by ·Komentáře: 2
Tak mi Vláďa poslal další odkaz na „miminkovský blog“ (asi se v té práci nudí :D). To opět nemohu nesdílet s několika mými připomínkami (Vláďa se mezitím již hodinu snaží uspat nepříčetně řvoucí Elišku – ta je samozřejmě celý den docela andílek, jen navečer, když je táta doma, vyvádí až hrůza … asi aby si to táta užil dosyta … a to ho ještě čeká kopa věcí na vyžehlení. … chudáček … a nevyspalá mamka během toho provádí večerní hygienu, večeří a probírá e-maily).
Komu po porodu nezůstalo břicho obdobné velikosti, jako před porodem, tak …. no to snad všem ne?! Ale pamatuji si, že jsem viděla holčinu, která dva měsíce po porodu vypadala naprosto „normálně“ (tedy žádný, byť by i malý, „polštář“ schovaný pod trikem). Ne tak já. Tedy … myslím, že si nemusím zas až tolik stěžovat. Z 15 kg, které jsem nabrala, mi zbývá zbavit se 1,5 kg, abych se dostala na předporodní váhu (ale jak víme, kila nejsou vše, a nemyslím si, že když dám 1,5 kg dolů tak to břicho zmizí).
Výborné je „pohupování v kolenou“ (případně pohupování na špičkách) – to krásně nahrazuje houpání na velkém gymnastickém balonu. A to něco natrénujete. Ovšem teď již naší 5.5 kg těžkou Elišku nosím doma méně a méně. Jednak tolik nekřičí, jako třeba před měsícem, za druhé je ale již dost těžká a mě by z toho nošení pak bolela záda.
Procházky to je „záchrana“. Ven se musí, takže trocha pohybové aktivity denně je zaručena. Systém „sednout si v parku na lavičku a číst si, zatímco prcek spí“ opravdu moc nefunguje. Spíš mám v hlavě několik tras, podle toho, jaký je řev, a jestli je tedy hladký asfalt v pohodě, nebo potřebuji jemnou šotolinu, či pořádné kamínky (nyní, jak tak poslouchám Elišku, by to chtělo opravdu hóódně kamenitou cestu).
Strava: až na čokoládový prohřešek (několikrát denně) a zmrzlinu (a tučné sýry a chleba s máslem … hodně máslem) dodržuji docela zásady zdravého stravování.
Opět naprosto pěkný popis, jak to asi u nás jednou také bude vypadat. Zatím to nemáme tak barvité. Většinou se, i s kojením, dokážeme vypravit za hodinu. Naopak mě překvapil dotaz, když jsem se objednávala s Eliškou na kontrolu a byla mi nabídnuta osmá hodina ranní, zda to není moc brzy :-). To pro nás, kteří vstáváme kolem páté, šesté, to brzy fakt není.
Tak tohle nás asi čeká za pár měsíců.

by ·1 komentář
Tak toto se dá považovat za náš první větší rodinný výlet ve třech. Elišce je teď deset týdnů, tak jsme se odhodlali jet do Flumsu na Alpabzüge, neboli „shánění krav z hor dolů“. To probíhá po celém Švýcarsku na podzim (na jaře je pak zase vyhánějí na kopce). Krávy se tento den nazdobí a jdou průvodem po předem dané trase.
Je to samozřejmě spojeno s doprovodnými akcemi a stánky s jídlem. Dle lokality jsou pak tyto „oslavy“ různě velké. Ve Flumsu, který je vzdálen hodinu jízdy od Curychu, se to vše odehrávalo na relativně malém plácku, i když krav prošlo kolem hóódně. A nechyběly jim samozřejmě ohromné zvonce. Stát chvíli u toho, tak vám ještě nějakou dobu hučí v hlavě.
Když jsme se dostatečně pokochali a dali si oběd v místním jídelním stanu (raklet a azuro počasí jdou pěkně dohromady … a nechyběly domácí dorty a koláče), vypravili jsme se na nedaleký kopec s kapličkoku. Vláďa se k němu již delší dobu chtěl podívat (dálnice, kudy jezdí na své cyklovýlety, vede kousek vedle).
Tam nahoru máme namířeno (ne, není to ten velký kostel dole ;-)).
