Začíná to zde vypadat jako na nějakém umrlém blogu. Nový rok je už hodně stará novinka a tady není jediný zápis o tom, jak si žijeme. Žel ani tento příspěvek to moc nevytrhne, ale aspoň se vám pokusím nastínit průběh několika málo uplynulých dní.

Sobota 7.1. – díky špatnému počasí volíme variantu shopáčování. Podařilo se nám pořídit mi krásná nová kaťata na zimní aktivity jako jsou sjezdovky, či ťapání na sněžnicích. Navíc se super parametry prodištnosti par, vodě odolnosti a za super cenu – no jsem zvědavý, jak zafungují 🙂 Poté jsme se přesunuly na lezeckou stěnu a tam jsme blbli skoro 4 hodiny. (Míša: vím, že to Vláďa myslí většinou dobře, ale na jedné, ne moc lehké stěně, mě odmítal spustit dolů, dokud to nevylezu. V té době jsem byla pekelně vysoko v rozštěpu, každou nohu na jiné stěně, ruce se jen chemicky vázaly ke stěně, protože tam už došly chyty … no kyčle o sobě daly druhý den vědět … ale vylezla jsem to … i když podezřívám Vláďu, že mě „tahal“ víc, než by bylo pro „čistou jízdu“ uznáno.)

Neděle 8.1. – v pátek ohlašované pěkné počasí se nějak nekoná a cestou na běžky nehorázně leje. Je to tak zlé, že to chci otočit ještě pár výškových metrů pod cílovou náhorní planinou. K mému velkému překvapení však na náhorce sněží – klika jak blázen 🙂 Sníh na klasiku moc není, tak Míše půjčujeme docela pěkné skejty a vyrážíme na tratě. Míša dává 11 km, já o 4 více. Pocity z prvního lyžování jsou každoročně stejně blbé, tak to ani raději nebudu rozebírat 🙂 Ale měl bych poznámku k tomu, jak Míše půjčili lyže – zkrátka si je vybrala [i s botama], zaplatila půjčovné a odnesla si je. Nikdo si nepsal žádné číslo pasu či podobně, nic. Holt něco nepochopitelného pro nás nešvajcary 🙂 (Míša: Jak Vláďa několikrát prohlásil „Švýcarsko je ráj pro lyžaře sjezdaře, ale na běžky nic moc.“ Na býlety to moc není – na louce máte upravené stopy na 10-30 km a jezdíte cik cak po planině. Takže – cestou tam vám pěkně fouká do zad, ale jen to otočíte, tak vás neviditelná stěna větru přibije na místo.)

Pondělí 9.1. – zasloužený rest day, kdy po pracovním dnu jsme pařili autíčka na PS3 🙂 (Míša: pro ty, co nejsou v obraze: autíčky rozumějtě Dirt 2, vyberete si okruh, auto a jedete. Nastavení na nejlehčí obtížnost, tzn. jakékoli škrábance na autě, i různé zářezy, jsou pouze vizuální, ale funkčnost auta to neovlivní. Nikdy bych neřekla, že mě boudou autířka tak bavit 😀 Fandění také.)

Úterý 10.1. – po práci pěkne šupky hopky na stěnu. Mě osobně to moc nešlo, páč víkend jsem za pondělek nějak 100% nezregeneroval a předloktí natýkala příliž rychle. Holt jsem alespoň byl nucen lézt více technicky než silově 🙂

Středa 11.1. – když jsou ruce a záda unavená, tak hůrá potrápit nohy 🙂 A jelikož v Zurichu po sněhu ani památky a teploty tak nějak kolem 2-5 stupňů, tak v 17:30 sedáme s Míšou na silničky a jedeme se projet kolem Greifensee. 33 kiláčků za necelou hoďku a půl, průměrná teplota 2 stupně. Zkrátka pěkný první cyklo výlet v tomto roce. Jen ty výhledy trošku utrpěly všude přítomnou tmou 🙂 Ale nemyslete si, že jsme blázni. Nene, cestou jsme potkali tak 15-20 dalších cyklistů a plus několik běžců. (Míša: musím uznat, že zážitek to byl zajímavý. K mému milému překvapení, jsem nijak výrazně neomrzla. Jen nohy a samozřejmě prsty na rukou to schytaly, ale to se dalo čekat. Krásně jsem mohla čerpat ze zkušeností jízdy v háku během uplynulých let. Teď jsem se prostě fixovala na Vláďovu zadní skomírající blikačku a drzžela tempo. Pro někoho šílená akce, ale tady ve státě cyklistů, jsme byly běžný průměr.)

