Další cyklovýlet je za mnou. Ráno byla mlha jako přes týden, a tak jsem věřila, že se to stejně jako například včera nakonec vyčasí. A v 10 h jsem vyrazila směrem Zug, tedy na jih, na opačnou stranu, než jsem doposud vyjížděla. Jak jste si asi všimli, prozatím plánuji výlety tak, abych jela po nějaké významné značené cyklostezce. Nejinak tomu bylo dnes. Na cyklotrasu č. 32 jsem se napojila pomalu hned za barákem. Vzápětí jsem ji zase ztratila. Ale to už jsem byla v centru a kolem hlavního nádraží (na to, že je sobota, nebo právě proto, tu bylo hrozných lidí a aut) jsem na ni zase narazila. Chvíli jsem jela podél řeky Sihl (mít horské kolo, tak podél této řeky do Zugu vede přímo cyklostezka č. 94, ale podle mapy to vypadá, že i lesními cestami, takže jsem si musela najít jinou trasu), pak jsem se ovšem odpojila a jela po úbočí kopce, který se tyčí nad Zürichsee. Být dobrá viditelnost, tak může na jezero být pěkný výhled. Takhle jsem mezi stromy viděla maximálně bílou mlhu a sem tam trochu vody. A pořád jsem mírně stoupala. Nebo tak mi to alespoň pocitově připadalo – vlekla jsem se jak šnek, ale pořád jsem doufala, že se počasí vyjasní a mě čeká výlet kolem 120 km, tak jsem se nikam nehnala.

            Po cyklostezce č. 32 jsem jela až do města Hirzel. Následoval úžasný sjezd (dlouhý, pěkný asfalt, hlavní silnice) do Sihlbruggu. Zde jsem se napojila na zmiňovanou cyklostezku č. 94 a ta mě dovedla (nebo spíše nedovedla, protože mi přišlo, že pořád zbytečně odbočuje od hlavní silnice, po které se tak pěkně jelo a kde byla jistota, že mě po asfaltovém povrchu dovede až do Zugu) do Zugu k jezeru.

            Sem to bylo 40 km. Seděla jsem u jezera, ze kterého jsme viděla sotva pár lodí zakotvených u břehu. Jinak bílo. A protože kolem jezera by to bylo cca 35 km a domů pak ještě jednou tolik, rozhodla jsem se i kvůli počasí (při modré obloze a sluníčku by se to jelo mnohem lépe), že nebudu nic lámat přes koleno a pojedu domů. To se lehce řekne, ale … v Baaru jsem se motala asi 45 minut, než jsem našla správný směr na Kappel a.A. Po cyklostezce č.51 by to samozřejmě bylo pohodlnější v tom smyslu, že vede přímo z Zugu, ale opět to podle mapy vypadalo, že i lesními cestami, takže jsem potřebovala najít vlastní cestu po silnici. Marně jsem doufala, že mě směrovky navedou. Na to oni si nehrajou, nebo co. Maximálně tak nájezd na dálnici, ale to je mi na nic. Takže se mi například stalo, že jsem sice stála na dobré křižovatce, ale nechala jsem se zmást cyklistickým a turistickým značením a vyrazila špatným směrem (navíc po šotolině). Po 20 minutách jsem tu byla znova a tentokrát již vyrazila směrem správným (vůbec jsem si tím ale nebyla jistá, ale jiná možnost prostě nebyla). Takže jsem si vystoupala to, co jsem před tím v tom úžasném sjezdu sjela (samozřejmě, že jsem si v kopci zanadávala; vůbec to nejelo), ale potom se potvrdilo to, v co jsem doufala – úsek mezi Hausenem a.A a Stallikonem (cca 15 km) byl víceméně po rovině (spíše tedy z kopce). Další zastávku jsem si udělala u Türlersee (v okolí je přírodní rezervace, kolem dokola vede trasa pro pěší) a pokračovala dál.

 Dalším tipem na sportovní aktivitu, až už to nebude na kolo, jsem získala u města Aldswill, kde je několik značených tras pro Nordic walking. U každé trasy jsou kilometry, předpokládaný čas trvání, převýšení a také dopravní spojení na výrazné body trasy.

