Jak jsem zmiňovala v minulém úvodním článku o mém pobytu ve Valencii – program konference byl nabitý (24.2.-26.2. od 8:30 do 19h a 27.2. od 8:30 do 15h), a tak jsem toho v těchto dnech z Valencie mnoho neviděla. Ve středu bylo azuro a teplo, a tak si jeden přednášející z New Yorku na úvod svého projevu neodpustil milou poznámku, že velmi oceňuje, že v tak krásný den jsme ochotní sedět v potemnělé místnosti a naslouchat přítomným řečníkům, místo toho, abychom si venku užívali den, který všichni, u kterých je v tomto ročním období opravdu zima, jistě umíme ocenit.

Vlastním průběhem konference se budu zabývat v jiném článku, takže skočím rovnou k obědu 🙂 – ten se podával na otevřeném prostranství v útrobách hotelu a byl vždy výtečný. A protože mi zbyl do začátku odpoledního programu čas, vydala jsem se hledat poštovní schránku a při té příležitosti jsem měla možnost opět obdivovat okrasné stromy obsypané mandarinkami, kdy si člověk musel dávat docela pozor, aby mu všudypřítomný vítr nějaké to ovoce neshodil na hlavu, protože to by zavánělo slušnou boulí. Od 19:30 byl na programu „Sympozium buffet“, který jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Takže do hotelu jsem dorazila něco po desáté a to už jsem na nějaké obdivování Valencie opravdu neměla sílu.

Čtvrtek probíhal stejně, až na ten rozdíl, že večeře dnes na programu nebyla, a tak jsme se s Šárkou (stejně jako já vystudovala na ČVUT FS biomechaniku a momentálně studuje 2. ročník doktorského studia na Ljubljanské universitě, kam ji doporučil můj nynější školitel) vydali do města dát si někde paelu. Nakonec jsme skončili v malém bistru, kde to podle výzdoby vypadalo, že je majitel velkým obdivovatelem USA – SPZ značky Texasu, reklama s Homerem na pivo Duff a na jídelním lístku byly mezi specialitami hamburgery a pizza. Ale našlo se tam i něco ze španělské kuchyně. My jsme si vybraly chalapenos (obalované s tvarohem) a kuřecí paelu. Oboje velmi dobré. A zpět k hotelu jsme se proplétaly křivolakými, živými, velmi dobře osvětlenými ulicemi.

Pátek – program opět od 8:30 do 19h a od 20h slavnostní večeře. Takže z prohlídky města opět nic.

Sobota – poslední den konference – program byl dnes jen dopoledne, takže jsem si naplánovala, co všechno musím ještě stihnout shlédnout. Ve tři jsme skončili s obědem a se Šárkou a jejím profesorem jsme se vydali jihovýchodním směrem podél Jardin del Túria k futuristicky vyhlížející oblasti s muzei. K Jardine del Túria je třeba pár slov říct, protože to je něco úžasného. Kdysi tekla středem města řeka, ale po velkých povodních v roce 1957 byla odkloněna a místo jejího řečiště vznikl park o ploše 110 ha (myslím, že jsem někde četla, že je 14 km dlouhý). Na jeho území se nachází několik fotbalových hřišť, atletický ovál, hřiště pro rugby, několik jezírek, přírodní posilovna, pingpongové stoly, stolky na deskové hry, biopark a právě zmiňované „město umění a věd“ (City of Arts and Sciences, Ciudad de las Artes y las Ciencias). Samozřejmostí jsou značením oddělené pruhy pro chodce/běžce a cyklisty. A jak to u takové správné „řeky“ bývá – vede přes tento park dobrých 15 mostů, z čehož já jsem přecházela, mimo jiné, přes krásný moderní most Puente de la Expozicion, květinový most Puente de las Flores (1, 2) a historický Puente de la mar (1, 2). Myslím, že o takovémto „parkovém komplexu“ si mohou evropská města nechat jen zdát. Ve Městě umění a věd se nachází palác umění, L´Hemisferic, což tedy nevím co je, dále muzeum věd, které jsme navšívili a L´Oceanofrafic, což jak každý z názvu pozná – „akvarijní komplex“, do kterého jsme také zavítali.