Tak to bylo ve zkratce pár uplynulých dní a pár následujících dní vypadá také slibně. Zítra [pátek 13 :-)] si bereme dovču a vyrážíme do Davosu na sjezdovky, běžky, sáňky a já nevím, co jěště. Koněčně snad rozlousknu onu záhadu, zda mě sjezdovky baví či ne. Já si myslím, že ne, ale všici mi tvrdí, že pokud jsem nesjezdoval v Alpách, tak nevím, o čem sjezdování je. Tož to doufám, že se zkušeností z prosnulého Davosu bude můj případný odpor mít větší váhu 🙂 [ale nemyslete si … docela se na ně těším ;-)] (Míša: no já mám za sebou sjezdování v Rakousku i Itálii ze svých mladých let a nevím. Uvidíme. Zatím se těším na noční sáňkování)

Konec listopadu a v okolí Zürichu to vypadá pomalu jak na jaře. Vzhledem k tomu, že již několik týdnů nepršelo, dalo se předpokládat, že různé cestičky a hlavně kamenité úseky těchto cest, budou suché. Takže plán byl jasný – via ferata v oblasti Flimsu západně od Churu v Graubündenu. To byla neděle. A abychom na skalách nevypadali jak nějací neumětelové, kteří lezou s cyklohelmami, zajeli jsme do nově otevřeného Bächli sportu, kousek od lezecké stěny, kam pravidelně chodíme, a strávili 2,5 h vybíráním. Ne jen helem. Koukali jsme se také po kalhotech, sněžnicích a dalším. Téma sněžnic je u nás v poslední době velmi omýlané. Byla by to rozhodně menší investice než do vybaní na skialpy. Na sněžnice nepotřebujete skoro nic – kromě bežného oblečení do zimy. Námaha, dle mého soudu, obdobná jako při vysokohorské chůzi. Docela mě to začíná lákat. Tak uvidíme, jestli by třeba Ježíšek s něčím nepřišel :-). Vrťme se ale k tomu našemu předlouhému nákupu. Jak Vláďa někdy říká – jsme se ocitli v nějaké časové červí díře, najednou nám zmizelo tolik a tolik minut či hodin :D. Po unavujících nákupech (helmy jsme nakonec koupiil!! Jakou značku to bude muset doplnit Vláďa, to já z hlavy nevím) jsme se vypravili do přilehlé lezecké stěny a před zítřejším výletem se trochu protáhli na stěně.

A nyní k tomu nedělnímu výletu. Cestu do Graubündenu jsem prospala. Až na závěrečných několik kilometrů mimo dálnici. Bylo tam nádherně – azuro, zeleň, jen krávy chyběly, 10°C, které během dne vystoupaly až na 17 … Zaparkovali jsme na parkovišti u spodní tanice lanovky ve Fidazu. Ta, jak je v tomto období běžné (letní sezóna skončila, zimní ještě nezačala; a při pohledu na okolní zelené kopce bych řekla, že jen tak nezačne). Zatímco jsem studovala parkovací automat (to totiž není jen tak – zaplatit parkovné občas vyžaduje oba naše inženýrské mozky), šel se Vláďa podívat na nedaleké rozcestí, kde zároveň byl vstup na cestu k naší zvolené feratě.

A pak přišel s nemilou zprávou – ferata, na kterou se Vláďa těšil jak malý kluk, a na kterou se já „těšila“ jako na zajímavou výzvu, je zavřená z důvodu každoroční úržby a příprav na zimu. Takže, jestli jsme to dobře pochopili, některé žebříky, kterých mělo být na cestě nemalé množství, stejně jako jistící lano, jsou „weg“ (pryč). Takže co plán B? Buď ferata jiná, několik kilometrů daleko, kdy ale vlastní lezecí úsek je krátký a kvůli tomu se nám nechtělo celou dobu tahat sedáky a další pomůcky. Takže jsme zvolili plán B2 – vyjít nahoru pěšky po klasické wanderweg. Ještě než jsme ale vyrazili, všimli jsme si chlapíka, který zaparkoval kousek vedle nás, zkouknul stěnu, kde měla dle nás vést ona ferata, a vyrazil. Hmm, že by to byl místňák a šel tam jen tak? No což, vzali jsme naše vycházkové hole (rozumějte naše Nordic walking hole) a vyrazili. Já s lehkou rýmou a možností, že z toho bude něco horšího, Vláďa s bolavým kolenem. Takže správná dvojka :-). Jak jinak, cesta šla stále nahoru. Tady to snad ani jinak neumějí – nejprve se jde půl dne nahoru, pak zase půl dne dolů. Šli jsme zvolna. Jednak to docela pěkně stoupalo, jednak bych to rychleji neudýchala. Takže jsme měli čas se kochat. Už aby bylo jaro! Na planině u Bargis se před námi rozevřela planina mezi dvěma vysokými štíty.

