U Marků

Tak na nějakou dobu měl být dnes poslední pěkný den. Vstala jsem proto již před osmou s tím, že kdyby opravdu bylo hezky, tak bych se hecla do nějakého velkého výletu. … Mlhu jsme měli i na balkoně. Ale Jana tvrdila, že se to ještě vyčasí. Tak jsem měla dopoledne čas na domácí úkol z němčiny a trochu toho opakování. Co mi už teď na tomto jazyce vadí, je skloňování. Proč takovouhle „vychytávku“ nemůže mít jen čeština? Zatím tedy umím použít tři slovesa (pocházet z, jmenovat se, bydlet) pro jednotné číslo .

S postupujícím časem se sluníčko opravdu objevilo. A tak, i když jsem byla trochu líná, na kolo jsem vyrazila. Idea byla jednoduchá – k jezeru Greifensee, podél něj v opačném směru než minule, u města Maur to vzít přes kopec k Curyšskému jezeru a podél něj do Zürichu. Pak už jen vystoupat domů. A tak jsem ve dvanáct vyjela. Začátek byl dobrý. Po cyklostezce č. 29 a následně po bruslařské stezce č. 72 jsem dojela do Mauru (cca 14 km). Zde se mi konečně podařilo najít kešku, kterou jsem v pondělí marně hledala (byla přesně tam, kde jsem původně hledala, jen ne pořádně). Naopak se mi nepodařilo najít cestu přes kopec (přijde mi, že tady si někdy se značením směrů moc hlavu nedělají, člověk se může jen dohadovat, jestli ta silnice vede, kam potřebuje, či nikoli). Možná to bylo dobře, protože tato trasa vedla přes vesnici „Hell“ (anglicky „peklo“; německy „světlý“ už tak tak pěkně nevyzní) a bůhví, jaké by tam bylo stoupání. A tak jsem doufala, že se mi podaří odbočit v následující vesnici (Uessikon). A situace se opakovala – žádné směrovky. Dala jsem tedy na jednu malou cedulku a vydala se do kopce směr Neuguet. Pak že tady nemají kopce!! (a co teprve ty, které se na všechny strany rýsují na obzoru). Jestli jsem si dobře všimla, tak vedlejší cyklostezky, které jsou v mapě, nejsou značené v reálu (nebo jsem se jen špatně dívala).

Nicméně ve městě Egg jsem si to namířila podél hlavní silnice vedoucí do Zürichu do města Forch. Nevím, jestli to, po čem jsem jela, byl pruh pro cyklisty nebo chodník, nicméně jsem se cítila mnohem lépe, než kdyby mě 80 jedoucí náklaďáky míjely jen tak. Poznámka na okraj – až do Forchu to od Greifensee stále stoupalo (celkem cca 228 m).

Ve Forchu jsem se musela trochu zorientovat, abych se nevydala po rychlostní silnici do Zürichu, ale nakonec jsem směr na Herrliberg trefila dobře. A to byla jízda! Nový asfalt, zvlněný terén, výhledy na pastviny. Následoval sjezd k Zürichsee.

V protisměru bych to opravdu jet nechtěla! Zde jsem se napojila na cyklostezku č.66 a ta mě krásně provedla zastavěnou oblastí kolem jezera (z toho jsem toho moc neviděla ).

Pak teprve začalo pravé dobrodružství – promotat se Zürichem domů. Ještě u botanické zahrady jsem věděla, kde jsem. Myslela jsem si, že projedu lesopark a za tři kiláčky jsem doma. Ale chyba lávky! Začalo to tím, že jsem stoupala do takového kopce, že kdyby přede mnou nejela dáma ve středních letech na městské plečce, tak bych sesedla.
Silnice pak přešla do štěrkové cesty a tady už jsem opravdu sesedla. Ale myslela jsem si, že to je dobré znamení – trošku se projdu a na druhé straně lesíčka už bydlím. Nakonec z toho byly pomalu dva kilometry pěší procházky. Až u občerstvení v Adlisbergu jsem se konečně našla. Nasedla jsem na kolo a přes Dübendorf jsem dojela domů (takže ještě asi 7 km). Ze severu, nikoli z jihu, jak jsem původně plánovala.

