Minule jsem uváděla posilovací cviky „proti bolestem zad„, která jsem dostala na poslední rehabilitaci, a které jsem víceméně pravidelně cvičila do května 2021. Pak nějak přestala být chuť či co (a výmluva, že není čas, funguje vždycky) a přestala jsem. To je takové to, jak vynecháte jednou, dvakrát, pak týden, pak zjistíte, že už jste měsíc necvičili, a je konec. Těžko říct, jestli mělo těch pár cvičení pár minut denně takový vliv, ale v zimě 2021 jsem záda opět začala řešit. A vzhledem k tomu, že i za normálních okolností se na ortopedii či fyzioterapii čeká pár měsíců, s covidem se to úměrně protáhlo na půl roku. Takže jsem oprášila staré cviky a v mezidobí (než se dostanu na předepsané fyzio) si platila fyzio soukromě.

No a najednou tu je desítka (minimálně) posilovacích cviků a k tomu neméně protahovacích cviků. A jak to časově skloubit, protože najednou už to není na pět, či deset minut. Nakonec jsem došla k tomu, že abych byla schopná pravidelně cvičit, nemůže to být na každý den hodina posilování a hodina protahování, ale něco kratšího a intenzivnějšího.

Toto je Nekonečný příběh a táhne se to se mnou od brzkých dvacátých let houserem na squashi. Z fyzioterapie z té doby si pamatuji pouze upravený cvik „žabák“, který mi ale celá léta dobře funguje na uvolnění svalů a svalíků kolem „esíček“ (prostě spodní záda) a už vím, co nemám dělat a kdy zvolnit, aby se bolest nerozjela. Ve Švýcarsku jsem pak za léta vystřídala tři různé fyzioterapeuty, kdy každý měl docela jiný přístup.