Zde jsou v zimě bežecké tratě. Jestli mohu Vláďu ještě jednou citovat (nebo alespoň volně přeříkat), tak běžkování ve Švýcarsku nic moc. No jen si to vemte. Jestli ta planina měla tak 5 na 10 km, na které dokáží rolbaři vyřezat stopy v délce 30 km … ? Prostě nuda. Dobré jen, jak jsem konstatovala, na najíždění kilometrů, na pěstování obecné vytrvalosti. Nasvačili jsme se (na čerstvém vzduchu tááák dobře tráví) a vypravili se po úbočí jednoho z „útesů“ nahoru. Stezka pro ovce byla famózní – zařízlá do úbočí, vysázená kameny, pohledy úžasné.

A na hoře – výhledy supr, salaš, a zase výhledy. Ty ovce mají stejně supr život. Nemohu si nedovolit zmínit jednu událost – znáte to, čas od času příroda zavolá a člověk si pak musí odbočit … to se na planině, kde není jediný keřík, lehce řekne, ale hůře provede. Tak jsem si vybrala jednu z travnatých vyvýšenin a v dobré víře, že jsme za celý den nepotkali skoro živáčka …. v tom Vláďa zvolá, že vidí toho chlápka, kterého jsme viděli dole! Chápete to? Za celý den nepotkáme živou nohu a zrovna když bch potřebovala dvě minuty soukromí, tak přikvapčí dědula, který snad tu feratu dal jen tak! … a taky že jo! Z těch několika německých slov, které jsme pochytili, to opravdu vylezl; že prý je místňák a lano nepotřebuje. Tak se na to musí!

Posvačili jsme a vypravili se na cestu zpět po ovčí stezce.

Takže když pomineme, že to měla být via ferata, tak výlet supr! Vážně se udělal krásný den a já osobně jsem si pěkně odpočinula od učení.

Vánoční trhy v Zürichu jsme si již prošli, předpověď počasí hlásila déšť, takže na nějaký pěkný pěší výlet to nebylo; navíc Vláďu trošku pobolívá koleno, takže abych ho potom z nějaké dvoutisícovky snášela dolů, to také ne, takže – vánoční trhy v Basileji (Bale, Basel) byly tou pravou volbou. Autem to zabralo něco přes hodinku – Švýcaři opět nezklamali a v deštivém sobotním dni provozovali (jak to Vláďa nazval) „švýcarský národní sport“ – stát z zácpě na dálnici Zürich-Bern. Ale dalo se to.

Bez sněhu ty vánoční trhy vypadají trošku ochuzeně, ale na druhou stranu člověku tolik nemrznou ruce a uši. Shodli jsme se, že vlastní centrum Basileje oproti Zürichu nic moc. Místní Münster tedy pěkný, to se musí nechat (a výhled z něj supr, i když nevím, jak to dělají v létě, když se nahoru hrnou davy turistů), i když hezčí mi přišla místní radnice.

Ale stánky moc pěkné a dobré.

Vláďa dokonce tvrdil, že se mu to líbilo více než loni (nebo předloni) v Drážďaněch. Že prý tam si nemohl nic pořádně vybrat. Já bych řekla, že je prostě nerozhodný – že tam bylo tolik věcí, že si prostě ne a ne vybrat. Pravda, co si tak pamatuji, tak tam převládaly perníky všech možných tvarů a velikostí, to samé platí i o klobáskách a v neposlední řadě punč a svařák. To zde perník nebyl snad žádný, klobásek pár, … pak jsme zahlédli langoše, svařák (i nealko) samozřejmě nemohl chybět, ale pak zde byl i raclette, minipizza (nebo spíše chlebová kynutá placka – Vláďa by to asi popsal lépe) s cibulí, šunkou, rajčaty, apod., vafle, palačinky, Berliner (koblihy; Vláďa zvolil náplň Toblerone, já vanilku s Baileys), no prostě ňamka. A nachodili jsme se u toho také poctivě.