            Jen se člověk na chvilku nechá ukolíbat pohodovou jízdou, hned přejede odbočku. Pořád to chce být ve střehu. Byla jsem kousek za městem Stallikon (to jsem ale nevěděla, protože tady jsou cedule označující jednotlivá města hrozně nevýrazná, takže registruji opravdu jen velká města), když tu mě cyklostezka vedla k prudkému klesáku (padáku?). Podle mapy jsem vůbec netušila, co to tady mají za zmatky, ale protože druhá cesta, která z křižovatky vedla, směřovala na Zürich, věřila jsem spíš tomu a jala se znovu stoupat. Jak to nejelo! Na vrcholku bylo opětovné špatné odbočení (zase žádné směrovky!), takže jsem místo do Zürichu jela na opačnou stranu, ale relativně rychle jsem si to uvědomila. A pak už jen další supr sjezd do Zürichu.

            A pak další skoro desetikilometrové kličkování a částečně i bloudění Zürichem. Bláhově jsem si myslela, že jsem již tak Zürichu znalá, že se přeci nebudu nechávat dovést směrovkami až k jezeru (odkud již opravdu najisto trefím), ale propletu se na vlastní pěst. Tak by to nešlo! Ale alespoň jsem poznala další Zürišská zákoutí. Ale těch lidí! A aut! I když tady mají cyklisté své pruhy a značení a i když jsem z Prahy zvyklá na ledacos, tohle teda ne. Ještě že mám koupenou celoroční legitku na tramvaj, protože na dennodenní dojíždění bych asi neměla nervy. Dnešní proplétání se mezi auty na silnici a mezi chodci na chodníku mi potvrdilo můj pohled na cyklistiku ve městě – po městě tramvají, na kole na nějaký pořádný výlet. Věřím, že každodenní dojíždění třeba 15 km na fyzičku vliv asi má, ale v takovýchto podmínkách mi to za to opravdu nestojí. No a cestu od jezera domů jsem našla skoro na jisto :).

            Takže dnešní trasa měla i s mými mnohými nechtěnými odbočkami 90 km, nastoupáno cca 880 m. Čas jízdy cca 5h 20 min, celkový čas 6h 15 min. Trasa je k nahlédnutí zde. 

           Ještě jedna poznámka – vozit s sebou jablko, které je pomalu větší než baťůžek (ty cyklobatohy moc velké nejsou) a tlačí vás do zad, není vůbec dobrý nápad. Zato obědový sandwich připravený ze tří krajíců toustového chleba prokládaný mladou goudou a ledovým salátem byla dobrá volba.

Ještě jsem si vzpomněla, že jsem tu nepopisovala zážitek z jednoho z mých prvních výletů tady. Tak se tak v klidu vracím z výletu, když tu mě předjel cyklista na takové klasické zurišské plečce. Protože jsem si nebyla jistá kudy pořádně mám jet (cyklostezka se tady kroutila všemi možnými malými uličkami a musela jsem ji bedlivě sledovat), tak jsem se nikam nehnala a v klidu jela s určitým rozestupem za ním. A se zájmem sledovala, co provádí (jeli jsme cca 25 km/h). Za jízdy si sundal bundu (takže musel jet samozřejmě bez držení) a oblékl si ji opačně (nebyla zima, ale foukalo, takže usoudil, že chce být chráněný zepředu, ale vzadu větrat). Už jen to na mě udělalo dojem. Jenže on si ji ještě vzadu začal zapínat!! A to jsme pořád jeli skoro 30 km/h! Zapnul si ji skoro do půlky zad a pak mi frnknul! A došly mi slova .

            To byl zase pěkný týden! Tady to tak rychle utíká! I když po dnešním obědě na mě padla taková únava, že jsem co chvíli koukala na hodinky, kdy nadejde naše kávová hodinka. Ale po pořádku.

            Asi začnu středou, kdy jsme odpoledne opravdu šli na MRI (magnetická rezonance). Je to v hlavní nemocniční budově, takže jsme museli přejít celý nemocniční/školní pozemek a že jsme se prošli! Ještě mě Stefan vzal na terasu, aby mi ukázal výhled na kampus, podívali jsme se na přistávající helikoptéru a ještě mi stihnul slíbit, že až bude hezky, tak mě vezme až na střechu, abych měla opravdovu pořádný rozhled po Zürichu. Na oběd jsme se stavili v místní menze – jídlo nebylo špatné (dokonce, což jsem menze v naší budově vyčítala, mají placení přes zaměstnaneckou kartu), ale tak 2-3x tak drahé.

