Už ani nevím, před kolika lety jsem narazil na akci s názvem Prominentní Vrcholy Lužických Hor. V té době jsem dotyčným tiše záviděl, že jsou tak fit, že mohou něco podobného absolvovat. Pak se ale událo MS v Rogainingu na Paprsku a tam jsem zjistil, že když se všechno tak nějak sejde, tak by to mohlo jít. A povedlo se mi k tomu i naočkovat parťáka Toma. Pak už jen zbývalo zvolit ten správný moment a spustit teátr, kde se dával kus

Absurdní komedy-drama aneb Infantilní zhodnocení jednoho životního snu


v hlavních rolích:
Tomáš aka Tučňák (familiérní pojmenování od kolegů z dob společného zaměstnavatele)
Vláďa aka Totořík (familiérní pojmenovaní od jeho milovaných dětí)
Míša aka Mimikyu (familiérní pojmenovaní od jejího milovaného syna) aka Správkyně Pojízdné Krmné Stanice

Pokračovat ve čtení

Umrail pas. Nejvýše položený silniční pas ve Švýcarsku. Dlouho jsem ho měl na seznamu, že bych ho měl někdy projet a nikdy jsem si nepřipadal dost fit na to, abych to zkusil. Vymyslel jsem si totiž megalomanskou variantu s mnoha kilometry co do vzdálenosti, tak i těch vertikálních. Posledních pár let si jen vždycky říkám, že to přeci jen odložím, že se mi třeba následující rok povede natrénovat lépe a více. Žel s rodinnou a přibývajícími léty a kily to nějak neplatí. Tak se to holt letos vyvrbilo tak, že mám fyzičku nejhorší za posledních pár let, tlustý jsem jak vepřík Bořík a ráno v půl deváté vylézám z auta v Zernez a klepu kosu. Těch 10 stupňů se trochu zajídalo. Plán je zdolat Umrail a rezignovat na svou megalomanskou variantu. To znamená z Zernez dojet na pas Fuorn, odtama pěkně dolu do Santa Maria Val Müstair a odtama se nějak vyšněrovat do Umrailu. Když budou síly, tak pak i do Stelvia. Následně otočit a hurá dolu do Santa Maria chytit autobus, co mě odveze zpět do Zernez. Na bus jsem koukal už v pátek a jezdí pěkně pravidelně každou hodinu. Doporučuje se si zamluvit místo pro kolo, tak jsem to raději neriskoval a zamluvil jsem si flek ve spoji v 16:48. Dost pozdě na to, abych se nemusel nikam honit.

Od auta vyrážím kousek po deváté a stoupák začíná prakticky za cedulí konec vesničky Zernez. Netrvá to dlouho a mám zařazený nejlehčí převod, co jde a ten mě bude provázet po zbytek dne a sem tam budu skuhrat, že by to chtělo něco lehčího. No nebylo, tak holt to muselo jít i takto.
Koukám na tepovku a je mi jasné, že pokud to chci přežít, tak to dnes bude super kochačka bez jakéhokoliv nároku na sportovnější pojetí. Holt nenatrénovanost, plus nulová aklimatizace dělají s tepovkou ve dvou tisících divy, nemluvě pak o 2700, že …

Švýcarský národní park
Pokračovat ve čtení

Im Titlis Gebiet wartet ein spektakulärer Klettersteig auf dich.

To tedy sedí. Ale nepředbíhejme. Před dvěma týdny Vláďa hlídal děti a já s Honzou vyrazila na feratu. Tentokrát jsme děti nechaly na pospas babičce s dědou (nebo možná spíš babičku s dědou napospas dětem) a vyrazili spolu a s Honzou na další feratu. Vybral ji Vláďa a já mu věřila, že vybere něco obdobně lehkého, jako minule. No jo no, není lehké splnit všechny požadavky – aby to bylo kousek od Curychu, obtížnost, přístupovou cestu, atd. Na poslední chvíli se k nám připojil ještě jeden kamarád, který ač má trochu strach z výšek, tak lezení a feraty pořád zkouší. „Tak to bude ok“, říkala jsem si, když jde i on. Honzu jsme nabrali v sedm a vyrazili přes Luzern do Engelbergu. Dokonce jsem si i vzpomněla, že jsem tu už s Vláďou na jednom výletě byla. Vláďa musel hodně zavzpomínat 😀 Takhle on si výlety se mnou pamatuje. Vyjeli jsme lanovkou TITLIS Xpress z Engelbergu k Trübsee (mezistanice na cestě na vlastní vrchol Titlisu) a  podél Trübsee jsme ještě chvilku šli k sedačkovému Jochpass-Lift. Pokračovat ve čtení

