Jak si Vláďa užil horský trail.

Fotky zde: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Inferno_triatlon

Už nějaký Jára Cimrman říkal “ … prozradím vám závěr detektivní hry“. A dnes to nebude jiné. Já vám pro změnu hned na začátku prozradím, jak jsme dopadli 🙂 Je půl čtvrté odpoledne, 20. srpna, nacházíme se v nadmořské výšce 1640 m n.m. v horském středisku Mürren. Asi sto metrů před cílem čekáme ve složení já, Míša a Andi na finišmenku naší týmové štafety Lauren. Andi a Lauren jsou kamarádi přes Vaška a Janu, naší spolubydlící. Je téměř azuro, na sluníčku neskutečné vedro a ve stínu o nic líp. Spekulujeme, kdy asi tak Lauren dorazí. Přeci jen 17 km běhu s převýšením 850 m nějaký čas zabere. Lauren se otipovala na 2 hodiny, ale všichni jsme trošku skeptičtí. První jsem jí zahlédl já, jak se mezi davy turistů proplétá směrem k cíli. Neváháme, vbíháme na cestu a za hurónského povzbuzování s ní běžíme protnout cílovou pásku. To se nám podařilo v celkovém čase 7:46:46.8. Konkurenční čtveřice kamarádů ve složení Jana, Vašek, Christoph a Christine nás porazila o 2 minuty a 45 sekund. Ale čert to vem, s výsledkem můžeme být spokojení. Celkově jsme skončili na 57. místě ze 156 týmů. To jde, ne? 🙂

Ale posuňme se trochu zpět. Je něco kolem 13:40, nacházíme se v městečku Stechelberg, v nadmořské výšce 862 m n.m. v malebném údolí obklopeném takovými velikány jakou jsou Eiger, Mönch či Jungfrau. Celý zadýchaný stojím v předávací zóně, težce lapajíc po dechu a hledám Lauren, abych ji předal pomyslný štafetový kolík. Už ji vidím a dobíhám ještě nějakých 20 m k ní. Unaveně se opírám o kolo a negentlemansky natahuji k Lauren svou nohu, ať si ten čip z ní sundá sama. V celku rychle to chápe, probíhá rychlé sundání a nandání čipu a Lauren vybíhá vstříc závěrečnému 17 km dlouhému úseku celého triatlonu. Já si beru nějaké pití a jdu hledat Míšu s Andim, potažmo naše auto. Míša na mě naštěstí čeká hned u dojezdu a vede mě k autu. Cestou mi sděluje, že Christopher už tu je a že mě někde musel předjet. Abych se přiznal, tak nějak netuším, kde se mu to povedlo. U auta si s Andim pogratulujeme ke svým výsledkům, rychle se převlíkám a pádíme na lanovku směr Mürren, abychom mohli společně s Lauren proběhnout cílem. V Mürrenu jsme docela brzo, takže s Míšou stíháme těstovky a focení nádherných kopců v okolí. Organizátoři zde mají natahané i slack lajny na chození, tak to chvíli trápíme. Zkrátka si užíváme pěkné odpoledne a čekáme na Luaren. Sem tam fandíme i probíhajícím triatletům, kteří na rozdíl od týmů mají cíl o nějakých 8 km a 1325 výškových metrů jinde, na vrcholku Schilthorn. Nezávidím jim to.

Je něco kolem 11:35, nacházíme se v městečku Grindelwald v krásném údolí v nadmořské výšce 943m n.m. Kolem nás se tyčí úžasné hory a hřebeny. Netrpělivě přešlapuji v předávací zóně a čekám na Andiho, až dorazí ze svého silničního úseku.

