Víkend? – horské kolo, japonské „Eat what you can“, lezecká stěna, Rock Band a krátký spánek. Docela povedené 🙂

Tak na rozdíl od článku o květnové dovolené v Itálii, který asi nikdy nesepíšeme :), krátké shrnutí naší dovolené v oblasti Gryere píši jen se 14 denním spožděním.Začnu fotkami, které jsou stejně vždy nejvíce vypovídající. Krátký výběr z těchto čtyř dnů naleznete na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/ Dovolená to byla krátká, ale vydatná. Za čtyři dny jsme viděli to nejdůležitejší, co v této oblasti je – továrnu na čokokádu (Cailler) a sýr (Gruyere). A teď trochu podrobněji.

Z Zürichu jsme vyráželi v pátek ráno. Naše první zastávka byla nedaleko Meiringenu (cca 30 km východně od Interlakenu) v Aareschlucht, což je kaňon podél řeky Aare. Měří cca 1,5 km a vede tunely a po lávkách nad řekou. Kdyby bylo víc vody, tak by to bylo zajímavější.

Odtud jsme pokračovali přímo do Gruyere, kde jsme zašli do sýrárny, resp. muzeum sýra, kde jsme mohli nahlédnout do výrobní linky (přišli jsme zrovna v mezidobí, kdy nevyráběli), snědli ochutnávku (tedy jen já, na Vláďu to moc smrdí), podívali se na úžasně zautomatizované zrání sýrů a ještě se zašli podívat ke Gruyerskému hradu.

Následně jsme se jeli ubytovat do luxusního Bed and Breakfast v Tour de la Treme nedaleko města Bulle. Luxusní z toho důvodu, že jsme měli pěkný pokoj s vlastní koupelnou a WC (což není vždy samozřejmostí), balkón s krásným výhledem na okolní kopce, lednici, rychlovarnou konvici, mikrovlnku a TV se satelitem (kterou jsem tedy ani jednou nezapnuli).

Sobota
Druhý den na mě bohužel skočila nějaká viróza, takže jsem s Vláďou na 135 km dlouhý (2,5 km vertikálního stoupání) nejela.

Místo toho jsem se vypravila znovu do Gruyere na výstavu H.R.Geigera. Komu to jméno nic neříká, tak to je ten, který navrhoval Aliena (Vetřelce). Některé jeho obrazy … to je fakt mazec … Byl tam i krátký film pojednávající o jeho tvorbě, kde říkal, že leckdy jen skicoval své noční můry … to bych fakt nemusela. … Odpoledne jsem prospala a čekala tak, až se naprosto vyřízený Vláďa vrátí. Krásně se strhal, ale znáte to … tihle sportovci nejsou spokojení pokud mohou druhý den chodit 😀 … Večer jsme se vypravili do centra na véču. Měli jsme štěstí – obsadili jsme poslední dvě volná místa. Vláďa si objednal úžasný dvojitý steak se smetanovými brambory a houbovou omáčkou. Zneužíval toho, že umím francouzky (Bulle a Gruyere jsou již ve francouzsky mluvícím kantonu, což je supr, protože jsem konečně rozuměla, co se kolem mě děje) a pořád jsem se na něco musela vyptávat.

Nedele
V neděli mi již bylo lépe, a tak jsme vyrazili do Molesonu. Je to kousek za Gruyere a jeli jsme se sem podívat na tradiční výrobu sýra (to jsme předtím v Gruyere neviděli). Zajímavé.

Nakonec jsme dostali ochutnávku syrovátky a vydali se na Moleson (2002 m n.m.). Tento kopec je zajímavý tím, jak jsme vypozorovali, že ačkoli je všude okolo azuro, tak tento vrcholek je v mracích. Takže co se výhledů týče, musí být člověk stále ve střehu a využít jakoukoli skulinku mezi mraky, aby se podíval do údolí. A k tomu ty krávy! Byly všude! Ono se není čemu divit, když se v Gruyre spotřebuje ročně tolik milionů litrů mléka.

No a v pondělí konečně – čokoládovna v Brocu – zde se vyrábí čokoláda značky Cailler – nejstarší ve Švýcarsku (nyní patří do skupiny Nestlé, jak jinak). Bylo to supr. Zaplatili jsme si i dvouhodinový kurz výroby plněné čokolády.

Takže nápady sem a my vám vyrobíme čokoládu dle vašeho mlsného jazýčka!! Následovala cca hodinová prohlídka. Rozhodně to bylo lepší než Maison du chocolat u Strasburgu, kde jsme byli loni. Bylo to více interaktivní, podívali jsme se na výrobní linku minibrunches (takové malé čokoládičky s mléčným vnitřkem a oříšky navrchu; i s ochutnávkou) a na závěr ochutnávka asi osmi čokolád a tří bonboniér. To jsme si dali! Následně jsme si došli pro naši vychlazenou čokoládu vlastní výroby a tím naše čtyřhodinová návštěva čokoládovny skončila.

Následně jsme na radu pana domácího jeli do Les Gorges de la Jogne (The Gorges of the Jogne), což je opět malebný kaňon u řeky. Opět, kdyby bylo víc vody, bylo by to zajímavější. A tím naše dovolená skončila. Do Zürichu jsme k našemu milému překvapení dojeli bez jediné zácpy, v sedm večer. Vybalili jsme a unaveně zalezli do postele.

Ale rozhodně se do této oblasti ještě někdy musíme podívat.

Tak další stresový den za mnou. V sobotu jsem si říkala, že to je na jednu stranu docela supr, mít před sebou dvě „stresové“ situace (plavecké závody a prezentaci na konferenci) – jeden pak neví, na co se stresovat víc, a je v klidu. Náhodou to docela fungovalo. Jen do určité doby tedy.

Ráno jsem se krásně prospala až do osmi, zašla na snídani, kdy jsem se marně snažila nepřehrávat si v hlavě stále dokola mojí přednášku. Na pokoji jsem pak měla telefon – pan profesor si dával zraz za dvacet deset, že pojedeme na konferenci autem, že to je kus cesty. Bylo mi to trochu divné, protože podle mapy a podle popisu na internetu od pořadatelů to vypadalo, že to je maximálně na deset minut chůze. No což, on je boss. Přijel za pět minut deset, nastoupili jsme a vyrazili. Ještě teda řekl, že je mu divné, že paní sekretářka vybrala tento hotel, že to není ani v centru ani poblíž místa konference. Tak jsem musela přiznat, že tento hotel jsem vybrala já, protože ho na stránkách organizátoři uváděli jako nejbližší (a mapa to také ukázala). Ale už po cca třech minutách, jak se cesta začala klikatit, mi to přišlo divné, tak jsem se nenápadně ozvala, že mi nepřijde, že by to mělo být tak daleko. Že na mapě to vypadalo mnohem blíž. „Ne, ne … ono je to vlastně až za městem“ … Hm, po nějaké době to i jemu přišlo divné, tak to otočil (nejprve do protisměru) a jeli jsme zpět. To už se mi podařilo mu ukázat, kde si myslím, že to je. Jak myslíte, že to dopadlo? Poté, co jsme zjistili, jak blízko to je, zajel zpět k hotelu a šli jsme pěšky (cca tři minuty). Pak už pochopil, proč jsem vybrala tento hotel. Ach jo, ti akademici.