Vědecké muzeum zde bylo pojato obdobně jako Science muzeum v Londýně – velmi interaktivně. Není to na nijak závratné intelektuální úrovni – vše je uvedeno tak, aby to každý pochopil … a hlavně – spoustu věcí si můžete sami vyzkoušet – která „pěna“ nejlépe izoluje vaše pozadí při sezení? – to odhalí tlakové senzory v židi; jakou máte rovnováhu? – test na tlakové podložce; Jakou máte sílu? Optické klamy; Jak vnímáte zvuk? Co je globální oteplování? Jak vznikají hurikány? … a mnoho dalšího. My jsme to tedy vzali „letem světem“, protože tohle je spíš na roční vstupenku 🙂 I tak jsme tam strávili 1,5 h. A pokračovali jsme do (jestli si to dobře pamatuji) v Evropě největšího komplexu akvárií.

Zde jsme byli až do zavírací doby, tedy bezmála tři hodiny. Co vám na první pohled muselo upoutat pozornost byla vstupní hala úžasného architektonického vzhledu (1, 2, 3). Vnitřek byl pak rozdělen podle jednotlivých moří. Nejvíce mě samozřejmě (no tak samozřejmé to není) moře Rudé. Dále byl nezapomenutelný tunel – ne jen tak ledajaký tunel – ale tunel v akváriu, kdy se všude kolem vás proháněli žraloci a rejnoci – to bylo něco úžasného. A pak tu bylo delfinárium! Měli jsme štěstí – přišli jsme přesně na začátek představení. Vzhledem k tomu, že to bylo mé první představení s delfíny – no byla jsem zpět v dětských letech a nadšeně tleskala nejen delfínům, ale i jejich „krotitelům“, kteří se s nimi v neoprenech proháněli v bazénku (tou dobou bylo zataženo, mrholilo, a bylo tak 10st) – jak delfíni, tak cvičitelé prováděli neuvěřitelné kousky a skákali do neuvěřitelných výšek 🙂 Paráda !! – Budu muset někdy zase do zoo u nás 🙂

A to bylo osm hodin večer. A co nás lákalo dál? Chtěli jsme se podívat k moři a k trati F1 :-). … No, pěkně jsme se prošli. Přístav mě sice moc nenadchl, ale šáhli jsme si na trať, po které se prohání Schumacher. A zpět jsme se svezli metrem – nejprve nadzemním, následně jsme přestoupili do podzemního. A na rozloučenou s Valencií jsme si došli do restaurace Neco – podnik se středomořskou kuchyní typu „sněz co můžeš“. Se Šárkou a panem profesorem to bylo krásné odpoledne (i když to počasí bylo to nejhorší, co jsme tu zažili) zakončeno velmi příjemnou večeří. Je druhý den čekalo vstávání v půl šesté (v sedm jim letělo letadlo do Paříže, kde je čekala pětihodinová pauza a následný let do Ljubljaně). Já jsem to měla naplánováno ještě trochu jinak – dopoledne procházka, kolem oběda přesun na letiště, ve tři odlet.

Ráno jsem tedy vstala v půl osmé, dobalila, zašla na snídani (většinou jsem si dávala croissant a jiné plněné sladké pečivo z listového těsta) a vyrazila ještě do města. Mým dnešním cílem byl biopark na druhém konci Jardines del Túria než jsme byli včera. Tím jsem vlastně onen 14 km dlouhý park shlédla celý. Tato severozápadní část Jardines del Túria přecházela do Parque de Cabecera (1, 2, 3) – poklidné místo s potokem, jezerem a Bioparkem (taková Zoo). A tím má prohlídka Valencie skončila.