            Po dobrém obědě jsem se před MRI celá převlékla do nemocničního, sundala vše kovové, za asistence vyplnila formulář, že nemám kardiostimulátor, naslouchátko, umělé zuby a u dalších položek jen říkali, ať zaškrtám „ne“. Ještě špunty do uší (dělá to totiž pěkný hluk. A nyní poprvé se mi tu neforemnou pěnu podařilo dát do ucha tak, že to opravdu fungovalo, tj. drželo na místě a tlumilo zvuk) a ulehnout. Málem jsem jim tam usnula! No po dobrém obědě, když vás jen tak někdo nechá netknutě ležet … ze začátku jsem se cítila trochu stísněně – vší silou jsem se snažila nehýbat a protože mi snímali hlavu, tak ani nepolykat, což není jen tak. Když na mě Stefan promluvil, že přecházíme do dynamické fáze, tak jsem s sebou pěkně škubla : ). Ještě jsme totiž udělali záznam při otevírání úst a s otevřenými ústy – aby bylo všechno pěkně vidět. Takže jsem tam ležela dobro hodinu. Pak jsem se ještě podívala, jak snímá kolegyni a šli jsme zpět. Teď už mám doma CD se všemi záběry. Jeden z nich můžete vidět níže. Jedná se o boční pohled. A to co tady všechny zajímá, je čelistní kloub, který je zde prý velmi dobře patrný. No posuďte sami!

     Počasí je tady přes den takové nic moc, ale k večeru nebo odpoledne se to většinou vyčasí. Bylo mi dáno pár tipů, jak s ošklivým počasím bojovat. Že prý v novinách, které jsou vždy ráno v tramvaji k dispozici, uvádějí, kam až ona nepříjemná mlha sahá – že když to je např. do 700 m.n.m., tak musím jet tam a tam, když to je výš, tak musím zase tam – tím se dostanu nad tuto nízkou oblačnost/vysokou mlhu a budu na sluníčku : ). Také jsme probírali švýcarské sýry, čokoládu a fondue (chinoise – s vývarem, bourguignonne – s olejem, sýrové, čokoládové).

            A dneska se na nás přišla podívat poslední členka této laboratoře, kterou jsem ještě neviděla -vzhledem k pokročilému stádiu těhotenství je většinou doma v posteli. Tak jsme hromadně zašli na dopolední kávu (ona samozřejmě čaj : )) a probrali jsme kde co. V kanceláři mi poté popsala experimenty, které provádějí a zadala mi číselné hodnoty, abych mohla pokročit se svým modelem.

            Z kanceláře jsme „utekla“ kolem půl páté (jako poslední) a zamířila do jednoho z největších (možná toho největšího) knihkupectví v Zürichu shánět mapu. Po dobré půlhodině prohlížení map jsem dospěla k závěru, že jsme na začátku mého pobytu měla na mapu opravdu štěstí – ta, kterou jsem si koupila, je prostě nejlepší. Jak to tak vypadá, letos si s ní ještě vystačím.

            Pokračovala jsem kolem dalších obchodů, nakoukla do všech slev, co kde měli, koupila si výborný „butter bretzel“ a v sedm dorazila domů. Od šesti jsem měla zarezervovanou pračku, tak jsem tam hned vtrhla a měla hodinu na to zajít si nakoupit do Lidlu. To je příjemná půlhodinová procházka (15 min tam a 15 zpět).
Po prosezeném dni jsem si říkala, že mi takovýto pohyb jen prospěje. Navíc nikde jinde takhle pozdě již nemají otevřeno : ).

            A ve schránce jsem konečně objevila svoji „povolenku k pobytu“ (něco jako občanka).

Takže pořád se něco děje. Na zítra jsem si naplánovala výlet na opačnou stranu od Zürichsee, než jsem doposud jezdila, tak doufám, že bude dobré počasí.

Jak jsem zmiňovala, že nejlepší a nejlevnější ovoce a zeleninu mají Turci – tak to není pravda – levnou tedy ano, ale včera jsem si tam stěží vybrala pár banánů. A v Lidlu zase neměli skoro žádnou zeleninu. Tak jsem vzala zavděk mraženou, k tomu jsem si koupila lososa (jak jsem zjistila, tak v menze dělají ryby výhradně obalované :(. Taková je zatím moje zkušenost) a čerstvé vitamíny si koupím v pondělí.

 Tak konečně mám chvilku čas a chuť zapsat, co se za poslední tři dny událo. Jak to tak budu sepisovat, tak nakonec to třeba pro vás nebudou žádné úžasné novinky, ani to nebude cestopisného rázu, fotky nové také žádné nemám, ale i tak jsem si vždy večer mohla říct, že to byl zase pěkný den, že jsem ledacos stihla (i když, nebo možná právě proto, že jsem byla celý den ve škole), něco nového jsem si vyslechla, apod.