Úspěšně jsem se odprezentovala a šla si dát kafe, protože ačkoli jsem v posteli strávila cca 10 h, unavená jsem stále trošinku byla. A pak už šla jedna prezentace za druhou. Pan profesor měl pravdu v tom, že to je pěkná komorní konference. Vešli jsme se do jedné malé místnosti, která mohla mít tak 10 řad sedadel. Navíc většina příspěvků byla studentských (i tak byly některé na pěkně vysoké úrovni), takže to mě trochu uklidnilo. I když dodatečné otázky z publika byly pěkně „na tělo“. To mě zase trošku rozhodilo. První pauza a rovnou oběd formou bufetu. Další prezentace, kde byl i pozvaný speaker o modelování páteře. Opět jsme následně byli vyzváni, abychom využili příležitosti a navázali kontakty s přítomnými ať už studenty nebo vědci v oboru. Další pauza, dortík a jdu na řadu. … Říkala jsem si, že když jsem mohla den předtím plavat v 17st studeném Bodensee, tak mě nějaká prezentace nerozhodí. Bylo mi jasné, že cenu za nejlepší prezentaci nezískám, i kdybych to odprezentovala sebelíp (musím prostě kriticky přiznat, že tam byly moc dobré a zajímavé práce, které sice často musely snášet ostré otázky, ale byl to vždy zajímavý „souboj“), tak „kein stress“. I na mě byly připraveny dotazy. A myslím, že jsem se s nimi poprala v rámci možností dobře. … A je to za mnou. Pohoda …. Teď už jen pár posledních prezentací a od sedmi máme sraz v centru na večeři.

Na odchodu z konferenčních prostor jsem se přilepila ke skupince, která bydlela ve stejném hotelu, a na večeři zamířila s nimi. Protože jsme vyrazili brzy, stihli jsme se ještě podívat do katedrály a ještě jsme stihli vyjít na věž. Výhled byl supr! Sice až po zdolání více jak sedmi stovek schodů, ale stálo to za to. Když jsme scházeli dolů, tak už na nás věžník (to asi neexistuje, co? No prostě ten, co má na starosti to, že přes noc na věži nezůstanou žádní návštěvníci) chřestil klíči, že už zamyká.

Večeře byla v Drei Kannen, což je v Ulmu velmi známá restaurace. Seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a ačkoli jsem se toho zprvu trochu bála, tak nakonec hovor krásně plynul. Ať už se řešily jednotlivé prezentace, tak obecné věci jako kdo odkud je, co studuje a tak. Dala jsem si něco z místních specialit a čekala, co dostanu (náhodou jsem si byla dost jistá, co to bude … málem jsem si dala skopová játra nebo něco takového, tak jsem pak šla najisto) – dva kuřecí plátky, hromada sýrových špeclí, tašticka s něčím zeleným a prý navíc vepřovým masem a mistička zeleniny s dresingem. Porce na týden. Jo, ještě to bylo zasypané smaženou cibulkou, ale ne takovou tou slizkou, ale takovými těmi křupavými krutony … mňamka. Vydržela jsem to tam tak do desíti, kdy už mi začala fakt být zima (seděli jsme venku) a osazenstvo se snížilo cca na polovinu.

A zítra pokračování.

To byl zase víkend. Ne že by se o sobotě nedalo prohlásit, že to byl odpočinkový den, ale stejně se mě večer Vláďa optal, proč mám tak červené oči – no protože jsem unavená a vykoukaná. …. Ale pěkně od začátku. Tuto sobotu jsme chtěli vyrazit na Säntis. Tato hora, která má přes 2500 m, se nachází u hranic s Rakouskem. Bohužel předpověď nebyla nejlepší, a tak hrozilo, že cestou bude pěkně pršet, což je A) nepříjemné, B) nebezpečné, nebo dokonce nad 2200 m i sněžit. Takže jsme milý výlet odpískali. Místo toho jsme si ráno pospali (až do osmi 🙂 ), došli si v klidu nakoupit (někdy je nakupování a objevování nových věcí v obchodě hrozně relaxační) a po snídani (což bylo tak v deset) zbytek dopoledne strávili tréninkem na Rock Band (těm, kteří nevědí, o co jde, to někdy výhledově osobně vysvětlím … nebudu tu přeci přede všemi vykládat, že jde „teoreticky“ o pohopouhé paření na počítači) … Následně jsme se vypravili do Oerlikonu do outletu s outdoorovými věcmi (koukám, nějak moc „ou“ … tak jen pro ujasnění – obchod s volnočasovými věcmi a věcmi do přírody, navíc za rozumné ceny … a Oerlikon je čtvrť Zurichu hned vedle Schwamendingenu, kde bydlíme). Chtěli jsme se podívat na vařič (asi budeme muset strávit dovolenou pod stanem, protože všechny Bed and Breakfast, na které jsme psali, už mají na náš termín plno), na lezecké věci (Vláďu zase láká lezení … i když to začalo feratami, …. takže JÁ potřebuji lezecké věci … navíc to lano co prý máme, už také není nejspolehlivější) … dále stan (ano čtete správně – jedeme pod stan, který nemáme) …. no a případně na další věcičky (nemůžu si pomoct ale v obchodech obdobného typu mě vždy udiví, co si výrobci pro „táborníky“ nevymyslí). Takže v milém obchodě jsme nakonec strávili pěknou část odpoledne. Měli tam opravdu supr věcičky. Ale i tak jsme si skoro nic nekoupili. Akorát tu bombu na vařič (snad bude pasovat) …. stany měli pěkné, ale za tu cenu … a lezecké věci? …. Řekněme, že i s nimi počkáme do Čech.

A když nám tímto krásným nakupováním pěkně vytrávilo, vzal mě Vláďa do restaurace, kam chodí někdy na oběd i on přes týden. Opravdu dobrůtka … navíc, žádné dlouhé čekání … jen jsem si nevšimla, že ty krásně vypadající lasagne, budou vegetariánské (se špenátem), ale i tak byly dobré. A nejkratší cestou domů a koukat na Tour de France … u které jsme ke konci oba na chvíli usnuli (jo, jo, odpočinkový den dá zabrat).

A na závěr dne – poslední díl Vetřelce – konečně jsem to odkoukala všechno. I když … ještě nás čeká druhá verze tohoto posledního dílu … to jsem zvědavá.

