by ·Komentáře: 3

Tak po asi více jak 6 letech jsem se zase dostala do Technoramy (vědecko-technické muzeum ve Winterthuru). Usoudila jsem, že je již Eli dost velká na to, aby se jí to líbilo (a co jiného o prázdninách dělat?). Winterthur není daleko, dva přestupy, 50 minut a na desátou (na otvíračku) jsme tam byly. Začaly jsme v picknick místě svačinkou. U toho jsme sledovaly, jak dva velké lehké šály létají sem a tam v kolmém proudu vzduchu. A pak to již šlo od exponátu k exponátu. Všeho je „nutno“ se dotýkat. Všude jsou nějaká tlačítka, páky, kola, vše se to hýbe či to vydává zvuky. V půl dvanácté jsme se navíc připletly do přednášky o plynech, kdy nám bylo na praktických ukázkách předvedeno, jak se chová kyslík a vodík (nechyběly ani výbuchy), to se Eli líbilo. Také jsme viděly, jak do někoho uhodil blesk (byl v bezpečnostním obleku) a také jsme slyšely jak blesk „zpívá“ Ódu na radost. To bylo fakt neuvěřitelné, měli tam kouli, ze které zkrátka šlehaly výboje tím správným tónem. Eli tvořila ve vodní sekci mýdlové bubliny, sledovaly jsme koule a kuličky, jak jedou důmyslnými dřevěnými mechanickými stroji, dívaly jsme se, jak se skládá bílé světlo z různých barev, atd., atd. Na oběd jsme si zašly do samoobslužné restaurace na švýcarskou klasiku – hranolky s kuřecími nugetkami. V „muzeu“ jsme strávily skoro celý den. Odjížděly jsme ve čtyři a zavírají v pět.

by ·1 komentář

Tohle byl takový dvojitý dárek k svátku. Dali jsme Elišce dva lístky na představení k svátku a datum konání se schodovalo s mým svátkem. Vláďa s Máťou zůstali doma. Pořád mi přijde, že se lidi diví, když zjistí, že jsem Máťu nechala doma!? Proč bych ho probůh na něco takového (v jeho 1,5 letech) tahala, když ho mohu nechat v pohodě a klidu doma.

No ale zpět k představení. To se konalo v Hallenstadion Zürich, takže nedaleko od nás. Nastudovala jsem si předem, co vše nesmíme s sebou nosit (nic, žádné deštníky, pití, foťáky … při tom fotit se normálně smělo 🙂 ) a hlavně – Eli mohla jít v princeznovských šatech! Tematicky oblečená na představení. Uvnitř to vypadalo „pohádkově“. Všude stánky s věcmi s Disney tématikou, vše svítící, hrací, točící se … nechyběl popkorn, cukrová vata na milion provedení, další holčičky v Elza šatech, dědečkové s Olafem na hlavně, atd. Nevím, ale přišla jsem si víc dojatá, než Eli 🙂

Měly jsme půl hodinu k dobru, ale Eli trvala na tom, že si musíme jít sednout (tedy poté, co jsem nám koupila megapopkorn … už nikdy … Eli snědla tři kuličky a já to pak jedla ještě tři dny, ale byl dobrý, jen dost slaný). Sedadla jsme měly výborná! Také jsem dlouho studovala mapu sedadel, než jsem se rozhodla (lístky jsem kupovala již před půl rokem). Seděly jsme uprostřed delší strany, ne hned v přízemí, ale kousek výš. V polovině sekce F1. Zkrátka, viděly jsme vše perfektně. Před Eli seděly jen děti, takže ji nic nebránilo ve výhledu. No a pak už to začalo.

Nejlepší obrázek si asi uděláte, když se podíváte na nějaké oficiální video. Byly jsme z toho s Eli obě unešené. Jo, zima nebyla vůbec, já tam seděla jen v košili. Úžasné kostýmy (nechyběl ani sob Sven, či kůň Maximus, nechápu jak v tom mohli jezdit), vše přesně jak z pohádek. Osobně se mi asi nejvíc líbila Ariel (ne jen vlastní mořská panna, ale celá pohádka, moře, atd.), chobotnice Uršula byla dokonalá. Herci předváděli neuvěřitelné akrobatické kousky. Ariel dokonce na laně ve vzduchu (imitace plavání ve vodě). Její přeměna z mořské panny do normální holky, byla blesková. Stejně nepostřehnutelná byla přeměna Zvířete v prince. Nechyběly světelné a další efekty (malé výbuchy, ohňostroje, apod.). Zkrátka smršť na všech frontách.