     Už v neděli jsem si pečlivě naplánovala, co kdy v jaký den budu dělat, abych si stihla jak zasportovat (když už mám tu permanentku do bazénu, tak ať ji využiji), ve škole stila něco udělat, do toho musím myslet na nákup (déle jak do sedmi u nás opravdu potraviny otevřeno nemají), vynést tříděný odpad (jen se smějte, ale i toto se musí naplánovat, protože třeba kontejner na PET lahve je jen v obchodě a ten má právě do těch sedmi), vyprat (to totiž také není jen tak – v baráku je ve sklepě v prádelně jedna pračka – slovy jedna. Je nás tu šest domácností, z čehož dvě rodiny, které se v neustálém praní pěkně střídají, takže člověk musí být dobrý stratég, aby pračku urval. Ale to trošku přeháním : )
) a samozřejmě aby mi zbyl ještě čas na nějaký francouzsky namluvený film, případně na četbu spřátelených blogů.

     A to vše pro to, abych měla vše připraveno na Vláďův příjezd, … který, jak jsem se následně v týdnu dozvěděla, se konat nebude, protože auto stávkuje. … Tak mám teď spoustu volného času navíc (doufám, že to nevyznívá, že mi Vláďa zabíjí čas : ) to vůbec ne!).

     Tak to bylo takové shrnutí na úvod a následují již jen chaotické myšlenky ;).

Ještě než jsem odjela z Prahy, přiletěl za námi (tedy za mým školitelem) pan profesor z Curychu, aby se pánové (za mé skoro tiché přítomnosti) domluvili na podrobném plánu, co tam (tedy tady v Curychu) budu dělat. Tento plán mám teď ve škole na stole a snažím se pochopit, co vlastně mám dělat. Zatím si
„hraji“ s programem založeným na metodě konečných prvků, ve kterém budu letos vše modelovat, a se kterým jsem se za to roční působení na Ph.D. na ČVUTu neměla čas pořádně seznámit. K mému milému překvapení jsem ve složce „examples“ našla přehršel vyřešených (namodelovaných) příkladů, na kterých byly předvedeny možnosti programu. Mezi nimi byl i model, se kterým skoro v nezměněné podobě (teda tak si to osobně zatím představuji) budu pracovat. Toto zjištění mi zvedlo moji trochu depresivní náladu z toho, jak já nebohá, programu neznalá, tohle všechno zvládnu.

     Jestli jsem to ještě nezmínila – všichni všude (kromě řidičů osobních automobilů) tu jsou velmi příjemní a vstřícní. Obzvlášť ve škole (nebo ona to je spíš nemocnice, konkrétně tedy Universitätspital) mi všichni nesmírně vycházejí vstříc. Již jen fakt, že jsem pana profesora, který je momentálně na tomto nemocničním oddělení (věda, výzkum, zubaři, …)
nejvýše postavený, vezla (tedy Vláďa řídil) z letiště a chodím s ním na oběd, vypovídá trochu o tom, jaká tady vládne nálada (pohoda). Navíc k tomu přispívá i to, že sekretářka pana profesora mluví česky a stejně tak i jeden můj kolega (pochází sice ze Švýcarska, ale rodiče jsou z Čech a Slovenska). Následuje příjemný rituál chodit v 10 a v 15h do kavárny/menzy na kávu. To nám většinou vydrží tak na 30-45 minut :). Ale i tato posezení beru „vážně“ a snažím se z kolegů tahat rozumy nejen o tom, co se života ve Švýcarsku týče, ale i o tom, na čem oni osobně pracují, co dělají a jak to tady v nemocnici/na universitě funguje.

     Sice jsem věděla, že tady zkouší chrupavku na základě toho, že je zajímá temporomandibulární kloub (čelistní), ale jak to tady mají všechno úžasně propojené a že mě tím vším hned na úvod provedou, to jsem opravdu nečekala!! Jen tak pro upřesnění – osobně říkám, že jsem na Universität Zürich, případně, že patřím na Universitätspital. Ovšem konkrétněji se naše oddělení jmenuje „Zentrum für Zahn-, Mund- und Kieferheilkunde“ a ještě k tomu mohu přidat, co je na oficiální hlavičce od pana profesora: „Klinik für Kaufunktionsstörungen, abnehmbare Rekonstruktionen, Alters- und Behindertenzahnmedizin“ (zatím tomuto názvu rozumím jen přibližně – neměla zatím dost duševní síly se s tím popasovat). Už, doufám, chápete, že si většinou „vystačím“ s UniSpitalem : ). No a protože je zajímá chrupavčitý disk v čelistním kloubu, strávila jsem celý den pročítáním odborných článků o této problematice. Do toho jsem měla tradičně kurz němčiny, pak ty pauzy na kávičku, na oběd, … dny tady zatím docela utíkají.