Využil jsem toho, že Míša a Eliška jsou v Praze a vyrazili jsme s Honzou na pánskou jízdu do hor. Samozřejmě s požehnáním své milované ženy 😉
Sobota 5.9.
V odpoledních hodinách vyrážíme na cestu do Chamonix, kde jsme si vyhlídli kemp s možností pronájmu malých baráčků. Na místě je nám sděleno, že jsou všechny obsazené (kdo by se s tím rezervoval dopředu, že?) a tak nezbývá než postavit starý dobrý stan. Na večeři míříme do centra Chamonix a baštíme v doporučené kebabárně – dobrota.
Nedělě 6.9.
Ráno vstáváme nějak rozumně a vyrážíme kousek od Chamonix (oblast Les Chéserys) na více délkové lezení. Jelikož se pořád plácáme v obtížnostech mezi 5a-5c, tak jedním z cílů dovolené bylo přelézt něco hodnotnějšího – nějaké 6a (Désert de samba). A proč to nezkusit hned první den, že? Honza se sice cuká, ale to je u něj normálka a po hodince pochodu z parkoviště už stojíme na nástupu. Honza na pohodu dává první délku za 5b, druhou délku za 5c lezu já a nasledující za 6a, taktéž. Obě vcelku v pohodě pouští, i když v tom 6a převísku jsem musel trošku zabojovat. Poslední délku pak dolézá Honza a je posekáno.
S Mont Blanc v pozadí
Honza v 5c délce
Po vyslanění z cesty ještě Honza trvá na tom, že musíme vylézt na místní vež (Aiguillette d‘ Argentiere), která byla tak 10 minut od nás. Jelikož všechny 5b jsou obsazené, tak si Honza vybírá 5c a maže na vršek. Vcelku pěkná linka, kde klíčové místo jde řešit dvěmi způsoby, takže i nemilovníci převisů to mohou v klidu přelézt 🙂
Vláďa na věžičce
Po zdolání věžičky mažeme do centra Chamonix na malé nákupy a večeři. Naše vyhlídnutá burgrárna je bohužel plná, tak zapadáme do jiného lokálu a následuje slušná přežíračka za levná éčka 🙂 Během večeře zjišťujeme, že plány na pondělí musíme přehodnotit, jelikož lanovka, s kterou jsme počítali, ukončila právě dnes sezónu. Pešek …
Pondělí 7.9.
Plán je jednoduchý – brzy vstát, nasnídat se, sbalit stan a chytit ideálně první lanovku v 8:50 směr Le Brevént. No nestihli jsme ji 🙂 Ale půlhodinová sekera není až tak hrozná. Cestou na lanovku a během jízdy lanovkou koukáme s pokleslou čelistí na base jumpery, kteří navlečení do svých okřídlených oblečků předvádějí neskutečné lety od horní stanice lanovky. Na nástup do cesty Crakoukass jdeme dnes z kopce, což je přijemná změna.
Na těch bližších kamenech se leze
Bohužel se ukazuje, že stejnou cestu jsme si nevybrali sami. Už z dálky vidíme, jak v ní někdo těžce bojuje a na nástupu čeká další dvojička. Jedna trojka, co šla před námi a shodou okolnosti na stejnou cestu to raději vzdává a jde jinam. My, vybaveni znalostí, že vedle obsazené linie vede ještě jedna k prvnímu štandu, to nevzdáváme a odhodlaně nalézám do paralerní cesty. Čekající dvojice jen nevěřícně kouká, kam to lezu 🙂 Mě smích přechází v momentě, kdy po dvou nýtech další nevidím a logicky to vypadá, že se obě cesty spojují. Bohužel Japonka stále ještě srdnatě bojuje a moc se mi pod ni nechce. Tudíž jsem se rozhodl nakouknout do koutu plného trávy a kamenů vedle ní, kde to vypadalo na lehké lezení bez větší potřeby jistit. Svůj elán opouštím v momentě, kdy vytrhávám vcelku velký šutr ze země a od poroučení se do hlubin k druhému nejtu mě zachraňuje jen clifthangrovské chycení madla pravačkou a kudpodivu i jeho udržení. Doteď nevím, zda jsem ho v té ruce držel ještě před tím, nebo zda jsem jen tak plácnul rukou na skálu a ono madlo. No nic, pokorně se řadím za Japonku a po jejím dalším srdnatém boji se dostáváme na první štand. Zde zjištujeme, že Japonka je na výletě se svým přítelem a najali si guyda, aby je provedl. Ten nás i druhou dvojku raději pouští před sebe. Další délky už docela šly, ale postupně se ukázalo, že ta linie byla krapet nelogická a hrozně umělě udělaná. Tudíž při představě, že po vylezení na předposlední věž máme sejít pomalu na její úpatí, abysme vylezli na stejnou úroveň, ale na druhé věži, vyhodnocujeme, že to za potřebí nemáme a mažeme na lanovku a hurá na oběd.
Lezení v plném proudu
Vrcholovka
Kolem čtvrté odpoledne je v naší burgrárně naštěstí volno a tak následuje opět obžerství v podobě super burgru. Po obědo-večeři pokračujeme skvělou zmrzlinou a pak vyrážíme autem zpět do Švajcu a to do kempu v Saas-Grund. Tam dorážíme ještě za světla. Na úterý máme na plánu odpočinkový den od lezení na skále, kdy skálu nahrazujeme sněhem a ledem a chceme sundat loňský pytel v severce Allalinhornu (4027m n.m.).
Úterý 8.9.
Brzy ráno vstáváme a jednou z prvních lanovek míříme na Mittelallalin, který se nachází v 3457m n.m.. Vynecháváme obligátní aklimatizační svačinku v místní restauraci a vyrážíme v plné ledovcové (obdoba plné polní) pod severo-východní hřbet Allalinhornu.
Allalinhorn v celé své kráse
Původně jsme si mysleli, že ze začátku půjdeme mimo výstupovou linii a nahradíme ji lezením v ledu, ale kvůli dost velké zimě plány měníme a zůstáváme na slunci zalitém hřbetu. Následuje tří hodinová dupačka do kopce, který místy měl kolem 50 stupňů (ne teploty, ale sklonu). Honza si to očividně vychutnával, tak jsem na něj několikrát čekal, aby se necítil tak opuštěný. Na vrchol dolézám jako první a než Honza dorazil, tak jsem stihl vyfotit mraky vrcholovek ostatních skupinek. To bylo pořád, jestli je můžu cvaknout na foťák a stejnou i na telefon a tak pořád dokola. Horší než na Václaváku 🙂 Naštěstí než Honza přilezl, tak davy zmizely a my měli vrchol jen pro sebe. Po nutných vrcholovkách jsem se vydali normálkou zpět k lanovce.
Vzlínáme
Po přelezu odtrhovky
Vrcholovka
