Tak i u nás v práci se rozhodlo, že na letošní „team-building“ se pojede do Europaparku (loni tam byl Vláďa se svými kolegy). Kdyby mě kolegyně nepřemlouvala, tak bych si tuto příležitost asi nechala ujít, ale tím, že nyní znám v práci více lidí (většina těch, se kterými se teď nejvíc stýkám, jsou nově příchozí tento rok), tak jsem se nechala docela rychle zlomit.

A ve výsledku to nebylo tak hrozné. Jsou tam i jiné atrakce než jen ty neuvěřitelné horské megadráhy, kdy jedete hlavou dolů. Sraz jsme měli již po sedmé ráno v práci, kde jsme hromadně nalezli do autobusu a vyrazili směr Německo. Cesta nám zabrala skoro tři hodiny, ale alespoň jsme se pěkně dospali. Zážitkový den jsme začali kávou v italské části parku. Kdo Europapark (http://www.europapark.com/lang-de/Infos-und-Service/c51.html) nezná, tak vězte, že 1) to je prý největší zábavní park Evropy, 2) jednotlivé části se nazývají podle různých Evropských zemí a většinou tam najdete stánky s občerstvením a restaurace v duchu této země.

No a pak jsme to vzali přes nejodpočinkovější atrakce, přes trošku zážitkové, k těm zábavným. Začali jsme na Euro-Tower, což je vyhlídková věž, odkud můžete krásně vidět všechny atrakce a široké okolí. Pak jsme to vzali přes „Švýcarsko“ a jeho „bob“, což mělo být mé maximum toho, co jsem schopná na horské dráze snést, ale to já ne, já jsem si před obědem ještě s kolegyní musela zajít na Euro-Mir (foto, video). A po tom jsem byla dost vyklepaná. Nohy se mi podlamovaly, bílá jsem byla a žaludek se na oběd moc netěšil. Na takovýhlech atrakcích jsou nejhorší ty zatáčky, kdy to s vámi škubne. To že jedete dolů chvílemi po zádu nebo bokem už je pak vedlejší. Alespoň jsem měla jasno v tom, že na Silver Star fakt jít nemusím.

Pak následoval oběd u Dona Quichotta (salát, vepřové plátky se zeleninou a mladými brambory, čokoládová pana cota) a mohli jsme pokračovat. Vzhledem k tomu, že začalo pěkně pršet, nasedli jsme do malého vláčku a nechali se provézt po parku. Pak laser show, a když přestalo pršet, tak ještě Poseidon.

V pět odpoledne jsme udělali ještě hromadné foto před parkem a vyrazili jsme domů.

A my s Dominikou jsme zakončili den zhlédnutím Sherlocka Holmese (druhý díl) u nás. Nakonec to tedy byl dlouhý a povedený den.

Jen pro zajímavost – za ten poslední rok studia němčiny se mi ustálily následující záložky se slovníky a různými gramatickými výkladovými příručkami. Někomu by se to třeba také mohlo hodit.

Abyste si nemysleli, že jediné, co tady děláme je věda/práce a kolo 🙂

Mikuláš. A já sedím v autobuse mířícím do Prahy. Jedu tam s jediným cílem – státnice. Ty mě čekají ode dneška za 12 dní. Poslední měsíc jsem strávila v Zürichu samostudiem. Do toho jsme chodili na stěnu, zašla jsem několikrát na univerzitu pobavit se o mém dalším působením zde (od ledna zde nastupuji znovu, tentokrát pod záštitou Erasma), chodili jsme po horách a podobně. Ale stejně jsme toho zase nestihli tolik, kolik jsme chtěli. Ani jednou jsme si nešli zahrát kulečník, ačkoli bychom to na stole, který má Vláďa v práci, měli zadarmo. Zato jsme si sem dovezli koloběžku a já na ní udělala pár pěkných výletů. Vláďa jí teď podezřívá, že může za to jeho bolavé koleno (spolu s během během horoorienťáku). K tomu ty feraty, těch jsme také nedali moc a spoustu spoustu dalšího pěkného jsme prostě ještě nestihli. Ale na to máme minimálně další půlrok.

A co v Praze? Nejpve zajít za školitelem a za několika dalšími učiteli. Pak mě čekají dva dny masáží (ano ano, na rozptýlení od učení jsem se zapsala na kurzy Hot Stones), víkend strávím přípravou prezentace a pak ještě pondělí a úterý – to už snad ani nemá cenu se učit, nebo ano? Ještě bych si to v hlavě všechno pomotala. Tak uvdidím. Nechce někdo na vánoční trhy?

