Tohle je kalorická bomba! 200 g másla jen to hvízdne, cukr (klepla se mi ruka, tak to bylo 180 g), mouka. ale jsou tam borůvky! Takže, když je část jídla zdravá, tak je celé zdravé, ne? Hlavně je to jednoduché na přípravu.
Suroviny
  • 350g polohrubé mouky
  • 200g másla
  • 150g cukru
  • 1 vanilkový cukr
  • lžička skořice
  • kůra z citronu
  • 1 žloutek
  • 1/2 prášku do pečiva
  • 2 dcl mléka
  • borůvkový kompot (mražené borůvky). S čerstvými to šlo také.
Postup
  • Vše kromě mléka a borůvek rukama smícháme v drobivou směs.
  • 3/4 směsi dáme do vymazané dortové formy, rukou uhněteme.
  • Poklademe scezenými a okapanými borůvkami.
  • Posypeme zbylou směsí.
  • Vše rovnoměrně polijeme mlékem. – toto jsem nedělala, přišlo mi to zbytečné a výsledek byl i tak ok.
    Pečeme v předem vyhřáté troubě na 200°C cca 40 minut.
Trošku se to sypalo, ale chuťově dobré.

K tomuto zamyšlení mě přivedly akce mého kamaráda Martina, který jménem své čerstvě narozené dcery, a poté k jejím prvním narozeninám (a akce budou pravděpodobně pokračovat), dokázal přimět své kamarády k zafinancování (minimálně) dvou dobročinných projektů.
První akcí bylo „Přivítejte Nikol a darujte drink„, kdy bylo cílem projektu vybrat prostředky na vrtnou soupravu na vrtání studní v Africe.
Druhou akcí „Připravte mě o peníze“ (při oslavě jejích prvních narozenin) byla podpora vozíčkářů prostřednictvím podpory Reného Kujana, který se rozhodl oběhnout Island.
My jsme se ještě nedokázali rozhodnout, jak to pojmeme. A tak jsem zatím sestavila list možností, kam by člověk mohl přispívat. Pokud máte nějaké další nápady, sem s nimi! Co nestihneme zorganizovat při narození, to doženeme prvními narozeninami!
A pár doplňujících odkazů k výše uvedeným
A když už jsem tak porůznu hledala informace, narazila jsem i na následující
Rok jinak“ – Vyberte si neziskovku, pro kterou chcete pracovat, a Nadace vám bude dávat váš stávající plat.

Tak další recept do naší receptové rubriky; ať to nemusím příště zase někde hledat a dumat, jak jsem to dělala naposledy. Zdroj zde. Ale příště ještě trochu poupravím. Koneckonců v diskuzi pod originálním receptem je spousta úprav tohoto receptu. Jo, a nejlepší na tomhle je „hrníčková metoda“.
Suroviny
  • 1 hrnek mléka (asi by mělo být pokojové teploty. Někdo si stěžoval, že mu to se studeným nevyběhlo, mě v pohodě i se studeným)
  • 1 hrnek cukru moučka (nevidím důvod dávat do těsta moučkový cukr. Kombinace krystal, hnědý krystal, vanilkový cukr a skořicový cukr funguje taky dobře. A stačí ¾ hrnku)
  • 3 celá vejce (žádné zbytečné vyšlehávání bílků *jupí*)
  • 2 hrnky polohrubé mouky (ta ve Švýcarsku není, takže hladká to jistí. Půl hrnku jsem zaměnila za celozrnnou)
  • 1 balíček prášku do pečiva
  • 1 hrnek oleje (normální rostlinný je ok. Příště bych dala ¾ hrnku oleje a víc mléka)
  • máslo a mouka na vymazání formy
Postup
  • Bábovkovou formu vymažeme máslem a vysypeme moukou.
  • Troubu předehřejeme na 180°C.
  • Všechny suroviny na těsto (olej, mléko, mouku s práškem do pečiva, cukr s vajíčky) vyšleháme v hladké těsto (osvědčená metoda – dobře promíchat nejprve sypké suroviny a pak do toho přidat ty tekuté).
  • Olejové těsto vlijeme do připravené formy.
  • Pečeme při 180°C a otázkou je, jak dlouho. Po 35 minutách to bylo pořád dost tekuté. Tak jsem to přidala na 200°C a přidala větrák. No a vršek mi hbitě zčernal. Takže příště by to chtělo těch 180°C a v klidu to tam nechat minimálně 50 minut.