… a poznala jsem mnoho místních kopců .

Dnešek měl vcelku jasně daný průběh – přes oběd první hodina kurzu němčiny, koupit švýcarskou simku a založit si účet v bance (aby mi měly kam chodit penízky ).

            Učebna kurzu se nachází v kampusu ETH/UZH, takže to problém nebyl. Ale ačkoli jsem byla vybavena podrobnou mapičkou, stejně jsem napoprvé vešla do jiné budovy a marně hledala požadovanou místnost F8. Naštěstí jsem s tím počítala a raději na kurz vyjela o půl hodiny dřív. Takhle jsem stihla v klidu přejít do vedlejší budovy, kde již nebyl s nalezením správné místnosti problém. Do němčiny jsme skočili rovnýma nohama. Žádné zdlouhavé vysvětlování výslovnosti, nebo nějakých základních slov. Začali jsme odposlouchávat základní konverzační věty typu „já se jmenují“, „jak se jmenuješ“, „odkud pocházíš“, apod. Pro mě osobně je docela těžké se něco naučit jen tak z poslechu, takže když nám konečně rozdal nakopírované materiály, psala jsem si do nich poznámky jak o život. Nebude to jednoduché. Ještě že jsem se předchozí jazyky učila jako malá. Začínat takhle od nuly není vůbec jednoduché. Naštěstí výuka jako taková probíhá v angličtině. A sešli jsme se pěkně různorodá skupinka – Kuba, Korea, Čína, Mongolsko, Irsko, USA, Itálie, Indie, a jistě ještě další. Takže o různé přízvuky angličtiny a komolená jména nebylo nouze.

            Kurz končí ve 13:15, takže je tak akorát čas na oběd. A protože bylo opět azuro, nebylo nic příjemnějšího než si vzít oběd na nábřeží k jezeru. Tam bylo velmi příjemné posezení.

Labutě byly ve střehu a pokaždé, když jsem zašustila pytlíkem, připlavaly, aby se utvrdily v tom, že jim zase nic nedám.

           Dále jsem si to zamířila na pobočku Post Finance. Výběr banky byl relativně jednoduchý. Od Jany jsem dostala dva tipy; z toho jsem si vybrala tento na základě jednoduché úvahy – zkusím to uhrát na studentský účet (vedení zadarmo), nebo když si budu muset zřídit klasický účet (protože jsem tady jako normální zaměstnanec), mají vedení účtu o 1CHF levnější, než u Credit Suise. Slečna za přepážkou se na angličtinu moc dobře netvářila, ale její kolega to zvládal dobře. ISIC karta platná až do konce příštího roku mi status studenta potvrdila. Takže bylo rozhodnuto. Malý zádrhel nastal, když nevěděli, jak napsat „Č“. Sice ho nakonec našli, ale tiskárna jim ho stejně nevzala . Asi tak za 15 minut jsem byla hotová. Internetové bankovnictví budu mít v angličtině a sami budou kontaktovat školu, aby jim oznámili, kam mi mají posílat výplatu. Tomu říkám dobré služby. Tak uvidíme, jestli i s ostatními službami budu spokojená.

            Zato s telefonem jsem dnes nepochodila. Ono se to řekne, „to seženeš v každém Migrosu“ (Pozn.: pod značkou Migros se skrývá síť obchodů se vším možným, od potravin, přes květiny a drogerii až po elektroniku), ale já jak na potvoru na žádný nemohla narazit. A když už jsem objevila jeden (ten, který mám hned za rohem), skončila jsem v potravinách a dál už jsem se nedostala. Tak snad jindy. Ono to zatím nespěchá.

            Opravdu se nabídka jednotlivých obchodů (teď mám na mysli potraviny) liší. Jak cenově (ještě to nemám moc v oku, ale malinko přeci), tak sortimentem. Minule jsem byla v Coopu a tam i na můj vkus byl žalostně malý výběr pečiva (a to Vláďa potvrdí, mi je pečivo většinou ukradené a spokojím se s málem). Zato v Migros měli i croissanty a kusové pečivo a la housky. Další dny vyzkouším Denner a Lidl a pak se uvidí, kam budu chodit nakupovat.