Cesta byla povětšinou po asfaltu, jen závěrečný úsek a závěrečné stoupání bylo terénem. Náš kočárek se ukázal dostatečně bitelný, aby projel. Jen jsme na závěrečný výšvih museli vzít Elišku do náruče, protože to drcnalo až moc :-).
A zpět stejnou cestou. Takže všehovšudy 10 km nám vystačilo na celý den.
Asi si umíte představit, když po silnici prodjou během čtyř hodiny desítky až stovky krav. Ale i to tady měli dobře ošetřené – hned přijelo mycí auto a celou silnici zbavilo všeho, co tam nemělo být.

by ·1 komentář
Ne, ne, ne nesnídám, nesvačím, nestihnu to nestačím … No není čas na nic … Eliška je jak časová černá díra – pohltí věškerý můj čas. Takže ani na psaní zážitků není čas. Ale na jídlo si čas udělám, to si nemyslete. „Kdo spí, ten jí“. … takže z logiky věci plyne, že kdo nespí, tak jí ještě víc. Čím méně spím, tím více jím (a nezdravěji).

Nicméně, abyste věděli, jaké to tady vlatně je. Vláďa objevil dva krásné blogy, které to dost trefně popisují. Lépe bych to nenapsala. A zážitky mám skoro stejné. Jen pro upřesnění doplňuji pár maličkostí (Vláďovi se dnes podařilo Elišku rychle uspat a zrovna dnes v noci se dobře spalo, takže nabitou sílu využiju na sepsání tohoto krátkého povídání).

  • Jak je to s dětským oblečením? – Tady nemohu než souhlasit, že dokud nejde do tuhého, tak je úplně jedno, jestli tomu malému kousku oblečení říkáte „bodíčko“, bodýčko“, „dupačky“, či „overal“. Prostě to je malé, bavlněné, prcka to udrží v teple a denně se to pere a žehlí. Takže já pronikla do tajů tohoto názvosloví tak v osmém týdnu po narození Elišky. Chystáme se kupovat další várku oblečení, tak ať je jasné, co vlastně potřebujeme koupit.
  • Co se kontroly v porodnici týče, tak tam jsem byla až těsně před porodem a byly jsme tam v té době snad jen dvě, o které se museli starat, takže vše proběhlo v klidu.
  • A trénovat přebalování! To ani náhodou! Od cizích dětí jsem se před porodem držela v uctivé vzdálenosti (a asi budu i nadále; moje mi stačí až až).
  • Po přečtení několika zážitků z českých (nebo se to možná týká jen Prahy a Brna) porodnic to vypadá, že se mi asi další dítě (jestli bude) bude muset narodit také v Curychu. Jaká to tady byla pohoda!
  • Jak autorka v článku krásně líčí: ak kolik nakojeno?“ zeptala se mě nic netušící sestra. „Nevím!“ pokrčila jsem rameny před sesternou. „Jakto? Kolik bylo na váze?“ nedala se. „Ta váha má odchylku jedno dítě! Nemůžu na tom vážit 5 gramů!“ vysvětlila jsem sestře. … To mě se vyhnulo – nám děti vážily sestřičky. A ať si kdo chce co chce říká „rooming-in“ (nebo jak se to jmenuje – jako že máte dítě pořád s vámi na pokoji) si mohou pochvalovat jen masochistky. Jak já byla ráda, že si Elišku na noc vždy vzaly sestřičky do sesterny a přivezly mi jí jen na kojení. A pak zase šup s ní pryč. Trošku se vyspat bylo k nezaplacení.
  • Žehlení ve čtyři ráno se mi naštěstí zatím vyhýbá. Ono veškeré žehlení jde díky Vláďovi úplně mimo mne :-).
  • „Mé dítě, ač nakrmeno, začalo hystericky lapat po imaginárním prsu, z huronského řevu mu naskákaly dosud nevídané rudé skvrny po celém obličeji, v ordinaci na váze pak v křečích povolily všechny svěrače naráz a bylo vymalováno.“ Jo jo, na poslední kontrole to Eliška panu doktorovi také pěkně počurála. A já jsem jen zvědavá, kdy přijde ta chvíle, až půjdeme do rodičovské poradny si nechat Elišku zvážit a ona se mi počůrá cestou, až ji polonahatou ponesu z přebalováku na váhu. Při mém štěstí té spoušti nezůstanu ušetřena.
