by ·1 komentář

Tak jsem se rozhodla si opět, asi po 2-3 letech, koupit celoroční permici do bazénu. V Curychu je totiž síť bazénů a venkovních koupališť čítající přes 20 zařízení a legitka platí na všechny (venkovní, všechny)! A většina z nich má i 50 m bazén na plavání (! kam se hrabe Praha, která má 2x tolik obyvatel!), ne jen nedaleký Oerlikon, kam to je na kole cca 10, ale i venkovní koupaliště Auhof, který je hned vedle Eliščiny školky (od nás 10 min pěšky a má i tobogán). Sem jsme poslední dobou zavítali několikrát, párkrát také Jirka s Eli. Eli si to jako Arielka (mořská víla) užívala. A pro příští pololetí jsem se rozhodla, že budu s Eli chodit na plavčo (a ji učit). Středeční hodiny se Eli sice líbily, ale já s sebou musela tahat i Máťu a byla to otrava. A sobotní termíny jsme zavrhli – aby nám to nenarušovalo výlety. Tak uvidíme, jak to bude fungovat.

Takže když mám tu legitku, musím chodit plavat. Vnitřní  bazén v Oerlikonu je momentálně v každoroční pravidelné revizi, takže jsem musela do venkovního u nás. Naštěstí je poslední dny odpoledne fakt pařák, takže to jde. A dopoledne? To to tak růžové není, ale zase tam je klid. A obsazen byla jen plavecká padesátka 🙂 Zkonstatovala jsem, že na plavání venku za sluníčka si musím pořídit nové brýle s filtrem. Navíc do starých teklo. A kromě toho, Maty mi je někam schoval, takže jsem bez brýlí. Před dalším plaváním mi tedy nezbývalo, než se stavit ve sportu a něco vybrat. Pan prodavač v této sekci, dobrý týpek, mi pomohl s vyzkoušením :-). Nakonec jsem skončila u těch nejdražších, které tam měli (35 CHF, Aqua Sphere Kayenne), s UV filtrem a 180° zorným polem. A na rozdíl od značkových Speedo (made in China), které byly jen za 20 CHF, byly tyto vyrobeny v Itálii. Takže dobrý. Samozřejmě se dají koupit i brýle za 9,90 CHF, ale jak se říká

Nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat levné věci.

A první pocity z bazénu? No povím vám – to bylo neuvěřitelný! Dohlédla jsem pod vodou přes celý bazén! Už jsem zapomněla, jak to pod vodou vypadá. Moje staré brýle totiž byly dobré akorát k tomu, abych neměla mokré oči (a ke konci už ani to ne), ale byly hned zamlžené a nic nepomáhalo, možná už i stářím zašmudlané. Ale teď?! Ty barvy! A jak se sluníčko ve vlnkách lámalo 🙂 Plavecké styly ostatních plavců raději nekomentovat. No co vám budu povídat – první čtyři bazény jsem se nemohla na plavání vůbec soustředit! Jen jsem čučela kolem 😀 A taky tu byl šílený hluk, jak tu bylo spousta lidí všude kolem. To minule dopoledne jen s pár plavci, to byl jiný klídek. Když se čas plavání blížil k půl hodině, tak se i tyhle brýle začaly mlžit, ale pak to zase zmizlo. Uvidíme, jak to půjde s časem. A neteklo do nich! Další plus 🙂

Celoroční legitka se vyplatí od 30 vstupů. Tak si to čárkuji a uvidíme, kdy toho dosáhnu. Výhoda je, že legitka je přenosná, takže i Vláďa tvrdí, že bude v zimě chodit plavat.