Dle jeho propočtů by zde měl být každým okamžikem. Když nesleduji příjezdový koridor, tak se nejistě dívám na okolní kopce. Představa, že za chvíli vyrazím na svůj MTB úsek dlouhý 30 km a vedoucí přes sedlo Kleine Scheidegg v nadmořské výšce 2061 m n.m. ve mě moc klidu nevyvolává. Naštěstí na rozdíl od Míši příliš nervozitou netrpím, takže skutečnost, že na prvních 10 km nastoupám nějakých 1180 m ve mě vyvolává jen zvědavost, jak se s tím popasuji. Nikdy v životě jsem takový kopec nejel. Nu což, vše je jednou poprvé. A už je tu, sundavám mu z nohy čip, připínám si ho na svou pravou nohu, beru mu z nářadí ještě montpáky pro případ defektu a vyrážím na svou trať. V prvním půl kilometru musíme překonat místní říčku, ale naštěstí zkušenosti z brodů na Králi Šumavy jsou dostatečnou, nikdy nezapomenutelnou, průpravou, takže projíždím se suchýma nohama. Jen co jsem vyjel z brodu, napojuji se na asfalt a po dalších pár metrech začíná stoupaní. Před závodem jsem si dal limit 2 hodiny, a jelikož mi Andi večer říkal, že z vrcholu do cíle to je nějakých 40 minut, tak to znamená, že na vrchol Kleine Scheideggu se budu drápat nějakých 80 minut. No potěš. Hned na začátku řadím třetí nejlehčí převod a snažím se držet vyšší kadenci nožiček. Také si plánuji, že každých 10 minut musím pít a každých 20 minut usrkávat energetický gel. Je skoro pravé poledne, sluníčko pere jak o život, tepovka jak prase, zpocený jak prase, no co víc si přát. Jak stoupání pokračuje, tak se mi daří předjíždět další závodníky. Nutno dodat, že jsou to převážně atleti, co absolvují všechny disciplíny, takže oproti mně už toho mají docela dost v nohách a rukách. Sem tam se ale zadaří a předjedu i někoho z týmové soutěže. Stoupání se zdá nekonečné, naštěstí asfalt ne a po 30 minutách šlapání do kopce přecházíme na šotolinu. Bohužel s přechodem do „terénu“ ubývá i jeden pastorek vzadu. Na asfaltu to prostě přeci jen jelo, takže jsem byl schopný jezdit třetí či čtvrtý největší pastorek. Na šotolině rezignuji na druhý, sem tam i třetí. V tomto duchu pokračuji stále dál. Jak přibývají mé minuty na trati, tak ubývá lidí, které bych já předjížděl. Naopak mě sem tam někdo předjede. Z toho i jedna dívčina, co to jede všechno sama. Když jsem se pak díval do výsledků, tak jsem ji našel na 13. místě z 50. žen s celkovým časem 10:32.26,0. Klobouk dolů. Je neskutečné vedro, a ačkoli to dělám málokdy, tak sundavám brýle. Alespoň se mi trošku ochlazuje obličej. Míjíme občerstvovačku s vodou, kde beru kelímek, trochu upiji a zbytek si cákám do obličeje, nádhera! Řekněme, že tak třetina stupání vede lesem a tam všichni jezdí zásadně po stranách, kde je víc stínu. Mám tak hodinu šlapání za sebou a už se držím plus mínus stále kolem stejných lidí. Všici jedeme skoro stejně a všichni se tváří, že bychom už mohli být nahoře. Nejsme. Ale naopak vyjíždíme z lesa a začíná být konečně vidět, kamžeto asi jedeme. Nacházíme se na stráni pod sedlem, v dohledu ani jediný strom a jen sluneční výheň. Chvilku mžourám na okolní kopce a zkouším se nechat ochlazovat myšlenkou, jak se procházím sněhovými poli na jejich vrcholcích, ale moc to nefunguje. Zpětně si myslím, že jsem asi koukal i do severní stěny Eigru, ale jistý si tím nejsem. Holt se tam budu muset ještě někdy vrátit. Někdy, kdy budu moct bezstarostně zastavit a fotit. To dnes bohužel nejde. Projíždíme osvěžovatelnou, kde organizátoři rozdávají mokré houbičky. Beru a ždímu si ji do tváře. Kdo by to byl řekl, jaký vedro bude v 1700 metrech … Po hodině a deseti minutách přichází první rovinka, kde si nohy mohou maličko odpočinout. Ale znáte to, každé pozitivum bývá těžce vykoupeno a v tomto případě tomu není jinak. Po kratičkém sjezdu následuje nejhorší pasáž z celého stoupání, kterou prý tlačí i větší borci, než jsem já. Tlačení je hrozně záludná fáze každého závodu. Dá se v ní neuvěřitelně získat, ale také neuvěřitelně ztratit. Je to velice individuální, ale já jsem do tlačení vkládal jisté naděje, jelikož mi vždycky relativně šlo. Ne tak dneska. Trpím jak pes, dech jsem někde ztratil a zdá se, že jeho hledání bude hodně zdlouhavé. Nicméně většina závodníků kolem mě na tom není o nic lépe, takže ve finále pár lidí předcházím. To už se nacházíme tak půl kilometru od vrcholu. Kolem cesty sem tam postávají lidé a fandí. Je to super pocit, i když mi přijde, že já si to zrovna úplně nezasloužím. Úplně mě rozložila jedna ženština-závodnice, co mě předjela někde v kopci. Ačkoliv jsem ji předešel, a oba jsme funěli jak parní lokomotivy, tak mi stihla popřát k super výkonu. Co dodat.