Tak opět jsou tu Vánoce, nebo spíš čas převánoční. V Zürichu, nebýt Vánočního osvětlení, tomu počasí rozhodně nenaznačuje – o víkendu až 15 stupňů. Pak tedy přišel tak dlouho očekávaný déšť – snad po měsíci. Takže my si blížící se Vánoce připomínáme jídlem. V pekařství můžete například koupit takovéhoto těstového panáčka

Dále nechybí pečené kaštany, svařák a jablíčka v županu.

Vzhledem k tomu, že se momentálně připravuji na státnice a k tomu mohu využít poklid curyšského bytu, pozvala jsem na týden i mého dědu, kterému jsem tak mohla v poklidu ukázat krásy Švýcarska. A vzhledem k tomu, že je momentálně jeden z nejsušších listopadů, počasí nám přálo. Nikoli tedy přímo v Zürichu, kde se držela nízká oblačnost smíšená s hustou mlhou. Ale když jsme si popojeli výš, bylo to supr.

První den jsme vyjeli na Uetliberg, kde již jsme se mohli slunit. Cesta nahoru místní Uetlibergbahn byla poklidná a příjemná. A výhledy? Posuďte sami. Posezení v místní kavárně bylo jak v létě.

Druhý den jsme se vypravili na Rigi Kulm, která je výletním cílem mnoha curišanů. Takže, tramvají na nádraží, vlakem do Goldau (stále všude mlha, že by se dala krájet), pár set metrů na zubačku a hurá nahoru. Z mlhy jsme se dostali během pár minut a pak jsme již měli ničím nerušené výhledy po okolí.

Následující den jsme se vypravili na sever k Rýnským vodopádům. Jak již tomu bývá, vodopády nejsou nijak vysokopoložená místa, takže té husté mlhy, která stále obklopuje nížiny, jsme si užili dosyta.

Příští den jsem pro nás vybrala odpočinkovou plavbu po jezeře. Na Bürkliplatz jsme se nalodili na třípatrovou Panta Rhei, která nás dovezla až do Rapperswillu. Zde jsme měli kratičkou přestávku a již jsme mířili zpět do Zürichu, kam jsme dorazili již za tmy. Předvánoční Zürich je úžasný. Měli jsme štěstí a viděli místní Zpívající strom naživo.

A na závěr, v den odjezdu, vánoční Zürich v celé jeho kráse. Začali jsme na Bahnhof (Swarovski vánoční stromeček tam opět je), pokračovali jsme po Bahnhofstrasse, následovaly vyhlídky na Lindenhofu, Bellevue, a Polyterase s dalšími vyhlídkami na město. Na závěr ještě lanovkou směrem k Zürichbergu a domů, zabalit a přecpanými tramvajemi ve večerní špičce na autobusové nádraží.

Pro mě to byl příjemný odpočinkový týden. Doufám, že i má návštěva to ocenila a že se jí pobyt líbil. A vy ostatní – vidíte, kolik se toho dá za týden stihnout. Kdo má jó tuhý kořínek, dalo by se toho stihnout ještě mnohem více – Pilatus, Lucern, větší část Zurichu, apod.

Vraťme se k minulému víkendu – výlet do Appenzellu. Městečko (centrum) relativně malé, takže projít ho třikrát, zatímco jsme hledali infocenturm (které jsme nakonec nenašli), nebyl problém. Alespoň jsme skoukli, co kde mají, a co stojí za to ochutnat a nakoupit. Takže jsme nejprve vešli do lahůdek (sýry, masíčka, místní bylinný likér) a následně do sýrárny. Vláďa má můj obdiv – jak se v sýrárně statečně držel – „vůně“ sýra byla i na mě zpočátku síla. Když jsem nerozhodně stála u pultu se sýry, tak mě mladá prodavačka nabídla pomoc. Naštěstí pro ni nebyla angličtina velký problém. Ochutnala jsem asi čtyři sýry (chtěla jsem tak jako tak Appenzell, takže jsem se ničím jiným nezdržovala). A řeknu vám, že 14 měsíců uleželý Appenzell je opravdu něco. A na můj vkus již hodně slaný. Takže jsem zůstala u „jen“ 12 měsíců vyzrálého (když jsem si pak dala kousek tohoto po večeři, tak se ke mně Vláďa odmítl přibližovat) … a pak jsem vybrala ještě alpský česnekový. Ten je již relativně jemné chuti.