A včera jsem byla na plovárně s Matym. Jediné, kdy do vody „vlezl“ bylo, když jsem ho tam hned na poprvé postavila do bazénku (po kotníky). Zkonstatoval, že to je studené, či co, a už tam nevlezl. A to venku, než jsem do bazénu došli, bylo k padnutí, přes třicet (ještě v osm večer jsme měli na balkóně 29°C). No ale musí se nechat, že ve stínu, jen tak v mokrých plavkách bylo příjemně, když zafoukalo, tak … no věřím mu, že mu to přišlo studené 🙂 A to se v bazénu na balkoně tak rád cachtá! Ale tam mu napouštím teplou, to jo, no. Takže jsem okoukli prolejzku a pískoviště – část písku na sluníčku byla rozpálená, což Maty rychle zjistil, stejně tak kovové části prolejzek (třeba klouzačka. Tohle fakt nechápu, všude, ale úplně všude instalují nyní kovové klouzačky :-/, takže v létě nepoužitelné, nebo jen do devíti do rána). A největší zábava pak byla, že stál na třetím schůdku nad vodou a z minikonvičky lil vodu dolů. Nejvíc, co se k vodě přiblížil, byl schod číslo dva :-). Jo a nejvíc ho vlastně nakonec zaujalo, když jsem mu omývala nohy u kohoutku, který měl ve výšce hlavy, tam by vydržel stát hodinu a nechat si téct vodu na ruce (to dělá i doma, stojí u kohoutku a kouká, jak to teče).

Jo a ještě k těm curyšským bazénům – letos už měli miliontého návštěvníka! Nejnavštěvovanější je plovárna u jezera Mythenquai (132 500 návštěvníků.

by ·1 komentář

Tak zrovna jsem si toho sama všimla – Vláďovi se zadařilo naimportovat nám sem celý starý blog!!! Všechny příspěvky od roku 2009 tak najdete přímo tady! To je žeňal*! 😀 Všechny zásluhy si může připsat jen a jen Vláďa. palec nahoru

Jak to udělal, to ví jen on sám. Takže případné dotazy na něj.

Možná jen teď bude trochu zmatek v názvech rubrik. Původní články o dětech (jednom) jsou v rubrice „prcek“, zatímco novější v rubrice „děti“.

Obdobně naše původní bezdětné „naše sportování“ přešlo nyní volně v rubriku „výlety“.

(*) převzato z francouzštiny (správně napsáno „génial“, ale čte se, jak jsem to napsala)

by ·Žádné komentáře
O dvou sobotách (5.3.16 a 27.2.16) jsme byli po hóóóódne dlouhé době keškovat. V Hardwaldu, což je tak 15 minut autem od nás. Elišce jsme vzali odrážedlo, takže jsme toho najeli hodně (pokaždé cca 4 km). V keškování se mě osobně dařilo. Normálně najdu velký kuloví, ale tentokrát jsem bodovala. Jednou jsme trošku schytali déšť se sněhem, ale alespoň bylo v lese prázdno. Eli si užívala sjezdy a to, jak s ní Vláďa běhal do kopců 🙂 (já je vždy pomalu následovala).
Během keškování v Hardwaldu jsme objevili několik nových posedů.
Na úterý 8.3.16 nasněžilo v Curychu tak asi 8 cm. My už nachystaní na jaro (jarní věnec zdobící hlavní dveře, vajíčka různě po bytě, atd.), jsme museli opět vytáhnout zimní obuv. A šly jsme s Eli nakoupit klouzák. Ve sklepě máme sice saně i boby, ale nechci to s sbou tahat, když nevím, zda to opravdu užiji. Tak máme malý klouzák pro Eli s tématem Disneyho princezen a pak druhý kulatý s nosností do 90 kg! Trošku jsme s Eli zabobovaly v parku, ale Eli se to poté, co zkončila obličejem ve sněhu a zjistila, že je studený, přestalo líbit, a tak jsme se vypravily zpět domů. Ten samý den odpoledne už to potálo, tak jsme vyrazily na chvilku s odrážedlem na hřiště. Na mokré kovové klouzačce jezdila Eli rychle jak kulový blesk.
Co se našich kulinářských aktivit týče – byli jsme na obědě v Cheyenne, kde jsme si dali všichni tři burgera. Vláďa klasiku, já s avokádem a Eli dětského, který byl jen malinkou kopií dospělácké verze i se slaninou (tu jsem zabavila) a hranolkami (to jsme nečekali, ale Eli se na ně vrhla s takovou chutí, že jsme ji je nemohli sebrat). Navíc dětské menu se platí podle věku, tzn. za ten Eliščin oběd jsme zaplatili 2 CHF (takhle to platí až do 10 let).
A domácí vaření? Na své narozeniny, které jsem v práci oslavila na začátku února, jsem upekla domácí medovník (klasika, která nikdy nezklame, podle Roudnického receptu). S Eli jsme dělaly domácí čokoládu a mrkvové muffiny. Já si vyzkoušela upéct punčový dort (chuťově dobrý, jen se mi tak pěkně neobarvil a nenasákl všechen rozvar, který jsem dle receptu měla připravený) a profiterolky (chuťově docela dobré, jen se mi oddělily složky krému a tvarově to byly jen takové hrudky a ne takové ty pěkně nastříkané „věnečky“). Vláďa s Honzou pekli buchty (aby měl Honza co přinést do práce na své narozeniny – měli je kromě tvarohu i s čokoládou a nutelou). Také jsme slavili Den palačinek.
Plněné palačinky (masová směs, něco jako bolognese) a v těstě je barvivo z červené řepy a špenátu.
S Eli se už dá „rozumně“ diskutovat. Záchvaty vzteku nechávám vyřvat. Eli se učí stříhat nužkami, zapichovat špendlíky, luxuje, a při uklízení si zpívá písničku, kterou při uklízení zpívají ve školce. Také umí několik německých číslovek a umí počítat (když má dobrý den) do desíti, ale netuší, co které číslovky znamenají.