Čas jsme měli skvělý, tak jsme se dohodli, že po návratu k autu zkusíme zavolat na jednu SAC chatu, zda tam ještě večer můžeme dorazit. Chatařka byla velice milá a dokonce nám přislíbila i pozdní večeři a tak po návratu do kempu rychle boříme stan, dáváme sprchu, přebalujeme a v pět odjíždíme směr chata Wiwanni (2471m n.m.).
Příjezdová cesta na parkoviště je docela dobrodružná. Nejprve si musíme koupit v místním hotelu propustku na placenou silnici, která se účtuje po 24h a pak následuje několik kilometrů utrpení jak pro auto, řidiče i spolujezdce. Auto trpí tím, že prakticky celou dobu jede na jedničku, řidič trpí strachem, aby nepotkal jiné auto, jelikož možnosti vyhnutí se jsou vzácné a spolujezdec trpí obavami, aby auto nesjelo z cesty do propasti 🙂 Po asi čtvrt hodině jízdě, kdy asfalt postupně přešel do šotoliny, která asi dřívávějc asfaltem byla, dorážíme na místo, kde silnice končí a pokračuje již jen pěšinka pro chodce. Můj naivní sen pěkného parkáče bere hodně rychle za své a naopak se mění v krapet stresoidní otáčení se přes dřevěnou nástavbu nad propastí tomu určenou. Ta konstrukce ve mně moc příjemné pocity nevyvolávala, speciálně, když to Honza lakonicky komentoval, ze se ty prkna pod autem pěkně prohla. Ale což, otočili jsme se a do propasti jsem se také nezřítili, tak hurá na chatu 🙂
Plošinka pro otáčení aut
Podle cedule nám to mělo trvat hoďku a půl, ale trošku se snažíme a stlačujeme to o čtvrt hoďky. Slušný výkon na to, že máme na zádech pěkný krysy.
Na chatě nejsme sami, jak jsme si zprvu mysleli, ale je zde s námi 7 lidí. Večeří se při svíčkách, i když chata elektrikou disponuje. A chatařka nám připravila neuvěřitelnou hostinu – čočkovou polévku, zeleninový salát a maso na způsob guláše s těstovkama a jako zákusek trhanec s jablečnou zavařeninou. Navíc v takovém množství, že jsme to ani nezvládli všechno sníst.
Ještě jsme si zvládli domluvit snídani na šestou ranní a mažeme do postele. Po třech nocích na károšce super změna!
Středa 9.9.
Představa, že stihneme odejít do sedmi se nenaplnila a odcházíme lehce po čtvrt na osm. Chatařka se blýskla palačinkou s banánem ke snídani, což se nám na horské chatě ještě nestalo 🙂
Na nástup to mělo být jen půl hoďky, ale jdeme nějak pomalu a v kombinaci s pomalým oblékáním se do lezeckých cajků začínáme s lezením něco po půl deváté. Čeká nás 16 délek s maximální obtížností do 5b v cestě Ostgrat.
My jsme lezli ten hřeben z prava do leva
Za komentář stojí jen pár délek:
První délka bezproblémová plotna za 5a, s pěknýni lištičkami – hezké lezení.
V druhé délce je 5b převísek, ale Honza si ho šikovně nalézá mnohem težší variantou, asi, aby se trošku unavil 🙂 Mě se daří zvolit autorem očekávaný směr a dávám ho na pohodu.
Devátá délka nabídla pěkné kolmé lezení se super chyty (5a) a pak nás ještě zaskočily dvě délky za 4b, které by si zasloužili krapet vyšší klasifikaci. Ale potykali jsme si s nimi a po mnoha hodinách lezení jsme se dohrabali na předvrchol. K vrcholu následoval hřebínek s lezením za 2-3, který už jsme šli navázani na krátko a kolem půl čtvrté jsme dosáhli hlavního vrcholu (3001m n.m.). „Trošku“ později než jsme si představovali.
Počasí stálo za zlámanou grešli
V jedné z těch hezčích délek
Vrcholovka
Následoval vypečený sestup, který nám trval lehce přes 2,5h a obsahoval zajímavé slézání i slaňování. Večeři, která byla plánovana na sedmou jsme stihli jen tak tak. Resp. dorazili jsme pozdě, ale naštěstí ještě nezačali 🙂
Sestup také stál za to
Čtvrtek 10.9.
Ráno vyspáváme do půl osmé. Následuje pomalá snídaně a někdy kolem půl desaté vyrážíme na skalkaření do jedné s místních „klettergarten“. Zvládneme vylézt čtyři cesty (5a, 5c, 5c a 6a), kdy do nás v jednu chvíli praží sluníčko, aby za minutu na nás sněžila krupice. Po čtvrté cestě to balíme a jdeme na chatu na pozdní oběd. Přicházíme tam akorát v čas, a chvíli na to následuje solidní sněhová bouře.
Chata Wiwanni se zbytky sněhu
Využíváme okamžiku, kdy se počasí umoudřilo a mažeme dolu do údolí zpět k autu. Stíháme tam dorazit tak čtvrt hoďky před další pořádnou přeprškou, takže vše OK. Plány na pátek zatím nejsou, ale je jasné, že nyní jedeme zpět do ZH.
Pátek a sobota 11.9.+12.9.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem si dali den volno, resp. já si dal volno a Honza nezmar šel odpočívat do práce a při té příležitosti si jel ještě po práci zajezdit na singletrail. Nezmar …
Na sobotu jsme se dohodli na lezeni kousek od Sustenpasu. Z ZH vyrážíme relativně pozdě, ale není kam spěchat – přístup pod stěnu je jen na 20-30 min.
Pochod pod stěnu
Něco kolem desáté začínáme lozit. Jelikož jsem vybral zase něco za 6a (cesta Super Sustli – 6a, 5a, 5a, 5b, 5c+, 6a), tak Honza celou dobu remcal, že to na prvním nepoleze a podobně. Navíc, když si na nástupu spletl cesty, tak už propadl depresi, že to nepřeleze ani na druhém konci. Vše se vyjasnilo, když jsem začal lozit a nalezl tam, kam jsem měl 🙂
Vše šlo hladce až do poslední délky, z které se vyklubala plotna s relativně těžkým místem mezi prvním a druhým nejtem. Krásně jsem si nastoupal na tření (čti „na úplný sr…y), vyšponoval jsem se, cvakl preso do nejtu a když jsem šáhl rukou pro lano, tak jsem vystrčil zadek trošku víc než bylo záhodno a odporoučel jsem se pět metrů pod nejt. Později mi všici říkali (za náma lezla ješte jedna dvojka), že ten pád byl fakt pěkný 🙂 Nakonec se nějak zadařilo a zbytek už relativně šel, takže po chvíli bylo dobojováno. Po slanění jsem toho měl akorát tak dost a Honza taky nejevil známky toho, že by chtěl dál lozit, tak jsme to zabalili a jeli domů.
Kousek pod klíčovým místem
A tímto odjezdem zazvonil zvonec a dovolený byl konec 🙁