Výsledek? Kromě trochu tmavého vršku a relativně mokré/mastné konzistence, to je dobré. Samozřejmě, že se do jedné části těsta dá přidat kakao – bábovka prostě musí být dvoubarevná. A klidně tedy o něco víc, než jsem dala cca 2 lžičky – ta hnědá část byla pořád dost světlá.

zdroj

Suroviny

  • 300g hl.mouky
  • 3 lžičky prášku do pečiva
  • 1 vejce
  • 150g cukru
  • 100g másla
  • 750g jablek
  • (můžeme přidat rozinky)
  • 2 lžíce mouč.cukru
  • tuk a strouhanku na formu
Postup
  • Mouku prosejeme s práškem do pečiva. Přidáme vejce, cukr, máslo, a mezi prsty vypracujeme drobenku.
  • Dortovou formu vymažeme máslem, vysypeme strouhankou a naplníme polovinou drobenkového těsta. Dobře přitlačíme a vytvoříme okraj.
  • Jablka oloupeme, rozčtvrtíme a odstraníme jadřince. Rozkrájíme je na plátky a rozložíme na korpus.
  • Navrch nasypeme zbylou drobenku a poprášíme ji 1 lžící mouč.cukru.
  • Pečeme cca 40 min.
Pozn.: My pekli na 160st. asi půl hodiny a potom 10 min na 180st … asi to chce od začátku trošku víc.
Krásně se vešel do malé dortové formy.
Na řezu.

Nadpis tohoto článku jsem převzala z komentáře Václava ze dne 2013-06-27 11:44 uvedeného pod článkem „Je žvýkačka nejtoxičtější zboží v supermarketech?“ publikovaného 26.6.2013 na serveru AC24.cz.
Shrnuto – článek pojednává o tom, jak jsou vlastně žvýkačky nebezpečné. Problémem jsou nejen látky, které se ve žvýkačkách používají, ale také to, že většina lidí žvýká každý den (a většinou nezůstane pouze u jedné žvýkačky).
Jak potom i zaznělo v diskuzi, tak kdo si někdy složení přečetl (a porozuměl mu), tak mu muselo být jasné, že se nejedná o nějakou zdravou výživu. Pak samozřejmě můžeme věřit reklamám a spoléhat se na to, že změna pH po jídle ochrání náš chrup (každý si z reklam jistě pamatuje malé bílé človíčky s bílými štíty odrážející útok nepřátelských bakterií, či alespoň onu červeno-modrou křivku zobrazující změnu pH v ústech). Mimochodem, ta změna pH takhle rychle a dobře prý nefunguje. Snad nejlepší, co na tom žvýkání je, je uvolnění slin, které snad nějakou „změnu“ do stavu vaší ústní dutiny přinesou. “ … žvýkání nalačno může stimulovat výlev kyseliny solné a trávicích enzymů v žaludku a za situace, kdy nepřichází jídlo, může vytvářet podklady ke vzniku žaludečních vředů.“ [2]
Ale zpět k článku. Zajímavější čtení byla ve výsledku ta diskuze, kdy se jednotliví diskutující slovně prali, že to či ono vlastně tak nebezpečné není (nebo je), že to či ono jedí/užívají celý život a stále jsou fit, apod. Mě zaujala poznámka, že xylitol, je nezávadný. Obecně se snažím vyhýbat všemu, co umělá sladidla obsahuje. Takže i žvýkačkám, protože všechny, až na jedny, které jsem zatím v Curychu našla, obsahují aspartam a tomu se chci obzvlášť vyhýbat. Ty žvýkačky, které na sobě měly obrovským písmem „bez aspartamu“, měly 4-5 jiných umělých sladidel. Kromě toho v diskuzi zaznělo něco ve smyslu, že Acesulfam-K je taky ok. Tak jak to s tím tedy je?
Někteří diskutující se oháněli informacemi z jiných serverů, které další diskutující smetli ze stolu, jako nedůvěryhodné. Já jsem se obrátila na naši oblíbenou knížku Doba jedová [1, 2]. A zde máme tedy pár informací:
Aspartam (E951)
  • “ … konzumace nízkokalorických potravin s aspartamem vyvolává v organismu potřebu příjmu většího množství jídla, takže se vlastně žádné kalorie neušetří.“ [1]
  • „Jeho zdravotní nezávadnost je stále předmětem sporů.“ [2]
  • Vedlejší účinky aspartamu: poškození mozku, ztráta paměti, vyvolává cukrovku, poškození trávicího ústrojí, zažívací problémy, nevolnost, poškození jater a ledvin, bolesti hlavy, nespavost, a spousta dalšího. [1]
Samozřejmě je otázka, jaké množství konzumované jak dlouho se považuje za „dlouhodobé užívání“. Třeba když mi doktor předepsal hořčíkové tablety a já se optala, jestli by tam neměl nějaké jiné, protože tyhle obsahují aspartam, tak říkal, že to je v pohodě, že on to používá denně posledních 40 let. No tak co s tím pak naděláte?