  • A blinkání ji také jde pěkně. To si tak v klidu kojíme, já u toho sleduji tv (s vypnutým zvukem, čtu titulky) a v tom se mi rozlije takové teplo po břiše … :D.
  • A závěr článku mě naprosto dostal! :-). To se mi ještě nestalo. Ale pravidelně mívám jiný problém. Vštšinou se mi zdá, že mám Elišku v posteli. Následně se částečně probudím a ve změti polštářů a peřin ji začínám hledat. Nyní mám tyto polohysterické fáze mezi bděním a sněním čím dál tím méně časté, ale roli Elišky snad již měly všechny věci u nás v posteli – polštář, peřina, plyšový tuleň … Vláďa byl jednou toho mého frenetického hledání svědkem … a měl z toho nesmírnou legraci. Ale umíte si představit tu hrůzu, že máte dítě v posteli někde zamotané v peřině a nemůžete ho najít?! Teď pomáhá, když se mrknu do postýlky a ujistím se, že tam Eliška je. Protože není nic horšího, než zjistit, že ačkoli držíte Elišku v bezpečí své náruče, ona zároveň v poklidu spinká v postýlce. První co mě napadlo: „kam mám tu holčičku, kterou držím v náruči, položit, abych mohla tu, která je v postýlce, nakojit?“ Chvíli to trvá, než si uvědomíte absurdnost situace.
  • Naprosto výborný popis porodu! Měla jsem asi obdobný průběh. Jen u mě to se vším všudy bylo za pět hodin hotové. I s tím neočekávaným císařem. A to mi všichni říkali, jak si dobře vedu. Také jsem si říkala, že to (bolest) vydržím, že to přeci nemůže být nic tak hrozného. … Bylo to PŘÍŠERNÉ!! … Ale nějak se to ve výsledku seběhlo vše tak rychle, že jsem si ani nestlihla říct o nějaké tišící prášky. Pořád jsem asi čekala, že teď již přijde ta fáze, kdy to bude slabší a v delších intervalech … no a to už jsem byla na sále. Takže příště bych prosila nějakou mňamku hned na začátku.
  • Jo, a vozit si nějaké mňamky s sebou, jako abych měla energii (poctivě jsem se vybavila tyčinkami Mars, Twix a Snickers), je úplně na nic, protože během toho a dva dny poté jsem na jídlo neměla ani pomyšlení.
  • Jak je to s prací po porodu? Tady ve Švýcarsku to není jako v Čechách – tři či čtyři roky být s prckem doma!? Když jsem to tady řekla poprvé, tak si mysleli, že jsem zaměnila „rok“ za „měsíc“. Tady je 16 týdnů a hotovo. Pak buď zpět do práce nebo na neplacené volno. Já se rozhodla zůstat doma půl roku. A pak uvidíme. Zatím to mám domluvené na poloviční úvazek. Ale ještě uvidíme, jestli bude volno v jeslích. Musím ale přiznat, že zatímco se mi před porodem zdálo, že se po půl roce s prckem doma zblázním a začnu, jako spusta jiných matek na internetu, žvatlat a používat šílené zdrobněliny, a že to zkrátka není nic pro mě; tak teď si říkám, že bych ten rok doma asi i vydržela. To už navíc bude s tím naším prckem i trochu zábava.
Takže tak by se daly schrnout dosavadní zážitky.
Jetě závěrem: Spousta matek tvrdí, že porod a mateřství jsou tím nejlepším, co je v životě potkalo. … Tak bych to zrovna nenazvala. Rozhodně to je ale zajímavá zkušenost :-). Jistě, mohu nyní říct, že vidět Elišku se smát a žvatlat je naprosto úžasné. Zároveň to je ale vykoupeno celodenním utrpením, kdy nespí, když má, spí, když nemá, když ji již popáté ten den převlékám poblinkané oblečení a myslím si, že mi každou chvilku umře hlady, protože pokaždé vyblinká víc než vlastně snědla; krátkými a přerušovanými noci, které mi moc sil do dalšího „boje“ nedají, a tak podobně. Ale věřím, že to bude už jen lepší a lepší. I očkování jsme v klidu přečkaly.