     Nikoli tak asi mé spolubydlící. Z práce chodí nejdříve po desáté. Dnes počítám, že dorazí tak v půl dvanácté večer. To by mě fakt zajímalo, co tam dělají. Tím, že se moc nevidíme, jsem neměla ještě šanci se ji na to dopodrobna vyptat : ( . Opravdu to je tak, že byt mám skoro sama pro sebe :D.

     A objevila jsem úžasně širokou škálu nabídky sportů pro studenty a zaměstnance university. Mimo jiné pořádají i pěší podvečerní výlety do okolí Curychu. Chtěla jsem s nimi dnes vyrazit, ale pak jsem přes den zjistila, že mě trochu bolí koleno, tak jsem to raději vzdala a šla se projít do města. Při té příležitosti jsem se stavila na hlavním nádraží podívat se, kde je tzv. Treffpunkt, tedy jakési „oficiální místo srazu“. Příští týden tak půjdu na jisto. A zítra to jdu rozhýbat do bazénu. I když takhle v podvečer je tam šílený nával. Hlavně proto, že půl bazénu je zarezervovaná pro tréning dětských oddílů, hasičů, policie, fitness klubů apod. Asi budu chodit plavat ráno. Ale nevím, jak zvládnu být na bazéně v 7 ráno : (.

     A menza je výborná : ) Zatím jsem si vždy moc pochutnala. Sice jsem z ČVUTu zvyklá na lepší logistiku (víc výdejních míst) a větší výběr jídel, ale za tu cenu se jinde lépe, více a levněji opravdu nenajím.

     A co mě čeká dál? Když to dobře dopadne, tak mi zítra udělají MRI hlavy, abych si pak mohla udělat vlastní 3D model čelistního kloubu : ) A také by mě mohl kolega představit studentovi, který pracuje s programem AnyBody, se kterým jsem se (s tím programem) setkala poprvé v únoru
na konferenci ve Valencii, který jsme chtěli do školy koupit, ale daný grant nevyšel a jinde peníze nejsou, a který slouží na modelování kinematiky a dynamiky pohybů, využití nalezne v ortopedii, ergonomice, sportu, apod. A mě osobně by to zajímalo z toho důvodu, že jsme právě o použití tohoto programu uvažovali při žádosti o grant na vytvoření modelu lidského těla pro simulování pádů z výšek, na čemž jsme chtěli spolupracovat s Policejní akademií (ale to také nevyšlo).

     Takže sami vidíte, že ačkoli se nic velkého nestalo, děje se mi tu toho hodně :D. Když jsem o tom teď tak uvažovala, tak za ty tři dny, co tu na škole jsem, jsem se o fungování pracovní skupiny tady a o jednotlivých lidech dověděla mnohem víc, než za celý rok o lidech u nás v laboratoři biomechaniky : (.

     Tentokrát jsem se vydala na sever. U obou jezer, která mám „na dohled“, jsem již byla, takže tentokrát jsem se vypravila k Rýnu (nakonec není tak daleko, jak se zdá). Plán byl krásně vymyšlený – po značených zpevněných cestách do města Freienstein, když budou síly a čas, tak až k Rýnu a pak hurá domů. Podrobný plán byl následující: Schwamendingenplatz – (cyklo č. 29) Glattbrugg – (cyklo č.5) – Kloten – Lindau – Winterthur – (cyklo č.53) – Pflungen – Dättlikon – Freienstein –
Teufen – Freienstein – (cyklo č.60) Rorbas – Bülach – (po neznačené) Kloten – (cyklo č. 5) Glattbrugg – (cykllo č. 29) Schwamendingenplatz. To byl krásný plán.