Ještě bylo třeba zajet zpět do hotelu vyzvednout si zavazadla a vyrazit na letiště. Odlet z Valencie se o půl hodiny zpozdil, což mě trošku znervóznilo, protože v Curychu jsem měla opět jen 45 minut, takže to bude dost našlapané. Ale … foukalo nám do zad a trasu do Curychu jsme stihli o půl hodiny rychleji, než bylo plánováno, takže nakonec jsem vše stihla. Na Ruzyň jsme přiletěli pouze s 15 min zpožděním, takže Vláďa na mě nemusel čekat zas až tak dlouho.

Tak jsem se na konci února podívala do Valencie. Koho by zajímalo, jak jsem přišla k tak příjemné „dovolené“ – jela jsem tam od školy na konferenci Computer methods in Biomechanics and Biomedical Engineering 2010 (Počítačové metody v biomechanice a biomedicínském inženýrství). Měla jsem velké štěstí, že jsem si výjezd zařídila ještě před projednáváním rozpočtu – jiní neměli takové štěstí a jejich zahraniční konference byly seškrtány. A tak mi škola zajistila letenku, já jsem si zajistila hotel a mohla jsem vyrazit.

Na letiště mě naštěstí mohl Vláďa odvézt a i počkal, až se v pořádku odbavím. Vzhledem k tomu, že jsem z létání trošku nesvá, nechtěla jsem si ještě přidělávat starosti s tím, že se budu bát o mé zavazadlo, které bych posílala „spodem“, a tak jsem si vše zabalila jen do příručního zavazadla, které je možné vzít s sebou na palubu letadla (a jak jsem se pak na konferenci dozvěděla – spoustě lidí dorazily jejich kufry třeba až druhý či třetí den). K tomu jsem měla ještě poster, který šel se mnou také na palubu. Odlet z Ruzyně byl bez problémů, na palubě servírovali čerství croissanty a pití dle výběru. Během letu, vzhledem k oblačnosti, toho moc vidět nebylo. V Curychu jsem měla 45 minut čas na přestup, ale vzhledem k tomu, že jsem odlétala z úplně opačného konce terminálu, to bylo jen tak tak. Ještě jsem si stihla koupit pití v automatu (naházíte tam eura a vrátí vám to švýcarské franky). A už jsme nastupovali … se zpožděním. Toto letadlo bylo o poznání větší, také měla každá čtveřice sedadel obrazovku, kde nám během letu zobrazovali polohu, kde se právě nacházíme a také venkovní teplotu (až -48st., rychlost (cca 700km/h) a kolik nám ještě do cíle zbývá kilometrů a minut) a také Mr.Beana :-). Ale abych nepředbíhala. Když už jsme byli všichni usazení, tak nám musel pilot sdělit nemilou novinu. Jestli jsem to dobře pochopila, tak se ve Francii stávkovalo a žádali o omezení letového provozu. Naštěstí byl pilot (nebo kdo to zařizoval) schopen pro nás zajistit „okno“ již za hodinu (původně to prý měly být hodiny tři). A tak jsme seděli v letadle na ranveji a čekali, až nás pustí. Letušky nám naštěstí přinesli občerstvení ve formě vody a malých balení Toblerone :-), a s knížkou to docela rychle uteklo. Vlastní let pak proběhl v pořádku, jen nad Španělským pobřežím to dost foukalo. A jak jsem pak zjistila, jedno obzvlášť silné fouknutí, bylo vlastně přistání – raději jsem turbulence přečkávala se zavřenýma očima, takže jsem si vůbec nevšimla, že už klesáme :-). … A opět tu byl pilot se sdělením, že je mu to líto, ale že nás ještě nemůže vypustit z letadla, protože pozemní personál na nás není přichystaný. Po cca 10 minutách se s námi tedy rozloučil slovy “ … but the wind is a little bit bumpy“, což jsem si přeložila tak, že trochu fouká. V té chvíli jsme ještě nevěnovala pozornost tomu, že ačkoli jsme již na pevné zemi, stále to s námi trochu pohupuje. „Bumpy“ pro mě dostalo hnedle nový význam – takový pořádný fičák 🙂 Ale azuro a 18st. Ještě že mě mé „lehké“ příruční zavazadlo drželo při zemi. … A je to … dorazila jsem do Valencie (odlet z Ruzyně byl v 10h, a přistáli jsme zde v 15h).