  • “ … , že pití nápojů slazených aspartamem zvyšuje riziko předčasných porodů.“
  • Závěr knihy [2]: „Všem čtenářům Doby jedové 2 si autoři dovolují doporučit, aby se produktům s aspartamem důsledně vyhýbali, a to i přes ujišťování o jeho bezpečnosti významnými institucemi a jejich zaměstnanci, kteří k tomu nemají odpovídající vzdělání.“
Xylitol [2] (E967)
  • „V přírodě se nachází v mnoha rostlinných zdrojích, jako jsou například maliny, švestky, kukuřice, či oves.“
  • „Průmyslově se vyrábí např. z dřevního odpadu nebo z kukuřice.“
  • „V současné době je jeho největším producentem Čína, kde je xylitol vyráběn z kukuřičného odpadu.“ (no víme, jaká je kvalita „výrobků“ z Číny Nerozhodný ).
  • „Ve větších dávkách může mít projímavé účinky.“
  • „V běžné literatuře nejsou toxické účinky xylitolu u člověka známy.“
  • „Nepodílí se na tvorbě zubního kazu a je proto používán jako sladidlo do žvýkaček. Žvýkačky s xylitolem redukují množství zubního plaku a produkci kyselých slin a snižují tak kazivost zubů i problémy s dásněmi.“
Acesulfam K [2]
  • „… působí v ústech mírnou pachuť, která se často maskuje jinými sladidly, nejčastěji sukralózou.“
  • „Nevstřebává se sliznicí trávicího traktu, tudíž je zcela nekalorický, a protože se nemetabolizuje, vylučuje se močí v nezměněné formě.“
  • „Studie, které byly zaměřeny na prokázání bezpečnosti acesulfamu, byly zpochybněny řadou jedinců a organizací, proto se stále objevují výzvy k jejich opakování.“
Sukralóza [2] (E955, Splenda)
  • „Experti, kteří kritizují schválení sukralózy jako umělého sladidla, říkají, že Splenda se podobá víc DDT než cukru.“
To by bylo k umělým sladidlům – takže sice je pěkné, že xylitol z toho vyšel docela dobře, ale snad žádná žvýkačka nezůstane jen u jednoho druhu umělého sladidla.
Pak mě ale zaujaly odkazy některých diskutujících na „takové jiné žvýkačky“, ty bez umělých sladidel a proklamující pouze přírodní základ (a nikoli gumu z ropy). Případně silice (to je pro ty, kteří žvýkají hlavně pro čerstvý dech).
  • Silice máty kadeřavé – prý stačí kapka do úst a máte čerstvý dech bez nutnosti žvýkat.
  • Žvýkací pryskyřice – obsahují přes 90% čisté pryskyřice z altajského modřínu. Zbytek tvoří přírodní extrakty. Prý si člověk na tu chuť musí trochu zvyknout, ale mělo by to být zdravější, než normální žvýkačky.
  • Žvýkačky CHICZA – vyrobené z gumy ze stromů, slazené sirupem z agáve a glukózou. V normálním obchodě asi neseženete, takže jen přes internet.
  • Pak se prý dají v Marks and Spencer sehnat žvýkačky s xylitolem (Xylitolem Sugar free spearmint gum with sweeteners).
A ještě jedna poznámka z Doby jedové – když už jsme se dostali k těm sladidlům, tak v dnešní době „zdravé a bezpečné“ sladidlo je cukr, melasa, med, případně novinka stévie.
Literatura:
[1] Anna Strunecká a Jiří Patočka: Doba jedová. Nakladatelství Triton, 2011
[2] Anna Strunecká a Jiří Patočka: Doba jedová 2. Nakladatelství Triton, 2012
Poznámky:
Přes výše uvedené stránky jsem se porůznu doklikala na zajímavé odkazy. Mezi nimi nechybělo ani mumio, již zmíněná stévie, šungit, vrba peprmintová, a různé adaptogeny.