Vstávání v 6:45 (jestli čtete blog pravidelně, tak jste si všimli, že toto je jeden z těch nejpozdějších časů našeho brzkého víkendového vstávání – viz. Engadin v 4:45) a odjezd směr Bodensee do Arbonu. Na rozdíl od minulého víkendu, Arbon leží na Švýcarské straně jezera, takže jsme to měli výrazně blíže, než do Lindau. A co tady? No opět plavání. Tentokrát to měly být přímo tři kilometry. Ale … voda byla natolik studená, že byli organizátoři nuceni trať zkrátit na „pouhé“ dva kilometry (myslím, že to má co do činění s dobou plavce strávenou ve vodě … aby nezmrzli) … jen pro představu – 17 stupňů !!!! A ačkoli jsem se hlásila jako hobyplavec (jinak to bylo mistrovství Švýcarska dorostenců mládeže, nebo tak něco), tak mi nedovolili vzít si neoprén !!! To jsem nečekala. A to mi ještě dělali problémy s příhlášením .. ne tedy dělali schválně – jen mě neměli v databázi … ale byli velmi vstřícní a výklad tratě byl jak v němčině, tak ve francouzštině, takže jsem všemu rozuměla a nemusela jsem pak chodit za organizátory, jako minulý týden, aby mi to prosím ještě jednou vysvětlili. … Takže to bychom měli – výklad tratě – jak startovat, kde jsou bóje, všichni jedou dvě kola, startuji ve čtvrté startovní vlně. Tak fajn … jak studená může být 17st voda? Asi hodně, když je mi zima i v 22st. To se poddá … nikdo se nerozplavává (tedy kromě nějaké skupinky mlaďochů) … tak alespoň strečuji ruce, které mě po čtvrteční posilovně stále bolí … 15 minut před startem se jdu shánět po vazelíně … jedna z oraganizátorek v gumové rukavici mě patlá od krku až po kotníky jednolitou vrstvou bílého „sádla“. Hlavně ať na sebe nešahám – měla bych mastné ruce a nedržely by mi pak brejličky. Připadám si, jako bych měla plavat přes La Manche. Vítr nepříjemně pofukuje … Jdu na molo za ostatními … tady vítr studeně a silně fouká … to je kosa!! Ráno auto ukazovalo nějakých 13-15 st. Tak mě Vláďa uklidňoval, že mi ta voda pak bude připadat teplá … prezentace … jsem tu … „Tři minuty do startu“ … Ženské už se hrnou k vodě … je nás cca 12. „Minuta do startu!“ …. skáčeme do vody … „*** to je to studený!!!“ Tak takhle vypadá studená voda … zuby mi začaly klepat … husí kůže mi div nenadzvedává koupací čepičku (a tlačí se přes vrstvy sádla)…. fascinovaně koukám, jak se mi na sádlem pokrytých rukách drží kuličky vody … chytit se startovního lana a čekat na start … „10 s do startu“ … to je kosa … to je kosa … v tomhle nemůžu ani dýchat … „Start!“

Taktika je jasná – jako minulý týden se za někoho háknout a alespoň kousek se povyvézt … první pokus se nezdařil – jsou moc rychlé. … nepropadám panice – stále tu jsou další, které můžu háknout … a jsou také v trapu … U první bójky (po 50 m) se zařazuji na poslední místo …. mezitím mě už ale předplavali mlaďoši, ze druhé startovní vlny … jen se kolem prohnali … Poté, co my zmizely nohy poslední holčiny přede mnou, jsem ztratila poslední orientační bod … brejličky se celé zamlžily … dávám si malou pauzu a vyplachuji je … rázem vidím obě další bójky … teď už mě nic nežene … bože, to je kosa! … tak jen dýchat, jinak to nedoplavu … opatrně na křeče (před startem jsem si dala ampulku s 250 mg hořčíku a 30g sacharidový gel s přídavkem kofeinu, sodíku a draslíku) – ta studená voda umí divy … s čistými brýlemi fascinovaně koukám, co se děje v tom sádle co mám na rukou … hlídat směr … pozor na vlny … přijel ke mě člun a ptá se, zda jsem v pohodě … gestikuluji, že dobrý … tou dobou jsem se vrátila k myšlence, že to uplavu (po prvních deseti metrech jsem byla rozhodnutá to po prvním kilometru (kole) vzdát). Opět se kolem mě přehnala asi pětice plavců … bez šance, že bych je hákla … tak se snažím dostat do mého tréninkového tempa, co plaveme na jezeře při tréninzích. Dýchání se docela uklidnilo … už nedýchám na každé tempo, ale „klasicky“ na 1,5 tempa. … Kontroluji směr …. všichni už jsou v trapu … „nevyloučí“ mě z vody, že jsem tak pomalá? … První kolo za mnou. K mému překvapení mi je na těle teplo (mám supr dvojité plavky :D) …. začíná mi být zima na prsty u nohou … ale jde to … na molu vidím Vláďu … plavu dál. Asi 100 m přede mnou vidím plácat ruce … nejsem tu sama! Sice ji nedoženu, ale nejsem tu širokodaleko sama, kdo plave taaaaak pomalu. Druhá bójka druhého kola (cca 1050 m) – opět na mě z člunu křičí, jestli jsem v pohodě … říkám, že ano …. od této chvíle se mnou jede kajakář … hlídám směr … vlny mi občas omezují výhled … dýchám … už jsem za půlkou! Dokážu to! … je mi zima od kotníků dolů, na tělo stále dobré, ani hlava nemrzne … plavu po větru …. ke kajakáři se přidává i větší loď … jak mě to znérvózňuje! … další bójka … fouká z boku … 50 m k poslední bójce a pak už jen 450 m do cíle … Plavu proti větru … vlny …. musím se pořádně soustředit, abych plavala rovně … na co si ten vítr hraje?! Jak v tomhle mám plavat? Vážně začalo pršet ? … Potutelně se posmívám kajakáři, že v tom musí jet … já déšť vůbec nevnímám, jen mi vadí ve výhledu … už jen kousek a budu v teple … začínají mi mrznout lýtka … raději jimi moc nekopat nebo mě do nich chytnou křeče. Do cíle rozhodně nijak nefinišuji … zvládla jsem to!! A cítím se docela v pohodě … Někdo mi tleská … dostávám kousavou deku … Vláďa mě vítá … zdravotník mě odvádí do vyhřátého stanu … dva kluci se tu v bundách a kulichu nahřívají … stále klepou zubama. Jednu holčinu není pod vrstvou dek ani vidět … je dost modrá … volají pro ni záchranku … dopíjím čaj a jdu do sprchy. Nejprve ze sebe ale ručníkem stírám tu vrstvu sádla … asi to fakt funguje. Moje „omrzliny“ z běžek bývají horší … teplá voda je příjemná … teplé oblečení jakbysmet.

…

Odjíždíme.

…

Nikoli ale domů, ale do sousedního Romanshornu. Zde jdeme na oběd. Končíme v pizzerii. Jídlo dobré, ale následně čekáme asi 15 minut na placení – pan šéf si někam odběhl a mladý to neumí … Jdeme se podívat k přístavu, kdy mi jede trajekt … za 10 minut!! To se nestihneme vrátit pro věci do auta! „Ale stihnem“. (Další jede za hodinu) …. a tak běžíme k autu … vracím se nazpět napřed „zdržet“ trajekt. Vláďa za mnou běží s mým batohem a taškou … Uff stihli … loučení … nastupuji. Vláďa jede zpět do Zurichu, já jedu do německého Ulmu na konferenci. Takže to znamená trajektem do Friedrichshafenu, pak vlakem do Ulmu a pak ještě městskou dopravou.

