Už ani nevím, před kolika lety jsem narazil na akci s názvem Prominentní Vrcholy Lužických Hor. V té době jsem dotyčným tiše záviděl, že jsou tak fit, že mohou něco podobného absolvovat. Pak se ale událo MS v Rogainingu na Paprsku a tam jsem zjistil, že když se všechno tak nějak sejde, tak by to mohlo jít. A povedlo se mi k tomu i naočkovat parťáka Toma. Pak už jen zbývalo zvolit ten správný moment a spustit teátr, kde se dával kus
Absurdní komedy-drama aneb Infantilní zhodnocení jednoho životního snu
v hlavních rolích: Tomáš aka Tučňák (familiérní pojmenování od kolegů z dob společného zaměstnavatele) Vláďa aka Totořík (familiérní pojmenovaní od jeho milovaných dětí) Míša aka Mimikyu (familiérní pojmenovaní od jejího milovaného syna) aka Správkyně Pojízdné Krmné Stanice
Po dlouhé době jsme si udělali výlet nikoli do lesa, ale do „muzea“. Vodní dům v Hulicích u vodní nádrže Švihov je celý věnován vodě. První a nejdůležitější předpoklad, pokud sem míříte, je, že je pěkné počasí a máte s sebou komplet věci na převlečení (ručník se hodí též). Začali jsme venkovní expozicí, která je věnována zadržování vody v přírodě, dešťovce a lokální raritě kytičce kuřičce hadcové, která pamatuje ještě mamuty a která roste jen na hadcích (na to, jak se hadce vyskytují řídce, jsme na ně letos narazili již podruhé. Poprvé v okolí Křemže). Mají tu krásné přírodní jezírko, které zapadá do výkladu o koloběhu vody.
A pak jsme šli do té nejlepší části – vodní čerpadla a kanály, které si děti mohly vyzkoušet, a tedy se celé namočit. Byly tu „obyčejné“ pumpy i třeba Archimedův šroub, vodotrysky, apod. Díky pěknému počasí super. Skončilo to až tehdy, když Maty na kluzkých prknech uklouzl a svalil se do jednoho z kanálků, kde si narazil bok. Naštěstí z toho nic horšího nebylo. Takže převléknout do suchého a mohli jsme jít konečně do vnitřní expozice. Děti to proběhly docela rychle, takže ne vše jsem si stihla přečíst. Začínali jsme u jednobuněčných organismů, které ve vodě žijí, přes místní dravou rybu bolena, koukli jsme se, jak se čistí voda ve vodárně, studovali na interaktivní tabuli koloběh vody a jednotlivé mraky a Eli s Vláďou odkoukali film o vzniku místní přehrady.
Výukové cedulky nechyběly ani na záchodě a u umyvadel, kde byly k dispozici čtyři různé typy kohoutků a vysvětlení, který je nejvíce šetřivý (pákový s perlátorem. Naopak nejhůře na tom je kohoutkový bez perlátoru).
Takže ve výsledku spokojenost. Příště v Hulicích navštívíme obdobně interaktivní Včelí svět.
Myslím, že je na čase (do/u)dělat alespoň rychlý zápisek o létě 🙂
Ačkoli jsme loni na podzim, kdy jsme plánovali podzimní dovolenou ve Švýcarsku, ale která kvůli covidu neproběhla, slibovali, že v létě se do toho Švýcarska za kamarády určitě podíváme, tak covid nám moc nepřál a pro jistotu jsme zůstali v Čechách (ono by to šlo, ale neočkované děti by se musely ve Švýcarsku nechat testovat). Takže jsme si naplánovali návštěvu po kamarádech a známých, kteří bydlí trochu z ruky a přes rok se za nimi moc nedostaneme. Pro jistotu jsme s sebou vezli stan, karimatky i spacáky, kdyby na nás někde náhodou nezbyla postel. Ale bylo to dobré, ani jednou jsme stan stavět nemuseli.
Když jsme Eli vyzvedávali v sobotu na začátku léta v Kašperkách u kamarádky, měli jsme před sebou další tři dny volna. Tak kam? Napadli mě kamarádi v Křemži (kousek od Budějovic). Vtipné na tom bylo, že oni zrovna v neděli odjíždí na týden pryč. To prý ale neva. Nechají nám k dispozici celý dům i s bazénem. Jen jim budeme zalévat zahradu a krmit kocoura. Paráda. Ještě v sobotu jsme si stihli zakeškovat v okolí (4,5 km).