V Evropě uhodily vedra a nejinak tomu bylo i ve Švajcarsku. Jelikož se ale sem tam ukázalo i stabilní počasí bez hrozby odpoledních bouřek a shodou okolností se to trefilo i do doby mé dovolené, tak jsem se hecnul do dvou pořádných výletů za „zimou“. To zimou zde myslím vyšší nadmořskou výšku, kde i na přímém slunku se dá normálněji existovat. Takže hurá do sedla.
Susten – Furka – Grimsel
Ačkoliv je toto moje druhá pořádná kolo sezóna ve Švýcarsku, tak stále se zdaleka nepřibližuji ani průměru toho, co zde někteří jedinci jezdí. Alpenbrevet je toho zářným příkladem. Já jsem tu jejich nejlehčí variantu raději otočil, jelikož v protisměru je to přeci jen o trošku lehčí a navíc Furku ze strany Grimselu jsem už jel vloni. Další výhoda mnou zvoleného směru je, že Susten pass ze západu na východ je mnohem hezčí i co se krajiny týče, takže ačkoliv jsem ho jel přes dvě hodiny, tak neustále bylo na co koukat. Nespravedlivost ježdění v Alpách pak je, že to, co člověk tak dlouho trápí nahoru, sjede dolu za pár minut a povětšinou ho ještě zdržují auta či motorky 🙂 Po sjezdu ze Sustenu je na řadě nejhnusnější pasáž celého výletu a to jsou galérky cestou do Andermatu. Bohužel tam jezdí neskutečných aut a motorek a to v serpentinkách povětšinou s jednou betonovou stěnou, případně tunely a 10% stoupáním člověku moc nepřidá. Když se ale člověk protrápí až k Andermatu, tak ho čeká super údolí, z kterého na východě vede Oberalp pas, na jih St. Gotthard a na západě pak Furka – nejvyšší ze všech třech. Měl jsem kliku, že mi v údolí foukalo do zad, takže cesta pod startovní serpentinky rychle ubíhala. Vloni to bylo jiné peklo, když fučelo proti a my to trápili směr Andermat … Furka ze strany Andermatu mi přišla zajímavá hlavně na začátku, kdy se stoupá několik kilometrů serpentinami a nabere se asi 500 výškových metrů. Zbytek pasu je pak dlouhá 7-8% „vrstevnice“, zakončená jednou serpentinkou těsně před koncem. O sjezdu pod Grimsel platí to samé, co už jsem zmínil výše. Celý výlet pak z pohledu cesty do kopce zakončují super serpentiny do Grimsel pasu a ani to člověku nepřijde, že má najednou v nohách o nějakých 400 výškových metrů více. Následný sjezd do Innertkirchenu byl opět ve znamení aut, kdy jsem raději zastavil a chvíli fotil, aby náklaďáci měli čas odjet. Pak už to byla jen jedna velká bolest v ramenou a rukách a po 40 minutách jsem byl u auta. Výlet super, počasí taky, co víc si přát 🙂
Mapa:
Profily