Šlo tedy vždy o výcuc Disneyho pohádek. V tomto konkrétním představení byli jako průvodci Mickey a Minnie, a viděly jsme Kráska a Zvíře, Ledové království, Malou mořskou vílu a Lociku.

by ·Žádné komentáře

To byl ale dlouhý víkend. V sobotu večer, když se mě Eli zeptala, jestli „druhý den“ (což znamená „zítra“) jde do školky, tak jsem se musela pořádně zamyslet, protože jsem si opravdu nebyla najednou jistá, jestli je sobota nebo už neděle.

Jako vždy začínám den kolem půl šesté, takový ten čas, kdy je všude klid, ticho a tma, jen Maty má prostě nutkání vstávat, hrát si, běhat, jíst, kadit, apod. Kolem sedmé vstává zbytek rodiny, někdy (většinou o víkendu) již v půl sedmé (a popřáli mi k svátku). Po snídani jsme se nabalili a vyrazili do Milandie na lezení. Kde jsme byli hned minutu po otvíračce a první (kromě jedné osamocené paní). Tentokrát jsem také lezla (po asi 2,5 leté pauze). Střídavě jsme dávali pozor na Matyho s Eli a střídavě boulderovali a lezli na samonavijáku. Mě se předloktí hned znavila, takže jsem spíš „odpočívala“ (ono s dětmi se nikdy nejedná o odpočinek) než lezla. Ale bylo to fajn. Domů jsme dojeli akorát na oběd. Rychle uvařit, najíst se a já ještě stihla rychlého šlofíčka, než jsem s Eli vyrazila na další program – české divadlo. Do Walliselenu máme blbé spojení MHD, takže Eli jela na kole, já na koloběžce (jsou to dva kiláky). Stavily jsme se cestou i v čokoládovně – kde byl poslední otevírací den. Od teď funguje již jen pobočka v Hinwillu. A vzhledem k tomu, že výprodeje již nějakou dobu běželi (a my o tom nevěděli), tak už byla k dispozici jen jedna krabice s alkoholickými čokoládami, takže nic pro nás.

Pokračovat ve čtení

by ·1 komentář

V neděli jsme se opět vydaly na české divadlo (jen já a Eli). Eli už tomu rozumí a je to dobrá příležitost zažít češtinu v akci. Navíc jela i Eliščina kamarádka. Do Adliswilu, kde sídlí Český Klub Curych, to sice máme hodinu cesty, ale většinu z trasy jsme jeli tramvají, která nám staví před barákem, takže cesta pohodlná. Šlo o interaktivní představení Divadla KUFR – o komínovém krtkovi jménem Velký Fuk. Dětem se to moc líbilo, i když v některých částech byli interaktivnější, než se čekalo. N8sledovala přestávka, během které jsme se mohli občrstvit domácími buchtami a jiným sladkým, které jednotliví diváci přinesli (my donesli cookies  s čokoládou a karamelem). A po přestávce byl žonglovací workshop. Eli byla naprdlá, že jí nic nejde, ale nakonec ji zaujaly kroužky, se kterými mohla točit na ruce, takže řev přestal. A pak jsme se ještě s Clemi vydaly na lanovku a vyjeli si na Felsenegg. Pět minut od lanovky je hřiště, kde si holky tak hodinku hrály, daly jsme obídek a zase vyrazily zpět. Domů jsme tentokrát jely vlakem na Hlavní nádraží a dalším vlakem do Oerlikonu, kde jsme Clemi předaly mamce. Pak jsme jely stejným autobusem jako Clemi, jen na opačnou stranu.

by ·Žádné komentáře
14.12.12 + 18.12.12
Po Viva Verdi na stadionu v Oerlikonu minulý týden (http://www.viva-verdi.ch/ ), jsme si včera dopřáli kulturu z trochu jiného soudku – festival outdooroveho filmu (http://www.eoft.eu/de/?ref) – supr! Je neuvěřitelné, co jsou ti sportovní šílenci schopní udělat a ochotní podstoupit. Viděli jsme trošku z kajakingu (což tedy bylo zrovna to nejnudněší, co bylo k vidění – existují jistě desítky mnohem zajímavějších krátkých filmu o tomto sportu Nerozhodný ), pak base jump, lezení („normální“ i extrémnější v mínus 35st), free ride v Číně, snowboarding, slackline s highline, výstup na Mont Blank s kytarou a basou, etc. Celkem devět filmů v celkové délce asi 2,5h. Opravdu velmi pěkný zážitek.