by ·Žádné komentáře
Stejně jako dva předchozí roky jsme si ani letos nenechali utéct čokoládovou výstavu v Curychu. Podle mého názoru je to čím dál tím lepší. Již loni bylo na návštěvnosti znát, že se výstava po prvním ročníku v roce 2012 (alespoň stále žiji v přesvědčení, že to tehdy první ročník byl) dostala do podvědomí čokoholiků nejen z Curychu. Kvůli pár věcem jsme šli cíleně (ledová čokoláda, marocké sladkosti), jiné jsme pouze ochutnávali, a ty další jsme nakupovali poprvé (nugát, turecký med). Dobře jsme udělali, že jsme přišli hned na začátku otevírací doby v deset, ve dvanáct už se mezi stánky dalo stěží procházet (s kočárkem už vůbec). Stejně jako u italských stánků se sýry na trzích teď již víme, že i u stánků s franczouským tureckým medem a čínským/asijským sušeným ovocem si člověk musí kontrolovat a až se skoro hádat, kolik mu toho dávají. Protože jsou velmi „štědří“. Což u již tak drahého zboží není radno. Vláďa se nedal a uhádal jen 100 g kokosu (původně chtěl 50 g kokosu a 50 g sušených malin, ale napoprvé mu chlapík nabral asi 600 g, a nechtělo se mu moc ubírat). To já neměla takový „úspěch“, nebo jsem spíš tomu, jak moc toho zakrojil, nevěnovala až tak velkou pozornost. Ono to vypadalo jako tenký plátek, ale z velkého koláče, takže nakonec máme doma snad kilo (to fakt nepřeháním, podle ceny, kterou se ani neodvažuji napsat :-), jsem si dost jistá, že to bylo kilo) tureckého medu – dva druhy – jeden pouze s mandlemi, druhý i se sušenkami. Příští rok si dám s tureckým medem pokoj :-). Také jsem vyzkoušela jednu horkou čokoládu – hořkou – to není nic pro mě. Jako již tradičně jsme viděli spoustu značek, které jsme vůbec neznali. Příchutě nás již až tak „neoslnili“ – již máme po třech letech ve Švýcarsku své zkušenosti 😀
Pořádný kusanec tureckého medu s karamelem a mandlemi. Doufám, že nám to za tu cenu vydrží alespoň do konce roku.
Velikonoce se blíží, takže kuřat a zajíců zde bylo několikero.
Šel s námi i kamarád Honza – tomu Vláďa doporučil, ať si s sebou vezme tolik peněz, kolik je opravdu ochoten utratit 🙂 – „bohužel“ již berou většinou i karty.