by ·Komentáře: 3
Mám již dva měsíce „chytrý“ telefon.
Nechápu, že jsem mohla žít bez něj 🙂
Mimo jiné jsem narazila na stránky/aplikaci „audioteka.cz„. Zde si můžete (za poplatek samozřejmě) stáhnout knihu z nepřeberného množství jak české, tak zahraniční literatury. Nevím, jak jiné maminy, ale já tedy na čtení klasické knihy čas fakt nemám. Takové to „dojít do parku a číst“ to u mě nějak nefunguje. Eliška, jako by vycítila, že stojíme, a nenechá mi přečíst víc jak tři kapitoly. Takže za 1,5-3h, které s ní venku strávím na špacíru se dá ledacos „přečíst“. Takhle mám za sebou již Farmu zvířat („Budu pracovat lépe a radostněji“), Revizora (Co se týče kurýrování, učinili jsme už příslušná opatření. Řídíme se heslem: „Blíž k přírodě.“ Člověk je mechanismus docela prostý. Je-li mu dáno uzdravit se, uzdraví se. Má-li umřít, umře.) a teď mám před sebou „Tajemství výchovy skvělých dětí“. Navíc snad pro všechny knihy lze stáhnout ukázkovou kapitolu zadarmo. Takže člověk ví, do čeho jde.

by ·Žádné komentáře
Ve vonlých chvílích, kterých moc není (třeba když Eliška ze spaní „pofňukává“, u čehož se stejně nedá spát), načítám na internetu různé informace a co mimojiné nechápu, jak mohou v diskuzích maminky uvádět, kolik toho ten jejich prcek vypije. Jak mohou vědět, jestli to bylo 60 či 100 ml? To mají na prsou nějakou měrku?! Také mě dostávájí poznámky typu „dítě si prostě vypije, kolik potřebuje“. To u nás podle mě neplatí. Ať pije, jak chce dlouho (do toho samozřejmě usíná, případně „blbne“ a „hraje si“), tak pokud u toho neusne, tak následně stejně nějakou dobu ještě křičí (jako aby bylo všem jasno, že ji ta její krkavčí matka nenechá u prsu celou hodinu). Že ví, kdy má dost? No to určitě! Ta by pila k prasknutí. Pak ať se doktor nediví, že pije třeba jen 5+5 minut. Pít 10+10, tak jen co s ní pak malinko pohnu, všechno to z ní proudem teče ven. To fakt nemám zapotřebí. Holt pak nejí každé tři hodiny, ale každé dvě, či dvě a půl. … V tomhle je krmení z láhve pohoda – tam přesně víte co a kolik toho vypije. Ale vzhledem k tomu, že ten náš „drobeček“ (se dvěma bradami) má v 7 týdnech již skoro pět kilo (nést ji v autosedačce i jen pár desítek metrů dá pěkně zabrat), tak ji asi metoda 5+5 minut stačí.
A pak tu je ten „problém“ s odstříkaným mlékem. Když už konečně odsávačka zafungovala (někdy prostě Eli usne a neucucne už ani kapku), tak je tu otázka „co s ním?“. Vždyť u dalšího kojení mléko zase bude, tak na co ho vlastně skladovat. Zamrazit? Kam asi? Do toho pidimrazáčku, který je kromě toho plný zmrzliny a zeleniny :-)?! Jistě, na růstové spurty. Miěale přijde, že než to mléko pak rozmrazím a ohřeji, tak se mi mezitím dotvoří další :D.
Dnes, v jejích dvou měsících, jdeme na očkování. Tak uvidíme, jestli se jí zvedne po pár následujících dnech apetit, nebo naopak bude jíst méně.

by ·1 komentář
Kamrádka mě poprosila, zda bych na její blog „plenky a dudlíky“ nepopsala, jaké to je mít dítě ve Švýcarsku. A protože na otázky, které mi kladla, se ptali i mí kamarádi, tak zde uvádím odkaz (přeci tu nebudu psát to samé znovu), kde se dočtete, jaké to tedy bylo.