by ·Komentáře: 3
4.12.2012
Minulé úterý jsme se s Míšou vydali na moderní balet v podání skupiny Ballet Revolution. Představení pěkné, dynamické, dlouhé a podle mě bohužel i bez děje. Dá se říct, že celé představení se skládalo z jednolivých částí, kdy jedna část se rovnala jedné hudební skladbě. Ty pak podle mě na sebe nijak nenavazovaly a z mého pohledu se lišily i zábavností. Nutno dodat, že hudba a zpěv byly naživo – přední část jeviště patřila baletu, zadní pak hudebnímu doprovodu složeního z bicích, bass kytary, elektrická kytary, kláves, bubínků „djembé“ a zpěváka se zpěvačkou. A rozhodně si myslím, že patřili někdy i k tomu zajímavějšímu během představení. On totiž moderní balet je skvělá podívaná pro dámy, jelikož pódium je plné vyrýsovaných polonahých baleťáků, z kterých drtivá většina mužů v publiku může mít leda tak deprese 🙂 Na druhou stranu mužský pohled na baletky je spíše tristní než oku lahodící, takže muži nezbývá než hledat jiná, zástupná, témata, jako je třeba právě děj a nebo hudba.
Ještě poznámka na závěr – v Curichu jsme byli už na několika různých představeních a tolik „standing ovations“ jako zde jsem snad ještě nezažil. Přijde mi, že jsou tady na to nějak moc vysazení 🙂
Míša
Já jen dodám, že spoře odděná mužská těla může obdivovat pouze ten, co má dobrý zrak nebo brýle. Já, ačkoli mám jen 1,5 dioptrie, ale brýle momentálně 1 d, jsem je tak úplně ostře neviděla, takže se Vláďa nemusí obávat, že bych se do nějakého rozmazaného svalovce zadívala 😀 Musím uznat, že živá hudba byla supr. Navíc několik prvních skladeb jsme to vůbec nevěděli, protože díky dobrému nasvícení nebylo v pozadí jeviště nic vidět a divák se tak soustředil pouze na tanec. Pak se ale šli tanečníci vydýchat do zákulisí a hudba dostala plný prostor. A děj v tom možná i byl, ale bez programu se to u baletu fakt těžko chytá.

by ·Žádné komentáře
Tak jsme minulý týden zahájili naší kulturní sezónu výborným představením vokální skupiny VocaPeople. Nešlo pouze o suchopárnou smršť různých písniček, ale celé to bylo propojené pěkně vymyšleným dějem (idea byla taková, že VocaPeople jsou z jiné planety, ztroskotali na Zemi, a hudba jim má pomoci dobýt energetický modul). No a pak ta hudební smršť přišla. Nejprve jsme si vyslechly „vývoj hudby“, kdy zpívaly v rychlém sledu (což bylo příznačné pro celou dobu jeden a půl hodiny dlouhého představení) úryvky z neznámějších písní od kolébky hudebního průmyslu po dnešek. Následně něco obdobného proběhlo i s vážnou hudbou a filmy. Zatímco z filmové hudby jsme s Vláďou nepoznali pouze jednu píseň, u vážné hudby to bylo horší. Jako poznáte, že toto už jste někdy slyšeli, ale abyste dali do kupy jméno skladatele, to už ne. Pro mě to byl naprosto výborný zážitek. Nejneuvěřitelnější bylo, že to opravdu bylo vše bez hudebních nástrojů. Je opravdu nepředstavitelné, jaké zvuky dokázali vydávat. Nechyběl samozřejmě ani hip hop, což je kapitola sama pro sebe. Osobně tento druh hudby nemusím, ale musí se nechat, že to dá asi sakra fušku a pěkně dlouhou dobu, než tohle umění člověk zvládne.
Ukázka na youtube: zde
oficiální stránky: zde

