16.-17.1.2010
Tak jsme neodolali a podlehli jsme „reklamě“ na bruslařskou dráhu na Lipně. Vláďa si kvůli tomu „musel“ (měl to prý již několik let v plánu) koupit nové brusle, mě stačilo jen z úložných prostor vytáhnout ty své klasické dámské, které jsem za posledních pět let použila tak třikrát (mají pořád tvrdý nerozšlapaný jazyk , jako nové :-)).
Vyráželi jsme v sobotu (brzy) ráno a první naše kroky vedly do Křemže, kde jsme měli domluveno přespání u známých. Konečně jsem viděla jejich nový dřevěný domek – vevnitř jsem měla dojem, jako bych se rázem ocitla v nějakém horském srubu – vše ze dřeva, vánoční stromeček stále svítil v rohu, v kamnech praskalo dřevo, … Nechali jsme si zde věci a vyjeli na Lipno. Podle počtu zaparkovaných aut bylo jasné, že obdobný nápad jako my, měla ještě spousta dalších lidí – ať už bruslaři nebo běžkaři. A u Lipna to teprve bylo patrné – již z dálky byl vidět špalír lidí táhnoucí se po upravené stezce. „Tak to bude ještě zajímavé“. Ale musím říct, že na to kolik tam bylo lidí, byla projížďka v pohodě bez bourání a jiných karambolů. Prostě se to na té desetikilometrové trase rozprostřelo a hlavně – všichni jeli, takže vždycky stačilo najít dostatečně velkou skulinu v zástupu a pak už se jen soustředit na jízdní „styl“. No stát po třech letech na bruslích byla legrace. Ale myslela jsem, že to dopadne hůř. Nakonec velká spokojenost, žádný karambol a ani nohy nebolely tolik, co jsem očekávala. Ale Sáblíková ze mě asi nebude :-).
Na oběd/večeři jsme se přesunuli do Českých Budějovic, kde nás před dvěma lety zaujala jedna pizzerie u náměstí, tak jsme byli zvědaví, jestli je stále tak dobrá – je. Dokonce je od 1.1. nekuřácká. Musím dát Vláďovi velké plus, že to po té době, co jsme tu nebyli, našel – mě by to asi trvalo mnohem déle, jestli bych ji vůbec našla :-). Ale ačkoli považuji ČB za docela velké město, tak tady kolem páté hodiny chcíp pes, že to tak musím říct. Nikde pomalu ani živáčka, lampy svítily jak v Dánsku (kdo četl můj blog z Dánska ví, kdo ne – jde o to, že se na osvětlení šetří, což je z ekonomického hlediska dobře, ale uličky i ulice na mě působí ponuře až depresivně a taky se v tom „šeru“ pak trochu bojím), připadala jsem si jak o půlnoci v nějaké opuštěné pražské čtvrti. Ale jídlo bylo výborné. Vláďa si dal pizza kapsu, já salát s kuřetem. Bohužel na ty výborné zmrzlinové zákusky zrovna nebylo počasí 🙂 Pro zájemce: Fresh Pizzerie u Žáby www.efresh.cz
Druhý den jsme se vydali na běžky na Kvilku. A to byl mazec. Počasí kolem nuly a do toho pak začalo sněžit. A máza se nějak nepovedla. Takže když se jeden chtěl sklouznout, tak to drhlo, když se chtěl pořádně odrazit, tak mu to proklouzlo. Takže pořádná zabíračka na ruce. Ale nebyli jsme v tom sami. Po cestě bylo vidět spoustu lidí, co šmudlali lyži o lyži, aby bakule sněhu nabalené na skluznici sedřeli dolů. To počasí bylo stejně divné. Docela jsem se u auta nabalila, protože mi byla zima a foukalo. No a cestou jsem musela postupně svléknout bundu, mikinu, vrchní šusťáky a teplou čepici vyměnit za lehčí. A nejhorší na tom bylo, že u každého takového zastavení jsem musela bojovat s hůlkami, protože mám takové ty vychytané, které si suchým zipem pěvně přichytnete na ruku. A tak jsme nakonec kvůli sněhovým podmínkám náš výlet o trochu zkrátili – Kvilda – pramen Vltavy – Černá hora – Filipova huť – Kvilda.
Takže sportovně, myslím, jsme si to pěkně užili.

Tak konečně se dostávám k „zadání“ naší ankety. V průběhu loňska jste si na tomto blogu mohli přečíst naše postřehy z různých restaurací různých koutů Prahy či celé republiky. A na tomto místě by naopak nás zajímalo, který kulinářský zážitek se vám v roce 2009 nejvíce vryl do paměti. A nebojte se rozepsat! Ať máme nějaké tipy!