Pro ty, kteří nemají přístup na Facebook (nebo vůbec neví, co to je), dovolila bych si zde uvézt ve zkratce pár věcí, které jsem tam napsala:

Pro někoho asi nezajímavá kapitola, ale když si vezmeme, kolik peněz se u nás investuje do propagace třídění odpadu, a jak je tento systém, dle mého názoru, dobře organizovaný a rozšířený, zajímala jsem se o toto téma i v mém novém bydlišti.

            Jak jsem se již, myslím, zmínila, běžný domácí odpad se musí vyhazovat do speciálních pytlů pro to určených. Takže ne, že si z obchoďáku přinesete milion tašek a ty potom používáte na odpadky. Tady role 10 ks 35 l pytlů vyjde na 20 CHF (1CHF cca 19 Kč)! Má vás to asi nutit více toho spotřebovat a nic nevyhodit. Navíc prý existuje někdo jako „odpadkový detektiv“ a když přijde na to, že jste odpadky vyhodili v pytli normálním, můžete dostat pokutu až 100 CHF!

Samozřejmě, že i zde se odpad třídí, ale trošku jinak, než u nás. Z plastů třídí de facto jen plastové lahve. Je to odůvodněno tím, že to je ještě dost kvalitní materiál pro další zpracování. Ale na ulici byste kontejnery na plast nenašli. Ty bývají jen v obchodech. Ale někde už prý běží pilotní projekty, jak třídit/zpracovávat i jiné plastové obalové materiály. A navíc, jak jinak, může být třídění odpadu vymáháno zákonem. Nechápu, že ani ty plastové tašky/pytle netřídí. U nás se jich ročně vyprodukuje tolik, že by na to spalovny mohli jet pěknou dobu. A to mi přijde škoda, když se z toho dá udělat ještě nějaký výrobek

Kontejnery na papír také nenajdete. Jednou za 14 dní to prostě odnesete svázané na daný roh vaší ulice a sběrný vůz to odveze (zadarmo! ). A třídí se vlastně „jen“ noviny, časopisy, obálky a pohledy. Takže jak jsem zvyklá, že všechno, co je papírové hodím do krabice a pak to všechno odnesu do kontejneru, to tady neplatí. Zvlášť se třídí papírový karton. Naopak nápojové kartony vůbec. Ty jdou do směsného odpadu (to se mi ty speciální pytle na odpadky pěkně prodraží, když toho vytřídím o polovinu méně, než doma ).

Naopak už jsem zahlédla jeden kontejner na staré oblečení a boty. To pak putuje do charity.

Sběrné dvory tu prý také mají (na starý nábytek, koberce, dřevo, apod.), ale odevzdání věcí je zpoplatněno. Má vás to vést k tomu, že se o věci staráte, co nejdéle to jde.

A ještě se třídí sklo a železo (plechovky, konzervy). Kontejner na toto je prý tak půl kiláčku cesty.

To by tedy bylo ke Švýcarským odpadkům vše. Zajímalo by mě, jestli máme v Čechách tak dobrý systém recyklace, nebo to pak, jak někteří tvrdí, jde stejně do spalovny (to tady vlastně všechny plasty kromě PET lahví jdou). Ale překvapilo mě, že vůbec netřídí nápojové kartony. Jestli se nepletu, tak u nás z materiálu po recyklaci tohoto sběru, staví i domy, ne?

Co byste řekli? Slyšela jsem hodně návrhů, ale myslím, že žádný sprváný. A dokonce podle informací na http://www.svycarsko.org/ bych „vítěze“ určila špatně (mají tam totiž překlep). Takže jak to je:

Matterhorn – Walliské Alpy, Švýcarsko, 4478 m.n.m

Mont Blanc – nejvyšší hora Alp, 4810 m.n.m, ale leží na italsko-francouzské hranici
Dufourspitze – Walliské Alpy, Monte Rosa, Švýcarsko, 4634 m.n.m

Takže? Ano, správně Dufourspitze, ležící jiho-východně od Zermattu, na italských hranicích.

