by ·Komentáře: 2
Jelikož Míša trápí Matlab a Excel a na pořádnou práci typu psaní zápisků na blog nemá čas, tak bych udělal krátký zápisek z dnešního cyklo výletu sám. Nejprve to vypadalo, že Míša bude chtít trénovat triatlon (jakože by se jela krátce projet, pak proběhnout a nakonec zaplavat), ale když viděla, jakou pěknou trasu jsem si vymyslel, tak se ke mě přidala, i když toho asi nakonec trošku litovala 🙂
Naplánoval jsem nám něco kolem 83km a to částečně v kopcovatém terénu (nakonec jsem nastoupal 1080m). Přeci jen na místní hory člověk na rovině nenatrénuje, že? Ale bohužel se ke kopečkům musíme nejprve vždy přiblížit, což dneska znamenalo cca 20km po totální rovinně kolem Greifensee. Pak už to začalo být zajímavější a dvěma prudšími kopci jsme se vyhoupli až do cca 870m n.m. Odtama byl úžasný výhled na Zürichsee a Rappeswil. Postupem času se ale do výhledu vloudily i stěny deště, mezi kterými jsme někdy vice, někdy méně úspěšně kličkovali.
Bohužel Míša dneska neměla dobré nohy a ani zadek a tak jsme se na 50km rozhodli rozdělit. Její cesta směřovala z kopců dolu do Pfäffikonu a kolem jezera zpět domů. Já jsem vytrval a pokračoval jsem přes pár kopečků až na Kyburg a odtama až více méně z kopce až domů. Doma mě pak Míša trošku vyděsila, jelikož ještě nebyla doma, ale naštěstí dorazila asi 5 minut po mě. Uff 🙂 Nutno ještě dodat, že cestou zpět domů foukalo hrozně proti nám, až jsme se někdy báli, že nás to sfoukne z kola. A zmokli jsme jen dvakrát, což považuji za hodně dobré skóre z hlediska dnešních podmínek.
A příští týden Míšu čeká první ostrý triathlon, tak se můžeme nechat překvapit, jak ji to půjde.
Mapa a profil dnešní trati
Stoupáme idilickou krajinou po super cestě s téměř nulovým provozem.
Výhled na Zürichsee a Rappeswil. Zatím bez deště.

by ·Komentáře: 2
Musím uznat, že moc příspěvků ode mě není, ale ona to Míša docela vynahrazuje, ne? 🙂
Ale abyste neřekli, tak bych dneska udělal maličký zápis. Jde o to, že s příchodem do Švýcarska jsem přešel z 40 hodinového týdne na 42 hodinový. Někdo by řekl, že ty dvě hodiny navíc zas tak velký rozdíl nejsou [také jsem si to říkal :-)], ale opak je pravdou. Největší problém nastane, když člověk chce utéct brzo, aby mohl ještě po práci třeba na kolo. Další problém je, že si člověk tak nějak podvědomě přidává, přičemž ve skutečnosti odpracuje méně. Když se k tomu ještě přidá horší pamět ve smyslu „v pondělí jsem určitě pracoval celý den“, tak pak je ve finále překvapený, jak se flákal 🙂
U nás ve firmě máme na sledování docházky elektronické „píchačky“, které slouží ke sledování delších pauz jako je např. obědová pauza, nebo když si jde človek zahrát kulečník, který je součástí kancelářského vybavení 🙂 Každé pondělí pak dostanete souhrn toho, co jste minulý týden odpracovali a vidíte, jak jste na tom. No a i když jsem se minulý týden fakt snažil, tak jsem kladnou balanci neuhlídal a po prvním celém pracovním týdnu jsem byl v záportu necelou hodinu a půl 🙁 Tak jsem si zavedl ještě osobní „píchačky“, abych měl k dispozici přehled každý den a nebyl pak opět překvapený. A podle svých záznamů to vypadá, že druhý pracovní týden jsem už zakončil v plusu a snad se mi podařil i vymazat můj rest. Tož uvidím opět v pondělí 🙂

by ·1 komentář
5.6.2011