     První zádrhel byl hned s napojením se na cyklostezku č 5, tzn. cca 5 km za barákem. Prostě jsem se zamotala a našla jsem se až (poté, co jsem další tak 3 km jela po šotolinové cestě) u hlavní silnice č.1, která ovšem nevede na sever, jako jsem chtěla, ale na výchd (kolem Ikei, díky které jsem se zorientovala), nicméně také směrem na Winterthur (cyklisté tu mají svůj pruh, takže i když šlo o hlavní silnici, nijak jsem se autům nemotala). Hbitě jsem tedy předělal plán – a znovu se napojila na původní trasu v Lindau. Tady bylo krásně! Asfaltka široká tak na jedno auto se proplétala mezi poli kukuřice a zelí, lesem, mezi zoranými poli, nahoru dolu. Na závěr 15% klesání k řece Töss. Podél té jsem se měla držet de facto až k Rýnu. Dorazila jsem do Winterthuru. Místo abych se okamžitě chytla cyklostezky č.53, podlehla jsem touze podívat se do centra (ještě cca 4 km). Tam jsem, myslím, stejně nedorazila. Začala jsem mít hrozný hlad a nakonec sama sebe přesvědčila, že zatím v žádných místních městech a vesnicích nějaké pořádné centrum nebylo. U něčeho, co vypadalo jako technická univerzita, jsem si dala sendwich a rozmýšlela další postup. No, pojedu po svých stopách zpět, dokud nenarazím na tu 53. Jak prosté! Nicméně jsem přecenila své orientační schopnosti. Na jedné křižovatce jsem si řekla, že si to zkrátím, ale ouha. Jak jsem to pak v mapě zpětně kontrolovala, nějak se mi podařilo odbočit o 90° špatně a opět jsem dojela do centra. Nakonec mě směrovky na Basel vyvedly z města a správným směrem.

     Ve městě Pfungen jsem se opět napojila na plánovanou trasu, na cyklostezku č. 53. A opět krásná asfaltka mezi poli (od vody tedy úctyhodné stoupání). Ve Freiensteině jsme si vyfotila zříceninu a pokračovala dál.

A najednou jsem se octila na cyklo č. 2 ve městě Teufen. Ano ano – u té zříceniny, která byla o 4 km zpět, jsem měla odbočit. Nyní jsem už na trase, kterou jsem si připravila pouze pro případ, že se mi pojede dobře. Ale protože jsem v tomhle *** (nevím jak to označit, asi jako tvrdohlavá, pyšná, apod.) – nebudu se přeci vracet stejnou cestou zpět!? Podle mapy stačí, když o kousek sjedu, odbočím mezi pole a obloukem se vrátím. Zajížďka o 5 km. Jenže odbočku jsem přejela a šíleným padákem sjela až do Tösseggu, kde je soutok řeky Töss a Rýna.

Na jednu stranu vedla „wanderweg“ (turistická cesta) na druhou stranu také – ani jedno nebyl povrch vhodný pro silniční kolo. A opět jsem musela udělat rozhodnutí – buď vyšlápnu ten kopec zpět a potupně pojedu stejnou cestou až do Freiensteinu, nebo půjdu nějakých 2-4 km pěšky podél Rýna k nejbližší silnici. Rozhodla jsem se pro pěší výlet. Přeci jen bylo krásně, v místní restauraci, která byla úplně plná, jsem si dotočila vodu, namazala koleno tygří mastí a vydala se na cestu. Nakonec to nebylo tak hrozné. Terénní část, na které se mi opravdu na silničním kole moc jet nechtělo (ani kvůli lidskému provozu), měřila pouhý 1,5 km.  Pak už jsem po silnici přes Bülach zamířila do Klotenu.

A na posledních 10 km jsem zase bloudila. Vůbec jsem chvílemi netušila, kde jsem. Jen jsem se snažila držet směr na Zürich. Ale jak cyklopruhy ne vždy vedou podél silnice, tak jsem tak různě kličkovala, no hrůza. Až jsem dorazila k mému plaveckému bazénu! To byla úleva :- ). Odtud už podél trasy autobusu domů.

     Shrnuto – cykloGPS bych asi upotřebila. Ale byl to pěkný výlet. Když nepočítám bloudění při výjezdu a příjezdu do města (tedy takových 20 km). Počasí opět krásně vyšlo, a i když jsem ne vždy trefila tu správnou cestu, jelo se velmi příjemně. Kopců také nebylo až tolik, kolik jsem se bála. Trasu je možné si prohlédnout zde http://www.bikemap.net/route/719723 (i s profilem). Celková vzdálenost 71 km.

     Na závěr poznámka ke značeným cyklotrasám – je to s nimi stejné jako u nás – člověk musí být opravdu ostražitý a značky hlídat. Navíc ne vždy jsou to silnice. A ty, které jsou v mapě zeleně – ty použít jen s horským kolem : ), i když někdy také vedou po silnici. Naopak by nebylo špatné mít mapu tras na brusle – to bude zpevněný povrch vždy a jsou to někdy moc pěkné okruhy (viz třeba ta kolem Greifensee).