Trajekt jede 45 minut. Krásné výhledy na celé jezero a okolní hory. Na přestup na vlak mám 15 minut. Vůbec nevím kudy, ale od přístavu jdu stále po šipkách. Na nástupišti chvíli studuji automat na lísky a za 18eur kupuji lístek. Nastupuji do jediného vlaku, co tu stojí a ptám se, zda to jede do Ulmu. Dozvídám se, že teď pojedu jednu zastávku na hlavní nádraží a tam musím přestoupit na vlak jedoucí na Strasburg. Vyjíždíme. Ten „správný“ vlak jede za 10 minut … jak tohle stihnu … dumám, jestli tuhle jednu zastávku nejedu na černo … asi ano … lístek mi to prodalo asi z hlavního nádraží, no což .Vystupujeme. Kde rychle zjistím kam mám jít? Rychle jdu k východu, když v tom jsem zahlídla „Stutgart“ … i čas sedí. Koukám na jednotlivé zastávky … Ulm … to je on! Vlak vzápětí přijíždí. Zabírám volnou trojsedačku a začítám se do knížky … nesmím usnout … nechci jet až do Stutgartu.

Po 1h15min vystupuji v Ulmu na hlavním nádraží. Jdu dát tašku do úschovny a projít si centrum Ulmu. Zdejší Münster se těší jednomu primátu – „prý“ je to nejvyšší kostelní věž na světě (161,53 m). Musím uznat, že stavba to je monumentální. Třeba takový Big Ben má jen 96,3 m. Všude je klid (neděle podvečer). Pěší zóna je čistá a široká. Chce se mi spát … mám žízeň … mířím zpět na nádraží … Na nádraží to žije – nevím, jak je Ulm velký, ale nádraží je jak vosí úl … najdete tu všechno …. kupuji si šampón, protože jsem si ten svůj nechala chytře odvézt zpět do Zurichu … a hele Lindt! Ale tenhle ve Švýcarsku nemáme … vím, že to bude vypadat blbě vozit do Zurichu Lindt čokoládu, ale tahle vypadá fakt luxusně! Schovám ji pro Vláďu. Ještě si kupuji 02vodu (neperlivá voda s přidaným kyslíkem, tak snad mě vrátí do hry). Po prostudování chaoticky vypadající sítě MHD a, naštěstí, anglicky „mluvícího“ automatu na jízdenky, volím správnou trasu a jízdenku. Cca deset zastávek autobusem a jsem v hotelu.

Večeře, sprcha, … hodinu jsem ještě studovala prezentaci na druhý den, … zapsat zápisek z tohoto odpočinkově-hektického víkendu …. a jdu spát. Budíka dávám na 8:45 – konečně se vyspím …. Registrace účastníků je od deseti, stejně tak do deseti vydávají snídaně … to půjde. Konference je cca 15 minut chůze od mého hotelu.

Dobrou.

Musím využít chvilky času a sepsat, co se událo o víkendu. Vlastně jen v sobotu, protože na neděli hlásili déšť, tak jsme tento den zvolili „válecím“ a nedělali vůbec nic.

Zato ta sobota! Vstávali jsme ve 4:45, protože jsme jeli k Bodensee do Lindau (cca 1,5 h jízdy), kde jsem tentokrát závodila já – plavání na jezeře. Start byl naplánován na osmou s tím, že prezentace závodníků je od 7:15, takže jsme tam chvíli po sedmé chtěli být. Na místě jsme se dozvěděli, že se vůbec neví, jestli se poplave, protože na jezeře bylo naplaveno dřevo (klacky, klády, kořeny, apod). A nejvíc ho samozřejmě bylo v té oblasti, kudy jsme měli plavat – mezi koupalištěm v Reutinu a Lindauským ostrovem. Tato trať měla měřit 2,3 km a bylo to určeno pro širokou veřejnost. Myslím, že se nás nakonec sešlo něco kolem dvou set. Zpět ke dřevu – rozhodlo se, že se počká hodinu – za tu dobu to jela pobřežní hlídka a kajakáři okouknout. Po hodině se rozhodlo, že se trať upaví. Prostě se poplave 700 m k bóji nalevo od koupaliště, a pak k bójce 200 m napravo od koupaliště – tzn. dohromady by to mohlo mít cca 1,8 km.

V 9:20 byl start naší druhé, hoby, skupiny čítající necelou stovku plavců (spíš možná 60). Než jsem se stihla rozkoukat, tak hlavní pole bylo daleko přede mnou. Přestala jsem se tedy kochat pěkným výhledem (oproti curyšskému jezeru tu je menší hloubka a tudíž byla lepší viditelnost … ale větší zima) a naopak hledala někoho, za koho bych se hákla. Přeci jenom nejen na kole je dobré se za někoho pověsit. Naštěstí mě zrovna předplavával jeden chlapík, tak jsem to zkusila. Na můj vkus plaval docela rychle, ale udržela jsem ho až kousek za první bójku. Pak jsem si dala chvilku oraz (už jsme mu prostě nestačila) a v zápětí se hákla za jednu holčinu. Po nějaké chvíli mi ale přišlo, že má trošku problémy udržet přímý směr na další bójku (zaregistrovla jsem, že ji v jednu chvíli musel zatarasit cestu kajakář, protože jinak by odplavala dočista pryč), tak jsem se vydala po vlastní ose. To už i já milou bójku viděla, takže jsem se nemusea bát, že ztratím směr. Ale bolelo to, … nejelo to, … dýchalo se špatně. Ale bohužel už širokodaleko nebyl nikdo, koho bych mohla háknout. Tak jsem se jen snažila uklidnit, trošku zkorigovat dýchání a uklidňovat se, že to je již nějakých 300 m. Do cíle jsem se snažila doplavat svižně, aby to nevypadalo tak poraženecky. Sice jsem doplavala v druhé polovině startovního pole (navíc víc ke konci), ale s časem kolem 37 minut (jestli to opravdu bylo těch 1,8 km) jsem spokojená.

Na vyhlašování výsledků jsme nečekali. Převlékli jsme se do cyklistického a vyrazili podél Bodensee. Cesta to byla krásná. Doporučuji i cestovatelům s plnou polní, těch tady bylo hafo. S ubytováním tu také nebudou problémy – každý druhý barák ho nabízel. Profil byl jen lehce zvlněný, takže to na unavené tělo bylo krásné protažení. Dojeli jsme až do 30 km vzdáleného Friedrichshafenu, kde k našemu milému překvapení byla pouť. Takže jsme si koupili malé smažené dounaty se skořicí, klobásu a na závěr kafe se zmrzlinou a vyrazili zpět. Původní plán, nebo spíš původní nápad, byl, že se trajektem převezeme na druhou stranu jezerea a zpět pojedeme po švýcarské straně. To by ale ve výsledku dalo přes 100 km a na to jsme dnes neměli sily. Takže jsme to otočili a po skoro stejné trase jeli zpět.

