak říká.

Tato konference České společnosti pro biomechaniku, která se koná každé dva roky, se letos konala na zámku Třešť u Jihlavy. Místo bylo pěkné, stravování výborné (svíčková s knedlíkem, špenátová krůtí rolka s bramborovou kaší, guláš, řízky, vajíčka s párečkem k snídani, zkrátka dobrůtky po celý den), doplňkový program zajímavý, ale vlastní odborný obsah konference byl daleko za mým očekávání a za tím, co je na oficiálních stránkách prezentováno: „HB is an International Conference of Biomechanics organized by the Institute of Physiology of the Academy of Sciences of the Czech Republic and the Czech Society of Biomechanics. The aim of the congress is to understand the state-of-the-art, exchange of experience, joint and establishment of cooperation among academic workers, company workers and scientific institutes. It is the official conference of the Czech Society of Biomechanics. The conference will consist of keynote/invited lectures, plenary lectures, tutorial lectures covering all aspects of biomechanics.“ Kromě dvou pozvaných řečníků, které pozval můj školitel, tam žádná jiná zahraniční kapacita nebyla. Což bylo škoda, protože cílem takovéto konference by mělo být přitáhnout více zahraničních, nebo i českých, odborníků, aby ti mladí měli odkud čerpat ty znalosti. Takhle z toho byla jen velmi průměrná studentská konference. Tím nechci rozhodně říct, že by má prezentace její úroveň nějak vytahovala nahoru. Možná tak úrovní angličtiny, s tou jsem na tom nebyla tak špatně, jako většina studentů. Ale obsah jsem měla pouze průměrný. Od koho se pak mají ale studenti učit či dostat nějakou zpětnou vazbu své práce, když tam nikdo kompetentní není? Sem tam se někdo na něco zeptal, to ano, ale obecně tomu chyběla mnohem širší diskuze. A samozřejmě tím, že tam snad polovinu přítomných tvořili lidé z naší fakulty, a ti to spíš než po té odborné stránce brali jako relax a pařbu. Takže já jsem ve výsledku strávila nejvíce času s lidmi, které jsem před tím nepotkala – lidi z FTVS, z ČVUT elektro, Alexe z ruského Permu (v 27 letech už má obdobu našeho Doc. I když sám přiznával, že s titulem Ph.D., který získal za 1,5 roku, získal zároveň i tento „Associate Profesor“. Ale stejně – v 27! Ten má našlápnuto na pěknou kariéru. S ním se dobře bavilo.).

Takže kdyby se toto setkání opravdu bralo jako to „nej“ z české biomechaniky, tak bych musela říct, že se řítíme do záhuby. Doufejme, že tomu tak není. Což asi není, protože Praha, potažmo Česká republika, získala pořádání konference Evropské společnosti pro Biomechaniku v roce 2015 a to bude velké. Tak jen doufejme, že to nebude ostuda. Co by organizátoři mohli již teď začít vylepšovat je angličtina, ta opravdu u nás (co jsem tak slyšela) není na vysoké úrovni (opět – nejde o to, že bych já mluvila bůhvíjak dobře, ale to prostě slyšíte!).

V úterý odpoledne jsme si udělali výlet do jihlavských katakomb a následně do pivovaru (Ježek). A poté následoval velký „gala“ večer, dva sudy piva, 80 lahví vína (pro cca 50 účastníků – to byl také jeden bod – chtělo to tam dostat víc lidí. Přednášky byly ve dvou sálech zároveň, takže pak to vizuálně vypadalo dost bídně, když v sále pro 50 lidí sedí tak 15 a to jen někdy), raut, to byla mňamka. Dobře jsem si s několika lidmi popovídala a spát šla rozumně. Někteří šli spát později (ve dvě), jiní ještě později (ve čtyři), a někteří se dočkali i ranního otevírání baru v půl sedmé ráno. Takže si pak umíte představit, jaká byla návštěvnost na posledním půldni konference ve středu dopoledne. Ačkoli jsme začínali „až“ v devět, tak to byla zkrátka bída. Tohle by se pro příště také mělo trošku lépe naplánovat. Nebo to bylo dáno prostě jen tím, že tam byla jedna velká „uzavřená“ skupinka od nás ze školy (?), která si to velmi užívala, a brala to spíš jako biomechanický team-building (?).

Další věc, co organizátoři neoznámili byl check-out z hotelu. Když jsem se na to večer ptala na recepci, tak mi řekli, že do devíti vyklidit pokoj. S tím jsem já problém neměla. Ale myslím, že nikoho jiného ani nenapadlo, že by se měly pokoje dopoledne vyklidit. Takže se většina lidí odhlašovala až po obědě, což by mi tak nevadilo, kdybych nejela s klukama, kteří stáli až na konci řady, takže jsme odjížděli jako poslední. No což.

S odjezdem to také bylo vtipné. Všichni účastníci se museli nějak šikovně rozházet do volných aut. Ptala jsem se Alexe, jak jede, že je možnost jet s mým školitelem a profesorem z Iowi přes Kutnou Horu. Tak jsme to domluvili. Pak zjistil, že já nejedu, že chci být v Praze rychle, tak říkal, že on vlastně asi také, a že mu vlastně organizátorka říkala, že ho vezmou. Tak jsme se na to šli zeptat a on se k tomu ptal, jestli by bylo místo i pro mě. Jasně, máme dvě místa. Tak jsme to pochopili my s Alexem. Když jsme se potom po obědě po dvanácté hrnuli za onou zmíněnou organizátorkou do auta, tak jen vykulila oči a řekla, že oni jsou plní. Jak to tak vyznělo, tak to ona pochopila tak, že já mám auto a že pojedeme s Alexem spolu! A pak celá nas… pobíhala po hotelu, sháněla volné místo a pokaždé nezapomněla dodat, že to ten Rus poblbnul, že tvrdil, že jede tam s tou nějakou holkou, ale že ono ne a že oni jsou plní … No prostě co se organizace týče, mohlo to být lepší (ale i mnohem mnohem horší). Nakonec ho strčila k někomu do auta (ani jsem se nestihla rozloučit) a já si našla místo u spolužáků. To jsme ale všichni trnuli, jestli náhodou nepojedeme v šesti, protože náš řidič si matně vzpomínal, že se ho včera někdo ptal, jestli má volno v autě a že mu na to snad i kývnul. Tak jsem se modlila, aby se neobjevil (měli se definitivně dohodnout na obědě a tam se k našemu řidiči nikdo nehlásil). Takže jsme nakonec vyrazili jako poslední kolem jedné v pěti směr Praha. Za dvě hodinky jsme to v mírném dešti a zvesela zvádli.