Sedlem Kleine Scheideggu projíždím po 1h a 27 minutách sezení na kole. Jsem o nějakých 7 minut pomalejší, než byl předpoklad, ale což, já to říkal, že nevím, co to se mnou udělá. Následuje sjezd. Po šotolinové cestě se řítím z dvou tisíc metrů směr nížina. Na nějakých 12 km člověk ztratí 1200 výškových metrů. Sjezd si náležitě užívám a sem tam lituji, že ty šotolinové zatáčky neumím projíždět ve větší rychlosti. Holt technika by se zde trochu hodila. Asi tam v půlce sjedu se sjíždí z šotoliny a následuje asi kilometrový technicky náročný sjezd přes kořeny a šutry v lese. Naštěstí je jasně vidět, kudy drtivá většina lidí přede mnou jela, takže nemusím řešit kudy a jen se soustředím na to, abych nesletěl z kola. Což se mi naštěstí daří. K svému překvapení sem tam i někoho předjedu, ale jsou to spíše výjimky. Po technické pasáži následuje nespočet serpentin v již příjemném terénu a po nějakých 24 minutách po vyjetí z vrcholu vjíždím na hlavní silnici, po které to mám ještě nějakých 6 km do mírného stoupání na předávku. Snažím se to napálit, ale moc to nejde. Nohy jsou sice podezřele v pohodě, ale nějak se mi to nedaří udýchávat. Holt nejsem zvyklý makat na vysokých tepovkách. Pro psychiku nejhorší okamžik přichází asi kilometr před cílem, kdy z asfaltu sjíždíme na podmáčenou trávu. Na silnici jsem ještě těma nohama točit docela i vydržel, ale na trávě jsem těžce zvadl. Nutím se pořádně zabrat a kousek od cíle se mi to i daří. Seskakuji z kola a vbíhám do předávací zóny. Uff mám to za sebou, i když jsem ty své plánované dvě hodiny nestihl o nějaké dvě minuty.

Je něco kolem 7:45 ráno, nacházíme se v Oberhofenu, malém městečku na okraji Thunského jezera. Všichni netrpělivě čekáme, až Míša projde do předávací zóny. Konečně doráží společně i s Janou a připojují se k naší skupince. Probíhá předání čipů Andimu a Vaškovi a ti se pomalu řadí do špalíru cyklistů mířící na start cyklistické části. Čeká je 97 km s převýšením 2145 m. No užijí si to. Chlapci odstartovali něco kolem 7:50. Míša se převléká z neoprenu a společně s Janou, Lauren a Christine vyrážíme hledat něco k snídani. Přeci jen máme nyní skoro čtyři hodiny času, než se silničáři dostanou do Grindelwaldu. Našli jsme jednu pekárno kavárnu, kde si holky dávají kávičku, já se omezil na jeden croasant, jelikož chvíli před tím jsem posnídal své těstoviny s Nesquickem, což je místní obdoba granka. Kolem deváté nasedáme do auta a vyrážíme směr Grindelwald. Cesta trvá tak hodinu. Parkujeme na obrovském a přeplněném parkovišti, já se převlékám do cyklistického a jedu se rozjíždět. Podle našich propočtů by se měl Andi objevit mezi 11:15 až 11:45, ale raději do dojezdového prostoru jdu už kousek po jedenácté. Zajímavé je, že do cíle kola doráží první atleti, co absolvují vše sami. Já bych čekal, že by to měl být někdo z týmu, jelikož to bude moct výrazně víc napálit, když se nemusí šetřit na další disciplíny. No nic, jsou holt dobří.

Je 4:30 ráno a nacházíme se v Bernu. Spíme u Andiho v bytě a na tuto nekřesťanskou hodinu máme natáhlý budík. Ten ale nezvoní, jelikož už jsem ho tak před deseti minutami vypnul. Spaní nějak nefungovalo a asi od tří jsem se převaloval a střídavě spal s divokými sny a střídavě byl vzhůru. No alespoň, že už můžeme vstát. Míša skoro nic nejí a je nervózní. Balíme připravené věci, s Andim dáváme kola na střechu a kousek po páté vyrážíme do Thunu, kde je start celé dnešní taškařice s názvem Inferno triatlon. Parkujeme u jezera něco kolem 5:40 a jdeme obhlídnout start a záchody. Míša se rozhoduje, že se převlékne u auta a půjde se rozplavat do bazénu. Času moc nezbývá, tak to k autu bere raději klusem. Již převlečená vyrážíme směr start, když tu přijde Andi s tím, že něco zaslechl, že snad plavání je zrušené. Nevěřícně na něj koukáme a všichni ještě usilovněji míříme ke startu zjistit, jak se to má. Cestou ale potkáváme navrátivší se triatlety, kteří potvrzují, že kvůli velkým vlnám je plavání zrušené. Místo toho plavci pojedou na lodi do Oberhofenu a zde předají štafetu silničním závodníkům. Je vidět, jak je z toho Míša zklamaná, nemluvě o Janě, která to údajně na lodi obrečela. Nutno dodat, že ke zrušení organizátoři museli šáhnout poprvé v celé desetileté historii tohoto závodu. Holt pech.

Co říct závěrem. Závod i atmosféra byly skvělé, a pokud bude možnost se znova zúčastnit, tak asi váhat nebudu. Dokonce nás s Míšou láká kombinace duo, kdy Míša by plavala a běžela a já bych absolvoval obě kola. Uvidíme, jak moc budeme mít příští rok natrénováno. Tak snad příští rok na zopakovanou!