Snad jen doplním, že co se stravování týče, tak to bylo super :-). Na to jsem se těšila, ale pak jsem dva dny jídlo nemohla ani vidět. Dvakrát denně nám nosili vodu (perlivou/neperlivou dle výběru. Tou dobou bylo kolem 35°C, takže jsem vypila několik lahví denně) a vždy jednou za den přišli s meníčkem a my si museli navolit snídani, svačinu, oběd, svačinu, večeři a večerní snack. Výběr byl většinou ze tří jídel. Mezi nimi třeba i speciální „kojící menu“. Vzhledem k tomu, že to bylo všechno v němčině, tak jsem se většinou nechala překvapit, co že jsem si to vybrala. Na jídlo jsme měli většinou dvě kodiny, pak přišla služba tácy vybrat. Mě se snad nikdy nepodařilo vše v tomto čase sníst. Nejenže toho bylo vždy tolik, že jsem to prostě naráz sníst nemohla, ale také z toho důvodu, že zrovna když mi přinesli jídlo, Eliška se rozhodla, že chce také jíst. A to nějaký čas zabere.
Poslední aktualizace k dokumentům – překlad rodného listu a uznání otcovství (s apostilou) z němčiny do češtiny nás vyšlo bez franku na 500 CHF. A to si ještě na konzulátu z toho všeho chceme nechat udělat kopie (a platit ověření), protože originály bychom si samozřejmě rádi nechali.
A to je konec prvního poporodního zápisku. Další snad budou pokračovat. Ale to víte, Eliška nespí, a když spí, tak já také. Takže psát pak bude muset Vláďa.
Jinak pár fotek z prvních 2,5 týdnů Eliščina života, je k nahlédnutí zde (heslo a jméno na požádání).

by ·1 komentář
V Evropě uhodily vedra a nejinak tomu bylo i ve Švajcarsku. Jelikož se ale sem tam ukázalo i stabilní počasí bez hrozby odpoledních bouřek a shodou okolností se to trefilo i do doby mé dovolené, tak jsem se hecnul do dvou pořádných výletů za „zimou“. To zimou zde myslím vyšší nadmořskou výšku, kde i na přímém slunku se dá normálněji existovat. Takže hurá do sedla.
Susten – Furka – Grimsel
Ačkoliv je toto moje druhá pořádná kolo sezóna ve Švýcarsku, tak stále se zdaleka nepřibližuji ani průměru toho, co zde někteří jedinci jezdí. Alpenbrevet je toho zářným příkladem. Já jsem tu jejich nejlehčí variantu raději otočil, jelikož v protisměru je to přeci jen o trošku lehčí a navíc Furku ze strany Grimselu jsem už jel vloni. Další výhoda mnou zvoleného směru je, že Susten pass ze západu na východ je mnohem hezčí i co se krajiny týče, takže ačkoliv jsem ho jel přes dvě hodiny, tak neustále bylo na co koukat. Nespravedlivost ježdění v Alpách pak je, že to, co člověk tak dlouho trápí nahoru, sjede dolu za pár minut a povětšinou ho ještě zdržují auta či motorky 🙂 Po sjezdu ze Sustenu je na řadě nejhnusnější pasáž celého výletu a to jsou galérky cestou do Andermatu. Bohužel tam jezdí neskutečných aut a motorek a to v serpentinkách povětšinou s jednou betonovou stěnou, případně tunely a 10% stoupáním člověku moc nepřidá. Když se ale člověk protrápí až k Andermatu, tak ho čeká super údolí, z kterého na východě vede Oberalp pas, na jih St. Gotthard a na západě pak Furka – nejvyšší ze všech třech. Měl jsem kliku, že mi v údolí foukalo do zad, takže cesta pod startovní serpentinky rychle ubíhala. Vloni to bylo jiné peklo, když fučelo proti a my to trápili směr Andermat … Furka ze strany Andermatu mi přišla zajímavá hlavně na začátku, kdy se stoupá několik kilometrů serpentinami a nabere se asi 500 výškových metrů. Zbytek pasu je pak dlouhá 7-8% „vrstevnice“, zakončená jednou serpentinkou těsně před koncem. O sjezdu pod Grimsel platí to samé, co už jsem zmínil výše. Celý výlet pak z pohledu cesty do kopce zakončují super serpentiny do Grimsel pasu a ani to člověku nepřijde, že má najednou v nohách o nějakých 400 výškových metrů více. Následný sjezd do Innertkirchenu byl opět ve znamení aut, kdy jsem raději zastavil a chvíli fotil, aby náklaďáci měli čas odjet. Pak už to byla jen jedna velká bolest v ramenou a rukách a po 40 minutách jsem byl u auta. Výlet super, počasí taky, co víc si přát 🙂
Mapa:
Profily

Pragel – Klausen
Vedra neopadala a nohy po předchozím výletu nějak nebolely, tak jsem se dva dny po té hecnul do ještě jedněch pasů. Tentokrát bohužel níže položných, takže teplíčko zaručeno.