Na závěr jsme bohužel asi 1,5 h prostáli ve frontě v Rakousku, takže domů jsme dojeli až po šesté, ale řekla bych, že výlet to byl pěkný.

Pár fotek přidávám.

Oproti minulému příspěvku na blogu (10.7.2011) se tentokrát vracím ještě o týden zpět (2.-3.7.2011) kdy jsme v sobotu podnikli výlet do kantonu Schwyz (konrétně do Muotathalu) a v neděli jsme se vydali do oblastti Flumserbergu (kanton St.Gallen, jihovýchodní okraj Wallensee).

Sobota

V Muotathalu se totiž nachází největší jeskynní komplex v Alpách (Hölloch/Hell´s cave). Měří necelých 200 km, my z toho viděli cca 300 m. Prohlídka dle mého názoru nestála za moc – nemají tady žádné krápníky, takže tam prostě jen byla zima (konstantně 6st), tma a holý kámen. Navíc část trasy byla po vydatných deštích během týdne zatopená, takže o tuto oblast byla prohlídka zkrácena. Kolegyně pak říkala, že v kantonu Jura to je lepší, že tam složení hornin krápníkům přeje. Tak se třeba někdy dostaneme tam.

Po jeskyních jsme se přesunuli pod Grosser Mythen (parkoviště bylo v nějakých 1400 m). Vlastní vrchol je v 1899 m, takže to nebylo tak strašné, ale kopec to je pořádný. Jako vždy je pak ale víc nepříjemná ta cesta dolů.

Rovnou ze Schwyzu jsme zamířili do centra Zürichu, kde se konal open-air festival latinsko-americké hudby. Sice jsme byli po tak dlouhém dni relativně unavení, ale hudba a výběr jídla nás zlákal. Švýcaři (curyšani obzvlášť) si to umějí užít.

Foto ZDE.

Neděle

V neděli jsme vyrazili na Flumserberg. Našla jsem, že by zde měla být značená trasa přes sedm vrcholů (nejvyšší 2317 m). Takže opět pořádný hiking. Popis na internetu říká, ať se z Tannenbodenu vyvezeme do Maschgenkamm lanovkou do 2019 m a odtud již vede značená cesta. Vláďa ovšem prohásil, že by to pro nás mohlo být moc krátké, takže si to pod lanovkou vyjdeme pěšky. Spodní stanice lanovky a parkoviště je v 1391 m. Naše trasa se tak dá shrnout do následujících postupových bodů:

Počasí nám opět krásně vyšlo, takže výhledy byly úžasné. Domů jsme sice dorazili až kolem půl deváté večer, ale výlet se povedl. Jen to chce lépe plánovat zásoby jídla a pití.

Foto ZDE.

Týden opět rychle utekl a já, na rozdíl od Vládi, neměla vůbec čas sepsat, jak jsem se měla v Graubündenu já (zatímco si Vláďa užíval jízdu v pelotonu). Vzhledem k tomu, že mi bylo jasné, že spát ráno asi nebudu, když celý kemp nejpozději v pět ráno bude vstávat a připravovat se na závod, připravila jsem si na dobu, co bude Vláďa na kole, pěší výlet. Byla by škoda nevyužít blízkosti národního parku (jediného ve Švýcarsku).

Neděle: Takže jsme ve 4.45 vstali (ano, ano, Vláďa nemohl dospat), dali si snídani, Vláďa si začal připravovat věci (kolem nás už někteří maniaci byli v cyklistickém a jeli se projet!) a i já se začala připravovat na výlet. Vzhledem k tomu, že jsem neměla moc přehled, kdy a kam by mě eventuelně mohl nějaký autobus popovézt, jako nejjednodušší se mi jevila varianta vyjít přímo z Zernezu, kde jsme stanovali. „Bohužel“ jediná trasa odtud, která vedla do národního parku (nikoli pouze po okraji, kolem řek, což tedy také mohla být pěkná túra), byla naplánovaná na sedm hodin (pro ty, kteří nesledují tyto švýcarské zápisky, jen dodám, že v celém Švýcarsku jsou vzdálenosti na turistických ukazatelích udávány v hodinách, nikoli v kilometrech). No což. Když v sedm vyjdu (v sedm ráno byl start Vláďova cyklomaratonu), tak to budu v rozumnou dobu v cíli, aby na mě nemusel Vláďa dlouho čekat.

Vše proběhlo dle plánu. V 7h ráno Vláďa odstartoval a vrhl se vstříc několika nepříjemným kopcům (vlastní závod Vláďa popsal v jiném článku). Já se vydala po Nationalpark-Panoramaweg do národního parku (trasa č. 45. Její celková délka je 150 km, takže tady by se daly nachodit nějaké výlety). Co na tomto místě bylo úžasné (kromě krásných výhledů) bylo to, že tu nebyly žádné krávy a ty jejich šílené zvonce!

První etapa mého výletu byla tříhodinová – z Zernezu (pozn. v němčině se „z“ čte jako „c“ … takže když jsem chtěla kolegovi říct, kam jdu, chvíli nám trvalo, než pochopil, o jakém že místě mluvím 🙂 ). Zernez je ve výšce 1485 m, Chamanna Cluozza 1882. Což znamenalo vyjít do cca této výše, chvíli jít po krásné vrstevnicové cestě s úžasným výhledem do údolí s řekou a protilehlý pás kopců … pak jsem ovšem zjistila, že do toho krásného údolí musím spadnout a ten „krásný“ pás hor přejít. Tato etapa mi z paměti nějak vypadla, takže jsem byla nemile překvapena, jak padám do údolí. Jinak profil viz zde.

Dokumentaci cesty naleznete na našem rajčeti zde:

Do Chamanna Cluozza mi to trvalo opravdu ony tři hodiny. Doplnila jsem si zde vodu a pokračovala po značené cestě (zde byla první značka po asi hodině (!) hlavně, že mají všude cedule „nescházejte z cesty“ 🙁 – ke konci výstupu bylo jasné, kudy se držet, kdy ž širokodaleko byla pouze jedna vyšlapaná cestička, ale zpočátku nebylo moc jasné, co je cesta, co kozí stezka, co jen vymletá strouha od vody … ) na Murter (2545 m). Tzn. dle jejich propočtů mě čekaly dvě hodiny stoupání (nastoupat celkem 663 m). V porvnání s našimi předchozími výstupy se to zdá jak nic, ale asi kvůli celkové nadmořské výšce se mi nešlo dvakrát dobře. Ale výhledy byly supr. Cestou jsem viděla i horké kozy a vršek Murteru okupovali svišti.