by ·Žádné komentáře
Neděle 23.9.2012
Ačkoli jsme se vzbudili asi kolem osmé ráno, nechtělo se nám vylézat z postele, a tak jsme se na snídani dostali až kolem půl desáté. Byla nám doporučená „Pamela´s Dinner“, kde prý dělají výborné palačinky. Bohužel tam bylo narváno, a tak jsme skončili přes ulici v jiném bistru. Na snídani jsme si dali malé rozpečené bulky se sýrem, vajíčkem, sýrem a nasekanou klobáskou (každý různou kombinaci). Vláďa si dal snad půl litru čaje a já horkou čokoládu se šlehačkou.
Následně jsme nasedli do auta a vyrazili přes centrum na Mt. Washington, odkud je pěkný výhled na město. No, … s výhledem na Prahu z Petřína se to nedá srovnat. Mostů tady mají úctyhodně, také pohled na dva ohromné stadiony byl zajímavý, … pak spousta mrakodrapů a to je vše. Ale vyhlídkové plošiny mají pěkné.
Pak jsme pokračovali do centra, kde jsme si prošli Strip District (jsou tu divadla, muzea, kanceláře), který byl v neděli dost prázdný.
Na oběd jsme se zastavili v mexickém bistru, kde si Vláďa dal placku s rýží, masem, dipem, zeleninou (u každé položky dostanete na výběr ze tří „možností“, takže nakombinovat si to můžete dle vlastních chutí. Já si dala něco podobného, ale v misce, ne v placce.
A následně jsme vyrazili do National Aviary, což je „výstava“/zoo s ptáky celého světa. Jako podívaná pěkná, ale za hodinku jsme to měli projité a čekali jsme na krmení tučňáků.
Na závěr jsme si zašli ještě na domácí zmrzlinu. Vláďa si dal klasicky jahodovou, já si dala kopeček „bílé s cookies“ a k tomu kopeček „slaný karamel“, což tedy bylo zajímavé :D.
A pak už jen domů, do postele a k televizi.
Zítra nás čeká přejezd do Buffala.

by ·Komentáře: 4
26.5.2012
Naše první lezení venku (ve Švýcarsku). Já tedy byla pouze v roli fotografa, ale Bára s Vláďou si to užili. Zaparkovali jsme v Amdenu (nad Wallensee, 908 m.n.m). Jakožto sportovci jsme zavrhli lanovku (ke konci dne jsme se shodli, že jsme ji bývale měli využít :D) a začali stoupat po svých. K horní stanici lanovky (1292) to bylo cca 400 výškových metrů, což nám zabralo 1,5-2 h. Od lanovky k nástupu na stěnu to pak bylo ještě asi hodinu chůze. Nutno podotknout, že batohy s výstrojí nejsou vůbec lehké (a to já táhla jen jídlo :D).
… Malá odbočka – nejprve jsem myslela, že tento článek bude muset napsat Vláďa, protože článek, který se mi během cesty tvořil v hlavě, by Vláďa k publikaci nepustil :). Holt výšlapy, kolmo na vrstevnice s pocitem, že být to ještě o kousek prudší, tak je to již kolmá stěna, mi nejsou moc po chuti. Do toho, jak je ve Švýcarsku zvykem, vede wanderweg skrz výběhy s krávami, telaty a býčky a to mi taky nebylo do smíchu. Nehledě na to, že jsem musela ve svých fungl nových teniskách projít nějakou močůvkou. A hlad. Během tří hodin šlapání do kopce vám vytráví. … Konec odbočky.
Na stěně (cca 1500 m.n.m) již bylo několik dvojic. Bára s Vláďou na sebe navlékli obsahy svých batohů a vyrazili. Já jsem je pomalu následovala s foťákem připraveným k akci. Nástup trochu znepříjemňoval sníh, který zakrýval prvních několik metrů cesty. Vláďa pak říkal, že tato sněhová část cesty byla z celého lezení to nejhorší. Pak už to šlo ráz na ráz – 4 hodiny usilovného lezení s pěknými výhledy a tak. Poslední lanovku jsme nestihli. Od stěny jsme vyráželi kolem půl sedmé. A pak nás čekal ještě hodinový sestup a cesta do Zurichu.
No ale vypadá to, že Vláďu lezení nadchlo, takže asi budeme kupovat další lezecké vybavení.
Předstartovní foto.