A kolem oběda jsme koukali kam zajít na něco malého k snědku. Po několika nerozhodných pokusech jsme skončili, jak jsme následně zjistili, v kavárně (Drei Könige). Takže poté, co jsme se usadili a koukli na „jídelák“, jsme se opět oblékli a šli hledat opravdovou restauraci.

Což nebylo daleko (Gasthaus Traube). Tam s angličtinou opět nebyl problém. Vláďa by napsal, že pak jsem začala dělat problémy, protože ačkoli jsme si nechali přinést anglický jídelní lístek, stejně jsem některým výrazům nerozuměla. Chudák mladý číšník si musel dojít pro slovník, aby mi daný pokrm mohl co nejlépe vysvětlit. Stejně jsem pořád byla „puzzled“ (netušila která bije, ale i tak jsem si daný pokrm dala) …. takže pro příště již vím, co se pod divným názvem skrývá. V Zürichu tomu říkají „Fleischkäse“, zde to mělo ještě trochu jiné označení (něco jako Leberkäse) … a jedná se o klasickou českou sekanou. Ale dobrá byla, jemná, s tmavou omáčkou. Vláďa si dal rösti s vepřovým masem na liškách (smržích?). Ten byl zase překvapený tím, co se vlastně skrývá pod „rösti“. Opět je chyba na mé straně – nevím proč (jak se to stalo), ale někdy jsem ho asi mystifikovala tím, že jsem „rösti“ označila jako zapékané brambory, takže si představil něco s kupou roztaveného sýra. To, co mu přinesli, bych spíše přirovnala ke smetanovým bramborám (nakrájeným na malé hranolky), jen lehce zapečeným (sýr tam snad ani nebyl).

Pochutnali jsme si oba a pak už hurá domů.

Ačkoli na neděli hlásili špatné počasí, které mě odradilo (spolu s tím, že jsem potřebovala dokončit část článku do školy) od výletu s ostatními na Säntis, nakonec se to vybralo (nebo spíš se to o kousek opozdilo, takže vítr a okraj bouřky přiběhl až na konci dne). Takže když jsem před polednem měla povinnosti hotové, po dlouhé době jsem vytáhla horské kolo a vypravila se na Uetliberg. Proč sem? 1) jsem tam za hezkého počasí ještě nebyla a zajímalo mě, jaký je odtamtud výhled na jezero a Zürich, 2) musela jsem si vyzkoušet, jaké to je, vyjet 500 výškových metrů.

Trvalo mi 45 minut než jsem se vůbec dostala pod kopec. Pak to začalo stoupat. Teplota cca 30 stupňů. Zpočátku to šlo – po silnici se do kopce jezdí docela dobře, a i sklon byl v mapě značen „pouze“ dvěma stoupajícími šipičkami. Pak jsem se ovšem od silnice odklonila a začalo tříšipičkové stoupání po šotolině. Následně se přidali i chodci, kteří se nechali vyvézt buď kousek, nebo až nahoru, vlakem. Měla jsem pocit, že se snad odpařím. Šílené vedro! Takže pít, pít, pít a pomalu šlapat. Tři sta metrů pod vrcholem (výš vlak nejede) jsem se jen usmívala na namalované dívčiny, které si to dali jako rodinný nedělní výlet – v lodičkách … no o takových si myslím své. Ale proto tam ten vlak je. Aby mohl na vrchol každý. I ten, kdo by to za normálních okolností nevyšel.

Jen co jsem se trošku nasvačila a vychladla, zamířila jsem dál. Zatím jsem za sebou měla cca 17 km s hrozným převýšením … a ta lepší část mě čekala – Planetenweg – hřebenovka s maketami jednotlivých planet. Celý systém je udělaný v měřítku 1:1 miliardě (tzn. 1 m ve skutečnosti představuje 1 milion km v planetárním systému) s tím, že Slunce se nachází na vrcholku Uetlibergu (v průměru má dobré dva metry). Další planety jsou úměrně velké a úměrně daleko; některé malé jak článke prstů a několik kilometrů od Uetlibergu.

Po de facto vrstevnici, po které se tedy jelo suprově, jsem dojela až do Buecheneggu, kde mě po zdolání posledního stoupáku čekal úžasný sjezd do Adliswillu k řece Sihl. A podel Sihlu až do Zurichu. Pak už jen klasické stoupání z centra k nám.