Tak toto je další přírůstek do naší nové rubriky „recepty“. Opět relativně krátký recept, který máme schovaný na malém papírku a již několikrát málem zmizel v nenávratnu. Takže zde by to mohlo být v bezpečí.
Suroviny
  • 500g polohrubé mouky (vzhledem k tomu, že tu ve Švýcarsku nemají, i s hladkou to je v pohodě)
  • 8 dkg cukru
  • 12 dkg másla
  • 3 žloutky
  • půl lžičky soli
  • ¼ l mléka
  • 3 dkg droždí (když ho bude o trochu méně, tak to nebude ve výsledném koláči tak cítit a nakyne taky pěkně)
Postup
Rozpustit máslo a smíchat se vším (mouka+cukr+kvásek+žloutky+sůl+máslo).
Péct na 160°C cca 20-25 minut, ale záleží to také na typu ovoce.
Meruňkový kynutý koláč

Poté, co jsem od Vládi dostala dva odkazy na „náramky monitorující denní a noční aktivitu“, nemohla jsem se na to nepodívat víc podrobně. A při té příležitosti jsem narazila na další podobné „hračky“. Takže, aby si mohl Vláďa vybrat ten pravý, zde je malé shrnutí poznatků a hlavně odkazy, kde najít další info a co je vůbec na trhu.
Nike+ Fuelband
Recenze zde.
Že by ty oficiální stránky byly nějaké jó popisné, to tedy ne. Jeden by čekal, že se tu dá dočíst víc, než jen to, že jde vlastně o sportovní akcelerometr, který sleduje vaší denní aktivitu (běh, chůzi, basketbal, tanec a další), každý krok, který ujdete a kalorie, které spálíte. Ah ano, ještě to ukazuje čas (což zase není tak špatná vlastnost, protože většina těchto „náramků“ se nosí na zápěstí a většina jich čas neukazuje, takže pak máte sportovní náramek vedle hodinek a to nemusí být vždy příjemné).
Pěkná funkce je, že vám barevné LED indikují, jak si stojíte (podle nastaveného cíle dne se mění z červené na zelenou). A také jednoduchý display, což se může hodit na kontrolu aktivit. Samozřejmostí je sdílení dat s chytrým telefonem a možnost sdílení dat na Facebooku a podobných stránkách. Toť vše. Takže kdyby se měl člověk rozhodnout pouze podle tohoto, tak si to nikdy nekoupím.
Od pohledu to vypadá docela pěkně. Stejně tak cena: 139 liber
Adidas micoach
Adidas je známý hlavně pro své různé běžecké vychytávky. Ve skutečnosti se pod „micoach“ (také přeloženo jako „můj trenér“) schovává celá rodinka „sportovních doplňků“, která vám má pomoci k lepšímu výkonu – jednotka měřící rychlost, měřič srdečního tepu, apod.Na první pohled jsou stránky docela nepřehledné, takže mě nebavilo moc se tím vším proklikávat a hledat, jestli mají tedy něco podobného, jako mi Vláďa poslal, či ne. Někomu stačí jen Adidasí aplikace, která podle GPS telefonu měří vzdálenost a čas. Proč ne. Takových aplikací ale existuje celá řada, viz níže.
Porovnání dvou výše uvedených: Nike+ vs. Running training aids. Jak z úvodního plyne, jsou obě tato zařízení zaměřená na zlepšení vašich běžeckých výsledků.
A než se tedy dostanu ke dvěma udělátkům, které mi Vláďa poslal, tak ještě jedno od „neznámého“ výrobce.
Basis B1
Zde se člověk konečně dozví pořádné info o výrobku. Na první pohled to vypadá jako (trošku divné) hodinky. Stejně jako výše uvedené to měří vaši denní, ale i noční aktivitu; spálené kalorie a ušlé kroky. Přes počítač lze vše přehledně sledovat a vyhodnocovat. Hlavní motivací má být pomocí malých změn upravit vaše návyky, abyste vedli zdravější život. Také, což je zajímavé a což, myslím, žádný z uvedených neumí, to měří srdeční frekvenci. Dalším plusem je, že se to nemusí manuálně přepínat do spícího režimu, Tedy, když jdete spát, tak to samo rozpozná, že ležíte a začne sledovat vaši noční aktivitu, místo toho, aby to počítalo ušlé kroky. To obě následující zařízení musíte vždy ráno a večer přepnout do odpovídajícího režimu.