Poté, co jsem včera vyřídila snad vše důležité (další důležité věci jako bankovní účet a Švýcarskou SIMku budu řešit zítra) měla jsem dnes čas na cyklovýlet po okolí. Prý se má počasí kazit, tak ať něco stihnu. Již včera jsem zakoupila jedinou cyklomapu okolí, na kterou jsem narazila, a dnes ráno jsem si ještě došla na poštu koupit něco jako „povinné ručení“ na kolo (taková vinětka, kterou si na přilepíte na kolo, stojí 6,5 CHF, platí do května následujícího roku a má to funkci jako povinné ručení u auta – když způsobíte nějakou škodu třetí osobě, AXA pojišťovna za vás uhradí škodu až do výše dvou milionů CHF). A mohla jsem vyrazit.

Nebylo nic jednoduššího, než se za rohem napojit na „národní“ cyklostezku č.29, která mě neochvějně provedla přes Curych (těch pár kilometrů, které mi k „hranicím“ Curychu chybí), Dübendorf a Schwerzenbach až k jezeru Greifensee. Vpředu po levé straně (tedy plus mínus na západ od Curychu) bylo v dálce vidět i hřebeny hor, na které možná s Vláďou někdy budu muset.

Já jsem ale pokračovala pěkně po rovině podél jezera až na jeho nejvzdálenější konec, do města Reidikon. Zde se trasa 29 odpojuje (nebo spíš já se odpojila od ní, jinak bych dojela do města Rapperswill, které se nachází cca ve 2/3 Curyšského jezera. Až natrénuji, tak objetí Curyšského jezera „Zürichsee“ bude výzva) a já jela dál po „bruslařské dráze“ č. 72 po druhé straně jezera přes město Maur až opět do Schwerzenbachu. Kam se hrabou bruslařské dráhy u nás! Tady to jako cesta na brusle bylo značené kolem dokola, tedy dobrých 20 km! A povrch úžasný (co se kvality týče) a jen mírně zvlněný. V sezóně tady musí být šílený mumraj. Cestou je několik míst na pikniky, parkoviště s toaletami a v Niederusteru je koupaliště a přístav. Navíc kolem dokola vedou značené cesty pro pěší. Jsou štěrkované a vhodné i na horské kolo. Takže to v některých místech vypadá následovně – silnice pro dvě auta, pruh zeleně, cyklostezka/bruslařská dráha pro dvě kola, pruh zeleně, cesta pro pěší a pejskaře. Prostě úžasné. Myslím, že ta turistická cesta je zároveň i naučná. A u cedulí nechybí koše na psí „potřeby“.

Dost mě překvapilo, že hned za hranicemi Curychu to hospodářsky vzkvétá. Nevím, co jsem čekala, asi něco jako když u nás vyjedu na Zličíně z Prahy – silnice, velká pole, vesnice, apod. Dohromady tedy nic moc. Tady je jedno políčko vedle druhého (zelí, kukuřice, kedlubny), střídají se s pastvinami pro krávy a ovce, do toho mě cyklostezka provedla málem i stavením, traktory na každém rohu (navíc teď orají a sklízí seno, takže na cestách je dost navezené hlíny , do toho skupiny školních dětí na výletě (i na bruslích), bruslaři, čápi, dravci … Ale když jsem se vracela k Curychu, tak i tak byl oproti modré obloze vidět smog nad centrem.

Asi se mi tady bude líbit – přírodu mám hned za rohem a do centra to je pár zastávek. Uvidíme, jak se mi bude vyvíjet projekt ve škole.

Tak první fotky, které vyfotil o víkendu Vláďa

Odjezd do Curychu

První den v Curychu

Dnešní ráno bylo opět chladné, ale slunečné. Celý den jsem vlastně strávila zařizováním administrativních věcí a nákupy. Nejprve jsem ráno zašla na obecní úřad zaregistrovat se k pobytu. To byl takový malý výslech, na jehož základě mi za 4-6 týdnů pošlou oficiální kartičku, se kterou pak budu moci všechno . Následovala pošta – koupit si roční kupón na městskou dopravu. Doufám, že se vyplatí.