Tak jsme měli pět dní na zotavení se z dovolené (zápisky stále nejsou, ale časem opravdu budou!!) a před námi další víkend. Tak co podniknout. Když už jsme tak pěkně rozježdění, tak co třeba objezd jezera? Pravda, je to cca 110-150 km, ale když vyjedeme dostatečně brzy, tak to bude OK. Ale v sobotu to vypadalo na déšť a přeci jenom bychom uvítali ještě chvilku oddych. A tak jsme vyjeli na horská kola do lesů Zurichbergu a okolí. Takhle zpětně nevím, jestli by ten objezd jezera nebyl jednodušší. Tady to byl mazec – pořád nahoru a dolů. A to se moc nedalo. Takže tlačení (i z kopce). Do toho se udělalo pěkné teplo, takže jsme odpoledne dorazili domů pěkně zničení (teda já určitě). Ale mělo to dobrý konec. Vláďa pro nás uvařil tagliatele se zeleninou (lilek, cuketa, cibule, atd.), takže během té doby, co připravoval večeři jsem jen mátožně polehávala. A moc se mu to povedlo.
No a když jsme si tak pěkně zajezdili, tak jsme si říkali, že když bude stejně pěkně i druhý den, takže ten objezd jezera uděláme v neděli. No jo, jenže jak jsme šli spát pozdě (dávali závěrečný díl Pána prstenů, takže do postele jsme se dostali až kolem půlnoci) a byli docela unavení, tak jsme se vzbudili až v deset! A to je na tak dlouhý výlet už dost pozdě. Tak jsme přehodnotili výlet a jeli místo toho k Rýnu na sever na silničkách. Bylo to kolem 60 km. Bouřkové mraky sice Vláďu pořád strašily (mě ne, já se dozadu neohlížím. Takže já před sebou měla celý den jen modrou oblohu), ale nakonec z toho nic nebylo.
Mraky za námi.Zaprší, nezaprší?
Cesta to byla moc pěkná, zvlněná krajina, pole, louky, lesy, … .
I po takových cestičkách se dá na silničním kole jezdit.
.. sem tam tedy pěkně prudké kopce, že jsem to jednou opět musela tlačit. No jo no, chce to trochu tréninku. Měla jsem dnes nějaké ztuhlé nohy, tak to nešlapalo tak svižně. Obvzlášť když Vláďa „výlety“ pod stovku bere stylem „dveře-dveře-co nejrychleji“. Takže jsem vždy já žadonila o pauzu na svačinku a co chvíli zastavovala u kašen pro vodu. Ale opět to mělo dobrý konec. Vláďa opět vařil. Hovězí plátek, rizoto (pravé italské! Budu mu věřit, protože takovou „blemcu“ jsem ještě nikdy neměla. Ono opravdu je prý italské pravé rizoto takové blemcavé) a fazolky se slaninou. A opět to byla dobrůtka. Jestli bude to, že mi Vláďa uvaří večeři, podmíněno tím, že se během dne na kole naprosto zničím, tak to za chvíli budu pěkně namakaná – za takové doborty to stojí 🙂
Výhled na Curych a Alpy.
Celou naší dnešní trasu i s profilem můžete nalézt na následující adrese.
http://www.bikemap.net/route/1022671

by ·Komentáře: 2
21.5.2011
Tak to zrovna vyšlo, že v době, kdy jsem byla v Čechách, konal se Pochod Praha Prčice. Loni jsem šla 30 km, a protože se mi velmi dobře šlo, řekla jsem si, že bych letos zkusila něco delšího. „Problém“ byl v tom, že jsme tuto sobotu balili, tedy hlavně Vláďa, protože v neděli na to jsme chystali náš velký přesun do Švýcarska – Vláďa 1.6. nastupuje práci zde. Já sice měla vše relativně předbaleno, ale ještě jsme se chtěli stavit na chatě, kde jsem si něco zapomněla, a také se rozloučit. Takže, kdybych měla celý den a mohla se krásně zničit, zkusila bych bývale 42 km, takhle jsem zůstala u varianty 35 km. Všichni mí kamarádi buď šli něco kratšího, nebo nic. Nakonec jsem našla kamarádku ze základky, která se také jít chystala, a bylo domluveno.