Musí se nechat, že stránky mají fakt pěkný. Přehledně mají popsanou ideologii výrobku, a co je ukryto vevnitř:
Senzory
  • optický měřák průtoku krve – měří tepovou frekvenci ve dne, v noci
  • trojosý akcelerometr – registruje váš pohyb (kroky, kvalitu spánku)
  • na základě měření úrovně pocení zhodnotí náročnost aktivity
  • teploměr – porovnáním vaší teploty s okolní vyhodnotí námahu konané aktivity.
Co vše se o sobě následně dozvíte? Na základě výše uvedených měření získáte tabulku vašeho „zdraví“ a jeho změnu během času.
  • Samozřejmostí je přehled ušlých kroku, spálených kalorií, apod.
  • Spánek – jak dlouho, jak kvalitní.
  • „Pattern detection“ – dlouhodobě sledujete klidovou tepovou frekvenci a úroveň/kvalitu dýchání
A nejlepší na tom je, že to vše se děje automaticky. Všechny přehledy jsou automaticky staženy a přehledně zobrazeny ve vašem profilu. Spojení s počítačem pomocí bluetooth či USB. Nedoporučuje se na plavání, ale sprchu to vydrží. Opět by mělo fungovat spojení s chytrým telefonem, takže můžete sledovat plnění vašich cílů během dne. Cena: jestli jsem to našla dobře, tak 199 dolarů.
A konečně se dostáváme k Vláďovým „favoritům“.
Fitbit Flex
Funguje obdobně, jako právě zmíněný Basis (neměří tepovou frekvenci) – sleduje to ušlé kroky, vzdálenost, čas, a spálené kalorie. V noci sleduje kvalitu spánku a, což je velmi pěkná funkce, funguje jako vibrační budík, takže nebudíte své okolí. Bezdrátově to v reálném čase stahuje data do chytrého telefonu, takže po celý den vidíte, jak si stojíte. Na počítači vidíte různé statistiky (rozhraní tedy prý nic moc, jen holá data). A jak to u takovýchto hraček bývá – nastavte si svoje cíle a porovnávejte své výkony s kamarády přes internetové aplikace. Princip je opět založený na akcelerometru. Výhoda a nevýhoda zároveň je, že vlastní výkonná jednotka je vsazená do gumového náramku. Výhoda – můžete mít několik barevných variant a jen měníte „počítač“, takže sportovní náramek máte vždy sladěný s oblečením. Nevýhoda – v okolí „počítače“ se drží voda a například po sprchování to pak vydává legrační zvuky. Ale mělo by to být vodě odolné (i když se to, myslím, nedoporučuje na plavání), ale uvízlá voda pak přeje bakteriálnímu bujení a pokud by to člověk delší dobu nečistil (což minimálně týden nemusí, tak dlouho baterka vydrží), tak to může i smrdět.
Co nechápu je, proč to všichni nosí na zápěstí a ne třeba na kotníku. Zamezilo by se tak spoustě pohybů, které by třeba mohly být špatně rozpoznány (jen si vezměte, jak častěji gestikulujete rukama, nežli nohama) a kromě toho ne každý chce mít takovýto gumový kroužek na viditelném místě. Vzhledem k tomu, že tento neměří tep, by mi nošení na kotníku přišlo mnohem příjemnější.
Nemá display, jen pár LEDek, takže toho bez chytrého telefonu moc nepoznáte. Také nemá žádné pořádné tlačítko, ale reaguje na sérii poklepů, což chce cvik. Ale prý velmi dobře sedí. Cena: 80 dolarů
Fitbit One
Toto je předchůdce výše uvedeného náramku – zde jde o klip, který lze porůznu připnout na pásek, kalhoty apod. A umí to asi vše, jak již bylo zmíněno.
Jawbone UP
Druhý Vláďův favorit. Toto zařízení umí to, co výše uvedený Fitbit Flex. Rozdíly? Zde máte možnost zaznamenávat si i jídlo a pití, které za den sníte a vypijete. Takže máte detailnější přehled o tom, co jste za den dělali (ale musíte si to tam sami zadávat, případně telefonem naskenovat čárový kód výrobku, případně si jídlo i vyfotit a dát si ho do vaší knihovny). Jak někdo ale zhodnotil, aplikace sama vás neupozorňuje na to, že máte pravidelně jíst a pít, takže musíte být sami motivování toto dodržovat. Designově se to může někomu mnohem víc líbit. Řídící a výkonná jednotka je v jednom kuse s gumovým náramkem, takže odpadá výše uvedené vysychání, namáčení, apod.
