Poté, co si pro nás Vláďa přijel do Prahy po své „pánské jízdě„, jsme měli perný víkendový program. Je polovina září a jak to tak vypadá, tak se všechny možné akce organizují přesně v tomto víkendu. No bude to fuška to vše stihnout! Ale na hektické pobyty v Praze jsme již zvyklí 🙂

V neděli si Vláďa užívá nákupy 🙂 – jen v Globusu na Zličíně mají ty pravé koláčky! Takové holt ve Švýcarsku neseženete. No a já trávím celý den na kurzu první pomoci, speciálně cilený na maminky. Bylo fajn zase vše slyšet (už jsem jeden kurz, o větším rozsahu, tak před 10 lety absolvovala), ale zjistila jsem, že bych potřebovala i kurz o obyčejném „ošetřování“ – jak správně očistit ránu, jak o to pečovat (hrozím se, až se Eli jednou sedře třeba na kole), jak zvládat různé nemoci, atd.

V 17:10 mě Vláďův taťka vyzvedl, doma jsem dobalila drobnosti a vydali jsme se na dlouho cestu zpět do Curychu. Překvapilo nás několik ucpaných úseků na dálnicích, ale i tak jsme po jedné ráno přijeli domů. Ranní vstávání do prace nebylo nic moc. A to jsem hned odpoledne měla na plánu další lekci s fazioterapeutem. Což bývá náročné, žádné odpočinkové masáže. Abych neměla tréninky pořád tak stereotypní, doporučil mi Tabata, což je typ intervalového tréninku, kdy se opakují 4 minutové úseky. Každá čtyřminutovka se skládá z 8 sérií: 20 s aktivity, 10 s pauza. Takhle to pěkně rychle odcejpá a člověk je pořád v pohybu. Na youtube se dají najít 4 miutové (i delší) skladby, kdy vám jede akční hudba i to odpočítávání, takže nemusíte pořád zapínat a vypínat timer.

V poslední době se docela i našel čas a chuť na trochu kuchyňského experimentování. Co z toho vzešlo?

A aby nic nepřišlo vniveč, tak ze zbylého droždí jsem udělala drožďovou pomazánku.

Nadpis tohoto článku jsem převzala z komentáře Václava ze dne 2013-06-27 11:44 uvedeného pod článkem „Je žvýkačka nejtoxičtější zboží v supermarketech?“ publikovaného 26.6.2013 na serveru AC24.cz.

Shrnuto – článek pojednává o tom, jak jsou vlastně žvýkačky nebezpečné. Problémem jsou nejen látky, které se ve žvýkačkách používají, ale také to, že většina lidí žvýká každý den (a většinou nezůstane pouze u jedné žvýkačky).

Jak potom i zaznělo v diskuzi, tak kdo si někdy složení přečetl (a porozuměl mu), tak mu muselo být jasné, že se nejedná o nějakou zdravou výživu. Pak samozřejmě můžeme věřit reklamám a spoléhat se na to, že změna pH po jídle ochrání náš chrup (každý si z reklam jistě pamatuje malé bílé človíčky s bílými štíty odrážející útok nepřátelských bakterií, či alespoň onu červeno-modrou křivku zobrazující změnu pH v ústech). Mimochodem, ta změna pH takhle rychle a dobře prý nefunguje. Snad nejlepší, co na tom žvýkání je, je uvolnění slin, které snad nějakou „změnu“ do stavu vaší ústní dutiny přinesou. “ … žvýkání nalačno může stimulovat výlev kyseliny solné a trávicích enzymů v žaludku a za situace, kdy nepřichází jídlo, může vytvářet podklady ke vzniku žaludečních vředů.“ [2]

Ale zpět k článku. Zajímavější čtení byla ve výsledku ta diskuze, kdy se jednotliví diskutující slovně prali, že to či ono vlastně tak nebezpečné není (nebo je), že to či ono jedí/užívají celý život a stále jsou fit, apod. Mě zaujala poznámka, že xylitol, je nezávadný. Obecně se snažím vyhýbat všemu, co umělá sladidla obsahuje. Takže i žvýkačkám, protože všechny, až na jedny, které jsem zatím v Curychu našla, obsahují aspartam a tomu se chci obzvlášť vyhýbat. Ty žvýkačky, které na sobě měly obrovským písmem „bez aspartamu“, měly 4-5 jiných umělých sladidel. Kromě toho v diskuzi zaznělo něco ve smyslu, že Acesulfam-K je taky ok. Tak jak to s tím tedy je?