A teď začala fáze dvě – najít Westin hotel, kde se konala vlastní konference, kde bylo nutné se prezentovat, a poté najít hotel, ve kterém jsem ubytovaná. Na rozdíl od Prahy má Valencie metro zavedené až na letiště a Westin hotel se nacházel nedaleko zastávky. U automatu bylo výrazně vyznačeno, že lístek na oblast A+B, což je z letiště do centra, stojí 1,9 Eura. Už jsme chtěla projít turnikety, když mě oslovil chlapík (později se představil, jako Thomas Franc z Jižní Afriky (ale byl to „normální“ běloch)) dotazem, zda náhodou nejedu do Westin hotelu. Tak jsem odvětila, že ano a on, jestli by se nemohl přidat – že si nějak nezjistil, kde to je. A tak jsme vyrazili spolu, čemuž jsem byla ráda – ve dvou se to bude lépe hledat. Ale problémy jsme žádné neměli. Už cestou do hotelu jsem si náramně užívala teplo, sluníčko, trochu to kazil ten šílený vítr, ale sluneční brýle zachytily většinu písku, který ve vzduchu poletoval … a ty palmy!! Byl to nádherný pohled – palmy, mandarinky, platany … spousta zeleně a relativně čisto.

Po úspěšné registraci jsem se vypravila hledat svůj hotel. Od Westinu to bylo 1,5 zastávky metrem (což jsem šla pěšky, když bylo tak krásně)- Husa Liar na rušné ulici Colon, ale pokoje byly do dvora, takže v noci byl klid. Ubytování proběhlo v pořádku – pokoj měl dvoupostel, televizi, kterou jsem ani nepustila („naladit“ olympiádu jsem zkoušela, ale zimní hry Španělům asi moc neříkají) a koupelnu s vanou, kterou jsem si stihla pořádně užít jen ten první den večer. S vybalováním jsem se moc nezdržovala a vyrazila jsem na prohlídku centra – bylo totiž jasné, že kvůli nabitému programu konference, který má končit každý den v 19h a k tomu je na dva večery naplánována hromadná společenská večeře, toho v další dny moc nestihnu.

Podařilo se mi projít celé centrum od jihu k severu a jen jsem se musela smát doporučením z internetového průvodce, který chrlil všelijaké rady, jak se v centru neztratit – tady tedy opravdu nebyl problém, stačilo jen sledovat široké ulice a ty vás přímo provedly po hlavních náměstích s památkami. Když uvážím, jak spletité jsou uličky Starého Města … Fotila jsem kde co, ale leckdy to moc nešlo, protože své historické stavby měli pevně obklopeny novodobými budovami a nebylo tam dost místa dostat na snímek celou stavbu. Ale zážitek z procházky byl krásný. Snad se mi alespoň trochu na fotkách podařilo tu atmosféru zachytit.

Je tomu již 5 dní, co jsem se vrátila z vědecké konference ve španělské Valencii, ale ani dnes asi nebudu schopná o tomto úžasném „výletě“ napsat nějakou „zprávičku“. Tak snad vezmete zavděk alespoň fotkami. A pozor! – abychom to měli všechno jednotné, tak jsme si zřídili nový účet na řajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz. Takže fotky z Valencie naleznete ZDE.