Pragel – Klausen
Vedra neopadala a nohy po předchozím výletu nějak nebolely, tak jsem se dva dny po té hecnul do ještě jedněch pasů. Tentokrát bohužel níže položných, takže teplíčko zaručeno.
Na Pragel pas jsem v mapě koukal už nějaký ten pátek a jelikož jeho směr od západu je profilově neskutečný peklo, tak jsem si zvolil start v Glarus a jel jsem ho z lehčí strany. Hned v prvním kopci mě trošku zaskočilo 12% stoupání, které jsem si z profilové mapy ne zcela pamatoval, ale dalo se – síly ještě takto zkraje byly. Když jsem ale cca 3km od vrcholu potkal ceduli ohledně 18% stoupaní, tak ve mě docela hrklo. Dal bych ruku do ohně, že nic takového v profilu nebylo. No naštěstí se z toho vyklubal jen krátký úsek o cca 15%, ani kličkovat ze strany na stranu jsem nemusel 🙂 Krajinově opět překrásný pas. Sjezd do Muothatalu bylo asi největší peklo, co jsem zatim na silničce zažil. Uzká cesta pro jedno auto, plná zatáček a prudká jak sviň. Poprvé v životě jsem asi 3x úmyslně zastavil a chvíli čekal, než mi zchladnou ráfky, což bohužel v těch vedrech moc nefungovalo. Chlazení ovíváním větrem během rychlé jízdy bez brždění bohužel nešlo aplikovat, jelikož ta auta se fakt předjet nedala. Holt jsem se celou cestu bál, že mi od ráfků bouchnou duše. Ale nestalo se a po nějaké době jsem se ocitl v totální výhni v údolí. Následoval cca 40 km přesun po více méně rovině, ale za to v hrozným vedru. Na začátku pasu jsem byl takový mírně „použitý“. Hlavní problém bylo ukrutný vedro a jelikož prakticky celý pas se jede na přímém sluníčku, tak grilovačka byla zaručená. Ještě v první třetině stoupání jsem se dostal do stavu, že jsem si zastavil u studánky ve stínu, popíjel studenou vodu, umýval si hlavu a lebedil si, jak je to krásné, když se člověk nemusí smažit na sluníčku. Zdolání pasu se nakonec ukázalo jako hlavně otázka psychiky, kdy nekonečně táhlé stoupaní kolem 8-9% se sluníčkem v zádech prakticky neubíhalo. Nemluvě o tom, že se také přeci jen dostavila celková únava po dva dni starém výletu. Na vršku mě ještě jednou zkusila psychicky zlomit cedule, že k autu to je stále víc než 40 km, ale nepodařilo se a k autu jsem dorazil živ a zdráv 🙂
Mapa
Profily
Pragel: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Pragel-Pass&qryMountainID=5536
Klausen: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Klausen-Pass&qryMountainID=5397
Ještě pár nudných statistik na závěr
Susten-Furka-Grimsel
ujeto: 120.8km
nastoupáno: 3330m
čistý čas: 6:39:25
maximální teplota na sportesteru (na řídítkách): 39 stupňů
vypito cca 5l
Pragel-Klausen
ujeto: 132.1km
nastoupáno: 2595m
čistý čas: 6:49:05
maximální teplota na sportesteru (na řídítkách): 50 stupňů
vypito lehce přes 6l