Ve středu 14.12. na to jdu, tak držte palce. A pak až do Štědrého dne – volno! Tedy alespoň doufám. Část dne budu samozřejmě věnovat mým běžným povinnostem, také bych si potřebovala udělat malou rešerši pro mé další působení v Zürichu a připravit si podklady na další dva články – to je běh na hodně dlouhou trať, takže čím víc toho člověk napíše, tím má alespoň malou šanci , že mu něco projde 🙂

Lámete si hlavu nad tím, jak nejlépe zabezpečit vaše kolo? Já se tímto zabývám tak rok a zatím jsem nepadla na nic rozumného. Bohužel, požadavků na to, co by měl zámek (rozuměj „lanko“, kterým lze kolo někam připnout a zamknout) splňovat, je několik … a ve většině případů jdou „proti sobě“. Největší zabezpečení samozřejmě znamená mohutný zámek, který s sebou rozhodně tahat nechci. Malý, lehký, takový který se vejde do kapsy, s číselným kódem, ve mě spíše vzbudil úsměv, než pocit bezpečí. Prodavač v jednom cykloobchodě mi jen potvrdil to, co si o těchto cyklozámcích myslím, že to je pro ty případy, kdy na kolo vidíte a jde jen o to, aby vám ho náhodný kolemjdoucí nevzal. Ale co když máte kolo někde před obchodem, v garáži, na zahradě v kůlně … existuje něco, jak kolo šikovně zamknout? … Dalším limitem cyklozámků je jejich délka a onen, do jisté míry praktický, způsob jeho smotaného uspořádání/svinutí. Kdo se někdy snažil takovým zámkem svázat čtyři kola k lampě, tak ví, o čem mluvím. Lanko se vám většinou kroutí v ruce takovým způsobem, že jen šťastnou náhodou nedostanete ránu, nebo koncem zámku neuděláte rýhu do rsvého miláčka … A tak stále hledám …. Další příležitost, na kterou jsme chtěli zámek na kolo užít, je přivázat kola, která jsou na zahrádce, k sobě a ještě k zahrádce. Na to ale již potřebujete pěkně dlouhé lanko a v případě, že by se jednalo o to zmiňované „vinuté“, bylo by zamykání kol noční můrou. … A tak hledání pokračuje. První, na co jsem narazila je toto srovnání zámků. A jako první, který se zdá být odolný vůči amatérským zlodějům i těm pokročilým, je onen zámek ve tvaru „U“, který cyklisté v Curichu většinou vozí hozené přes rameno. Takže ano – tento asi funguje. Ale jak text zmiňuje – jeden a čtvrt kila je už pěkná váha.

Teď odbočím a uvedla bych stránky, kde mají zajímavou nabídku „chain“ a „cable“ zámků. A u všeho mají uvedeno do jaké „situace“ je daný zámek vhodný. „Nejlepší“ zámek je tedy „Designed to protect your bicycle in low-risk, high visibility areas“ – tedy pro případ, kdy asi máte kolo v hospodské zahrádce a sedíte vedle něj . Na těchto stránkách pro uzamčení kola v nebezpečných zónách doporučují zámky typu „U“ případně pak typ zámku, který se vidí spíš u motorek.

Ale zpět k testu. Závěr týkající se nejrozšířenějšího druhů zámků, tedy těch „lankových typů“, je: „zámky spíše proti náhodným nenechavcům než proti opravdovým zlodějům“. Takže podle tohoto testu bych si žádný zámek nevybrala. I když ano – ono „účko“. Na cestování po městě to je asi dobrá volba. Jak ale řešit onu situaci dvou kol na střeše a vy se jdete projít?

Z jedné diskuze: „Zámek bezpečně chránící kolo proti zlodějům prostě neexistuje. To je třeba bohužel brát jak fakt.“ Jo, to si myslím taky. Proto jsem byla na jednom mém výletě mile překvapena (no já doufala, že jsou prostě Švýcaři takoví, jak se o nich mluví … moc často ten osud nepokouším), když jsem se vrátila z veřejných toalet a kolo bylo tam, kde jsem ho nechala. … Ještě jeden příspěvek ze stejných stránek „Nejjistější by bylo, kdybys koupil zámek s pořádnejma vratama – třeba Hlubokou.“ Jj, tak to řeším s mým druhým kolem – mám ho u postele (nezamčené). … Ještě jeden zajímavý, ale pro naši věci asi nepraktický, model.

Googlujeme dál … Vláďa mi popisoval, že na jednom výletě viděl klučinu, jak použil na zamčení kol něco, co by se nejlépe dalo popsat jako svinovací metr, zde ovšem v provedení „lanko“. Byl prý v takovém šeku, co viděl („to chci!“), že než se stačil vzpamatovat a kluka se zeptat,k de se to dá sehnat, ten byl dávno pryč. V této souvislosti jsem narazila na toto: Lock Alarm Mini – Combiflex AL60 – lanko+alarm+zámek+číselný kód+pohybový senzor. To by mohlo stát za pokus. Na to posezení u hospody by to bylo dobré. Ale na ty kola na střeše moc krátké.