Ti, kteří trošičku sledují mé příležitostné „změny stavu“ na facebooku, zaznamenali, že jsem tam psala něco o jisté konferenci ve Španělsku a třeba by byli zvědaví, o co jde. Tak nejen pro ty, ale i pro ostatní:

Jako asi všude, i ve škole se na začátku roku dělá finanční rozvaha – kam, co a kolik se bude investovat do vybavení, jak to bude s platy zaměstnanců a kdo a kam pojede na jakou konferenci. Jedno z omezení na konferenci je, že tam musíte jet jako aktivní účastník – škola vám jen tak nezaplatí výlet do USA :-). A tak již od začátku ledna připravuji abstrakty a články, se kterými bych i já mohla zkusit štěstí. V tomhle mám ale ohromné štěstí na lidi kolem sebe – myšleno tedy mé dva školitele, kteří mě pozvánkami na různé, domácí i zahraniční konference zásobili. Bohužel někde se musel abstrakt posílat třeba již v listopadu, takže ty jsem mohla z výběru klidně škrtnout. U jiné byla uzavírka třeba ten samý den, kdy jsem možnost tam něco poslat zaregistrovala.

U mě bylo rozhodnutí o čem psát velmi jednoduché – upravit diplomku 🙂 A s tímto článkem to prozatím všechno obesílám. A hle! Štěstíčko se usmálo – vzali mi to jako poster na CMBBE 2010 – 9th International Symposium on Computer Methods in Biomechanics and Biomedical Engineering ve Valencii (Španělsko). Tím lépe, že oba školitelé považují právě tuto konferenci za velmi povedenou a přínosnou. Takže to byl první krok. A teď mohl začít koloběh se schvalováním. Vzhledem k tomu, že tato konference je již na konci února, bylo nutné urychleně vyzjistit, jestli na to ty peníze dostanu. Přeci jen to není nejlevnější záležitost – jen „studentské vložné“ je 480 euro. Pak to máme hotel (musela jsem si nakonec rezervovat jiný, než kde se konference bude konat – v tom pětihvězdičkovém za 110 euro na noc už bylo plno :-)), letenku, strava, apod. … „Svolení“ jsem dostala. A následovalo seznámení se se školní aplikací na vyřizování zahraničních cest … Po vyplnění čtyř formulářů, které jsem úspěšně nechala na vedení podepsat a odevzdala je na oddělení pro zahraniční věci mi sdělili, že ještě potřebuji jednu smlouvu (aby mi mohli ty peníze vůbec vyplatit – pro doktorandy platí trošku jiná pravidla než pro běžné zaměstnance), kterou opět musím na vedení nechat podepsat. Ale i to mám úspěšně za sebou. Takže ještě poslední věc, kterou nemám vyřízenou je upřesnění adresy příjemce platby na vložné pro konferenci 🙂 … A pak už jen dotvořit poster, nechat ho vytisknout a jedeme!

Koho by třeba zajímaly podrobnosti, nechť se podívá na: http://www.cmbbe2010.cf.ac.uk/index.asp

Ačkoli jsem oficiálně měla narozeniny až za týden, bylo mi částí rodiny popřáno již 23.1. Na jeden z dárků se můžete podívat rovnou. Jde o moji vlastní internetovou doménu 🙂 Někomu by to mohlo přijít divné, ale mě to přijde supr! Hlavně teď, když se ve škole na doktorském studiu začínám „rozjíždět“ a neminou mě jisté oficiality (jako oficiální adresa apod.) a povinnosti – učení. A proto mi přijde dobré mít nějakou tu svoji dobře zapamatovatelnou adresu, kde budu moci zveřejňovat vše ke studiu a nebudu se přitom muset „schovávat“ za různé „nepotřebné“ domény :-).

A tak kdybyste měli čas a chuť, podívejte se na mcadova.cz

A v případě, že tam objevíte chyby nebo něco nebude fungovat, neváhejte mi napsat, protože nefunkční ty stránky opravdu mít nechci. Nápady na vylepšení beru samozřejmě také.