Na Pragel pas jsem v mapě koukal už nějaký ten pátek a jelikož jeho směr od západu je profilově neskutečný peklo, tak jsem si zvolil start v Glarus a jel jsem ho z lehčí strany. Hned v prvním kopci mě trošku zaskočilo 12% stoupání, které jsem si z profilové mapy ne zcela pamatoval, ale dalo se – síly ještě takto zkraje byly. Když jsem ale cca 3km od vrcholu potkal ceduli ohledně 18% stoupaní, tak ve mě docela hrklo. Dal bych ruku do ohně, že nic takového v profilu nebylo. No naštěstí se z toho vyklubal jen krátký úsek o cca 15%, ani kličkovat ze strany na stranu jsem nemusel 🙂 Krajinově opět překrásný pas. Sjezd do Muothatalu bylo asi největší peklo, co jsem zatim na silničce zažil. Uzká cesta pro jedno auto, plná zatáček a prudká jak sviň. Poprvé v životě jsem asi 3x úmyslně zastavil a chvíli čekal, než mi zchladnou ráfky, což bohužel v těch vedrech moc nefungovalo. Chlazení ovíváním větrem během rychlé jízdy bez brždění bohužel nešlo aplikovat, jelikož ta auta se fakt předjet nedala. Holt jsem se celou cestu bál, že mi od ráfků bouchnou duše. Ale nestalo se a po nějaké době jsem se ocitl v totální výhni v údolí. Následoval cca 40 km přesun po více méně rovině, ale za to v hrozným vedru. Na začátku pasu jsem byl takový mírně „použitý“. Hlavní problém bylo ukrutný vedro a jelikož prakticky celý pas se jede na přímém sluníčku, tak grilovačka byla zaručená. Ještě v první třetině stoupání jsem se dostal do stavu, že jsem si zastavil u studánky ve stínu, popíjel studenou vodu, umýval si hlavu a lebedil si, jak je to krásné, když se člověk nemusí smažit na sluníčku. Zdolání pasu se nakonec ukázalo jako hlavně otázka psychiky, kdy nekonečně táhlé stoupaní kolem 8-9% se sluníčkem v zádech prakticky neubíhalo. Nemluvě o tom, že se také přeci jen dostavila celková únava po dva dni starém výletu. Na vršku mě ještě jednou zkusila psychicky zlomit cedule, že k autu to je stále víc než 40 km, ale nepodařilo se a k autu jsem dorazil živ a zdráv 🙂
Mapa
Profily
Pragel: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Pragel-Pass&qryMountainID=5536
Klausen: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Klausen-Pass&qryMountainID=5397
Ještě pár nudných statistik na závěr
Susten-Furka-Grimsel
ujeto: 120.8km
nastoupáno: 3330m
čistý čas: 6:39:25
maximální teplota na sportesteru (na řídítkách): 39 stupňů
vypito cca 5l
Pragel-Klausen
ujeto: 132.1km
nastoupáno: 2595m
čistý čas: 6:49:05
maximální teplota na sportesteru (na řídítkách): 50 stupňů
vypito lehce přes 6l

by ·1 komentář
Tak tu máme první pokračování „recenze“ na náš nový lux. Nevím, jak Vláďa, ale já tady budu popisovat moji kraťoučkou zkušenost s použitím našeho Dyson Ball DV 37 Musclehead k vysávání sedačky. První článek, těsně po nákupu, lze nalézt zde.