Průběžně jsem si kontrolovala čas, abych měla představu, kdy Vláďa teoreticky dojede do cíle. A k mému překvapení volal o hodinu dřív, než jsem ho čekala (!) – že již je v cíli a kde prý se nacházím. Podle hodinek mi to na vrchol mělo trvat ještě hodinu a pak ještě dvě hodiny dolů na parkoviště. Tak jsme se dohodli, že pobalí věci, nají se a zaparkuje na parkovišti P3 v národním parku a půjde mi naproti. Já natáhla krok a vydala se vstříc vrcholu. Bylo to nekonečné. Ale k mému milému překvapení mi to trvalo o půl hodiny méně, než hlásili. Nyní mě čekal dvouhodinový sestup do Vallun Chafuol. Nahoře jsem si dala sváču, přioblékla se a hurá dolů. Občas jsem si popoběhla, protože z takovýhle kopců to je leckdy bezbolestnější. Opět se mi otevřely krásné výhledy do dalšího údolí (s tyrkysově modrou vodní nádrží Lai da Ova Spin).

S Vládou jsem se potkala cca 10 minut před dosažením nejspodnější části mého sestupu, tzn. na úrovni nádrže. Pak už jen cca 30 minut do kopce na parkoviště.

Nakonec jsem celou tuto trasu, která měřila cca 15 km a na které jsem nastoupala necelých 1500 m, ušla za přibližně šest a čtvrt hodiny. Zastávek bylo minimálně, z kopce jsem si sem tam popoběhla. Uťapaná jsem tedy byla pěkně. Ale bylo to pěkné.

Tak sice s více jak týdenním zpožděním, ale přesto – jak se nám vydařil víkend 25.-26.6., který jsme trávili u Thunersee, konkrétně ve městečku Spiez? suprově. Mnohé jste jistě již viděli z fotek, tak nyní dodávám slovní popisky.

Pro mě to znamenalo jediné – triatlon. Na tento závod mě nalákala spolubydlící Jana, která nakonec ale nejelal, protože finišovala nějaký projekt. Tak jsem na to zbyla sama. Vláďa o tomto krátkém triatlonu (500 m plavání, 20 km kolo, 5 km běh) prohlásil, že to je hrozný sprint a na to že on nemá. Místo toho vyrazil s kamarádem na kolo (o tom ještě bude řeč). Podařilo se nám zajistit si Bad and Breakfast ubytování přímo ve Spiezu. Starší dáma pronajímá tři pokoje ve svém baráčku. Je to rozhodně příjemnější, než večer zalézat do stanu. Sice dražší, ale za ten komfort to stojí. „Bohužel“ byl milý domeček pěkně na kopci nad městem, takže to vždy znamelo jít z centra 30 minut do kopce. V sobotu jsem to absolvovala třikrát. Ale nepředbíhejme.

Z Zurichu se nám podařilo odjet kolem páté, takže jsme v zácpách strávili o mnoho méně času, než jsme předpokládali, a k překvapení paní domácí jsme dorazili již v sedm a nikoli v devět (deset) večer, jak jsme původně avizovali. Což bylo dobře, protože jsme mohli jít okouknout startovní pole. Centrum závodu bylo u jezerního přístavu s tím, že plavecká část toho našeho krátkého triathlonu se plave ve vyhřívaném venkovním bazénu (24st, pohodička) a plavecká část dlouhého triatlonu se plave na jezeře (to se mě nětýkalo). Organizátoři již připravovali stojany na kola (bylo jich cca 500!) a vůbc se to všude hemžilo lidmi. My jsme si vyšlápli ten náš kopec domů a šli brzy spát.

Vstáváli jsme totiž kolem čtvrt na šest. Já chtěla být na sedmou na místě, protože start byl v osm. Takže malou snídani (příště si budu muset dát ještě menší, nervy dělají své), dokontrolovat věci, sednout na kolo a sfrčet na start (na tohle byl ten kopec dobrý). Pak se odprezentovat (dostali jsme startovní čísla, čip, který jsme museli mít během celého závodu připevněný na noze a pěknou velkou osušku s logem závodu) a jít si připravit věci. Ještě jsem chtěla v info stánku zjistit nějaké podrobnosti závodu, když to byl můj první triatlon – aby mě pak nediskvalifikovali za nějakou hloupost, ale dámy v info stánku věděli velké kuloví. Ale nějak jsme potřebné informace dohledali a to už Vláďa mířil zpět „domů“ , neboť měl domluvený, již zmiňovaný, cyklovýlet s přítelem mé spoluydlící. Ten bydlí v Bernu, takže to sem měl nějakých 30 km. Kluci měli na plánu 150 km s převýšením přes 2200 m. Opravdu pěkný výkon se dvěma ohromnými stoupáky. Já jsem si před startem dala dva bazénky na rozplavání a už mi psali číslo na ruku a šla jsem na start.

Plavalo se mi docela dobře, ačkoli jsem to dost hnala. Za prvé jsem si říkala, že toto je jediná disciplína, kde mám šanci mít nějaký rozumný čas, a pak také jsem si pořád opakovala, že ruce už dál v závodě vlastně nepotřebuji, tak jim mohu dát co proto. Startovalo se vždy po půl minutě a i tak se mi podařilo předplavat tři plavce. Nakonec jsem ve své kategorii měla plaveckou část jako 10. nejrychlejěí (z 22). Pak vylézt z bazénu a doběhnout do depa (cca 200 m) a převléknout se na kolo. Což znamenalo se v rychlosti osušit, natáhnout na sebe tricko a kraťasy, vzít si helmu, brýle, obout se (po tom plavnání se mi pěkně třásly ruce, takže jsem s tkaničkami měla trochu problémy), vyběhnou s kolem z depa a hurá na trať. K mému nemilému překvapení to hned začalo stoupat. Nohy jsem měla úplně ztuhlé, zadýchaná jsem byla ještě z bazénu. Ale i tak jsem jela dle mého názoru docela dobře. Výhledy byly úžasné. Ranní sluníčko krásně vše okolo nasvicovalo. Jen kdybych nebyla celou dobu tak zadýchaná. Nohy i do mírného kopce ne a ne zabrat. Naštěstí mě předjížděli jen samí namakaní chlapi, tak jsem se necítila tak špatně. Kolo (dle mého tachometru 18 km, dle pořadatelů 20 km) jsem měla za 54 minut, což byl na mě sice pěkný výkon, ale i tak to byl nejpomalejší čas.