Ne, opravdu zde nebudu popisovat nějaké naše poslední jídelní orgie, jak by možná mohl název napovídat. Takto (v originále Mindless Eating) se totiž jmenuje kniha od Briana Wansinka, který je mezinárodně uznávaný odborník na výživu a stravovací návyky. Musím říct, že mě kniha opravdu nadchla! Nejde o žádnou dietní knihu ani kuchařku, ani se zde (zas tak moc) nepočítají kilojouly a nemáte zde ukázky vhodných jídelníčků. Brian Wansink se zde totiž nezaměřuje na výživové hodnoty, na obsah tuků a cukrů apod., ale jde mu o samotný přístup k jídlu a způsob konzumace. Zaměřuje se na věci, které ovlivňují naše nežádoucí tloustnutí (nebo v opačném případě – jak do dětí dostat více zeleniny, aniž by si toho „všimly“). Než se vrhnu k sepsání několika pasáží, které si z knihy prostě musím poznamenat, ještě zde uvedu dalších pár vět o autorovi, které vám možná přiblíží způsob jeho práce a napoví něco více o jeho zaměření a vlastním přístupu ke stravování: je profesorem marketingu a vědy o výživě v rámci aplikované ekonomie Fakulty řízení na Cornellově universitě, kde je ředitelem Cornellovy potravinové a jakostní laboratoře (www.FoodPsychology.Cornell.edu). Z jeho dalších působišť jsou či byli: Darmonthská vysoká škola, Vrije Universiteit (Nizozemí), Whartonova škola v rámci Pensylvánské university, Illinoiská universita v Urbana-Champaign, INSEAD (Francie), armádní výzkumné laboratoře v Naticku. Více o knize se dozvíte na stránkách www.MindlessEating.org.

A teď k vlastní knize. Není mnoho knih, ve kterých bych si zakládala zajímavé pasáže, ale tahle k nim tedy rozhodně patří. Osobně neznám zas až tolik lidí, kteří by měli problémy s nadváhou, nebo s jídlem obecně, ale i tak třeba víte o nějakém jídelním zlozvyku (nebo jednoduše zvyku), který vašemu zdravému (či „hubenému“) životnímu stylu neprospívá. Musím podotknout, že v mnoha případech to, co v knize řešil, bylo pro Evropana trošku mimo mísu – Američané jsou prostě, co se jídla týče, trochu jinde. Když ale vezmu, jaké dobrůtky (čokoládové samozřejmě) mi Vláďa z Ameriky přivezl, tak bych i pochopila, z čeho tak tlustí jsou, i když ne všichni to tam mají z čokolády. Z Wansinkových výzkumů vyplývá, že na ně mají vliv především kola, brambůrky, pizza, ale hlavně – přejídání. Což mě přivádí k jednomu rozhovoru s Babickou (kdo nezná – já o něm až do přečtení onoho rozhovoru také nikdy neslyšela 🙂 – je to prý věhlasný televizní kuchař), kde o Češích tvrdil to samé – nejde ani tak třeba o skladbu jídelníčku a o to, že česká klasika je těžká do žaludku, ale že jsou Češi chroničtí „přejídači“. Tak už bylo dost omáčky, hurá do vlastní knihy. Kdyby mi v knihovničce nečekala fronta dalších knih, tak jdu tuhle přečíst znovu :-).

Jídlo je o psychice – to jste jistě slyšeli, a tak i samotný podnadpis knihy na toto upozorňuje: „Lepší je dvakrát se zamyslet, než se jednou nacpat.“ A motto, které se v knize několikrát objevuje: „Nejlepší dieta je taková, o které nevíte, že ji držíte.“

V úvodu mě zaujal výčet různých časopisů, které se zabývají jídlem. V poslední době jsem prošla mnoho odborných článků týkající se mého studia (což občas byla dost nuda), ale myslím, že některé články z TĚCHTO časopisů by mohly být opravdu zajímavé. Jeden takový můžete nalézt třeba zde (obsahuje přibližně to, co je v kapitolách 3-5 v této knize):

http://www.mindlesseating.org/pdf/EnvironCues-ARN_2004.pdf. A jaké že časopisy to třeba jsou? Takže: Výzkum obezity (u nás by tomu mohlo odpovídat třeba http://stob.cz/), Časopis Americké dietetické asociace, Časopis Americké zdravotnické organizace, Časopis konzumního bádání, Chuť, Kvalita a přednosti jídel, apod.