Poté, co jsme v pátek večer oslavili v Bernu Vaškovo úspěšné obhájení disertační práce, vypravili se Vašek s Vláďou a Janou v sobotu na malý výlet na visutý most (Panoramabrücke) kousek od Thunského jezera. Já zatím odpočívala v jejich bytě, koukala na TV a hledala různé „miminkovksé“ věci na internetu :-). Venku bylo nádherně. Posuďtě sami.
Výhled na Thunersee.
Visuntý most přes Gummischlucht.

12.1.2013
Sněžnice, sněžnice a zase sněžnice. Přijde mi, že za posledni rok jsem definitivě rezignoval na běžky, zato čím dál víc si užívám chození po kopcích v prašanu. V sobotu jsme chtěli s Míšou na lehčí výlet, jenže prohlásila, že se cítí unavená a když je unavená, tak na ni akorat skočí nějaký ten bacil. Jelikož ale rosničky naslibovali sluníčko, tak jsem se k tomu postavil obráceně – já jsem se rozhodně 100% zdravě necítil, ale furt mi už bylo moc dobře na to zůstat doma. A je jasné, že čerstvý vzduch a sluníčko jsou nejlepší lékaři, ne? 🙂
Díky svému stavu jsem raději zůstal u původního lehkého výletu a moc dobře jsem udělal. Zaprvé byl úplně super a za druhé se stejně ukázalo, ža na nic težšího bych stejně neměl. Plán byl vystoupat na dva nižší a z pohledu Alp absolutně nevýznamné kopce – Regenflüeli (1582m) a Studberg (1603m). Nejhorší měl být začátek, kdy se šlo z cca 1000m do 1300m v zásadě stále kolmo na vrstevnice. Navíc se ukázalo, že ty sněhem zapadané zákazové cedule asi měli svůj význam a minimálně polovina z těchto 300 výškových metrů vedla přes dřevo-těžební obblast, takže po pěšince se moc nešlo.
Polom, anebo lesáci nestihli dříví stáhnout dolů.
Ale jelikož jsem osobně viděl před sebou jít minimálně pět lidi (ještě, když jsem se pakoval u auta) a nikoho jsem nepotkal, že by se vracel, tak jsem jen šel v jejich stopách. Nějak to šlo. První dvojku jsem dohonil tak v prostřed polomu a ukázalo se, že holčina s tím docela bojovala. Zbylé tři jsem dohonil kousek po konci této gymnastické vložky a ukázalo se, že to je rodinka s klučinou tak ve věku 12 let. Slušný výkon! 🙂 A tím, jak jsem je dohonil se mi naskytla příležitost prošlapávat stopu prašanem, což sice stojí trochu sil, ale je to naprosto geniální.
Tudy vede zatím neprošlapaná cestička.
Žel ani ne po kiláku se naše cestička spojila s jinou cestičkou, po které se tento den chodilo k vršku a bylo zřejmé, že tam rozhodně nubudu sám. No což, alespon se šlo snadněji.
Vršek byl gud.
Vršek byl gud, druhý taky. Na druhý sem se vyhrabal toho den jako druhý a jak se ukázalo, tak moc lidí tam asi nechodilo hlavně kvůli debilnímu sestupu na druhou stranu. Byl takový příkrý, místy žebříky z polen dojišťované ocelovým lanem, ale dal jsem to 🙂 Pak už následoval jen poklidný sestup k autu zpestšovaný blbnutím v prašanu.