Hlučnost – jak jsem s tím tak luxovala, tak mi to přijde ve výsledku docela hlučné. Ale to, že se nejedná o žádnou tichou hračičku, jsme věděli.
Nad čím se ale musím pozastavit je výkon/příkon luxu. Obecně se traduje, že čím vyšší, tím lepší. Proč?! Aby, až se kolem prožene tornádo, jsem se mohla bezpečně přisát k zemi?! To se mi stalo s tou sedačkou – je nemožné ji vyluxovat. Jediné co, tak se k ní přisajete a lux si začne hlasitě stěžovat. Ani speciální „hlavice“ nepomáhá. A to jsem ještě používala „únikový ventil“ ke snížení sání.
No dobře, na sedačku to není. Ale co mě překvapilo/naštvalo, že vyšší výkon vám ani neumožní vysávat nepořádek z větší dálky. Co tím myslím? Kupříkladu potřebujete vysát pavučiny zpoza topení a tam se většinou bohužel nedostanete ani se speciální hadicí/trubicí (moc krátká, moc tlustá). Tak byste čekali, že něco se do hadice nasaje i z větší dálky. Ale to ne! Nasaje se jen to, co je přímo u hadice. Takže v čem je sakra výhoda vyššího výkonu? Vzpomínám si na jednu starou reklamu, kdy pomocí hadice luxu zvedali bowlingové koule. Tak asi na to to je dobré.
Jinak podle dostupných technických informací (dohledat to dalo tedy docela práci) ten náš lux má příkon 1300 W a sací výkon 290 W. Takže ve výsledku to je ještě docela tintítko, když uvážím, že se uvádí průměrný příkon vysavačů na dnešním trhu mezi 1000 – 2000 W. Sací výkon pak tvoří prý 1/3 z tohoto.
Tak až si někdy budeme kupovat nový lux (což ale doufám, že jen tak nebude), tak je dobré mít na paměti následujíc:
  • Možnost regulovat sání se hodí (ten náš má pouze dvě polohy. Záclony bych s tím fakt vysávat nezkoušela).
  • Prý je dobré vybírat takový lux, který má sací výkon větší než 300 W.
  • Příkon luxu znamená, kolik elektrické energie spotřebujete za hodinu vysávání.
  • Obvykle platí, že čím větší výkon, tím účinnější vysávání. Záleží ale také na kvalitní filtraci – pokud vzduch uniká kolem filtrů, budete vysávat stále ten samý prach dokola [1].
  • Dobrý sběr prachu je dán kombinací několika faktorů – musíte mít účinnou hubici, která kolem smítek vytváří správnou kombinaci vzduchového průtoku a podtlaku. Důležitá je také aerodynamicky navržená tyč a vzduchotěsná hadice [2].
  • Vysoký příkon není nevyhnutelně znakem dobrého výkonu. Příkon určuje množství spotřebované elektřiny a na sběr prachu nemá přímý vliv [2].
  • Sací výkon je vzduchový tlak (podtlak) násobený vzduchovým průtokem (litry za sekundu) měřený ve wattech. Vysoký sací výkon nutně neznamená schopnost dobrého čištění. Pokud chcete dobrý sběr prachu, vysoký sací výkon je třeba zkombinovat s efektivní hubicí [2].