A pak přišel běh. V depu to teď bylo jednoduché – přezout boty, vzít si lahev s pitím a vyběhnout. Jenže to opět začínalo stoupáním a to se prostě nedalo. Navíc mám letos naběháno tak 10 km a to jako příprava na závod opravdu není mnoho. Kromě toho jsem ještě musela protáhnout nohy, protože hrozilo, že mě začnou brát křeče do zadních stehen. Takže jsem do kopce šla (snažila jsem se alespoň svižně), po rovince popobíhala a pak přišel kopec dolů, tak to jsem se snažila běžet, i když mě píchalo v obou bocích. Poslední 2,5 km vedly přímo podél jezera s krásnými výhledy na okolní kopce a plachetnice. Zde to bylo po rovině, ale i tak jsem nekompromisně přešla do indiánského běhu, jinak bych to nezvládla. Poslední kilometr před cílem mě doběhl takový stařík a povzbudivě na mě něco zahalekal, …. tak jsem se ho hákla … ale i tak se mi začal nezadržitelně vzdalovat. To jsem to dopracovala :). V cíli jsem byla docela vyřízená. Čas běhu: 37 minut, což je cca 7 minut na kilometr. V mém stavu opět supr výkon, jenže ostatní to měli tak za 20-30 minut, takže opět nejhorší čas. Ve výsledku poslední ve své kategorii. Ale dala jsem to o cca 25 minut rychleji, než jsem plánovala, takže z mé strany spokojenost. Krásný zážitek. A dobré bylo, že jsem to potom nijak neodstonala, čehož jsem se trochu obávala.

Dala jsem si po doběhu nějaký banán a ioňťák, co tu rozdávali, a šla se převléknout do suchého, i když plavky za tu dobu už dávno uschly. A pak jsem ještě koukala na další kategorie, jak závodí – když se vážně jede na dobrý čas (žádné utírání v depu, botyse nazouvají až na kole, apod.), tak to vypadá fakt akřně. Nakonec jsem se pomalu vydala zpět do toho příšerného kopce domů. Kolo jsem tlačila, protože jet bych teď na něm fakt nemohla.

Vtipné následně bylo, že jsem sice měla klíč od baráku, ale nešlo mi to odemknout. Mají tady takový zvlášní systém, který nám sice paní domácí vysvětlila, ale nešlo to. Tak jsem nelenila a šla jsem se zeptat souseda, jestli by mi nemohl pomoct. K mému překvapení mu to také nešlo. Zkoušel volat paní domácí, ale nic. Zvonek jsme také zkusili, ale marně. Tak tento soused šel ještě pro dalšího souseda, ale ani tomu to nešlo. Tak jsme dospěli k závěru, že to je asi špatný klíč. Pak ale toho druhého souseda ještě napadlo, jestli by to nemohly být klíče od sklepa – a taky že jo! Prostě mi dala klíč od sklepa! Tak jsem prošla technickou místností a vyšla v obýváku.

Dala jsem si sprchu, pověsila věci, dala si malý oběd a šla si na chvíli lehnout. Následně jsem se převlékla na kolo a vyrazila objet to místní jezero Thunersee. Nebyla jsem si tedy úplně jistá, jak je to velké, ale říkala jsem si, že v nejhorším pak nasednu na nějakou loďku a doveze mě zpět do Spiezu. Navíc byla cesta po rovině, takže to pěkně odcejpalo. Výhledy opět krásné, kolem se tyčila nejedna dvoutisícovka. Takže jsem nakonec to jezero objela celé – 52 km. A opět jsem musela jet do toho kopce k nám nahoru (nyní už jsem se hecla a vyjela to opravdu v sedle). Opět jsem si dala příjemnou sprchu, něco malého k zakousnutí a to už dorazil Vláďa, docela zničený. I on se ospršil a převlékl a vydali jsme se do města na nějaké jídlo (jo jo – opět dolů z toho kopce, takže nás po véče čekala cesta nahoru – ale měli jsme to jako potrénikovou procházku, aby se nohy trošku vyklepaly). Skončili jsme v jednom pizza bistru, kde nám pizza (Hawaj a kebab pizza) chutnala mnohem více než v Itálii, kde by přece měla být pizza nejlepší (!), ale to kdepak. Tahle byla fakt výborná. Tak jsme si vzájemně vylíčili dojmy, rozvrhli, co podnikneme druhý den a vydali se zpět.

Ráno jsme na snídani šli na osmou, abychom mohli brzy vyrazit. Pobalili jsme si věci a ze Spiezu jeli do Erlenbachu (cca 45 minut jízdy ani ne). Zde jsme na louce, která se změnila v parkoviště, zaparkovali, vzali si baťůžky a šli stát frontu na lanovku. Nad námi se totiž tyčila hora Stockhorn (2190 m). Ale protože jsme oba byli dost unavení, rozhodli jsme se, i na doporučení kamaráda, že se vyvezeme do půlky a půjdeme nahoru až odsuď. Asi uprostřed hory jsou totiž dvě krásná jezera … a ty výhledy! Vážně supr. Kromě jiného se tady smí rybařit, takže v lanovce běžně potkáte chlapíky s rybářským náčiním. Teplíčko teda bylo, i když ono když se člověk zapotí a pak foukne, tak je to nepříjemné. Nahoře jsme si dali nějakou sláďuru a už jsme to pelášili zpět dolů na tu zastávku lanovky, odkud jsme vyráželi (koupili jsme si zpáteční jízdenku, vyjde to tak levněji). A protože lanovka jezdí jen dvakrát za hodinu a lidí, co chtěli jet dolů, bylo dost, rozhodli jsme se že musíme tu lanovku v 16:20 prostě stihnout – což znamenalo, že posledních 15 minut jsme stále zrychlovali, až jsme nakonec utíkali. Po dvou dnech takových sportovních výkonů a my ještě dobíháme lanovku! Ale stihli jsme ji … a byli jsme jedni z posledních, kteří se do této vešli. Mezi těmi výletníky, kteří to berou nahoru i dolu lanovkou a jsou tedy navonění, nezapocení, … jsme museli vypadat příšerně. Ale sranda byla.

Cesta domů už byla v pohodě – venku 37st, uvnitř 27st, zácpy nebyly tak hrozné, jak jsme se obávali. Takže domů jsme dorazili krásně v šest večer. Véču jsme vzali hopem – čerstvé těstovky z lednice + tuňák v oleji. A k tomu jsme si pustili Alien 3. Takže jsme koukali celí unavení na TV až do jedenácti. To se to pak spalo!

Tak jsme měli pět dní na zotavení se z dovolené (zápisky stále nejsou, ale časem opravdu budou!!) a před námi další víkend. Tak co podniknout. Když už jsme tak pěkně rozježdění, tak co třeba objezd jezera? Pravda, je to cca 110-150 km, ale když vyjedeme dostatečně brzy, tak to bude OK. Ale v sobotu to vypadalo na déšť a přeci jenom bychom uvítali ještě chvilku oddych. A tak jsme vyjeli na horská kola do lesů Zurichbergu a okolí. Takhle zpětně nevím, jestli by ten objezd jezera nebyl jednodušší. Tady to byl mazec – pořád nahoru a dolů. A to se moc nedalo. Takže tlačení (i z kopce). Do toho se udělalo pěkné teplo, takže jsme odpoledne dorazili domů pěkně zničení (teda já určitě). Ale mělo to dobrý konec. Vláďa pro nás uvařil tagliatele se zeleninou (lilek, cuketa, cibule, atd.), takže během té doby, co připravoval večeři jsem jen mátožně polehávala. A moc se mu to povedlo.