Kapitola Oblast nevědomí

V této kapitole byla základní myšlenka taková, že po většinu dnů vůbec netušíme, zdali jsme snědli o 50 kcal více nebo méně než jindy. Jde o to, že ve skutečnosti opravdu nepoznáme, jestli sníme o 200 či 300 kcal za den víc nebo míň – to je oblast nevědomí. „Je to oblast či zóna, v jejímž rámci se můžeme buď trochu přejídat, nebo jíst o něco méně, aniž bychom si toho byli vědomi.“ A na tom se dá stavět :-). „Pokud toho sníme příliš málo, poznáme to. Pokud toho sníme příliš moc, poznáme to taky. Ale existuje kalorické rozpětí, oblast nevědomí, kde se cítíme být v pohodě a neuvědomujeme si drobné rozdíly. … Můžeme toho (pozn. hubnutí) docílit tím, že ujdeme každý den o 2000 kroků více (1,5 km) nebo tím, že sníme o 100 kcal méně, než bychom snědli normálně.“ Jak na jiném místě knihy uvádí – pro většinu z nás je pohodlnější sníst o něco míň, než se víc hýbat :-).

Během celé knihy se setkáváme s tzv. pozměňovacími strategiemi, které nás mají malými krůčky dovést k tomu, aby jídlo „pracovalo“ pro nás, ne aby to byl jakýsi strašák s kJ či kcal. A tak: Pozměňovací strategie č.1.: Předpokládejte o 20 procent méně či více. Což znamená, že „než začnete jíst, naložte si o 20% méně, než předpokládáte, že budete chtít sníst. … Pokud snížíte o 20% množství těstovin, které si nakládáte na talíř, navyšte o 20% zeleninu.“

Kapitola Průzkum tabule

„Lidé nejedí kalorie, jedí objem.“

Minimalizujte velikost krabic a misek. Z čím většího balení si budete brát, tím víc toho sníte a to o 20 až 30 procent víc v případě většiny jídel. … „Přimějte optické klamy, aby pracovaly pro vás. 200 g guláše na dvaceticentimetrovém talíři je pěkná porce. 200 g guláše na třiceticentimetrovém talíři vypadá jako nepatrný předkrm.“

Kapitola Skryté podněty kolem nás

Past „jídla, které je vidět“. … Otázka pohodlné dostupnosti: ušli byste 1,5 km kvůli karamele? …“Čím větší potíže musíme překonat, abychom se najedli, tím méně jíme.“ Není nad to, dát krabici se sladkostmi do co nejvzdálenějšího kouta bytu.

A protože je toho v knize ještě spousty, co bych chtěla zmínit, pro dnešek skončím zde a pokračovat budu, až budu mít na psaní více času. Navíc mě v knihovničce čeká ještě jedna „jídelní“ kniha, tentokrát o tucích, tak se do budoucna můžete „těšit“ na obdobné poznámky, možná z trochu jiného pohledu.