Asi hlavní nevýhoda je, že to nemá přenos dat do telefonu v reálném čase, takže vlastně během dne nevíte, jak si stojíte oproti nastaveným cílům. Až když hračičku připojíte k telefonu nebo počítači, tak si můžete všechna data prohlédnout a zhodnotit. Rozhraní s výsledky je prý velmi podařené. Opět má vibrační alarm, který je sice „hlučnější“ než Fitbit Flex, ale prý je chytřejší v tom smyslu, že rozezná lehké spaní od tvrdého a vzbudí vás v zadaném časovém rozmezí v té lehčí fázi, takže byste se měli cítit víc odpočatě, než když vás budík natvrdo vzbudí v tvrdé fázi spánku. To je zajímavé. Stejně jako Fitbit Flex nemá display a nehodí se na plavání. Ale má normální tlačítko. Je lehký, ale díky jeho elastické konstrukci, která zápěstí jen obepíná se může stát, že vám během dnes spadne (zadrhnutí o oblečení, kontaktní sporty, apod.)
Cena: 129 dolarů
Něco závěrem?
Adidas a Nike zavrhuji rovnou – stránky nepřehledné a hlavně jejich zařízení nejsou tak všeobecně použitelné jako tři další zmíněné. Basis je dobrý v tom, že zároveň ukazuje čas, takže když už něco na tom zápěstí mít musíte, ať to také k něčemu je. Plus to měří tepovou frekvenci. Sice asi ne tak přesně, jako třeba Polar „hodinky“ s hrudním pásem, ale asi jim to funguje. A Jawbone a Fitbit jsou dost podobné. Hlavní rozdíl vidím v designu, budíku, a (bez)drátovém přenosu dat.
Na internetu se dá samozřejmě najít spousta recenzí na výše uvedené. Namátkou jich pár uvádím.
Nike Fuel band vs Fitbit
Fitbit Flex vs. Jawbone UP – review
Fitbit Flex vs. Jawbone UP – review 2
Jawbone UP vs Basis
A aby toho nebylo málo – na internetu existuje hromada aplikací pro chytré telefony, které na základě dat z GPS telefonu měří vaši ujetou/uběhnutou vzdálenost a čas strávený touto aktivitou. Takže pokud vám tyto informace stačí, ani žádnou výše uvedenou hračku nepotřebujete. Některé z aplikací mají vyšší cíle a zaměřují se na váš celkový zdravotní stav.

Tak no tohle jsem se chystala již nějakou dobu. Zatím jsme za sebou měli několik chlebů z domácí pekárny, kde se používá buď sušené droždí, nebo rovnou chlebová směs, ke které se přidá jen voda, a pak se čeká tři hodiny a chleba je hotový. A většinou se povede. Pak jsem minulý týden dělala chleba ze zbytků po Tarte Flambée. Kdyby bylo těsto víc dochucené, tak by to nebylo marné. … Ale kváskový chleba? Domácí Šumava? To je přeci jenom něco úplně jiného. Přečetla jsem tedy několik chlebových receptů na cuketkovi. Některé byly dost sofistikované, … až jsem narazila na jeden, který by měl zvládnout i naprostý pekařský začátečník. … Jediný problém je s kváskem. Ale ten Vláďa ze své poslední návštěvy Čech přivezl. Nějakou dobu jsme se k němu ale nedostali. Takže asi 14 dní odpočíval v lednici. A to, co z toho pak bylo, mi moc kvásek nepřipomínalo. Ne že bych věděla, jak takový kvásek má vypadat a „vonět“. Zde se oddělila moučná a tekutá složka a „vonělo“ to po kyselém zelí. No ale i tak jsem to s ním zkusila. A výsledek? Nic moc. Tedy co se tvaru týče – nenakynul. Ale Vláďa tvrdil, že co se chuti týče, tak supr.
Použijete-li zdravý kvásek, dostanete vždy jemně nakyslý chléb s krásnou krémovou střídkou plnou bublinek.“ (cit. Cuketka)
Tak jsem se pokusila milý kvásek nějak resuscitovat. Dva dny jsem ho porůznu přikrmovala vodou a moukou až jsem dostala přijatelnou konzistenci, i s bublinkami (i když stejně to spíš teče, nebo se to táhne, než aby se to dalo odměřit na lžičce). A výsledek? Mnohem lepší, než na poprvé.