No a když jsme si tak pěkně zajezdili, tak jsme si říkali, že když bude stejně pěkně i druhý den, takže ten objezd jezera uděláme v neděli. No jo, jenže jak jsme šli spát pozdě (dávali závěrečný díl Pána prstenů, takže do postele jsme se dostali až kolem půlnoci) a byli docela unavení, tak jsme se vzbudili až v deset! A to je na tak dlouhý výlet už dost pozdě. Tak jsme přehodnotili výlet a jeli místo toho k Rýnu na sever na silničkách. Bylo to kolem 60 km. Bouřkové mraky sice Vláďu pořád strašily (mě ne, já se dozadu neohlížím. Takže já před sebou měla celý den jen modrou oblohu), ale nakonec z toho nic nebylo.

Cesta to byla moc pěkná, zvlněná krajina, pole, louky, lesy, … .

.. sem tam tedy pěkně prudké kopce, že jsem to jednou opět musela tlačit. No jo no, chce to trochu tréninku. Měla jsem dnes nějaké ztuhlé nohy, tak to nešlapalo tak svižně. Obvzlášť když Vláďa „výlety“ pod stovku bere stylem „dveře-dveře-co nejrychleji“. Takže jsem vždy já žadonila o pauzu na svačinku a co chvíli zastavovala u kašen pro vodu. Ale opět to mělo dobrý konec. Vláďa opět vařil. Hovězí plátek, rizoto (pravé italské! Budu mu věřit, protože takovou „blemcu“ jsem ještě nikdy neměla. Ono opravdu je prý italské pravé rizoto takové blemcavé) a fazolky se slaninou. A opět to byla dobrůtka. Jestli bude to, že mi Vláďa uvaří večeři, podmíněno tím, že se během dne na kole naprosto zničím, tak to za chvíli budu pěkně namakaná – za takové doborty to stojí 🙂

Celou naší dnešní trasu i s profilem můžete nalézt na následující adrese.

http://www.bikemap.net/route/1022671

Tak další víkend a předpověď jim vyšla. Azuro. A mě mé plány také vyšly. V sobotu dopoledne jsem vyrazila do národního muzea (Landesmuseum Zürich), kde ode dneška probíhá výstava Swiss Press Photo. Ano, obdoba našeho Czech press photo. Ale musím říct, že ta naše se mi líbila víc. Ne ani kvůli vlastním fotkám, ale kvůli rozsahu. Tady to opravdu byl výběr toho nejlepšího z nejlepších, takže všeho všudy ne víc jak 80 fotek. A aniž bych chtěla Czech press photo nějak zaujatě lépe hodnotit, tak těch fotek, co si tak pamatuji, tam bylo mnohem víc. Například ze sportu tady byly tak čtyři fotky. A která mě zaujala nejvíce? Fotka ohromného „vrtáku“, který na podzim loňského roku doprovrtal Gotthardský tunel. Vrtal se od roku 2002 a přišel na mnohem mnohem víc peněz, než se původně plánovalo (nerada bych tady střílela nějaké částky, přesně si to nepamatuji, ale bylo to opravdu o HODNĚ víc). Ale to je zatím pouze tunel. V budoucnu zde má jezdit vlak, ale to nebude dřív jak v roce 2017.

Když jsem měla prohlídnuté fotky, vydala jsem se na průzkum zbytku muzea. Nevím, jestli to bylo díky pěknému počasí venku, nebo tím, že byla sobota dopoledne, ale po většinu času jsem byla v prostorách sama. Sbírky mají zajímavé (obrazy, historie, fotky známých švýcarských osobností, historie peněžnictví, sbírka těch nejkrásnějších mincí Evropy, atd.), ale po 1,5 hodině courání už jsem toho měla dost. Trošku mi dělalo potíže se vymotat ven, ale po dvou hodinách jsem muzeum plná zážitků opustila. Toto muzeum sídlí, dalo by se říct, na zámku (nebo to byl původně hrad? Opatství?) přímo vedle hlavního nádraží. Bohužel se nedá jít i na tu nejvyšší věž – tam jsou kanceláře.

Následovalo vyřízení několika nákupů – je neuvěřitelné, že čím hezčí je počasí, tím více je lidí v nákupních centrech! Nebo to bylo tím, že o tomto víkendu byl Den matek?

Doma jsem vybalila věci a vyrazila konečně na kolo. Jen klasicky malý okruh kolem Greifensee. Bylo nádherně, na jezeře spousta lodí, na cestách spousta lidí, bruslařů, apod. prostě klasika.

Na neděli jsem si naplánovala výlet delší, ale ne zas tolik, abych po příjezdu domů padla a neměla na nic jiného síly (jako na mytí oken, úkol z němčiny, vaření apod.). Takže jsem využila trasu, kterou si Vláďa kdysi nahrál do (mé) GPS – kolem Greifensee, Uster (odtud to vlastně už jen stoupalo dalších 20 km), Fehraltorf, Kyburg (cíl mé cesty), Effretikon, Dübendorf a domů. Celkem pěkných necelých 60 km. Jen ty kopce mi prostě nejdou. A nějaké zpestření cestou? Je neuvěřitelné, kolik druhů krav tady člověk vidí :-). Také jsem viděla paví voliéru, lamí farmu (opravdu tam měli bílé lamy!) a motorkářskou přehlídku. Ta z uvedených věcí byla asi opravdu nejvelkolepější – po celé jejich trase (což muselo být pořádných kilometrů) byly lidé v zářivých vestičkách regulující dopravu, když kolem projížděli, … všude možně posedávali lidé – na mezích, na židličkách před vraty domů, nebo to pojali velkolepěji a vynesli si pořádné židle a stoly a točili si pivo, někde grilovali .. a pak jsem je potkala. Musela jsem se přidat k přihlížejícímu davu, protože jet v tom hukotu a proti takovému množství motorek prostě nešlo. Byly jich desítky! Malé, velké, chromované, do černa, zelené, pro jednoho, se dvěma pasažéry, s vozíčky, trojkolky, čtyřkolky, se sajdkárou, robustní, lehké, závodní, cestovní, … zkrátka neuvěřitelné. A co teprve vlastní řidiči (k mému údivu se našlo i velké množství řidiček)! Někteří měli pořádné motorkářské kožené vybavení, jiní jeli jen v tričku a džínách, helmy měli klasické, se světlým nebo tmavým hledím, případně hledí zvednuté a se šátkem (těch motivů co ty šátky měly!), některé helmy vypadaly jako příšery, někdy kostry, jiní jeli s vlajkami, prostě mazec. Celkem jsem potkala tři skupiny (na začátku a na konci jejich „zástupu“ jela policie) a dohromady to bylo opravdu několik set motorkářů! Vzhledem k tomu, že jsem tu první skupinu potkala před koncem nepříjemného kopce, mile ráda bych si nějaký ten stroj vyzkoušela.

Doplnění: V novinách jsem se ráno dočetla, že šlo o Love Ride, kdy „start“ byl na bývalém vojenském letišti v Dubendorfu (východně od Zurichu) a této mega akce se zúčastnilo 8100 jezdců!!!!