Tak dodatečně přikládám fotky z vánočních trhů v Norimberku. Jak je z nich vidět, jeli jsme tam hlavně za jídlem 🙂 Ale celková atmosféra byla úžasná. A těch lidí! Neuvěřitelné. Ale nikde se nečekaly dlouhé fronty, měli to opravdu dobře zmáknuté. Rozhodně ta tříhodinová jízda tam a tříhodinová cesta zpět stála za to.

27.12.2009-2.1.2010
Tak jsem se po šesti letech dostala při oslavách Silvestra mimo Prahu. Zásluhu na tom měl kamarád, který nám s Vláďou nabídl dvě volná místa v pokoji, který měli rezervovaný v Harrachově. A tak jsme hned po Vánočních oslavách vyrazili na hory. Optimisticky jsme si vzali s sebou lyže, i když Vláďa laškoval s myšlenkou na kolo. Nakonec jsme skončili z části na pěším výletě z části na lyžích s nepříhodnými podmínkami. I když dva slunečné dny nám vyšly. Takže jsme se podívali pěšky na Voseckou boudu a na lyžích na Sněžné jámy. Bruslení na vypůjčených skejtových lyžích mi moc nešlo, ale alespoň jsem to zkusila. Pršelo a sníh byl rozbředlý. Byla jsem ráda, že jsem to vůbec vydržela celé ty dvě hodiny :-). A na prvního ledna jsme si pěšky došli na Dvoračky na borůvkové knedlíky a výbornou horkou čokoládu. A přes Studenov jsme to na pekáčích sešustili domů pěkně naklepaní. Takže týden pěkný, odpočinkový, s výborným jídlem – byli jsme ubytováni v penzionu Union s polopenzí, která byla výborná – denně k snídani palačinky, o večeřích nemluvě :-). „Pan domácí“ byl na celý chod penzionu i na vaření sám – v tomto byl opravdu obdivuhodný a dle mého názoru to docela v pohodě stíhal. Takže myslím, že na příštího Silvestra se opět poohlídneme po nějakých horách – osobně by se mi líbila Šumava, tak kdybyste někdo o něčem věděl, dejte včas vědět, ať to tam můžeme nejen omrknout, ale i rezervovat.

Tak jsem si dneska na portálu Prahy 6 přečetl, jak nám ta sněhová pohotovost krásně funguje. No nevím … Ve čtvrtek jsem šel pěšky do práce a uklizených chodníků jsem na tří kilometrové trase moc nepotkal. Dalo by se říct, že asi lidé očekávali, že doopravdy někdo naběhne a sníh ráno uklidí, ale bohužel prd. Když jsem procházel ulicemi v pátek odpoledne, tak bylo vidět, že docela dost lidí rezignovalo a raději si před vlastním domem uklidí sami. Jedině mě trochu mrzí, že kdosi pobírá docela slušné peníze za úklid chodníku, který za něj uklidí zadarmo někdo jiný. No co se dá dělat … třeba vylepšit systém? 🙂