Literatura:

Rozhovor s Jiřím Babicou: časopis Fitstyl, ročník 13, číslo 11, listopad 2009, ISSN 1212-2629

Brian Wansink: Nezřízené labužnictví. Columbus, 2006. Přeložil Z.Trmota. ISBN 978-80-7249-254-1

Tak jsem po dlouhé době, i když jsem to měla teoreticky podchycené vitaminy, pestrou stravou, protichřipkovým čajem, vonnými esencemi, hlívou ústřičnou a optimistickým pohledem na svět, opět chytla nějakou virózu. Ale protože se má na všem hledat to pozitivní, tak musím říct, že naštěstí jen to. Což tedy znamenalo, že jsem pondělní den ve škole částečně, ale bránila jsem se statečně, prospala … a úterý už jsme prospala doma. A protože jsem se po čtvrtstoletí, co sama se sebou musím žít, naučila tyto případy docela účinně léčit (kloktací sůl, zábaly, černý čaj s medem a citronem, protichřipkový čaj, jox do krku, multivitamín, a hlavně hodně spát), po dvou dnech nemoci je mi již o něco lépe. Minimálně natolik, abych nespala 16h denně, ale mohla dělat i něco užitečného. Jenže má dobrá snaha začíst se do skript byla zničena sýkorkami, které se ve velkém slétaly do krmítka, které mám hned u oken a které Vláďa čerstvě naplnil. A tak jsem si chtěla vyzkoušet, kolik toho ve mě z mého kdysi vcelku ucházejícího fotografického umění ještě zůstalo. Vytáhla jsem stativ, naťukala nějaké nastavení na foťáku a pustila se do mačkání spouště. Hlavní zádrhel – krmítko proti světlé obloze. Tak snad příště to bude lepší. Ale minimálně jedna fotka se mi povedla, ne?

Během mého kurzu Úvod do čínské masáže jsem si stihla udělat pár poznámek, o kterých sem si říkala, že se na ně později podívám … a ejhle, ono je 3 týdny po a poznámky stále leží ladem. Tak k nim alespoň nyní něco v rychlosti sepíši.

Když jsem byla na kurzu čínských masáží, tak náš lektor docela prosazoval tuto čínskou nepostradatelnou rostlinku. Neváhala jsem a zjistila si o ní pár věcí. Nejenže se to dá zobat jako oříšky (jen pozor na množství), ale dá se z toho dělat i nálev. Příprava je sice o trošku složitější než pro klasický čaj, ale věřím, že pozitivní účinky mi čas strávený přípravou, vynahradí. Koho by podrobnosti zajímaly, nechť klikne sem.

Tak je to zase tady – jsem sama doma a vztekám se nad počítačem. *** Nevím jak to, ale pokaždé, když chci něco uložit z internetu, třeba obrázek nebo nějaké pdfko, tak milá liška zamrzne *angry*!!! Do toho mám samozřejmě otevřeno spoustu dalších důležitých oken a rázem je vše ztraceno. Nezoufám a zkouším to znovu …. *angry* a znovu … Až mi dochází trpělivost, řvu, nadávám, vztekám se … není to samozřejmě nic platné. … Vzdávám to a spouštím IE … a ejhle! Nechce se otevřít. A tak řvu, nadávám, a vztekám se nanovo. … Tohle není normální. … Chci svůj vztah nějak pojmenovat a vzpomínám, že jsem někde četla o fobii z moderních technologií. U mě to sice není úplná fobie – bez počítače si svět neumím vůbec představit 🙂 a tak se jen těžko uzavřu před prací s tímto mým „miláčkem“. Ale abych se uklidnila, zadávám do vyhledávače „fobie“. Po chvilkovém hledání nalézám pár zajímavostí. Např.: „Klíčem k odstranění fobie je nalezení skutečného zdroje strachu.“ To snad asi není pro většinu problém. Osobně fobií asi netrpím, zatím mé „problémy“ považuji „jen“ za velký strach a jeho překonáváním se „stávám odolnější“. Na jednom serveru se nejedna přispěvatelka přiznává k „fobii z řízení auta“. – hurá! Nejsem sama 🙂 A konečně to nacházím: Technofobie – strach nebo odpor k pokročilé technologii nebo zařízením, obzvláště počítače. Ano, odpor, to je to správné slovo pro tuto chvíli :-). Tak hurá do nového boje!