Možná už se začínám blížit. To, co asi hledám, by mohl být „navíjecí zámek“. Na jeden jsem narazila zde http://bagbike.cz/?cmd=2280 , ale popis je dost skoupý (Univerzální navíjecí zámek Safeman, ocelové lanko s plastovou povrchovou úpravou. Chybí uvedená délka drátku).

… a tradá – tohle je asi to nejlepší – zámek s alarmem dlouhý – 10m, 120 dB. To by stálo za zkoušku. Jak do sklepa, tak před hospodu. Jen ta cena tomu odpovídá (1200 Kč). No ale což. Někde jsem četla, že do zámku byste měli investovat 10% z ceny kola (nebo že by to bylo 1%? … hmm, teď nevím … no tak si to spočítejte).

A co vy? Jaké máte zkušenosti s cyklozámky a krádežemi kol? Mátě nějaký dobrý tip? Tak sem s ním.

Tak to mám za sebou. A co? No přeci „konferenci“ na ČVUTu, na kterou jsem si z Zurichu odskočila. Studentská tvůrčí činnost, jak se tato akce jmenuje, má za cíl dát studentům, především doktoranských technických oborů, možnost prezentovat své dosavadní výsledky, vyzkoušet si vůbec prezentaci před plénem (i když tam členové kominse byli v převaze) a kromě jiného máme jako doktorandi něco podobného v „popisu práce“. Moc velké naděje na nějakou pěknou prezentaci jsem si nedělala. Odevzdaný příspěvek měl být do pátku před vlastní konferencí. Dopisovala jsem to v neděli večer. A vlastní prezentaci jsem dokončovala večer před konferencí. Ani jsem si to jednou nanečisto nevyzkoušela. Naštěstí ale šlo o něco, na čem celý půlrok pracuji, takže jsem doufala, že těch deset minut není moc dlouhá doba, abych se o tom musela nějak hlouběji rozpovídávat.

Průběh mě mile překvapil. V tom smyslu, že tam byla funkční technika, komise vypadala, že opravdu poslouchá a že její hodnocení bude založené na našich výkonech a ne na sypatiích typu „toho znám, dám mu lepší hodnocení“. V porotě zasedali i učitelé z katedry jazyků, takže i tato stránka prezentace byla hodnocena, což mi, myslím, přineslo plusové body.

Takže závěrem: přijela, viděla, zvítězila! Tedy ve své doktoranské sekci, což bylo maximálně 15 studentů. Ale i tak se to počítá A důkaz vítězství je níže.

Koho by zajímaly další podrobnosti, jako třeba vlastní text mého příspěvku (který tedy nepatří k těm nejpovedenějším), může se podívat sem: http://stc.fs.cvut.cz/

Ne, nikdo mě v ničem nepodvedl (alespoň to si myslím), ale vyzkoušela jsem svůj foťák pod vodou, jestli je opravdu tak vodotěsný, jak prohlašují. Zatím stále fotí, takže snad ano. Sice potřebuje hodně světla, takže když nám na bazéně v rámci šetření pozhasínali skoro veškeré osvětlení, tak pak měl již foťáček problémy s ostřením. Ale i tak bych zde měla jednu fotku, dokazující, že funguje. A snad vás fotka i trochu pobaví

Tak je to týden, co Vláďa odjel … uteklo to, ani nevím jak. Pořád bylo co dělat … a můj dnešní odpočinkový den … ten uběhl tak rychle, že jsem se ještě ani nestihla začít poflakovat. Po-Út jsem usilovně pracovala a šla jsem do posilovny. Ve středu jsem taktéž usilovně pracovala, ale šla jsem své zmožené tělo večer položit do baénu … po cca dvouměsíční pauze. Nevím, jestli to bylo trošku rozbolavělými svaly, nebo tou dlouhou pauzou, ale vůbec ty délky neodcejpaly. Tak to jdu zkusit zítra znovu a uvidíme, jak rychle se zase dostanu do tempa. Večer přiletěla z Londýna Janina bývalá spolubydlící. Stavil se i náš německý soused Christian (studuje zde Ph.D. něco s ekonomií), tak se vyměňovaly zážitky. Já to vydržela tak do jedenácti, pak jsem s vidinou vstávání v sedm, musela jít spát. Holky to vydržely, řekla bych, minimálně do jedné.