16.6.2012
Tak už je to rok, co jsem ve Švýcarsku a řekl bych, že teprve během uplynulého víkendu se mi podařil pořádný silničářský zářez. S Vaškem jsme vyrazili objet kolečko přes tři passy – Oberalp, Lucomagno a Gottardo. Délka úctihodná [156 km], převýšení lehce znepokojující [cca 3500 výškových metrů]. Osobně jsem se uklidňoval tím, že na to máme celý den a kdyby to nešlo, tak vlak nás k autu jistě doveze 🙂
Původně jsem si myslel, že vyjet v devět by mohlo být dobré, ale časem jsme vzali zavděk i půl jedenáctou, kdy jsme konečně vyrazili. Hned od auta jsme začali stoupat do Oberalp passu. Na začátek trošku prudčí, ale od té doby, co si vzadu vozím silničářského důchodce [29 zubový pastorek] se 7% stoupáním nějak neznervózňuji. Po prvních cca třech kiláčkách v serpentinách se cesta narovnala a zbytek už byl takový poklidný. Jak už to tak s Vaškem bývá, tak jemu to na silničce prostě jede líp, takže v passu na mě už čekal.
Následoval pěkný sešup do údolí a něž jsme se stačili rozkoukat, přišel začátek stoupání do passu druhého. Podle profilu to mělo být relativně jetelné, ale znáte to. Na papíru / monitoru vypadá plno věcí lépe než jaké jsou ve skutečnosti. V našem případě sehrál nepěknou roli hodně silný protivítr, který nám na rychlosti doopravdy nepřidal.
Celou dobu jsem si držel rozumné tempo na nižších tepech a lehčích převodech, což mělo za následek, že Vašek nenávratně zmizel vpředu. Ale aspoň jsem se mohl pěkně kochat. Provoz zde byl takřka nulový, takže si člověk užil docela i klid. V passu jsme pak zapadli do hospy na polívku a s plnými břuchy se vydali vstříc 40km sjezdu do Biasca. Musím zdůraznít, že bylo fakt hezky, takže když jsme se přiřítili z těch cca dvou tisíc do cca 300m, tak jsme málem lehli vedrem. V horách se to dalo, ale v nížině to bylo k nesnesení. Mě hodinky naměřily 36 stupňů …
No a v tomhle teplíčku se zrodila asi zasádní chyba, kdy jsem se díky nechuti nenajedl. Z Biasca do Airolo, odkud začíná stoupání do passu, to bylo cca 40km převážně do kopce a mě to v tom vedru vůbec nejelo. Holt já na vedra nejsem, takže jsem se postupně začal přehřívat. Dvakrát jsem musel zastavit u tekoucí studánky a opláchnul jsem si hlavu a ruce, abych se trochu zchladil a než jsem se dohrabal do Airolo, tak Vašek už tam málem zakořenil. No nic no, domluvili jsme se, že pojede napřed a kdybych nemohl, ať volám, že pro mě přijede autem.
Poté co zmizel, jsem do sebe natlačil nějaké jídlo a pití, ale bylo mi jasný, že už je na to dost pozdě a hlaďák asi i s částečnou dehydratací to už nezachrání. No což, když je člověk i na sportovně-stará kolena trubka …
Do Gottardo passu jsem vyrazil asi 5-8 minut po Vaškovi a sem tam jsem ho i v nějaké serpentínce zahlédl, ale šance, že bych ho dojel byla rovna nule.
Asi si myslíte, že vyrážet po cca 130km do 12 km dlouhého stoupání s převýšením 932m je krapet masochismus. Ale kupodivu to docela šlo. Tepově jsem se držel nečekaně nízko a šinul jsem si to na nejlehčí převod pomalu nahoru a díky výmluvě na focení jsem si pak mohl dělat i docela dost zastávek, které mi vždycky pomohly. Na rajčeti je to krásně zdokumentované – co zastávka, to jedna fotka, aneb dvanáctero Vládíkovic zastavení 🙂 Nechci hledat paralely s náboženstvím, ale místama by to srovnání i sneslo 🙂
Gottard pass
Co dodat. Výlet se vyvedl, na silničce jsem rozhodně nic delšího a těžšího nejel, ale kupodivu jsem to přežil docela dobře. I ten 18km hike, co jsem na druhý den absolvoval s Míšou a Dominikou 🙂
Na závěr snad jen jedna poznámka ke Gotthardu. Hodně velká část se jede po kostkách, ale kupodivu to není tak hrozný. Z mého pohledu je ale celá stará cesta neuvěřitelné architektonické dílo. Museli si s tím vážně vyhrát, když to stavěli! Rozhodně se tam chci ještě někdy vrátit a užít si ho trošku víc, než se mi to podařilo nyní.