Tak uvidíme, jestli se nám kvásek udrží či ne. Příští týden bude pokračování. A recept? Zde je originál. Ale ať to tu mám vše pohromadě (recept je rozložený na dva dny; tyhle recepty začínám mít ráda, nikdo nikam nespěchá :-)):
Suroviny
  • 150 g žitné chlebové mouky (nebo žitné celozrnné) [my použili to, co je k dispozici, takže buď směs žito-špalda-pšenice, nebo pšeničnou-chlebovou 1050, nebo nějakou směsku na kynutá těsta. Později jsem zavedla: 120 g žitné + 30 g jiné, většinou pohankové mouky]
  • 300 g pšeničné chlebové mouky (nebo pšeničné hladké) [opět, co švýcarské obchody daly, takže buď pšeničnou-chlebovou 1050, nebo normální pšeničnou]
  • 320 g vody [lepší je prý přefiltrovaná, nebo alespoň odstátá, aby nebyla cítit po chlóru a nebyla ledově studená]
  • 1 lžička kvásku (20 g) [jak jsem psala výše – práce s mým tekutým kváskem byla založena na metodě „od oka“ a „pokus-omyl“. Čím víc kvásku, tím bude víc kynout a bude kyselejší]
  • 10 g soli (čím míň soli, tím bude chleba nadýchanější, ale také zároveň takový „prázdný“)
  • 5 g drceného kmínu [touhle frekvencí pečení mi drcený kmín přivezený z Prahy brzy dojde . Tady jsem ho nikde neviděla]
Postup první den
Vše kromě vody smíchat. Přidat vodu a promíchat. Stačí tak, aby se vše pěkně spojilo, není nutno sáhodlouze hníst. Přikrýt mísu fólií a nechat 10-12 h v pokojové teplotě (18-22°C). Moje spotřeba potravinářské fólie v posledních dnech rapidně vzrostla Usmívající se.
Postup druhý den
  • Na druhý den těsto naroste a budou v něm drobné dírky (tady poznáte, jestli ten váš kvásek zafungoval či ne. Rozdíl mezi mým prvním a druhým chlebem byl enormní).
  • Připravte si pomoučenou pracovní plochu a těsto na ni vyklopte. Po vyklopení ho zakryjte igelitovým pytlíkem nebo velkou mísou (aby neoschlo) a nechte ho 20 minut jen tak ležet.
  • Po dvaceti minutách se těsto trochu rozteče a na stole budete mít velkou neforemnou placku. Aby nám těsto přeci jen trochu drželo a pěkně vyběhlo, je potřeba ho několikrát přeložit (tohle fakt nechápu – to moje těsto bylo zatím pokaždé tak lepivé, že jsem si musela pomoct několika lžícemi mouky, abych se k němu totálně a vším nepřilepila) – detail, viz originální recept.
  • Vyložit mísu či ošatku utěrkou, vysypat moukou a těsto do něj přenést, hladkou plochou dolu, sváry nahoru. A nechat kynout dvě hodiny (20°C). Přišlo mi, že mi těsto moc nenakynulo, ale naděje umírá poslední.
  • A pečeme. Rozpálit troubu a s ní i mísu s víkem, ve které pak budeme péct. Mám na to pěknou skleněnou místu se skleněným víkem, takže mohu i během pečení stále sledovat vývoj. A že je někdy na co koukat! 250°C a nechat to pořádně nahřát.
  • Chleba vyklopit do mísy a zavřít. Péct 10 minut, teplota zůstává stejná. Během této doby má dojít k zapaření chleba a jeho vyskočení. U prvního chleba se vlastně nic nestalo. Ale u druhého vyskočil snad do trojnásobné výšky! To byl pohled! Po těch 10 minutách odklopit víko a pokračovat 25-35 minut. Nezbytnou dobu posoudit podle barvy kůrky. Já to měla po 25 minutách tmavě hnědé až místy černé, takže déle jsem to nedělala a doufala, že to bude ok. Na závěr nechat chleba vychladnout na mřížce.
Po chvíli bylo slyšet krásné křupání, jak chleba vychladal. Už se těším, až ho zakrojím a dám si ho se sádlem a s cibulí Úžasný. Pro ty, co by to chtěli zkusit, ještě jednou odkazuji na původní stránky Pana Cuketky, kde je postup mnohem detailněji vysvětlen a fotozdokumentován.

Na pohled jednoduchý recept, návštěva pomalu za dveřmi, … proč nevyzkoušet? Grissini jsem dělala podle receptu Pana Cuketky a dle italských kamarádů se povedly.