Ne, opravdu zde nebudu popisovat nějaké naše poslední jídelní orgie, jak by možná mohl název napovídat. Takto (v originále Mindless Eating) se totiž jmenuje kniha od Briana Wansinka, který je mezinárodně uznávaný odborník na výživu a stravovací návyky. Musím říct, že mě kniha opravdu nadchla! Nejde o žádnou dietní knihu ani kuchařku, ani se zde (zas tak moc) nepočítají kilojouly a nemáte zde ukázky vhodných jídelníčků. Brian Wansink se zde totiž nezaměřuje na výživové hodnoty, na obsah tuků a cukrů apod., ale jde mu o samotný přístup k jídlu a způsob konzumace. Zaměřuje se na věci, které ovlivňují naše nežádoucí tloustnutí (nebo v opačném případě – jak do dětí dostat více zeleniny, aniž by si toho „všimly“). Než se vrhnu k sepsání několika pasáží, které si z knihy prostě musím poznamenat, ještě zde uvedu dalších pár vět o autorovi, které vám možná přiblíží způsob jeho práce a napoví něco více o jeho zaměření a vlastním přístupu ke stravování: je profesorem marketingu a vědy o výživě v rámci aplikované ekonomie Fakulty řízení na Cornellově universitě, kde je ředitelem Cornellovy potravinové a jakostní laboratoře (www.FoodPsychology.Cornell.edu). Z jeho dalších působišť jsou či byli: Darmonthská vysoká škola, Vrije Universiteit (Nizozemí), Whartonova škola v rámci Pensylvánské university, Illinoiská universita v Urbana-Champaign, INSEAD (Francie), armádní výzkumné laboratoře v Naticku. Více o knize se dozvíte na stránkách www.MindlessEating.org.
A teď k vlastní knize. Není mnoho knih, ve kterých bych si zakládala zajímavé pasáže, ale tahle k nim tedy rozhodně patří. Osobně neznám zas až tolik lidí, kteří by měli problémy s nadváhou, nebo s jídlem obecně, ale i tak třeba víte o nějakém jídelním zlozvyku (nebo jednoduše zvyku), který vašemu zdravému (či „hubenému“) životnímu stylu neprospívá. Musím podotknout, že v mnoha případech to, co v knize řešil, bylo pro Evropana trošku mimo mísu – Američané jsou prostě, co se jídla týče, trochu jinde. Když ale vezmu, jaké dobrůtky (čokoládové samozřejmě) mi Vláďa z Ameriky přivezl, tak bych i pochopila, z čeho tak tlustí jsou, i když ne všichni to tam mají z čokolády. Z Wansinkových výzkumů vyplývá, že na ně mají vliv především kola, brambůrky, pizza, ale hlavně – přejídání. Což mě přivádí k jednomu rozhovoru s Babickou (kdo nezná – já o něm až do přečtení onoho rozhovoru také nikdy neslyšela 🙂 – je to prý věhlasný televizní kuchař), kde o Češích tvrdil to samé – nejde ani tak třeba o skladbu jídelníčku a o to, že česká klasika je těžká do žaludku, ale že jsou Češi chroničtí „přejídači“. Tak už bylo dost omáčky, hurá do vlastní knihy. Kdyby mi v knihovničce nečekala fronta dalších knih, tak jdu tuhle přečíst znovu :-).
Jídlo je o psychice – to jste jistě slyšeli, a tak i samotný podnadpis knihy na toto upozorňuje: „Lepší je dvakrát se zamyslet, než se jednou nacpat.“ A motto, které se v knize několikrát objevuje: „Nejlepší dieta je taková, o které nevíte, že ji držíte.“
V úvodu mě zaujal výčet různých časopisů, které se zabývají jídlem. V poslední době jsem prošla mnoho odborných článků týkající se mého studia (což občas byla dost nuda), ale myslím, že některé články z TĚCHTO časopisů by mohly být opravdu zajímavé. Jeden takový můžete nalézt třeba zde (obsahuje přibližně to, co je v kapitolách 3-5 v této knize):
http://www.mindlesseating.org/pdf/EnvironCues-ARN_2004.pdf. A jaké že časopisy to třeba jsou? Takže: Výzkum obezity (u nás by tomu mohlo odpovídat třeba http://stob.cz/), Časopis Americké dietetické asociace, Časopis Americké zdravotnické organizace, Časopis konzumního bádání, Chuť, Kvalita a přednosti jídel, apod.
Kapitola Oblast nevědomí
V této kapitole byla základní myšlenka taková, že po většinu dnů vůbec netušíme, zdali jsme snědli o 50 kcal více nebo méně než jindy. Jde o to, že ve skutečnosti opravdu nepoznáme, jestli sníme o 200 či 300 kcal za den víc nebo míň – to je oblast nevědomí. „Je to oblast či zóna, v jejímž rámci se můžeme buď trochu přejídat, nebo jíst o něco méně, aniž bychom si toho byli vědomi.“ A na tom se dá stavět :-). „Pokud toho sníme příliš málo, poznáme to. Pokud toho sníme příliš moc, poznáme to taky. Ale existuje kalorické rozpětí, oblast nevědomí, kde se cítíme být v pohodě a neuvědomujeme si drobné rozdíly. … Můžeme toho (pozn. hubnutí) docílit tím, že ujdeme každý den o 2000 kroků více (1,5 km) nebo tím, že sníme o 100 kcal méně, než bychom snědli normálně.“ Jak na jiném místě knihy uvádí – pro většinu z nás je pohodlnější sníst o něco míň, než se víc hýbat :-).
Během celé knihy se setkáváme s tzv. pozměňovacími strategiemi, které nás mají malými krůčky dovést k tomu, aby jídlo „pracovalo“ pro nás, ne aby to byl jakýsi strašák s kJ či kcal. A tak: Pozměňovací strategie č.1.: Předpokládejte o 20 procent méně či více. Což znamená, že „než začnete jíst, naložte si o 20% méně, než předpokládáte, že budete chtít sníst. … Pokud snížíte o 20% množství těstovin, které si nakládáte na talíř, navyšte o 20% zeleninu.“
Kapitola Průzkum tabule
„Lidé nejedí kalorie, jedí objem.“
Pozměňovací strategie č.3
Minimalizujte velikost krabic a misek. Z čím většího balení si budete brát, tím víc toho sníte a to o 20 až 30 procent víc v případě většiny jídel. … „Přimějte optické klamy, aby pracovaly pro vás. 200 g guláše na dvaceticentimetrovém talíři je pěkná porce. 200 g guláše na třiceticentimetrovém talíři vypadá jako nepatrný předkrm.“
Kapitola Skryté podněty kolem nás
Past „jídla, které je vidět“. … Otázka pohodlné dostupnosti: ušli byste 1,5 km kvůli karamele? …“Čím větší potíže musíme překonat, abychom se najedli, tím méně jíme.“ Není nad to, dát krabici se sladkostmi do co nejvzdálenějšího kouta bytu.
A protože je toho v knize ještě spousty, co bych chtěla zmínit, pro dnešek skončím zde a pokračovat budu, až budu mít na psaní více času. Navíc mě v knihovničce čeká ještě jedna „jídelní“ kniha, tentokrát o tucích, tak se do budoucna můžete „těšit“ na obdobné poznámky, možná z trochu jiného pohledu.
Literatura:
Rozhovor s Jiřím Babicou: časopis Fitstyl, ročník 13, číslo 11, listopad 2009, ISSN 1212-2629
Brian Wansink: Nezřízené labužnictví. Columbus, 2006. Přeložil Z.Trmota. ISBN 978-80-7249-254-1