Zdroje
[1] Jak vybrat vysavač – kompletní průvodce. URL: < http://www.sporilek.cz/radce/podlahove-vysavace/ > [cit. 10.7.2013]
[2] Electrolux: Nejčastější dotazy a odpovědi nakupujících. URL: < http://www.electrolux.cz/Inspiration/Features/Q-and-A-standard/ > [cit. 10.7.2013]
[3] dTest: Jak vybrat vysavač. URL: < http://www.dtest.cz/clanek-956/jak-vybrat-vysavac > [cit. 10.7.2013]

by ·Komentáře: 2
Co dělat během skládání puzzle lepšího než na pozadí poslouchat pořady o vaření. A aby to nebylo tak jednoduché – v němčině. Takže jsem si onehdá vyslechla zajímavý recept od Gordona Ramsaye http://www.gordonramsay.com/ „Roast chicken with chorizo stuffing“ (pečené kuře s chorizo náplní). To znělo moc dobře. Hlavně jako „proteinové“ jídlo dobře zapadá do víkendového pokolového menu pro Vláďu. A kromě jiného – dáte kuře do trouby a dvě hodiny se o něj nezajímáte. Co může být jednoduššího? Takže jsem se do toho pustila. Doba přípravy: podle toho, jak to komu trvá. Příprava nádivky: 20 minut. Pečení: 2 h. Počet porcí: 4
Suroviny
  • 1 chorizo salámek (na kostičky)
  • 1 cibule (nakrájená najemno)
  • 2 stroužky česneku
  • několik na sluníčku sušených rajčat (tak to stojí v receptu. Já použila moje oblíbená sušená rajčata v olivovém oleji)
  • plechovka fazolí
  • čerstvý tymián (sušený musel stačit)
  • 1 celé kuře (tady jsme zaimprovizovali a pro tentokrát koupili velké kukuřičné kuře!)
  • 1 citron
  • paprika
  • sůl, pepř, olivový olej
  • 1 hrnek bílého vína (vzhledem k tomu, že v našem oblíbeném Migrosu neprodávají alkohol, museli jsme nákupy na recept dělat nadvakrát :-))
  • 1 hrnek vody
Postup
  • Smažit chorizo na olivovém oleji.
  • Přidat cibuli, česnek, tymián, a rajčata.
  • Přidat scezené fazole.
  • Pomalu smažit 20 minut
  • Do kuřete vmasírovat olivový olej, papriku, sůl a pepř.
  • Naplnit kuře chorizo směsí a na závěr „zazátkovat“ celým citronem.
  • Do pečící nádoby dát vodu, víno a kuře.
  • Pořádně zakrýt alobalem.
  • Péct na 200°C jednu hodinu.
  • Poté odkrýt a péct další hodinu.
  • Vyndat kuře, vyndat citron a vymačkat jej do výpeku.
  • Vyndat náplň (jde jako obloha).
  • Naporcovat kuře.
  • Dochutit výpek.
Podávejte, s čím chcete. My měli rýži.
Pro samé zaujetí jsem nestihla udělat ani jednu fotku. Ale vše je moc pěkně nafocené například zde.
Jo, a osobně bych tedy rozdíl mezi kukuřičným a „normálním“ kuřetem nepoznala.

by ·Komentáře: 4
Málem by mi to uniklo. Ale v rámci „preventivní“ procházky jsem si u zastávky všimla letáku na Züri Fäscht (5.-7.7.13). Doma jsem si to vyhledala a zjistila, že jde o mega oslavu (asi prostě začátek léta), která se koná pouze jednou za tři roky a očekává se návštěvnost dva miliony lidí. Jako vždy se to koná v centru, kolem jezera a Limat. A prý tam byl i stánek s Trdelníkem (stánků s jídlem bylo prý kolem 300)! Samozřejmě nechybí různé doprovodné akce – vodní sporty, Ruské kolo, apod.
V mém stavu a teplu, které bylo, jsem si do centra netroufla, ale zaujal mě ohňostroj, který se konal jak v pátek, tak v sobotu, a který prý patří k pátému největšímu na světě. Oba dny trvá 30 minut a je doprovázen hudbou (stříli se z několika lodí a pontonů na jezeru). Takže jsem vymyslela, že bychom mohli zkrátka zajet autem na Zürichberg a koukat se tam odtud v klidu na jezero. Ve výsledku se to ukázalo jako velmi dobrý nápad – nebyli jsme sami a málem jsme neměli, kde zaparkovat. Co bylo supr -Vláďa mi vzal kempingovou židličku, takže to ve výsledku byl jeden z nejlepších ohňostrojů, které jsem viděla – sedíte si na cestičce nad posekanou loukou, Zürich a jezero pod sebou, do toho ohromný ohňostroj a ještě si u toho v klidu hovíte v křesílku. Paráda. Na jezeře byla spousta vyhlídkových lodí, na které jste si také mohli koupit lístky na ohňostroj – a měli jste to z první ruky.
Pár doplňujících informací lze najít zde: