Tak mám za sebou první měsíc ve Švýcarsku a rád bych vám zde udělal takový menší souhrn toho, jaké to na mě zanechalo „následky“. Omlouvám se, že to nebude souvislý text, ale bodově mi to přijde přehlednější
— na 42 hodinový týden jsem si stále nezvyknul
— nemá smysl jezdit do práce autobusem, jelikož je to rychlejší jen o necelých 10 minut a navíc se za to musí platit
— optimalizací trasy jsem cestu do práce zkrátil na nějakých 27 minut místo původních 30 [chozeno pěšky]
— největší optimalizace je však cesta na bruslích, kdy samotná jízda zabere pouhých 9 minut
— na ceny v místních obchodech se po obdržení výplaty v CHF kouká přeci jen lépe, i když jsou položky, které jsem ještě nestrávil
— asi se začínám dostávat do pozice technicky negramotného seniora [senioři odpustí], ale provedení bankovního převodu v e-bankovnictví mé nové banky mi trvalo asi čtvrt hodiny, ne-li déle
— buď budu muset řádně potrénovat, nebo si koupit novou kazetu na silniční kolo. 25 zubový největší pastorek ve švýcarských horských pasech je v mém podání řádný očistec
— když vám do mírného kopce ujíždějí dva postarší senioři a vy přitom jedete nějakých 30 km/h, tak se vám to nezdá – chce to jet jen nějakých 35 km/h, to už to jejich elektrické kolo většinou moc nedává
— ještě nedávno jsem si myslel, že jsem srdcem i duší biker, ale skladba výletů / tréninků za poslední měsíc hovoří tak nějak jinak
— představa, že když chlap soužije v bytě s dvěma ženami, že bude obskakován, hýčkán a rozmazlován, nějak nefunguje
— zdá se, že předchozí opálení ve dvou tisících nic moc neznamená a pokud se člověk nenapatlá, tak se spálí
— nedávno jsme s kolegy rozebírali, kolik bylo ve Švýcarsku případů šílených krav [debata proběhla nad jedním tatarákem]; prý hodně, stovky případů … no já se nedivým, mít na krku zvonec a poslouchat neustále zvonění jak mého, tak i od okolních krav by mě k šílenství přivedlo hodně rychle
— s tím souvisí ještě jedna poznámka – jestli si budete někdy plánovat dovolenou ve švýcarských horách, tak se několikrát ujistěte, že v okolí několika kilometrů nebudou ŽÁDNÉ krávy ani ovce – poslouchat se to fakt nedá, natož u toho ještě spát [viděli jsme hotel, kde přímo pod okny bylo celé stádo … to bych nepřežil]
— Míša kdysi napsala, že nechápe, jak Švýcaři můžou být tak hubení, když tady mají tolik čokolády a tučných sýrů. To je jednoduché. Švýcaři jsou totiž údajně hrozne tlustí. Pokud se vám to jeví jako paradox, tak vezte, že naopak to podporuje teorii, že žádní skuteční Švýcaři nejsou [viz. Martinova teze]. Tudíž všichni ti hubeňouři jsou jen cizinci a tlustí Švýcaři nejsou venku k vidění 🙂

A to bude asi tak vše. Uvidím, čím mě Švýcarsko za další měsíc překvapí 🙂

Musím uznat, že moc příspěvků ode mě není, ale ona to Míša docela vynahrazuje, ne? 🙂

Ale abyste neřekli, tak bych dneska udělal maličký zápis. Jde o to, že s příchodem do Švýcarska jsem přešel z 40 hodinového týdne na 42 hodinový. Někdo by řekl, že ty dvě hodiny navíc zas tak velký rozdíl nejsou [také jsem si to říkal :-)], ale opak je pravdou. Největší problém nastane, když člověk chce utéct brzo, aby mohl ještě po práci třeba na kolo. Další problém je, že si člověk tak nějak podvědomě přidává, přičemž ve skutečnosti odpracuje méně. Když se k tomu ještě přidá horší pamět ve smyslu „v pondělí jsem určitě pracoval celý den“, tak pak je ve finále překvapený, jak se flákal 🙂

U nás ve firmě máme na sledování docházky elektronické „píchačky“, které slouží ke sledování delších pauz jako je např. obědová pauza, nebo když si jde človek zahrát kulečník, který je součástí kancelářského vybavení 🙂 Každé pondělí pak dostanete souhrn toho, co jste minulý týden odpracovali a vidíte, jak jste na tom. No a i když jsem se minulý týden fakt snažil, tak jsem kladnou balanci neuhlídal a po prvním celém pracovním týdnu jsem byl v záportu necelou hodinu a půl 🙁 Tak jsem si zavedl ještě osobní „píchačky“, abych měl k dispozici přehled každý den a nebyl pak opět překvapený. A podle svých záznamů to vypadá, že druhý pracovní týden jsem už zakončil v plusu a snad se mi podařil i vymazat můj rest. Tož uvidím opět v pondělí 🙂

Vítání jara v Zurichu. Víc asi vypoví fotky, ale tak ve stručnosti. JIž včera (v neděli) se příchod jara vítal průvodem dětí v maskách. Dnes to bylo s dospělými. Průvod masek, většinou představovaly jednotivé obchodní cechy, procházel po nábřeží řeky Limmat od tří hodin do půl sedmé. Vlastního průvodu se muselo účasatnit neuvěřitelné množství lidí! A koňů a povozů! A co teprve přihlížející dav!

Tak protože se dneska venku udělalo krásné válecí počasí (zima, zataženo, prší), vrhla jsem se konečně na prostudování dalších možností, co má nová GPS umí (když už jsme u GPS, velmi jsme si oblíbili písničku „GPS“ od Janansu doporučuji poslechnout ). Konkrétně – jak na internet dostat to, co jsme prošli. Po bezmála třech hodinách můžete výsledek shlédnout na následujících stránkách. Jedná se o můj první letošní výlet na kole po mé oblíbené trase kolem Greifensee a následně náš pěší výlet na Chli a Grosser Aubrig.

Již jen tak mimochodem dodávám mapičku, kam se snažím čas od času aktualizovat místa, kde jsme byli – Cestování po Švýcarsku – http://goo.gl/maps/76bf (doporučuji mít přepnuto nejprve na normální mapu, nikoli satelitní pohled, ať vidítě, kde jsou zapíchané jednotlivé „špendlíky“).

A ještě malá technická k Bernu – Vláďa si postěžoval, že jsem nezvěřejnila jehou veselou fotku minvláčku na vrcholku Gurtenholzu nad Bernem. Tak to urychleně napravuji

Toto jsou informace především pro ty, kteří by se za mnou chtěli v průběhu roku podívat autem. Hned na začátku zmíním pokuty. První pokuta za parkování je 40 CHF (1CHF je cca 18,5 Kč), další pokuta pak 120 CHF. Také je dobré, a co jsem tak slyšela tak ne-i nutné, koupit si dálniční známku (i v případě, že se nechustáte jezdit po dálnicích, na rok stojí 40 CHF). Na dálnicích se smí jet 120 km/h a za překročení této rychlosti o 20 km/h vám mohou odebrat řidičák.

K vlastnímu parkování – tyto informace jsou zatím pouze z internetu. Z vlastní zkušenosti budu moci mluvit až tak za 14 dní. Snad úplně všude mají parkovací zóny, obdobně jako to známe z Prahy. Barevné (a jiné) rozlišení je následující:

Za co můžete dostat pokutu

Německý koutek (asi tuto kategorii budu pravidelně zařazovat, abych si rozšiřovala slovní zásobu :-))

Ano svatba! Ale nikoli moje 🙂 Ale Helči (sestřenice) s Romanem. Helča jako zatím první z blízkých příbuzných opustila matičku Prahu, takže se veškeré široké příbuzenstvo muselo přesouvat do Plzně, kde jsem konečně měla možnost vidět, kde nyní bydlí. Po dopoledním pohoštění a zdobení aut jsme se v koloně, kterou roztrhaly hned první semafory, vydali do cca 20 min vzdáleného Korandova sboru. Zde již čekali další svatební hosté, foťáky cvakaly ze všech stran … Následující obřad se skládal z modlitby, kázání a čtení z bible. To vše bylo prokládáno písněmi s kytarovým či varhanovým doprovodem.

Po obřadu jsme se přesunuli do nedalekého parku, kde v nastupujícím odpoledním vedru proběhlo nejprve hromadné, následně pak individuální, focení. A přesun k Hracholuské přehradě do Pohody, kde probíhala volná zábava s „kulturními vložkami“ (promítání, pouštění lampiónků s přáníčky, ohnivá show) až do nedělního oběda. Jídla a pití bylo pomalu ještě na jednu svatbu. Díky tomu každý odjížděl s krásnou výslužkou.

Takže jen doufám, že si to novomanželé užili alespoň tak jako my a že nervy a starosti, které s přípravou tak velké veselky museli mít, byly po zásluze odměněny, a že vše proběhlo k jejich spokojenosti.