Čtyřhodinový výlet a byla jsem úplně vyřízená. Vláďa s ostatními, také pěkně vyřízení, dorazili kolem půl osmé. A na závěr pěkného víkendu byly palačinky.

Tak tu byla opět zajímavá akce. Tentokrát spojená s půldenním svátkem. Knabensiessen (wiki, oficiální stránky) je tradiční „střelba na terč“, pouze v kantonu Zurich, druhý víkend v září (ale volno připadlo na pondělní odpoledne). Jak název napovídá (der Knabe – chlapec; schiessen – střelba) – jedná se o soutěž ve střelbě pro 13-17 leté chlapce, nově i dívky (letos to zrovna patnáctiletá holčina vyhrála). No a se soutěží je spojená i pouť v oblasti přímo pod Uetlibergem na střelnici Albisgüetli. Na atrakce nás neužije, ale i tak jsme se šli podívat a ochutnali místní dobrůtky (mini dounaty, palačinky, apod).

Konec léta je tu a s ním i dlouho plánovaný celoústavní výlet na ostrov Mainau . Rychlý pohled na mapu mi řekl, že je to malinkatý ostrov v Bodensee u Kostnice. Bohužel jsem si již nevšimla, že patří Německu a nikoli Švýcarsku, takže mi tam byly švýcarské franky na nic. Tak jsem si holt nekoupila pohled. Nic vážnějšího se nestalo.

A proč jsme jeli právě sem? Tento ostrov je totiž jedna velká botanická zahrada, nebo možná lépe řečeno arboretum … zkrátka tu roste neuvěřitelné množství různých květin, … prošli jsme se růžovou alejí, … stáli ve stínu několik set let staré sekvoje, … obdivovali rozložitý morušovník, … a do toho mezi stromy stále prokukovala modř ostrov obklopujícího jezera. Počasí nám vyšlo úžasně. A po komentované prohlídce následoval oběd v místní restauraci, která pojme cca šest zájezdových autobusů. Měli jsme jako předkrm hromadu zeleninového mixu s krutony a jogurtovou zálivkou. Následovaly špecle a masové závitky a jako desert panna cotta se dvěma omáčkami … a káva.

Takže den povedený. Jen si budu muset práci, kterou jsem díky tomuto odpočinkovému dni nestihla, udělat o víkendu. Ale výlet se vydařil.

Druhý den po absolvování Inferno triatlonu (21.8.2011) jsme se vydali na odpočinkový pěšák. Chvílemi to moc odpočinkové nebylo, protože Vašek hnal, jako by mu za patama hořelo. Cestou na parkoviště pod Niederhornem (kopec tyčící se nad Thunersee nad městem Beatenbucht) jsme jeli kus po silnici, kudy včera vedla silniční část triatlonu. A že se to stoupání ani našemu autu nelíbilo! Docela si tady Andy s Vaškem museli dát do těla. Zaparkovali jsme u „Beatenberg station“ a vyvezli se do 1950 m lanovkou. Odtud jsme pokračovali po více méně zvlněné cestě na Burgfeldstand (2063). Hlásili azuro, tak jsme doufali v kýčovité výhledy.

Bohužel byl mírný opar, takže jsme nedohlédli, jak hlásaly cedule na vrcholu, až na Moleson (http://misaavlada.blog.cz/1108/dovolena-v-gruyere) či Mt.Blanc. Na závěr 3,5 h dlouhé túry jsme si u prostřední zastávky lanovky (Vorsass, 1580 m) dali zmrzlinu (Vláďa pořádný pohár se čtyřmi kopečky dobré vanilkové zmrzliny, pořádnou porcí domácí šlehačky a pěknou nádobkou čokolády) a naše cesty se s druhou dvojicí rozdělily. Vašek s Janou jeli zpět k autu lanovkou, my jsme pro cestu dolů zvolili koloběžky!
Vorsass (15800-Waldegg-Beatenberg station (1130) na koloběžkách (12 km). Alpští velikáni v pozadí.

Tak dlouho jsem si chtěla vyzkoušet nějaký pořádný sjezd na koloběžce. Zvolili jsme „vyhlídkovou“ trasu dlouhou 12 km. Krátkou (6 km) jsme zavrhli z toho důvodu, že celou dobu musíte mít ruce na brzdách a jízdu si tak vlastně vůbec neužijete. Cesta byla supr. V několika protikopcích jsme sice museli tlačit, ale výhledy na trojici Mönch, Jungfrau a Eiger byly supr.