No a pak, když už jsem měla tu legitku, tak jsem se vydala na okraj mé zóny (ve které legitka platí) a obhlédla jsem místní nákupní centrum. Pak že my jsme konzumní společnost! Tady také! A jak! Ačkoli bylo pondělní dopoledne, tak čtyřpatrový nákupní dům a la Nový Smíchov byl pěkně živý. Nakupování se neslo v duchu „sháním redukci a prodlužovačku“. Z části jsem nakonec uspěla v Ikee a z části pak odpoledne v Coop centru. Coop zde neznamenají jen pouhé potraviny jako u nás, ale přímo celý obchoďák.

Po nákupech jsem se stavila doma na oběd (kus kus bude vděčné jídlo) a zkontrolovat e-maily. Ne že bych na této formě komunikace byla tak závislá, ale domlouvala jsem se se sekretářkou pana profesora, že bych se odpoledne přišla ukázat, tak jsem musela zkontrolovat odpověď. A tak jsem ve dvě hodiny vcházela do budovy s honosným názvem: Zentrum für Zahn-, Mund- und Kieferheilkunde. Přivítal mě pan profesor, opět usměvavý a vstřícný, provedl mě takřka celou budovou a představil mě všem, které jsme potkali (z jeho „pracovní skupiny“). A to tam nebyli přítomní všichni. Následně jsem si popovídala s jeho česky mluvící sekretářkou a to bylo na uvítání vše. Byla jsem tu teď vlastně jen taková návštěva; oficiálně začínám 1.10. Mimo jiné mě paní Regina uklidnila, že i jindy je pan profesor vstřícný lidumil. A pokud člověk dělá, co má, je všude klid.

Uklidněná návštěvou Kliniky jsem se vypravila do centra shánět prodlužovačku. Takhle v pondělí odpoledne člověk teprve poznal, jak je to lidnaté město! Auta tu stála stejně nemohoucně, jako u nás na Barandovském mostě ve špičce J. Ale na rozdíl od mnoha míst v Praze, zde mají tramvaje svůj pruh samy pro sebe. Takže opravdu platí heslo, kterým se české dráhy marně snaží přilákat zákazníky „auta stojí, vlaky jedou“. A už vím, co mi tady přijde takové „divné“. Centrum města je sice z větší části pouze pro pěší, ALE do toho tam jezdí i tramvaje! Takže tramvaj mi posloužila k pěkné vyhlídkové vyjížďce. Až bude ošklivo, tak budu jezdit tramvají v mé zóně sem a tam a koukat, kde je co pěkného a kam se, až bude pěkně, vypravím. Také okouknete, kde jsou jaké obchody, banky, apod.

A na závěr dne, nákup potravin. Už jsem neměla sílu okoukávat, jaké tu mají dobrůtky oproti Čechám, jen jsem si pořád v duchu říkala, že nesmím moc koukat na ty ceny … jinak bych se nenajedla. Ale zkušenosti od spolubydlící – vozit jen to, co tady nesežene. Ale si to vemte – pytlík koření za 3,5 CHF (1 CHF cca 19 Kč)! Naopak balení 8 ks malých Corny sušenek za 3,7, to byl kauf .

Takže celá utahaná jsem ještě pozapojovala prodlužovačku s rozdvojovačem (na pět zdířek), do toho tři redukce, vybalit monitor, zapojit notebook a mohla jsem napsat toto povídání. K večeři – kuskus od oběda, cherry rajčátka ještě ze Střešovické zahrádky, místní chléb a Ementál.

Malá poznámka na závěr – letadla jsou slyšet jen občas, zato večerní pračka z přízemí docela dost, vozík je na 1CHF.

Odjezd z Čech byl ve velkém duchu. Balila jsem průběžně celý týden a nechápala, jak jsem mohla do Dánska jet pouze s jedním kufrem (navíc omezení na 20 kg). Nyní se mi ve sklepě hromadily krabice z Ikey, které se postupně plnily knihami, učebnicemi, hudebními a filmovými CD a DVD a na závěr jsem ještě naplnila kufr a tašku oblečením a botami. V sobotu ráno začalo nošení všeho na jednu hromadu (však on Vláďa co nevidět zpřístupní fotky, které během balení nafotil) a rozvaha, jak to vše dostat do jednoho auta. Vláďa to zvládnul bravůrně. Musel sice sklopit zadní sedačky a kolo muselo na střechu, ale odvezli jsme vše. A pobavila mě Vláďova teta, která prohlásila, že si myslela, že jedeme někam na víkend Takže to asi zase nebylo tak hrozné  . Vyjeli jsme nakonec v půl desáté. Kudy jsme se do Curychu dostali, to vám nepovím, ale třeba se Vláďa podělí o zkušenosti z různých tras.