Ačkoli tomu mnou dostupná předpověď počasí ještě včera nenasvědčovala, kolem desáté začalo být jasné, že z tohoto pršet nebude. A i když nebude asi azuro, bude to na kolo dostatečné. A tak jsem v půl dvanácté vyjela směr Zürichsee. Plán byl jednoduchý – podél Zürichsee pořád pryč a podle času se rozmyslet kudy zpět. Na objezd jezera jsem tedy rozhodně nepomýšlela. To je určitě přes 100 km a na to momentálně moc nemám náladu :- ). Jako první kontrolní bod jsem si vybrala město Meilen, ze kterého jezdí přes jezero přívoz pro auta i kola. … Ale od začátku. Stále mám problém na kole trefit od nás k jezeru. Ono se to řekne „jeď tak, jak jede tramvaj do centra“, jenže ona jede tři stanice pod zemí! A tak, i když jsem se moc nažila, aby to tak nedopadlo, se mi cesta k jezeru protáhla tak na dvojnásobek. Ale po kouknutí doma do mapy už tuším, kde bude chyba. Příště to bude lepší.

            Do Meilen podél jezera to je, jak jinak, pořád po rovině. Takže to pěně odcejpalo a navíc ty výhledy! Pořád se mi nechtělo věřit, že z Zürichu jsou tak kýčovitě vidět Alpy, jak je to na mnoha pohledech zobrazováno – a ono jo!! A jak!

Opravdu se udělalo krásné počasí. Nechápu, jak někteří cyklisté mohli být tak nabaleni. To co měli na sobě, bych si já oblékla do 5°C a méně. Naopak byli tací, co jeli jen v tričku, to bylo zase na můj vkus málo. V Meilen mi tachometr ukázal něco přes 20 km a hlavně do Rappeswil (kde je most na druhou stranu jezera) to bylo už jen nějakých (podle cedulí) 18 km. Takže padlo rozhodnutí, jet až do Rapperswil. Kopce se nebezpečně přibližovaly (samozřejmostí byly zasněžené štíty), ale uklidňovala jsem se tím, že (minimálně) dnes tam nemusím :- ).             Rapperswill je krásné město.

Obzvlášť příjemné je posezení u jezera s výhledem na plachetnice, okolní kopce a dovádějící vodní ptáky.

Dala jsem si oběd a pozorovala při tom vrabce, kteří sledovali, zda mi pro ně něco neupadne. Cestou přes most mě zaujala turistická cedule, na které bylo několikero typů turistického značení – trasy pro silniční kolo, pro horské kolo, pro brusle, pro pěší turisty a pro kánoe! Tohle mají udělané opravdu pěkně.

     Z Freienbachu byl Zürich značen 35 km. Musím upřímně přiznat, že ačkoli mám roviny ráda a hlavní silnice mi nevadí, toto byla trochu otrava. Cyklisté zde sice mají svůj vlastní pruh, takže rozhodně nehrozí, že by vás někdo „obtěžoval“, ale celé území je zastavěno baráky až k vodě, takže celou cestu jedete de facto mezi domy – z jedné strany klasické 2-3 patrové zděné, z druhé strany oplocené chatky s přístupem až k vodě. Sem tam ale byla parkoviště, parky a piknikovací místa. Ta byla velmi pěkně udržovaná, s ohništi, lavičkami, posečenou trávou a někdy i toaletami. A všude ten výhled na Alpy!

            Ještě jsem si na Bürkliplatz (hlavní „plac“ v centru Züricha u jezera) podívala na ohromný bleší trh a vyrazila do kopce domů. Takhle od jezera domů to mám šest kilometrů. Skoro jsem se už nezamotala :-). Sice mě
cykloznačení pěkně provedlo parkem, kde nebyl autoprovoz, zato tam byl šotolinový povrch, což na silniční kolo není úplně ideální. Takže příště zkusím zase jinou cestu.

            Na tuto dnešní trasu se můžete podívat na adrese: http://www.bikemap.net/route/55640. Zde je tedy čistě ta část kolem jezera. Celkem to udělalo pěkný 82 km.