A na Zoeinu počest byla ve čtvrtek palačinková párty. Bylo nás tu deset s tím, že se většinou jednalo o Janiny kolegy z práce. Nevím, kolik jsme těch palačinek udělaly, Jana to tipla na dobrých 60 kusů, ale jisté je, že na těsto padly tři litry mléka. A byly výborné. Dvoje naslano – s kuřetem a světlou omáčkou, druhé zapékané se sýrem a cuketo-houbovou náplní. A v druhé půli se servírovaly na sladko. Každý si je ozdobil dle svého gusta – marmeláda (třešeň, jahoda, meruňka), fresh cheese, čokoláda, javorový sirup, vanilková zmrzlina, jogurt, apod. Výběr byl královský. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo se úžasně přejedl. A na závěr, kolem půl dvanácté, kdy už tedy většina hostů odešla, ještě proběhl mezikontinentální call s Janinou kamarádkou v Sydney, která právě snídala

A v pátek jsme pokračovali barbecue u Christiana na balkóně. Tedy, my holky byly usazeny v obýváku, a dívaly se na jeden díl Scrubs, promítaný z promítačky, za druhým. A Stefan na balkóně, pouze v tričku, pro nás griloval – několik druhů klobásek a masa. Byla toho úctyhodná hromada, … k tomu několik omáček, zelenina, …pak dorazil i jeden z Christianových  spolubydlících a Janin přítel Vašek, … došlo na kávičku, digestiv, chipsy, čokoládu …. Celá zmožená, jsem společnost opustila kolem půl jedenácté.

A konečně nadešel můj dlouho očekávaný odpočinkový den … Plánovala jsem si, jak se budu po dlouhé době opravdu válet a lenošit. No, realita byla trochu jiná. Ráno jsem se dosyta vyspala, cca do osmi, dala si snídani u knížky (Brown, Lost symbol – čtu to snad již od listopadu … ale mezitím jsem přečetla i jiné knížky), a pak si šla uklízet do pokoje, … dala si ranní call s Vláďou a šla nakupovat – zásoby na další týden. Mým „problémem“ zde je, že stále objevuji nové a nové potraviny (a chci je samozřejmě vyzkoušet), takže pročítám etikety a nákup se tak protáhne Po návratu jsem si dala dopolední svačinku (v půl jedné) a vydala se do Glatt centra na další nákupy. Sluníčko se nakonec ranní oblačností prodralo a půlhodinová cesta podél říčky byla příjemná. …. Mám novou zkušenost/poznatek – Švýcaři si sice v minulosti odhlasovali „zákaz“ otevření obchodů v neděli, ale o té více si to „užívají“ v sobotu. Jeden by řekl, že využijí dalšího skoro jarního víkendového počasí k výletům do přírody a oni místo toho prohánějí nákupní vozíky mezi regály po několikapatrových nákupních střediscích. … A mé nákupy dopadly jako vždy – sháněla jsem dárky a sehnala pár supr věcí pro sebe … mimo jiné troj CD Jacquese Brela. Už se těším, až si je poslechnu. Na cestě zpět jsem se ještě stavila v Lidlu a nakoupila si výborné snídaňové cereálie (každý holt „ujíždí“ na něčem jiném – u mě to jsou müsli (nebo jak to říkají Švýcaři „müesli“), sýry, čokoláda a plastové krabičky ). Takže domů jsem přišla docela uchozená a hladová. Cuketové lečo jsme proto odložila na večeři a udělala si místo toho něco rychlejšího.

Pak jsem měla zamluvenu pračku, takže to také zabralo nějaký čas a vrhla se na ono cuketové lečo … hromadu cuket jsem koupila na včerejší grilování, ale masa jsme měli tolik, že se na ně vůbec nedostalo. Takže je musím nějak zpracovat … zítra se chystám na cuketový koláč Ale pomalé probublávání cukety jsem využila pro skype call s Vláďou. Ještě vyměnit prádlo v pračce, dát si večeři a ve 20:45 konečně, celá vyčerpaná, usednou k  TV sérii Heuréka (francouzsky). Krásný odpočinkový den . No, tak třeba zítra.

Pro nedockavce, kteri stale kontroluji blog a stale nenachazeji novinky (budete to mit opet bez hacku a carek, protoze to pisi v kratke pauze ve skole zatimco cekam na dobehnuti vypoctu; na nemecke klavesnici to jinak nejde) – konecne se jendou rychlou novinkou mohu pochlubit – clanek v casopise – nikoli ode me, ale o me. Primy odkaz naleznete zde (str. 28). Jestli tento primy odkaz nefunguje, tak se jedna o casopis Tecnicall (http://www.tecnicall.cz/), cislo 3/2010, str 28). Berte to ale s rezervou, nektere informace vyznivaji hrozne prehnane 😉

Pro ty, kteri pravidelne kontroluji tento blog a divi se, ze tu neni porad nic noveho – neni cas nic napsat 🙁 Ale slibuji, ze nejpozdeji za tyden sem nejake zazitky z poslednich tri tydnu dam. Tento vikend bylo krasne, tak budou i fotky. Tak jen vydrzte a zustante nasemu blogu verni.