V neděli jsme si popojeli autem do Hluboké nad Vltavou. To jsme nemohli vynechat. Dovnitř jsme nešli, děti byly otravné i tak. Zajímala je pouze zmrzlina. Ale musí se nechat, že Eli neomylně poznala, že se na Hluboké točila Pyšná princezna. Cestou podél Vltavy jsme se dosali až do adrenalinového parku. A s ohledem na věk našich dětí jsme šli rovnou do Špuntária. Což je oddělený menší areál, kde si menší děti vyhrají až až – hopsací polštáře a hrad, prolejzka, šlapací autíčka, ohromná klouzačka, … pro rodiče pak relax zóna s pohodlnými sedacími polštáři. Kafe tedy nic moc, ale na sluníčku (pod ochranou sítí, aby to tak nepralo) se i tak krásně usínalo (v hlídání dětí jsme se střídali :-)). Děti tam řádily dvě hodiny. Pak jsme si ještě dali super bosonohou stezku a pokračovali jsme kolem rybníků Naděje, Velký Zvolenov a Munický až zpět k autu. V autě v tyhle horké dny nechávám záchranou lahev s vodou, byli jsme už úplně na dně našich lahví. Studená sice nebyla, ale vařicí také ne. Dnes to bylo 6,5 km.
Jsme již doma, Vláďa ohřívá večeři a já jsem se zašila k počítači. Přeci jenom mi ten kopec a studený vzduch dal zabrat. A jen slyším, jak se Vláďa ptá skotačících dětí: „A vy jako nejste unavení?“ … Eli: „Ani ne … ty snad jo?“. Tož to mluví za vše. A to jsem si myslela, že jim tímto široko daleko nejvyšším kopcem dáme zabrat.
Po Pramenáči a Nedvězí jsme měli krásně rozjetý náš projekt „Ultrakopce„, a tak, když padl nápad na Bezděz, zkontrolovala jsem seznam, a kývla na to. Trochu smutné na tomto výletu bylo to, že v Praze i Káraným bylo azuro a sluníčko, zato parkoviště pod Bezdězem bylo mlhavé, sychravé, v mracích … a hlavně byla fakt kosa. Na děti jsme nandali vše, co jsme měli, sama jsem si vzala dvoje rukavice a abych je při focení nemusela sundavat, nastavila jsem telefon na ovládání hlasem … tzn. vždy, když jsem řekla „cheese“, pořídila se fotka. Geniální. Občas to mohlo vypadat trochu komicky, když jsem fotila zamrzlou kytku na zídce a do toho na ní „udělej cheese!“. No ale ruce byly v teple.
Jak jsme serpentinkami stoupali, mraky se díkybohu rozestupovaly, až na vrcholku byl krásný výhled do okolí a i to sluníčko nás trochu zahřálo. Ale začalo foukat. Jo a cesta byla pěkně kluzká, takže směr dolů, to byla lahůdka.
Charakteristika kopce a výletu:
Název: Velký Bezděz
Výška: 604m
Prominence: 285m
Izolace: 15,2 km
Pohoří: Ralská pahorkatina
Nastoupáno: 209 m
Vzdálenost: 3,69 km
Na vrcholu azuro …
… pak jsme klesali do tohohle. Alespoň jsme nepotkali moc lidí.
Další ze zdolaných ultrakopců (článek o kopcové výzvě zde). V Praze bylo hnusně a zima. Když jsme projížděli kolem Milešovky, tak na chvliku vykoukla modrá obloha, pak jsme opět sjeli dolů, než jsme následně vystoupali do krásného počasí. Jeden by nevěřil, že jen hodinu jízdy od Prahy bude tak krásně. Nad mraky se dostala jen Milešovka a pár okolních vrcholů, a k tomu kouř z komína nějaké teplické továrny.
V době lockdownu, izolace, karantény, prázdnin, apod. na mě na FB vykukují různé výzvy, challenge, virtuální výzvy a běhy a podobně. Jednoho jsme se již zúčastnili – Zoo běhu, kdy děti běžely 500 m u nás za barákem a k tomu jsme si dali 5 km Šmajdu – výlet na Kokořínsku.