Na mojí novou adresu jsme dorazili kolem půl šesté večer (jestli se nemýlím). Počasí nám přálo, takže jak balení, tak vybalování probíhalo za příjemného slunečného počasí (pravda, ráno bylo docela frišno). Byt jsem našla v pohodě. Spolubydlící je momentálně v Čechách, tak mě nemohla uvítat. Do druhého patra třípatrového baráčku jsme věci nanosili snad na šestkrát. Už je nebylo pomalu kam dávat. Ale co se bydlení týče, tak jsem si polepšila. Však on Vláďa pořídil fotodokumentaci. Jasný velký byt s terasou v klidné čtvrti. Do školy to dle slov spolubydlící (Jana) je tak 20 minut tramvají.

Jen co jsme vybalili, změřili jsme si pokoj a vyrazili do nedaleké Ikey – v pokoji totiž nemám skříň (na knihy; volné skříně na oblečení mám k dispozici v chodbičce) a to by mi trošku chybělo. A protože v neděli se tady nepracuje, musíme tam ještě dnes. A byli jsme úspěšní! Ještě večer mi ji Vláďa složil dohromady a mohla jsem tak vybalovat přímo do poliček. Balení bylo náročné, ale vybalování není o nic jednodušší. Snad jen oblečení – to prostě vyskládáte do skříně (kterou mám mimochodem tak třikrát tak velkou než doma J, takže velká spokojenost), ale pak ty miliony dalších drobností – to chce šikovně uskladnit, aby bylo vše po ruce a logicky pohromadě.

Druhý den, v neděli, jsme vyrazili do centra. Před automatem na lístky jsme chvilku bezradně postávali, až jsme si pro jistotu koupili rovnou celodenní jízdenku. Na hlavním vlakovém nádraží jsme si v infocentru vybrali zajímavé informační materiály a mapku a pokračovali jsme k Curyšskému jezeru. Tam bylo krásně! Obloha vymetená, všude rackové, vrabčáci a holubi. Nedělní pohodička. Pěšky jsme se došli podívat k mé nové škole a pak už tramvají domů. Ještě nás čekal jeden úkol – nafouknout můj gymnastický balon. Redukce, kterou jsem tak pracně v Praze kdysi sháněla, nám nepasovala ani do jedné ze tří pumpiček, které jsme s sebou měli. A tak jsme vyfouklý balon popadli a vyrazili hledat pumpu, kde jsme doufali najít kompresor. Procházka to byla přínosná – obhlédla jsem, kde v okolí co je – pizza, kebab, Lidl, … několik kadeřnictví (ty jsou opravdu na každém rohu; ale od Vládi mám přísně zakázáno se nechat střihat „na kluka“, jak by mi to bylo nejpříjemnější ) … a na konec i ta pumpa. A pak už si jen Vláďa zabalil svých pár věcí a vyrazil na cestu zpět. A já jdu pokračovat ve vybalování.

Zatím jediný poznatek ohledně parkování v Zurichu je, že všude jsou modré zóny, ve kterých je možné zadarmo parkovat s modrými parkovacími hodinami jednu hodinu během dne (od pondělí do soboty), od 18h do 7h a v neděli.
Zítra, až se budu přihlašovat na obecním úřadě k pobytu, tak se jich musím vyptat, jak je to s dlouhodobějším parkováním.

A zítra bude asi výlet do nemocnice. Ne, nic mi není – na „Universitätsklinik“ budu pracovat. A ještě do nějakého elektro obchodu sehnat redukci do zásuvky – to jsem opravdu nečekala, že ve Švýcarsku mají jiné zásuvky . Takže potřebuji redukci, prodlužovačku a rozdvojovač.