Podrobný recept je na výše uvedených stránkách. Ale ať to tu je vše, ve zkratce:
Suroviny – 1.den
  • 270 g hladké pšeničné mouky
  • 180 g vody
  • 1 g instantních kvasnic
Postup – 1.den
Nejlépe večer, vše uvedené smíchat. Těsto bude dost lepivé. Zakrýt fólií a nechat přes noc v lednici.
Suroviny – 2.den
  • 450 g těsta z předešlého dne
  • 280 g hladké pšeničné mouky
  • 180 g vody (vlažná až teplá)
  • 10 g soli
  • 3 g instantních kvasnic
  • 15 g olivového oleje
  • lžička medu
Suroviny druhého dne.

Postup – 2.den
Do mísy dát vodu a do ní vyklopit těsto z předešlého dne. Krátce promíchat (tohle tedy nevím, jak myslel, já prostě honila kouli těsta vařečkou ve vodě, o nějakém smíchání nemohla být řeč). Přidat zbylé ingredience a hníst (s robotem to jde suprově). Nechat nakynout. Poté na pomoučené ploše vyválet na 1cm tlustý plát a nařezat na proužky. Ty pak lehce stočit a dát na plech vyložený pečícím papírem. Jestli jsem to dobře pochopila, tak v originálním receptu vyjde toto množství na jeden plech. Já měla čtyři. Na plechu nechat ještě trochu nakynout.
Péct na 170°C cca 25 minut (zkrátka pomalu) než zezlátnou. Je dobré, když se povedou všude stejně tlusté.
Hotové grissini. Jak je vidět, nechtěly se mi vejít na plech, tak jsem je musela trošku ohnout.

Tak nedá se jinak než založit novou rubriku – recepty. Nejde o to sem začít „cpát“ vše možné. Ale spíš je to na krátké recepty (které se napsané na malých papírcích většinou někde ztratí), recepty založené na jiných stránkách (s poznámkami), apod.
A jako první zde bude Tarte Flambée podle receptu Vladimíra Honzáka.
Recept si musíte z videa „vytáhnout“ a abych vám ušetřila práci, tady je:
Těsto
  • 1 kg hladké mouky
  • ¾ l vlažné vody
  • 3,5 dkg droždí
  • 150 g chlebového kvasu
  • sůl
Postup
Vše smíchat dohromady a hníst 25 minut (není nad služby robota). Těsto se ani nenechává kynout. Vyválí se na tenkou placku (typicky obdélník, ale jakýkoli tvar, který se vejde na plech je ok). A na vrch patří klasicky: vrstva kysané smetany s vajíčkem, kousky šunky/slaniny, strouhaný sýr, cibule (na velké kusy). Ale chutím se meze nekladou. A pak to dát do rozpálené trouby na 230°C na 6 minut.
Samozřejmě, že z kila mouky máte takového materiálu, že byste milý Tarte Flambée jedli celý týden. Já to udělala z poloviční várky. A kvásek, který jsem měla k dispozici byl nějaký řídký, takže jsem do toho ve výsledku přidala ještě tak 6-8 lžic mouky. Množství sole neříkal, ale dle jiných „chlebových“ receptů je cca 10 g soli na 500 g mouky ok. Proč najednou zmiňuji chleba? Protože zde se vlastně jedná o chlebové těsto. On také na jeden plech Tarte flambée spotřeboval směšně malý kousek z celé té kopy těsta. A říkal, že zbytek se může nechat vykynout , udělat bochánek a máme chleba. Bohužel neřekl, na kolik a jak dlouho se to má péct.
Takže poté, co jsem si dala na oběd výborný Tarte flambée ….
Vrstva (tlustá) vajíčka se smetanou, plátkový sýr, feta sýr, jarní cibulka, cibule.
230°C cca 8 minut.
… jsem pokračovala u rozpálené trouby s chlebem. Pro jistotu jsem udělala jeden malý a jeden velký. Z jiného receptu jsem si vytáhla informace, že se má potřít vodou, dělat nejprve 10 minut na 210°C a poté 35-40 minut na 190°C. Tento malý prcek se docela povedl. Jen měl dost tvrdou kůrku, ale střídka je super.
U jeho velkého bratříčka jsem se inspirovala ještě trochu jiným postupem. Opět potřít vodou, ale pak dělat při vyšší teplotě. Takže ten se v troubě ohřál na cca 230°C po dobu 45 minut. A chuť? No mohlo to být víc slané a s kmínem by to také bylo lepší, ale konzistence v rámci možností dobrá.
Malý chlebík a jeho velký bráška.