Naše fotky: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Helca_svatba/ (Přihlašovací jméno a heslo na vyžádání u novomanželů)

…

A tak jsme opustili Alsasko. I když ne tak úplně. Cestou na sever do Štrasburku, jsme se stavili v Gertwilleru v Le palais du Pain d´epice, neboli v Paláci perníku. Bylo to úžasné – přečetli jsme si jak o historii perníku, tak o jeho výrobě, viděli jsme výrobní linku a nakonec skončili v obchodě s perníkem. A pak, těsně před Štrasburkem (v Geispolsheimu), jsme navštívili muzeum čokolády. Zde to bylo v obdobném duchu – historie čokolády, jak se čokoláda dostala do Evropy a jak jsme si ji oblíbili. Nakonec jsme shlédli krátkou ukázku výroby čokoládových figurek a opět skončili v obchodě s čokoládou. Následně jsme se ubytovali v kempu ve Štrasburku, který jsem si ještě týž den šli prohlédnout. Hlavní ulice byla uzavřená pro dopravu (včetně tramvají) a byl zde ohromný trh. Místní katedrálu jsme stihli ještě otevřenou – nádhera. A druhý den jsme pokračovali dál. V Remeši se nám podařilo zaparkovat skoro u katedrály, kterou jsme si pečlivě prohlédli. Centrum nám přišlo dost mrtvé, byla neděle, než jsme našli hlavní třídu, kde jsme si konečně mohli koupit něco na oběd.

    

A na večer jsme konečně dojeli k Paříži (nebo k Fontainbleau, jak chcete), konkrétně čtyři km od Milly-la-Foret. Vláďovi se tento kemp líbil snad nejvíc. To proto, že byl pořádně velký, ale hlavně byl v lese, takže se ubytovaní rozprostřeli po ploše a člověk měl pocit relativního soukromí. Zde jsme strávili zbytek dovolené. Musím říct, že pěkný. Naší hlavní náplní zde bylo boulderování, případně keškování v okolních lesích. A do toho jsme stihli i den v Paříži (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Francie_2010/#50_ByliJsmeTamEifel.jpg), chvilku ve Versailles, v Milly-la_Foret i ve Fontainbleau. Prostě od všeho trochu.

V sobotu jsme pomalu vyrazili domů. Ale vzhledem k tomu, že se jednalo o nejhektičtější prázdninový víkend (na přelomu července a srpna probíhají ohromné přesuny Evropanů na dovolenou), jsme chtěli v Neměcku jet přes noc, abychom na neděli byli doma a stihli se ještě zkultivovat na nový týden v práci a ve škole. Takže před absolutním odjezdem jsme navštívili ještě park divokých koček (Le Parc des Félins). Je to taková velká zoo, ale mají tam jen divoké kočky. Tematicky je park rozdělen podle kontinentů. Krásný zážitek. Jen se nechtěly kočky nechat otravovat a většinou pochrupkávaly ve svých úkrytech nebo pěkně daleko od plotů.

       

A to bylo vše. Od parku koček v Nesles jsme odjížděli v sedm večer. Ačkoli Vláďa „vyhrožoval“, že budu kolem půlnoci chvíli řídit, odřídil to celé sám. V půl páté ráno jsme byli doma.

Ještě doporučuji fotky z našich gurmánských zážitků :-).

Jak to vypadá v Káraným, když stoupá voda.

Měl bych pro naše milé čtenáře malý statistický oříšek. By mě zajímalo, jaká je pravděpodobnost toho, že se člověk během 24 hodin dozví, že jeden zástupce z 27 členné skupiny má leukémii a druhý rakovinu obou prsou … Věkové rozložení skupniny se dá považovat za normálního Gausse …

Tak jsem si dneska na portálu Prahy 6 přečetl, jak nám ta sněhová pohotovost krásně funguje. No nevím … Ve čtvrtek jsem šel pěšky do práce a uklizených chodníků jsem na tří kilometrové trase moc nepotkal. Dalo by se říct, že asi lidé očekávali, že doopravdy někdo naběhne a sníh ráno uklidí, ale bohužel prd. Když jsem procházel ulicemi v pátek odpoledne, tak bylo vidět, že docela dost lidí rezignovalo a raději si před vlastním domem uklidí sami. Jedině mě trochu mrzí, že kdosi pobírá docela slušné peníze za úklid chodníku, který za něj uklidí zadarmo někdo jiný. No co se dá dělat … třeba vylepšit systém? 🙂