V jedné odrhovačce o Mládka se zpívá „… tralala, tralala, mám to za sebou“ … a přesně to platí i pro mě 🙂 V neděli jsem si totiž zajel svůj první silniční závod. Doposovad jsem totiž závodil výhradně na horáku, s jednou výjimkou, kdy jsem jel triatlon, ale to bych jako silniční závod nepočítal.
Ke své premiéře jsem si vybral Engagin maraton, který se jede v okolí jediného Švýcarského národního parku s malou odbočkou přes Itálii. Jede se buď krátká [97km] nebo dlouhá trať [214km]. Pohled na profil http://www.radmarathon.com/engadin/strecke/hoehenprofil/index.html mě ujistil v tom, že o dlouhé trati nemusím ani uvažovat a s klidným svědomím jsem se přihlásil na oněch 97 kiláčků.
Popisovat celý závod asi nemá smysl, tak bych vyzvedl jen pár momentů. Krátká trať vedla přes tři velké kopce, ala passy. Vlastní závod začal stoupáním do Fuorn passu, ale až na vrchol se nejelo a po nějakých 12km jsme projeli tunelem do Itálie. Zde se jelo kolem nádrže Lago di Livigno [nutno podotknout, že je skoro prázdná] a od té se začalo stoupat do Forcola passu. Následoval krátký sjezd a poslední stoupání do Bernina passu. Odtama to už bylo až do cíle z kopce 🙂
Fuorn/Ofen pass – jen první část do Punt la Drossa, pak jsme jeli do tunelu
Forcola pass – tak tenhle jsme jeli celý
Bernina pass – stoupali jsme asi až z bivio Livigno
Lago di Livigno – tak tímto tunelem jsme také projížděli
Od závodu jsem si sliboval jen jediné – jízdu v početnější skupince, než jsou dva či tři lidé. Ono je to totiž hned o něčem jiném, když vás jede ve skupince deset či dvacet, natož třeba sto 🙂 Moje touha se naplnila po vjedu do Itálie, kdy mě ze zadu sjela skupinka tak 20 lidí a mě se podařilo je uviset. Než mě dojeli, tak jsem se na rovince a proti větru trápil nějakých 25-27km/h, naopak balík zahájil na nějakých 33-35km/h. Docela mazec. Chvíli jsem si myslel, že je snad ani neuvisím. Postupem času jsme dojížděli další a další lidi a asi i zezadu nás někdo dojel, jelikož když jsem se někde u Livigna ohlédl, tak na konec balíku jsem doopravdy nedohlédl 🙂 Cestou na Forcola pass se balík docela roztrhal, takže další příležitost byla až po sjezdu z Bernina passu. Abych vám nějak lépe přiblížil, co znamená síla pelotonu, tak vězte, že závěrečných 20km, kdy se jelo buď mírně z kopce, či po rovině, naše rychlost neklesla pod 40km/h. Taková normální rychlost byla kolem 43-45km/h a to i na rovině. No prostě totální mazec 🙂 Takže jízdy v balíku jsem si užil vrchovatě. A navíc jsem si také užil naprosto geniální sjezd z Bernina passu, kdy jsem místy jel nějakých 78km/h 🙂 Ještě jedna poznámka k tomu sjezdu. Z Bernina passu do Zernezu, kde byl cíl to je nějakých 49km. Potřeboval jsem k tomu 1:01:14.9. Spočítání průměrné rychlosti vám raději nechám za domácí úkol. Pokud se vám zdá, že vám vychází nějak velké číslo, tak jste to spočetli asi správně 🙂
A to bude asi vše. Počasí vyšlo suprově, závod se mi líbil a řekl bych, že jsem si ho i náležitě užil. Takže, co víc si přát 🙂

Kdoby neznal pořekadlo „Počkej, až se zima zeptá!“, že? Mě se vloni zima neptala na nic, bohužel se zeptalo jaro, několikrát a vyloženě si to mé utrpení užívalo … 🙂
Když už se dneska udělalo tak krásně, tak jsem neodolal a vytáhl jsem horské kolo ze sklepa a vyrazil na takový decentní výlet, co normálně jezdím na silničáku, když nemám moc času, nebo jsem unavený. Má to něco kolem 40km, profil spíše rovinatý. Ideální na zahájení letošní cyclo sezóny.
A jen co jsem vyrazil, tak to přišlo. Ani ne po pěti minutách, první kopeček a jaro na mě pokřikuje, jak hrozně jsem to pres tu zimu flákal. Co vám budu povídat – nejelo to. Snažil jsem se nepropadat panice a uklidňoval se tím, že se to zcela jistě zlepší, jen co rozhýbu zimou zatuhlé klouby. Nezlepšilo. Vrchol tomu nasadil jeden podsaditý pán pokročilého věku, co šlapal jak Micky Mouse, když mě na rovince přemastil a začínal mi ujíždět. Vejrám na něj, pak v duchu na sebe a začínam propadat těžké depresi, že tohle doopravdy zapotřebí nemám. No což, hecnul jsem se a těch 40 metrů, co mi zatím dal jsem docvakl. Bolelo to a jen jsem nechápal, jak může jet tak hrozně rychle – kolo nevypadalo nějak echt dobře a pána jsem otipoval na minimálně 110kg. Když už jsem se radostně pověsil do háku, tak jsem mu začal okukovat, na čemže to vlastně jede. A po chvíli mi to došlo. Pán nejel na obyčejném kole, ale na elektrokole, co má v rámu zabudovanou baterku a pohání zadní kolo 🙂 To se mu to jezdí … a navíc stresuje chudinky cyklisty, co jsou poprvé letos na kole 🙂
Cestou zpět domů jsem pak jěšte potkal skupinku prošedivělých pánů a paní, jak si to drandili na koloběžkách. Bylo jich asi tak 20 a hrozně si to užívali. Rozhodně bych je tipoval na >65 let, ale vysmátí byli jak ve dvaceti 🙂
Takže nakonec moc pěkná projížďka za moc pěkného počasí. Už se na to jaro fakt těším 🙂