 Jak jsem si myslela – zážitků, které by vydaly na vlastní článek ubývá. Ale za týden se toho nahromadilo dost, aby se to dalo pěkně na jednom místě shrnout (u takovéto frekvence příspěvků asi pro příště zůstanu). Následující povídání asi bude trochu chaotické, ale jak jinak chcete uspořádat několik myšlenek a nesouvisejících událostí? Asi začnu pozpátku – dnes byl můj první den v práci! Ale nemyslete si – začala jsem pěkně zvolna. Přišla jsem na devátou, abych měla jistotu, že už v kanceláři někdo bude (prý se chodí tak mezi 8:30-9:00). Bylo mi přiděleno pracovní místo, počítač, klíč, hesla, apod. Než jsem se stihla rozkoukat, tak mě dva kolegové (mezi nimi i Švýcar, jehož rodiče jsou z Čech a Slovenska, takže s ním mohu mluvit česky ) vytáhli do kantýny na kávu. Částečně česky, částečně anglicky jsme povídali o Švýcarsku a tak vůbec. Následně jsem se snažila přizpůsobit počítač obrazu svému (každý je zvyklý, nebo k práci potřebuje, jiné programy) a snažila se zalogovat do svého nového školního e-mailu (zatím marně, ale alespoň se mi podařilo hlavní osobní stránku „přemluvit“, aby se mnou mluvila anglicky a nikoli německy). Než jsem se nadála, tak jsem s panem profesorem a jeho sekretářkou (která také mluví česky) šla na oběd. „Menza“ (zároveň se sem chodí na dopolední a odpolední kávu) je ve stejné budově jako mám kancelář, o dvě patra níž. Máme zde výběr ze dvou jídel (jednoho vegetariánského). Hlavní jídlo stojí 7 CHF; levněji už se tady snad najíst nedá.

     Po obědě jsem s Danielem (ten československý kolega) opět rozebírala Švýcarsko a naše studijní zaměření. To nám vydrželo až do odpoledne (s tím, že jsem si pořád „hrála“ s nastavením počítače). A v pět jsem vyrazila na cestu domů. Tramvají jsem se svezla k ZOO a odtud cca 35 minut přes les (stále z kopce ) domů. Takže první den v práci byl spíše relaxační. Daniel mi poradil i nějaké stránky, co se třeba sportovního vyžití na univerzitě týče, takže se mi snad podaří příští týden s ostatními studenty vyrazit na pěší výlet.

     Další věc, co tvoří nezanedbatelnou náplň mého volného času, je němčina. Slovíček k naučení už mám požehnaně. Tím, že mám němčinu všude kolem, mám velkou motivaci se učit, byť třeba prosté nápisy (které upřímně řečeno potřebuji nejčastěji). Co mě naposledy „pobavilo“ – chápu, že se náš učitel němčiny snaží udělat domácí úkoly zábavné – ale když já ani česky nevím, jaký je rozdíl v barvě „kávy s mlékem“ a „macchiata“?!? (učíme se barvy). A zkuste si do Google obrázků zadat „Tip-Ex“ – jak se to řekne česky? Dalším problémem je, že pro jedno německé slovo mi slovník najde několik výrazů (většinou naprosto odlišných). Jak může jedno slovo označovat „klepeto, lyru nebo podpěru“. Jednalo se opravdu o pouhopouhá slova, nikoli věty, ze kterých by člověk mohl usoudit, o čem je řeč. Ale pak se mi líbila učitelova slova „německá slova mohou být libovolně dlouhá“ 😀 Dvě ukázky za vše (jsem začátečník, takže se ještě nejedná o ta opravdu HODNĚ dlouhá): das Schnurlostelefon …. ano, správně jste si odvodili, že se jedná o bezdrátový telefon. A die Stundengeschwindigheit (rychlost za hodinu).

     Co se dalšího událo? Konečně nám včera začali rozebírat lešení na baráku! Takže už mi nebudou chodit cizí chlapi za okny a po terase. Ale protože to včera nestihli, tak pokračovali ještě dnes ráno
– od 7h !!! Takže jsem sice měla nastaveného budíka na osmou, ale bouchání a cinkot rozebíraného lešení mě vzbudil dřív.

     Chtěla jsem si trochu pospat, protože včera jsme měli „muzikálový večer“. Jana slíbila přivézt spolupracovnici – že budeme koukat na Marry Poppins. No, nevím, jestli jsem již zmiňovala, že by se Jana dala zařadit mezi workoholiky – s kolegyní dorazily v půl desáté, takže se nám videovečer trochu protáhl .

     To tedy bylo tak to hlavní, co se tento týden událo. Následuje už jen rychlý přehled dalších drobných postřehů: