Je tomu již bezmála 14 dní, co jsem si doma zkusila malý biologický experiment. Na internetu se můžete dočíst, jak postupovat při výrobě domácího jogurtu ve speciálním přístroji „jogurtovači“, který je na takovéto domácí pokusy uzpůsobený. Ale já měla jiný „recept“ – od kolegyně (biochemičy). Postup je ve výsledku dost jednoduchý. Základem bylo, že jsem v práci uzmula (měli to vyhodit?!) polystyrenovou krabici (obdobnou těm, co se používají jako „ledničky“), která tvořila můj „jogurtovač“. Pak už stačilo jen půl litru tučného mléka (pro začátek jsem nechtěla zničit celý litr) a jeden obyčejný bílý jogurt. … Malá odbočka – jak jsem se následně dočetla na netu, tak to funguje i s polotučným Tetrapakem a prý dokonce i s ovocným jogurtem jako základem! … Ale k vlastnímu postupu. Mléko pomalu ohřejeme na 80°C. Opět se můžete dočíst, jak šikovně odhadnout teplotu … ať již neustálým ponořování prstu (co hygiena? viz dále) do mléka, či ohmatáváním hrnce … já použila potravinový teploměr. Dále necháte mléko zchladnout na 40°C. Já to nechávám tak na 45°C, protože jednak teploměru chvíli trvá, než něco naměří, jednak při následném vmíchávání jogurtu mléko ještě vychladne. Rozhodně to nesmí být moc teplé, pak se prý nějak jogurt od mléka oddělí, či co a také (prý) pak neprobíhá správně ten proces kdy „(lakto)bacili“ požírají laktózu (tuhle část si ještě někde musím vyhledat). Nicméně, pak vmícháte lžičku jogurtu. Pořádně rozmíchat, aby směska byla homogenní, a plníme do sklenic (plast prý také jde, ale sklo je lepší kvůli hygieně a „šetření přírody“). Pak vše dám do „lednice“ a nechám být. Prý to je hotové za 6-8 h, tedy když si to připravíte večer, máte snídani. Já to zatím kontrolovala zase až večer, takže to pěkně zrálo 24 h. A výsledek můžete vidět.

Ještě jedna věc k hygieně. Dočetla jsem se, že bych měla nejprve vše, s čím přijde mléko do styku, vyvařit … při první snaze jsem si popálila ruku, takže jsem se na to pak vy…. a také to bylo v pohodě. Ono zase prý má to mléko takové specifické pH (a ty množící se bakterie tomu ještě pomáhají), že tam stejně nic moc jiného „žít“ nemůže. S těmi „dobrými“ bakteriemi se dostávám zpět k té teplotě – pro jejich dobrý růst musí mít prostředí 40°C – proto je ten jogurtovač, který tuto teplotu konstantně drží, „nezbytný“. Ono ale, jak mi bylo vysvětleno, je růst bakterií pořádně exotermní reakce (teplo se uvolňuje do okolí), že oni si vlastně tu teplotu udržují jakž takž sami. Prý, když se někdy do „ledničky“, která, jak jste jistě již pochopili, slouží jako izolace, podívám ráno (tedy po těch osmi hodinách), tak budou skleničky teplé. Měřila jsem si teplotu vnitřku polystyrenové krabice před vložením základu jogurtu a mělo to kolem 22°C a stejně se tam jogurt vytvořil. No a to je vše. Pak už jen přidat domácí marmeládu a může se baštit. Takhle mám z jednoho litru mléka zásobu jogurtu na týden.

Pobavily mě některé postupy dalších výrobců jogurtů – někteří řeší udržování správné teploty troubou (nastavit na 50°C), jiný peřinou a topením.

Sami si to někdy zkuste – my jsme se s kolegyní shodly, že to je úžasný zázrak – vezmete mléko a lžičku jogurtu a máte z toho hromadu jogurut 😀

Upozornění: Těm z vás, co si rádi slintáte na klávesnici při čtení o dobrém jídle radím, abyste si ji buď dali stranou nebo si ji přikryli ubrouskem

Jak jistě všici víte Míša měla tento týden takové ty záležitosti se změnou věku či co a já bych vám rád nabídnul pohled do kulinářské části celé události.

Celé to začalo již v předvečer, kdy se Míša rozhodla upéct moučník pro své kolegy v práci dle receptu, který ještě nezkoušela. Zkušeně si nechala dostatek času a někdy kolem půl desáté večer se na to vrhla. Moc detailů z výroby nevím, jelikož jsem se kuchyni z praktických důvodů [čti ‚v rámci uchování si zdraví‘] raději vyhýbal, ale výsledek se na mě ráno ze stolu jen usmíval A musím zdůraznit, že se velice povedl!

V den D pak proběhla dá se říct až smšť lahodných chodů – na večeři bylo tří chodové menu.

Krevetový krém z brambor, zeleniny a krevet ozdobená krevetami (M.: Bramborovo-mrkvový krém s krevetami)

Čerstvý chřest zabalený v ala rostbiefovém masíčku a slanince se zeleninkou (M.: roastbeef jsem prostě nesehnala, tak jsem vzala něco jiného, no a aby to nebylo tak suchopárné, tak jsem přidala slaninku)

a ještě jednou

A na závěr pečený česnek (M.: ten se vážně povedl! Jen by to pro příště chtělo dořešit koření.)

Já jsem pak dostal ještě zbytek z moučníku, takže ani dokrm nechyběl

Všechno se hrozně moc povedlo, ale osobně bych vyzvedl moučník a polévku – oboje bylo naprosto dokonalé.

Tak to bylo snad podruhé, co jsem se v Praze vypravila do Starbucks. Nebo tedy spíš jinak – vypravila se do Starbucks a dala si tam kávu. Já jsem se tam vypravila vícekrát, ale ty ceny mě většinou odradily, takže jsem si nechala zajít chuť. Ale tentokrát jsem měla speciální příležitost, tak jsem si tam s kamarádem dala v poklidu to jejich speciální vánoční Perníkové latté a musím říct, že fakt dobré. V Zürichu jsem vyzkoušela Čokoládové macchiato, což nebylo špatné, ale že by to bylo lepší než jejich „obyčejné“ Macchiato, to se říct nedá. Takže příště vyzkouším tu jejich bílou čokoládu s kávou a uvidíme.

Jeden rychlý zápis. Před Mikulášem jsme si zašli na mikulášskou večeři – ještě že jsme měli rezervaci, protože tento nápad jsme neměli sami. Bylo tam narváno. A stále chodili noví a noví zákazníci a všichni věřili, že se tam pro ně najde místo 🙂 Byli jsme v Don Leone v Zürichu (Bäckerstrasse 31), italská restaurace. Jako jídlo nebylo špatné, jen jsme u některých položek očekávali něco trochu jiného. Ono vyberte si pořádně, když je jídelní lístek jen v italštině … angličinu jsme na servírky raději moc nezkoušeli … nevypadalo to na začátku, že by ji jó ovládali. A navíc měly fofr.

Takže Vláďa na začátek zvolil focacciu s nějakým tím jejich salámkem. Ale to, co přinesli, byla a spíše malá calzone, tedy malá přehnutá pizza. S tím, že by leckde snesla být v troubě kratší dobu. Ale když to člověk oškrabal, tak dobré.

Já si dala tuňákové carpaccio, tzn. extra tenké kousky tuňáka. Na tom Vláďovi vadilo, že to bylo studené, skoro až zmraženě. Ale to tam myslím, jestli jsem jejich italský popis pochopila dobře, psali. Ono zkuste si taky nakrájet čerstvou rybu na extra tenké plátky, že? Takže má představa je, že to zmrazí a pak se to nakrájí. Bohužel to pak nechali odpočinout jen chvilku, takže to nestilhlo chytit správnou pokojovou teplotu. A celé to leželo na lůžku z rukoly. Doladěno citronem a balzamikem to bylo dobré.

A na závěr jako hlavní jsme si dali dohromady pizzu se šunkou, a slaninou, možná tam bylo i vajíčko (?) a rozhodně tam bylo úctyhodně té rajčatové pasty, asi i rajčata. A ta byla! Těsto bylo vidět jen po obvodu. Kdyz jsem si dala kousek z prostředka, tak to jste měli vlastně jen šunku se slaninou 🙂 takže jsem k tomu pak ještě přikusovala výborné pečivo, které mi přinesli k tomu tuňákovi.

Schrnuto a podtrženo – dobré, prostředí příjemné, ale jestli tady mají narváno takhle pořád, to raději budu hledat nějaké klidnější místo.

Tak tu máme jednu tématickou hádanku – kdo je v obraze, pro toho to nebude nikterak těžké :). Ale koukejte napsat odpověď co nejpodrobnějsí ;-)!

Tak jsem si bláhově myslela, že budu skrblík a zelený čaj za 1,5CHF mě uspokojí. Chyba lávky – to se nedá pít (je to stejné jako s levnými čaji v Čechách) . Tak jsem zainvestovala do svých chuťových buněk a musím říct, že Twinings (Twinings UK) Jasmine Gree Tea je výborný. Balíček za 4,5 CHF zmizel za necelých 14 dní. Tak mě tato značka mile překvapila, že jsem zkusila i Lemon a Ginger – s medem to je výborné a s blížící se zimou doufám, že bude mít zázvor i zahřívací účinky. A do zásoby jsem si koupila ještě Schwarztee Selection Pack (Earl Grey, Lady Grey, Darjeeling, English Breakfast, Prince of Wales) a Grüntee Selection (Java, Lemon, Apple, Jasmine, Orange). Tak snad mě žádné nezklamou.

Sice zastánci sypaných čajů namítnou, že žádný pytlíkový čaj, byť je sebevíc drahý, není ten pravý, ale s mojí leností bych nikdy tolik čaje jako s pytlíky nevypila.

A co vaše zkušenosti s čajem?

Můj odjezd se nezadržitelně blíží, tak si nenechám ujít žádnou příležitost se ještě sejít s rodinou u dobrého jídla. A protože ryby všichni mají rádi (já si náhodou také dobrou rybu bez kostí ráda dám), vypravili jsme se do Apetitu v Dlouhé, kde máme dobrou zkušenost z minulých let.

Interiér je laděn do námořnicka – nástěnky s lodními uzly z lan, makety lodí, kotva, apod. Na to, že byl čas večeře, bylo plno tak z poloviny a byl tam tudíž i klid na konverzaci. Nevím, jestli je celá restaurace nekuřácká, ale nekouřilo se tam.

A co jsme si tedy dali za mňamky? Začnu u naší „mladé“ části stolu, protože to jsem měla možnost dobře vidět i ochutnat. Já jsem si dala s Vláďou jako předkrm „Tatarský bifteček z čerstvého norského lososa ochucený bylinkami, toasty“ a „Buffallo onion rings – smažené cibulové kroužky v pivním těstíčku podávané s americkým a dijonským dresinkem a sladkou chilli omáčkou“. Cibulové kroužky si Vláďa ohromně pochvalovat. Na rozdíl od jiných restaurací tady byla opravdu cibule cítit a ne že to je něco jako smažené cibulové těstíčko. Navíc k tomu byly tři „omáčky“, které hodnocení vlastních kroužků body přidá rozhodně víc, než když vám k tomu přinesou pouze zakysanou smetanu, což někde pod heslem zdravého životního stylu také dělají. A tataráček byl moc dobrý, jemný, s lehkou chutí lososa. Poté, co ho Martin ochutnal, se trošku zarazil a optal se, jestli má jen tak špatné chuťové buňky, nebo to je opravdu z ryby :), tak jsem ho mohla uklidnit, že cítí dobře.

Jako hlavní jídlo jsem zvolila „Gratinovaná rybí směs s bylinkami, smetanou a sýrem podávaná přímo v pekáčku“ a k tomu jsem zvolila jako přílohu zapečené toasty s mozzarelou. Někomu by na tomto jídle mohlo vadit množství smetany a ne každý si pochutná na chladnoucím sýru, kterým to bylo zapečené, s tím, že vlastně pak necítí chuť vlastních ryb, ale všechny chutě se od sebe daly krásně odlišit a někdo, kdo se v rybách vyzná více než já, by jednotlivé rybí kousky pravděpodobně poznal (já poznala akorát toho lososa). Vláďa si dal, myslím, pstruha na česneku s něčím jako šťouchané brambory, a navíc si k tomu objednal ještě česnekovou omáčku a nemohl si to celé vynachválit. Nejprve tedy trochu bojoval s otevřením ryby, ale nakonec se povedlo. To je to, co jsem ocenila v restaurantu Como na Václaváku – objednala jsem si rybu, kterou když mi přinesli, tak ji přede mnou otevřeli a bezchybně vykostili. Neměla jsem tam pak opravdu jedinou kůstku. Tím si mě získali, protože kostičky jsou to, co mě od větší konzumace ryb odrazuje.

Další stolovníci si objednali

Ale i když porce byly úctyhodné, přeci jen jsme si malinké místo na zákusek našli. Nás s Vláďou potěšila nabídka zmrzliny od Primy, máma zvolila slaný zákusek ve formě smažených kousků modrého sýra.

Výběr mě opravdu nadchnul (na to, že nemám ráda ryby, jak o mě všichni prohlašují), takže toto rozhodně doporučuji a rádi se sem někdy zase vrátíme.

Chýně. Malá vesnička poblíž Prahy, kousek od Sobína. Kdo je cyklista a bydlí na západní straně Prahy, tak tudy jistě alespoň jednou projel. My tudy projeli už nesčetněkrát … A kdykoliv jsme tudy projížděli, tak mě Miška popichovala, kdy se se konečně vypravíme do zdejšího Pivovarského dvora na nějakou mňamku. Došlo to tak daleko, že jsem pod tréninkovou záminkou raději začal volit jinou, kopcovatější, cestu 🙂

Žel tento rok je cyklisticky povadlý, ale zato hojný na kešky. Alespoň nějaký pohyb, když to cyclovaně nejde. A podobně to bylo i dnes. Ráno azuro, na stole geocoin, co jsme sebrali ještě ve Fontainebleau, a v mysli smutno, že na kole to nepůjde. Tak jsme pohledali příhodnou kešku a hurá autem ke Karlštejnu, abychom si ve zdejších lesích udělali malou procházku, během níž jsme našli i pár keší a nafotili i pěkné obrázky 🙂 Když jsme se dostali zpět k autu, tak jsem zavelel „Na Chýni!“ a Miška mě tam krásně odvezla [o výhodách osobní řidičky třeba někdy jindy :-)].

Pivovarský dvůr z venku nevypadá nijak okázale, zkrátka takový velký barák, ale oč nevýraznější exteriér, o to hezčí interiér. Sedí se v takové velké místnosti s dvěma varnami na pivo, u pěkných dřevěných stolů. Fakt hezký. Navíc nezakouřeno [od 11:00 do 15:00 se nekouří].

Jídelní lístek by se asi Mr. Pohlreichovi nelíbil [příliš bohatý], ale nás na první pohled oslovily dvě věci – cibulové kroužky a sekce česká kuchyně. Zde bylo na výběr asi ze sedmi jídel, přičemž my si vybrali pivovarský guláš s knedlíky [Míša] a svíčkovou. Než jsme se nadáli, tak jsme kroužky měli na stole a musím vám povědět, že byly mňamózní. Bylo jasně poznat, že jsou dělané z celé cibule a ve zlatavém osmaženém provedení zkrátka neměly chybu. Pár minut poté, co jsme dobaštili kroužky, tak nám na stole přistála hlavní krmě a opět bych stěží hledal nějaký zásadní problém. Moje svíčková byla moc dobrá, možná knedlíky bych snesl víc domácí [čti tužší], než nadýchaný, ale rozhodně bych nedokázal říct, zda byly kupované nebo vyráběné přímo na místě. Zkrátka byly dobré 🙂 O guláši by spíše měla básnit Miška, ale z toho, co jsem ochutnal můžu říct, že byl skvělý! Lahodné masíčko a skvostná omáčka skvělé chuti. Žádná planá, nic neříkající UHO. No Miška se olizovala až za ušima 🙂 A dostala toho tolik, že si skoro polovinu musela nechat zabalit na cestu domů 🙂 A jelikož sladkou tečku na závěr jsme tentokrát vynechali, tak nastal čas placení. A zde bych měl asi první a i poslední výhrady. Osobně mi přišlo, že ceny jídel mají posazené hezky vysoko [třeba za hovězí steak si účtují něco kolem 400Kč], ale po chuťovém zážitku mi už těch 149Kč za guláš a stejnou částku i za svíčkovou, nepřišlo zas tolik. Když mi ale přinesli rukou psaný součet cen ala hospodský pajzl, tak mě to trošku zaskočilo. Naštěstí jsme toho zas tolik neměli, takže jsem si domyslel, co je za co, ale doopravdy bych to v takovémto podniku nečekal. Druhá, a menší, výhrada by byla na personál. Celkem se u nás vyskytli tři lidé, přičemž jedna servírka byla vážně divná. Naopak pan vrchní byl vynikající a velice pozorný.

Takže pokud bych to měl všechno shrnout, tak kuchyně i prostředí za návštěvu jistě stojí, ale počítejte s tím, že i na „venkově“ je již v dnešní době draho 😉

PS: Co by to bylo za nedělní výlet, kdybychom se nestavili v shopping centru. Dnes vyhrála Šestka 🙂 Ale nutno říct, že peněženku, kvůli které jsme tam hlavně jeli, jsem si koupil! 🙂

Tak další kulinářský zážitek. Tentokrát jsem si úplně nebyla jistá, do čeho jdeme. Jediné, co jsem věděla, že to je pekárna, kde prodávají dobré koláče a pirožky, které nám rádi zabalí s sebou :-). A tak jsme do Vily Baltiky (cj, aj) v Kostelní ulici dorazili plni očekávání. Přivítala nás relativně malá místnost s kapacitou pro cca 15 lidí s proutěnými. Nevím, jestli se teprve v budově zabydlují, ale záchod byl v trochu polních podmínkách. Jídelní lístek tu neexistuje. Jediné menu, co mají, je na čaj. Jídelní nabídka byla napsána křídou na tabuli u vchodu. Zkrátka se nejedná o klasickou restauraci, ale spíš takové klidné místo k odpolednímu posezení, kde vám kromě čokoládového dortu, cheescaku, masových pirožků a zeleninového quiche, nabídnou i dobrý čaj, výběr ze tří druhů polévek a dvou druhů „pořádného“ teplého jídla.

Takže já jsem si dala paprikový quiche, který mi přinesli s oblohou s čočkou a paprikou a k tomu vanilkový čas s grepfruitem, který jsem si, jak se mi tradičně stává, trochu přelouhovala. Vláďa si vybral masové pirožky, které dostal se stejnou oblohou, navíc zasypané osmahlou cibulkou. A na závěr jsme si dali čokoládový dort, který byl trochu jiný, než na jaký jsme zvyklí – byl velmi tuhý, že se s pouhou vidličkou dal stěží ukrojit. A bylo v něm něco zvláštního (chutnalo to jako kandované ovoce, ale nic podobné konzistence uvnitř nebylo); vrstvičky krému byly miniaturní, ale přesto nebyl korpus suchý. No, musíte si to jít ochutnat sami.

Takže shrnutí – velmi dobré, ale např. pro Vláďu by porce byla na pořádné jídlo malá.

Musím dohnat Vláďův rest, než i já zapomenu, na jaké dobrotě a kde jsme to byli. Nechali jsme se inspirovat recenzí této restaurace v příloze hospodářských novin. Zvolili jsme si pobočku v Holešovicích. Ačkoli jsme se oba těšili na pořádný bagel, nabídka ostatního nás natolik zaujala, že bagel jsme si koupili až na závěr večeře na cestu domů .

Interiér je nevelký, obsluha obětavá, ceny „klasické“.

Vzhledem k tomu, že jsme ani jeden z nás neměli moc velký hlad, rozhodli jsme se pro jeden malý předkrm a jedno hlavní jídlo. Otestovali jsme tedy cibulové kroužky (takový průměr, velmi by jim pomohla lepší majdička, než jen „obyčejná“, i když relativně dietní, zakysaná smetana) a potom King Burger se zeleninovým salátem. Líbilo se mi, že „jdou s dobou“ a burger nepodávají striktně jen s tradičními hranolkami, ale jeden si může místo nich vybrat právě zeleninový salát (salát, rajče, okurka). Burger jako takový byl úžasný. Ani si nedovolím srovnání s McDonaldem, to by byla potupa. Výborná domácí (prý) sezamová bulka, cibule, majdička, a dobře palec tlustý kus šťavnatého hovězího masa.

A na cestu domů (ale dojídali jsme to ještě doma pěkně rozpálené z mikrovlnky s máslem) jsme si koupili česnekový a čokoládový bagel. Čokoládový jasně vyhrál, protože měl čokokousky rovnoměrně v celém těstě, zatímco česnekový pouze na povrchu.

A příště sem vyrážíme konečně na plněný bagel a na žebírka.