Někteří diskutující se oháněli informacemi z jiných serverů, které další diskutující smetli ze stolu, jako nedůvěryhodné. Já jsem se obrátila na naši oblíbenou knížku Doba jedová [1, 2]. A zde máme tedy pár informací:

Aspartam (E951)

Samozřejmě je otázka, jaké množství konzumované jak dlouho se považuje za „dlouhodobé užívání“. Třeba když mi doktor předepsal hořčíkové tablety a já se optala, jestli by tam neměl nějaké jiné, protože tyhle obsahují aspartam, tak říkal, že to je v pohodě, že on to používá denně posledních 40 let. No tak co s tím pak naděláte?

Xylitol [2] (E967)

Acesulfam K [2]

Sukralóza [2] (E955, Splenda)

To by bylo k umělým sladidlům – takže sice je pěkné, že xylitol z toho vyšel docela dobře, ale snad žádná žvýkačka nezůstane jen u jednoho druhu umělého sladidla.

Pak mě ale zaujaly odkazy některých diskutujících na „takové jiné žvýkačky“, ty bez umělých sladidel a proklamující pouze přírodní základ (a nikoli gumu z ropy). Případně silice (to je pro ty, kteří žvýkají hlavně pro čerstvý dech).

A ještě jedna poznámka z Doby jedové – když už jsme se dostali k těm sladidlům, tak v dnešní době „zdravé a bezpečné“ sladidlo je cukr, melasa, med, případně novinka stévie.

Literatura:

[1] Anna Strunecká a Jiří Patočka: Doba jedová. Nakladatelství Triton, 2011

[2] Anna Strunecká a Jiří Patočka: Doba jedová 2. Nakladatelství Triton, 2012

Poznámky:

Přes výše uvedené stránky jsem se porůznu doklikala na zajímavé odkazy. Mezi nimi nechybělo ani mumio, již zmíněná stévie, šungit, vrba peprmintová, a různé adaptogeny.

Jak jsem psala v minulém příspěvku – zakoupili jsme v obchodě Aligro, kromě jiného, i cca 800 g vysokého roštěnce. A co s ním? Nejjednodušší, co jsme na internetu našli bylo: marinovat ve směsi hořčice, oleje a tymiánu. Zprudka osmahnout na pánvi a poté péct v troubě dle požadavků na „krvavost“. My tedy zvolili hodinu na 190°C (pořádně propečené). A výsledek? Tak dobré hovězí jsem letos snad neměla.

Povelikonoční víkend se nesl v duchu odpočinku (u mě; Vláďa uklízel, pral, žehlil, vařil, apod.). V sobotu jsme se parádně vyspali (až do 10) a vzápětí chtěli začít připravovat oběd – pelmeně. Nevím už, jak k tomu pak došlo … najednou jsme seděli v autě a jeli se podívat do 40 min vzdáleného obchodu s dětskými věcmi. Inzerovali 1000 m čtverečních prodejní plochy. Chtěli jsme se podívat hlavně na kočárky. Výsledek byl takový, že většina korbiček vystavených modelů nám přišla dost malá. Takže hledat budeme dál. Ale měli tam jedem moc pěkný běžecký model; relativně velký, tříkolečkový, … ale designově vypadal fakt pěkně. Takže pokračování příště.

A protože jsme byli jen co by kamenem dohodil od Lindt obchodu, nemohli jsme se tam nestavit. 250 g výběrových čokokuliček posloužily Vláďovi jako výborný oběd a po příjezdu domů jsme se tak mohli vrhnout na výrobu pelmení. Začátek jsem nechala na Vláďovi a šla si na 1,5 h lehnout. Vláďa mezitím vyzkoušel náš nový mlýnek na maso (byl z něj nadšený) a připravil těsto.

Pak už jen stačilo naplnit a vytvarovat jednotlivé pelmeně. Museli jsme to udělat nadvakrát, protože jinak bychom večeřeli až bůhvíkdy.

Takže po prvních 40 kouscích jsme večeřeli, dalších 40 zmrazili a posledních 40 zbylo na druhý den na oběd. Napoprvé tedy úspěch.

Tak Vláďa o víkendu odjel do Francie na kola a já byla ponechána doma sama. Ale aby mi ten týden nebylo tak smutno, tak jsem dostala nové „hračky“. Konečně jsme sehnali dva nové nástavce na náš nový kuchyňský robot a pak si Vláďa „vydupal“ parní vařič od Tefalu. Nejprve jsem samozřejmě porovnávala různé weby, kde by se to dalo sehnat v Čechách. Myslela jsem, že to bude levnější. A taky se to tak zpočátku tvářilo. Ale nakonec jsem zjistila, že jedna věc v Čechách není snad vůbec k sehnání, a tak jsem začala hledat online obchody ve Švýcarsku. A našla jeden, kde měli ceny mnohem výhodnější, než na oficiálních stránkách Kenwood. A když tam měli i ten Vláďův hrnec, tak bylo jasno. Takže teď máme třípatrový parní hrnec Tefal VitaCuisine, jeden malý mixérový nástavec na robota (prý dobrý i na dětské kašičky) a pak nástavec mlýnek na maso (v lité oceli se to do Čech snad ani nedováží. Pro Čechy je určená levnější varianta z hliníku). Takže nejprve vše umýt …

… a časem vyzkoušet.

A teď z jiného soudku. Co vznikne, když máte v lednici jedno čerstvé droždí a nemáte chleba?

Po včerejšku byl Vláďa sice unavený, ale i tak se vypravil ještě zalézt na stěnu. Já jsem tak měla čas pro sebe a věnovala se učení, televizi a „mytí“ strojku na domácí těstoviny, který Vláďa dostal k Vánocům. Ono se přístroj má sice mýt, ale nesmí se mýt pod vodou ani v myčce. A některé výrobní nečistoty byly dost nechutné. Jediné, co jsem na internetu našla a přišlo mi dostatečně jednoduché a účinné, bylo projet to párkrát těstem a to pak vyhodit. Takže ještě před těstem „na ostro“, které čekalo na odpoledne na Vláďu, jsem si vytvořila testovací kousek a několikrát ho strojkem prohnala. Fungovalo to. I když by to pro příště chtělo ještě nějaký štěteček s tuhými štětinami (pro sichr).

Pak dorazil vyhladovělý Vláďa, zblajznul polévku ze včerejška (domácí vývar a Podravka, bez glutamátu, dělá svoje :)), ale stejně remcal, že by si ještě něco dal. Takže za chvíli jsme rovnou začali s našimi prvními domácími těstovinami. A jak to dopadlo? Nadmíru dobře. Sice to zabere čas, ale Vláďa si je chuťově pochvaloval. Já nejsem takový gourmet, mě přijdou obecně těstoviny všechny stejné :), ale byla to legrace. Jak nám to šlo a jak to vůbec probíhá, se můžete přesvědčit na následujících fotkách.

Ve volném čase, nebo spíš v „ukradeném“ čase a ze zvědavosti, pečeme, vaříme, zkoušíme. Občas se to povede, občas se to nepovede. Naposledy se nepovedla křenová omáčka, páč již vstupní surovina stála za draka. Z hořkého křenu dobrou omáčku nevykouzlíte :-).Ale co se povedlo, byly vegi-lasagne

a čoko-pekanová roláda.

Náhoda tomu chtěla, že zrovna, když jsem si říkala, že bychom moli jít někam oslavit můj druhý svátek (zasvěcení vědí, že preferuji „Michala“, tzn. 29.9. než „Michaelu“, tzn. 19.10. Jak jsem se ale letos dozvěděla, tak prý v některých kalendářích přibyla k Michaele i Michala, tak teď nevím), a zároveň mám doma již skoro přes rok voucher do Equinox restaurace, která je součástí luxusně vypadajícího hotelu Renaissance v Zürich West.