by ·Žádné komentáře
17.3.2012
Tak jen pro zajímavost a aby informace byly celé. Poté, co jsme jeden víkend byli na sněžnicích (12.3.), tak se Vláďa do těch samých míst vydal víkend na to na kole. Speciálně ho zajímal pas vedoucí přes Ibergeregg (1406 m). Kolik kilometrů to bylo, to bude muset doplnit sám, ale myslím, že to byl výživný výlet. A důkaz, že tam byl:

by ·Komentáře: 7
První naše anketa. Uvidíme, jak to funguje. Abyste mohli hlasovat, přejděte do komentářů k tomuto „článku“. Po upozornění uznávám, že na druhou část otázky se ANO x NE odpovědět nedá Úžasný. To je jen doplňující „věta“ Smějící se

by ·Komentáře: 6
Ještě si neodpustím jednu poznámku. S nástupem do nové práce jsem si musel zařídit soukromé zdravotní pojištění. Řeknu vám, mají tady vážně zajímavý systém, který by podle mě u nás fungovat i mohl. Jde o to, že s pojišťovnou hrajete ve své podstatě ruskou ruletu. Jako o život úplně nejde, ale o peníze již ano. Celý jejich pojistný systém je postavený na tom, že sami sebe ohodnotíte, jak budete v následující rok nemocní a podle toho budete platit buď vyšší nebo nižší pojistku. V reálu to vypadá tak, že jsou stanovené limity 300, 500, 1000, 1500, 2000 a 2500 CHF a vy si jeden vyberete. Čím vyšší limit, tím nižší pojistka. Limit pak reprezentuje částku, kterou vy musíte zaplatit CELOU ze svého a teprve po dosažení onoho limitu vám začne pojišťovna zdravotní péči proplácet. Tedy ne úplně 🙂 V momentě, kdy zaplatíte svůj limit, tak pojišťovna bude hradit 90% zdravotních nákladů a vy zbylých 10% a to až do doby, kdy těmi 10% zaplatíte 700CHF. Od té doby bude pojišťovna hradit 100% nákladů. A samozřejmě, že po uplynutí jednoho roku se váš limit nuluje. Vtipné ne?
A abych vás neošidil, tak ještě dodám pár detailů. Mají zde totiž ještě 4 různé možnosti, jak volit doktora, když je člověk nemocný. Výběr opět jistým způsobem navyšuje nebo snižuje celkovou pojistnou částku. Jde o to, za jakým doktorem budete smět jít, když vám nebude dobře. Nejdražší varianta je, že si ponecháte možnost jít k libovolnému doktorovi, klidně specialistovi. Druhá varianta je, že nejprve zavoláte na číslo, co vám poskytne pojišťovna a tam vás vyzpovídají, co vám je a doporučí, co máte dělat. Takže se může stát, že vás jen pošlou do lékárny pro nějaký prášek a k doktorovi se nedostanete. Třetí varianta je, že si zvolíte svého „obvodního“ lékaře a k tomu půjdete vždy jako k prvnímu. Teprve on vás pošle případně ke specialistovi. Poslední, nejlevnější, varianta je, že se přihlásíte do programu zastřešeného danou pojišťovnou. V rámci tohoto programu má pojišťovna nasmlouvané doktory a budete pendlovat mezi nimi. Jen v případě, že nutný specialista nebude k dispozici v rámci programu, tak vás pošlou někam jinam.
Jak už jsem psal, také jsem byl nucen stát se hazardním hráčem. No což, vsadil jsem na to, že budu zdravý a dal si limit 2500CHF v kombinaci s obvodním doktorem. Zatím jsem byl nucen zasanovat necelých 100CHF za návštěvu očního lékaře a koupi nějakých kapek …