Trošku jsem se obávala nasazeného tempa, protože Lucka říkala, že loni šla těch 42 km. Ale nakonec to bylo supr. Lidí mraky. Také asi díky suprovému počasí. V Bystřici u Benešova na nádraží, kde jsme si kupovali mapu, bylo lidí tolik, že fronta na mapičku byla 40 minut dlouhá. Ale pak už nám nic nebránilo vyrazit. Ačkoli jsem Lucku pomalu od základky neviděla, našly jsme společnou řeč a ve společnosti jejího kamaráda nám cesta příjemně utíkala.
První zastávku jsme udělali na prvním punktu, po cca 12 km ve Vrchotových Janovicích. Jak bylo příjemné si sundat zapařené pohorky! A ještě příjemnější vzít si suché ponožky. To byla prozřetelnost sama. Ale od tohoto okamžiku už jsem si boty raději nesundávala v obavě, že už by se mi je vůbec, ale vůbec nechtělo zpět obouvat. A vyrazili jsme dál. Další třetina cesty byla už trošku unavená, ale mě osobně se k mému milému překvapení šlo stále dobře. Lucka trošku remcala, že na ní jdeme rychle, ale zvládala to dobře. Druhá a poslední delší zastávka byla na dalším punktu, tuším, že Vojkov. Cestou jsme měli štěstí na občerstvovací pauzy, že nikde nebylo tolik lidí, aby nás to odradilo od toho, dát si něco dobrého na cestu – zmrzlinu, bramborák, kolu, točenou limču, apod.
Na naše rozpálené (u někoho doslova, že Lucko? :D) ruce se v jednu chvíli snesl deštík, kdy někteří jedinci podlehli a začali si v tom pařáku brát bundy! No a závěrečnou třetinu už jsme šli skoro mlčky. Nemůžu za Lucku mluvit, ale konec jí už asi moc nesedl. To já, stále k mému milému údivu, byla fakt v pohodě. Asi jsem si ráno šikovně zavázala boty, protože žádné puchýře se nekonaly. Možná kdybych musela jít ještě třeba dalších deset kilometrů, tak by to už tak veselé nebylo, ale takhle … fakt v pohodě.
V Prčicích jsem si, i přes tu spoustu lidí, co tu byli, hned všimla nově předělaného náměstí. Došli jsme si do cíle pro botičku, koupili perníkové srdce, kokosový suk a šli hledat autobusovou zastávku, odkud nás bus zaveze někam na vlak. Tohle měli, alespoň z mého pohledu, pořadatelé docela zvládnuté, autobusů jezdilo hodně a měli jsme to štěstí, že jsme si i sedli. To samé platilo pro vlak – v Heřmaničkách byly „kasy“ přesunuty ven, aby se k nim vešlo víc lidí a naráz tu prodávalo asi šest „okének“. A navíc se nám podařilo si na peróně stoupnout přesně ke dveřím vlaku, takže jakmile přijel, hned jsme se vrhli na volná místa, což nebylo tak těžké, protože toto byl speciálně vypravený vlak, který zde svoji cestu začínal. Ačkoli bylo na nástupišti neuvěřitelné množství lidí, tak vlak mi pak připadal skoro poloprázdný. Navíc většina lidí vystoupila ve Voticích nebo některou další zastávku. Do Prahy přijel skoro prázdný.
Druhý den mě trošku bolela záda, ale nohy a chodidla v pohodě. Takže příští rok zase!