by ·1 komentář
Tak nám minulý víkend posunuli čas, což znamená, že i když je přes den pěkné počasí, je zbytečné nosit sluneční brýle, protože se domů stejně vracím již za hluboké tmy (i když to je třeba v šest večer). Vláďa, jak to tak vypadá, již kolo uložil k zimnímu spánku, takže se nám přes týden vytvořil čas i na nějaké další aktivity. K těm pravidelným bude zatím patřit moje němčina dvakrát týdně dvě hodiny (+nespočet dlouhých minut až hodin strávených nad domácími úkoly) a lezecká stěna, na kterou jsme si opět zakoupili celoroční legitku (takže aby se to jó vyplatilo, bylo by dobré tam chodit alespň dvakrát týdně). Ale těch zbylých pár dní v týdnu můžeme věnovat kultuře.
Curych má nespočet muzeí (nutno podotkout, že za ty dva roky, co tu jsem, jsem jich moc nenavštívila) a několik pěkných koncertních a divadelních prostor. A když na vás v tramvaji pořád vykukují nějaké „kulturní“ reklamy, tak je docela jednoduché mezi nimi najít něco, co nás bude zajímat.
Prozatím jsme se s výběrem vždy trefili. Takže doufám, že i tentokrát to bude zajímavé. Jako první nás čeká v listopadu vystoupení VocaPeople, což jak z názu vypodívá je vokální skupina, která, podle popisku na Wikipedii, je schopná zreprodukovat celý orchestr. V prosinci pak následuje Ballet Revolución a Viva Verdi, který je k mému překvapení nikoli v Opeře, ale na velkém stadionu v Oerlikonu.
Tak se těště na recenze.

by ·Žádné komentáře
4.9.2012, Cirque du Soleil Corteo, Zürich
S pořádným předstihem jsme koupili lístky na toto úžasné představení Cirque du Soleil quebeckého umělecko-artistického spolku, které se konalo na začátku září v „Grand Chapiteau“ v Hardturmu (Kreis 5, Zürich, Schweiz).
Celé se to odehrávalo pod ohromným chapiteau, kde měl každý pěkný výhled na plochu. Pohodlně jsme se usadili, kolem nás křupal popkorn a voněla káva, setmělo se … A pak to začalo. Podmanivá živá hudba a neuvěřitelné akrobatické kousky, při kterých vám tuhla krev v žílách (nebo alespoň já jsem rozhodně tajila dech, protože to, co tam předváděli naprosto odporovalo fyzikálním zákonům), při jiných se zase ozývaly salvy smíchu. Ale stejně – u poloviny figur a toho, co tam předváděli, jsem si kladla otázku, jak to udělali, a u druhé poloviny věcí jsem si říkala, jak tohle mohli udělat (tolik salt! a do toho ještě přeskočili jeviště, případně metali obruče, nebo někoho jiného z kolegů, …). A do toho všeho mluvili lámanou němčinou, francouzsky, anglicky, italsky a s Vláďou jsme se shodli, že jedna písnička musela být v ruštině.
  • Pro zajímavost doporučuji projít jejich oficiální stránky
  • Ale nejpopisnější bude jejich oficiální trailer. Sice má pouze dvě minuty, ale pak si představte, že takhle to bylo dvě hodiny.
  • Pozn.: fotky zde uvedené jsou z http://www.cirquedusoleil.com/fr/shows/corteo/show/acts.aspx
  • Celé představení jsme se nemohli shodnou, odkud jsou. Takže jejich oficální stránka to nakonec vyjasnila: Jsou z Quebecu, ale členové jejich společnosti, která nyní čítá kolem 5 tis. zaměstnanců, z čehož je více než 1300 artistů, jsou z 50 zemí a mezi sebou tak mluví 25 jazyky

by ·Žádné komentáře
Hned druhý den poté, co jsem se vrátila plná zážitků z konference v Ulmu, jsme měli koupené lístky do divadla v Oerlikonu (Theater 11, http://www.theater11.ch/) na americkou tančení skupinu. Byl to krásný zážitek. Základ tvořily, dle našeho neprofesionálního pohledu, baletní prvky …. v jednotlivých scénách se střídalo barevné pojetí obepínajících kostýmů jednotlivých tanečníků, … hudba taková afroamerická, blues, … jedna část mi naopak přišla taková elektrická … a do toho všeho převáděli neuvěřitelné „kousky“.
Alvin Ailey – American Dance Theater
http://www.alvinailey.org/