Dneska jsem si všiml, ze u každé několikáté lampy přibyly krásné do červena laděné minipopelnice s posypovým materiálem. Jsou takové líbivé, za své plastové ucho přidrátované ke sloupu s nápisem „Posypový materiál“. Ale na první pohled zde něco nehraje … přidrátované jsou, to je v pořádku, ale to víko … to víko je nějaké nechráněné. Ne, že bych svým spoluobčanům nevěřil, ale něco mi říká, že ten krásný, jemný, posypový štěrčíček skončí jinde než na zasněžených chodnících Prahy 6. Nu, nechme se překvapit 🙂

Jak je těžké vyfotit sýkorky
Tak jsem po dlouhé době, i když jsem to měla teoreticky podchycené vitaminy, pestrou stravou, protichřipkovým čajem, vonnými esencemi, hlívou ústřičnou a optimistickým pohledem na svět, opět chytla nějakou virózu. Ale protože se má na všem hledat to pozitivní, tak musím říct, že naštěstí jen to. Což tedy znamenalo, že jsem pondělní den ve škole částečně, ale bránila jsem se statečně, prospala … a úterý už jsme prospala doma. A protože jsem se po čtvrtstoletí, co sama se sebou musím žít, naučila tyto případy docela účinně léčit (kloktací sůl, zábaly, černý čaj s medem a citronem, protichřipkový čaj, jox do krku, multivitamín, a hlavně hodně spát), po dvou dnech nemoci je mi již o něco lépe. Minimálně natolik, abych nespala 16h denně, ale mohla dělat i něco užitečného. Jenže má dobrá snaha začíst se do skript byla zničena sýkorkami, které se ve velkém slétaly do krmítka, které mám hned u oken a které Vláďa čerstvě naplnil. A tak jsem si chtěla vyzkoušet, kolik toho ve mě z mého kdysi vcelku ucházejícího fotografického umění ještě zůstalo. Vytáhla jsem stativ, naťukala nějaké nastavení na foťáku a pustila se do mačkání spouště. Hlavní zádrhel – krmítko proti světlé obloze. Tak snad příště to bude lepší. Ale minimálně jedna fotka se mi povedla, ne?

Během mého kurzu Úvod do čínské masáže jsem si stihla udělat pár poznámek, o kterých sem si říkala, že se na ně později podívám … a ejhle, ono je 3 týdny po a poznámky stále leží ladem. Tak k nim alespoň nyní něco v rychlosti sepíši.
  • Čistící kůra: Psylium – prý takový „všelék“. Zatím jsem na něj narazila v nabídce Doktora Popova, ale na prodejně nikoli.
  • Taoismus – přes prázdniny jsem přemýšlela o józe, ale nějak jsem to „zamluvila“ a najednou byl podzim a jóga pořád nic. Zde jsme se ale bavili o tai chi, konkrétně o taoistickém tai chi a náš pan lektor o tom mluvil strašně zaníceně a pozitivně. Navíc mi cena přišla o něco výhodnější než u jógu, a na to chtě nechtě u dlouhodobějšího cvičení musím brát zřetel.
  • Moxování – další „masérská“ technika, která vypadá velmi zajímavě.
  • Pátý element – vše pro masáže, čínské pomůcky, čaje, apod. Vede Dr. Yingwu
    Wang, který rovněž v Dexter Academy vede kurzy čínské masáže a jiné.
  • O „Goji“ – kustovnici čínské – a jejich výborných vlastnostech na naše zdraví už jsem psala.
  • A na závěr jednu „protichřipkovou“ směs do aromalampy: 3 kapky eukalyptu, 2 kapky bergamotu a 1 kapka levandule