Voucher byl na hamburgery s hranolkami a salátem. Na fotce to vypadalo velmi lákavě a výsledek na místě byl stejný. Zážitek to byl velmi příjemný. Číšník byl pozorný a mluvil „normální“ němčinou, takže se nám podařilo s ním celý večer mluvit pouze německy. Maso v burgeru bylo výborné (nevím, jestli to na tom odkazu je vidět, ale jednalo se o ten Luma Burger). Vláďa samozřejmě vzpomínal na hamburgery v Americe, ale tohle byla mňamka. A za každým pořádným oslaveneckým hlavním chodem musí následovat sladká tečka. Z nabídky si Vláďa vybral domácí čokoládový dort, ze kterého se vyklubal takový malý bobek, který byl na vrchu tuhý, ale uvnitř byla tekutá čokoláda. Moc dobré. Já jsem si dala něco, o čem jsem moc nevěděla, co to je. Ale slova, která jsem v popisu pochytila, zněla dobře. Ve výsledku to byla kombinace různého: trocha domácí zmrzliny (vzhledem k tomu, že jsem nebyla schopná poznat, jakou má chuť, tak byla asi vanilková), tenoučký plátek karamelu se sezamem, fík, pěna (asi z bílků), ve které bylo více vzduchu, než něčeho jiného, ananasové nadýchané kostky, atd. Ne abyste si po výčtu všeho, co tam bylo, mysleli, že to byla bůhvíjaká porce – byla to taková ta „klasická“ gurmetská porcička na ohromném talíři. Ale kombinace chutí, barev, tvarů a konzistencí byla supr.

Tak konečně máme i my doma domácí pekárnu. Již loni jsme si ji chtěli pořídit, ale z nějakých důvodů jsme to pak odsunuli. No, a letos ji Vláďa dostal k narozeninám. K tomu nám děda nadělil asi sedm kilo chlebové mouky a směsí, takže hned po návratu „domů“ jsme mohli začít testovat.

Jen ještě než začnu, tak co vlastně máme: pekárna Eta Harmony má příkon 800 W, dva malé a dva velké hnětací háky, dá se v ní připravit chleba až do velikosti 1,5 kg (ale již jsme zjistili, že 0,5 kg je až až) a má 11 programů (kromě jiného i na džem … a dá se v ní připravit i sekaná) a váží 7,9 kg (je to pořádný macek a kromě toho kolem ní a nad ní musí být dostatek volného prostoru k odvětrávání). Pro více info, se můžete podívat sem nebo sem .

Takže Vláďa v sobotu prostudoval návod, pročetli jsme postupy na sáčcích a mohli se do toho pustit. Ale ono to není tak jednoduché. Není chlebová směs jako chlebová směs. U některých mi přijde, že to je snad jen dražší mouka – musí se do toho přidat olej, mléko, vajíčka, cukr, sůl, droždí … to už si můžu udělat chleba z normál mouky a vyjde to levněji. Chce to holt číst etikety pořádně rovnou v obchodě. Pak jsme ale mezi balíčky našli i žitnou směs, kam se přidává pouze voda a ojel. S tou jsme začali. Ona to je náhodou docela věda … nejprve v návodu píší, že se musí VŽDY nejprve dát do nádoby voda (a další tekutiny), pak chlebová mouka/směs a na závěr droždí a dochucující složky. Jenže o pár řádků dál je zase uvedeno, že jakmile se jedná o hutný chléb, tak naopak musí přijít nejprve droždí a mouka a pak teprve voda. No což. Řídili jsme se tím, co bylo na obalu – dokonce tam je i uvedeno, že v případě pekárny Eta máme použít program číslo jedna. Takže pečení mohlo začít. Tím, že jsme začínali v sedm hodin večer, na chleba jsme se mohli těšit až v půl jedenácté – ano, ano, klasický program trvá 3,5 h. Tento program se skládá z předehřívání ingrediencí, pak se to hněte bůhvíjak dlouho, a pak to kyne, kyne a kyne. Na závěr se to upeče. Ještě je tam „okno“ na přidání dochucujících složek, jako v našem případě slunečnicových semínek.

Přidání ingrediencí bylo jednoduché. Pak následovalo předehřívání … takže zatím se nic nedělo.