No a pak na mě vykoukla tato výzva – během 99 dní zdolat 7 vrcholů sedmi nejvyšších českých pohoří. Kdo již na dané hoře byl a znovu se mu tam nechce, tak může zdolat druhou nejvyšší, ale musí být zachováno pravidlo, že cesta na vrchol musí měřit minimálně 4 km a převýšení být minimálně 500 m. Tato výzva se mi hrozně líbí, ale že bych se na víkend musela táhnout až na Praděd … Takže to asi necháme být …
O téhle akci jsem viděla pár příspěvků asi na Facebooku. A hnedka mě to nadchlo! Jde o bludiště v kukuřičném poli! A ne jen tak ledajaké. Pro děti, ale i dospělé je připravená hra – různě po bludišti jsou tabulky s písmeny. Ty musíte všechny najít, zapsat si a vyluštit tajenku. U dospělé verze jsem se docela zapotila 🙂 Bludišť je hned 12 po celé ČR. My zvolili to nejbližší v Líbeznici u Prahy. Prozíravě jsme jeli hned ráno a byli jsme tam první (a to jsme náš plán přijet hned na otvíračku v 9 h nestihli o půl hodiny). Nebylo ještě vedro a bylo dost místa na parkování (parkoviště je tak na max 20 aut). Maty kupodivu běhal a chodil hodně dlouho, jen když už začalo být teplo, tak šel na koně. Pro něj se tak výhled rapidně změnil. Ono choďte v dvoumetrové kukuřici jako metrový trpaslík 🙂 Písmenka jsme našli, střed bludiště také, východ také, vyluštili jsme hádanky a děti dostaly malé dárečky – magnetky a odznáčky. Zkrátka parádní zábava na nedělní dopoledne.
Jinak oficiální stránky jsou zde. Vstupné děti od 3 let 60 Kč, dospělí 85, důchodci 60 Kč. Parkování zdarma. K dispozici byly i záchody. A dalo se platit kartou (takový stánek v kukuřici a ono to fungovalo :-)).
Tak začínáme objevovat co vše je možné dělat v Praze a okolí. Jako první přichází na řadu oblast kolem tratě tramvaje číslo 1 – jednoduché spojení se světem 🙂 U Letné je nejen Technické muzeum, ale také Zemědělské, ve kterém jsem nikdy nebyla, a tak jsme tam s příbuznými holkami a jejich dětmi vyrazili (šest dětí to už je jak malá školka, slyšet byly po celém muzeu). K vidění je kde co a něco si tu najde každá věková kategorie, jen ti malí se musí hlídat, aby si nic neodnášeli a nelezli, kam nemají (některé exponáty jsou na ohmatání, u jiných to je zakázané a paní hlídačky to bedlivě kontrolují). Malé traktůrky v -1 patře nechaly Máťu kupodivu v klidu. Zato Eli se na velkém traktoru ráda nechala vyfotit. Pokračovali jsme postupně patry nahoru, lesem, vodou a rybníkářstvím, přes gastronomii, kde si děti na tabletech mohou jakože vařit, až na střechu, kde jsou zasazeny různé plodiny včetně konopí, k dispozici je trávníček na piknik a hlavně tu je úžasný 360° výhled na Prahu. Strávili jsme tu bezmála tři hodiny. Z popisků jsem si díky dětem nepřečetla vůbec nic, ale zážitek pěkný a určitě se sem zase někdy vypravíme. Na rozloučenou jsme v kiosku zakoupili Turistický deník a hned první nálepku (oficiálně tomu říkají vizitka). A máme o zábavu na výletech postaráno. Jinak vstupné dospělí 150 Kč, děti do 18 let zadarmo.
Díky ubytování „all inclusive“ u babičky jsme si zajeli domů na guláš, odpočinuli si a odpolední program absolvovali v nezměněné skupině ve Hvězdě. Děda to s Matym v kočárku vzal pěšky, takže se Maty vyspal. Nejprve jsme začali na novém hřišti u Libocké brány. To praskalo ve švech. K dispozici jsou i pěkné kovové záchodky. A ostraha (?) Dále jsme pokračovali k Letohrádku na další hřiště. Zatímco maminy seděly a povídaly si, děti prošmejdily okolní keře a stále nosily další a další modráky 🙂 Myslím, že večer bude smaženice. Zašli jsme i ke kiosku v Letohrádku pro další vizitku do Turistického deníčku. Tímhle tempem to budeme mít za chvíli plné :-). Čas se nachýlil k večeru, a tak jsme se pomalu vydali zpět na tramvaj. Děti cestou nepřetržitě nacházely další a další houby, dokonce i jednu bedlu 🙂 Domů jsme dorazili jen tak tak na Večerníček.
